Gallirea - Příspěvky uživatele

“No jo, prostě na ní skočil! A smál se u toho! Divný, co? Já bych to do Brokoičáka taky neřekl,“ zazubil jsem se a mrknul na ni se spikleneckých úsměvem. “Občas mám dojem, že jsou dospěláci fakt divní. A nebo chtějí být znova děti,“ smál jsem se a pak poslouchal, jak se má. Byl jsem moc rád, že se má skvěle. Vypadala hrozně šťastně, dokonce víc, než když byla u nás doma na návštěvě. Uvědomil jsem si dvě věci. Nemohl jsem se přestat usmívat a… vypadala hrozně hezky, když byla takhle natěšená.
“Co? Vážně?“ vykulil jsem oči. “Sourozence? Tak to je skvělý! Máš hrozný štěstí, taky bych chtěl mladší sourozence,“ povzdechl jsem si, ale trochu se zarazil nad tím nošením vlčat. “Pták? Jsi si jistá, že to tak funguje?“ zeptal jsem se nejistě, ale nechtěl jsem jí opravovat, kdo ví, třeba to tak fakticky bylo. Mamka mi přece jen říkala, jak se vlčata dělají, ne jak přichází na svět. “Já? No… Není to tak skvělá novina jako další sourozenci, ale byl jsem povýšený na lovce naší smečky! Teda, zatím jen pomocný, ale chci se vypracovat na toho nejlepšího lovce smečky!“ chlubil jsem se a doufal, že jí to fakt ohromí. To by bylo ještě lepší, než ten pocit ze získaného místa. “Um, Lilek…? Ani nevím. Naposledy jsem ji viděl s houfem nějakých nových kamarádů, už jí asi náš Ovocno-Zeleninový gang nestačil,“ odfrkl jsem si. “Jsem ale moc rád, že ty jsi ještě pořád členka, že jo?“ blikal jsem na ni očima a pitomě se u toho křenil.
“To jo… Je tu fakt děsná zima oproti tomu, co je teď u nás. Nedokážu si ani představit, jak hrozný to tu musí být v zimě. Musíš mít fakt hustý kožíšek,“ obdivně jsem se na ni kouknul. “Musíš mě někdy navštívit v našem lese, na jaře všechno nádherně rozkvete, určitě by se ti to líbilo!“ nabídnul jsem jí a vůbec si nevšimnul toho, že se mi omylem povedlo říct, ať navštíví mě a ne nás ve smečce. “A navíc, máma tvrdila, že se návštěvy mají oplácet, tak by se i tahle měla někdy oplatit,“ chytře jsem na ni zamrkal.
“Ano, slečno Ostružino?“ cítil jsem z jejího hlasu nějakou zábavu. “Akcičku? Jasný, sem s tí… NYM!“ vykřikl jsem, ale ona se jen smála a klouzala se dál dolů. Nemohl jsem ji v tom nechat samotnou a tak jsem se bez přemýšlení vrhnul taky dolů. Zatímco ona se klouzala, mě to spíš podklouzávalo a mnohem méně ohrabaně jsem se kloouzal za ní. Byla to ale děsná sranda. “To není fér, tys měla čas trénovat!“ smál jsem se a snažil si pomáhat packami, moc to ale nešlo. Ke konci kopce jsem se už spíš kutálel, ale pořád jsem se nemohl přestat smát. “Jak to děláš, tohle mě musíš naučit,“ chechtal jsem se a ještě nenacházel sílu, abych se zvedl ze země, a tak jsem jen natočil hlavu, abych na ni viděl, i když jsem ležel na zádech.

Nym… Tu nebyla a ani nepřicházela. “Hmm…“ zamručel jsem a ztraceně se rozhlédl. Kam teď? Brokoličák… Teda, Savior mi neřekl, kudy ten úkryt je a i když jsem šel tím samým směrem, odkud přišel… Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli ten směr je ten správný. Úkryt je od toho, že je ukrytý. Jak ho asi mám najít? Už jsem se chtěl naštvaně otočit a jít se zeptat Brokoličáka, kde že ten úkryt je, když mi něco spadlo na záda. “Aah!“ vykřikl jsem a uklouzl na sněhu.
“Nym!“ nadšeně jsem se zazubil, když jsem se vyhrabal z té hroudy. “Vy jste se Saviorem úplně stejní,“ chechtal jsem se. “Uplně stejně skočil před chvílí na mámu,“ dodal jsem a oklepal ze sebe trochu sněhu. “Jak se máš? Máš něco novýho?“ vrtěl jsem ocasem, byl jsem fakt rád, že ji vidím. “Měla jsi pravda, hory jsou úplně něco jinýho…“ vydechl jsem a ještě jednou se rozhlédl po těch vysokých skalách, které mi pořád braly dech. “Je to nádherný… Vůbec se nedivím, že se ti tu líbí, i když máma říkala, že je to tu docela nebezpečný,“ zavrtěl jsem ocasem. Zdálo se mi to, nebo už byla větší? Ne… Určitě byla větší než když jsme se viděli naposledy a z nějakého důvodu se mi to moc líbilo.

