Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnutí Máváme levou už ale bylo tak velké, že si jejich členové vytvořili vlastní start-upy se zbožím čistě jen pro leváky a finance sháněli od lidí.

Skupina Máváme levou získala velkou popularitu a začala prosazovat práva leváků po celém světě.

Tiše jsem pozoroval Meinýho a bylo mi ho líto. Tolik si ublížil kvůli mně, že? Cítil jsem vinu. Ale taky obdiv. Kdyby nepřišel, nic by ze mě nezbylo. Táta by nás už nenašel. A už bych nikdy neviděl domov. Ale teď jsem tu už doma byl a začínal jsem se cítit pomaloučku lépe. A navíc, Meiný zůstával tu s námi. Ještě máma a bylo by to skvělý, pomyslel jsem si. Vtom se ozval křik. Vydal jsem ze sebe tichý, vyděšený zvuk a přimknul se k tátově noze, která byla vedle mě. S narůstající hrůzou jsem pozoroval siluetu menšího vlka, jak se blíží k nám. Menšího? Oni nebyli menší. Oni byli obrovští.
Jak se ten vlk přibližoval, uvědomil jsem si, že to je Jája. Překvapeně jsem na ni zíral. Přišla ke mně olízla mě na tváři a já se cítil příjemně. Celá tvář mě jemně hřála. Jájo, zavolal jsem její jméno v duchu. Kde byla? Uvědomil jsem si, že celou dobu byla někde jinde. Neviděla, co se stalo. Oh. Dolehlo na mě uvědomění, že vlastně tu jsou vlci, kteří neví, co se stalo. Do očí se mi zase začaly vhánět slzy a tak jsem zase radši položil hlavu na tlapky a zamáčkl víčka k sobě. Už jsem nechtěl brečet. Kdybych začal, cítil bych se zase hůř. Slyšel jsem, jak si Jája povídá s tou malou. Ona tu asi zůstane, do teď jsem nepřemýšlel nad tím, co tu vlastně dělá a proč tu je.
Když jsem oči znova otevřel, Meiný vypadal zkroušeně. Díval se na Jáju, která si hrála s vlčetem a pak si šla povídat s tátou. Můžeš za ním klidně jít, jestli chceš, ozval se mi v hlavě tátův hlas. Ale táta byl teď pryč. Ale já chci za Meiným. Nešlo to udělat jinak. Nikdo jiný si mě nevšímal a tak jsem se roztřeseně postavil na nohy. Celý svět se mírně kroutil. No tak… Musí to přece nějak jít. Zhluboka jsem se nadechl, zaťal zuby a pomalými kroky vyrazil ke svému kamarádovi. Jeden krok, druhý krok, třetí, čtvrtý, potácel jsem se, ale nakonec jsem se k němu dostal. Opatrně jsem se vedle něj svezl k zemi, zvednul hlavu a podíval se na něj. Nevěděl jsem, co říct. Nechtěl jsem. Nešlo to. Jen jsem se k němu natáhnul a olíznul mu jemně krk, výš jsem už nedosáhl. Díval jsem se ani jsem netušil, co se mu snažím říct. Byl tam taky celou dobu. Viděl ho. Bojoval s ním. A nakonec ho porazil. Kdyby nepřišel, ten vlk by mě snědl. A už bych nebyl. Vůbec. Nikdy. Neuviděl bych mámu ani tátu, neviděl bych náš les a ani Jáju s Uší.
Uvědomil jsem si, že vím, co mu chci říct. Nevěděl jsem, jestli to půjde. Nechtěl jsem mluvit. Měl jsem pocit, že to bude bolet. Bolelo to posledně. Ale asi to za to stojí. Zhluboka jsem se nadechl a zase ten vzduch vypustil. No tak… To půjde, povzbuzoval jsem se. “Děkuju,“ zašeptal jsem tiše, zatímco jsem upíral pohled na Meinera. Doufal jsem, že mě pochopí. Že bude vědět, že jsem chtěl říct i to, co jsem neřekl. Protože si to zasloužil. Byl můj hrdina.

