Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hrozně. Máme řekla hrozně. Jenže mě to hrozně nešlo. Mluvila o rozvibrování jazyka, ale i když mi to ukázala, nezdálo se mi to o moc jednodušší. Pokusil jsem se o to, ale vyšlo ze mě jen podivné zavrčení. Zamračil jsem se. To jsem nechtěl. Nestihnul jsem se ale ani mámy zeptat na něco dalšího, protože se zvedla a po otázce olovu odešla. Neříkala náhodou, že lov moc nemusí? napadlo mě.
Pohledem jsem zabloudil k místu, kde ještě před chvílí byl Meiný. Proč tak rychle vystřelil pryč? Nechápal jsem, ale měl jsem pocit, že na tom mám podíl. Byl na mě naštvaný, že si ublížil? Vypadalo to tak. Položil jsem si hlavu na packy. Něco se mi na tom nelíbilo. Jako kdybych se na něco díval, ale neměl jsem tušení, co to je. Co bylo tak zvláštního?
Zavřel jsem oči a snažil si vzpomenout na věci, co se staly. Byl jsem s mámou, ne, s tátou. Pak jsem ale byl sám a… Asi jo. Asi tam opravdu byli zajíci. Vzpomněl jsem si na jejich tělíčka a… Oh. No jo. Já vlastně jednoho ulovil! Na tváři se mi rozzářil úsměv. Můj první úlovek a já na něj skoro zapomněl! Škoda, že už ho asi nenajdu, kdyby se nestala ta celá šlamastyka s bráchou, tak…
Počkat. Bráchou?
Strnul jsem. No jo, já mám bratra. Vzpomínky se ke mně pomalu dostávaly a vzpomínal jsem si na víc a víc. Po zádech mi přejel mráz. Nemá mě rád. Nelíbilo se mu, že jsem jeho bratr, uvědomil jsem si. A to jsem se na sourozence tak těšil. Moc jsem si ho přál. Jak jsem se ale pak dostal domů? Nedávalo to smysl. Čím dál jsem se snažil vzpomenout si na to, tím víc to nešlo. Narazil jsem na mlhu? Opravdu jsem nevěděl. Neměl jsem ani tušení a docela mě to trápilo. Hledal jsem domov, nemohl jsem ho najít, brodil jsem se sněhem a… Byl jsem doma. Doma.
Znova mi Meinýho prázdné místo připomnělo, že odešel. A dokonce bez toho kusu masa, došlo mi. A Meiný… Jak on do toho spadá? Měl jsem ho rád. Měl jsem ho hodně rád. Věděl jsem, že mu můžu věřit a že mě ochrání. Ale před čím? Asi… Asi mě našel. Asi jo. Možná. A… Pak mě dovedl domů? Trápil jsem si hlavu a měl jsem pocit, jako kdybych to ani dělat neměl. Možná to za to nestálo. Podíval jsem se na svou hruď. Byl na ní jeho přívěšek. Jeho vajíčko. I když jsem ještě před chvílí nevěděl, že tam je, zdálo se mi, že jsem to věděl celou dobu. Chtěl jsem si vzpomenout, jenže to nešlo. Možná mi ho dal, aby mě ochránil. Pokud by se… něco stalo. Aby z toho ten had vylezl. Nepamatoval jsem si, kdy jsem zjistil, že je v tom had, ale zdálo se mi to přirozené vědět.
On odchází, došlo mi. Odchází a ani se nerozloučil. Nechtěl jsem to tak nechat. Chtěl bych se aspoň rozloučit. Vyškrábal jsem se na nohy a popadl ten flák masa. Byl jsem z toho cítit já. Já už jedl? Byl pořádně těžký, ale tělo mě už moc nebolelo. (Už?) S tím kusem jídla jsem spěšně vyrazil z jeskyně, abych na něj ještě narazil. Ani se nenajedl. A NEROZLOUČIL!

