Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Oh,“ vydechl jsem zadumaně. “Oh,“ tohle mě ještě nikdy nenapadlo. “Já nevím,“ přiznal jsem zaraženě a umínil si, že se na to musím táty zeptat. “No, pokud je to ale jeden les, znamená to, že jsme jedna smečka a můžeme být na jakémkoliv místě kdykoliv!“ usoudil jsem s úsměvem. Táta byl zjevně podobného názoru, protože navrhl oběma vlčicím, aby tu zůstaly delší dobu. “Áno, prosííím!“ vykřikl jsem nadšeně. “Taky chci mít doma takovou kamarádku, tati! U nás doma nikdo takový není, to není fér! Nemůže tu Tati rovnou navždy zůstat?“ stupňoval jsem svoje požadavky, stejně jako se stupňovalo moje nadšení.
Táta se ale začal bavit s Aranel u nějakých nedůležitých věcech, takže jsem se zase plně otočil na Tati a s divoce se točícím ocasem čekal, co si teda budeme hrát. Než jsem se nadál, byla najednou na druhé straně stromu a hodila na mě sníh. Byl už pořádně těžký a vlhký. “Oh, ty jedna!“ vykřikl jsem a chystal se na ni hodit taky sníh, ale už mi nevěnovala pozornost. Dívala se někam směrem za mě. Překvapeně jsem se otočil a tam byla… Taky malá vlčice. Chvíli jsem na ni jen tak zíral. “Tati? Zase je tu někdo cizí. Kolik smeček tu v okolí je?“ zavolal jsem na tátu zmateně.
Tahle vlčice ale vypadala taky hrozně mile. Třeba si můžeme hrát všichni tři! napadlo mě a už jsem si to k ní štrádoval. “Ahoj! Já jsem Sionn,“ pozdravil jsem si a mávnul tlapkou na Tati, ať taky přijde blíž. “Jak se jmenuješ? A odkud jsi? Taky jsi přišla z jiný smečky jako tady Tati?“ vyhrkl jsem na ní a pokračoval bych dál, kdyby se moje hnědá kamarádka neozvala. Oh, co? “Ty už jdeš?“ zakňoural jsem zklamaně. Chtěl jsem si konečně hrát a moje první kamarádka mi mizí pryč.
Tiše jsem si povzdechl, když rychle zmizela pryč. “Ty už taky půjdeš s Tati nebo tu ještě chvilku zůstaneš?“ zeptal jsem se jí s nadějí v hlase. Buď tu bylo těch smeček víc, nebo tahle černobílá vlčice pocházela ze stejný smečky jako Tati, jen přišla o něco později. Proč my tu taky nemůžeme mít tolik vlčat? Chci mít taky tak skvělý sourozence! vrhnul jsem mírně zamračený pohled na tátu, který na tom zjevně taky nesl vinu. Proč nemůžu mít vlastní sourozence? Kterým je stejně jako mě, dodal jsem sklíčeně v duchu, když jsem si vzpomněl na Etneyho. Pořád jsem si nebyl jistý, co udělám, když ho potkám. Chtěl bych, aby mě měl rád. Ale měl jsem trochu strach, že na mě zase bude zlý. Musím s tím něco udělat, aby mě měl opravdu rád, umínil jsem si a rozhodl se s tím v nejbližší době něco udělat. Až ho potkám.

Zakřenil jsem se. “Vypadá to tak. Ale u nás jsou trochu jiný stromy… Takže když zjistíš, že jdeš do kopce, jsi už prakticky u nás doma,“ nadšeně jsem sdílel svoje poznatky z poslední vycházky. Hrozně se mi líbila. Tolik barev hnědé! Nikdy jsem to na nikom neviděl. “Pokud se schováš mezi stromy, tak tě nikdy nikdo nenajde,“ vyhrkl jsem najednou. “Protože máš tolik hnědých barev, víš? Mě by bylo asi vidět pořád,“ zasmál jsem se. “Není mě vidět jen ve sněhu, ale to je pak zima a to se mi nechce vylézat z úkrytu a stejně mě každý ve sněhu najde, takže nemá smysl se schovávat…“ hlas se mi najednou vytratil, když jsem dostal zvláštní pocit, že se opravdu nemám jak schovat. Z nějakého důvodu mi to začalo dělat hodně velké starosti. Potřásl jsem hlavou a radši na to nemyslel.
Vlčice se mezitím povídala s tátou, který se pak otočil na mě a na něco se zeptal. Vůbec jsem nedával pozor, ale tak, na co by se mě asi tak mohl zeptat? “No jasný!“ bez váhání jsem odpověděl, protože to znělo, že to bude zábava a navíc se to mělo týkat té malé vlčice. Hrdě jsem se pousmál, když mi řekla, že mám příjemný kožich. To mi ještě nikdy nikdo neřekl! “Tak to moc děkuju. Já jsem si svůj kožíšek nikdy moc nezkoušel, ale jsem rád, že se ti líbí. Ty máš zase úplně skvělou barvu srsti,“ obdivně jsem si ji prohlížel. “Nikdy jsem nikoho tak barevného neviděl. Teda, ne tak moc hnědého, ale můj dobrý kamarád, Méjo, je napůl černý a napůl bílý!“ packou jsem naznačil, kde se přímo protínají jeho dvě půlky. “Úplně uprostřed! A pak ještě na sobě má takové zelené věci, které vypadají jako lezoucí housenky! A je úplně skvělej! Taky mi půjčil svůj přívěšek, koukni!“ pokračoval jsem v nadšených ódách na Meinýho. Už mi začínal chybět. “Uvnitř je had, který prý uštkne všechný zlý vlky! Není to skvělý, že něco takovýho existuje?“
Vlčice trochu posmutněla, vypadalo to, že nevěděla, že už vlastně není doma. Jemně jsem do ní žďuchnul čumáčkem, to vždycky zabíralo i na Meinýho, když se tvářil jako kakabus. “Nebooj, není to moc daleko. Jak říká táta, můžeme tě tam znova vzít!“ snažil jsem se ji rozveselit. Pak se ale pokusila rozveselit mě a docela se jí to i dařilo. “No jo… Já sice mám bráchu, ale je o hodně starší, skoro tak velkej jako táta,“ mávnul jsem packou k taťkovi. “A stejně mě nemá rád, takže si většinou hraju s jinými dospěláky. Ti jsou ale taky super! Třeba Uší, ta pořád hrozně ráda pobíhá kolem! Ale je tu občas smutno, to je pravda…“ pokračoval jsem ve svých tirádách. “S Jéťou jsem si hrál na honěnou! Hraje se to tak, že předstíráš, že má jeden blešky a musíš před ním utíkat, protože když tě chytí, dostaneš ty blešky ty a v honění se vyměníte. Nebo na schovku,“ znova jsem si ji přeměřil obdivným pohledem, “A ta by to možná i hodně šla s tím hezkým kožíškem,“ navrhnul jsem. “Můžeme si něco zahrát! Nebo si vymyslet jinou hru, pokud chceš. Nebo ti to tu doma můžu ukázat. Pokud to tátovi vadit nebude…“ hodil jsem očkem po tátovi, v té chvíli k nám ale přišla cizí vlčice. “Jé, Aranel!“ nadšeně jsem se zazubil, když jsem ji poznal. Znamená to, že Tati bude muset odejít? uvědomil jsem si zklamaně. Těšil jsem se, že si budeme moct spolu hrát. Moje nová kamarádka se ale taky netvářila nejšťastněji. Asi je jí to taky líto, doufal jsem a přicupital pomalu k ní blíž. “Tati?“ zeptal jsem se jí už mnohem klidnějším tónem než před chvílí. Doufal jsem, že je v pořádku.

