Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srst Mejého byla teplá. Celý byl teplý. Skoro jsem uvěřil, že jsem zase doma a v bezpečí. Ne uprostřed cizího lesa se zlým vlkem kousek vedle. Ale Mejný říkal, že to už je v pohodě. Že už jsme v bezpečí. Že už nám nemůže ublížit. “Umžel?“ Skoro jsem se to ani neodvážil říct. Doufal jsem, že ano.
Tak hrozně se mi chtělo spát. Mejnýmu asi taky. Zamáčkl jsem pevně oči. Usnu! Prostě usnu a pak se vzbudíme a už nám nic nebude, nic nás nebude bolet a přijdeme domů. Za mamkou, taťkou Uší, Jájou. Příjdeme i za Jéťou a tou černou vlčicí se suprovýma očima. A taky ta těmi hnědými vlky, kterých jména neznám! A všechno bude zase v pořádku. A Meiný… Mejný zůstane s náma, že? “Mejný? Zůstaneš se mnou?“ šeptnul jsem. Pak by to bylo doma dokonalý. Všechny, co mám rád. Všichni by tu byli. A nic by mě nebolelo.
Usnul jsem. Nakonec jsem přece jen musel usnout. Myslel jsem si, že se mi bude zdát, že jsem už doma v bezpečí, ale i ve snu jsem byl těsně nalepený na Meinýho boku. Na jedné straně mi bylo teplo, na druhé zima, ale stejně jsem se klepal. Ale to, co ten sen prozradilo, byl tátův hlas. A jeho kroky. A zniva jeho hlas. Byl už blízko. Otevřeš oči a zmizí! Táta už tu nebude! Ale otevřel jsem je.
Už skoro svítalo, konečně ta hrozná noc končila. Pořád jsem se opíral o Mejnýho a mžoural do šera. “Ta… Tati? Táto? Tati!“ rozechvěl jsem se dalším návalem pláče a pokusil se vyškrábat na nohy. Byly ale ztuhlé a když jsem se pohnul, ze zad mi vystřelila hrozná bolest. Se zaskučením jsem dopadl do prostoru mezi Mejnereho a tátu. “Tati,“ šeptl jsem. “Jsi tady,“ nechtěl jsem ho spustit z očí. Na otázku, co se tu stalo jsem, ale odpovědět nechtěl. Jindy jsem byl celý natěšený, že jsem zažil něco nového, jindy bych mu to dovykládal do nejmenších podrobností, ale ne teď. Jen jsem fňuknul a mlčel.

Stačilo mu ještě jednou cvaknout. Už jsem cítil jeho smradlavý dech v nose. Mami, tati… Už je nikdy neuvidím. Už se nikdy nedostanu domů. Umřu tu. Umřu.
Už se ale za mnou nenatáhl. Najednou úplně zmizel. Co to? Nechápal jsem. Slyšel jsem ho chodit kolem. On obchází strom? Pak začal dělat zvláštní zvuky, které jsem neznal. Co to dělá? Hrozně mě to děsilo. Proč se na mě prostě nevrhne? Ty zvuky a dupání pokračovaly ještě chvíli, než úplně přestaly. Nic jsem neslyšel. Bylo ticho.
Vtom se ozval hlas. V mojí hlavě. Tiše jsem vypísknul a ještě víc se přitisknul ke zdi doupěte. Ale… Já ten hlas znám. Já ho znám. Toho vlka já znám. Opatrně jsem se přisunul k okraji díry. Nadzvedl jsem hlavu a vykouknul ven. V dálce ležela hromada šedých chlupů, ze kterých mi přejel mráz po zádech. To je ON! Ale na druhé straně ležel, podobně krvavý Meinere. Můj Meinere. Můj nejlepší kamarád. “Meiný…“ hlesnul jsem roztřeseně. Mžoural na mě unaveně a měl úplně celý obličej od krve. On se tu pral. On mě zachránil, uvědomil jsem si.
Všechna ta únava, to vyčerpání a ta hrůza. Už to bylo opravdu pryč? Už mi nemohl ublížit? Už byl mrtvý? Neohrabaně jsem se vyškrábal na nohy a klopýtavě se rozeběhl za Meiným. S roztrhlým krvácejícím uchem, velkým šrámem na boku a slzami v očích. “Meiný, Meiný, Meiný, Meiný…“ šeptal jsem. Když jsem se k němu konečně dostal, na nic jsem nečekal a vrhnul se přímo k němu. Celým roztřeseným tělem jsem se k němu přitisknul a tiše brečel do jeho kožichu. “Už je konec?“ hlesnul jsem.

