Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Asgaar

Dobíhal jsem Lilek, která si to pekelně rychle štrádovala nahoru do kopců. Ona chce závodit! uvědomil jsem si. Tak to teda ne! Rozhodně budu rychlejší! Přidal jsem ještě víc do běhu a už jsem se k ní blížil rychleji. “Poběž, Jájo! Jahodo!“ křiknul jsem na poslední část našeho gangu, aby se přidala do závodu.
“Jsem rychlejšíííí!“ zavýsknul jsem, když jsem kolem Lil probíhal. “Nechytíš mě, nechytíš!“ zašklebil jsem se a pokračoval jsem ve sprintu nahoru. Malých kopečků tu ale začínalo být víc a víc tak jsem musel z toho trysku trochu zpomalit. Není to to místo, kde jsme s tátou spadli do díry? vzpomněl jsem si na svůj nedávný výlet. Vtom jsem za sebou zaslechl ostrý nádech a dopad na zem. Lilac! “LILKU!“ vykřikl, na nic jsem nečekal, otočil se jako na obrtlíku a vyrazil za ní zpátky dolů kopcem. Nenene, leží na zemi, to není dobrý, zatrnulo mi a pokusil jsem se ještě víc zrychlit, i když dolů kopcem to klouzalo teda mnohem víc. “Lil jsi v pohodě? Nestalo se ti nic?“ ptal jsem se, zatímco jsem se klouzal dolů. Podíval jsem se mezi tlapky, abych nespadnul na jednom obzvlášť velkém chomáči trávy, když se něco mohlo kolem mě. “NE!“ vykřiknul jsem.
Byl to Lilek! Ten podlý Lilek, který určitě jen předstíral zranění, aby se mohla dostat úplně nahoru! Tak to teda ne! pomyslel jsem si a vystřelil za ní. Nemohla mít přece až tak velký náskok, ne? Byla menší než já, ale pekelně rychlá. Než jsem se dostal k ní, už jsme hrozně funěl. “To není fér, švindlovala jsi,“ zamračil jsem se na ní, ale koutky mi cukaly. Nakonec jsem to nevydržel a rozesmál se. “A co ten poklad? Nic tu nevidím,“ zklamaně jsem se rozhlédl kolem.

A Sionn, jako vždy skoro na poslední chvíli, se ozývá taky!
Kalendář byl skvělý. Fakticky. Hrozně mě bavilo plnit úkoly, i když jsem to tentokrát flákala. Někdy to bylo kvůli karanténní letargii, jindy jsem na to prostě zapomněla a pak docela litovala (třeba při kreslení výstrah pro vlčata, už jsem měla všechno vymyšlené, jen se mi to pak vykouřilo z hlavy). Bavilo mě ale i sledovat, jak se s tím poprali jiní, debatovat o úkolech na discordu, nebo jen tak obdivovat, co dokážete vymyslet. Některé úkoly mi moc nesedly (třeba tvoření deskovky a vymýšlení hry), ale to bylo spíš tím že mi tyhle věci nejdou, než že by to byly špatné nápady. Už jsem fakt zvědavá, jak vypadá Arcova hra.
Kolem a kolem, skvělý, holky. Jsem fakt ráda, že se tu o nás tak staráte a nenecháte zahálet. Fakt se mi líbí, že poslední dobou je minimálně jedna probíhající akce, člověk tu pak chodí častěji i kvůli tomu.

A k bodům. Ze svou ne úplně důslednou aktivitu jsem si nahrabala 11 bodíků.
Ty bych poprosila vyměnit za 52 drahokamů a 10 mušliček.

Nadšeně jsem vrtěl ocasem, když se k nám přidala Jája. Už nás bylo tolik! Jsme fakticky obsovský gang! pomyslel jsem si spokojeně. Byl jsem hrozně zvědavý, co najdem. A nebo nenajdeme vůbec nic. Však to nevadí. Byl jsem hrozně rád, že mám dvě nové kamarádky a Jáju k tomu. “Jasný, můžeš být úplně cokoliv, co chceš. Každý si může vybrat svoje krycí jméno sám,“ přizvukoval jsem Lil.
Lil okamžitě po mém návrhu vystřlila dozadu a už jsem se chtěl rozeběhnout za ní, když se ozvala Nym. Teda, Ostružina. ““Volá tě?“ vyhrkl jsem překvapeně. Vůbec jsem ji neslyšel, ale ta Lennie asi bude její náhradní mamka. Povzdechl jsem si. “To je škoda. Doufám, že za námi znova někdy přijdeš. Nebo my za tebou! Rozhodně! Chtěl bych vidět ty tvoje hory a výhledy!“ zazubil jsem se na ní a zrovna jsem začal přemýšlet, jestli se o ní tak otřít, jako jsem viděl dělat vlky, který byli kamarádi, když se zvedla a hrozně rychle utekla. Jája tu ale pořád ještě byla. “Není úplně skvělý mít kamarády?“ zeptal jsem se jí nadšeně.
Měl jsem ji hrozně rád, stejně jako Uší, ale tohle bylo… S nimi jsem si nikdy nehrál na piráty, ani na ovocno-zeleninový gang a ani jsem s nimi neběhal tak moc. “O co, že budeš poslední!“ zazubil jsem se a vystřelil co nejrychleji za Lilkem, ať ji stihnu doběhnout. Už jsem ji měl načuchanou tak moc, že jsem zvládal běžet docela rychle lesem a vyhýbat se všem těm překážkám. No ještě aby ne! Když tu bydlím! zahihňal jsem se tiše a utíkal dál k těm zvláštním dírám, na které jsme se byli s taťkou podívat docela nedávno. Mohl bych pak Lil ukázat ten výhled! Je škoda, že tu už není Ostružina, třeba by mi řekla, jestli to vypadá stejně jako výhledy u ní doma, napadlo mě, zatímco jsem šplhal do kopce.