//Pekný, emotívny post :') +2 kytičky
Sionn by mal mať vrodenú myšlienky, keď nemôže rozprávať, na všetkých by komunikoval v duchu :D ~Savior
// Však on se rozmluví :D Nemám v plánu z něho mít mrzáčka s PTSD až do konce života :D Hry se Styxfamily jsou zábava, ale pořád bych si ráda uchovala koblížkovu veselou povahu. Ale děkuju moc za pochvalu a kytičky ^^

Ptáček se chvíli motal kolem mě, ale zase rychle odletěl dál, kde ho začala ta malá vlčice honit. Skákala kolem, lítala na všechny strany a hrozně se u toho smála. Taky bych si chtěl tak hrát, proletělo mi hlavou. Chvíli jsem ji pozoroval a uvažoval, jestli se přidat. Chtěl bych, ale byl jsem hrozně, hrozně unavený. Koukalo se na to ale hezky. Jemně jsem se pousmál, když se jí ho znova nepovedlo chytit. Já bych ho chytil, byl jsem si jistý. Možná. Možná taky ne. Máma přece říkala, že lov není pro zábavu. Lov je pro to, abychom přežili. Znamenalo to, že se vlčice dělala něco špatně? Podíval jsem se na tátu. Ten jí ale nic neříkal. Nebyl jsem si jistý, co ro znamená. Může si teda s jídlem hrát? Nebo je to jen něco, co si myslí máma? Uší se přece na lov hrozně těšila. Uší… Dlouho jsem ji neviděl. Kde asi je?
Mezitím jsem zaslechl, že si táta s Meiným povídají. Líbilo se mi, že i Méjo obdivuje taťku. Taťka byl totiž úplně úžasný. A téhle mi to ještě víc potvrdilo. Když táta zmínil jídlo, uvědomil jsem si, že mám hlad. A že si už ani nepamatuju, kdy jsem ho neměl. Všichni jsou pod tou horou chlupů hrozně hubený. Jsem hubený i já? Pak jsem si ale uvědomil význam druhé části tátovy věty. Zatrnulo mi. Meiný chce odejít? Vrhl jsem na něj zděšený pohled a zakňučel. To ne. Jen to ne. Meiný nemůže odejít. Co bych tu bez něj dělal? Byl můj nejlepší kamarád. A taky… Vypadal příšerně. Určitě ho všechno bolelo úplně stejně jako mě. A možná ještě víc. Já měl oči obě. Podíval jsem se na tátu s prosebným výrazem. Nenech Mejnýho odejít, tati.
Snad ale ještě neodcházel. Třeba o tom jenom přemýšlel. Najednou jsem si nemohl vzpomenout, jestli vůbec měl domov. Ale jaký vlk domov neměl? My všichni jsme žili ve smečce, ale možná to tak ne všichni vlci neměli. Co když Meiný nemá žádnou takovou rodinu? O to víc by tu měl zůstat. To všechno myšlení mě ale vyčerpávalo a tak jsem si hlavu zase položil na tlapky a jen poslouchal, co se děje okolo.

