Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikyvoval jsem při jejím vysvětlování. Konečně jsem to začínal chápat ale tím víc jsem se už nemohl dočkat, až nějakou budu mít. “A kde vlastně vůbec žijí?“ dychtivě jsem se zeptal. Mamka teď stejně byla na procházce, tak proč bychom se nemohli projít i dál? Teda, pokud nebydleli až moc daleko. “Jasně, provedu,“ zazubil jsem se na ní. Právě pro to bychom tam mohli jít teď! “Třeba bychom jednoho z nich mohli navštívit a já bych ho poprosil o nějakou magii!“
Tiše jsem si povzdechl, když mluvila o bráchovi. Bylo mi to fakt líto. “Hodili na krk?“ naklonil jsem hlavu na stranu. “Fakt? Ale vždyť jsme taky dělali spoustu věcí! S tátou jsem byl na tom výletu, kde jsme se proměnili na kostlivce a s tebou jsme bojovali proti zajícům! A… Taky jsi se mnou chtěla jít na lov, to je fakt,“ zatvářil jsem se rozpačitě, protože mě to pořád mrzelo, že se mi to nepovedlo. “A já se ale chtěl rozloučit s Meiným a pak už jsi byla pryč,“ dovysvětlil jsem, kdyby se ještě pořád náhodou zlobila. Etney, Awnay a Sionn… Ta jména jsou fakt hezká.
Pak jsem si vzpomněl na ten poklad, který jsme nedávno našli. “Um mami? Teď nedávno, když jsem byl hledat poklad s Lil a Jájou… Něco jsme našli. Jája říkala, že je to prý přívěšek. Měl stříbrnou barvu a byl na něm motýl… Myslíš, že by se bráchovi líbil? Že by mě pak měl rád?“ nadějně jsem se na ní kouknul. Třeba by pak měl radši nás všechny. A byli bychom velká šťastní rodina!

Co že to? Že by se Sionn rozhodl víc než týden před deadlinem? Jak neobvyklé!

Nebudu to moc prodlužovat, spoustu věcí jsem napsala už při děkovačce za Lilith. Akce byla skvělá, akce byla super a akce byla boží. Hrozně jsem si to užila, ke konci jsem mírně vyhořela a posledních pár úkolů jsem už dělala hodně ve spěchu, ale jsem fakt ráda, že jsem to dala. Mám dojem, že jsem chtěla ještě něco dodat, ale vymyslela jsem to už před pár dny a mezitím jsem na to stihla zapomenout, sooo. Asi jen znova díky. Plus všechno, co jsem už řekla u Lilith.

Sionnových 40 bodíků bych poprosila změnit na 200 drahokamů za 25 bodů, 14 bodů za 350 oblázků a poslední bodík bych směnila za 35 mušliček.
Jako magii bych ráda předměty.

Díky moc!

Převedeno ✔

Oblizol som si papuľu. Ležal som pri lúke, pod pár stromami, odkiaľ som mohol pozorovať všetko, čo sa na pláni dialo. Bolo už pomerne teplo a nechcelo sa mi nič robiť. Ty si ale lenivec. Predstav si, čo zažívajú vlci s čiernym kožuchom! smial som sa sebe v duchu a možno by som aj pokračoval v týchto myšlienkach, keby som si nespomenul na jedného konkrétneho vlka s čiernym kožúškom. Teda vlastne vlčicu. Zaujíma ma, čo teraz robí.
Stále sa mi nechcelo nič robiť, ale aspoň som sa mohol zabaviť vymýšľaním, čo by som jej mohol priniesť, až ju uvidím. Černice, to je isté. Kedykoľvek som tie malé čierne bobuľky uvidel, spomenul som si na ňu. Keby to Lil vedela, hrozne by sa mi smiala, pousmial som sa. Černice boli pre mňa už navždy zmenené. Ale že chutili skvelo. Tentoraz by som jej mal priniesť nejaké zrelšie. Sladké a šťavnaté, rozmýšľal som ďalej a lenivo sa pretočil na chrbát. Áno, černice určite. Ale čo potom?
Hlavný dôvod, prečo som sa teraz váľal pod stromami bolo, že som chcel loviť. Stále ma fakt, že som druhým lovcom svorky, prekvapoval. Veď je u nás veľa omnoho lepších vlkov! Ale keď už ním raz som, musím si to poriadne zaslúžiť. Preto som teraz ležal tu pod stromom a čakal, či sa niečo dobré neobjaví. Videl som pár zajacov, ale hneď ako ma zbadali, zmizli do svojich nôr. Musíš to uloviť bez mágie, Sionn! pripomenul som si. Inak sa to nedá počítať ako tréning.
Možno ale moje problémy s lovom boli aj pre to, že keď som začal myslieť na Nym, už to nešlo zastaviť. Myslí aj ona na mňa? Rád by som si myslel že áno. U nej doma v horách určite nie je tak teplo. Keby som nemal povinnosti doma možno by som sa tam aj vybral na návštevu. Hory sa mi vždy páčili, nech bola akákoľvek ročná doba, tam som farebne zapadlo. Tam by tom sa mal hrať s Tati na schovávačku, uškrnul som sa pri tej predstave. Možno by sa aj Nym schovávačka páčila. Mne by sa páčila určite. Ale ja by som asi bol vďačný za čokoľvek, ak by som ju mohol vidieť.
Pri tej predstave som šťastne zafučal do trávy. Myslím, že by som ju vážne mal čoskoro navštíviť. To myslenie na ňu skoro až bolí, povzdychol som si a vyskočil na nohy, aby som si našiel inú zábavku. Srnkám sa zjavne nechcelo pásť na takej rozpálenej lúke a aj ja som tu už pomaly umieral teplom. Mohol by som si zaplávať. Ochladil by som sa a možno by som aj chytil nejakú rybu, napadlo ma a hneď som tam aj vyrazil. Cestou som rozmýšľal, aké ryby má asi Nym rada.