→ Zelené nory

I'm in! ❤️
a gifíky Jamese mi posílat můžete. Sice je nebudu moct zahrnout do hodnocení, ale dobrých gifů není nikdy dost :D

Šustění neustávalo. Zatímco jsem se cítil jako na rychle se točícím kolotoči, jsem zaslechl tichý hlas. Poznával jsem ho? Nym. Ostružina, došlo mi. Cítil jsem i šťouchnutí, kvůli kterému jsem se nejdřív cuknul do strany, měl jsem strach, že mě rozhoupe ještě víc. Naštěstí se to nestalo. “Jo?“ zaslechl jsem vlastní hlas, jako kdyby přicházel z velké dálky. Začala se ale ozývat i Lil a všechno se pomalu začalo vracet. Ve chvíli, kdy jsem už začínal normálně vidět, jsem zahlédl, že se na mě Nym dívá. Křečovitě jsem se na ni pousmál, ale nic neřekl. Měl jsem znova ten vlnivý pocit, že mě něco chybí. Jakoby voda tekla dál, ale já za tu stěnu nemohl. Oklepal jsem se a zaslechl konec jejích slov o tom, že je ta Styx nebezpečná. Raději jsem ucouvl o krok dál. Rozhodně jsem neměl v úmyslu se s nikým nebezpečný setkat.
Vtom se ale najednou objevila před námi nějaká postava a překvapeně jsem se cuknul. “Jájo!“ zvolal jsem nakonec s úlevou. Byl jsem rád, že to byla moje dobrá kamarádka. Holky se na ni hned vrhly s nápady s jmény. Zdržel jsem se trochu dál, ale s nadšením jsem přikyvoval všem jejich návrhům. Na Jáju by se hodila kopretina. To ale není ovoce ani zelenina, napadlo mě a oklepal jsem se, abych ze sebe setřásl zbytky nepříjemného pocitu.
“Můžeme jít hledat třeba nahoře v těch kopcích!“ navrhnul jsem, protože mě začínaly brnět packy a cítil jsem, že bych si rád zaběhal. To už ale přiběhla i mamka v pozoruhodně dobré náladě. Byl jsem ale tak vděčný, že se tu objevila, že jsem se nad tím ani nepozastavoval. I když jsem se snažil co nejvíc se oklepat z toho divného pocitu (který mě provázel poslední dobu až moc často), pořád jsem se ještě cítil trochu nejistě. Bez rozmýšlení jsem se vydal k ní a otřel i o ní obličej. Mamka se ale otočila na moje dvě kamarádky. “To je Nym, přišla se strejčkem Bro- teda, Saviorem,“ představil jsem jí a skoro se přeřekl s Brokoličákovou přezdívkou. Už jsem se skoro nadechl, abych představil i Lilek, ale pak jsems i vzpomněl, že mi vlastně Lil říkala, že byla s mámou lovit. Proč nebyla máma lovit se mnou? pomyslel jsem si trochu ublíženě.
“Můžeme jít už hledat ten poklad?“ naléhal jsem na všechny, protože jsem se začínal nudit a taky pro to, abych nemusel myslet na ten nepříjemný pocit vzadu v hlavě. Doufal jsem, že s běháním na to zapomenu.

Ostružina nesouhlasila s naším návrhem o rozdělení pokladu. “Lilek má pravdu! Stačí prasknout jen jednu z Ostružininých bobulek a může se jí něco stát!“ vyhrkl jsem, ale to už se naše statečná kamarádka bránila sama. Brokolice? hrozně mě to rozesmálo, že takového velkého a starého vlka pojmenovala jako Brokolice. Ale zase… Je docela zelený, ne? “Co… Co je to další velel?“ zahuhňal jsem, “Je to nějaká hodnost? Jakože když je taťka alfa?“ ptal jsem se, ale Brokolice ji už pustil. “Nym! Ostružino!“ přiskočil jsem k ni a začal z ní packou odhrabávat sníh. “Nejsi nikde prasklá?“ ptal jsem se jí starostlivě, ale pořád jsem to bral jako hru. Savior je její skoro táta, takže by jí nic neudělal. Stejně vypadá až moc mile.
“A teď můžeme jít hledat ten poklad!“ pobídnul jsem holky a začal jsem se rozhlížet a dumal, odkud by bylo nejlepší začít. Za svůj celý život jsem u nás doma nic nenašel, ale kdo ví. Třeba se tu opravdu schovává něco hodně zajímavýho. Třeba byli táta s mámou banditi, než založili smečku, a přepadali náhodné vlky a brali jim jejich ozdoby a teď je mají někde v lese schované! napasla mě šílená myšlenka, která se mi hned zalíbila. Než jsem ji stihnul říct i zbylé části gangu, Brokolice se se mnou rozloučil. “Ahoooj, Brokoličáku!“ zavrtěl jsem taky ocasem.
Nym se potom ozvala, že někoho cítí. Já jsem popravdě nic moc necítil, ale pořád se tu vznášel smrad od Saviora, který jsem se snažil ignorovat. Nym ale nezněla moc šťastně. “Styx? Kdo to je?“ zeptal jsem se zvesela, ale pak jsem něco ucítil. Zježily se mi z toho chlupy na zádech a úplně jsem ztuhl. Znenadání jsem dostal hrozný strach. Těkal jsem očima kolem, ale měl jsem pocit, jakoby mi hučelo v uších. Vždy na krátkou chvíli jsem zahlédl nějaké záblesky, jako sytě červenou, jedovatě žlutou a zvuk cvakajících zubů. Tiše jsem zakňučel. Co se to dělo? Jen matně jsem slyšel, že na naás někdo něco volá, ale nebyl jsem schopný jim odpovědět. Slyšel jsem i zavytí. Měl jsem najednou hrozný strach.
Postupně, hodně pomalu to opadávalo a začínal jsem znova vnímat, co se kolem mě děje. Najednou nás tu bylo míň. Vlastně tu zůstala jen Ostružina a Lilek. Oklepal jsem se a roztřeseně se postavil. Otevřel jsem tlamu, ale nevěděl jsem, co říct. “Uh,“ zamumlal jsem, ale pořád jsem ještě cítil mravenčení po celém těle. Nebyl jsem si jistý, co se právě stalo, ale vůbec se mi to nelíbilo. Byla to nějaká magie? Dělá si někdo z nás šprťouchlata?