→ Asgaar

Mamka se na mě mile usmívala. Zakřenil jsem se teda taky, i když ten zvláštní pocit úplně neodešel. Zmateně jsem nakrčil nos, když mi začala vyprávět o zajících. Zajíci na nás zaútočili? Něco se mi vybavovalo, asi měla pravdu, ale měl jsem z toho zvláštní pocit. Byli to oni? Před očima se mi zableskla žlutá barva. Ale nic víc. Zajíci… Zafuněl jsem. Jo. Možná. Asi si vzpomínám. Pomalu jsem přikývl hlavou. Všechno bylo ale stála hrozně zamlžené. Jako kdybych se na svoje vzpomínky díval před mlhu. Nebo do nich někdo vrazil a byly hrozně rozházené. “Jo… Zajíci,“ zahuhňal jsem a snažil se rozlousknout pocit, že něco chybí. Jakoby koule nebyla celá, chyběl malý kousíček.
Zdráhavě jsem přikývnul. asi to dávalo smysl. Asi to bylo jen tím praštěním do hlavy. Meiný ale nemluvil. Vlastně vůbec nereagoval, jen vstal, že potřebuje dýchat, a šel pryč. “Méjo?“ zavolal jsem za ním nejistě a ohlédnul jsem se na mámu, aby podala vysvětlení. Nedávalo to moc smysl. Jedna část byla spokojená, druhá ne. Povzdechl jsem si. “Všechno je tak hjozně zamotaný,“ postěžoval jsem si mamce, i když jsem nevěděl, co přesně. “Hjozně. Hozně. Houžně,“ pokusil jsem se o opravu. Moje řeč nezněla tak, jak by měla. “Poč neumím mluvit nojmájně?“