// Trocha puberťácké zamilovanosti. Enjoy :D

“Hm… Tak asi uvidím. Všechno zní tak hrozně skvěle…“ zamumlal jsem nerozhodně. “A když budu chtít nějakou novou, mohl bych se pořád naučit i další, ne?“ Skvělý kompromis. Pak bych uměl dvě, nebo tři nebo dokonce i čtyři. A byl bych už skoro jako taťka. Mamka si ale nemyslela, že by Etney mohl ovládat tak silnou magii. Ona ho taky moc nemá ráda. Proč? “No, možná jsem se taky jenom sám ztratil, to je taky možný,“ zamumlal jsem. Popravdě jsem si na to moc dobře nevzpomínal, možná se to stalo jinak, než si myslím.
Pořád mě to ale trápilo. Nechápal jsem, proč mají všichni rádi mě a bráchu… Ne. “Um… Říkal mi… Že mě nemá rád, protože mě právě mají rádi všichni,“ zamumlal jsem nejistě. “Že prý… Jsem tu navíc a máte mě radši. A jeho ne…“ dodal jsem a doufal jsem, že se mamka moc nenaštve. Možná to všechno bylo jen jedno velké nedorozumění, které bych mohl napravit. Bylo by super mít zpátky bráchu. Nebo ne zpátky. Ale prostě ho mít.
A najednou, mamka zmizela. Mohl jsem jen kulit oči, ale byla fakticky pryč. Když se mě něco dotklo zad, vyjekl jsem, ale nic tam nebylo. “No pááni,“ obdivně jsem na ni zíral, když se znova objevila přede mnou. “Tak tohle je úplně skvělý!“ vykřikl jsem a začal bych se znova ptát, mamka ale už pokračovala. “Páni,“ zopakoval jsem ještě jednou. Nikdo se se mnou o magiích tolik nepovídal a netušil jsem, že je jich až tolik. Jaký by to bylo, umět lítat?
“Vy ale nezmizíte, že jo?“ vyhrkl jsem první věc, která mě napadla, když mi vyprávěla o svojí kamarádce. Najednou jsem se znova cítil jako malé vlčátko, které má strach, že ho nechají samotného. Díval jsem se na mamku a přemýšlel, co by se stalo, kdyby najednou zmizela. Hrozné.