Už jsem skoro pelášil za taťkou a hnědákem, když jsem zaslechl Nym, teda Ostružinu, zamumlat, že její rodiče jsou mrtví. Skoro jsem se zastavil na místě a rozeběhl se zpátky za ní. Mrtví? Mrtví? Co bych dělal, kdyby byli moji rodiče mrtví? Hrozně jsem se otřásl. Jediné, kvůli čemu jsem šel dál, bylo to, že jsem byl odhodlaný provést náš plán. A taky třeba rozveselím Nym! Musela být hrozně smutná, takže musím ji teď donutit se smát.
Víc jsem o tom už ale neměl čas přemýšlet, protože jsem byl už u těch dvou. Přátelsky jsem zavrtěl ocasem, když se představit. “Moc mě těší… Sájo,“ zakřenil jsem se na něj lišácky. Co na tom ale bylo hrozný, byl fakt, že mu taky hrozně táhlo z tlamy. Hned jsem poznal ten pocit a rychle zase couvnul, abych nebyl úplně na ráně. “Ty jsi kamarád s tím šedo-„ včas jsem se zastavil, abych neřekl jeho jméno. “Uh, s tím šedým vlkem? Nejedli jste náhodou něco spolu?“ kníknul jsem přidušeně, abych se toho moc nenadýchal. “Omlouvám se, ale asi tam, odkud pocházíte, jíte asi podivný věci,“ zamrmlal jsem tiše.
Vypadal ale hodně mile a bylo mi líto, že mu takhle páchne z úst. Třeba za to vůbec nemohl Třeba to byla nemoc nebo tak něco. Táta se ale nadechl, že něco řekne a tak jsem se „nenápadně“ přesunul blíž k němu. Taťka mi ho představil jako strýčka. “Strýček? On je tvůj nebo mámin sourozenec?“ vyhrkl jsem. U táty ten smrad nebyl tak hrozný, už jsem to začal docela zvládat. “No… I když..“ zamrmlal jsem, když jsem si je oba dva důkladně prohlédl. “Spíš tvůj brácha, co? Máma nevypadá na to, že by byla stejně stará,“ prohlásil jsem bezelstně a záhy zklamaně sklopil uši. “Tak to je škoda… Těch klobouků jsem viděl víc a hrozně rád bych nějakej měl. I když aspoň mám tenhle přívěšek od kamaráda, ten nemizí, jen z něj občas vyleza HROZNĚ jedovatý had,“ chlubil jsem se jím samolibě. Kolikrát se stane, že se půjčují přívěšky? Myslím, že moc často ne!
“No jo, asi jsem rád,“ přiznal jsem. “Ale zase… Bylo hrozně dobrý žůžo běhat takhle venku! a nemít hlad, nebo necítit zimu. Zrovna tuhle zimu by se to vážně hodilo. Kde máš ty smečku? Nebo jsi tulák jako Meiný? Tam, kde jsi byl přes zimu, taky byla taková hrozná kosa? U nás to bylo hrozný… A hlavně když jsem byl mimo smečku, to…“ najednou jsem se zastavil ve svém rychlém monologu a překvapeně zamrkal. Co jsem to chtěl říct? Jako kdybych jednu chvíli chytal motýla, držel ho v tlamě, ale on mi uletěl dírou, o které jsem neměl tušení, že tam je. “No…“ zahuhlal jsem, ale nevěděl, co.
Naštěstí mě ale zachránil zbytek gangu, který se na Sáju vrhnul. “Jo!“ nadšeně jsem vykřiknul, když se na něj Lilac vrhla a vzápětí i Nym. “Přesně tak! Jste v držení ovcoco- zelninového gangu!“ zazubil jsem se vítězně a ani si nevšiml, že jsem ta slova trošku popletl. “Dokonce i baklažán!“ dodal jsem k Ostružinině výhružce a široce se na ni usmál, když na mě mrkla. Příjemně mě zahřálo v hrudi. Naše operace se povedla! Můj plán byl skvělý! Vtom se ale Savior otočil a najednou měl Nym pod svýma packama. “NYM!“ zaječel jsem, ale naštěstí jí nic nebylo. V tom vším zmatku jsem se ale dostal k Saviorovi blíž a projela mnou vlna znechucení (//jakože ho to natáhlo :D). Hned jsem se ale vzpamatoval, nemohl jsem se tak tvářit, když všichni dělali, jakoby nic. “Do… Dobře,“ zamumlal jsem a snažil se moc nedýchat. “Ale jenom pokud Ny- teda Ostružinu pustíš a nic se jí nestane!“ dodal jsem a doufal, že si o mě Lil nebude myslet, že jsem srab, když mu přenechám část pokladu.