“Lilac?“ zeptal jsem se zmateně. A to je zase kdo. “Lilac asi neznám. To je jeden z těch hnědých vlků?“ dumal jsem nahlas. Snažil jsme se zapátrat v paměti, ale nemohl jsem si vybarvit to jméno. Jenže jsem si nemohl vzpomenout na jméno hodně vlků, tak jsem nad tím pokrčil ramenem. “Chci poznat všechny vlky ze smečky. Jsme přece rodina, ne? Takže bych se měl kamarádit s úplně všemi,“ mudroval jsem a rozzářil se, když mi táta začal vyprávět o lovu. Kamzíci budou určitě lepší než ti krvežízniví zajíci! “To bych vážně moc rád,“ usmíval jsem se jako měsíček na hnoji. “Já umím být rychlý!“ sliboval jsem, i když jsem si nebyl tak docela jistý, jestli do dokážu. Ale musím! Jestli chci umět lovit a to rozhodně chci!
Pak se tu ale zjevilo to stvoření. Po prvním překvapení jsem se ale začal usmívat. Vlčice na nás vybafla, jestli jsme z Borůvkové rodiny. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, než jsem ale stihl něco říct, ozval se táta. Pak se otočila znova na mě. Začínalo mě to bavit. “Ne, to neříkala, zakřenil jsem se na ní. “Jen jsi do mě vrazila a řekla, že mám tvrdou hlavu. Myslíš, že jo? Já myslím, že mám hlavu stejně tvrdou jako ostatní, ale nejsem si jistý. Nikdy jsem to nezkoušel.“
Její široký úsměv byl nakažlivý. Cítil jsem, jak se na mém obličeji objevuje něco podobného. “Já jsem Sionn. Taky tu bydlím. Tohle ale není tvoje Borůvka, víš? My jsme teďka od Borůvky přišli. Vidíš, jak jsou tady všude kopce? U vás doma nejsou. Tohle je náš les. Jmenuje se Asgaar, odpověděl jsem jí. Byl jsem ale hrozně natěšený z toho, že konečně vidím nějaký vlče. Ani jsem se nepamatoval, jestli jsem někdy další vlče viděl. “Ale nechceš tu zůstat? Můžeme si hrát!“ navrhl jsem. Chození s tátou kolem byla sranda, ale mít nějakýho kamaráda, se který si můžu hrát pořád? Joo, to by bylo skvělý. To bych si přál. “A nemusíš tu zůstat napořád. Pořád se můžeš vrátit domů, ale můžeme se navštěvovat! Bydlíme jen přes kopec, takže by to bylo docela rychlý!“ vychrlil jsem na ni, ale hned jsem vzápětí pokračoval, “Víš, já žádný vlče ještě neviděl. Pořád jsem jen mezi dospěláky, ale znám tu v lese čupr místa, můžu ti je ukázat,“ zakřenil jsem se a ani si neuvědomil, že mi ocásek začal opisovat divoké osmičky. “A jak se vlastně jmenuješ ty?“ vzpomněl jsem si na tu další důležitou část. Jak jí mám říkat? Je to přece moje první vlčecí kamarádka!