Mamka mě uklidňovala. Pomáhalo to? Možná. Trochu. Asi jo. Chvíli jsem ještě těkal očima, než jsem se zastavil pohledem na Meiným, který byl kousek od nás. Pořád se tváří smutně, povzdechl jsem si. Nemusel být smutný i on. Kdyby se usmíval, bylo by to mnohem lepší. Díval jsem se na něj tak dlouho, než jsme se střetli očima. Otevřel jsem tlamu. “Meiný…“ začal jsem, v tom se něco stalo.
Zaslechl jsem mámin hlas. Už na to nemusíš myslet. Už na to nemusíš myslet. Už. Na. To. NEMUSÍŠ. Myslet. Myslet. Myslet. Ozýval se mi v hlavě, odrážel se od jedné strany do druhé a při každém proletění se mi v hlavě ozval hlasitěji a hlasitěji. Po chvíli to už byo skoro ohlušující, uši mě ale nebolely. Jen mi její hlas duněl v hlavě, silný, mocný, neochvějný. Nemohl jsem před ním utéct. Nemohl jsem se schovat. Nemohl jsem ani neuposlechnout. Stále jsem seděl, upřeně zíral na jedno místo, na Meinýho, ale už jsem ho neviděl. Neviděl jsem nic. Nic jsem nevnímal. Už jsem ani nevnímal obsah máminých slov, jen její hlas stále rozechvíval každou část mého těla a já podvědomě věděl, že se něco děje.
Já se měním. Nevěděl jsem, jak. Ale měl jsem pocit, jakoby se něco ve mně prohrabovalo, hledalo, a vzalo si to. Bylo to zvláštní. Jako bych byl obestřen mlhou, přes kterou jsem neviděl, ale zároveň jsem ani neviděl tu mlhu. Cítil jsem, že se něco ode mě bere. Něco důležitého. Něco, co má velký význam a tvarovalo by mě to po následující léta. Už jsem ale nevěděl, co. Ještě před vteřinou jsem to věděl. Teď to ale bylo ptákem bílým, ten pták by černý, ten pták byl rudý, ten pták byl modrý. Možná to ani nebyl pták. Chvíli se na mě díval, se smutnýma očima, tak smutnýma, že bych se roztřásl, kdybych cítil svoje tělo. Ale já jsem ses netřásl. Třásl se ten pták přede mnou. Proč? Protože má moje oči.
Ten pták měl moje oči, protože jsem to byl já. Býval. Tohle já se na mě ještě smutně pousmálo, ale věděl jsem, že ten smutek, ten strach, ta úzkost je jen a jen jeho. Věděl jsem, že je svým způsobem rád, že mě opouští. Že svůj smutek nemusí se mnou sdílet. Jak jsem to všechno věděl? Jak jsem to všechno mohl poznat z jednoho pohledu? Protože tím ptákem jsem byl JÁ. Já jsem odlétal, abych zanechal své druhé, šťastnější já oproštěné od té hrozně vzpomínky na vlka, který se octl na špatném místě.
Ten odlétající pták jsem už nebyl já. Byla to odlétající vzpomínka, která zůstane uzamčená hluboko, hluboko, až tam kam já sám nikdy nedosáhnu. Věnovala mi ještě jeden úsměv, tentokrát povzbudivý, avšak stále žalostně zoufalý, roztáhla křídla, která se skvěla čistou bělobou, nekonečně hlubokou černí, krvavou karmínovou a oslepující modří, zamávala těmi křídly a pomalu se vznesla. Vzpomínka byla malá, jen na pár krátkých hodin, ale i tak s námahou mávala perutěmi, obtěžkána hroznými činy, které měly být zapomenuty.
Ztrácela se v dáli. Za obzorem. Pomalu se vytrácely zlovolné žluté oči, tři jizvy přes oko, hrozný škleb a tichý, avšak hrůzný šepot. Odplouvaly vzpomínky na hrůzu v malé noře, strach, který poznává jen lovná zvěř, která ví, že už je konec, ale přesto se odmítá vzdát. Protože tato lovná zvěř přežila. A vyroste, aby se stala vlkem. Predátorem na úplném vrcholu, na špici, shlížejíc na vše ostatní, nižší, ale neméně důležité.
Některé věci však neodplouvaly. Něco zůstávalo. Pohled do ustarostěného zeleného oka, zamlženého bolestí, hrůzu v bílých očích, starost v těch rudých. Pocit bezpečí, když se vlče přivinulo k bílému, k černému, ba i k šedému boku. Pocit, že je za co žít a za co bojovat. Vůle pokračovat dál, přese všechny překážky a přežít vše, třebaže bude nejlepší strategií se schovat. Nepřežije nejsilnější. Přežije nejchytřejší. Přežije ten, kdo miluje, kdo je obklopen svými blízkými, protože v počtu je síla a i když jsou ti blízcí daleko, pocit na ně utvrzuje srdce i mysl.
Tam, ve ztemnělé jeskyni bez svitu měsíce a za mrazu se zrodil nový vlk. I když na to nevypadal, i když měl stále malé vlčecí tělo, i když jeho magie ještě nebyla určena, tam, v té jeskyni započal jeho přerod v dospělého vlka. Ač na tu hroznou vzpomínku zapomněl, stále mu kdesi v duši leží, spí, ale její vliv je stále patrný. Sionn dospívá.
…
Když jsem si sebe znova uvědomil, ležel jsem na studené zemi a lapal po dechu. Zamrkal jsem jednou, dvakrát, třikrát, než jsem začal rozpoznávat obrysy. Já ztratil zrak? projelo mi s mírnou hrůzou hlavou. Oh, ne. Ona je jenom tma, pro to zas tak dobře nevidím. Celé tělo mě bolelo. Co se to dělo? Co jsem dělal. Se zafuněním jsem se posadil. “Uf,“ zafuněl jsem nespokojeně. Záda mě hrozně pálila, ale neměl jsem ani tucha, proč. Rozhlédl jsem se kolem. Spíš jsem slyšel, než viděl, kolem sebe spoustu vlků. Asi už byla taková zima, že jsme se všichni slezli do jeskyně. Nějak jsem si nemohl vzpomenout, co se mi stalo naposledy a pořád mě bolela hlava, tak jsem se nad tím radši moc nezamýšlel. Však ono to nějak přijde.
A… Hele! “Jé, ahoj mami!“ usmál jsem se na ní. A kousek od ní, vlastně od nás byl, nešálí mě to zrak a nos? “Méjó!“ zakřenil jsem se. Co on tu dělá? Zamžoural jsem směrem k němu, abych si ho pořádně prohlédnul. Něco na něm bylo divného. Oh. Projela mnou vlna nepochopitelné hrůzy, kterou jsem nechápal. Odkud se vzala? “Um, Meiný? Co to máš s… okem?“ pípnul jsem výrazně nejistěji. Ten zvláštní pocit i Meinýho vzhled mě docela vykolejily. O co jsem přišel? Na co se nepamatuju? S otazníkem v očích jsem se otočil na mámu. Byl jsem zmatený. “Co se tu stalo?“

// Sionn je teď hodně zmatený a nepamatuje si toho víc, spousta vzpomínek se mu ale začne rychle vracet zpátky, jen Norox zůstane zapomenutý. Prozatím.