Začal jsem šťastně vrtět ocáskem, když mi Nym řekla, že se jí ten nápad líbí. “Takže Lilek, Ostružina a Patizón?“ zakřenil jsem se na obě. “Nejlepší gang pod sluncem!“ doplnil jsem Lil. Teda, Lilek. Hrozně se mi to líbilo. Konečně budu mít kamarády. Nym sice nebude až tak blízko, ale kdo nám zabrání v navštěvování se? Díky těmhle cestám to třeba bude ještě mnohem lepší! “Joo, jasně!“ prohlásil jsem, když jsem si díky Lilku vzpomněl, na co jsme si chtěli hrát a Ostružina se začala ptát, jestli to už máme vymyšlený. “To je byla ta největší zábava,“ řekl jsem tajemně. “Nemáme vůbec tušení. Něco tady v lese je, ale nevíme, kde a ani nevíme, co to je,“ dokončil jsem vítězně.
Nym se tvářila hodně podobně jako Meiný, když říkal, že mu nic není. Muselo to být pro ni hodně smutný, pomyslel jsem si, ale radši nic neříkal, právě se totiž ohlídla na ty vlky, který přišli a zvláštně se usmívala. Hezky se na to koukalo. “Jé, to jsou tvoji rodiče?“ zeptal jsem se. Moc se na ně nepodobala, ale já se na ty svoje taky moc nepodobal.
Taťka mě ale hned zavolal za nimi. “Hned půjdu!“ zavolal jsem na něj a víc se přiblížil k holkám. “Hele, tak tady je plán, Lilku, Ostružino,“ zašeptal jsem a jen koutkem oka si s úlevou uvědomil, že Šedosmrad už odešel. “Já teď půjdu za tím hnědákem, budu si s nimi povídat, vy dvě se zatím připlížíte zezadu a pak operace rychlá akce! Přepadnete jej zezadu!“ oznámil jsem s nadšeným výrazem. “A pak, až ho budeme mít, můžeme po něm chtít něco dobrýho,“ na chvilku jsem se odmlčel, protože nic dobrýho mě zrovna nenapadalo. Ah, koho to zajímá. Už jsem viděl tátův netrpělivý pohled, musel jsem jít, abychom nebyli podezřelí. “Takže domluveno?“ mrkl jsem na obě dvě a odkvačil za tátou a tím hnědým.
(//pro Arca a Sava)
Už když jsem se k nim přiblížil, mě ten hnědý zdravil. Vypadal, že je dokonce starší než táta, takový velký hnědý medvěd s šedinami. Rozhodl jsem se, že mu to oplatím stejně. “Hoj sta-„ v té chvíli jsem si uvědomil, proč se mi zdá povědomý. “Já už vím, proč tě znám!“ vykřikl jsem a poskočil do výšky. “Ty… Ty jsi nás s tátou rozpadnul, když jsme byli kostíky! Střelil jsi do nás kouzlem a pak jsi nad námi stál! A… A… A nabídnul jsi mi procházku po Gallirei?“ poslední větu jsem dodal už jen zmateně. Neměl jsem tušení, jak si to pamatuju, měl jsem ale pocit, že mi něco takového kdysi říkal. Ty zelené žilky jsem si rozhodně pamatoval. “Takže ty jsi ten kouzlovlk,“ dodal jsem už normálním tónem a širokým úšklebkem. “Já jsem Sionn,“ usmál jsem se na něj a zavrtěl ocasem. “Máš pořád ten klobouk někde schovaný? Hrozně rád bych ho viděl! Nám s tátou bohužel všechny kosti zase zarostly masem a kůží,“ řekl jsem, jakoby mi to bylo snad líto. Asi by bylo hodně blbý, kdybychom nezarostly, ale stejně. Byla to trošku škoda.
Vzpomněl jsem si na zbytek našeho gangu a snažil se jedním očkem nenápadně sledovat, kde zrovna jsou a jestli se chystají vrhnout na tohohle hnědého kouzlovlka.

//Právě jsem zjistila, že patizón je anglicky pattypan squash a nevím, co si o tom myslet :D