Byl jsem rád, že mamka mi konečně řekla svůj názor a pomohla mi v problému. “Zemi bych měl rád. Umí ji spousta mých oblíbených vlků. Meiný, Uší nebo Jája,“ zavrtěl jsem ocasem. Voda by se mi ale taky hodně líbila. Ale pokud už Jája a Uší zemi mají, k vytvoření řeky v lese potřebujeme už jen vodu! Mluvila i o mých sourozencích. O sestře… Skoro jsem nic nevěděl. Jednou o ní mluvil Etney. “Um…“ rozpačitě jsem zamumlal. “Nemyslíš, že by mohl ovládat myšlenky?“ zeptal jsem se nejistě, nerad jsem na to vzpomínal. “Jednou mě asi přesvědčil, abych něco nedělal i když jsem to udělat chtěl,“ zamumlal jsem. Už jsem si vůbec nebyl jistý, jestli jsem o tom chtěl mluvit, ale jakto, že jim o tom nikdy neřekl? “Nemá mě rád,“ povzdechl jsem si tiše. Hrozně mě to trápilo, a i když mi Lil říkala, ať na něj kašlu, chtěl jsem se s ním aspoň usmířit. Jenže jsem ho doma skoro nikdy neviděl a naposledy utíkal s nějakou vlčicí pryč z domova.
Magií ale byla hrozná spousta. Už se mi z těch všech začínala skoro točit hlava. Vážně jsem přikývnul, když mi řekla, že to dělat nebude, protože to je nebezpečné. Chtěl jsem vypadat, že to opravdu chápu a beru na vědomí. “Neviditelnost,“ vydechl jsem okouzleně. “To jde?“ Nikdy by mě nenapadlo, že vlkova magie může být taky o tom, že není vidět. To by bylo skvělý.
“Takže si mě pojmenovala podle svojí kamarádky?“ zavrtěl jsem ocasem. Musela mít tu kamarádku hrozně ráda! “A kde je teď? Mohl bych ji někde potkat? Že bych se jí pochlubil, že její kámoška pojmenovala svého syna po ní,“ zazubil jsem se a už plánoval, jak ji půjdu navštívit. A taky musí někdy navštívit Nym!
Když mi začala vyprávět, jak se ta vlčata dělají, zíral jsem na ni s trochu otevřenou tlamou a pomalu cítil, jak se mi hrne krev do obličeje. Bylo toho fakt hodně a bylo to… Divný. Aspoň, že teda Jája s Castorem ty vlčata nedělají, projelo mi hlavou. Ještě chvíli jsem tak seděl, než jsem zavrtěl hlavou s pocitem, že jsem se dozvěděl o moc víc než jsem původně chtěl. “Asi… Ne. Myslím, že jsi to popsala dobře,“ zamumlal jsem a přemýšlel, že právě takhle jsem kdysi i já vzniknul. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli to je nechutná nebo zajímavá představa. Ještě mě napadlo se zeptat, jak vlastně vlčata přicházejí na svět, ale pak jsem si radši řekl, že se jí na to zeptám jindy. Nebo nikdy. Nebo třeba táty. Jen rozhodně ne teď.

Nikdy jsem si neuvědomil, že magie je taková práce. O to skvělejší se mi zdálo, že rodiče umí víc magií. Muselo jim to zabrat hrozně moc času, než se v tom pořádně zlepšili. “Co myslíšm, jakou magii budu mít já?“ vyhrkl jsem. Hlodalo mě to v hlavě už od té debaty s Jájou, ale pořád jsem nebyl spokojený s odpověďmi, které se mi dostávalo. Navíc, kdybych už měl nějakou vybranou, nemusel bych si s tím pořád lámat hlavu.
“Emoce?“ zopakoval jsem překvapeně. “O ničem takovém jsem ještě neslyšel,“ vydechl jsem a pozorně poslouchal, cože to má mamka za problém. “Jakožes mi někdy taky dala nějaou emoci? Hustý… Jestli budeš potřebovat pomoc s tréningem, moc rád ti pomůžu!“ zavrtěl jsem ocasem. Čím víc jsem o magiích věděl, tím víc jsem chtěl nějakou mít. Až ji objevím, budu jí používat úplně pořád! “Život… a Smrt? To jsou zvláštní jména,“ zahihňal jsem se pobaveně. “Takový jména si vybrali sami?“ Já bych se teda takhle jmenovat asi nechtěl. Byl jsem rád, že jsem Sionn. “Vlastně… Jak jste přišli na moje jméno? A kdo ho vymyslel?“ nadhodil jsem další všetečné otázky, ale najednou mě to hrozně zajímalo a musel jsem to vědět.
Zlé vlky jsem naštěstí neznal. Snad. Možná. Znovu jsem měl trochu ten divný pocit, ale nechtěl jsem nad ním moc přemýšlet, i když do mě něco šťouchalo, ať se mámy zeptám. Někdy jindy, teď ne. Docela jsem si ale oddechl, když mi řekla, že to Jáje neřekne. “Uf… Tak dobrý. Já se docela bál, víš? Když jsi řekla že o tom nevíš a tak… Myslel jsem si, že to třeba chtějí nechat jako tajemství. Mě by teda mrzelo, kdyby někdo vyzradil moje tajemství,“ zamával jsem ocasem a snažil se nemyslet na to fiasko při vodopádech. Třeba tohle je to tajemství, o kterým nikdo nesmí vědět.
Trochu jsem nakrčil nos, nechápal jsem, kam mamka s těmi zajíci míří. “No…“ zamyslel jsem se. “Asi jsem je úplně neviděl? Teda, viděl jsem je kdy na nás zaútočili, to jo. Ale pak jsem si říkal, co když by se na mě znova vrhli, tak jsem je už ani moc nehledal,“ přiznal jsem se a trohu se cítil, jakobych se přiznával k něčemu špatnému. To s mláďaty na jaře mi docela dávalo smysl. To jo. Ale proč k dělání vlčat míchala zajíce?