Snažil jsem se být potichu. Když nebudu dělat zvuky, třeba na mě zapomene. A odejde. A pak budu moct domů. Jen kdyby mě to všechno tak hrozně moc nebolelo. Já chci domů. Když se pořádně přimáčknu k té zdi, třeba na mě nedosáhne. Třeba mě už neuvidí. Třeba s ní splynu. A nebude mě vidět. Prosím.
Na chvíli se moje prosby vyplnily. Přišel někdo jiný. Dělali ale hrozně zvláštní zvuky. Prosím, prosím, ať je to už za mnou, modlil jsem se. Snažil jsem se je neposlouchat, nechtěl jsem to slyšet. Hrozně mě to děsilo. Jako kdyby to ani nebyly vlci. Co se musí stát, aby odešli? Jen jsem chtěl klid. Abych mohl jít domů. Pak by bylo všechno v pořádku. Prosím, prosím, ať mě někdo zachrání.
Nikdo ke mně ale nešel. V uších mi znova začalo hrozně hučet a přestal jsem vnímat, co se děje kolem. Záda. Příšerně mě pálila. A celý bok taky. Co se to stalo? On se mě dotkl. Chtěl mě vyhrábnout. Ale nevyhrábnul. Pořád jsem schovaný, pořád jsem v pořádku. Pořád jsem v doupěti. Pořád na mě nemůže, opakoval jsem si, jako malý. Chtěl jsem tomu věřit. Ale nešlo to.
On byl totiž pořád tam venku.
A najednou, zvuky ustaly. Ne, změnily se. Bylo to… Ani jsem nevěděl, co. Dovolil jsem si otevřít oči. Nic jsem ale neviděl. Nikoho. Roztřeseně jsem se nadechl. Můžu nakouknout? Třeba už vážně odcházejí. Třeba to vážně bude v pořádku. Můžu přece nakouknout, ne? Vtom. Se objevila strašná hlava. Byla rudá a šedá a černá. Tiše jsem vykvikl a nalepil se ještě víc na stěnu.
Už ne, už ne, prosím.
Natáhnul se he mě hlavou, zuby mu scvakly kousek od mého boku. On se m může. Stačí mu udělat ještě jeden krok a už na mě dosáhne. Tu díru už předtím vyhrabal, uvědomil jsem si pološíleně. Ne. Já nechci umřít. Já chci žít. Prosím.

Měl jsem pocit, že mě ta stěna začíná požírat. Jako kdyby z ní přecházelo něco do mě. Byl to chlad. Hrozná zima. Pořád mi byla zima. Ale záda mě pořád pálily. Všechno mě bolelo. Ucho. Záda. Nohy. Ocas. Chtěl jsem být doma. Tak hrozně moc jsem chtěl být doma. Proč se to musí dít zrovna mě? Za chvíli mě už sní. Stejně jako mě skoro sněd ten jiný šedý vlk. Už se určitě natahuje za mnou. Ale teď tu není máma. Není tu táta a není tu nikdo ze smečky. Nikdo mě nezachrání. Třeba se Etny vrátí. Třeba mě zachrání.
Nahoře bylo ticho. Ten vlk už nehrabal. Ani nemluvil. Je pryč? Neodvážil jsem se otevřít oči. Třeba čeká, až se na něj podívám a pak skočí. Nemůžu je otevřít. Ale poslouchal jsem. Slyšel jsem… Hlasy. Ten vlk mluvil. Na někoho. Nemluvil sám pro sebe. Záchrana! Je tu někdo další! Někdo mi může pomoct! Nemyslel jsem na to, že by mě mohl taky sníst. Musel jsem se zachránit. Musel jsem se vrátit domů.
“P… P… P… POMOC!“ vykřikl jsem zvláštním hlasem. Ani jsem si neuvědomil, že brečím. “Pomoc! Pomoc! Pomoc…“ volal jsem, až mi hlas přešel do šeptu. Včera jsem vyl v horách, nikdo mě neslyšel, ale hrdlo mě pořád pálilo. Teď bolelo jako čert. Zdálo se mi, že ten hlas poznávám. Nemohl jsem si ale vzpomenout. Ale znal jsem ho. Domov, projelo mi hlavou. Prosím, prosím, ať je to záchrana. Ať neumřu. Já tak hrozně nechci umřít. Ať jde pryč. Ať tu už není. Já chci domů.