// Okay, tak apparently pořadí je Sionn, Arc, Zakar, Lilac, Nym, Savior, Lennie

“Pfffff, trocha vody rozhodně nikomu neuškodí,“ zazubil jsem se s andělskýcm vyrazem. “Navíc, nevíš, jaký je tu v létě vedro. To se budeme chtít zalívat i my, kytky nekytky!“ prohlásil jsem. Pak možná i my rozkveteme. Kytičky na srsti by se mi líbily. Nebo můžu zkusit zalít mamku, té by slušely třeba nějaké růže, spřádal jsem plány na léto.
“Magmet? Co je to magmet?“ zmateně jsem se ptal. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Nezdálo se mi, že by o tom někdo někdy mluvil. Je to třeba nějaký zvláštní háček. T5eba je to kytka s velkými hákovými trny, takže se dá omotat kolem těla a na ten háček se něco zavěsí. “Nebolí to třeba pak?“ vyděšeně jsem stáhl uši k hlavě. Nedokázal jsem si představit, že bych měl trny omotané kolem sebe. Pořád by se zabodávaly do mě a vůbec… Přeměřil jsem si Lil pohledem a napadly mě dvě věci. První bylo to, že jí už musím vymyslet nějakou přezdívku. A druhá myšlenka byla, že by nevypadala jako vlk, který by si rád ubližoval. Třeba se ale pletu, třeba si kolem sebe ráda omotává ostnaté větvičky. Kdo ví, co se dělo v její staré smečce, přemýšlel jsem a rozhodl se, že se ji na to jednou nenápadně zeptám.
Při Lilině návrhu s krycími jmény jsem se rozzářil. “Než jsme přišli sem, přemýšleli jsme, na co bychom si mohli hrát,“ otočil jsem se na Nym, která to nechápala. “Už si nejsem jistý, o čem jsme se bavili, ale mohli bychom si na něco zahrát,“ navrhnul jsem a ocásek mi taky začal rotovat. “Můžeme si třeba zahrát na babu!“ vznesl jsem návrh. “A nebo využijeme ty přezdívky,“ otočil jsem se na Nym. “Ty budeš… Třeba…“ zalovil jsem v paměti, abych si vzpomněl na nějaké ovoce, “Třeba Borůvka! A nebo Jahoda? Můžeš být taky Ostružina. Ostružiny jsou skvělý!“ vymýšlel jsem něco, co by se na Nym hodilo. “A já můžu být…“ nakrčil jsem nos samým soustředěním. Na jakou zeleninu jsem si pamatoval? Mrkev? Ne. Brambora? To už vůbec ne. Eeeeeh… Květák. Brokolice. Já nevím… trápil jsem se. Nic se mi nelíbilo, ale měl jsem pocit, že pokud nic neřeknu, jedna z holek navrhne bramboru. A já brambora fakt být nechtěl. “Patizón!“ vykřikl jsem najednou a hned se zarazil. Je to vůbec slovo? Měl jsem pocit, že je. Snad. Možná. “Jo, to je taky druh zeleniny,“ řekl jsem navenek sebevědomě.
Vtom k nám ale přišel ten šedosmrad. Hehe, Šedosmrad, zasmál jsem se v duchu nad tou přezdívkou. Těsně před tím, než otevřel tlamu jsem se zhluboka nadechl. Fuj, co to musí jíst, když mu z ní tak hrozně táhne… Se zadrženým dechem jsem se na něj nucně usmál. Vtip? Skvělý. Od kohokoliv jiného bych byl nadšený, ale… “Protože se na ni nalepila voda z brčálu!“ nevydržel jsem to a vykřikl. Okamžitě jsem ale ucítil ten hrozný puch a skoro jsem vyvrátil zbytek jídla. Když ten vtip řekl, hodil jsem na něj trochu ublížený pohled. Jindy bych se možná smál, ale teď jsem měl co dělat, abych v sobě udržel toho jelena. “Hehe,“ přiškrceně jsem se zasmál a znova mi začalo být na zvracení. Co to je?
Naštěstí pak ale odešel za tátou. Docela jsem ho litoval, že se s ním musí bavit. Jak to dokáže tak normálně? nechápal jsem to, ale obdivoval jsem ho za to, že se drží. A dokonce mu ani neřekl, jak mu hrozně páchne z tlamy! Obě holky se ale tvářily, jakoby se nic nedělo. Trochu jsem se zastyděl a snažil se taky zatvářit, že jsem vlastně nic necítil. Jaktože nic necítí? Vždyť ten puch se tu drží ještě pořád.
Začaly si ale povídat o horách. Chvíli jsem mlčel, abych to rozdýchal a jen občas přikývnul, jakože je pořád poslouchám. Až nakonec Nym řekla, že by skoro možná umřela. Překvapeně jsem se na ni otočil. Nebyl jsem si jistý, co říct, ale bylo mi jí hrozně líto. Udělal jsem teda to, co většinou zabíralo. Jemně jsem do ni šťouchnul čumáčkem. “Tak to jsem moc rád, že jsi utekla. Bylo by vážně smutný, kdybys umřela. Aspoň jsi tu teď s námi“ řekl jsem jí povzbudivě s jemným úsměvem.
Už jsem si ale chtěl začít hrát. V té chvíli ale k nám dorazili další vlci. “Ahoj Mami! Jájo!“ zavrtěl jsem ocasem. Byli tam taky dva vlci, které jsem neznal. Jeden se mi zdál povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout, kdo to byl. “Můžeme do hry nějak zapojit je,“ řekl jsem s šibalským úsměvem a pohledem vybídnul holky, ať třeba taky něco navrhnou. “Můžeme si třeba zahrát na piráty a přepadnout je zezadu!“ nadhodil jsem.

// Většina postu je relevantní jen pro Nym a Lilac, pro Zakara je odstavec pod Patizónem a nově příchozí jen pozdraví :D