“Patnáct?“ překvapeně jsem se na něj kouknul. “Aše? Kdo to je? Toho neznám,“ zamrmlal jsem, zatíco jsem se snažil vzpomenout si na všechny vlky, co znám. Táta, máma, já… Etney. Čtyři. Pak Uší, Jája, ten hnědý vlk, co… zaseknul jsem se. Nějak jsem zapomněl, co jsem s ním dělal. Nevadí. Ti jsou další tři. Tři plus čtyři… Sedm? Jo, to je asi dobře. A pak… Je tu ten vlk, se kterým jsem si hrál jako malý? Možná? Byl taky hnědý. Možná je to ten samý jako předchozí. Jo! A pak je tu ta černá! Kamarádka Uší. Takže devět? Jasný, zapomněl jsem ještě na Jéťu. Takže deset. “Znám asi jen deset,“ pověděl jsem tátovi po chvíli mlčení. “Ty, já, máma, brácha… Uší, Jája, Jéťa, pak ten hnědý vlk, co se v jeskyni tulil s Jájou a černá kamarádka Uší. A ten vlk, který si se mnou hrál když jsem myl malý! Myslím, že jsem mu chtěl utrhnout ucho,“ zakřenil jsem se na tátu.
Nadšeně jsem přikývnul tátově návrhu. “Jo! To by bylo super! Mimochodem, víš, že jsem už něco ulovil? Když se na nás vrhli ti zajíci, tak se mi povedlo jednoho udolat!“ chlubil jsem se, i když jsem měl tehdá pořádně nahnáno. “Zajíce ale asi nemám rád. Jsou fakt zlý,“ dodal jsem po chvíli.
“Jája jako alfa by se mi líbila,“ prohlásil jsem. Taková smečka by byla moc fajn. Zasmál jsem se, když do mě žďuchnul a poskočil do strany, kdyby se odhodlal dělat ještě něco jinýho. “Ale vy jste stejně nejlepší,“ zakřenil jsem se a přeskočil jeden z kořenů. Bylo fajn být doma. Až do teď jsem si neuvědomil, že i když jsem byl z toho, co bylo venku nadšený, pořád jsem se podvědomě rozhlížel kolem, jestli se kolem něco neděje. Tady doma to ale bylo mnohem lepší. Nikde není líp než doma.
Najednou ale do mě něco vrazilo takovou silou, že jsem spadnul na zem i s tou věcí. “Oh! vykřiknul jsem při tvrdém pádu a na několik vteřin jsem pocítil hrozný strach. To něco mi ale vysokým hláskem řeklo, že… Co? “Cože?“ zamrmlal jsem a pootevřel jsem oko. Přede mnou bylo vlče, ne o moc menší než já. Chvíli jsem na ni překvapeně zíral, než jsem se podíval na tátu, který se ale tvářil úplně stejně. “Co tu děláš?“ vyhrkl jsem první věc, která mě napadla. Je tohle jeden z členů smečky, které neznám?

← Borůvka

Ťapal jsem za tátou a pořád se tvářil mírně zklamaně, začal jsem ale cítit, že mě začínají bolet nohy. Chtěl jsem poznávat i další vlky jako byla Aranel. Tihle, co byli milí a fajn. Venku je určitě hodně super vlků. Ale měl jsem sílu chodit a hledat někoho nového? Ne. Možná je to nakonec dobře, usoudil jsem, ale tátovi nic neříkal, jen trochu zrychlil v kroku, abych ho dohnal. Na druhou stranu… “Kojik máme ve smečce vlků vlastně?“ začal jsem s první otázkou. Věděl jsem, že jich znám hodně, ale o spoustě jsem nevěděl ani jméno. Až dorazíme domů, musím to všechno zjistit. P5ece musím znát svou rodinu! Jakmile začal terén stoupat, došlo mi, že se už blížíme k domovu. Najednou se mi šlo už trochu líp. “Myslíš, že máma bude doma?“ zeptal jsem se. Moc rád bych jí povyprávěl o tom, co se stalo. Pak jsme si vzpomněl, že mi vlastně nabízela lov. “Jo… Možná joví. Jloví. Loví. Loví. Ptala se, jestli nechci jít s ní. Jenže jsem se pak šel rozloučit s Meiným a…“ nechal jsem svoje zklamání vyšumět do ztracena. “Nebude se na mě zlobit, že ne?“ pípnul jsem.
Trmáceli jsme se mokrým sněhem dál a táta mi vyprávěl o tom, co dělá alfa. “To musí být vážně těžký,“ prohlásil jsem. “Ale snad to zvládnu,“ zazubil jsem se. Pak jsem si ale vzpomněl na toho druhého syna. Mého bráchu. “Tati?“ zeptal jsem se ho nejistě. Nevěděl jsem, jak přesně začít. Všechno to bylo hrozně zmatený a nejistý. “Kdo po tobě zdědí smečku?“ začal jsem, ale k té hlavní otázce jsem se jen odvažoval. “Já to ujčitě nebudu. Nejsem… Nejsem nejstajší syn. Zdědí po tobě a mámě smečku Etney?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem s otázkami pokračovat, ale zarazil jsem se. Na co bych se zeptal? Proč mě sebral? A navíc pak to s mámou. Svěsil jsem uši a radši nemluvil.
Když jsem začal cítit známé pachy, nálada se mi zlepšila. Začali jsme se bavit o tom prokletém erku. Otočil jsem se na tátu a pozorně ho sledoval. Přimáčknul jsem jazyk nahoru, fouknul a… “Rrrrrr,“ byl jsem tak překvapený, že jsem zakopnul a spadnul. “Oh,“ vyjekl jsem. “Tati! Slyšel jsi to? Slyšel? Už mi to jde! Už mi to jde!“ poskakoval jsem kolem něj, když jsem se vyhrabal na nohy. “Rrrrrr. Rrrrrrr. Už je to dooobrrrrrrrrý!“ křenil jsem se jako měsíček na hnoji. “Tak tohle je úplně skvělý. Prrrrroč jsem to neuměl už dřřřřív?“ pořád jsem se široce šklebil a protahoval každé R co nejvíc to šlo. Najednou jsem se zastavil uprostřed kroku. Přišli jsme teď domů. Neměli bychom zavýt?“ zeptal jsem se ho zvědavě.