Nemohl jsem se vůbec hýbat. Nemohl jsem myslet. Měl jsem pocit, že kolem mě chodí. Že ten ocas, co je na mě, je ve skutečnosti jeho a ten šedý vlk, který vedle mě leží, není máma, ale ON. Už jsem ani neprosil, aby to skončilo. Zapomněl jsem na všechna slova, který mi kdy hlavou procházela. Nechtěl jsem na to myslet.
A náhle… To skončilo. Jako kdybych si už ani nevzpomínal na to, co se mi prohánělo hlavou. Už jsem se neklepal, ani nedýchal tak přerývaně. Cítil jsem se… Zvláštně. Dobře, ale přesto se mi zdálo, jakoby bylo něco špatně. Jako kdybych se měl cítit jinak. Klidně jsem zvedl hlavu a upřel na mámu zrak. Už jsem se nebál a šlo mi na to moc nemyslet. Nevěděl jsem ale, co jí mám říct. Odkud začít? Meiný mi v tom pomohl, když se začal bránit. “Meiný za nic nemůže, mami. Zachánil mě. Kdyby mi nepomohl, aujčitě bych umžel,“ řekl jsem jí klidně, jako kdybych nemluvil o sobě, ale o někom jiném. Ani jsem si nevšimnul, že v tomto stavu se mi i líp mluví, i když to stále není ideální. “Byl sem v cizím jese a… Našel mě jeden vlk,“ hlas se mi znova začínal mírně třást a očima jsem kmital ze strany na stranu. “On mě…“ zhluboka jsem se nadechl, znova se ve mně začala mírně vzpouzet panika. “Chtěl mě sníst. Skojo se mu to povedlo. On…“ další zásek, “Hjabal do díjy, kde jsem byl a těsně mě nekousl… Pak se objevil Meiný a popjal se s ním,“ pokračoval jsem dál, ale bylo to stále těžší a těžší. Znova jsem pro jistotu zavřel oči, ale už jsem se znovu začínal třást.
Už to nešlo. Zmlkl jsem. Dál jsem se na mámu sklíčeně díval a pohledem se omlouval, že už víc mluvit nemůžu. Podobně smutně jsem se podíval na Meinýho, bylo mi líto, že se kvůli mně zranil. Stejně jsem ale doufal, že by mohl pokračovat v tom, co jsem už říct nemohl. Nevěděl jsem, jak.

Ležel jsem, opřený o mámu a znova se hrozně klepal. Ale nechtěl jsem se klepat! Klepal jsem se vůbec pro to, že mi bylo mizerně, nebo pro to, že jsem se klepat nechtěl? Začínalo to totiž být znova horší. Mámin ocas ale pomohl. Zavrtal jsem se znova do jejího kožichu, jako když jsem byl malý prtě. Ale teď jsem prtě nebyl, jen jsem se bál ještě víc než kdy dřív. Bylo by to k vzteku, kdybych na něj měl místo.
Zaslechl jsem Meinýho hlas, který zněl taky dost ztraceně. Pootevřel jsem oči. Musím to zvládnout, povzbouzel jsem se v duchu. Máma se mračila na Meinýho. Ne. To bylo špatně. “Me… Me… Meiný mě zachánil,“ špitnul jsem a ani jsem si neuvědomil, že se mi tentokrát L povedlo. Nechtěl jsem o tom mluvit. Vůbec jsem na to nechtěl myslet. Ale mámin ošklivý výraz směrem na Meinýho byl nefér. Musel jsem jí říct, jak se to stalo a proč jsem byl teď tu a proč jsem měl na krku jeho přívěšek. Otevřel jsem tlamičku, abych pokračoval, ale slzy mi znova vhrkly do očí. “Já… Já…“ koktal jsem. “Byj sem v l-l-lese… Pyč z domova. A… A… Pak…“ potácel jsem se se slovy, ale byl jsem odhodlaný se dostat k cíli. “Chtěj mě sníst,“ vydechl jsem, tišeji než všechno ostatní. Všechno se mi ale najednou vrátilo. Jakoby se protrhla hráz a já se už jen schoulil k mámě, moc to už ale nepomáhalo.
Znova jsem ho viděl. Znova jsem slyšel jeho hlas. A znova jsem cítil jeho drápy a zuby na sobě.