// Pokud se budeme mít krycí přezdívky názvy zeleniny, Sionn bude určitě patizon

“A nebo…“ dramaticky jsem se odmlčel, “Mu můžeme pomoct. A zalívat ho!“ zahihňal jsem se nad tím nápadem. “I když na druhou stranu, je tu docela málo vody, tak ji budeme muset přinést z hodně velký dálky,“ dumal jsem, ale už jsem přemýšlel, jak to udělat. Pamatoval jsem si, že kousek o lesa přece je nějaká řeka. Stačilo by jen najít něco, v čem tu vodu přenýst a pak…
“Jo!“ rozhodně jsem přikývl i když jsem ještě nevěděl, jak to udělat. Předtím jsem na přezdívky přišel hned, teď mi to ale dávalo zabrat. Čím déle to trvá, tím to bude lepší! rozhodl jsem se. “Já vlastně ani nevím,“ zamyslel jsem se při otázce ohledně Meinýho hada. “Já ho nikdy neviděl, jen Meiný o něm mluvil. I když asi nemůže být tak velký, když se vejde dovnitř,“ šťouchnul jsem packou o vajíčka, ale jako vždy jsem tam nic neviděl.
“Na… zadek?“ zeptal jsem se pochybovačně a naklonil se k ní, abych si prohlédl její pozadí. “Jak by to tam drželo?“ Vůbec jsem si to nedokázal představit. Chápal jsem všechny přívěšky, i Ušíin šátek, dokonce i taťkovu věc na uchu, ale na zadku? Tu by muselo být asi přivázaný na ocase. Nejspíš… “Hodila by se k tobě nějaká stužka,“ prohlásil jsem po chvíli a znova se naklonil k jejímu ocasu. Jo, to by mohlo vypadat dobře.
Pořád jsem se jemně odsouval od toho smradlavce, ale obě moje kamarádky začaly dohadovat o jméně, zmateně jsem se zastavil. Nechtěla po mě Lil ještě před chvílí nějakou přezdívku? Já vždy říkal vlkům jinak, než se doopravdy jmenovali a nikdy to nikomu nevadilo. Těkal jsem pohledem z jedné na druhou a nebyl si jistý, proč se najednou cítím nepříjemně. “Vždyť ani Lilek není špatný jméno, ne?“ zeptal jsem se jich nejistě.
Nym ale pak začala vyprávět o tom, odkud je a tak. Bylo mi trochu líto, že u nás nezůstane. Mohl bych mít tolik nových kamarádů, se kterými bych si mohl hrát celý den. “Páni. Je tam ještě větší zima než tady byla? Divím se, že jste neumrzli, tady to bylo celou zimu fakt hrozný,“ obdivně jsem se na ni zadíval. Ale hrozně by mě zajímalo, jak to v těch horách vypadá. Jednou, rozhodl jsem se, Procestuju celou Gallireu a poznám úplně všechny vlky, co tu žijí! “Tady je ale zase docela sucho, takže je to občas opruz vydržet v létě. Vlk se musí naučit občas dlouho nepít,“ dodal jsem, abych taky vypadal trochu důležitě. Taky jsem schopný zvládat těžký situace!
“No páni,“ zamrmlal jsem překvapeně. Mě by v životě nenapadlo utéct z domu. “Proč jsi to udělala? Stalo se ti tam doma něco?“ nevybíravě jsem vyzvídal. Byl jsem fakt zvědavý, proč někdo odejde z domu. “Bylo to pro, to že ti tam nebylo dobře? Jakože… Odejdeš z domu, aby sis vybrala něco lepšího?“ přemýšlel jsem, jestli na světě existuje nějaké ještě lepší místo, než je můj domov. Jestli bych si uměl najít lepší rodiče a lepší kamarády. Ne, nikdo takový určitě neexistuje, rozhodl jsem se. “Ale teď vypadáš docela spokojeně. Asi sis našla hezký místo,“ dodal jsem nakonec, abych nevypadal jako úplný necita.

“No ne… Musíme se pak za ním podívat, hrozně by mě to zajímalo, jak to vypadá,“ zakřenil jsem se. “Rostou na něm i listy? A květy? Na jaře všechno kvete, tak by bylo skvělý, kdyby mu začaly i kvést jeho větvičky,“ snil jsem dál. “No jo… Jídlo jsme neměli už fakt dlouho, přišla jsi právě včas,“ souhlasil sem s ní a znova se spokojeně usmál, když mi pochválila přezdívku. Nevěděl jsem, proč, ale cítil jsem se vždy moc dobře, když mi něco pochválila. “Tak ti můžu pomoct!“ navrhnul jsem. “Vsadím se, že ti taky rychle nějakou přezdívku vymyslím, jen mě nech chvilku, ať o tom popřemýšlím,“ slíbil jsem jí. Rozhodně na něco přijdu. Lilac. Lilaaac. Eh, pak na to třeba přijdu.
Překvapeně jsem zamrkal, když to vypadalo, že fakticky znala i Meinýho. Už jsem to vůbec nechápal. Co se to dělo? “Jo, to je Meiný. On si jen myslí, že ho nikdo nemá rád, pro to se tak kaboní. Jinak je ale hrozně moc milej. Hodněkrát mi pomohl! A v tom přívěšku je zlý had. Teda, je zlý na ty, který by mu chtěli ublížit. Meiný si totiž myslí, že se o sebe neumím postarat, ale zároveň nemá rád smečky, tak se rozhodl, že mi ho tu nechá, kdyby náhodou. Nechápu co by se mi mohlo stát, ale zase proč bych nechtěl takovou věcičku!“ vyprávěl jsem a oči mi zářily. Meiný nebyl doma jen chvilku, ale už mi chyběl. “Já ještě nevím. Něco zajímavýho. Táta má to na uchu, mamka má suprový korálky… A třeba Uší má šátek na noze! Zrovna ten šátek se mi docela líbí. Ale chtěl bych fakt něco, co nikdo jiný nemá. Něco, z čeho si všichni sednou na zadek,“ vyprávěl jsem.
Vlk, který byl vedle té další vlčice si dál povídal s taťkou. Teď jsem ale už byl blíž a mohl jsem zacítit ten hrozný smrad z jeho tlamy. V životě jsem nic tak hrozného necítil. Celým mým tělem projela vlna a zvedl se mi žaludek. “Co jsi to jedl?“ zeptal jsem se ho a snažil se co nejmíň dýchat. “Vy tuláci vždy jíte tak smradlavý věci?“ zamrmlal jsem přidušeně a doufal, že už brzo odejde. Hrozně to smrdělo. Rád bych si s ním popovídal, vypadal, že má hodně zajímavých historek, ale… Ne. To nešlo.
Naštěstí té vlčici z tlamy nesmrdělo. “Moc mě těší Nym!“ ocásek mi začal dělat divoké osmičky. “Do dneška jsem nikdy neviděl žádný jiný vlče a dneska dokonce tři! Mám vážně štěstí. Ty s náma taky budeš bydlet? Tady Lil říkala, že u nás zůstane navždy, ale narodila se jinde. Máš to taky tak? Nebo je tohle,“ mávnul jsem tlapkou k tomu smraďochovi, od kterého jsem se nenápadně odsouval, ať už ten puch necítím, “Tvůj táta?“ mlel jsem nadšeně a rychle a uvnitř byl fakt rád, že už nemluvím tak špatně. Obě, Nym i Lil jsou menší než já, ale mluví už hodně dobře! Ještě že mě to táta naučil, pomyslel jsem si hrdě.

