Gallirea - Příspěvky uživatele

← Východní Galtavar

“Jo, já vím… Taky jsem o vás měl strach,“ přiznal jsem a odolal nutkání dodat ještě nějakou chytrou poznámku a pokračoval v ťapání dál. Přesunuli jsme se na další louku a já nemohl odtrhnout oči od toho, co se dělo kolem. Jája mezitím vyprávěla, co jsou to řeky a kam tečou. To je fakt, nikdy jsem vlastně nepřemýšlel, kam ta všechna voda odtéká, uvědomil jsem si a ohlédl se na to obrovské jezero. Kdybych žil u něj, neměl bych nikdy žízeň. “Ale my doma nemáme žádnou řeku ano jezero. Jakto? Vždyť tady všude je vody spousta,“ otočil jsem se na Jáju.
“To se od nějaký velikosti přestane jezeru přestane říkat jezero a je to moře? Kdo o tom rozhoduje?“ doplnil jsem Lilek s otázkami a zvědavě zahrabal do drnu trávy. Vylezl z něj velký lesklý brouk, ale dřív, než jsem na něj stihl někoho upozornit, najednou roztáhl křídla a odlétl. “Jasný, moc rád bych se tam někdy podíval,“ přikývnul jsem. “Jen bych se rád předtím podíval domů, už jsem dávno neviděl mamku, zajímalo by mě, jak se má,“ odpověděl jsem jí. Poznávání různých míst bylo fajn, ale už jsem se docela těšil na domov, kde nebudou zlí vlci, kteřá´í ohavně páchnou.
“Hustý,“ vydechl jsem, když Lil ofoukla. “To je úplně skvěle. Kolik toho vlastně umíš? Máš zelený oči, takže umíš ovládat zem a asi teda i vítr. A ještě něco? Kolik toho vlastně může vlk umět? A kdy budu umět něco já?“ vychrlil jsem na ní a vesele zamával ocasem, když se o mě Lil otřela.

“Já?“ zeptal jsem se nevinně. “Říkal jsem, že vyhraju. A taky že jsem vyhrál!“ křenil jsem se, ale byl jsem opravdu rád, že mě našly. Kdo ví, jestli bych se dokázal dostat domů. I když ta paní Vločka domov znala, tak by mi pomohla, přemýšlel jsem. “No jo, tak už se nezlob. Našly jste mě,“ šťouchnul jsem do Lil čumákem. “Příště se budu snažit být trochu pomalejší, abys měla aspoň trochu šanci,“ vypláznul jsem na ní jazyk.
Pořád pršelo, ale bylo to příjemnější než ta třeskutá zima. Nemám rád zimu. Kdyby byl sníh i v létě, zima by se mohla úplně zrušit. Pomalu smýval bahno, které na mě nakydala ještě Tati. Mohli bychom si někdy jít zaplavat! Řekl jsem si, že to Lil navrhnu hned po tom co se vrátíme domů. Mohla by to být docela zábava. “Ano, mami. Rozhodně, mami. Rozkaz, mami,“ křenil jsem se na Jáju, když nás začala poučovat, a ani si nebyl jistý, odkud se ta drzost bere. To mi už přece říkala i ta paní Vločka, ne? “Omlouvám se, fakt jsem nechtěl,“ dodal jsem raději, aby si nemyslela, že si to neberu k srdci. Popravdě, po TAMTOM fiasku jsem na vzdalování se od nich neměl ani moc chuť.
“Co teď? Jdeme domů? Nebo se ještě projdem? Tad to neznám, tyhle louky vypadají hrozně zajímavě,“ rozhlédnul jsem se kolem. “Proč je vlastně naše smečka jen v lese? Nemůžeme mít i nějaký území na louce? Třeba bychom si mohli nějakou zabrat,“ mudroval jsem a ani si nevšiml, že má Lil těžkosti s bahnem, dokud se neozvala.
“Eh, počkej pomůžu ti,“ natáhl jsem k ní tlapku a snažil se to z ní co nejvíc stáhnout dolů. “Hele Lil, prší. To se rychle smeje. Já už taky začínám bejt bílej a ne hnědej,“ snažil jsem se jí uklidnit. “Hele, Jájo, neumíš třeba ovládat vítr? Že bys to z Lilku mohla trochu sfounknout,“ navrhnul jsem.