“Tak jo,“ přikývnul jsem, pořád trochu zklamaný, že můj návrh neprošel. Až zjistím, že mám vodu, udělám to sám, rozhodl jsem se. Voda by se mi líbila. Mohl bych se koupat, kdykoliv bych chtěl a určitě by se s tím dala dělat i spousta jiných věcí. “Počkej, to jako fakt? Můžeš mít magii a neumět ji ovládat?“ vykulil jsem oči. Nikdy by mě nenapadlo,ž e by to vlastně takhle šlo, když všichni co jsem znal udělal jen fuu a už bylo všechno hotovo. “Jaká magie to je? A jaký problémy ti dělá? Vlastně…“ zarazil jsem se ve smršti otázek. “Jája mluvila o tom, že o magie můžeš poprosit nějak dva super silné vlky, ne? Nemůžeš je poprosit, aby ti s tím pomohli?“
“Jo aha… Tak to jo. Já myslel… Ale to je fuk.“ mumlal jsem a cítil se trochu trapně, že moje myšlenky šly trochu jiným směrem. Rozhodl jsem se teda se radši tvářit jakože nic. “No jo, stejně, když bydlí přes kopec, tak může do svého úkrytu, že?“ pousmál se a doufal, že tahle pitomá situace je už za námi.
Samozřejmě, to horší teprve čekalo. Vyslýchání o tom co Jája s Castorem dělali bylo fakt hrozný a na konci jsem se cítil jako práskač. Nebude na mě naštvaná? Třeba chtěla, aby to bylo tajemství a já je tak podle prásknul, pomyslel jsem si sklíčeně a slíbil si, že hned, jak ji uvidím, omluvím se jí. Máma se ale usmívala, tak to bylo snad dobrý. Kdyby byla naštvaná, byl by to fakt velkej průšvih. “Takže se nezlobíš, že?“ ujistil jsem se pro jistotu.
Chystala se na mě ale vytasit ten nevětší kalibr. Chvíli jsem na ni kulil oči a nic neříkal. Už jsem měl na jazyku, že přece jasně že jo, že to vím. Kdo by to nevěděl že? Jasný jako páka. Ale popravdě, já to nevěděl. Ani jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Ale tohle byla mamka, ne? Tak jsem neměl důvod se stydět. “No… Eh… Asi… Ne?“

“Hmpf,“ trochu jsem se zamračil, když mě utnula. “Nestojí několikadenní únava za to?“ namítnul jsem ještě, ale kdo ví. Já magii neměl a netušil, jak ji ovládat. “Hm, tak asi jo,“ přiznal jsem porážku. Přece, mamka byla už starší, tak to musel vědět. Hned na to jsem sklonil uši ještě jednou. “Ještě ne…“ zabrblal jsem zklamaně. “Už bych si to ale fakt přál. Vy všichni jste s těmi magiemi hrozně skvělý. I s těmi, který máte navíc,“ povzdechl jsemsi. “Ale slíbili jsme se s Jájou, že budeme nějaké magie zkoušet, tak třeba zjistím, že mi nějaká jde,“ dodal jsem s nadějí. Už aby to bylo!
“Hm, to nevadí… Taky že se k nám zatoulala úplnou náhodou. Pak jsem ji potkal ještě jednou náhodou na severních pláních (//myslí východní galtavar :D). Prý se nudila u svojí pečovatelky, tak utekla. Ani bych se nedivil, kdyby doma moc nezůstávala,“ pokrčil jsem rameny. Já to měl doma rád, ale ona se zjevně hodně nudila. Trochu jsem se zakuckal, když na mě zamrkala. “Do úkrytu? Proč bych jí měl někam brát? A zrovna do úkrytu?“ zeptal jsem se jí pohoršeně, ale asi jsem tušil, co tím myslela. Abych se k ní tulil! Jako Jája s Castorem! Ups, na to jsem myslet nechtěl.
“Kdo by chtěl opustit smečku?“ nechápal jsem. Mě se doma líbilo. Ale zase… Byli tu vlci jako Meiný. A… Pak jsem byl v háji. Zase. Totálně a úplně. Viděla přese mě jako bych byl čistá voda. “No… Kama… rádi…“ zamumlal jsem na svou poslední obranu, ale už to nemělo smysl. “Hele mami, já fakt nic nevím, jo? Jenom… Jenom jsem je nedávno zahlíd! A teda, věděl jsem, že jsou kamarádi, ale teď…“ marně jsem hledal slova a cítil, jak se mi pod srstí hrne krev do tváří. “No… Prostě…“ těkal jsem očima všude jen ne po mámě. “Tak trochu… Se k sobě měli. Jakože… Se tulili. Jako občas ty s tátou se tulíte,“ zamrmlal jsem rychle na konec. Pak mě ale napadla hrůzná myšlenka a pohledem jsem vystartoval zpátky k mámě. “Mami,“ hlesnul jsem. “Oni nedělají vlčata, že ne?“ zeptal jsem se naprosto vážně. Ne že bych další vlčata do smečky nechtěl. Ale proč to dělají mimo domov? A takhle na veřejnosti!