Hrozně mi hučelo v uších. Netušil jsem, čím to je. Nic jiného jsem ale skoro neslyšel. Moje tiché modlení se ale moc nepomáhalo. Cítil jsem, jak se blíži. Už je skoro tady! Dovolil jsem si pootevřít oko. Uviděl jsem obrovskou tlapu, která hmatala všude kolem. Nenenenenenene. Znova jsem je pevně zavřel. Mluvil na mě. Nerozuměl jsem. Vůbec jsem nerozuměl. Ale věděl jsem, co říká. Chce mě. Chce mě sníst. A povede se mu to. Jako vlci loví kořist. Tak on uloví mě.
Sní mě.
On mě sní.
Až ze mě nezbude nic.
Roztřásl jsem se snad ještě víc, než předtím, když jsem zaslechl jeho šepot. Ten byl skoro horší než křik. Protože už musel být blízko. Tak blízko. A bude mě mít. A nebude to trvat moc dlouho. Celé doupě se otřásalo. Jako kdyby se celá Zem chvěla se mnou. Co se to děje? Proč se všechno třese? On se sem hrabe, uvědomil jsem si s hrůzou. Jen to ne. Nemusel jsem ani otevřít oči, abych věděl, že už je konec.
A pak… Nic. Nic. Nic se nedělo. Ticho. Žádný stín nezasahoval do otvoru doupěte. Už jsem necítil otřesy. Ale pořád jsem měl hrozný strach, že jsem se nemohl pohout. Pořád jsem nepřemýšlel. Pořád jsem se jen krčil u stěny doupěte, protože jsem nevěděl, co dál. Neuvědomil jsem si, že už se nade mnou neskláněl. Pořád jsem cítil jeho pohled na sobě. Jako kdyby se do mě zahryzával už teď. A všechno mě bolelo. Všechno mě tak hrozně moc bolelo. Tiše jsem zakňučel, abych si od té bolesti ulevil. Stejně to nepomohlo.

Ležel jsem a spal. Nebyl to jeden z nejpříjemnějších spánků mého krátkého života, ale stejně to bylo lepší než se potácet lesem. Zdálo se mi o mamce. A taťkovi. Leželi jsme společně na jedné hromadě a bylo nám teplíčko. Moc se mi to líbilo, ale měl jsem pocit, jako kdyby bylo něco špatně. Najednou jsem slyšel nepříjemný hlas. Už je zase tady. Můj bratr přišel a říkal něco nepříjemného. Máma ani táta ale nic nedělali, jen dál spali na hromadě. Eny se přiblížil a pořád něco říkal tím svým špatným hlasem a díval se hrozně. Přišel ještě blíž, natáhnul tlapu a pořádně mě čapnul za záda a-
“AAAAAAAAAAA!“ probudila mě HROZNÁ bolest a něčí křik. Těsně před tím, než jsem přestal vnímat cokoliv jiného, než bolest, jsem si uvědomil, že to křičím já. Pak jsem už nad ničím nepřemýšlel, na nic jsem nečekal a těsně se přitiskl k zadní stěně mého malého doupěte. Slyšel jsem hlas zvenčí, ale nerozuměl jsem mu. Ničemu jsem nerozuměl. Nic jsem nechápal. Nedokázal jsem vytvořit žádnou myšlenku, celou mysl mi zaplavovala naprostá čirá hrůza. Věděl jsem, že se musím schovat. Že musím uhnout a zůstat naživu. Slyšel jsem ten hlas, ze kterého se mi veškeré chlupy postavily přímo vzhůru. To ne. Jen to ne.
Před očima se mi objevil ten šedý vlk a já si najednou vzpomněl. Ne ve vzpomínce, ale v to pocitu. V té čiré hrůze, kterou jsem už jednou cítil. Když se na mě vrhl někdo jiný. Pevně jsem přitiskl víčka k sobě, abych nemusel vidět ten hrozný úsměv, který jsem jen na malinkou chvíli zahlédl v otvoru doupěte. Ne. Ne. Nenenenene. Prosím, ne. Už ne. Já to nechci. Já chci být doma, já-
“Aaaaah!“ pocítil jsem, jak mě začalo pálit i ucho, ale i tak jsem se trhl zpátky. Ucho mě začalo bolet ještě mnohem víc, ale už mě netáhl ven. Ještě víc jsem se nalepil na szěnu doupěte, teď jsem už nemyslel na to, jak mě to tlačení se na chladnou a tvrdou hlínu bolí. Už jsem pomalu necítil ani to ucho. Necítil jsem nic než strach.
Ať to skončí. Ať to skončí. Ať to skončí. Ať to skončí ať to skončí ať to skončí ať to skončí ať to skončí