Ta hezká bílá vlčice se představila jako Aranel. Ó ne. To není dobrý jméno. Co když ho budu muset vyslovit? To se mi určitě nepovede, děsil jsem se v duchu. Naštěstí si ale začala povídat s tátou. Nastražil jsem uši. Právě pro to, že jsem o té smečce nikdy neslyšel, hrozně mě zajímalo, jak žijí. Jsou stejní jako my? Nebo to u nich vypadá úplně jinak? Pozorně jsem ji poslouchal a snažil si zapamatovat všechny detaily. Členové… Strom… Počkat, Strom? Slyšel jsem dobře? Kdo by se chtěl jmenovat Strom? zarazil jsem se a ztratil nit. Přeslechl jsem teda zbytek členů a zachytil něco o nějakém poslání. To jsem vůbec nechápal. Jaké můžou mít vlci poslání?
Chtěl jsem se jí na to zeptat, ale než jsem si vymyslel správnou otázku, Aranel už pokračovala dál. Už jsem se v tom ztrácel. Zjevně se bavili o vlcích, které jsem neznal, ale oni zjevně jo. Znuděně jsem se teda začal znova rozhlížet kolem. Ten les byl vážně moc hezký. Bylo tu dokonce míň sněhu než u nás doma a květiny tu začínaly víc růst. Vadilo by jí, kdybych tu něco z toho ochutnal? přemýšlel jsem. Byl jsem přesvědčený, že přece musí nějaká kytka, která chutná dobře.
To už si ale všimla moje prohlížení si a všetečné otázky. Hrdě mi v hrudi zaplálo příjemné teplo. Pochválila mě! Spokojeně jsem se usmál a přikyvoval její odpovědi. Co jsou to borůvky, jsem netušil, ale znělo to fakt dobře. Možná pro to to tu tak dobře voní? “Jasně,“ přikývnul jsem, jako kdybych věděl, že co ty borůvky jsou. Řekl jsem si, že se musím táty na to pak zeptat.
Čekal jsem že tu zůstaneme delší dobu a možná by mi i dovolili to tu prozkoumat. Cítil jsem se zklamaně, že už musíme jít. “Už?“ povzdechnul se, ale to už táta šel dál. “Tak ahoj,“ usmál jsem se na Aranel a běžel doběhnout tátu. Cestou jsem ještě jen tak nenápadně uždibnul malý lísteček, který vyčuhoval ze sněhu. Chutnala překvapivě dobře, ale pořád to nebylo ono. Taťka mě už ale poháněl, ať se vrátíme. “To už jdeme domů? Nemáš ještě nějaký zajímavá místa kojem domova?“ ptal jsem se ho. Uf, zase to L. “Kojem. Hm. Koulem. Kolem! He! Kolem! Kolem.“ snažil jsem se. Měl jsem pocit, že mi to už docela jde. “A jak se mělo vibjovat?“ chtěl jsem od táty ještě jedno vysvětlení, měl jsme pocit, že mi to teď už možná opravdu půjde.

→ Home sweet home

// *intense glare*

Taťka se smál mému návrhu s bitkou. Vrhnul jsem na něj vážný pohled. Ale co KDYŽ opravdu budou zlí? Co pak? Nakonec mě ale uklidnil. Trochu. Viděl jsem, že si ze mě dělá už jen šprťouchlata, ale taky jsem se na něj zakřenil. “Jasný! Požádně jim dáme do nosu!“ zašklebil jsem se.
Netrvalo ale dlouho a z dálky se začal objevovat vlk. Teda, vlčice. Nejdřív jsem trochu zpanikařil a měl chuť se se svěženým ocasem co nejdřív schovat za tátu. Ale při pohledu na něj jsem si vzpomněl, jak mi říkal, abych udělal dobrý dojem. Táta tak hrdě stojí, budu i já! Navíc, pak Meinýho přívěšek vypadal mnohem líp. A musel jsem se ukázat tím, co jsem tak hrdě nosil.
Vzápětí jsem si uvědomil, že ta vlčice je bílá. Okouzleně jsem na ni zíral. Vypadala skoro stejně jako já. Ale byla úplně, ale úplně bílá! “Úplně bílýho v-ka sem ještě nikdy neviděj,“ šeptnul jsem směrem k tátovi a byl příjemně překvapený, že se mi elka začínala už docela dařit. Vzpomněl jsem si na něco o světýlkách, ale nebyl jsem si jistý, co to vlastně má být, tak jsem to nechal.
Dřív, než jsem stihl otevřít tlamu, táta už promluvil. Uznale jsem se na něj podíval. Byl tak skvělý! Hrozně rád bych chtěl taky tak vypadat. Snažil jsem se ho teda o nejlíp napodobit. “A já jsem Sionn,“ přátelsky jsem zavrtěl ocasem. “Moc mě těší,“ usmál jsem se. Táta pokračoval dál, já bych to teda asi nesvedl. Snažil jsem se stále tvářit tak vznešeně a hrdě a jen občas jsem pokývnul, jakože jsem o tom všem věděl a souhlasil s tím. Ke konci mě to už ale přestávalo bavit. Na každém novém území jsem šmejdil kolem, a i když jsem věděl, že tady bych to asi nesměl, nic mi nebránilo v tom si tohle místo prohlížet.
“Máte tu mnohem míň kopců než my“ vyhrknul jsem na ni uznale. “A taky st-omy vypadají jinak. Ale je to fakt hezký,“ pochválil jsem jejich les. Fakt se mi líbil, zajímalo by mě, jak vypadá v létě, kdy tu není sníh. Na jazyku mě svrbělo tisíc dalších otázek a to jediné, co mě drželo od vychrlení je najednou, bylo vědomí, že pořád ještě nemluvím dobře. Jak že se to R říká? Vrnět? Vrtat? Vibrovat?
“Jak se vaše smečka jmenuje?“ neodolal jsem zeptat se ještě na jednu otázku, která v sobě neměla ani L. Jen tak pro jistotu. Občas se mi pořád ještě nepovedlo. Vtom kolem nás proběhl malý vlk. Další vlče! “Jé, ahooj!“ zavolal jsem na něj, ale on běžel dál. Už už jsem se chtěl rozeběhnout za ním, než jsem se zarazil a ohlídnul se na tátu. Asi bych se neměl vzdalovat, že? “Pjomiň,“ zamumlal jsem tiše.