“La… Laviny?“ překvapeně jsem se zeptal. Mamka zněla docela trpce, tak to znělo, že je to něco hodně špatného. “A to je co?“ Nespokojeně jsem se zavrtěl. Netušil jsem, kdo nebo co je lavina, ale najednou se mi tohle místo nezdálo ani zdaleka tak zajímavé, jako předtím. Kdo ví, kde se ta Lavina právě prochází…
Brokoličákovi se moc nelíbilo, jak jsem mu řekl. No jo, stejně poklad zjevně nemá, mávnul jsem nad ním packou. Měl jsem chuť si z něj dělat legraci dál, ale nějak se mi přestalo chtít. Má takovej pohled… Ostrej. Podobnej jak mamka, když je naštvaná, napadlo mě a rozhodl jsem, že on za to nestojí. “No jo, ale kde je v tom sranda…“ pokrčil jsem rameny. “Samý ahoj tady, ahoj tam… Život by nebyl tak hezkej,“ chytrácky jsem se na něj zakřenil, ale radši si to vzal k srdci.
Ještě jsem se zasmál jeho radě, ať na nikoho tak neskáču. “Jasný, zapíšu si to do deníčku,“ přikývl jsem a snažil se zaslechnout nějaké zajímavé drby, jejich debata byla ale docela normální. Ale! Taky si to všimnul. “Vidíš? Vidíš?“ otočil jsem se na mámu s vítězným pohledem. “Já ti říkal, že si nevymýšlím! Život ti fakticky něco udělal!“ křenil jsem se na ní jako měsíček na hnoji. A ona mi nevěřila… Pche. To jí naučí. Já vidím všechno! smál jsem se v duchu.
Při zmínce o Nym jsem znova nastražil uši a začal vrtět ocase. “Jo? Takže za ní můžu jít?“ nečekal jsem ani na odpověď a vyskočil na nohy, abych za ní vyrazil. Beztak se chtěli bavit jen spolu. “Eeeeh, co?“ zeptal jsem se překvapeně. Jaké hlouposti? Co bych asi měl tak dělat? V hlavě mi probíhala ta přednáška, kterou mi mamka dávala ještě docela nedávno na jihu na louce. Úplně jsem cítil, jak pod kožichem rudnu. “Ne, ne, rozhodně ne, nic takového!“ vyhrkl jsem a radši si pospíšil pryč, aby mi ještě nezačali vykládat o dalších věcech.
Když jsem už byl dostatečně daleko, ohlédl jsem se a na vteřinku zapřemýšlel, jestli bych se neměl nějak připlížit zase k nim a zkusit odposlouchávat. Hele, Sionne. Nym nebo šmírování? Já myslím, že my oba moc dobře víme, co chceš. Vyrazil jsem teda nějakým směrem a uvědomil jsem si, že mi ten Brokoličák neřekl přesně, kudy. “Nym?“ váhavě jsem zavolal a rozhlédnul se kolem. To mi ani nemohl říct, kde ten úkryt je? “Nym!“ zavolal jsem ještě jednou a doufal, že mě tu najde.

← Ageron

Jak jsme se dostávali pryč od toho lesa, najednou to všechno přestávalo, ale pořád jsem měl pocit, jakoby mě odtamtud mě ještě pořád něco sledovalo. Nelíbilo se mi to, ale nezdálo se mi, že by se mamka cítila stejně. Co se to stalo? Co se tam stalo? ptal jsem se, ale nemyslím, že jsem opravdu chtěl odpověď.
Radši jsem se otočil k horám, které byly… “Ty jsou obrovský,“ vydechl jsem ohromeně. Nikdy jsem nic takového v životě neviděl a bylo to… Bylo to úplně úžasný. Nádherný. Skvělý. “Ani se nedivím, že tu chtějí žít, vypadá to tu naprosto úžasně,“ zamumlal jsem směrem k mamce a sednul si vedle ní, zatímco jsem nespustil zrak z těch obrů. Tak se mi povedlo zmeškat i její zavytí, které jsem si uvědomil, až když bylo už dávno pryč a bylo mi blbý výt tak dlouho po ní. Snad jen mamka bude stačit, zadoufal jsem.
“Jo, mami?“ ozval jsem se, když ještě nikdo nepřicházel, ale nebylo mi to moc divný. U nás doma by návštěva musela taky čekat a tady to navíc bylo přece obrovský. Zjaímalo by mě, jak dlouho jim trvá oběhnout celé hory. “Proč jsme vlastně za Brokoličákem šli? Teda, ne že by mi to vadilo, to vůbec ne! Jen že nedávno u nás byli, tak mě to jen zajímá,“ kouknul jsem se na ni zvědavě a doufal, že mi odpoví, byl jsem zvědavý.
Pak jsem ale v dálce zahlédl hnědý kožich a jednou bílou tlapou. “Hele, Brokoličák už jde,“ zazubil jsem se, když jsem viděl, jak si do uhání k nám s vrtícím ocasem. Když se na mamku vrhnul, jen jsem trochu překvapeně kulil oči, než jsem se pobaveně rozesmál. Vždycky se mi zdál nějak přísnější, tak trochu bručoun, skoro jako Meiný. Tak to vypadá, že všichni tihle přísný staroši jsou ve skutečnosti fakt fajn, když je jeden pozná, napadlo mě a už jsem se na ně nedíval tak překvapeně. Pořád to ale bylo hodně vtipný. “Ahoj Bro… Saviore. Tuším, že ty jsi nějaký…“ chtěl jsem mu to oplatit stejně, ale zarazil jsem se. Co mu mám jako říct? Vypadáš starší? Šedější? To tak… Ještě se na mě naštve. “Vypadáš veselejší,“ rozhodl jsem se nakonec.
Přemýšlení o jeho šedinách mě ale přivedlo zpátky na ty máminy šediny, který tam už rozhodně NEBYLY. I když to ona odmítala vidět. “Hej, hej, hej,“ přivolal jsem na sebe znovu pozornost. “Nezdá se ti na mámě něco jinýho? Hmmmmm?“ zamával jsem tlapkou směrem k ní a důrazně se na něj zadíval, aby mi konečně potvrdil moji teorii. Protože jsem měl pravdu a basta. “Třeba… Že se jí víc leskne srst, hmmm? A nebo má jiný výraz v očích? Žejo? Že si to nevymýšlím?“ dožadoval jsem se jeho souhlasu, aby mi konečně uvěřila. “A taky ty…“ opatrně jsem se kouknul na mamku, aby se čistě náhodou neurazila. “Šediny. Už tam nejsou! Fakticky, mami! Přísahám, že si to nevymýšlím!“ znova jsem se otočil na mamku s trochu zoufalým výrazem, protože mi furt neuvěřila. Ale teď…. Teď! Teď to určitě pochopí, když jí to řekne i její kámoš Brokoličák.