//Tak trochu rychlopost, zjistila jsem, že mi přednáška začíná už v jednu, ne až ve tři… Ups.

Pousmál jsem se. Možná to byla náhoda, že se tam objevil, ale byl jsem za ni moc vděčný. Kdyby nepřišel… Přeběhnul mi mráz po zádech, ale naštěstí jsem se už nestřásl. Nechtěl jsem na to myslet. Tak moc jsem na to myslet nechtěl. Teď už jsem se cítil mnohem líp, ale měl jsem strach. Ať se to už nikdy nestane, prosím. Pořád mi bylo mizerně. Vždy, když jsem si nedával pozor se mi před očima objevil jeho výraz. Tři jizvy přes oko, zářivé žluté oči, hrozný škleb. Přivřel jsem oči a tichounce jsem zakňučel
Skoro jsem sebou trhnul, když se Meiný znova ozval. Už jsem na něja zapomněl. Zapomněl jsem, kde jsem zrovna byl. Pomalu jsem se na něj znova podíval a pousmál se. “Ty jsi byl pvní,“ pověděl jsem mu. Možná potkám hodně tuláků, když o nich mluvil, zdálo se, že je jich fakt hodně. Ale Meiný byl výjimečný. Jediný. Nelíbilo se mi ale, co mi z pusy vyšlo. Zamračil jsem se. Chtěl jsem, aby moje první znělo stejně jako první ostatních, ne to zvláštní p-vní “Pvvvní,“ zkusil jsem to teda znovu. Pořád ne. “P… vní. Pevní. Pffní. P! Vní,“ zklamaně jsem sklopil uši. Zdálo semi, že to jde hůř a hůř. “Poč je to tak těžký?“ zeptal jsem se ho. A zase. poč ne proč. Povzdechl jsem si, ale znova to už nezkoušel.
Znova se mi začala točit hlava a tak jsem zavřel oči a dál už ho jen poslouchal. “Neboj, budu ho hjídat.“ A zase. Chyba. “Hljídat.“ Tohle nebylo až tak špatný. “Hjídat. Hlllljídat. Hídat,“ trápil jsem se s dalším slovem. Vzdal jsem to. “A ty jsi silný dost. Pžece si mě zachjánil,“ znova jsem se pousmál, i když jsem se nad tím znova začal mračit. Proč to povídání bylo tak těžký? Všem ostatním to v pohodě šlo. Pak na nás něco zavolala Jája, ale už jsem neměl sílu jí odpovědět.
Jak jsem měl zavřené oči, ani jsem nepostřehl, že se někdo blíží. Až když jsem uslyšel její hlas, poznal jsem, že tu je. Máma. Otevřel jsem oči. Ležela kousek od nás. “Mami,“ špitnul jsem a s námahou se postavil. Už jsem se naštěstí nekymácel tak, jako když jsem šel k Meinýmu. Přišel jsem k ní a otřel si o ní hlavu. Chtělo se mi znovu brečet, ale řekl jsem si, že to už neudělám. Lehnul jsem si vedle ní a hlavu si opřel podobně jako o Meinera. Nechtěl jsem brečet. Vážně ne. Ale najednou jsem si uvědomil, že mi tečou slzy. Fňuknul jsem, ale bál jsem se cokoliv říct. Pak by to mohlo být ještě horší a znova bych si na to vzpomněl.