Tady další vlče, prosím :D

Hučení přestávalo. Snad. Myslím, že to už bylo lepší. Rozhodně víc než předtím. Už jsem přestával mít strach ze svého okolí, sice jsem pořád věděl, že jsem v naší jeskyni, ale tušil jsem, že to moje tělo netušilo. Teď to už ale začalo být lepší. Oni tu opravdu nejsou. Začal jsem poslouchat, co se kolem mě děje. Oči stále zavřené. Ta malá vlčice se pořád vyptávala a táta tiše odpovídal. Tátův hlas byl příjemný. Milý. Cítil jsem se díky němu fajn. Skoro fajn.
Konečně jsem od sebe odlepil víčka. Hlavu jsem měl otočenou k té vlčici, která na mě zírala. Bezděky jsem se otřásl, její pohled byl hodně upřený. Zíral jsem na ni bez změny výrazu a přemýšlel. Co tu dělá? Co se doma stalo, zatímco jsem byl… pryč? Na té vlčici byl ale smutný výraz. Netvářila se šťastně a cítil jsem se kvůli tomu ještě hůř. Proč se tváři tak smutně? Ono se doma opravdu něco stalo?
Otočil jsem radši hlavu směrem k taťkovi a Meinýmu. Nevypadali o nic líp. Žaludek se mi propadnul ještě níž, než byl. Všichni se tvářili hrozně. Tvářím se i já hrozně? Asi jo. Zamyslel jsem se. Měl jsem pocit, že bych měl být jiný. Jako kdyby mě něco pošťuchovalo jiným směrem a říkalo mi, že bych měl být jiný. Šťastnější. Ale neměl jsem na to sílu. Měl jsem pocit, jako kdybych byl zasypaný pod hromadou písku. Jako kdyby na mě lehnul obrovský vlk. Hýbání se bylo těžký. Až moc těžký. A tak jsem zůstal jen zírat na Meinýho a Tátu. Asi se cítili hodně podobně. Ale oni jsou silní vlci. Zvládají mít hlavu nahoře i když jsou pod pískem.
Chtěl jsem ale za Meiným jít. Za tátou taky, ale měl jsem pocit, že už vedle táty jsem a měl bych jít za tím druhým. Díval jsem se na Mejého a měl jsem pocit, že mě chápe. Taky ho viděl. Taky mu ublížil. Ale ne. Špatná myšlenka. Znova jsem se rozklepal. Moje už i tak slabá síla ještě poklesla. Už bych nezvládl ani pohnout uchem. A to bolavé mi pořád viselo dolů. Vtom se mi před očima něco barevného mihlo. Celým tělem mi trhlo, vůbec nic jsem neslyšel. Bylo to malé zvířátko. Létáček. Ty jsem už neviděl dlouho. Hrozně legračně se motal, kroužil kolem, až jsem se musel usmát. Měl jsem chuť ho chytit a hrát si s ním, ale neměl jsem na to sílu. To ale nevadilo. I tak mi zlepšil náladu.

Ležel jsem na zemi se zavřenýma očima a snažil se, nemyslet na to, jak to teď pálilo. Okolo mě vlci něco říkali, ale nerozuměl jsem jim. Všechno se hrozně rozplývalo. Nic nedávalo smysl. Tiše jsem zakňučel. Chtěl jsem na něco myslet, vzpomenout si na něco, ale měl jsem pocit, že se propadám jesšte víc do temnoty. Neměl jsem sílu s tím dál bojovat. Já nechci usnout. Oni za mnou zase přijdou. Zase je uvidím.
Nepamatoval jsem si, o čem se mi přesně zdálo. Slyšel jsem spoustu nožiček, měl jsem strak. Dupání. To dupání bylo úplně všude. Neslyšel jsem ho ještě i teď? Nebyl jsem si jistý. No tak. Mysli. Vůbec to ale nešlo Fňukl jsem ještě jednou. Chtěl jsem se zvednout, vyskočit a chodit kolem a na chvíli se mi zdálo že jsem to i udělal. Pak se to ale všechno vrátilo. Celé chození jsem si je představoval. Nepohnul jsem se ani o píď.
Pomalu jsem ale začínal mít dojem, že se ta mlha kolem mě začíná vyjasňovat. Už jsem neslyšel jen hukot, ale rozeznával jsem hlasy. Táta. Meiný. Ten… Ten vysoký hlas, který jsem slyšel už i předtím. Stále jsem jim nerozuměl, ale už jsem je slyšel. Byl jsem doma. Doma. A zlí vlci sem nemůžou. Mamka s taťkou je zastaví. Oni je vždy zastaví. Aby se sem nedostali, jsou totiž velký a silný vlci. Chci být jednou jako oni.
Ale to pak nemůžeš ležet pořád na zemi, ne? ozval se mi v hlavě hlas. I Meineremu ublížil. I Meinýho to určitě bolelo. Ale Meiný neležel na zemi. Slyšel jsem jeho hlas. Tichý a chraplavý, ale povídal si s ostatními. Dokonce i s tou druhou vlčicí. Méjo je stejně silný jako rodiče. Chtěl jsem být jako oni. Stejně úžasný. Stejně silný. Stačilo jen otevřít oči, vstát a začít si povídat. le bylo to tak těžké. Rozhodl jsem se, že si dám ještě chvíli čas, než oči otevřu. Co kdyby se mi tohle všechno zdálo a já jsem úplně někde jinde? V té díře? Zase.