<< Armanské hory

Když jsem horko těžko dorazil k lesu, uvědomil jsem si, že to není on. Tohle není domov. Tohle je cizí les. Co bylo horší, vůbec jsem ho neznal. Myslel jsem si, že tímhle směrem jsem už byl, asi onehdá s Jéťou. Ale to byl jiný les. Taky to byl cizí, ale tenhle ne. Tohle místo jsem neznal. Otočil jsem se zpátky k těm horám, ze kterých jsem se vymotal. Ne. Tam zpátky už nepůjdu. Třeba jdu správně. Třeba je to jen malinká oklika, která se spraví hned za tím lesíkem. Malej lesík. Jo. Snažil jsem se uklidňovat, ale začínal jsem být tak unaven, že už ani nebylo co uklidňovat. Jediné, kvůli čemu jsem byl ještě na nohách,a byla touha dostat se domů.
Ještě chviličku. Za chvíli už uvidím svůj rodný les a budu doma. Stačí mi přejít tenhle kopeček, ještě jeden, a když se postavím na třetím kopečku, uvidím už domov. Povedlo se mi tomu uvěřit a tak jsem se potácel lesem dál. Musel jsem být stejně silný jako rodiče. Táta by to určitě zvládnul. Mamka by to udělala se zavřenýma očima. A ve stejný chvíli by jí klem hlavy lítala i ta její svítící koule. Achjo, co bych tak teď dal za tu kouli. Aspoň teplo by mi bylo.
Začínal jsem se bát. Ten les byl hrozně, ale hrozně tichý. Pamatoval jsem si, že i v našem lese bylo ticho, ale ne až takové. Vždy se něco dělo, nějaký vlk dělal hluk, a když ne, tak se aspoň objevili ti zlí zajíci. Uf, doufám, že tu taky nebydlí. Těm bych se už neubránil. Otřásl jsem se. Ne že bych to nějak zvlášť cítil, klepal jsem se tak, že další malý otřes se v tom úplně ztratil. Hlavní ale bylo najít domov.
Představil jsem si mamku s taťkou, jak stojí a čekají jen kousek, támhle za rohem, ze třetím kopečkem (který rozhodně nebyl ten stejný jako ten třetí kopeček, za kterým jsem s i představoval, že bude domov; tamten třetí kopeček jsem už dávno přešel). Usmívají se na mě a pobízejí, abych se už k nim vrátil. Však já jdu! Už k vám mířím! Jen mi dejte ještě chvilku! A pak už budu u vás, povídal jsem si s nimi v duchu, protože mě to v krku pořád nepříjemně pálilo a měl jsem strach, že kdybych se nadechl a zkusil mluvit nahlas, začalo by to hrozně pálit.
Nepřipouštěl jsem si, že se potácím lesem, který je stále hustší a hustší a rozhodně to není ten lesík, jak jsem na něj myslel předtím. Už jsem ale moc nemohl. Zoufale jsem se rozhlédnul kolem sebe. Strom. Strom. A támhle, támhle taky strom. Domov nebyl v dohlednu a byl jsem už hrozně unavený. Sice se mi začalo zdát, že les znova začal řídnout, ale tlapky mě už nenesly, neviděl jsem na cestu, před očima mi létaly takové zvláštní bílé věci. Musím si odpočinout. Táta s mamkou to snad pochopí, že jsem nemohl ujít celou cestu najednou. Rozhlédnul jsem se. Sníh. Stromy. Jeden ze stromů ale vypadal docela zvláštně. Když jsem k němu přišel, uvědomil jsem si, že jakoby dovnitř do stromu vedla cestička. Něco tu žije?
Třeba by mě to mohlo zahřát, napadla mě spásná myšlenka. “Uhm,“ zachrchlal jsem. V krku mě pořád škrábalo. “Ha… Hajó? Je někdo doma? Je mi zima a chci se jen tochu zahžát,“ pípnul jsem plačtivě. Nic a nikdo mi ale neodpovídal, tak jsem přece jenom do toho malého doupěte vlezl. Nikdo tam nebyl. Jen na zemi se povalovalo pár chuchvalců srsti a úplně vzadu v rohu, kde jsem už neviděl, jsem cítil ztvrdlou kožešinu. Snad obyvatelům nebude vadit, že si tu na chvíli odpočinu. Až se vrátí domů, celé jim to vysvětlím a domov jim předám, stihnul jsem si ještě pomyslet než jsem tvrdě usnul.

