Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Se Siriusem jsem seděl dál, protože se zdál být zahloubaný do svých potíží a mně bylo blbý ho jen tak opustit. Taky jsem byl tak trochu zvědavý, jestli z něj dostanu ještě nějaký drb. Teda, informaci. Informaci o vlcích ve smečce, nebo nebezpečích, která na ni můžou číhat. Ale nic jsem se nedověděl. Zimu jsem moc nemiloval, hlavně takovou třeskutou, která mi až moc připomínala dětství. Takové roztomilé vzpomínky na první zimu. Ale aspoň jsem byl rodičům vděčný za dobré geny a hustý kožich. Když jsem se na svoje tělo ohlédl, v určitou chvíli jsem si nebyl úplně jistý, jestli se dívám na vlastní srst nebo sníh. Postupně ale začalo být dost jasné, že sněhové vločky převládaly a nakonec se na mě vytvořila docela slušná závěj.
Ale zase. Nechtěl jsem ho opustit. Už jsem se začínal docela nudit, poskytování podpory mi ani tak nevadilo, hlavně ne vlkům, kteří se mnou sdíleli smečku. Ale sedět dlouhé dny na jednom místě beze slova? Když se ozvalo tátovo zavytí, bral jsem to jako vysvobození. Nejdřív jsem si ani neuvědomil, že jsem něco zaslechl, uši mi cukly až s pár vteřinovým zpožděním. “Siriusi,“ ozval jsem se. “Budeš v pořádku, když tě tu nechám?“ zeptal jsem se, ale už jsem se stejně zvedal a sklepával ze sebe sníh. Skoro jsem se divil, že jsem na sobě neměl i rampouchy. “Kdyby něco… víš co,“ pousmál jsem se, ještě na něj kývl a vyrazil pryč.
Cestou jsem zkontroloval, kde se táta nachází. Byl s Parsifalem. Byl jsem rád, ale zároveň mnou trochu hrklo. V hlavě jsem si probral, co mi řekl Sirius. Co jsi tam prováděl, Parsi? zeptal jsem se ho v duchu, i když jsem je ještě neviděl. Ale taky mi chyběl. Nebyl jsem si tak úplně jistý, kde jsme na tom teď vzájemně stáli. Byli jsme přátelé? Jak moc jsem mu ublížil svým odmítnutím? Hlodalo ve mně víc červíků, které jsem ale nechtěl hlouběji rozebírat.
Pousmál jsem se, když jsem je konečně uviděl, ale musel jsem se přemáhat, abych si ten výraz udržel. Ne kvůli Parsifalovi, ale táta se pořádně změnil. Zestárl. Kdy se to stalo? pořád z něj vyzařovala ta tichá autorita dlouholetého alfy, ale už nebyl tak mohutný jako kdysi. “Parsifale. Tati,“ pozdravil jsem je a navenek nedával znát žádnou z těch emocí.

// hlásim se s thaumem :>

“Mmm,“ vydal jsem ze sebe zamyšleně. Tak nějak jsem to chápal. Teoreticky. Já ale se sourozenci měl buď velmi výbušný vztah nebo… neexistující. Myslel jsem si, že máme vesměs dobré vztahy, ale všechny tři jsem neviděl už dávno. U jediné Awnay jsem si byl docela jistý, že odešla. I bez Fiéra, který tu nakonec zůstal. Co vyváděla Iskierka s Nemesisem, jsem netušil. “Oh, mimochodem,“ nadhodil jsem po tom, co jsem Siriusovi dostatečně vyjádřil soucit. “Nebyl s tvým bratrem ještě jeden vlk? Menší, šedý, fialové oči a stejně barevné čáry rozbíhající se od nich pryč?“ pohybem packou jsem se snažil ukázat, kde zhruba Nemesis fialovou měl.
“To je zase můj bratr,“ ušklíbl jsem se. Uvědomil jsem si, že moji rodinnou situaci v podstatě vůbec nezná, tak bych to měl aspoň trochu poodhalit. “Teda, další. Tenhle se mě zatím zabít nepokusil,“ uchechtl jsem se.
“Díky,“ koutky se mi roztáhly do překvapivě širokého a upřímného úsměvu. Tohle jsem tu často neslyšel. Skoro nikdy. Vždycky to bylo Sionne tohle je špatně, Sionne tamto se mi nelíbí, Sionne, není mi dobře, ale moc nikdo se neptal, jak se mám já. Až kdysi na tátu, u kterého to bylo spíš vyslýchání a Parsiho, který mi zase v dost emocionální chvíli vyčítal. “Až si budu potřebovat někomu pobrečet na rameni, vím, za kým jít,“ mrkl jsem na něj, i když jsem to nebral ani trochu vážně. Že bych někomu věšel svoje problémy na nos? To tak.
Pak jsem se ale rozesmál. “Páni, tak to jsem úplně dojatý. Taková pocta!“ teatrálně jsem přeháněl, jak mě jeho slova dojala. “Třetí místo beru,“ pokývl jsem a pak se koukl na zviřátko, co se u něj choulilo. “I třetí a půl.“
“Hm,“ zamručel jsem, ani souhlas ani zápor. Neznělo to, že by měl na sestru moc kladný názor. I když jsem mu nehodlal věřit úplně všechno, moje přirozená paranoia fungovala dobře. “Máš teda štěstí na sourozence,“ zafuněl jsem. “I když na silné osobnosti máte asi geny,“ nadzvedl jsem jeden koutek, když jsem si vzpomněl na jejich rodiče. A beztak, i když se Sirius tvářil jako ublížený trucující kluk, ani on nebyl úplné neviňátko.
Zamračil jsem se, když řekl něco o přebrání vlády ve smečce. Kdyby mi to řekl ještě před zimou, asi bych se jen smál a řekl, že si to může zkusit. Teď se nevědomky trefil do věci, která mi mlžila mysl nějakou chvíli.
V téhle chvíli jsem ale o tom před ním nechtěl mluvit. Měl bych si promluvit s Parsim. Nejen o tom, co se stalo, ale i o tom, co je tu doma. “Díky za radu. Budu na to myslet, i když si myslim, že by se musela hodně snažit, aby se jí něco povedlo. Zas tak naivní nejsem,“ uchechtl jsem se temně.
Rozhlédl jsem se kolem. “Začíná přituhovat. Možná bychom se měli přesunout do úkrytu, nerad bych, aby mi umrzl ocas. A tobě ty velká pádla na zádech,“ pobaveně jsem kývl k jeho křídlům.

Poprosim o

300 oblázků za 30 lístků

// uuu scaryy | 1 křišťál, 2 perly

// sleepy boi :> 1 křišťál, 1 perla

// poor baby insomniac :< 1křišťál, 3 perly

// je mi z toho bobika líto :< 1 křišťál, 3 perly

// díky tobě se teď v městský knihovně hihňám jak maniak, úžasnej post, prosim víc takových :Ddd 2 křišťály, 5 perel

// bobinka :3 1 křišťál, 2 perly

// Konečně zase slovensky! <3 2 křišťály, 2 perly