“Jo, procházky jsou super,“ přikývnul jsem.“Jája se s náma bavila o těch řekách,“ přikývl a šťastně se usmál, když se o mě otřela. “Proč se prostě neudělá nová řeka? Vždyť máme v lese vlky s magií vody, ne?“ naklonil jsem hlavu a stranu. “A pak by byl problém vyřešen. Prý taťka toho hodně umí, nemohl by třeba on?“
Trochu jsem se zarazil, když se mě zeptala na něco nového. Jak by se asi tvářila, kdybych jí řekl, že jsem viděl Jáju a toho hnědáka? Nebo že jsem jedný holce poblil obličej? Ani jednu věc jsem jí nehodlal říct. Nebo možná jednu věc jo. Zajímalo by mě, jak by se tvářila na Jáju. “Eh, nic moc… Spíš jen spoustu věcí kolem smečky. Třeba vodopády! Ty byly skvělý. A taky jednu nabručenou vlčici, co měla na krku vločku, ale jinak… Normálka,“ přiznal jsem jen část věcí, netušil jsem, jak by na to mamka reagovala, ale něco mi říkalo, že bych to asi ani nechtěl vědět.
“Oh, fakticky? To je ta smečka nad náma? Tu znám!“ nadšeně jsem zavrtěl ocasem. “Bydlí tam moje kamarádka, Tati! Neviděla jsi ji tam náhodou? To je skvělý, že se můžeme navštěvovat,“ zakřenil jsem se. Představa další kamarádky, kterou bych mohl navštěvovat pořád, mi zvedla náladu a skoro jsem už začal zapomínat na ten výjev za kopcem.
Teda do té doby, než mi řekla hnědákovo jméno. “Castor, jasně. Říkal jsem si, že je docela divný, že spoustu vlků ve smečce vůbec neznám jménem… Pamatuju si třeba na toho hnědýho vlka… S proužky na noze? Toho jsem už ale hodně dávno neviděl. A nebo toho vlka s modrýma očima. Mám dojem, že si se mnou jako s malým hrál, ale už jsem ho taky docela dlouho neviděl,“ dumal jsem a u toho švihal ocasem. Na jednu stranu mě to fakt zajímalo, ale na druhou jsem myslel, že odvedu máminu pozornost. Nepovedlo se. Sakra. Prohlídla mě skoro hned. “No… Kamarádí. Nevíš, co to znamená? Prostě se kamarádí jako já s Jájou, nebo… nebo Jája s tou černou vlčicí a nebo ty s tátou…“ zasekl jsem se v brebentění, když jsem se omylem prořekl. Překvapeně jsem zamrkal a snažil se tvářit jakoby nic. “Kamarádi. Jo. Prostě kámoši. Normálně.“ brebtal jsem dál, ale úplně jsem cítil, jak se pod máminýma očima zmenšuju. Ó ne… Ó ne… Že já to vůbec kecnul…