→ Západní Galtavar

Vlčice se na ten svůj přívěšek dívala docela překvapeně. “Ty sis jí nevšimla?“ ptal jsem se pobaveně. Třeba ji někde chytila, když byla zima… Bylo by hustý, kdyby existovalo místo, kde jsou tak obrovský vločky! Mohl bych si z nich udělat celý dům. Dům z velkých sněhových vloček to by se mi líbilo… Jen škoda, že by u nás doma nevydržel. Neříkala náhodou Nym, že žije v horách? To by mohl být dům u nich ve smečce! Třeba by se jí líbil, mohli bychom tam mít naši horskou základu. Základna zmrzlé zeleniny, zahihňal jsem se tiše.
Vlčice se na mě znova tak zvláštně usmívala. “Jasný,“ křenil jsem se jako blbeček a v duchu se radoval, že se mi povedlo ji přimět aspoň usmát. Vždycky se zlomí. Trochu mě žralo, že nevím, co tím myslela, ale asi jí tohle taky bavilo. Navíc, vždycky se můžu zeptat doma. Šach. Mat.
Hodil jsem na Tati trochu víc bahna. “A teď už nikdo nepozná, jakou barvu máš. Úplné špionážní krytí, takhle tě nikdo nepozná,“ zazubil jsem se na ní. “Takhle jsi teda utekla?“ Já bych asi neutekl, ale kdo ví, třeba ta Wizki není vůbec zábavná. Kdybych se nudil, možná taky uteču. Ještě štěstí, že u nás doma jsou všichni zajímaví.
Vtom jsem zaslechl z dálky tenký hlas. “Lil? Lilku! Hééj, Lilku!“ odpověděl jsem jí a vyběhl jí taky vstříc. Napálila to do mě jako dělová střela. “Uh!“ Ani jsem se nenadál a ležel na zemi. “Tak jste přece jenom doběhly. Já ti říkal, že tě předběhnu. Ani nevíš, jak dlouho tu už jen sedím a kecám tu s Tati a paní Vločkou,“ křenil jsem se a snažil se vykroutit zpod jejího těla. Tak a teď bychom mohli být dvojčata,“ naklonil jsem se spikleneckým výrazem k Tati. “A nebo trojčata,“ zhodnotil jsem, když jsem si znova prohlídnul Lil. Pořád ale na ní bylo trochu černobílého kožíšku vidět. Nabral jsem na tlapu další bahno a kydnul jí ho na bok. “Tak, teď. Zelenino-ovocný gang se stává Bahenným,“ smál jsem se a ani mě nenapadlo, že vlastně Tati o našem paktu s Nym vůbec neví.
“Jo, Sionn. K službám,“ řekl jsem něco, o čem jsem si myslel, že by řekl dospělý, a zavrtěl jsem ocasem na Vločku. “Říkal jsem, že jsem až moc rychlej.“ To se už ale blížila i Jája. “Jájo!“ zavrtěl jsem ocáskem a šťastně se opřel o její už ne tak čistou chlupatou hruď. “Konečně jste tady,“ lišácky jsem se na ni usmál a snažil se nedat moc najevo, že jsem měl ve skutečnosti docela strach.
“Ahoj Tati, ahoj paní vločko!“ zavolal jsem ještě na ně, jak odešly. Ta Wizki musela být fakticky nudná…

I když se na mě začínala mračit, to její morouství mi začalo připomínat Meinýho. Z nějakého důvodu mě to jen potěšilo, i když jsem se od ní snažil držet co nejdál. Méjo taky říkal, že nemá kamarády. A určo to taky nebyla pravda. “Jasně, to říkají všichni. I můj kamarád říkal, že nemá kamarády. A pak mi nechal tohle,“ šťouchnul jsem do vajíčka co mi viselo na krku, na které jsem si pomalu začínal zvykat. Rád bych ještě něco dodal, zakabonila se na mě ještě víc. “No… Jo,“ přikývnul jsem trochu vážněji a znova se rozhlédl. Jája s Lilkem pořád nikde.
Aspoň, že tu byla Tati, která se taky začala té tmavé vlčici smát. Taky jsem se pobaveně pousmál, ale radši do ní zas tak moc neryl. “Máš ale fakt hezkej přívěšek, to je vločka? Nikdy jsem tak velkou neviděl,“ přikrčil jsem se, abych si ji líp prohlídl a uchichtl se, když jí Tati řekla, že má bahno na břiše. “A co ty? Ty jsi taky od bahna i když jsi čistá,“ vypláznul jsem na ni jazyk a uskočil, kdyby po mě chtěla hodit další kus bláta. Třeba na obličej.
“Pfff, tak to budeme muset vyzkoušet,“ odfrkl jsem si. Určitě jsem byl rychlejší než Tati. Snad. Nezvládl bych další porážku od další menší vlčice. “Bude tu za chvíli… Pořád nedoběhla,“ zazubil jsem se šibalsky, jako kdybych se vůbec neztratil a nevěděl, kde jsou. Už mě to ale začínalo docela trápit a doufal jsem, že se co nejdřív objeví.
“Magii, země nemám,“ přiznal jsem trochu lítostivě. Ale mít zelený oči by bylo hustý! Byl bych stejně hustej Jak Uší, Jája i Meiný! A taky Brokoličák! Vesele jsem zamrkal na ni, protože se už zase tvářila jen Meiný-otráveně a ne naštvaně. “Mamka s taťkou mi říkají šikula,“ řekl jsem jí, ale neudržel moc dlouho vážnou tvář a rozesmál se. “Ale vážně, roste teď něco? U nás doma není nic, ale třeba jinde by mohlo,“ dumal jsem. “Oh, jak to víš?“ vykulil jsem očiska. Ona asi fakt zná můj domov. “Znáš někoho od nás? Nejsi s někým… kamarádka?“ zakřenil jsem se na ní a doufal, že jsem ji třeba zahnal do úzkých a někoho přizná. A navíc by mohla znát někoho od nás! Společní kamarádi!
“A co potom tu děláš, hm? Nehraješ na honěnou sama se sebou?“ smál jsem se, ale říkal si, že mě by takhle z lesa rozhodně nepustili. Že by utekla?