<< Západní louky přes Úzkou rokli

Už jsem začínal být úplně vyčerpaný. Skoro jsem se ani nedokázal udržet na Enyho zádech. “Posím, už ne…“ vydechl jsem, ale už jsem ani nedoufal, že by to mohl zaslechnout. Proč se mi to musí dít? Tak hrozně jsem se těšil na bráchu, myslel jsem, že si budeme hrát a že budeme nejlepší kamarádi. Tohle tak rozhodně nevypadalo. Eny mě nechtěl. Eny mě nenáviděl. Nejhorší bylo, že jsem vůbec nevěděl, kam mě to vlastně nese. Nechápal jsem, netušil jsem, co zamýšlí. Tiše jsem kňučel a doufal, že to za chvíli skončí.
Skončilo.
Hrozně jsem se lekl, když zastavil. “Co?“ pípnul jsem, ale nakonec jsem se z něj neobratně seškrábal dolů a hned jsem zapadnul do sněhu. “Co budeme teď dějat? Poč tu sme?“ ptal jsem se roztřeseně, zatímco jsem se hrabal ze sněhu. Pak jsem znova uviděl jeho oči. Jsou úplně stejné jako toho šedého vlka, proletělo mi hlavou a ještě víc jsem se roztřásl. On se se mnou ale loučil. Loučil? “Ne, posím!“ vykřiknul jsem zděšeně, když jsem si to uvědomil. On mě tu chce nechat! “Posím, vem mě domů,“ brečel jsem. To ne, to ne, jen to ne…
Najednou jsem úplně ztuhnul, nemohl jsem se vůbec hýbat. V hlavě jsem slyšel hlas. Zlý, zlomyslný. Nerozuměl jsem mu, vůbec jsem netušil, co ta slova znamenají. Ale nějak jsem pochopil. Jen tak jsem stál a pozoroval bratra, brášku, jak mě tu nechává a utíká pryč. Tekly mi slzy a na tlamičce pomalu mrzly. Ani nedopadly na zem.
Netušil jsem, jak dlouho jsem tak stál a klepal jsem, ale pomalu jsem si uvědomil, že se už můžu hýbat. Udělal jsem pár kroků jedním směrem. Tudy přece odešel. Nebo to bylo snad tudy? Nebo až tamtudy? zoufale jsem se snažil zjistit správný směr, ale i když jsem si na bratrův odchod jasně pamatoval, vůbec jsem netušil, kudy šel. Začínala mi být pořádná zima, ale vůbec se mi nechtělo si lehnout. Tušil jsem, že to bude horší.
Musím se dostat domů! Určitě si mamka s taťkou o mě dělají starosti, Mamka s taťkou. A můj bratr. Pořád jsem to nechápal. Proč jsem ho nikdy předtím neviděl? A nikdo mi o něm neřekl? A jak může být tak zlý? Vždyť taťka ani mamka nejsou zlí! Co se to stalo? Znova mi začaly téct slzy. “Mami, tati, já chci domů.“ Netušil jsem ale, kde domov je. Nic jsem necítil. Nic jsem neznal. Nikdo tu kolem nebyl, kdo by mi pomohl. “Auuuu!“ zavyl jsem. Bude mě tu vůbec někdo slyšet? proletělo mi hlavou. “Auuuuu! Auuu! AUUUU!“ vyl jsem dál a dál, až mě v krku začalo bolet. Mezi tím jsem si už ale i vybral cestu, o které jsem doufal, že bude správná. Musím se dostat domů. Prostě musím!
Pomalu jsem ťapal a snažil se vybírat cesty, kde bych se nezabořil do sněhu. Když jsem sem cestoval na bratrově zádech, pořád se mu tlapy propadávaly do sněhu, ale naštěstí se mi to teď tolik nestávalo. Je to pro to, že jsem bílý a pro to mě sníh trošku víc drží? napadla mě hloupá myšlenka. Pořád to ale bylo hodně těžké. Už i v krku mě pálilo a hrozně jsem se klepal. Prosím, prosím, ať už jsem doma, opakoval sem si v duchu, když tu najednou jsem zahlédl vrcholky stromů v nížině. DOMOV! to mě nalilo novou energií a vyrazil jsem o trochu svižněji dolů kopcem. Už jsem ani nemyslel na to, že bych se tam mohl potkat s bratrem, chtěl jsem se jen zachumlat to teplých kožíšku rodičů, najíst se a spát.

>> Ageron

<< Asgaar přes Mathaë

Držel jsem se pevně Enyho chlupů a snažil se alespoň trochu zahřát o jeho záda. Měl jsem trochu pocit, že to přece není tak zlé, že předtím byla zima ještě větší, ale nebyl jsem si úplně jistý. Pořád mi byla hrozná zima. Bratr najednou začal mluvit. Jeho hlas už nebyl tak nepříjemný, a tak jsem na chvíli zadoufal, že se třeba začne smát, že to celé byla jen legrace a ve skutečnosti se jdeme jen na něco podívat.
Pak mi ale začal vyprávět, že mě nechtěl. A že prý už jednoho brášku měl. Překvapeně jsem zíral před sebe. Mluvil o své sestře. Nebyla to naše sestra? Přikrčil jsem se víc k jeho zádům. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví. Ve skutečnosti jsem mu ale rozuměl moc dobře, jen jeho slova byla tak zlá a nepříjemná, že mi bude ještě chvíli trvat, než je úplně pochopím. “Já chci domů,“ zakňoural jsem tiše.
Bratr ale najednou znova zrychlil, ale nebylo to směrem domů. Zdálo se mi, že jsem na tomhle místě už možná i byl s někým před nějakou dávnou dobou. Nemohl jsem si ale vzpomenout kdy a s kým. Pokud poběží ale dál, tak už nebudu vědět, kde jsem. Proč mi tohle říká? Proč mě nemá rád? Vždyť jsem mu vůbec nic neudělal! A všichni ze mě nejsou pryč! Vždyť všichni jsou doma. Chtěl jsem mu říct hrozně moc věcí na svou obranu, ale bál jsem se, že když začnu mluvit, tak mě shodí. Neměl jsem tušení, proč mě najednou sebral, ale měl jsem tušení, že by mě shodit dokázal. Vrátil by se pro mě?
Eny mluvil dál. Už jsem měl zavřené oči, abych ubíhající okolí nemusel vidět, ale teď jsem je znova otevřel. Říkal mi, že mě nemá rád. Ale přece jsem nic neudělal! Nic z toho jsem ale neřekl, jen jsem tiše přikývnul. Jasně, že jsem věděl, co znamená nemít rád. Neměl jsem rád, když mi vlci najednou zmizeli z očí, neměl jsem rád zimu, neměl jsem rád hlad a neměl jsem rád, když mě někdo chytnul za krk. Před očima mi znova probleskl ten DRUHÝ šedý vlk. Pořád jsem nevěděl, kdo to je. “Posím…“ zašeptal jsem tichounce. “Já chci domů. Je mi zima a mám had,“ pípnul jsem, ale bratr se znova rychle rozeběhl dál, kde jsem to už neznal.