← Kamenná pláž

Sprintoval jsem z toho místa, jak nejrychleji jsem mohl. Nechtěl jsem vidět, co se bude dít. A hlavně jsem měl pocit, že jsem tohle vůbec neměl vidět ani vědět. Co když to chtěli nechat jako tajemství? napadlo mě, zatímco jsem znova vběhnul na trávu. Hlavu jsem měl ještě pořád plnou toho výjevu, který jsem zahlédl před chvilkou a chvíli jsem se zmateně rozhlížel. Co teď?
Asi bych se měl vrátit domů, ne? Vtom jsem zaslechl hlas, až jsem překvapeně poskočil. “Mami!“ vypískl jsem trochu i s úlevou a šťastně k ní doklusal s vrtícím se ohonem. “Co ty tu děláš? Myslel jsem, že jsi doma,“ zazubil jsem se a jemně se jí otřel o bok “My jsme byli trochu na průzkum okolí,“ hned jsem dodal, kdyby se najednou zajímala o to, co tu zrovna delám já. Začínal jsem mít pocit, že jsem na něco zapomněl, ale pořád, kdykoliv jsem mrknul, uviděl jsem znova a znova Jáju s tím hnědým vlkem. Už jsem se cítil trochu jak úchyl, který je neustále šmíruje i když teď už byli jen v mojí hlavě. “Kde je táta? Nebyli jste třeba na lovu? Nebo na obhlídce blízkých území?“ rozhlédnul jsem se, ale taťkovu černou srst jsem nikde neviděl. Uvědomil jsem si, že jsem mamku bez táty už docela dávno neviděl. Na druhou stranu, nebyli na sobě pořád nalepen, tak co už. Ne jako Jája s tím hnědým, připomněl jsem si a v duchu zaúpěl. Už jsem na to nechtěl myslet, ale pořád se mi to vracelo. “Um, mami? Jak se vlastně jmenuje ten vlk ve smečce? Je… hnědý a má světlejší břicho…“ ani jsem si nemusel moc vzpomínal, jak vypadá, ten krátký pohled na něj s Jájou se mi vryl do paměti čistě a jasně. “Vypadá, že se docela kamarádí s Jájou…“ dodal jsem jakoby mimoděk a nenápadně pozoroval, jestli náhodou o něčem neví.

← Náhorní plošina

Jája na mě rozhodně nečekala. Vystřelila jako šipka někam dál, kam jsem to neznal a já si mohl svoje tlapky umořit, stejně jsem nebyl tak rychlý. Jak to dělá? přemýšlel jsem, zatímco jsem lapal po dechu a snažil se přesvědčit, abych ještě trochu popoběhl. Zmateně jsem se ohlédl za skupinkou, ve které byla Lilac ale i ta Sheya. Tak tam rozhodně nepůjdu… Ať se Lil kamarádíčkuje s kýmkoliv, ale já u toho být nemusím, potřásl jsem hlavou i když mě to docela mrzelo. Taky jsem chtěl mít kamarády stejně staré jako já. To mi rodiče všechna ta vlčata zatajili? První vlče, co jsem viděl, byla Tati před pár dny. A pak Lil a Nym. Zajímalo by mě, co teď dělá Nym. Jestli jí třeba není v těch horách zima. Mohl bych jí třeba někdy navštívit.
To jsem ale už Jáju zahléd. “J…“ zarazil jsem se. Byla tam ještě s jedním vlkem, tím hnědým ze smečky, kterého jméno jsem si nepamatoval, ale měl jsem pocit, že je to jeden z těch lepších kamarádů. Přivřel jsem oči. Co to tam dělali? Oni se… Tulili? Vypadalo to tak. Dělali podobné věci jako taťka a mamka? Chodili už předtím spolu? Měl jsem pocit, že ne. Vidím právě začátek novýho vztahu? zakřenil jsem se, ale byl to taky takový divný pocit. Asi bych tu neměl být.
Hnědák se k Jáje naklonil ještě víc a eh, fuj… Dobře, tohle asi fakt nemusím vidět. Ugh. Radši jsem se zase rychle otočil a utíkal pryč. Snad mě neviděli, ale byl jsem docela daleko, tak třeba ne. Ale já je viděl. Viděl jsem úúúúplně všechno. Fuj. Že se nestydí. takhle na veřejnosti.

→ Náhorní plošina

// První post za dospělého Sionna je o tom, jak šmíruje lehké intimnosti svojí opatrovatelky. Lepší vstup do dospělosti si ani nedokážu představit :DD

//"Máme pro tebe novinu."
"Jakou?"
"Elisa už nebude alfou." :DDD

EDIT: teď jsem se málem udusila čajem! Mě chceš zabít i v reálu nebo co? (Elisa)