← Vyhlídka

“Oh,“ vydal jsem ze sebe docela potěšeně. Nechtělo se mi čekat až tak dlouho… Kdo ví, jak je táta starý. “Tati? Kolik ti vjastně je?“ zeptal jsem se a vesele se na něj zazubil. “Kolik. Kolik! Už mi to jde!“ zavrtěl jsem jsem ocase. “Pokud to tak půjde dáj, budu to umět dřív než se vjátíme domů!“ snil jsem. Značkování byla asi docela dobrá zábava. “Tak to chápu, poč to Jéťa dějá. Taky bych se chtěj jen pjocházet,“ pokýval jsem hlavou, i když se mi popravdě víc líbilo tohle objevování nových míst. Budu muset mámě o tom všem povyprávět, až se vrátíme domů!
Motal jsem se kolem táty, občas jsem se jen tak na chvíli zastavil, ale nikdy jsem od něj neodešel tak daleko, že bych ho neviděl. Vypadá to jako náš jes, ale zájoveň je to úpně jiný,“ mudroval jsem při sestupu z hory, zatímco se k nám stromy přibližovaly. Nebo jsme se my přibližovali ke stromům? Sníh nám začínal čvachtat pod nohama, měl jsem packy už úplně promočené. “Už se otepjuje?“ zeptal jsem se.
“Jojo, to znám. Mamka je doma občas doceja ostjá na nový vky, že?“ spiklenecky jsem se na tátu zazubil. “Aspoň, že k nám žádný zlý vk nepžijde…“ hlas mi ke konci věty trocuh vymizel. Z nějakého důvodu jsem dostal pocit, že ta věta nebyla úplně pravda. Zamračil jsem se, dostal jsem z toho všeho docela zvláštní pocit. “Hm,“ zamručel jsem zahloubaně. Některé věci jsem nechápal a tohle byla zrovna jedna z nich. Co to znamená?
Z toho všeho přemýšlení o cizích (a zlých) vlcích, jsem si uvědomil, že vlastně teď jsme my ti cizí vlci. A tahle smečka… Co když bude zlá? Poplašeně jsem se kouknul na tátu. Ten dokonce moji myšlenku potvrdil. “A co když sou oni ti zlý?“ pípnul jsem vystrašeně. Nápad poznávat nové vlky se najednou nezdál tak lákavý jako před chvílí. Začínal jsem dostávat strach. “Co kdybychom tu návštěvu nechaji na později?“ zeptal jsem se táty opatrně, ten už ale začal výt. Sakra. Teď už se asi vrátit nemůžeme, co? Vzpomněl jsem si na to, co mě učila mamka. Nebo taťka? Už jsem si nepamatoval. Bylo to něco o slušnosti zavytí. Když táta, tak i já, ne? “Auuuuu!“ zavyl jsem. Moje vytí neznělo tak hluboce jako tátovo, ale bylo to lepší než ten pískot, když jsem to poprvé zkoušel.
Na tátův podnět jsem se pokusil vyprsit, ale vypadalo to asi spíš směšně. “Tati?“ zašeptal jsem, zatímco jsem pořád upíral zrak mezi stromy (s rozhodně ne úzkostlivým pohledem) a vypjatou hrudí, jak to jen šlo. “Když budou zlý, tak zdháme, že jo?“ zeptal jsem se ho stejně tiše jako předtím. Doufal jsem, že má nějaká plán v rukávu. “Dokážeš se popjat, že jo?“

← Zrcadlové jeskyně

Zamračeně jsem si ho přeměřil. Až budu AŽ TAK velký jako táta? “Ty jsi aje doceja stajý. To bude až tak djouho tvat?“ zeptal jsem se zklamaně, absolutně si neuvědomujíc, že jsem svého otce nazval starým. S tátovou pomocí jsem se vyškrábal ven z díry. Už teď se mi stýskalo po jeskyni a těch krápnících. Docela jsem litoval, že jsem si nevzal jeden s sebou na památku, ale zase kdo ví, jak dlouho bych to musel s sebou tahat.
“Um, tati? měl jsem další otázku, zatímco se hrabal z díry tentokrát on. “A teda tohje se dějá… Hf,“ zafuněl jsem v prostředku věty. Tohle už fakt nešlo. Tak moc jsem si s ním chtěl dál povídat, ale měl jsem pocit, že s každým dalším slovem jen mluvím hůř a hůř. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se vybírat slova, která mi nedělala takový problém. “To… Značkování. Je o tomhle? Pjocházení se?“ zeptal jsem se pomalu.
Pomalým krokem jsme vyrazili nahoru do kopce. Pořád jsem se rozhlížel kolem. Tady už les nebyl, ale o to to bylo zajímavější. Už dřív jsem v minulosti byl venku ze smečky, ale teď jsem se poprvné mohl rozhlížet kolem. A bylo to úplně skvělý. Táta by asi i chtěl jít rychleji, ale když všechno bylo tak nový! Nejzajímavější byly ty květy. Tady nerostly bílé, ale takové, jakou barvu jsem asi ještě neviděl. K jedné jsem se naklonil, abych si k ní pořádně přičichnul, ale tak silně jsem vsál vzduch do nozder, až se mi malý kvítek přilepil na nos. “Hf, uf, bleh,“ prskal jsem, zatímco jsem se snažil slíznout tu věc ze sebe. Jenom mimochodem jsem taky cítil její chuť. Byla docela podobná tomu bílému. Takže docela nechutná.
“Něco je fakt hezký, aje chutná to neskutečně hnusně,“ bručel jsem si pod vousy a už radši se od táty moc neoddaloval. Díky tomu, že jsem už nezdržoval, jsme se dostali docela rychle na vrchol a… Tohle snad bylo ještě mnohem lepší než ta jeskyně. Nepokrytě jsem na to zíral s ještě větším obdivem než předtím. “Domov!“ vykřiknul jsem nadšeně, když jsem si uvědomil, na jaký les to zírám a táta mi to taky hned potvrdil. “To je kjása,“ povzdechl jsem si. Pozorně jsem poslouchal i další tátovo vyprávění. “Život?“ zeptal jsem se pochybovačně. “Vážně zvjáštní jméno,“ zahučel jsem. “Kdo by se chtěj menovat Život?“ kouknul jsem na taťku jestli si ze mě nedělá jen šprťouchlata.
Každá další tátova nabídka byla neodolatelnější než ta předchozí. Nová smečka? “Jasný! Ještě nikdy jsem žádnou jinou smečku neviděj!“ vyhkrl jsem nadšeně. Popravdě jsem ani nikdy nypřemýšlel, kde nějaké další smečky byly. Možná, že když jsem byl malý, tak jsem si myslel, že žádná jiná smečka není. Tiše jsem se zahihňal té představě a vydal se s tátou trochu jiným směrem, než byl náš domov. Dobrodrůžo!