Nejdřív jsem to skoro necítil. Jako kdyby se nic nedělo. Třeba se rozhodl, že s těmi ranami už nic dělat nebude. Doufal jsem ale, že nakonec mi s tím pomůže. Byl to přece táta. Táta. Ten skvělý, úžasný a silný vlk. Ten by nic takového nedopustil. Já jsem ale takový nebyl. Měl jsem strach a teď jsem se bál toho, co nikdy nepřijde. Pak jsem ale pocítil první kapky na zádech. Zakňučel jsem a pokusil se schoulit do klubíčka, ale včas jsem se zarazil. Táta po mě chtěl, abych držel. Musím.
Bylo to nepříjemný. Hrozně. Ale něco bylo jinak. Neměl jsem strach. Jen to bolelo. Bolelo to, ale aspoň jsem byl doma. Doma… Otevřel jsem oči a podíval se na tátu. Měl na tváři hrozně ustaraný výraz. Nikdy jsem ho takového neviděl. Ale vlastně viděl. Když sem do lesa přiběhl ten první. Zase jsem oči zavřel. Neměl by tu být i Meiný? Kam se ztratil? Nemohl jsem si vzpomenout. Měl jsem dojem, že jsem ho viděl, ale kde? Táta přestal. S úlevou jsem si oddechl. Už to mám za sebou. Od teď to bude bole jen míň. A všechno bude lepší. Že?
Slyšel jsem i další hlasy. Měl jsem pořád zavřené oči a nevěděl jsem, jestli mám sílu je otevřít. Nejzvláštnější ale byl jeden hlas. Tíchý. Tenký. Neznámý. Kdo to je? Nikdy jsem nikoho takového neslyšel. Ten hlas ale nezněl dlouho. Jen kraťoučce. Nezdálo se mi to? Možná. Znal jsem všechny u nás v lese, ale takový hlas tu nebyl. Nebo jsem už zapomněl i na to. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel oči. Nejdřív jsem zdroj hlasu neviděl. Pak, koutkem oka, jsem zahlédnul pohyb. Pootočil jsem hlavou a uviděl malého vlka. Co? nechápal jsem. Zmenšený vlk? Ne. Ten vlk je malý jako já.
Nestihl jsem si ji ale prohlížet dál, táta na mě začal mluvit. C… Co? Zmateně jsem se na něj podíval .Štípne? Co štípne? Neměl to být už konec? Ztuhnul jsem, když jsem uviděl malý oheň kousek od sebe. Ne, ne, ne, prosím, ne, zanaříkal jsem v duchu, ale ven žádná slova nevyšla. Když se to přiblížilo ještě blíž, vydal jsem zoufalý výkřik. Bolelo to. Hrozně to bolelo.
Ležel jsem, schoulený do klubíčka, na zemi, třásl jsem se a uvědomil jsem si, že mi znova tečou slzy. Proč zase? Proč to musí zase bolet? Já už nechci, aby to bolelo. Nechci. Nechci. Ať to nebolí, prosím. Já nechci. Celou dobu jsem tiše naříkal, ale nebyl schopný nic říct, ani kdybych se o to snažil.