Prudce jsem se na ni otočil. “Jéťa a větvičky z hlavy?“ rozesmál jsem se. “Cože?“ nechápal jsem, co myslela. Když jsem naposledy viděl Jéťu, rozhodně nic takového na sobě neměl. Byla opravdu nějaká popletená. Možná pro to si myslela, že mě už viděla. Pokud si myslí, že Jéťovi z hlavy vyrašily větve, asi bych se tomu ani moc nedivil. “No… Jako malý jsem si myslel, že hnědí vlci opravdu odcházejí ze stromů,“ přiznal jsem pobaveně. “Myslel jsem, že nejdřív vyroste strom, normálně je prostě v lese a pak nakonec dozraje a je z něj vlk,“ křenil jsem se nad svými dětskými představami. Teď jsem přece už rozhodně dítě nebyl.
“To znáš skoro všechny vlky co já,“ přiznal jsem, trochu rozpačitě. Zrovna jsme se o tom s tátou bavili, ale pořád jsem měl pocit, že spoustu vlků, o u nás bydlí, neznám. Třeba jako tady Lil! Pak jsem se zarazil. Některá jména mi přišla docela povědomá. A taky že jo! “No… Uší vlastně je Lucy. Začal jsem jí tak říkat jako malý a nějak to už zůstalo.“
Uf, příšera, bojovat. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobrý nápad, ale řekl jsem si, že to stojí za to zkusit. Lilac z toho vypadala hodně nadšená, tak to třeba je fakt dobrý! Začal jsem už taky uvažovat o tom, co bychom mohli v lese najít. “Je tu fakticky hrozně moc kopců, třeba před hodně, ale hodně dlouhou dobou tu nějakej vlčí lupič schoval svou kořist! Třeba kradl takové přívěšky, jako m spousta vlků! A třeba jako mám teď i já, i když ten není můj, půjčil mi ho můj nejlepší kamarád, Meiný,“ povídal jsem. V té chvíli se ale objevil ten oheň a hned jsme uháněli za taťkou.
Táta o tom ohni už věděl. Jasně, že o něm věděl, proč by to taky necítil? Co bylo ale nejdivnější, že jsem najednou vůbec nic necítit. Nic. Absolutně nic. Jako kdyby tam ani žádný kouř nikdy nebyl. Zmateně jsem si sednul na bobek. Co se to děje? Táta mi to ale hned vysvětlil a nemohl jsem odolat, aby mi oči nezačaly nadšeně zářit. “Co? Vážně? To jde?“ vydechl jsem okouzleně. “To by bylo úplně skvělý umět takovou magii. Myslíš, že ot budu umět? Dělat oheň tam, kde není?“ vyhrkl jsem a chtěl se otočit a podívat se na Lil, vtom jsem ale zahlédl dva cizí vlky.
Jeden byl velký a měl takové zvláštní barvy, o kterých jsem se nemohl rozhodnout, jestli jsou spíš hnědé nebo šedé, ale vedle něj… Bylo další vlče! Ocásek mi začal znova rotovat. Pak jsem se konečně kouknul na Lilac, původní otázka úplně zapomenuta. Pak jsem se kouknul znova na tu druhou vlčici. A znova na Lil. “Není to tvoje sestra? Jste si hrozně podobný,“ zeptal jsem se, ale mysl mi už uháněla dopředu a dumal jsem nad tím, jestli jsou to opravdu dvojčata, nebo je to ten dvojník, o kterém jsme se bavili jen před chviličkou.
Povídala si s tím hnědošedákem, ale mělo mi to zabránit skamarádit se s dalším vlčetem? Rozhodně ne! Dneska byl fakt dobrej den, potkávám už třetího vlka, který je stejně starý jako k já. Musím o tom pak někdy Meinýmu povyprávět, až ho zase někdy uvidím! Statečně jsem vykročil k těm dvěma, i když jsem po očku úzkostlivě sledoval toho velkého vlka. Měl jsem za zády tátu, tak jsem se tak moc nebál, ale jistota je jistota. “Ahoj! Já jsem Sionn,“ zavrtěl jsem ocasem a zadoufal jsem, ať mě tahle vlčice ještě nikdy neviděla, protože jestli jo, bylo by to už fakt divný, že mě tolik vlků zjevně zná, ale já je vůbec ne.