→ Borůvka

← Zelené nory

Chvíli jsem nic asi nevnímal, protože jsem najednou ležel na zemi, vedle táty. “Ufff,“ Motala se mi hlava. Pořádně mě probudil až tátův zhrozený hlas. “Jo… Asi jo,“ vydechl jsem. “Oh!“ překvapeně jsem vypísknul, když na mě něco dopadlo, ale byl to jen sníh. Docela příjemně mě ochladil. Jen kdyby nebyl tak mokrý. Oklepal jsem a v té chvíli jsem pocítil bolest na boku. “A… Au… Tak asi nejsem úplně v pohodě,“ omluvně jsem se usmál na tátu, ale snažil se mu dokázat, že to tak hrozný není. Opatrně jsem otočil hlavu, abych aspoň trochu zahlídnul to, co mě tak bolelo. “Huh,“ vydal jsem za sebe překvapeně. Zíral jsem na ránu, která vypadala… Zvláštně a docela ošklivě. To se mi stihlo stát pádem dolů? (//dívá se na už hojící se zranění od Noroxe, které se trochu narušilo pádem)
Ale vstát jsem mohl. Naštěstí. “Není to tak hozný,“ pověděl jsem taťkovi a zasmál se. “To byja teda jízda! Někdy si to musíme zopakovat,“ zazubil jsem se. Bok mě pořád trochu bolel, jakoby se mi kůže trochu scvrkla, ale jinak to bylo v pohodě. Ještě jednou jsem se na tátu usmál, vypadal, jako kdyby se něčeho hodně bál “To si viděj ducha?“ zasmál jsem se jeho výrazu, na nic nečekal a vyrazil vpřed.
Šel jsem opatrně, ale táta byl hned za mnou a tak jsem se nebál. Neznal jsem silnějšího vlka ne taťku. No, možná Meiný. Ale kdo ví. Nechtěl bych, aby se spolu poprali, abych to zjistil. Přesto jsem se té myšlence tiše zahihňal. Meiný. S hrůzou jsem si vzpomněl na přívěšek, který mi dal. Co když se mi něco stalo? Hned první den! Ó ne, to se mu nebudu moct nikdy podívat do očí! Po důkladné prohlídce modrozeleného vajíčka to ale vypadalo, že je úplně v pohodě. “Byjo by fakticky špatný, kdybych to jozbil. Meiný by nebyj jád a navíc, uvnitž je had. A ten není moc mijej,“ pověděl jsem tátovi a zamračil se nad svou výslovností. “Mijej. Millljej. Milej,“ snažil jsem se soustředěně. “Jé, heje, už se mi to povedlo!“ vítězně jsem vykřiknul.
Celou jeskyní se nesl můj hlas a tak konečně odlákal mojí pozornost od té chodby, kudy jsme šli, směrem dopředu. Ani jsem si nevšiml, že po spadla brada a já na všechno zírám s otevřenou tlamou. “No páááni,“ okouzleně jsem se otáčel kolem dokola, nemohl jsem se na to vynadívat a rozhodnout se, co je lepší. Nejlepší ale byly ty věci, co visely ze stropu nebo rostly ze země. “Jakoby se stjomy nemohly jozdhodnout, jestli jůst ze země nebo z nebe,“ zašeptal jsem, ale táta mě opravil. “Kjápníky,“ pokusil jsem se zopakovat. “Kchhhhápníky,“ udělal jsem ještě jeden nešťastný pokus, ale na rozdíl od L jsem vůbec nevěděl, jak začít.
Vypadaly ale hrozně chutně. Zvědavě jsem se rozeběhnul k jednomu z nich a olíznul ho. Byl mokrý a za voda chutnala… Ne úplně jako voda kdekoliv jinde. Nebylo to ale až tak špatný jako ta kytka, a tak jsem to líznul ještě jednou, silněji. “Jej!“ vyjekl jsem překvapeně, špička toho krápníku se ulomila. Zklamaně jsem sklopil uši. “To je škoda. Zničil sem ten kjápník,“ povzdechl jsem si nad tou újmou a i mou výslovností
Táta mi ale začal pomáhat a konečně objasnil záhadu mámina vibrování. Vrčet jsem uměl. Ale to, co vycházelo z mé pusy znělo jako na půl cestě mezi R a CH. Zklamaně jsem zafučel. Klidně bych na tomhle místě zůstal ještě dýl, ale táta mě už hnal dál. Ale i tak pohled na tátovi magii byl skvělý. “To je žůžo,“ vydechl jsem nadšeně. “Taky to chci umět! Kdy se to už naučím?“ ptal jsem se, zatímco jsem se hrabal nahoru.