← Mahtaë přes Smrkáč

Jen jsem přikývnul, když mluvila o Uší. Pokud si myslí, že jí to nebude vadit, tak to bude určo úplně v pohodě. Přece jenom měl ale příjemně zahřálo na hrudi, když mě zase pochválila. Vůbec jsem nechápal, proč je na ni bratr tak naštvaný, mamka byla přece úplně skvělá. Znamenitý žák, to se mi líbí, culil jsem se tiše.
“Ale…“ chtěl jsem dál namítat, úplně mě ale ignorovala. “Pfff,“ trucovitě jsem se zamračil a chtěl naštvaně zrychlit, už mě ale začínaly bolet tlapky, tak další možnost byla naštvaně zpomalit, ale to se mi nechtělo, protože při té její turborychlosti by mě nechala před nějakým divným neznámým lesem a to jako fakt ne. “Jdeme teď za tvým kámošem, Brokoličákem, ne? Uvidíš, bude to úplně první věc, co ti řekne a uvidíš, že mám pravdu!“ řekl jsem rozhodně a možná bych si i dupnul, kdybychom zrovna neběželi.
Vlezli jsme teda do lesa a i mamka zpomalila a já si uvědomil, že asi ani neví, kde vlastně jsme. No skvělý, takže jsme teď oba ztracení v tomhle… divném… děsivém… lese? Chtěl jsem trochu naoko trucovat, ale ten divný pocit začal být silnější a silnější a… Najednou mě hrozně mrazilo v zádech. Vůbec se mi to tu nelíbilo. Když jsem zahlédl nějaký podivný stín, tiše jsem zakňučel a radši přišel o dva kroky blíž k mámě, která právě dumala, kudy máme jít. Zabořil jsem čumáček do její lesklé (!) srsti, ale nepomohlo to moc. Nevím, co se tu děje. Mám ale hrozný strach. “Je to tu divný. Pojďme radši dál,“ zamumlal jsem tiše a snažil se nesoustředit na pocit, jakoby mě v každém stínu něco sledovalo a neviditelné stěny se kolem mě stahovaly.
Mamka něco říkala, ale moc jsem jí nerozuměl, jen jsem tiše přikývnul a se sklopeným zrakem, abych se moc nerozlížel, vyrazil tím směrem, kam mě pošoupla. V uších mi mírně hučelo a ani jsem si neuvědomil, že jsem se pár vteřin trochu klepal.

→ Ragar

← Středozemka přes náhorní plošinu

Blížili jsme se k řece, kolem které jsme nedávno šli a po pravé straně jsme měli náš domov. Ahaaa, tak už vím, kde jsme celou dobu byli! uvědomil jsem si a na vteřinku jsem se zastyděl, že jsem na to nepřišel dřív, dokud jsem si nepřipomenul, že kdybych tam s ní nezůstal, nešli bychom teď za Nym. A celou její smečkou, žejo. Nakonec jsem to dobře vymyslel, pochválil jsem se v duchu.
“Tak jo, tak se budu vážně snažit,“ slíbil jsem jí a hrozně se mi líbilo, jak byla na mě milá. Chci, aby na mě byla hrdá. Aby na mě byli hrdí oba dva. “A nemyslíš, že na mě pak bude žárlit, pokud budu lepší než ona?“ křenil jsem se pobaveně a vlezl do řeky za ní. Ještě nebylo moc teplo, ale stejně byla voda docela příjemná.
“Chtěl se ti pomstít a pro to na tebe popršel, jo,“ zafrkal jsem skepticky. Máma… Fakt vypadala jinak. Jinak vypadala, jinak se tvářila, jinak běhala. Všechno! “Nee, ty fakticky vypadáš… jinak. Leskne se ti kožich“ poukázal jsem na to prvního, co jsem si všimnul. “A ne jenom kvůli tý vodě,“ dodal jsem suše, aby mě náhodou neodpálkovala. “A taky… Taky běháš trochu…“ zarazil jsem se, abych našel správné slovo a náhodou ji nenaštval. “Jinak, no. Tak… Pružněji. Fakt, mami. Kdybys se s viděla, nebo se třeba zeptala táty…“ ohlédl jsem se zpátky, ale náš les už byl za řekou a my jsme zjevně běželi jiným směrem. “A taky ti jinak jiskří oči! Vypadají tak… Radostněji. Víc jak… u Lucy,“ plácal jsem, jak jsem se snažil popsat, co jsem viděl, ale moc to nešlo. “Přísahám! Život ti něco udělal! Co jsi po něm chtěla?“ naléhal jsem na ni dál.

→ Ageron přes Smrkáč

Cítil jsem se hrozně hrdý, když mě mamka pochválila. Tak přece jenom si možná toho lovce ve smečce zasloužím, uvědomil jsem si ohromeně. “To je jasný. Ale na první pokus to není vůbec špatný, ne?“ náladu mi nemohla zkazit ani ta malá výtka. Spíš mi jí jen zlepšila, protože jsem věděl, v čem se mám přesně zlepšit. “Za jak dlouho budu tak dobrej jako Lucy, co myslíš? Vsadím se, že ta tak dobrá na první pokus nebyla,“ chlubil jsem se a pak se sklonil ke skvělýmu šťavnatýmu masíčku. Nikdy nic nechutnalo tak skvěle jako tohle teď. Možná přece jenom mám rád zajíce. S plnou tlamou jsem zvedl hlavu. “Heje mami, nečeš ťaky?“ zahuhňal jsem s plnou pusou, ale mamka nevypadala, že by chtěla, tak jsem nad tím jen mávnul ocasem a naládoval do sebe zbytek.
Mamka na nic nečekala a už mě pobízela, ať vyrazíme. Měl jsem pocit, že mě možná trošičku začínaly bolet packy, ale vypadalo to, že souhlasí s tím, abych šel s ní za Nym. Teda, do Ragarské smečky. Jo. Takhle. Přesně. Stejně jsem se nemohl vůbec dočkat. Přikývl jsem, ale pak se trochu zarazil. Už předtím se mi zdálo, že máma vypadá jinak, ale teď, jak jsme stáli, jsem to viděl jasně. Mamka ale neřešila žádné moje pohledy a vyrazila dál, naštěstí už tak neuháněla. “Hej! Mami!“ srovnal jsem s ní krok. “Vypadáš… Jinak,“ zmateně jsem si ji prohlížel, ale fakticky se mi to nezdálo. Co se dělo? “Tobě se něco stalo? U Života?“ vyzvídal jsem.