Ležel jsem ve tmě a nikdo nepřicházel. Nikdo nepřicházel. Zůstal jsem tu snad sám? Kam všichni zmizeli? Kam jsem zmizel já? Ztratil jsem se někam? Co když zmizelo všechno kolem mě? Vzbudil jsem se vůbec? Nebo se vrátí? ..vrátí? Nemohl jsem si vzpomenout, co se mi zdálo. Ale nechtěl jsem, aby se to vrátilo. Prosím, ne.
Zaslechl jsem kroky. Chvíli jsem na ně zíral. Poznával jsem ho. Ale nevypadal tak, jak jsem si ho pamatoval. Meiný. Díval se na mě jedním okem. Jen jedním. Druhé jsem neviděl. Ztratilo se. Chtěl jsem se k němu přisunout, ale měl jsem strach, že to bude bolet. Záda mě už bolela teď, ale věděl jsem, že to bude ještě horší. Nic nebylo v pořádku. Vůbec nic. Zavrtěl jsem se slzami v očích hlavou a vrtěl dál až do té doby, než se mě zeptal, jestli mi ten vlk něco udělal. Položil jsem hlavu zase na zem, ale nespouštěl z něj zrak. Nevěděl jsem proč mu nechci odpovědět. Věděl jsem, že jsem. Nemohl jsem ta záda necítit. Bál jsem se i s uchem pohnout, ale i tak jsem měl pocit, že mi visí dolů, ne jako to druhé. Musel to vidět i on, ne? Ale i tak jsem měl hrůzu z přikývnutí. Měl jsem pocit, že by to pak všechno bolelo mnohem víc.
Ozvaly se další kroky. Ostře jsem se nádech, čekal jsem, že se přiřítí nějaká hrůza. Opatrně jsem zašilhal tím směrem, bál jsem se podívat víc tím směrem. Co kdybych ho uviděl a on by uviděl i mě? pomyslel jsem si nesmyslně. Ozval se ale hlas táty. Tiše jsem vzlyknul. Už jsem to nezvládal. Chtěl jsem jen, aby se to už všechno přestalo dít. Aby se to nikdy ani nestalo. Abychom byli v pořádku, byli kamarádi a zažívali spoustu zábavy.
Vzlykal jsem ještě pořád, když mě táta zvednul a odnesl pryč. Uvědomil jsem si, až když jsem zase ležel na zemi. Byl jsem už jinde. A Meiný tam zůstal. Před sebou jsem viděl plápolající oheň. Ohnivá zeď. Hlavou mi prolétla vzpomínka na den, kdy byl oheň úplně všude kolem mě. A byl tam taky ten šedý vlk. Táta mě sice upozornil, že mi umyje rány, ale když na to přišlo, nemohl jsem si pomoct a cuknul sebou se zaskučením. Doteď slabá bolest se objevila znova. Pevně jsem zamáčkl oči a nechal ho pracovat dál.