>> Armanské hory přes Úzkou rokli

<< Siccumské jeskyně

Jen tak jsem se houpal, zavěšený v bratrových zubech. Matně jsem vnímal, že mi něco říkal, jak se ve skutečnosti jmenuje, ale to mi jen tak proletělo hlavou. Nemohl jsem ho vnímat. Jen jsem na odpověď tiše zaskučel. Vůbec jsem to nechápal. Celý svět jsem nechápal od té doby, co se objevili ti zajíci. Ale i oni dávali možná trochu smysl. Aspoň, že tam se mnou byla máma. Teď… Mě nesl můj bratr. Můj bráška, kterého jsem si tak moc vysnil, ale vůbec se mi to nelíbilo.
Navíc, měl jsem dojem, že bych si měl na něco vzpomenout. Vzpomínka na šedého vlka se mi vynořovala a znova zaplouvala zpátky do mysli a nebyl jsem schopný si uvědomit, co to vlastně je. Jediné, co jsem věděl, bylo, že bych měl mít strach. Hrozný strach. Věděl jsem, že mě za krk nese můj brácha, který by mi snad nic neudělal, i když jsem ho sotva potkal a moc mile se ke mně zatím nechoval. Ale v představě mě nesl jiný vlk. Sice byl ve stejných barvách, byl ale úplně celý šedý až na černou skvrnu nad čenichem. A toho vlka jsem se hrozně bál. Netušil jsem, kdo by to měl být, ale…
Ani jsem necítil, jak mě ještě silněji zmáčknul. Svět kolem sebe jsem si uvědomil, až když se mnou najednou mrsknul na záda. S tichým výkřikem jsem tam dopadl, ale hned se k němu přimkl tlapkami. “Ka… ka… ka…“ koktal jsem. Bratr mi ale stejně odpověděl. Ani jsem neměl čas se zamyslet, že se ve sněhu přece nemůžu udusit, vždyť jsem už v sněhu byl.
To už se ale rozeběhnul a tak jsem se ho ještě pevněji chytil, abych nespadnul. Možná jdeme jen na výlet? Dobrodrůžo…? snažil jsem se sám sebe přesvědčit. Moc se mi to ale nedařilo. Proč je takový?

>> Západní louky přes Mathaë

Brácha se na mě znova otočil. Trocha jsem se přikrčil, nevěděl jsem, co mi řekne, ale nakonec to nebyl až tak špatný. Vocásku zní docela hezky! A navíc… Sestra? Takže já mám i sestru. “No to je skvějí!“ rozzářil jsem se tím, jak na mě začínal být milejší, ale i tím, že mám zjevně i ségru. “A kde je? Taky se někde skovává jako ty?“ zeptal jsem se, ale hned jsem krotil svoje otázky, co kdyby byl přece jenom ještě ošklivý. Přece jenom se na mě pořád ještě tak zvláštně koukal. Bude to lepší! Bude!
Bráška se ale otočil na taťku. Vůbec jsem ho nechápal. Kdo by se měl stydět za koho? A kdo je ta Anaj? A proč odešla? Táta na něj ale taky nebyl moc milý. Už jsem to vůbec nechápal. Co se tu vlastně děje? Už jsem byl skoro rozhodnutý, že pomaličku vycouvám a půjdu za mamkou, která se hned, jak jsme přišli, uklidila dozadu. Cítil jsem se tu hodně nepříjemně a vůbec se mi to nelíbilo. Teplý kožešiny a spánek s mamkou. Jo, to není špatný nápad. Navíc, musím jít zkontrolovat, jak jí je! Vypadala opravdu ošklivě. Než jsem ale cokoliv stihl udělat, otočil se na mě brácha. Rozhodl jsem se, že nebudu myslet na to, jak mi to řekl. Nebudu. “E… Eny! To je hezký jméno,“ řekl jsem mu s dalším poloúsměvem, zatímco jsem doufal, že se to zlepší. Už jsem si ani nebyl přesně jistý, co by se mělo zlepšit. “Mamka s taťkou maj dobý vkus,“ dodal jsem ještě větu, která se mi zdála dospělá.
Brácha, Eny, se na mě znova kouknul tak, že jsem se znova rozklepal. Koutkem mysli jsem se podivoval, proč mě to tak straší, ale nemohl jsem si vzpomenout. Měl jsem pocit, že jsem už něco takového viděl a vůbec se mi to nelíbilo. Hlídat? neuměl jsem si pod tím nic představit. Vtom se ke mně najednou přiblížil a udělal tu nejhorší možnou věc.
Chytil mě za krk.
Silně.
Úplně jsem ztuhnul a nebylo to takové ztuhnutí, jaké se mi stávalo vždy, když mě taťka nebo Jája jemně zvedli. Teď jsem měl pocit, že se ze mě stal kus kamene, který se ale stále klepe ze vzpomínky, na kterou zapomněl. Jen jsem poulil oči a nechal se táhnout ven z tepla jeskyně ven do mrazu.