→ Mahtaë přes náhorní plošinu

← Narrské kopce přes ježčí mýtinu

Utíkal jsem za máminým zadkem, který se mi najednou zdál nějaký lesklejší. Měl jsem ale co dělat, abych to udýchal a tak jsem se radši na nic neptal. Říkala, že je Život hodně mocný, třeba jí s něčím pomohl, i když se asi moc nemusí, napadlo mě, ale to už jsem se k ní blížil, protože se zastavila. “Oh, Nym? Vážně?“ vyhrkl jsem a úplně zapomněl na její lesklý zadek i na tu právu, kterou jsem před chvilkou zaslechl. “Nemohl bych jít s tebou? Víš… Hrozně rád bych… Poznal i další smečky kromě té naší a Borůvkové,“ zavrtěl jsem ocasem a snažil se nedávat moc najevo to, že bych úplně nejradši prostě viděl Nym. Minule jsme se rozloučili hodně rychle a… Chtěl jsem jí popovídat, co se stalo.
Nastražil jsem se uši. Zajíc. Nemysli teď na Nym. Musíš se soustředit! okřikl jsem se. “Po- počkej, to jako fakt? Prostě.. Prostě jen tak?“ vykvikl jsem, ale hned jsem se zarazil. “Jasně, mami. Spolehni se,“ opravil jsem se a otočil se tím směrem odkud jsem cítil tu vůni. Skoro jsem až ucítil, jak mi zakručelo v žaludku, už jsem docela dávno nejedl, měl jsem hlad a byl jsem odhodlaný to nepokazit. Instinktivně jsem se přikrčil a začal se plížit potichoučku blíž. Za chvíli jsem toho ušáka už i viděl.
Musím to teď zvládnout. Musím! slíbil jsem si. Nikdo mi ale lovení nikdy neukazoval, dokonce jsem se ani nekoukal, jak někdo lovil. Je to jednoduchý. Prostě tě nesmí vidět, ty po něm skočíš a… Vždyť jsi už jednoho z nich jednou chytil! A to navíc byl ještě magický! povzbuzoval jsem se. Už jsem byl hodně blízko a tušil jsem, že budu muset asi zrychlit. Vtom jsem omylem šlápnul na suchý list, který pode mnou zašustil a ušák si toho všimnul.
Na nic jsem nečekal a vystartoval za ním. Musím ho chytit! Blížil jsem se k němu, nebyl až tak rychlý, ale on najednou začal kličkovat. Hej! snažil jsem se mu stíhat ale začínaly se mi plést nohy. Zaťal jsem zuby a zrychlil ještě víc, ještě kousek, už jsem na něj skoro dosáhl… A chytnul jsem ho za krk!
Byl jsem tak překvapený, že jsem najednou zakopnul a napálil to obličejem přímo do země. “Jau!“ přidušeně jsem vykřikl, protože mi ušák v tlamě naštěstí zůstal. Po tom, co jsem se vzpamatoval, jsem se rychle vyhrabal na nohy, zajíc mi naštěstí pořád ležel u nohou a nehábal se. “JOO! POVEDLO SE MI TO!“ nadšeně jsem zakřičel, popadl ho do zubů a přicupkal zpátky k mamce, kde jsem ho pustil. “Viděla jsi to? Viděla jsi to? Viděla jsi mě? Bylo to úplně skvělý! Naprosto… úžasný!“ vydechl jsem s jiskřícíma očima. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě lov mohl takhle bavit.

“Neboj, bude to úplně první věc, které se budu věnovat!“ slíbil jsem jí hrdě. “A nebo teda druhá… Až po lovu,“ opravil jsem se se zazubením a už se těšil, až konečně budu umět lovit. Život mi slíbil, že mi s tím pomůže, tak jsem zvědavý! Třeba se mi bude dařit všechno lovit na úplně první pokus! Jen jsem přikývnul na její názor o Životu, něco na něm bylo opravdu zvláštního. Třeba je to obráceně a jeho sestra je ta lepší? napadlo mě.
“Po-po-počkej, sežrat vlčata? Jako jaký? Koho? Etneyho?“ vyjekl jsem. Možná pro to je brácha trochu divný! Chtěla ho sežrat ta Styx stejně jako Nym! Možná sežrala i její rodiče! uvědomil jsem s hrůzou. “Radši na tebe počkám, sama jsi mi říkala, že za Životem nemám jít sám, přece tě tu nemůžu nechat samotnou,“ zazubil jsem se a i když to rozhodně byla pravda, taky se mi nechtělo domů, protože jsem nevěděl, kudy přesně domov je, od té doby, co jsme z něj s Lil a Jájou odešli uběhlo docela dost času a já se v tom všem cestování nějak zamotal.
Mamka rychle odběhla a já osaměl. Znuděně jsem začal šťouchat do kamenů a písku a rozhlížel se kolem. Možná jsem měl jít sám, tohle je fakt otravný, přemýšlel jsem, ale když jsem už mamce řekl, že tu zůstanu, nemohl jsem se najednou zvednout a odběhnout pryč, ještě by mě hledala. Vtom se mi najednou ozval v hlavě tátův hlas. “Uzavřeli jsme dohodu s Borůvkovou smečkou, v lese severně od nás, o vzájemné pomoci při ochraně a lovu. Znamená to pro vás, že odteď po představení se tamnímu alfovi, můžete volně procházet jejich územím. Zároveň oni mohou přeběhnout po našich hranicích. Jestli máte dotazy, najděte mě nebo Elisu. Arcanus.“ “Co? Tati? Ty jsi někde tu?“ zavolal jsem, ale nikde jsem ho neviděl a stejně… Ten hlas přicházel spíš z mojí hlavy. Páni, to bude jedna z jeho magií, že? uvědomil jsem si s obdivem.
Vtom jsem uviděl mámu, jak se řítí dolů z kopce. “Mami!“ zavolal jsem na ní, ale sotva se o mě otřela, už vyrazila dál. “Hej, počkej na mě!“ vyskočil jsem na nohy a vystartoval za ní. “Co tak utíkáš! A kde je Ragarská smečka?“ volal jsem za ní a ještě víc zrychlil, abych ji dostihl.