Ležel jsem v tmavé díře. Všude byla tma, nic než tma a věděl jsem, že i kdybych otevřel oči, nic bych neviděl. Kolem sebe jsem ale slyšel kroky. Spousta malých nožiček. Tolik nožiček bych v životě nespočítal. Některé nožičky běžely jedním směrem, další zase jiným a některé jen skákaly na místě. Co chtějí? Co tu dělají? Měl jsem pocit, že ty nožičky běhají i přese mě. Nad mojí hlavou se zastavovaly a poskakovaly na místě. Muselo to být opravdu velké zvíře, aby se na něj vešlo tolik nožiček. Postupně se přelévaly sem a tam a sem a tam sa sem a zase sem a jindy jen tak stály. To velké zvíře se různě točilo, ale neodcházelo. Možná něco hledá. Možná hledá mě.
Hned, jak jsem si to uvědomil, mě přepadnul strach. Nemohl jsem se ale ani pohnout. Nožičky pořád podupávaly a mě z toho zaléhaly uši. Chtěl jsem něco říct, ale neslyšel jsem svůj vlastní hlas. Mluvil jsem vůbec? Nebo mě v krku tak bolelo, že jsem nevěděl nic říct? Nožičky mořád dupaly, dupaly pořád víc a víc. Maličký, ozval se šepot, který jsem silně slyšel i přes ten všechen dupot. Tiše jsem se rozklepal. Maličký, zašeptal znova. Maličký, už jsem brzo u tebe, otřel se mi vánek o ucho. Tiše jsem zakňučel. Nebo nezakňučel. Nic než jeho hlas a dupání jeho nožiček jsem neslyšel.
Už je tady! Už jsem ho cítil! I v naprosté tmě. Věděl jsem, že se blíží. Už byl skoro tady! Nožičky, ty spousty nožiček. A byl už tady. Díra mého úkrytu se úplně odkryla a najednou jsem ležel s rozšířenýma očima na černé ploše. A on byl nade mnou! Tyčil se v obrovské, obrovské výši. Zíral na mě se svým širokým úšklebkem a jizvami před oko a černýma očima a z velké výšky, odkud se jeho šedé tělo vinulo dolů, se všema těma nožičkama, které se mu z těla houpaly a ty, které stály na zemi pořád nedočkavě nadšeně podupávaly. Zbytek jeho dlouhého šedého těla se vlnilo v dálce až tam, kam jsem neviděl. No ták jen vylez, šklebil se na mě.
Stejně tě sežeru, smrade! ozval se další hlas. Ne, jen to ne, prosím… Hned vedle něj byl jeden úplně stejný. Úplně šedý s tmavým flekem na nose. S úplně stejným výrazem. Chtějí mě sežrat oba! Chtěl jsem se pohnout. Tak hrozně moc jsem se chtěl pohnout. Nevěděl jsem, jak. Prosím, prosím ať můžu utéct. Slzy mi tekly po tváři, jak jsem se nemohl pohnout. Ty poseroutko. Kňouráš a řveš, ozval se zase ten první. Nebo ten druhý. Jejich hlasy se prolínaly a vlnily, stejně jako jejich dlouhá těla se spoustou nožiček. Oba dva byli hrozně velký, hrozně šedý a hrozně hrozný. A chtěli mě sežrat. Sníme tě, zelenáči! zavřískli oba a vrhnuli se na mě. “Aaaaaa…“
“…aaaaaa!“ Vzbudil jsem se na něčí jekot. To jsem ječel já. S cuknutím jsem přestal a vyděšeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Kde to jsem? Co se tu děje? Proč je tu taková tma? Proč jsem zase v díře? Tiše jsem zavzlykal. Co se to děje? Otevřel jsem tlamičku, abych něco řekl, ale nic z nich nevyšlo. Pomoc. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. Nebyl tu někdo se mnou? Neměl jsem se cítit v bezpečí? Všude kolem mě byly různé hrbolky a prohloubeniny a kožešiny a především jedna z nich mi svojí barvou připomínala ty dva vlky. Zakňučel jsem a schoulil se do klubíčka. Bolest na zádech už nebyla tak hrozná, ale nechtěl jsem se na to dívat. Měl jsem strach, co uvidím. V uchu mě ale pořád nepříjemně táhlo. Doufám, že někdo přijde. Že tu někdo dobrý zůstal?

<< Asgaar

Celou dobu jsme se pohupovali. A celý svět s ním. Nebo se snad ten svět doopravdy houpal? Všechno bylo tak zvláštní. Už jsem nic neslyšel, bylo to, jako kdybych se začínal vznášet v těsné bublině. Která se houpala a točila. Taky jakoby všechno světlo zhaslo. Tiše jsem zaskuhral. Co se změnilo? Už jsem ale nedokázal otevřít oči, jen jsem sebou nechal manipulovat. Nevěděl jsem, kde je dole a kde nahoře a proč se hýbu jedním směrem, který jsem nedokázal určit, zdálo se mi, že se nejdřív kloužu dolů kopcem a apak zase najednou nahoru. Tak hrozně moc jsem se snažil, aby to dávalo, smysl, ale všechno mě bolelo.
Jen jsem potichoučku kňučel. Bolelo to. Pak jsem se přestal klouzat a jen se točil na místě. Velmi brzo jsem ucítil srst a známou vůni. Je už konec? proletěla mi poslední myšlenka hlavou. Neměl jsem sílu se nijak pohnout, jen jsem pootočil hlavu, abych se víc opřel o tátu a to bylo všechno. V krvavém boku mi stále hrozně pulsovalo a natrhlé ucho na tom taky nebylo nejlépe. Bylo na tom hrozně. Pálilo. Ale všechno mě přestávalo bolet, jak jsem upadával do vyčerpaného spánku.