>> Asgaar

Prohlížel jsem si vlka, který byl zjevně mým bratrem. Mým bráškou! Byl už opravdu velký. Skoro tak obrovský jako táta. Trochu jsem se na něj pousmál. Hrozně se mi chtělo spát a klepal jsem se jak zimou tak únavou z toho útoku, ale byl jsem odhodlaný před bráchou vypadat co nejlíp. Musím mu pak taky povyprávět o tom, co se stalo! Určitě se mu to bude hrozně líbit a bude litovat že tam nebyl, že jsme si to neužili společně. A teď si spolu půjdeme hrát! Já mám bráchu!
Najednou se ke mně přiblížil a chvíli jsem si myslel, že mě chce olíznout, stejně jako zto vždy dělali mamka s taťkou. Nastavil jsem mu rovnou ucho, ale on mě neolíznul. Když na mě promluvil, překvapením jsem couvl o krok dozadu a celý ztuhl. Co to? Co…? Vůbec jsem nechápal. Mám snad z té únavy slyšiny? Jo, to musí být přesně to. Proč by jinak říkal něco takového? Třeba jsem to celé jenom špatně pochopil. Možná jen mi chtěl říct, že nemluvím. Jo, třeba to tak bude. Doufám, že mu to nebude moc vadit, že nemluvím úplně dobře, zaplála ve mně jiskřička naděje. Vždyť je to můj bráška! Kterýho jsem vždy chtěl!
“Ehm… A… Ahoj,“ zakoktal jsem roztřeseně a pokusil se na něj usmát. Pořád se tak divně dívá! Proč se tak divně dívá? “Já sem Sionn,“ představil jsem se mu. Možná si jen myslí, že nejsem slušně vychovaný a pro to na mě nebyl příjemný. “A… jak se menuješ ty?“ pípnul jsem ještě, trochu míň odvážně.
Můj brácha se ale mezitím už otočil na mamku a začal se ptát po nějaké Anaj. Při jeho tónu jsem se nevědomky začal znova klepat. Vrhnul jsem na rodiče zoufalý a zmatený pohled. Co se to děje? Udělal jsem něco špatně? Nebo se to takhle děje normálně? Pořád jsem doufal, že jsem to celé pochopil špatně. Můj bráška přece nemůže být takový.

<< Asgaar

Unaveně jsem se potácel za mámou. Byl jsem šťastný, že si konečně budeme moct odpočinout. Celý jsem se klepal, ale to možná bylo tou zimou. Všichni se tváří hrozně normálně… Je tohle počasí teda normální? dumal jsem. Na začátku to bylo skvělý. Něco, co má stejnou barvu jako já? Naprosto úžasný! Ještě jsem nikdy neviděl nic, co by mělo stejnou barvu jako já. Teda kromě Uší a Mejého.
Počkat.
Kde je vlastně Mejné? Poslední strašidelné dobrodrůžo mi hrozně zamotalo hlavou. Uf… Teda… Kdy jsem ho naposled viděl? No jo, vlastně jsme se rozloučili na té mýtině v lese. S někým jsem odtamtud odešel… Kdo že to byl? Uší? Nebo táta? Zafučel jsem. Jako kdyby moje myšlenky byly jako hustý sirup, který ne a ne pořádně téct. Sotva jsem si vzpomínal, co se za poslední chvíli stalo. Doufám, že to není tou zimou. Snad neztrácím paměť! pomyslel jsem si zděšeně. Potom, co jsem se s Mejným rozloučil, jsme šli dál a taťka s Uší se ztratili… Už to začíná být jasnější! A pak jsem se prohrabal až k nim na úplně jinou část lesa. Budu muset tu svou původní díru najít! Bylo by skvělý mít takovýhle zkratky v lese. Nikdo by mě nevěděl chytit. A pak jsme našli další díru! U nás doma jsou asi díry kouzelný… A pak se objevili ti zlouni zajíci. A že prý je půjdeme lovit. Děkuju, nechci. Pokud lov vypadá takhle, tak se nedivím, že to mámu nebaví. Uší musí být prostě divná.
To už jsme ale došli ke dvou vlkům. Jednoho z nich jsem poznával. Trochu se mi rozzářila očka. To je přece Jetík! “Ahoj Jéťo!“ pozdravil jsem ho šťastně, ale stále hodně vyčerpaně. Trochu jsem se zamračil. Něco mi na něm nesedělo. Sotva jsem stál na packách, které mě bolely fakt hodně a na myšlení jsem už sílu neměl. Chvíli jsem na něj zamračeně zíral, ale dřív, než mi to mohlo dojít, se ozvala máma. A… Co? Pomalu jsem zvednul hlavu, abych se na ni podíval. Dívala se na toho druhého, šedého vlka.
Co?
COŽE?
Teď jsem už na toho šedáka nepokrytě tupě zíral. Bratra? Co? Ne. Ne. Nebo jo? Je to to, co si myslím? Nechápal jsem. “Oh,“ zahučel jsem. Nechtěl jsem nic jinýho než spát, ale právě jsem se díval na… Svýho bráchu? Co? Já mám bratra. Asi. Kouknul jsem na mamku, jestli to myslí vážně. Asi to myslela. Kdybych měl spoustu energie, začal bych kolem něj radostně skákat, ale teď jsem byl ještě stále ve fázi překvapení.
Tak pro to Jéťa nechtel být mým bráchou, došlo mi.