→ Středozemka přes ježčí mýtinu

“Jasně že jo,“ zavrtěl jsem ocasem. “Jen by mě zajímalo kdy zjistím, co to je… Nejradši bych byl, aby to bylo už hned,“ povzdechnul jsem si, ale něco mi ještě vrtalo v hlavě. “Jo, mami? Myslím… Myslím, že jsi měla pravdu,“ sednul jsem si k ní a radši se ani nepokoušel o ten elegantní posed, který se povedl Životovi. “Život je… Milý, ale zvláštní. Měl jsem z něj divný pocit. Což je divný, ne? Když je fakt hrozně super, ale něco se mi na něm nelíbilo,“ zmateně jsem se zamračil, vůbec jsem to nechápal.
“Měl jsem pocit, že je na tebe trochu naštvaný… Je to kvůli té Styx, jak jsi vyprávěla?“ zeptal jsem se, ale nelíbilo se mi dělat poslíčka, když jsem nechápal, co se děje. “Prý… Měl jsem ti něco vyřídit. Mluvil něco o tom, že… Um… Žij a nech žít? Jo, něco takovýho říkal. Že by ses tím prý měla řídit nebo co,“ předal jsem vzkaz a doufal, že ho moc nepopletl. Už se mi tu nechtělo moc dlouho zůstávat, těšil jsem se na ten lov, ale mamka navrhla, abychom tu ještě chvilku zůstali. “Jo, jasně. Klidně, pokud chceš. Půjdeš taky za ním? Pro to tu chceš zůstat?“ napadlo mě. Nejspíš si to s ním chtěla vyříkat sama. Vsadím se, že proti mojí mamce nemá ani Život šanci, zazubil jsem se v duchu. Skoro bych to i chtěl vidět. Ale za Životem se mi znova nechtělo. “Klidně tu počkám, pokud chceš,“ nabídnul jsem.

← Vrchol

Ze Životova kopce jsem scházel hodně zamyšlený. Jak jsem se vzdaloval, ten zvláštní pocit, který jsem cítil už nahoře, se zesiloval. Co to bylo? Mamka měla pravdu. Asi bych mu neměl věřit. U něj sem se cítil dobře, ale… Ale. Čím to bylo? zamyšleně jsem skopnul malý kamínek do potůčku. Život byl rozhodně milý a laskavý. Asi musí být trochu podivín, když je tam nahoře tak sám, usoudil jsem, ale moc mi to nepomohlo. Rozhodně jsem víc věřil mamce, než nějakému vlkovi, co žil sám uprostřed hor.
Oj a já se ho zapomněl ještě na něco zeptat! uvědomil jsem si, ale když jsem se ohlédnul zpátky, už jsem ho neviděl. Ušel jsem docela daleko a zas tak moc se mi za ním znova nechtělo. Je to pro to, že bych tam zůstal, nebo pro to, že se cítím tak… divně? dumal jsem, ale to už jsem v dálce zahlédl mámin šedý kožíšek. “Mami!“ zavolal jsem na ni s úlevou a zrychlil krok, abych byl u ní co nejdřív.
Jemně jsem se jí otřel o bok a usmál se na ni. S mámou jsem měl podobný pocit, kdy jsem se cítil příjemně a v bezpečí, ale na rozdíl od Života tam nebyl ten zvláštní… podtón. “Měla jsi pravdu,“ řekl jsem jí zamyšleně. “Život je opravdu zvláštní. Je milý, ale… Nemyslíš, že když je tam v kopcích tak sám, je trochu zvláštní?“ snažil jsem se zformulovat svůj pocit, ale moc mi to nešlo. “Každopádně, myslím, že mi pomůže,“ zavrtěl jsem ocasem. “Říkal, že magii už mám a každou chvíli by se měla projevit! A taky… Že prý ví i o nějaké další magii, kterou budu mít,“ nadšeně jsem se začal culit. Přesně tohle jsem si přál. Život byl možná podivín, ale snad přání plnil.