Ta vlčice nakonec vyřešila můj problém za mě a přiklusala blíž. Trochu opatrně jsem na ni zíral, nebyl jsem si jistý, jestli jsem se cítil na další seznámení s novým vlkem, po tom posledním fiasku. Proč jsme prostě nemohli zůstat doma? Bylo by to pak všechno jednodušší a spousta hrozných věcí by se nestala, přemýšlel jsem. “A… ahoj,“ zamrmlal jsem. Prosím, nesmrď. Prosím, nesmrď. Prosím, fakt prosím, nesmrď. Já už to znova asi nezvládnu, modlil jsem se, zatímco se přibližovala.
Pak se ale znova ozvala a moje prosby nebyly vyslyšeny. Ó, ne jen to ne… Trochu jsem tiše zakňučel. “Jo… Ty jsi nedávno jedla, co?“ zamrmlal jsem a snažil se moc nedýchat. Už jsem nechtěl nic riskovat. “Nejsi náhodou kamarádka s tím… Hnědošedým vlkem s jizvou na čumáku? Nebo nějakou černou vlčicí?“ zeptal jsem se opatrně a včas se zastavil, abych náhodou neprozradil o Velké Černé moc. Protože se to nikdy nestalo, připomněl jsem si.
“Já.. Omlouvám se, ale… Nejedla jsi náhodu něco… Smradlavýho?“ zeptal jsem se opatrně, pamatoval jsem si na poslední reakci té černé a už jsem to nechtěl znova opakovat. Opatrně jsem se od ní teda odsunul trochu dál a doufal, že se nenaštve. “Já… Hrál jsem si na honěnou. Určitě tu už ale budou,“ zamrmlal jsem, když tu jsem najednou zaslechl známý hlas. “Tati?“ vyjekl jsem, rád, že konečně vidím nějakou známou tvář a bylo mi úplně jedno, že jsem od bahna. (Lepší než zvratky.)
“Předběhnul jsem Lil v závodě!“ chlubil jsem se jí. “A ty jsi tu s Aranel?“ zeptal jsem se, ale nikde jsem ji neviděl. Šťastně jsem ale kolem ní poskočil a vesele se na ni křenil. Poprvé, co jsem utekl od těch dvou, jsem se začal cítit líp. Zároveň jsem se ale tímhle manévrem přesunul tak, abych byl od té vlčice ještě dál. Tady ten smrad už skoro není cítit.
Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu, když Tati řekla, že spolu sbíráme ovoce. My je sbíráme? Že o tom nevím, řekl bych jí to i nahlas, ale bál jsem se toho smradu. Proč všichni musí jíst tak hnusný věci? Měli by vyzkoušet normální jídlo, pomyslel jsem si, ale ani to jsem jí neřekl. Radši. “A jaký ovoce vlastně teď roste?“ zeptal jsem se zvědavě. Nikdy mi o tom nikdo nevyprávěl a těch pár ovocí, které jsem znal, Třeba Ostružina, pomyslel jsem si s příjemným zahřáním, jsem neznal, kdy rostou.
“Jo, tohle není náš les… Protože tohle ani není les,“ odpověděl jsem jí s jemným úšklebkem, po tom, co se chvilku bavila s Tati. “A nejsme ze stejných smeček, jen jsme kamarádi, skoro sousedi,“ prozradil jsem jí a až pak si uvědomil, že jsem chtěl být vlastně opatrnější, stejně jako když jsem neprozradil Velké Černé svoje jméno.

← Východní hvozd

Z toho nepříjemného lesa jsem se dostal na obrovské pole. Ne chvíli jsem zapomněl, že jsem se vlastně ztratil a jen chvíli zíral na tu velkou pláň. Už jsem takové viděl, ale nikdy jsem si je pořádně neprohlédl. Byla obrovská. Možná větší, než je náš les, pomyslel jsem si okouzleně. Nejradši bych se po nich proháněl celé hodiny. Tam a zpátky. Tak a zpátky. Pořád dokola. A pak bych se nakonec vrátil domů, pořádně vyběhaný… No jo, jenomže kam domů? A hlavně, kde jsou Jája s Lil? Pole byly opravdu velké a už docela zarůstaly trávou a vším možným.
Vyrazil jsem teda nějakým směrem a co nejvíc natahoval krk, abych doviděl co nejdál. Nechtěl jsem je přehlédnout. Kromě rozkvétajících květin tu ale moc toho nebylo. “Jájo? Kde jsi?“ pípnul jsem tiše a odevzdaně si sednul na zem. Koutkem oka jsem zahlédl vlčici a přemýšlel, jestli by nestálo za to se jí zeptat, jestli je neviděla. Už jsem se skoro zvedal, ale pak jsem si vzpomněl, jak to dopadlo s Sheyou a Velkou Černou.
Dopadlo to špatně. Zase jsem si sednul a svěsil uši. Rozhodně jsem nechtěl, aby si další vlčice o mě myslela, že jsem nemocný. Ale já za to přece vůbec nemohl! To ony neměly tak hrozně smrdět! bránil jsem se, ale moc mi to nepomáhalo, protože jsem na době ještě pořád cítil nepříjemný pohled Velké Černé. Ještě nikdy jsem nezvracel a tohle vážně nebylo moc příjemné. Už nikdy v životě nebudu zvracet. Nikdy, slíbil jsem si. A taky to, že o tom nikomu neřeknu. Styděl jsem se už i tak a vážně jsem nechtěl, aby si o mně všichni mysleli, že ‚Hele, to je přece Sionn! Ten zvracející vlk!‘. Jo, to bych fakt nechtěl. Nikdy se to nestalo. Nikdo se to nedozví. A třeba Sheyu s Velkou Černou nikdy neuvidím a bude to všechno v pohodě.
Znova jsem hodil očkem po té tmavé vlčici. Začínalo mi být docela nepříjemně, ale nevěděl jsem, kam dál. Sledoval jsem ji pohledem a přemýšlel, jestli se jí přece jenom nezeptat. Třeba ale ona vážně krade vlčata.