Už jsem byl tak blízko! Uší se na mě usmívala a čekala, až k ní dorazím. Její úsměv vypadala ale nějak zvláštně. Jako kdyby to ani nebyla ona. A vůbec, kde měla svůj zelený šátek? Vždyť ho měla tak ráda, proč se potom tak žulí, když ho nemá? Ále co, to je fuk, hlavní je, že je zpátky! I když z jejího úsměvu jde docela strach. Vtom se celý svět zvláštně zachvěl. Co to? Nic jsem pod tlapkama necítil, ale jakoby všechno vypadalo zvláštněji.
A najednou to bylo pryč. Překvapeně jsem zamrkal. Kde je Uší? A to teplé sluníčko? Místo toho jsem stál uprostřed mrtvol zajíců, ze kterých šel stále strach. Překvapeně jsem kvíknul, když se mi před očima něco pohlo, ale to byla máma s ustarostěným výrazem. “Mami,“ vydechnul jsem a nechal si olíznout čumák, stále ještě otřesený z té změny. “Uší… Uší tam byja. A ona… Se divně smája a pak… Pak to všechno pffff, zmizlo,“ breptal jsem zmateně a konečně se k ní přítulil. Věděl jsem, že mě máma ochrání, ale stejně jsem měl strach. Ten už naštěstí opadával. Odtáhnul jsem se od mamky a znova si ji prohlídnul. Srdíčko se mi zachvělo, když jsem viděl, jak vypadá. “Si… V pohodě?“ pípnul jsem. Můžu se jí vůbec na něco takového zeptat?
Znova jsem si vzpomněl, že je tu vlastně ten hnědý vlk, který se k nám v průběhu boje přidal. Nepamatoval jsem si jeho jméno, ale věděl jsem, že je z naší rodiny. A pak dál byl i můj další kamarád. Pomalu mi to začínalo docházet. Kouknul jsem se na mámu a trochu se pousmál. “Chytij sem svýho pvního zajíce,“ řekl jsem jí a mávnul tlapkou k hromadě mrtvolek. Už bych se k nim ani za nic nepřiblížil, stejně jsem se ale cítil být pyšný, že se mi povedlo skolit alespoň jednoho.
Ani jsem nenamítal, když do mě začala strkat, ať se půjdeme schovat. “Jen pokud si taky odpočineš,“ řekl jsem jí. Z nás všech vypadala rozhodně nejhůř. To by mě zajímalo, kde je táta. Určitě se bude divit, že přišel o takovou akci. A jak jsme se zřídili! Taky mi už znova začínala být zima. Už už jsem si chtěl povzdechnout, ale zastavil jsem se při pohledu na ní. Táta by si určitě nestěžoval! Nemůžu ji ještě víc přitížit. Jen abychom už byli uvnitř… Už se chci zachumlat do teplé kožešinky, pofňukával jsem si alespoň v duchu.
Vyrazili jsme s mámou k doupěti, kde jsem už dost dlouho nebyl. Ani se nepamatuju, kdy. Chvíli jsem mlčel, přemýšlel o tom, co se stalo, pořád jsem to nemohl nějak pobrat. Pak jsem si vzpomněl, že mě máma přece už předtím posílala do doupěte. “Um, mami? Kdo je ten Eny?“

>> Siccumské jeskyně

// Děkuju za peckovou akci, hrozně jsem si to užila :D Vůbec by mi nevadilo, kdybychom pokračovali ještě pár kol, ale i tak do bylo skvělý.
Hvězdičku bych poprosila do rychlosti. Děkuji pěkně :)