← Narrské kopce

Pospíchal jsem tou cestičkou nahoru, na které jsme s mamkou zastavili. Já to zvládnu. A úplně sám! Cítil jsem se vážně hrdě. Navíc, mamka za mnou už nešla, takže jsem to musel najít úplně sám. Ne že by to bylo nějak zvlášť těžký, cítil jsem pak spousty vlků, kteří tu šli před tím. Možná jsem i cítil někoho známého Meiný? Možná… Ten taky přece umí spoustu magií, tak možná mu Život taky pomáhá, vzpomněl jsem si na svého nejlepšího kamaráda. U něj jsem taky nevěděl, kde je. Ale rád bych ho znovu potkal, i když říkal, že se uvidíme, až vyrostu a budu schopný se o sebe sám postarat. “A k tomu taky patří umět lovit!“ přikývnul jsem sám sobě a slíbil si, že to budu hodně trénovat. A taky musím trénovat tu magii! Teda, až mi jí Život dá…
Pokračoval jsem dál, šlapal jsem kolem malého potůčku, který vesele zurčel a uháněl opačným směrem. Zajímalo by mě, jaký Život je, uvažoval jsem. Mamka mi řekla, ať si na něj dám pozor, třeba je ve skutečnosti zlý? Nebylo mi úplně příjemně, když jsem si uvědomil, že jdu za někým, kdo skoro zabil Nym mamku. Ale tu magii bych vážně chtěl. A navíc, mamka říkala, že předtím byl fakt milej ne? Tak třeba bude milej i teď.
I když… Už jsem si nebyl až tak jistý. Přece jenom… Když se někoho obává mamka… Ohlídl jsem se zpátky, ale už jsem jí neviděl. Vlastně jsem ji nemohl vidět už hodně dlouho, ale byl jsem rád, že tu teče ten potok. Pokud na mě Etney nepoužil magii příkazu, tak se možná přece jenom jen tak ztrácím. A taky jsem se ztratil, když jsem přece potkal Sheyu a tu velkou černou… Ani jsem si nevšiml, že se moje okolí změnilo, než jsem zamyšleně zvedl hlavu.
“Oh,“ vydechl jsem, když jsem uviděl ten obrovský kamenný oblouk. “Je krásný, že?“ ozvalo se najednou za mnou a já překvapeně vyjekl. Za mnou stál vlk. No, vlk. Na první pohled mi došlo že to není vlk. Byl to VLK. Chvíli jsem si ho jen prohlížel, protože jsem nikdy v životě neviděl vlka, který by tak málo vypadal jako vlk, ale zároveň nic jiné než vlk nemohl být. On taky mlčel, ale pobaveně se usmíval. “Jsem rád, že jsi mě konečně přišel navštívit, Sionne,“ usmíval se na mě. “Jak… Jak to že znáš moje jméno?“ vyhrkl jsem první věc, která mě napadla, ale hned bych si nejradši plácl do čela. Vždyť je to Život! Jasně, že ví, jak se jmenuješ. “To máš rozhodně pravdu,“ odpověděl mi znova tím jemným a příjemným hlasem. “Ty umíš číst moje myšlenky?“ znova jsem se zaraženě zeptal. “Jistě, že umím. Neumí to náhodou i tvůj otec? Co myslíš, kdo mu tu magii daroval do vínku?“ pořád se na mě tak příjemně usmíval, až jsem nevěřil tomu, co mi říkala mamka.
“Nechceš dál?“ pousmál se a šel dál, až pod ten oblouk, kde se v jeho stínu posadil. “Myslím, že máš něco na srdci,“ povzbudivě na mě zamrkal a já k němu pomalu přišel. “No… Jo. Mám. Vlastně toho mám na srdci docela hodně. Jakože, otázek,“ začal jsem a když na mě povzbudivě zamrkal, znova jsem se nadechnul s první otázkou: “Mám nějakou magii? Teda, vím, že nějakou mám. Snad. Určitě. Doufám. Ale… Jakou? Nebo ji ještě nemám a dostanu? A kdy to bude? Br… Etney je o dost starší než já a mamka neví, jakou magii má. Je to tím, že žádnou nemá, nebo ještě nemá, nebo o tom prostě nemluví?“ vysypal jsem ze sebe první nálož, která mě trápila.
Život se jen vesele usmál. “Otázek máš opravdu mnoho, mladý Sionne. Magii máš už od narození, kdy obdarováváme všechny vlky. Velmi brzy bys už ale měl pocítit její účinky,“ elegantně si přehodil jednu tlapu přes druhou. “Tvůj bratr Etny přirozeně magii má také a velmi dobře o ní ví. Pokud se ale rozhodl, že vám o tom neřekne, měli byste jeho rozhodnutí respektovat,“ pokračoval dál a já trochu zkroušeně přikývl. Život ale měl pravdu. “Tak když jsem ti už zodpověděl na otáz-„
“A myslíš, že bys mě mohl naučit taky nějakou další magii? Hrozně rád bych chtěl umět něco dalšího, když všichni kolem mě umí tolik věcí.“ vyhrkl jsem znova. Moje otázky rozhodně ještě neskončily. “Další magii, ano?“ pousmál se trochu záhadně a znova si přehodil tlapy, tentokrát obráceně. “Ještě neumíš jednu a už chceš druhou… Pokud je to to, po čem toužíš… Možná se ti to vyplní. Hádám ale, že ani nevíš přesně, co bys chtěl, že?“ vědoucně se na mě zadíval a já bezděky přemýšlel, jak může být tak skvělý. “No… Jo. Pro to bych jich rád uměl hodně, abych si z nich nemusel tak vybírat,“ vysvětlil jsem a doufal, že to nezní moc hloupě.
Život vypadal… Že mě chápe. Že mi rozumí. To se mi moc líbilo. “Tak mladý. Už jsem skoro zapomněl, jaké to je, vidět mladé vlky, dychtící po schopnostech, které nemají. Tvoji mladí přátelé jsou podobní.“ Kolik vlků vlastně Život znal? Muselo jich být hrozně moc. “Takže tu byla i Nym?“ zavrtěl jsem ocasem, když jsem si na ni vzpomněl. Zajímalo by mě, jakou magii teď umí, když ho teda už navštívila. Určitě to bude nějaká úplně skvělá a úžasná, o které třeba ani nevím. “Ano, už i Nym mě navštívila, v tomto malém království. Ona si ale neodnesla magii, ale jiné schopnosti. Můžu ti pomoct třeba s rychlostí. To sis přál ne, být rychlejší než Elisa.“