← Kaskády

Utíkal jsem nějakým směrem, který se mi mohl zdát jako ten nejlepší. No asi nebyl. Dostal jsem se sice do lesa, ale zase voněl úplně jinak, než by ml Tohle není domov. A rozhodně tu nejsou Jája ani Lilac, uvědomil jsem si. “Jájo? Lil!“ stejně jsem to zkusil. Nikde nic. A navíc docela nepříjemně pršelo. Dokázal bych je vůbec najít, i kdyby tu byly? Možná že ani ne. Vracet jsem se už ale nechtěl, a tak jsem se potloukal lesem, který se začínal zhušťovat. Otočil jsem se radši jiným směrem, abych nevlezl moc hluboko.
Narazil jsem na doupě, které vypadalo docela příjemně. Co kdybych se sem schoval? Přiblížil jsem se k němu trochu blíž, ale jak jsem si ho začal prohlížet, přestalo se mi to zdát jako nejlepší nápad. Ještě jsem pořád měl šanci někde najít, kde jsou Jája s Lil a takhle to rozhodně nepůjde. Tady by mě nikdy nenašly.
Spěšně jsem teda vyrazil dál a naštěstí les začal znova řídnout. S každým dalším krokem jsem zrychloval, ať už jsem co nejdřív pryč. Jájo, Lil, já vás najdu! slíbil jsem jim v duchu a snažil se nemyslet na to, že pokud bych si uvědomil, že je nemůžu najít, začal bych se opravdu bát. To jsem si nemohl připustit ani omylem.

→ Východní Galtavar

Chtěl jsem se bránit, že nejsem nemocný. Přece jsem se necítil nemocně. Bál jsem se ale, že by na mě znova vyjela. Já jsem ale opravdu nechtěl! Radši jen sklopil hlavu a tiše přikývl. Měl jsem pocit, že jim dělám už tak velké problémy, asi opravdu nečekaly, že mě tu najednou. Stejně jako jsem já nečekal, že tu najdu je a ne Jáju s Lilkem. Zajímalo by mě, kde jsou. Určitě mě teď hledají a mají strach. Já mám taky strach. Naštěstí Velká Černá už nevypadala, že mě zakousne.
“Já… Nevím,“ špitnul jsem na její další otázku. Ani jsem nevěděl, co to ten třes mozku je, ale bál jsem se zeptat. “Já si něco nějak nepamatuju,“ zamrmlal jsem ještě tišeji, spíš pro sebe. Pořád mě trápila ta zvláštní věc, o které mi vyprávěla mamka. I Jája se tvářila trochu zvláštně. Může to být tím? Znova jsem přikývl, když mi řekla, ať nebrečím a snažil jsem se co nejvíc mrkat, aby ty slzy konečně odešly. Už jsem velkej, měl bych přestat brečet. A zvracet, umínil jsem si, ale moc se to nedařilo. “Omlouvám se,“ zopakoval jsem ještě jednou a byl jsem rád, že už nejsou tak blízko a necítím to jídlo, co měly. I když jsem už v žaludku nic neměl, pořád se mi divně kroutil.
Překvapeně jsem vytřeštil oči, když jsem zaslechl Sheyinu otázku a cítil se trochu provinile, že to byla trochu pravda. Že ve skutečnosti kradou vlčata. A pořád to pravda mohla být, jen třeba nechtěly zvracejícího vlka. Bylo mi ale líto, že si myslí, že si to myslím. “Ne, to určitě ne… Zlí vlci jsou šedý a ani jedna z vás šedá není,“ vyhrkl jsem, abych ji uklidnil. Až na mojí mamku, teda. Mamka je skvělá. Kéž by tady teď byla, domyslel jsem potichu, ale už jsem jim to neříkal nahlas, abych tu Velkou Černou ještě něčím nenaštval.
Už stejně naštvaná byla a posílala mě pryč. Znova jsem přikývl, protože jsem se bál být u nich delší dobu. Pořád jsem nevěděl, kudy jít, ale bylo by to pořád lepší než tu. “Já už teda půjdu,“ zamrmlal jsem a ještě se otočil na Sheyu. “Pokud ten zajíc nebude masožravý, tak určitě. Budu se snažit, abyste mi odpustily. Já fakt nechtěl,“ sklopil jsem uši a radši se rozeběhl dál, abych nemusel myslet na to, že se pořád hodně stydím.
Když jsem byl dostatečně daleko, abych je neviděl, ani neslyšel, sklonil jsem se k řece, abych si vypláchnul tlamu od té hrozné chuti. Pak do bylo mnohem lepší a už jsem se necítil až tak mizerně. Dal jsem si ještě několik loků na prázdný žaludek a vyrazil neurčitým směrem, o kterém jsem doufal, že by přece jenom mohl být ten pravý.