//Jak i v reálu? :DD Já tě nechci zabít vůbec

← Mahtaë

Nadšeně jsem zavrtěl, když se mnou souhlasila, že můžeme společně trénovat. “Tak jo! To bude skvělý! Už se těším, až zjistím, jakou magii ovládám. Taky se mi zbarví oči? Kdy to bude?“ chrlil jsem další otázky. Představoval jsem si, jak vytvářím mohutné vlny, na kterých brázdím krajinu. Nebo bych mohl dělat velké ohnivé koule, to by byla taky sranda. A Lil by mohla pomáhat a dělat ještě velký šum se svými iluzemi! Náš gang by byl neporazitelný! Hm, zajímalo by mě, jakou magii bude mít Nym… “Dá se magie nějak poznat dřív než ji ten někdo začne používat? Jakože… Věděla jsi vždycky, že ovládáš zemi? Umí se někdo na vlka kouknout a odhadnout, co umí?“ přidal jsem další sadu otázek.
Pomalu jsme odcházeli od řeky a dostávali jsme se na další velkou louku. “Hm, zdá se mi to tu nějaký povědomý,“ zamrmlal jsem zamyšleně a rozhlédl se. V tom jsem zahlédl skupinku vlčat a mezi nimi. Ó ne. Jen to ne, prosím. Mezi nimi byla Sheya! Ta vlčice, kterou jsem nedávno poblil. Rychle jsem kmitnul za Jáju, abych se za ní schoval. Uf, doufám, že mě neviděla. “Hej Lil, nechtěla bys…“ začal jsem, ale v tu chvíli jsem si všiml, že si to štráduje přímo k té skupince vlků, ani se s námi nerozloučila. Není to třeba její rodina? Nevypadajá tak, ale zase s Nym jsou jako sestry, ale sestry prý nejsou…
Vtom Jája vyrazila na úplně opačnou stranu, jakoby si vybůec nevšimla, že Lil odběhla. “Hej! Jájo! Lilku!“ křikl jsem po nich bezradně. Co jsem měl teď dělat? Lil ale vypadala, že je v pohodě mezi novými (nebo starými?) kamarády a já se nějak nemohl odhodlat, abych se odhalil Sheye a Lil by pak zjistila, že jsem jen obyčejný zvraceč. Rozeběhnul jsem se teda za Jájou, která se mi už skoro ztratila z dohledu. “Jájo! Počkej na mě!“ volal jsem za ní.

→ Kamenná pláž

← Západní Galtavar

“Zajímalo by mě, kolik toho vlastně na světě je, co jsme ještě neviděli,“ prohlásil jsem s pohledem do daleka. “Jakože… Zatím jsem moc necestoval, ale stejně se jen u nás doma tolik stalo! Masožraví králíci a… A spousta dalšího! Když se tolik děje na tak malým místě, co všechno musí být kdekoliv jinde…“ pokračoval jsem okouzleně.
Káravě jsem se na Jáju zamračil, trvalo to jen chviličku, než jsem se zase začal křenit. “Tak můžeme trénovat spolu! Nevím, jestli třeba opravdu neovládám vodu, tak to můžu zkusit, ne? Pak budeme mít řeku v lese pořád!“ navrhnul jsem jí a otočil se na Lil. “A nebo budeme trénovat všichni tři. Taky nevíme, co má tady Lilek, tak se můžeme připravit na všechny možnosti,“ zavrtěl jsem ocáskem a šťouchl bokem do Lil. “I když iluze jsou fakt zajímavý, to máš pravdu,“ přikývnul jsem. “Já bych se ale asi chtěl naučit něco, co má pořádnou sílu! Jako třeba ta voda, nebo vítr, který dokážou s něčím pohnout! I když na iluzích rozhodně není nic špatnýho.“
Nedůvěřivě jsem přivřel oči. “A kdo jsou ti vlci, že jsou tak silný?“ zeptal jsem se, ale už jsem v hlavě začal spřádat plány. “Můžeme je někdy navštívit? Hrozně rád bych se něco novýho naučil! Abych byl jednou tak skvělej jako jsou taťka s mamkou. Ty je znáš nejdýl, Jájo, byli vždy tak super? Jaký byli, než jsem se narodil? A…“ zasekl jsem se ve své smršti otázek. Nejdřív jsem se chtěl zeptat na bráchu, ale pak jsem se zastavil. Nebyl jsem si jistý, jestli se jí na to chci zeptat. Třeba byl vždycky tak zlej. A nebo hůř. Ve skutečnosti je hodnej, ale nesnáší jenom mě. Mírně jsem svěsil uši a radši se rozhlídnul, aby si holky nemyslely, že jsem smutnej. Protože já smutnej nejsem. Rozhodně ne.
Už jsem ale viděl stromy našeho domova. Trochu mě příjemně zahřálo při srdíčku, ale pak jsem si všimnul, že z něj vybíhají v dálce dva vlci. Jednoho jsem neznal, ale při pohledu na toho druhého, mi poskočilo srdíčko. Etney. Brácha. Neviděli jsme se od zimy a té chvíle, kdy… Otřásl jsem se. Můj brácha mě nemá rád. Nemá. Sám mi to řekl, připomínal jsem si. Vzpomněl jsem si taky na tu chvíli, kdy jsme se o tom bavili s Lil a ta řekla, ať na něj kašleme. Ať na něj prdíme a nebudeme se s ní bavit. I když jsem s ní souhlasil, došlo mi, že se teď cítím spíš smutně, že nemám bráchu, který by mě měl rád. Možná, kdybych…
Rychle jsem vyběhnul za vzdalujícím se stínem a doufal, že ho ještě doběhnu. Tušil jsem, že na mě moc milej nebude. Ale chtěl jsem to aspoň zkusit. Kdybych já měl mladšího bráchu, chtěl bych ho mít rád. “Etney!“ zakřičel jsem na něj, ale byl hrozně rychlý. Chtěl jsem si s ním jenom popovídat a skamarádit se, abych měl bráchu. Najedou rychle zmizeli v lese po právě straně. Zastavil jsem se uprostřed běhu a zíral za nimi. Stál jsem tam, dokud mě nedošly Jája s Lilkem. “Proč mě Etney nemá rád?“ zašeptal jsem a zdálo se mi, že to skoro zní jako vzlyknutí.