Sklopil jsem zklamaně zrak. Věděl jsem to. Věděl jsem, že to nezůstane. Nechce. Nebo nemůže. Chvíli jsem mlčel. Já vlastně teď mlčel skoro pořád, ne? Ani jsem nevěděl proč. Bylo to celé nějaké zvláštní. Věděl jsem, že tu Meiný nezůstane, ale nevěděl jsem, proč se mi nechce povídat. Chtěl jsem se otočit na něj a zeptat se ho, proč nemůžu mluvit, ale nemohl jsem. Nevěděl jsem, jak začít mluvit.
Nebo jsem to možná tušil, proč, ale nechtěl jsem na to myslet. A vzpomínat.
Pozorně jsem poslouchal jeho názor na smečky. Všichni vlci byli tak jiní. Uší zjevně milovala lov, mamka ho nemusela. My všichni ve smečce jsme byli tu asi rádi. Ale Meiný nebyl. A proč tu potom zůstává? Kvůli mně? Nebo možná kvůli tomu masu? Jenže… Proč mě potom zachránil? Říkal, že není rád, když na něj závisí něčí bezpečí. “Ty jsi mě zach-ánil,“ vydal jsem ze sebe ztěžka a díval se na něj s otázkou v očích. Nebyl jsem si jistý, co tím myslel. Tak nějak jsem doufal, že moje argumenty ho přesvědčí, aby zůstal, ale… Asi to tak nebylo.
Povzdechl jsem si znova. “Já tě…“ zamumlal jsem tiše, ale měl jsem dojem, jakoby to šlo hůře než obvykle. Bylo to zvláštní. “…chápu,“ dokončil jsem větu. Chápal jsem? Možná. Možná taky ne. Spíš ne. Možná jsem to říkal jen kvůli tomu, abych mu dal najevo, že může jít, pokud bude chtít. I když to já nechci.
Bez rozmyšlení jsem se natáhl a hlavu jemně opřel o jeho bok. Příjemně voněl. Jako bezpečí. “Budeš mi chybět,“ špitnul jsem tiše a zavřel oči. Nevěděl jsem, jak to tu bez něj zvládnu. Od té doby, co jsem ho potkal, uplynula už dlouhá doba, ale pořád jsem si myslel, že je úplně skvělý. A taky jsem se o tom přesvědčil. “Ještě se uvidíme, že jo? zašeptal jsem.

Díky těmto poznatkům o negativních vlastnostech začala být zakládána centra na pomoc od horrších vlastností.

I když jsem měl pořádný hlad, po pár soustech mi už přestalo chutnat. Nechápal jsem proč, ale měl jsem silný pocit, že víc se do mě už nevejde. Bylo to zvláštní, měl jsem dojem, že jsem toho dřív snědl mnohem víc. Nechtělo se mi už na ten flák masa dál dívat a přistrčil ho Meinýmu. Dej si, pohledem jsem ho vybídl k jídlu.
Mezitím jsem se zadíval na ten přívěšek, který mi ležel u nohou. Viděl jsem ho se houpat na Meinerově krku, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mi ho dal. Půjčil. Zvědavě jsem do něj šťouchnul packou. Opravdu je uvnitř had? Vůbec jsem ho uvnitř neviděl. Rozhodně jsem ho ale nechtěl rozbít, když ten had byl schopen napadnout silného vlka, musí být hodně nebezpečný. Otočil jsem hlavu znova k jeho vlastníkovi a chtěl se zeptat, jak to, že se nebojí hho nosit na krku, ale Mejé si právě povídal s Jájou a tím hnědým vlkem. Vím vůbec, jak se jmenuje? Už poněkolikáté za poslední dobu jsem uvažoval, že neznám jména vlků u nás doma. Ale mamka s taťkou je znají. Třeba se jich na to můžu zeptat, až se vrátí. Táta totiž taky zmizel. Asi mu už tu bylo dusno. Rozhlédl jsem se po jeskyni. Bylo tu opravdu narváno. Jsem rád, že mám tak velkou rodinu.
Meiný si mezitím stále povídal s Jájou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to mluví. Sevřelo se mi hrdlo. Ale… Neříkal mi Méjo, že je hodně sám? Třeba jsem se mýlil. Třeba mu to nevadilo. To ale neznamenalo, že bych ho tu nechtěl. S námahou jsem zvedl k němu oči a nadechl se. “Ty nezůstaneš,“ špitnul jsem a neznělo to jako otázka. Chtěl jsem, aby zůstal, ale věděl jsem, že to neudělá. “Ne… nechceš tu být,“ dodal jsem a snažil se, aby to neznělo tak zklamaně. Ale stejně znělo. Mezitím si Jája začala povídat s tím hnědým vlkem a měl jsem pocit, jako bychom tu zůstali jen sami dva. Měl jsem strach. Vedle Meinýho jsem se cítil příjemně a nevěděl jsem, jaké to bude, až odejde. Dostanu ten strach zase?