→ Východní hvozd

Zíral jsem na tu černou vlčici se slzami v očích, když na mě začala křičet. Nechápal jsem, proč mi bylo tak hrozně špatně. Udělal jsem krok k Sheyi, abych jí pomohl se toho zbavit, abych aspoň trochu odčinil to, co jsem udělal, ale přebrala si jí ta velká a vzala ji k vodě. “Já… Já… J-Já…“ koktal jsem, ale bál jsem se, že pokud něco řeknu, vrhnou se na mě. Ucouvl jsem ještě dál, abych byl víc ve stínu stromů. Proč zrovna musím vypadat jako sníh…. Kéž bych se uměl ztratit, napadlo mě.
Vykvikl jsem, když se na mě znova podívala. “Já… Já nevím,“ pípnul jsem tiše, pořád se slzami na krajíčku. “Moc se omlouvám, já… Já nevím, proč se to stalo. Poslední dobou je mi občas špatně, ale tohle jsem fakt nechtěl. Já… Kdybych to mol ovládat, tak bych to neudělal, vážně,“ blekotal jsem páté přes deváté a vyděšeně se rozklepal, když se na mě vrhla i Sheya. Nikdy se ke mně nikdo takhle nechoval a i když jsem věděl, že je to moje chyba, bylo to hrozné.
Kde je Jája? Kdyby tu byla, určitě by se nic takového nestalo. Kdyby tu byla, tak by mi pomohla, ale teď jsem tu sám… Najednou jsem chtěl hrozně moc utéct. Měl jsem pocit, že jejich oči byly najednou zlejší, už se na mě nedívaly jako na kamaráda, ale začínaly vypadat mnohem zákeřněji. Zhluboka jsem se nadechl, abych si dodal odvahy. Obě byly dostatečně daleko, aby mi z toho nebylo špatně. “Moc… Moc se omlouvám… Mohl bych s něčím pomoct? Je… Je mi vážně líto, že se to stalo,“ řekl jsem tiše, pořád napnutý, abych mohl případně rychle zdrhnout.

//Asi ještě jeden post a zdrhám, ať vás moc nezdržuju :D

Ty dvě… vlčice se na mě koukaly. Ani jsem netušil, proč se tak bojím. Ještě těstí, že ani jedna z nich není šedá, projelo mi hlavou a překvapeně jsem zamrkal. Odkud se to vzalo? “Um, já…“ zamrmlal jsem, když se mě ta velká na něco zeptala. Vypadá, že mě chce sníst? Nevypadá. Že ne? “A… Asi jo,“ přiznal jsem, ale strach ze mě už začal pomalu opadávat. To další vlče vypadalo hodně mile a i když ta velká vlčice vypadala, že si mě prohlíží, jakoby mě chtěla sníst, vypadalo to spíš jako… Podivné jemné ochutnávání, ne zuřivé trhání masa. Co? zasmál jsem se v duchu nad tou myšlenkou a znova nechápal, jak mě něco takového napadlo.
“S kamarádkami jsme si hráli na závod a chtěl jsem být první, ale pak jsem přestal sledovat motýlky a doběhl jsem až sem,“ vysvětlil jsem a snažil se přesvědčit, že se necítím ani trochu hystericky. “Neviděly jste je, náhodou? Moje kamarádka se jmenuje Lilac, ale říkáme ji Lilek, je malá asi jako tady tvoje… dcera,“ přemýšlel jsem nad pojmenováním té malé vlčice. Moc se na sebe nepodobaly, ale to já na svoje rodiče taky moc ne, že? “A je skoro úplně černá! Jen má bílý záda. A pak je tu ještě Jája. Ta je zase béžová, ale záda má černý. Možná jste ale mohly vidět jen motýlky, takový velký hejno. To ona občas dělá,“ vysvětlil jsem jedním dechem, protože jsem pořád doufal, že by je mohly vidět. Třeba jsem fakt jenom trochu špatně odbočil.
Přestal jsem mít strach už v té chvíli, kdy se ozvala ta malá vlčice. “Sníh? No jo, já si to taky pořád říkám!“ zakřenil jsem se. “Říká mi to i Tati. Chtěla si se mnou hrát na schovku, ale asi chtěla vyhrát, protože říkala, že si ji zahrajeme, až sníh není. Pak se totiž vůbec nemůžu shovat,“ mlel jsem šťastný, že je tu někdo milý. Třeba mi pomůžou zase najít Jáju a Lilek!
“Necháme?“ překvapeně jsem vyjekl a o kousek znova ustoupil. “Nemůžete si mě nechat. Já bydlím jen támhle před pár kopců. V Asgaarské smečce,“ bránil jsem se zaraženě. Proč by si mě chtěla ta malá ukrást? Co když jsem je špatně odhadnul a ve skutečnosti tu kolem chodí a loví vlčata a Sheya je jenom návnada? Nebyl jsem si jistý, jestli jim chci říct svoje jméno. Najednou se to zdálo docela nebezpečné. Kdo ví, co by s ním mohly udělat. Třeba mají nějakou magii, díky které pomocí jména dokáží vlka ovládnout! “Eeeeh, eeeh, eeeh… Já jsem… Patizón!“ vyhrkl jsem první jméno, které mě napadlo.
Pak ale přiskočila ke mně ještě blíž a ovanul mě ten povědomý zápach. “Uhhh,“ oklepal jsem se a snažil se, aby to na mě nebylo moc vidět. Nešlo to náhodou i od té větší? Asi jo. Určitě jo. “Nejedly jste taky tu divnou věc, kterou smrděl i ten… Šedosmrad?“ zeptal jsem se ostražitě a náhle mnou projela vlna nechutnosti. Naštěstí ale ještě můj žaludek zůstal v pohodě. Zatím. Třeba jsou s Šedosmradem jedna banda. Proč by ale pak byl Nymin kamarád? horečnatě jsem přemýšlel a snažil se odhadnout, jak rychle dokážu utíkat, aby mě nechytily.
Neopatrně jsem se ale nadechl toho smradu ještě víc a to byla asi poslední kapka. Ó, ne, stihl jsem si ještě pomyslet, než jsem se prohnul a pozvracel Sheyi celý obličej. Zůstal na ní celý jelen, kterého jsem ještě jedl, když jsem byl s Meiným. Vyzvracel jsem všechno, ale bylo mi pořád docela špatně. Věděl jsem ale, že tohle nebyla dobrá věc. Ztuhnul jsem a křečovitě těkal očima mezi těmi dvěma.