Zíral jsem na něj jak na svatý obrázek. Jak chytrý a úzasný byl! On věděl úplně všecko! Bylo to fakt neskutečný, taky bych chtěl umět tohle, co on. “Da-další schopnosti? No jo, rychlejší bych moc rád byl! A taky… Moc lovit neumím. Ale mamka mi věří, že budu dobrým lovcem, nemohl bys mi pomoct i s tímhle?“ zeptal jsem se. Začal jsem si připadat, že od něj pořád něco chci, a tak jsem trochu couvl. Ani jsem si neuvědomil, že jsem si k němu postupně popošel o pár kroků. Nechtěl jsem vypadat jako moc velký nenasyta, ale… Moc rád bych byl dobrý. A skvělý. Aby na mě byli moji rodiče hrdí. I když… Stálo tohle za to? Přijdu si sem, zeptám se Života, jestli by mě nezlepšil… Není to podvádění? Neměl bych se zlepšit sám? Tohle skoro vypadá jako totální švindlování…
Život si mě chvilku prohlížel, zase ten zvláštní úsměv. Věděl všechno? Jasně že věděl. “Neboj se, to není podvádění. Ani trošičku. Já vám jen pomáhám abyste si uvědomili, co všechno dokážete. Vlci často neví, jaké schopnosti mají, dokud jim někdo neukáže, čeho jsou schopní. Tak to vidím já. A největší radost mi dělá vidět moje děti, jak rostou, perou se se svým vlastním životem, úspěšně vyhrávají a vycházejí z toho ještě silnější, než byli kdy předtím.“ On byl tak… Moudrý. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by mluvil tak… Úžasně a moudře. Ne, to už jsem říkal. Achjo, proč nejsem taky takový? Mírně jsem svěsil uši, ale při pohledu na něj se mi nálada znova úplně zlepšila. Vždyť komu a čemu záleželo na tom, že nejsem až tak dobrý? On mě měl rád a to bylo to jediné, na čem záleželo.
“S radostí se dívám i na tebe, Sionne,“ zazubil se na mě. Také jsi vyšel z mnoha událostí, které byly velmi nebezpečné, ale díky nim ses stal takovým vlkem, jakým jsi teď a je to moc dobře. Dospíváš, Sionne, v krásného silného vlka,“ zamrkal na mě. Nebyl jsem si moc jistý, o čem přesně mluvil. O těch masožravých zajících? Nebo o něčem jiném? Třeba o tom, na co si nemůžu vzpomenout? Tentokrát už mi Život neodpovídal na moje myšlenky, ale upřeně se na mě díval. Jeho výraz byl úplně odlišný od těch, které se na jeho obličeji doteď objevily. Byl takový… Zvláštní. Jakoby chtěl, abych to pochopil, a já to úplně nechápal. Nepochyboval jsem o tom, že Život moc dobře ví, co se všude šustne a poprvé od té doby, co jsem sem přišel, mě začalo mrazit v zádech. Ale tím nepříjemným způsobem. Život ale stále nic neříkal, jen si mě důkladně prohlížel.
“Myslím, že bys už měl jít, Sionne,“ řekl nakonec, jakoby našel to, co chtěl. Najednou se ve mně vzedmula velká vlna nevole. Já odejít nechtěl. Líbilo se mi tu. Bylo to tu moc hezký. “Už… Musím? Fakticky se mi to tu líbí,“ zamumlal jsem nejistě. Život se zatvářil tak, že byl jeho obličej pořád moc milý, ale zároveň z něj vyzařovalo něco, co se nepovedlo ani mamce, když se snažila být přísná. “Vlkům se tu u mě často moc líbí, Sionne. Ale nebezpečí v tom je, že po nějaké době už vůbec nechtějí odejít. Neumí to. Zůstanou tu navždy… Ale ty chceš vidět svoje blízké, že Sionne? Tvoje máma čeká pod kopcem,“ soucitně se na mě usmál a já se hrůzou oklepal. Vážně jsem tu chtěl zůstat, i když mamka na mě čekala tam dole? Vždyť jsem jí ještě jen před chvilkou říkal, jak ji mám rád a teď tu najednou radši zůstanu sedět. Možná navždy. Jak dlouho jsem tu vlastně byl?
Život se jen jemně zasmál. “Jen se neboj, nebyl jsi tu o nic déle než většina vlků. Jsem rád, že tu každý chvilku zůstane, než jde zase dál. Můžu sledovat vlky, jak chci, ale vždycky popovídání si z očí do očí je to nejlepší,“ vysvětlil mi a vstal, aby mi dal najevo, ať už radši jdu. Taky jsem se napřímil ze sedu, kdy jsem si ani nepamatoval, kdy jsem si vlastně sednul. “Vím, že budeš chtít jít i za mou sestrou, Smrtí. Dávej na ní pozor. Není taková jako já a i když víme a vidíme ty samé věci, ona je podává… Jinak. Často řekne věci, kterými chce jenom ublížit. A i když většinou říká pravdu, je to pravda z jejího pohledu, což je ten nejhorší možný, který přesně ví, na jaké místo udeřit, aby to co nejvíc bolelo. Ale teď už upaluj,“ dodal s vážným výrazem a pobídnul mě, ať už se hnu. Nadechl jsem se a s trochou námahy jsem rozhábal zdřevěnělé nohy. “Dobře… Dobře… Tak já teda půjdu, jo? A… Ahoj Živote, moc rád jsem tě poznal,“ oddrmolil jsem rychle a vyrazil pryč, aby mě náhodou znova třeba nenapadlo tu zůstat. To bych přece mamce udělat nemohl.
“A… Sionne?“ zavolal na mě Život. Ohlédl jsem se a napůl skoro doufal, že se přeci jen rozhodl, že si mě tu nechá, než jsem se okřikl. Tyhle myšlenky byly fakt zlý. “Vyřiď prosím svojí matce, že se řídím pravidlem žij a nech žít. Ať se, prosím, taky pokusí jím řídit,“ zavolal na mě, ale zdálo se mi, že z jeho hlasu slyším… Něco dalšího. Vůbec jsem netušil, co to bylo, ale popravdě, moc se mi to nelíbilo. Byl jsem už ale docela daleko, takže jsem jeho výraz nerozeznal, i když jeho hlas jsem slyšel moc dobře. “Ano, vyřídím jí to. Můžeš se spolehnout,“ přikývl jsem a vydal se podél potůčku zpátky za mamkou.