<< Smrkáč přes Mahtaë

Bílo. Všude bílo. Z té bílé mě už začínaly bolet oči. Matně jsem si vzpomínal, že kolem našeho lesa přece tekla řeka. Že bych si to pamatoval špatně? Procházeli jsme jen přes bílé pláně. Tak hrozně moc bílé. A já se pořád bál zavřít oči. Byli totiž pořád tam.
Už jsem ani Meinýho hlas neslyšel. Táta se pode mnou začal klepat ještě víc. Tentokrát jsem to nebyl jen já. Začínala se mi ale točit hlava a už mi bylo všechno jedno. Pomalu mi ani nevadilo přivírat oči. Neměl jsem sílu je udržet otevřené. Všechno mě bolelo. Už jsem si ani nemohl vzpomenout, co všechno by bolet mělo, protože se to všechno slilo dohromady. Měl jsem pocit, že je se mnou něco hodně špatně, ale vůbec jsem netušil, co. Nebo co všechno.
Neměl bych mít i hlad? Asi jsem ho i měl. Ale už jsem ho necítil. Nebo cítil, ale prostě už jen bolel. Jako všechno ostatní. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsme vešli pod stromy. Došlo mi to po nějaké chvíli a uvědomění, že jsme byli doma, mě trošku probralo. Byl jsem rád. Už jsme byli u rodiny. Moje slabé nadšení netrvalo dlouho, zase jsem začal usínat. Nebylo to takové příjemné usínání jako vždy, jen jsem už nebyl schopný udržet se vzhůru. Z času na čas jsem otevřel oči, už jsem ale ani neviděl, co se děje přede mnou.

>> Jeskyně

<< Ageron kolem Armanských hor

Bez zájmu jsem pozoroval, jak se nad námi tyčily vrcholky hor. Byly vysoké, tak strašně vysoké. A měl jsem z nich strach. Kdybych musel teď jít tam, necítil bych se v nich dobře. Měl jsem dojem, že se v nich stávají špatné věci. Jaké, to jsem netušil. Jakoby mi všechny myšlenky vyletěly z hlavy a jen pomalu se vracely zpátky. Všechno je tu zpřeházené. Nic nedává smysl. Něco ale zůstalo. Každou chvíli jsem měl pocit, že za každým kamenem a za každým stromem číhá zlý, šedý vlk. Už jsem ale neměl sílu se cuknout kdykoliv jsem myslel, že se na mě stín větve vrhne. Otočil bych hlavu druhým směrem, ale už jsem to zkoušel a v té chvíli mi zády projela taková hrozná bolest, že jsem se radši rozhodl, že to zkoušet nebudu.
Stejně by to nemělo smysl. Všechno je tu stejné. Všude. Procházeli jsme už dalším lesem. Houpání tátových zad bylo hrozně nepříjemné, cítil jsem, jak mi tlapky pomalu odumírají, už jsem ani necítil, jak se mu pohupují kolem boků. Slyšel jsem Meinýho mluvit. Kdybych nebyl tak unavený, skoro bych se i usmál. Neopustil mě. Aspoň že tu zůstal. Měl by s námi zůstat napořád. Pak by patřil do rodiny. Nadechl jsem se, abych o tom tátovi řekl, ale chladný vzduch mě nepříjemně podráždil v hrdle, až jsem se rozkašlal. Nechtěl jsem otáčet hlavu na druhou stranu, protože by to mohlo bolet, ale tohle bylo mnohem horší. Chvíli jsem střídavě kňučel a kašlal, až to naštěstí přestalo. Pořád to bolelo ještě víc a uvědomil jsem si, že už ani slzy skoro necítím, jak tečou celou dobu. Tati. Proč to tak bolí?
Táta mě uklidňoval, že už za chvíli budeme doma. Ale tam to bude bolet stejně, ne? Navíc… Zachvěl jsem se, čímž mě rána znovu obdařila bolestí. I u nás v lese byl zlý šedý vlk. A zářivá stěna. Chtěl mě i on sníst? Chtěl jsem zavřít oči, ale už to nemělo smysl. Viděl bych oba šedé vlky. Jak se na nás vrhají. Otočil jsem pohled znova na sníh. Byl úplně všude.