← Zelené nory přes Vyhlídku

Utíkal jsem, co mi síly stačily, abych byl první. Ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, proč to tak moc chci. Prostě se mi nelíbil ten samolibý výraz na Lilku, když se na mě křenila, i když jsem VĚDĚL, že jsem rychlejší. Já totiž rozhodně neuklouznu! Jsem rychlý jako vítr!
Cesta se ale začala najednou podivně stoupat. Chvíli jsem si to neuvědomoval, pak mě ale začínaly bolet packy a tak jsem se rozhlédnul kolem sebe. Všude bylo ticho. Ani myška. A hlavně žádná Lil, žádní motýlci a ani vlčí Jája. Nikdo nikde. “Lilku?“ zavolal jsem překvapeně. To byly tako pomalé? napadlo mě, ale začínal jsem mít nepříjemnější pocit. Sice jsem chtěl být rychlejší, ale až tak rychlý jsem asi nebyl? Kudy vlastně letěla Jája? Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem ji naposledy viděl. Tenhle les jsem si rozhodně nepamatoval. Nebo jo? Vůbec se mi to tu nelíbilo. Bylo to cizí a divný a za každým kořenem jsem skoro viděl někoho cizího, jak na mě zírá.
“Ne, jen to ne, prosím,“ zamrmlal jsem tiše a rozhlédl se kolem. Odkud jsem to vlastně přišel? Po tom, co mi došlo, že jsem sám, jsem se tak dlouho točil, až… Ó ne… Co teď? Rozhodl jsem e vydat jedním směrem, který se zdál docela slibný. Nebo ne? Začínal jsem mít strach.
Vtom jsem zaslechl vysoký hlásek, který by mohl být Lilkův! Zrychlil jsem do kroku, každý stín už vypadal, že mě chce sníst. Už jsem skoro byl u nich a začínal cítit úlevu. Tak přece jenom jsem se vybral správným směrem! “Lil-„ chtěl jsem vykřiknout, ale v té chvíli jsem je uviděl. Překvapeně jsem kulil oči na dvě vlčice, které rozhodně nebyly Jája a Lilek. Kdo to je? Podvědomě jsem o krok opatrně ucouvl. V přítomnosti nějakého kamaráda bych se cítil bezpečněji, ale teď jsem si nebyl jistý, jestli před nimi utéct, nebo je pořádat o radu.