// Musí to být vyloženě nemoc, nebo cokoliv, čemu je třeba se vyhnout? mám na mysli třeba individua typu Styxfamily a podobné nebezpečné zjevy :D

To ale v důsledku nevadilo, jelikož tento pokus přiměl i obyčejné lidi, aby začali hledat výjimečné vlastnosti ve svých přátelích levácích. Ohlas byly převážně pozitivní.

// Hrabala jsem se v počítači a zjistila jsem, že jsem zjevně psala pokračování k postu, který jsem se napsala někdy v prosinci. Už to není moc aktuální, vzhledem k tomu, že to bylo psáno na míru Sionnovi ve věku lidských 5-6 let, ale říkala jsem si, že je škoda to sem nehodit, je to pořád docela cute :D

Zrazu sa ozval hlasný zvuk, ktorý prišiel z najväčšej časti diery. “ŠEBONÁÁÁ!“ zavrieskol niekto. Prekvapene som vypískol, vrhol sa späť ku kožušinke a poriadne sa do nej zavŕtal. “Ššššbonáááá!“ zreval opäť. Vydesene som pritisol uši k hlave a hlavu čo najviac k zemi a kožušinke. Nie som tu, ja tu nie som, ja tu vôbec nie som... usilovne som myslel a dúfal, že to zaberie.
Čo to ale môže byť? Také hrozné zviera... Vlk to predsa nemôže byť, nie? Takýto hlas vlci nemajú. Nie sú až takí hlasní... Nie, toto musí byť niečo omnoho väčšie. Napríklad to veľké hnedé s konármi na hlave! Áno, to by mohlo byť ono! Veľké to fakt je, o tom sa ani pochybovať nedá. A je to vraj aj nebezpečné! Ešte silnejšie som sa zavŕtal do zeme. Čo teraz? Určite si to po mňa prišlo! Hrozný zver, o vznikol z tých vysokých vecí, lebo ako inak by mohol mať na hlave konáre?
Možno mu ich tam niekto zarazil. Videl som tie malé lietajúce kôpky, ktoré vraj nemám loviť, lebo sa to nevyplatí, že malé konáriky strkali do zeme. Možno to takto funguje, len ak niečo strčí obrovský konár späť do stromu. Au. To musí bolieť. Raz som sa napichol na kus dreva čo bol na zemi a aj keď sa mi nič nestalo, bolelo to ako čert. Otriasol som sa iba pri tej spomienke. A ako to musí veľmi bolieť, keď do teba strčia PORIADNY konár... Nechcem si ani predstaviť. Možno ale pre to sú nebezpeční. Ešte som ich teda nikdy nevidel, ale asi ich ani nechcem vidieť. Vraj že niekedy, keď vlka niečo bol, môže byť zlý. Ja teda neviem, aj keď ma bolia labky keď veľmi chodím po lese, nikdy nie som zlý. Ale nejakí vlci to tak robia. To musí byť strašné, musieť byt zlý kedykoľvek ťa niečo bolí. Fujky. To by som naozaj nechcel. Ale možno to takto nefunguje oba u vlkov. Možno aj tieto... Zvery môžu byť takto zlé. Možno ho to naozaj bolí.
Joj, ako rád by som mu pomohol. Nie som rád, keď vidím niekoho, že ho niečo bolí. Potom začnej rozmýšľať o tom, aké by to bolo, keby to bolelo mňa a... No. Ale neviem. Dokázal by som mu pomôcť? Asi nie. Veď je zlý! A neskutočne veľký! Kto vie, ako sa dostal k nám do diery. Veď naša diera je poriadne dlhá. ožno je to menší zver. Tiež dieťa ako ja. Možno by sme mohli byť kamaráti! No áno, prečo vlastne nie? To by bolo žúžové!