→ Vyhlídka

← Asgaar

Poslepu jsem se nechal táhnout lesem a postupně cítil, že to už nevypadá moc jako náš les. Přestal jsem cítit známou vůni našich lesů a vlku v nich. Tady vůně začala být… Divočejší. “Už šme p-yč?“ zahuhlal jsem a pootevřel jedno oko. Pořád to vypadalo jako les. Jen ne náš. Byl trochu jinší. Poslouchal jsem tátovy rady a pomalu přikyvoval. Vypadalo to, jakoby mluvil o nečem konkrétním, ale nebyl jsem si jistý, co by to mělo být. Má to něco společného s tím vším, co se stalo u nás doma v jeskyni? Byl jsem pořád z toho hodně zmatený a nevěděl jsem, co si o tom myslet. Hlavně, netušil jsem, CO se přesně stalo. Ví táta něco? Chvíli jsem přemýšlel, že bych se ho na to zeptal, ale nakonec jsem se rozhodl, že to nebude nejepší nápad. Ještě nevím, co si o tom všem mám myslet. Lepší je to nechat uležet. A pak… Uvidíme, rozhodl jsem se a otevřel obě oči.
No, že by to bylo jinačí, se nedá říct. “Sníh,“ řekl jsem zklamaně. Kdy jsem byl ze sněhu nadšený? Hrozně dávno. Možná na začátku zimy, ale teď to vypadalo, že už konečně odchází. Ale zase se v něm už nebudu moct schovat, uvědomil jsem si. Asi všechno mělo dobré a špatné stránky. Táta mě dál uklidňoval a tak jsem se na něj vděčně usmál. Ta druhá věta se mi zdála trochu zvláštní, jaký vlk by mi měl ublížit? Než jsem se ho na to stihnul zeptat, koutkem oka jsem zahlédl to, na co se koukal i táta.
Zajíc, uvědomil jsem si s hrůzou. “Myšíš, že to je taky ten magickej? Aby na nás neskočij a nechtěj sežjat,“ zeptal jsem se opatrně a v duchu znova zaúpěl nad těmi slovy. Proč je to vyslovování tak těžký? Všichni ostatní to zvládají skvěle, zoufal jsem si. “Um, tati? Jak vibjuješ jazykem?“ zeptal jsem se ho na tu techniku, co mi prozradila máma, ale vůbec mi nešla.
Mezitím jsme ale pokračovali dál hloub do lesa, naštěstí dál od zajíce, který nás možná chtěl sníst. Při té myšlence jsem si uvědomil, že mám trochu hlad. Měl jsem se najíst víc doma. Zakřenil jsem se na tátu, “Tak to teda taky nechápu. Jsi tak stajý, a stejně nepjozkoumáváš okolí domova? Já bych to udějaj hned,“ odvětil jsem pobaveně. “Jakože je to hodně vysoko? Uvidíme toho hodně? Jasně, jasně, poč sme tam nešji hned?“ zakřenil jsem se a rozhlédl se kolem. Byly tu samé kopečky, ale k jídlu nic moc. Koutkem oka jsem zahlédl něco zelenýho. Zvědavě jsem k tomu přicupital. Kytička. Nahoře bílá, ale dole zelená. “Jé, koukni tati! Už kytičky jostou!“ zavolal jsem na tátu. Malinká odbočka přece vadit nebude, ne? Zvědavě jsem k ní přičichnul. Voněla hezky. Skoro jako jídlo. Zkusmo jsem se k ní natáhnul a ukousl kousek z ní. “Bleh,“ otřásl jsem se zhnuseně a začal vyplivovat všude kolem. Voněla hezky, ale chuť byla hrozná.
“To asi k jezení není,“ zamručel jsem a vydal se zpátky za tátou. Pak se všechno událo hrozně rychle. V jedné chvíli jsem viděl, jak přede mnou táta jde, pak se najednou zmenšuje, nebo spíš jakoby propadá dolů a ve stejné chvíli, kdy začal křičet, jsem padal už i já “AAAAAA! stihnul jsem jen zaječet.

→ Zrcadlové jeskyně

Spokojeně jsem se culil, když mi Meiný děkoval. Naše setkání ale trvalo až moc krátce. Věděl jsem, že se s ním budu muset rozloučit; vlastně pro to jsem za ním šel. Ale i tak mi to bylo líto. Snažil jsem se, aby na mě zklamání nebylo tak znát, ale asi to stejně viděl. “Učitě. Budeš jeden z pvních, kdo to uvidí!“ slíbil jsem mu, i když jsem věděl, že to možná nesplním. Naše země je hodně velká. Ještě krátké rozloučení a… Byl pryč. Fuč.
“Achjooo,“ povzdechl jsem si a znova si lehnul na kámen. Jak jsem už neměl cíl a byl jsem sám, necítil jsem se zas tak příjemně. Měl jsem pocit, že mě pozoruje hodně malých očiček a skoro bych i vyskočil na nohy a rozeběhnul se zase za Meiným, kdyby už nebyl nejspíš hodně daleko. Doma v lese jsem to znal, ale dál? Měl jsem strach.
Taky mě napadlo vrátit se za mamkou, ale kdo ví, kde teď byla. Měl jsem dojem, že odchází z lesa s… Někým. Ani jsem si nebyl jistý, jak to vím. Ona mi vlastně navrhovala lov, došlo mi a skoro bych se plácnul do čela, že jsem na to zapomněl. Tak moc jsem se chtěl rozloučit s Meiným, že jsem na ni úplně zapomněl. Doufám, že se nebude zlobit. Cítil jsem ale, že se ke mně blíží taťka a byl jen sám.
“Ahoj tati,“ zašklebil jsem se na něj. Co se tak divně tváří? Proč se všichni tak divně tváří? Oh, Meiný. Taťka ho asi taky má rád. “Joo,“ potvrdil jsem zklamaně. “Žíkaj, že smečka není nic pjo něj. Chce se jen toujat,“ postěžoval jsem si, ale z nějakého důvodu jsem měl dojem, že na něj žaluju. “Aje nechaj mi tu tohje,“ šťouchnul jsem packou do přívěšku, který se mi houpal na hrudi. “Pžívěšek!“ hrdě jsem vypjal hruď. Byl jsem hrozně pyšný, že mi něco takového nechal. “Musí se pjo to jednu vjátit!“ řekl jsem mu se spikleneckým úsměvem. Takhle jsem měl zaručeno, že ho ještě uvidím.
Po tátově návrhu jsem nadšeně přikývnul. Něco, co se dělá ve smečce? Boží! “Jasně, že si na Jéťu pamatuju,“ zasmál jsem se. Pak jsme se ale vydali… Směrem z lesa. Oh. “Um, tati? Musíme ze smečky?“ zeptal jsem se ho nervózně, hlas mi vyskočil o oktávu nahoru. “Nemůžeme značkovat jen tady ve smečce?“ pípnul jsem nejistě. Ani jsem si nebyl jistý, proč se mi nechce ze smečky, ale byl jsem si jistý, že to nebude dobrý. Nene, fakt špatnej nápad. Co když je tam něco zlýho? Co když nás něco sežere? S hrůzou jsem se oklepal. “Heje, víš ty co? Já asi zůstanu doma,“ šeptnul jsem.
Netušil jsem, proč mám takový strach. Jakoby mě tlapky ani neposlouchaly a prostě se rozhodly zůstat doma. Ale bez tlapek jsem nemohl jít já. Táta ale šel dál. Sice pomalu, ale šel. Přidušeně jsem zakňučel. Doma je fajn, doma je to dobrý. Ale tam venku? Nechtěl jsem ještě před chvílí běžet za Meiným? Navíc, on se tam venku nebojí. On tam žije. A spousta dalších vlků taky. Musím to nějak zvládnout. Táta se mezitím zastavil a ohlédnul se na mě, zatímco jsem stále seděl na bobku.
Dobře. Raz… Dva… Tři odpočítal jsem v duchu, zvedl se a dokráčel k tátovi. Jemně jsem ho čapnul za ocas, zmáčknul jen tak silně, aby mi nevyklouzl a pevně zavřel oči. Takhle to snad bude lepší. “Ďobí, můžeme jít,“ zahuhlal jsem s plnou tlamou tátových chlupů. Uvnitř jsem si nebyl tak jistý, ale doufal jsem, že mě táta dotáhne až ven a tam to už bude lepší. Když ne… Vždycky se můžu vrátit, že?