Nakonec jsem se rozesmál při představě Meinýho s motýlkem na noze. Jája měla asi pravdu “No jo, to by jen celý den brumlal, proč má na noze zrovna tohle a nakonec by si začal stěžovat na něco jinýho,“ hihňal jsem se, ale pomalu mi začínalo docházet, že to zas tak moc vtipný nebude. “Je škoda, že je pořád tak smutný, byl bych radši, kdyby se smál, ale asi jsem to u něj nikdy neviděl,“ povzdechl jsem si. “Možná by mu ale zvednul náladu. Pak ale musíme vymyslet někoho, komu se to bude skvěle hodit,“ rozhodl jsem a kouknul na obě, jestli se mnou souhlasí. Když přikývly, popadl jsem tu věcičku zase jemně do zubů a schoval ho do té díry. Trochu jsem se při tom nepříjemně otřásl, al naštěstí se díra už dál nehýbala.
Aspoň že něco. “Jo! V našem lese je to pořádně divoký, vlk si musí dávat pozor,“ dodal jsem směrem k Lil, když jsem se zase vrátil zpátky. “Jednou jsme se dokonce s taťkou proměnili na kostlivce a honily jsme průhledný vlky! To byla hrozná švanda. A taky jsem tehdy poprvý potkal Brokoličáka,“ začal jsem vyprávět nadšeně a spokojeně zavrtěl ocáskem, když mě Jája pochválila. “No jo, ale od tý doby jsem nic neulovil… Mohl bych to někdy zkusit, když ulovím kouzelnýho zajíce, ulovím všechno, že jo?“ chlubil jsem se trošku samolibě, ale šťouchnul jsem packou do Lil, která se netvářila moc nadšeně. “Neboj, třeba se u nás v lese zase ti zajíci objeví! Nebo radši ne, nebyli moc milí. Ale třeba jsou i jiná kouzelná zvířata,“ uklidňoval jsem ji.
Vtom se Jája rozpadla na spoustu motýlků a chvíli jsem na ni jen zíral. Vypadalo to mnohem úžasněji, než jsem si pamatoval. Taťka sice uměl spoustu magií a mamka taky, ale tohle… Páni. “No páni…“ zašeptal jsem okouzleně a pohnul zadkem, abych dohnal Lil, která vyběhla přede mnou. Tentokrát jsem ji už nemínil nechat vyhrát! Ani kdyby švindlovala! “Hej! Lilku! Dáme znova závod?“ zakřenil jsem se na ní. “Teď už určo vyhraju!“ zamrkal jsem na ní, na nic nečekal a vystřelil směrem z Jájou a ani jsem si nevšimnul, když jsem ji předběhl. Byl jsem až moc soustředěný na to, abych ji porazil. A ideálně obě dvě!

→ Kaskády přes Vyhlídku
//Vy můžete vyrazit přímo směrem Ragar, já vás brzo doženu

“Mít strach ze stísněných prostorů?“ zopakoval jsem po ní nedůvěřivě. “A to jde?“ V životě jsem o tom neslyšel a ani bych neřekl, že je to vůbec možné. Nemá mít vlk strach z toho, co mu může ublížit? Jak by mi mohla ublížit malá díra. Na druhou stenu, je pravda, že se divně kroutila. Ještě štěstí, že to Lil nic neudělalo.
“Že jo? Děsný žůžo,“ okouzleně jsem si prohlížel tu věcičku. “Um…“ zarazil jsem se, o tom, co s tím budeme dělat, jsem ještě nepřemýšlel. “Ale… Ale… Neslíbili jsme taky Ostružině, že jí z toho něco necháme?“ zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl na svoji druhou kamarádku. Nebude jí mrzet že jsme našli poklad a někomu ho dali? “Já bych ho dal Meinýmu, za to, že mi půjčil svůj přivěšek,“ prohlásil jsem po chvíli přemýšlení. “Ale je už asi hodně daleko… A možná b se mu ani něco takovýho nelíbilo…“ dumal jsem a kouknul na Lilek. Ta ale nevěděla taky. “Tak si ho někde schováme a až přijdeme na to, komu bysme to měli dát, tak to zase vyndáme,“ navrhnul jsem Co kdybychom se teď na tom dohodli a bylo by to špatný rozhodnutí? Navíc, neznal jsem skoro nikoho, kdo by už nějakou ozdůbku na sobě neměl. Taťka, mamka, já, Uší i Jája. “Chtělo by to někoho, kdo ještě nic nemá, tak by se mu to líbilo víc,“ dodal jsem, ale nenapadal mě nikdo, kdo by u nás neměl nic.
“Můžeme to schovat zpátky na to samý místo, když to nikdo nenašel doteď, nenajde to určitě ani za chvilku a mezitím můžeme hledat další poklady!“ navrhnul jsem zbytku gangu a doufal, že se mnou budou souhlasit. Pořád mě svrběly tlapky a moc rád bych se šel ještě někam podívat. Třeba se kouknout na nějaké místo na které jsem viděl z té vyhlídky tam nahoře?
“Jo! Moc si na to teda nepamatuju, ale určo jsem ji to viděl dělat, když jsem byl malý! Chvilku přede mnou stála a pak… puf! Byli s ní tihle… Motýli! A pak jsi vyletěla z jeskyně ven, že jo? Asi jsme si hráli na schovku nebo něco takovýho,“ zamyslel jsem se, ale moc jsem se na to už opravdu nepamatoval. Možná jsme to hráli s víc vlky? “Ty o tom nevíš?“ vyhrkl jsem s vykulenýma očima. “To se stalo docela nedávno? Byli jsme s mamkou sami v lese, protože zbytek smečky poslechl kouzelnou díru, která jim řekla o úlovku a pak se na nás najednou vrhlo stádo kouzelných zlovolných zajíců, který nás chtěli sníst! Fakt ti o tom nikdo nevyprávěl? Máme říká, že v tý chvíli si Meiný ublížil, ale…“ zarazil jsem se, protože jsem si nebyl jistý, jestli jí o tom chci vyprávět. “No, prostě u nás doma byli zajíci a já jsem dokonce jednoho ulovil!“