I když se této skupině povedlo pár výrob sabotovat, vzrostl velký společenský odpor k nim a s tím obliba leváků ve světě exponenciálně rostla. V rámci toho získali vědci granty na zkoumání výhod leváků nad praváky.

Naštěstí bylo těchto praváků velmi málo, většina z nich byla dostatečně uvědomělá, aby si uvědomila, že leváci touto ignorací velmi trpí.

Bez dalších slov jsem se na Mejého díval. On taky nic neříkal. Trochu jsem znejistěl. Pochopil, co jsem mu chtěl říct? Přijal to vůbec? S přibývajícím časem jsem si byl čím dál tím méně jistý. Netušil jsem, co se mu honí hlavou, ale netváři se moc šťastně. Nechápal jsem to. Netušil jsem, co se mu hodní hlavu a necítil jsem se z toho příjemně. Pomalu jsem zase sklonil hlavu na packy a pohlédl mimo něj. Byli jsme v odlehlejší části jeskyně. Dobře chráněné místo. Pomalu začínali přicházet další vlci. Když jsem zahlédl Uší, pousmál jsem se. Byl jsem rád, že ji vidím, ale taky neměla šťastný výraz. Chvíli se durdila a hned na to odešla.
Kromě Uší tu zůstali ale jiní vlci. Tiše jsem si je prohlížel a i jsem měl dojem, že je všechny znám. Ale točila se mi pořád hlava, pořádně jsem na ně neviděl a i při pokusu o vybavení se jmen, mě znova začala bolet hlava. A břicho, nezapomínej na břicho. Máš přece hlad. Ten jsem měl už ani nevím, jak dlouho, ale začínal jsem ho cítit jen před chvílí. Táta si pořád povídal s Jájou a tím hnědým vlkem, nad jehož jménem jsem odmítal přemýšlet. Možná se ho pak zeptám, pomyslel jsem si. Pokud mě ovšem nebude bolet v krku. Meiný ale pořád mlčel a to mě trápilo. Nechtěl mě zachránit? Možná toho litoval. Třeba se chtěl spolčit s tím druhým. Ne, to by neudělal. Méjo je skvělý.
Najednou se vedle mě pohnul. Překvapeně jsem otočil hlavu a pozoroval, jak se zvláštně kroutil. Co to dělá? Stalo se mi něco? začal jsem panikařit a už jsem skoro upozornil na nás tátu, když najednou Meinýmu z krku spadla ta věc, kterou tam měl pořád. Přívěšek. Podobný měl i táta na uchu a máma na krku, že? Nechápavě jsem se na to díval. Proč to udělal?
Pak na mě promluvil. Tiše. On… Mi ho dává? Pečlivě jsem ho poslouchal, abych si mohl zapamatovat úplně všechno, co mi říká. Měl jsem pocit, že je to nějaká zkouška. Možná mi to neříká, abych na to přišel sám. Zvládnu na to přijít, až budu dospělý. A v té chvíli začnu taky ovládat nějakou magii, dumal jsem. Vážně, ale s nadšeně svítícíma očima jsem přikývnul a jemně se na něj usmál. Pořád jsem se necítil dobře, ale byl jsem hrozně hrdý, že mi ho svěřuje. Budu ho hlídat jako oko v hlavě, slíbil jsem mu v duchu.
Jeho poslední věta se mi ale zdála zvláštní, měl jsem pocit, že tím myslí ještě něco jiného. Než jsem se tím stihl zabývat víc, přišla k nám Jája. Úplně jsem zapomněl, že to jsou sourozenci. Já jsem teda taky měl bráchu. Jenže ten mě nechal v lese, kam pak přišel.. Znova jsem se rozklepal a tak jsem se rozhodl, že na to nechci myslet. Naštěstí k nám táty přitáhnul kus masa. Měl jsem už opravdu velký hlad a tak jsem se zakousl do šťavnatého masíčka. Bylo úplně skvělý.