→ Zelené nory

Přišel! Meiný přišel! Fakt tu byl! Šťastně jsem se usmál. Byl jsem rád, že jsem ho stihnul. Moje nadšení ale netrvalo moc dlouho. On se netvářil šťastně. Vůbec se netvářil šťastně. Zdál se mi naštvaný. Naštvaný na mě? Asi jo. Zmateně jsem přitiskl uši k hlavě. Nikdy jsem ho neviděl se takhle chovat. Jedna moje část se chtěla otočit a utéct. Ale byl to přece Meiný, můj kamarád!
Otevřel jsem tlamu, abych něco řekl, ale nic z ní nevyšlo. Zase jsem jí zavřel. Co jsem mu chtěl? Chtěl jsem se rozloučit. To ale nebylo všechno. Chtěl jsem taky něco jiného. “Vím, že máma lhala,“ vyhrknul jsem a ani si neuvědomil, že se mi tentokrát l zase povedlo. Vzápětí jsem se zarazil. Máma lhala? Možná… trochu silná slova. “Vím, že jsem… Byj mimo domov,“ dodal jsem. Pořád jsem si moc nemohl vzpomenout, co bylo dál. “Děkuju,“ špitnul jsem, ale nevěděl jsem přesně za co. Zdálo se mi to ale správný.
Chvíli jsem se na něj díval, než jsem si vzpomněl na ten dárek, co jsem pro něj tahal z jeskyně. “A vem si to maso. Je tvoje,“ řekl jsem rádoby rozhodně a přistrčil mu ho tlapkou, zatímco jsem po očku kontroloval, jestli není moc oslintaný. Nebylo až tak moc jako předtím. “Já… Vím, že už chceš jít. Chtěj sem se jozoučit,“ řekl jsem mu se smutným úsměvem, s trochou námahy a bolesti seskočil z kamene a jemně do něj šťuchnul čumákem. “Doufám, že se b-zo uvidíme,“ zakřenil jsem se, ale uvnitř jsem se cítil smutně. Nechtěl jsem, aby odcházel. “A pak ti vjátím tohe,“ kouknul jsem se na to hezké vajíčko, co jsem měl na sobě. “Je fakticky úžasný. Jednou taky budu mít něco takovýho. Aje svoje,“ řekl jsem mu nadšeně.
A pak jsem si už jenom sednul. Měl jsem strach, že bych se za ním pak rozeběhnul. A Meiný mě s sebou určitě nechtěl. Ale pak, až vyrostu, tak spolu budeme cestovat! Procestujeme spolu celý svět a budeme nejlepší kamarádi až do smrti! slíbil jsem si. “Jo a Meiný?“ ozval jsem se. “Mám tě moc jád,“ zazubil jsem se na něj rošťácky. Musel jsem mu to říct. Jen tak pro jistotu. Aby nezapomněl.

← Jeskyně

Vyběhl jsem z nory, asi jsem minul mamku i nějaké další vlky, ale zrovna mi srdce zběsile bušilo strachem, že už bude pryč. Můj nejlepší kamarád! Skoro jako brácha. Kdyby byli bráchové větší a mnohem starší, zasmál jsem se v duchu tiše.
Bylo by mi fakt líto, kdyby odešel jen tak. Při proplétání se lesem jsem uvažoval, proč se tak rychle sebral. Souvisí to s mojí pamětí? napadlo mě a překvapeně jsem se zastavil. Máma přece říkala, že si ublížil, když tu byli králíci. Byl tu ještě v lese? Tehdy… Co to šel dělat? Šel… Šel někoho navštívit. Jáju! Protože Jája je jeho ségra. Ale pak mě od něj Uší odtáhla a… “Hm, možná ještě v jese byl,“ zamrmlal jsem si detektivsky. Takže třeba se to opravdu stalo a mamka měla pravdu? Možná by to dávalo smysl. Ne, počkat. Nedávalo. Co můj bratr?
Už jsem stál na místě a tak mi nedalo moc práce si jen kecnout na zadek. Zvláštně to žbluňklo. “Eh, fuuj,“ povzdechl jsem si. I sníh se měnil. Nebo byl takový pořád, jen si na to nepamatuju? Zvědavě jsem do něj šťouchnul packou. Bleh, fakt nevypadá moc hezky. Možná bych s ním zkusil i víc věcí, ale pořád jsem měl v tlamě ten kus masa. Dostával jsem na něj docela chuť, ale byl pro Meinýho. Ať se opováží bez něj zmizet!
Jenže můj černobílý kamarád nikde. No do háje… Kam se schoval? Achjo, já asi fakt neumím hledat. Sklíčeně jsem dorazil k dalšímu kusu kamene, ze kterého jsem tlapkou smetl sníh a smetí, abych tam mohl položit ten flák masa. Trochu jsem se zamračil, byl docela oslintaný. Radši jsem tu největší slinu slíznul. Tak, už to vypadá líp, pochválil jsem si, ne úplně skvělou práci.
“MEINÝÝÝÝÝ!“ zakřičel jsem. Nic lepšího mě nenapadlo. “MEJNÉÉ!“ zakřičel jsem ještě jednou. Doufal jsem, že to zabere. Neměl bych i zavýt. Asi bych měl zavýt. Ale zase to ne, to by se ke mně seběhla celá smečka. To asi není nejlepší nápad. Tak třeba to zabere. Teď už stačí jen počkat, až přijde… Ale kašlat na to, jdu ho hledat, změnil jsem rychle názor, znova popadl ten flák a pelášil neurčitým směrem dál a doufal, že ho tentokrát tolik neposlintám. Fakt jsem se snažil.