→ Náhorní plošina

“Ale taková spousta vody by se přece už dávno rozlila všude kolem ne?“ ptal jsem se nedůvěřivě. Nějak mi nešlo do hlavy, že by někde mohlo být až tak moc vody. Jája ale vypadala, že si nevymýšlí. Aspoň jsem v to doufal. “Viděla jsi ho někdy?“ poskočil jsem ještě. Nedokázal jsem si to vůbec představit. Za svůj život jsem stejnak moc vody neviděl. A když jsem u ní byl naposledy, stala se ta… nehoda, zašklebil jsem se kysele.
“Na to, že máme tolik vody, ještě jsem se nikdy pořádně nekoupal,“ zamrmlal jsem a zamrkal na Lilek. “Půjdeme se někdy koupat, až bude teplo, jo?“ navrhnul jsem jí. “Budeme chytat ryby. A třeba si hrát na zeleninu na vodě,“ zachichotal jsem se při té představě. “A nebo na vodní piráty, když se nám už povedla ta první akce. Piráti jsou většinou na vodě, že jo Jájo? Už jsme byli bahenná zelenina, teď budeme vodní zelenina,“ nadšeně jsem se rozpovídal a na konci kouknul na Lilek, jestli by k tomu ještě neměla něco dalšího.
“Hm… Třeba. A nebo nemusíme za mamkou vůbec. Teda, ne vůbec jakože vůbec, ale… Klidně nejdřív dobrodrůžo až pak domov,“ zazubil se a uvědomil si, že se už skoro vůbec necítím mizerně kvůli té blicí epizodě. Hlavně se Lil netvářila moc šťastně, když jsem ten domov navrhnul. Ona přece asi ani mamku nemá… Chudáček, otřásl jsem se při pocitu, že bych neměl svou mamku. “Domov může počkat a mamka s taťkou jsou doma stejně skoro pořád,“ pokrčil jsem rameny.
“Asi?“ užasle jsem se otočil na Jáju. “Jak můžeš asi ovládat vodu? To nemusíš vědět?“ nevěřícně jsem se smál. “To kdybych já uměl nějaký magie, tak je pořádně procvičoval a zkoušel i ty, který možná ani neumím, abych zjistil, jestli je náhodou přece jenom umím!“ prohlásil jsem se, ale hned jsem se zarazil, protože jsem si uvědomil, že ani nevím, odkud se vlastně berou. Lil mě ale předběhla a zeptala se Jáji dřív. Hned na to se taky zeptala mě. “Uf… No… Já vlastně ani nevím,“ rozpačitě jsem se pousmál. “Mě se jich líbí hrozně moc. Taťka toho umí mraky, mysím, že dokonce jednou když jsem byl hodně malej, zvednul řeku, abysme přešli po ní! To by bylo skvělý. Ale taky země je určitě super. Mají ji vlci, který mám hodně rád,“ pokračoval jsem a hodil zářivý úsměv po Jáje, aby věděla, že tam taky patří. “Já bych je chtěl asi umět úplně všecky. Všechno je hrozně super… Ale asi by mi to bylo jedno, jen ať už nějakou mám,“ dumal jsem. “A co bys chtěla ty? Mohla bys třeba umět ovládat oheň! Mamka to umí a je to docela strašidelný… Ale je hrozně silná!“

→ Mahtaë