Chvíli jsem jen tak seděl, zíral do prázdna a snažil se pochopit, co se to vlastně stalo. Nechápal jsem to. Byly ty díry začarované? Proč se to najednou začalo točit? Měl jsem pocit, že nemůžu dýchat. Zdálo se mi, že mi to něco připomíná, ale netušil jsem, co. Co jsem si pamatoval, nikdy jsem v takovém doupěti nebyl. Třeba tam žijí ti masožraví zajíci.
“Já…“ zamrmlal jsem tiše. “Myslel jsem, že mě tam něco chytilo. Tak jsem se leknul a začal couvat. A taky se ty chodby začaly vlnit,“ zamumlal jsem tiše a ohlédl se zpátky. Nestalo se něco náhodou Lil? Byla mnohem hlouběji než já. Dřív, než jsem se ale rozhoupal, abych se za ní šel podívat, vylezla a kulila oči na něco na zemi.
Skoro jsem na to zapomněl. “Jo, asi jsem o to zavadil tlapkou a vytáhl jsem to ven,“ řekl jsem a pořádně si to prohlédl. Vypadalo to zvláštně, něco mi to připomínalo. Usmál jsem se na Lil, když se začala tvářit ustaraně a snažil se na sobě nedávat moc najevo, jak jsem z toho vykolejený. “Jo, úplně v pohodě,“ odpověděl jsem a doufal, že si o mě teď nebude myslet, že jsem ustrašená brambora. Radši jsem se znova podíval na tu věcičku na zemi.
“Jájo!“ vykřikl jsem když mi to došlo. “To vypadá jako ty! Teda, ty malí lítáčci, na který se umíš proměnit, že jo? Co to teda je? Ukradl to někdy nějaký masožravý zajíc?“ vybalil jsem na ni všechny otázky najednou a obdivně si prohlédl tu věc. “Našli jsme to přece oba dva,“ usmál jsem se na Lil, “Bez tebe, Lilku bysme tu správnou díru nikdy nenašli.“

Trochu jsem se na ni ublíženě mračil. Věděl jsem, že je to hra a že kdyby si nebyla ublížila, úplně v pohodě bych ji porazil, ale stejně mě to trochu štvalo. Měl jsem skoro chuť se otočit na Jáju a říct jí, že to přece není fér, že vyhrála jen náhodou a já jsem měl být ten první, ale nechtěl jsem znít jako uplakánek. Navíc, příště jí do už nedaruju. “To tak,“ zašklebil jsem se na ní. “Příště to už určitě vyhraju já,“ vypláznul jsem na ni jazyk, ale už jsem se moc nezlobil.
Starostlivě jsem do její tlapky šťouchnul nosem. “Opravdu tě to bolí jen trošku?“ptal jsem se jí, možná i trochu vyplašeně. Pamatoval jsem si Meinýho zranění a veděl jsem, že to není žádná sranda. Lilek ale vypadala v pořádku. Trochu jsem se na Jáju zakabonil, když mi osvětlila to, že musíme poklad hledat. Že mě to nenapadlo samotného.
“Pokud ho nevydáte okamžitě, tak… tak… Zaplaví vaše doupě zeleninový kompot! Jo! A to byste fakticky nechtěli!“ přidal jsem se k vyhrožování. Tohle jim jen tak neprojde, schovávat před naším gangem poklady. Lilek se ale hned vrhla dovnitř. Trochu překvapeně jsem se ohlédnul na Jáju, tohle jsem nečekal a nebyl jsem jistý co teď dělat. Co když se tam ale Lil něco stane? Nemůžu ji v tom přece jen tak nechat.
Zhluboka jsem se nadechl, přivřel oči a vsunul tam hlavu s předníma packama. “Uf, Lil, vidíš něco?“ zavolal jsem na ní, protože jsem už viděl jen špičku jejího bílého ocasu. Ta nora se podivně rozvětvovala a… Točila se. Celá se točila, kroutila a všemožně vlnila. A co bylo to nejhorší, začala se prudce zmenšovat. Najednou jsem nemohl dýchat. Ne. Nenenenenene. Prosím. Prosím, ne. Prosím, jen to ne, proháněly se mi hlavou myšlenky někoho cizího a najednou jsem měl hrozný strach. Cítil jsem, jak mě všechno dusí, svírá se kolem mě a z dálky jsem zaslechl hrabání někoho, kdo se prohrabával k nám. Bleskurychle jsem se cukl zpátky, pokusil se rychle vytáhnout, ale něco mě čaplo za tlapku a nechtělo pustit. Tiše jsem zakňoural a začal se mrskat ještě zuřivěji. Cítil jsem, jak mě to pomalu přestává držet, ale taky jsem měl pocit, že se už moc dlouho neudrřím a udusím se.
Najednou to co mě drželo, mě pustilo a já vyletěl pozadu ven z nory. Vykutálel jsem se ven a chvíli se nemohl vůbec nadechnout. Slyšel jsem svoje sípavé nadechování se a nebyl jsem si jistý, co se to právě stalo. Přede mnou se něco blyštělo. S pořád doširoka rozšírenýma očima jsem zíral na kovového motýlka a… Vůbec netušil, kde se tu vzal.

// Chtěla jsem Sionna poslat za Lil, ale pak mi došlo, že má vlastně trauma z malých doupat… Ups :D