>> Asgaar

Byl jsem hrozně unavený, ale nevěděl jsem, jak usnout. Pode mnou se táta celou dobu chvěl. Ležel jsem na jeho zádech a koukal do dálky. Všude sníh. A stromy. Ale nejsou to naše stromy. Táta mluvil s tím hnědým vlkem od nás ze smečky, ale jejich slova mi prolétala hlavou bez pochopení. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Neměl jsem sílu na vnímání toho, co říkají. Chtěl jsem si odpočinout. Jen kdyby se táta konečně přestal klepat.
Slyšel jsem i funění. To byl Mejné? Asi jo. Tím směrem ale ležel TEN vlk a jen myšlenka na otočení hlavy jeho směrem mi připadala hrozná. Už ho nechci nikdy vidět. Ať umře. Ať už není. A ať jsme už pryč. Čas se vlekl hrozně pomalu. Stáli jsme tu celé věky. A táta se pořád klepal, takže jsem nemohl usnout. Tiše jsem zakňučel. Koutkem oka jsem zachytil svůj bok, který byl teď víc červený než bílý. Co se to dělo?
A všechno mě bolelo. Tak hrozně bolelo. Když se táta zvednul, tiše jsem zaskučel a zavřel oči, ať mi znova netečou slzy. Stejně tekly. Nemělo to smysl. Nechal jsem je teda otevřené, stejně hned, jak jsem je zavřel, jsem viděl JEHO úsměv. On mě sní. Táta se rozešel někam. Celý se rozhoupal a při každém kroku jsem cítil, jak mě bok zabolel. Chtěl jsem spát. Ale táta se pořád klepal. Úplně stejně, jako když jen stál.
Klepal se to vlastně on? Ne. To se klepu já, uvědomil jsem si. Ještě jednou jsem zafuněl a snažil se pozorovat ubíhající stromy a následně i hory, kolem kterých jsme procházeli. Všechno trvalo stejně tak hrozně dlouho.

>> Smrkáč

Nechtěl jsem myslet na to, že přežije. Jak to vůbec může vědět? Třeba se už přece jenom nikdy neprobudí. Vždyť to nemůže vědět. Nekontroloval to. Třeba už umřel Nebo ještě umře. A nikdy ho nebudu muset potkat. Znovu. Prosím. Nikdy. Tulil jsem se k němu, těsně, aby nám nebyla zima. Mě ani jemu. “Nikdy, vydechl jsem ještě tišeji než předtím. Nechtěl jsem, aby od nás odešel. Byl rodina.
Táta. Táta se vrátil. Táta přišel. Přišel ke mně. Přišel k nám. Mluvil na mě a zdálo se mi to jako sen. Moc krásný sen. Před očima mi začaly poletovat bílošedé fleky a přestával jsem vidět. Bolelo to. Záda mě hrozně bolela. Nikdy jsem takovou bolest necítil. “Bolí,“ zakňučel jsem. Přivřel jsem či a mírně zafuněl. Je to všechno skutečné? Něco se dotklo mého boku a třhnul jsem se. Začalo se to omotávat. Ne! Něco je tu zase! “Tati!Meiný“ vykřikl jsem tiše, ale pak jsem si všiml, že je to rostlina.
Rostlina? Táta se na ni soustředěně díval. To dělá on? Srdce mi pořád rychle bolelo, ale začínala se znova objevovat únava. Ležel jsem na chladném sněhu a začínalo mi to být jedno. Chce se mi spát… Přivíraly se mi oči, když se tu táta ozval. Do smečky. Ta slova něco znamenala. Ale co? Myslel jsem zpomaleně, ale pak jsem si to uvědomil. Domov. Donutil jsem se otevřít oči a podívat sena tátu. Chce, abych na něj vylezl, uvědomil jsem si. “Já se neudžím,“ špitnul jsem a tušil, že to bude opravdu pravda.
Ale ptal se i Meinýho. A Méjo se snažil stoupnout. Zatnul jsem zuby a postavil se taky, i když mě to hrozně bolelo. Nešikovně jsem se mu přehoupnul přes záda a dopadnul těžce na ně. Pořád to pekelně bolelo. Ani jsem si nevšiml, že se mezitím k nám dostal další vlk. Jako ne snu jsem vzhlédl a zítral na něj. Znám ho? Měl jsem dojem, že ho znám. Všechno mě ale bolelo tak, že mi to už bylo jedno. Zabořil jsem čumák do tátovy srsti. “Poďme domů,“ vzlyknul jsem tiše.