Lilac se mi snažila vysvětlit, že opravdu viděla mě. Dokonce znala Jéťu. “No jo… Jsem Sionn,“ zahuhlal jsem tiše a polkl. Něco bylo divně. To jsem věděl hned od začátku. Ale pořád mě z toho nepříjemně mrazilo. Probodnul jsem ji tichým pohledem. Ale… Já bych i jí přece pamatoval, ne? Doufal jsem. Jenže já si jí nepamatoval. A ona jo. Roztřeseně jsem vydechl a nuceně jsem se usmál. “Vždyť je to fuk, ne?“ snažil jsem se přesvědčit sebe i jí. Rozhodl jsem se, že na to nebudu myslet. Tak na to myslet nesmím.
“Jo, všichni jsou tu skvělý,“ potvrdil jsem jí to a pomalu se zase dostával do dodbré nálady. “Koho jsi tu už viděla? Mluvila jsi o Jéťovi. Ten je hrozně super! Ale děsně pomalej. Jednou jsem mu utíkal přes tři celý lesy! Pak je tu ale ještě Uší, s ní se hraje úplně nejlíp. Vlastně…“ zamyslel jsem se. “Mám dojem, že mi slíbila nějakou hru, ale od tý doby jsem ji pořádně neviděl, jen těsně před tím, než na nás zaútočili masožraví zajíci. Takže až se potkáme, můžeme si to zahrát taky!“ zazubil jsem se.
Příjemně mě zahřálo, když mi řekla, ať dlabu na Etneyho. Cítil jsem, jak se mi úsměv ještě víc rozšiřuje. Nebyl jsem si jistý, co to přesně bylo, ale moc se mi líbil její návrh. Nikdo jiný by mi něco takového neporadil. “Jo, máš pravdu. Budeme si hrát jen spolu!“ těšil jsem se. Pořád mě to trochu trápilo, ale svého plánu o usmíření se jsem se ještě nehodlal vzdát.
“Na dobrodruhy? Tak ho! Nevím, jestli tu nějaký poklad najdeme, ale taky jsem neprohledal všechna místa doma, třeba tu něco bude!“ souhlasil jsem, ale pak jsem si všimnul tu samou věc jako Lil. “Oh. To není dobrý,“ zašeptal jsem. znal jsem ten pach. Neměl jsem ho rád. Ne kvůli tomu, že by mě to dusilo, ale hlavně z toho důvodu, že jsem věděl, co je to způsobuje. Oheň. A tohle bylo hodně ohně. Hodně ohně nebylo nikdy dobrý. “Tam… Tam… Radši bychom neměli jít,“ koktal jsem. Rozhodně jsem se nechtěl přibližovat k tomu. Ale.. Někdo by o tom měl vědět. “Lil… Víš, kde je máma? Nebo… Asi bychom to měli říct tátovi,“ řekl jsem nerozhodně, chvíli postával, nevěděl jsem, jestli za ním můžu běžet, ale jako se zvyšovalo množství pachu kouře, tím víc jsem panikařil. Podíval jsem se ještě jednou na Lilac, jestli jde se mnou a vydal jsem se rychlým během tam, odkud jsem slyšel výt cizí hlad. Už z dálky jsem viděl tátovu postavu. “Tati! Tati! Hoří!“ křičel jsem na něj se strachem. Netušil jsem, co se děje, ale neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit.

Až mi skoro trhlo uchem, když jsem slyšel tu druhou vlčici říct teta Elisa. Chvíli mi dokonce nedocházelo, o kom to mluví. Teta Elisa. Teta. Elisa. Bože, ona mluví o mámě, nemohl jsem si pomoct a musel jsem se smát. Bylo hrozně zvláštní slyšet, jak někdo mluví o mámě jako tetě. Máma jako žádná teta nevypadala. Na druhou stranu… To s ní máma šla lovit? píchlo mě u srdce a nevěděl jsem se rozhodnout, jestli to byla žárlivost, nebo provinilost, že jsem utekl za Meiným a ona musela jít lovit beze mě. Až ji uvidím, musím jí to vynahradit, rozhodl jsem se.
Zmateně jsem naklonil hlavu na stranu, když se mě zeptala, jestli si ji nepamatuju. Zamračil jsem se. Myslel jsem si, že si pamatuju všechny vlky, které znám a ona rozhodně nevypadala tak, že bych na ni mohl zapomenout. Ty zvláštní značky nad očima! “Ne,“ zasmál jsem se. “Nepleteš si mě s někým? Jsem si docela jistý, že jsem tě ještě nikdy neviděl. Že ne, tati?“ otočil jsem se na tátu, aby mit o potvrdil. nedávno jsem sice v jeskyni byl, ale ji jsem tam určitě neviděl. “Přece bych si pamatoval, kdybychom se viděli, ne?“ dodal jsem, ale začínal jsem z toho mít zase ten zvláštní pocit. Myslel jsem si, že mám dobrou paměť, ale… Bylo to zvláštní, vůbec jsem to nechápal a neměl jsem z toho dobrý pocit, ale nechtěl jsem na to teď myslet. Až tu bude klid, tak to nějak vymyslím. Možná si o tom popovídám s taťkou nebo mamkou. Tu budou vědět, co a jak, rozhodl jsem se.
“Ale moc mě těší Lilac, i když si mě s někým pleteš,“ zakřenil jsem se na ní. “Třeba jsi potkala někoho podobného. Pak mě s ním musíš seznámit. Chtěl bych jednou potkat vlka, který mi bude podobný. Pak si můžeme hrát na dvojčata!“ napadlo mě a ta představa mě úplně nadchla. Bylo by to skvělý. “A…“ znova jsem se nadechl. To, že řekla, že nemá domov mi přišlo hodně smutný. Mírně jsem sklopil uši. “To je smutný. Ale teď máš nás a jsme ta nejlepšejší smečka na světě!“ prohlásil jsem hrdě. “No jo… Zrovinka teď jsme se s taťkou byli podívat na její smečku. Je jeh o kousek dál, skoro ani nemusíš vylízt z lesa. Ale určitě se vrátí,“ slíbil jsem Lilac. “Jsem ale rád, že ty tu budeš už napořád. Vždycky jsem chtěl sourozence, se kterým bych si mohl hrát. Mám sice bráchu, ale ten je…“ odmlčel jsem se, abych se zamyslel nad tím, jak to říct. “Moc si se mnou nechce hrát,“ rozhodl jsem se nakonec.
Chtěl jsem jí navrhnout nějakou hru, třeba tu, ve které jsme nemohli pokračovat s Tati, protože najednou zmizela. V té chvíli jsem ale zaslechl zavytí. Znělo to… Cize. Táta na nás vrhnul zamračený pohled a zmizel za tím cizincem. Otočil jsem se znova na Lilac, ale ten cizinec mi pořád vrtal hlavou. Na jednu stranu jsem měl trochu strach, na tu druhou jsem byl hodně zvědavý. “Chceš si hrát?“ zeptal jsem se jí. A nebo se můžeme nenápadně jít podívat na toho vlka, neřekl jsem nahlas, protože jsem si nebyl jistý, jestli by se na mě táta nezlobil. Ale pokud to Lilac navrhne, určitě jdeme!