→ Narrské vrchy

// A... OBJEDNÁVKA!

Protože jsem tak trochu excel bitch, dovolila jsem si to rozepsat taky do excelu, abych se případně někde nepřepsala.

← Kopretinová louka přes Tenebrae

“Oh, pak se nedivím, že se jí Nym bála,“ zamumlal jsem a snažil se nemyslet na ten divný pocit, který se zase hlásil o slovo. Nechtěl jsem na něj myslet. I když jsem tušil, že mamka má s tím něco společného, ale… Nechtěl jsem se ptát. Radši ne. “Doufám, že jste jí pořádně nakopali zadek,“ zazubil jsem se na mamku, když zavrčela. Vypadala hrozivě. A hustě!
Po mém výbuchu se zastavila. Zabrzdil jsem až o pár kroků za ní a opatrně se k ní vrátil. “Mami?“ zeptal jsem se zmateně a čekal hodně. Naštve se? Urazí? Netušil jsem. Ona se ale o mě opřela, hlavu si položila na můj bok. Přitáhl jsem se k ní blíž a udělal to samé. Bylo to moc příjemný a měl jsem radost, že to mamka pochopila. Já ji rozhodně nezklamu. Budu ten nejlepší syn, jaký můžu být. Trvalo to až moc krátce. Ale to nevadí. Po tom, co se odtáhla, jsem se na ni vesele křenil s vítězným výrazem, který se ale hned změnil na zamyšlení, když mi začala vyprávět o Lil. “Oh, to… By mě nikdy nenapadlo,“ vydechl jsem překvapeně. Nechtěl bych, aby si jednoho ne pro Lil někdo přišel a odvedl si jí domů. Vždyť říkala, že už rodinu nemá! protestoval jsem v duchu. “Ale ona taková není. Rozhodně by nebyla hrozbou pro nikoho. Vždyť je hrozně hodná! Nebyl by větší hrozbou dospělý vlk, který přijde do smečky? Vždyť i ten může být nemocný nebo dokonce zlý. Nechápu, jak by mohlo vlče plánovat něco, co by nám mohlo ublížit. Takhle bychom ale nemohli nikoho přijímat, protože bysme byli moc opatrný, ne?“ mudroval jsem, zatímco jsme vyrazili dál.
Už jsme byli v kopcích a barva kolem se úplně změnila. Obdivně jsem si prohlížel všechny ty barvy, které jsem ještě nikde jinde neviděl. “Asi se mu ani nedivím, že chce žít tady, je to tu fakt krásný,“ zamumlal jsem s hlavou zvrácenou nahoru, abych si to všechno mohl prohlídnout. Teda kromě našeho lesa. Ten je nejlepší. “Tak jo, už se moc těším!“ zavrtěl jsem ocasem. Aspoň budu mít trochu tréningu, než to začne opravdu a pořádně. Uší bude možná docela přísná, tak se musím snažit. “Ale vážně jsem ještě nic nelovil… Jenom tehdy, když na nás zaútočili ti masožraví zajíci. Pamatuješ se na ně? Jednoho se mi povedlo zakousnout,“ trochu jsem se chlubil, abych zakryl fakt, že jsem se docela styděl za to, že jsem ještě ani nezkusil nic ulovit. Ode dneška poctivý tréning! Aspoň jedna kořist každý den!
“O magii!“ řekl jsem rozhodně. “I když si nejsem jistý, jakou… Hm… Myslíš, že mi poradí?“ zamyšleně jsem si sedl na zem. Chtěl jsem chvilku posedět, ale všechno mě brnělo, jakoby mi po celém těle běhali mravenci. Nemohl jsem se už dočkat. “Hele, víš co? Já si to promyslím cestou nahoru. Třeba mi i on poradí, ale neboj budu na něj dávat pozor,“ rozverně jsem na ni mrknul a docela sebevědomě vyrazil rychlým krokem ještě dál nahoru. Ani jsem si neuvědomil, že mamka možná chtěla jít se mnou. Cítil jsem se tak nabuzený, že jsem se to rozhodl absolvovat úplně sám!

→ Vrchol

← Náhorní plošina přes středozemku

Nadšeně jsem skočil do vody a trochu víc kolem sebe plácal, než bych nutně musel. Jo. Magie vody by se mi fakt líbila. “Když žije sám, musí mu být fakt smutno,“ prohodil jsem a cestou se z vody napil. “Pro to pomáhá vlkům s magiemi? Aby měl aspoň trochu kamarádů?“ Mě by se asi fakt nelíbilo, kdybych byl sám v nějakých kopcích. Jsem rád, že mám naši smečku. Zamračil jsem se, když mi začala vyprávět o tom, že bych mu neměl věřit. “Kdo je Styx?“ naklonil jsem hlavu na stranu. “Nym o ní mluvila… Nevypadala nadšeně. Je ta vlčice zlá? A Lennie je její náhraní mamka a kamarádka Brokoličáka… Teda Saviora?“ ujišťoval jsem se, ale rozhodl se teda, že si na toho Života dám pozor. “Proč za nimi teda chodíme, když nás skoro zabili?“ zamručel jsem a už se mi zas tak moc nechtělo. Ale když už jsme vyrazili… Vsadím se, že by mamka nebyla moc nadšená z toho, kdybych se najednou chtěl otočit.
“To neříkej!“ vykřikl jsem a znova popoběhl, protože jsem opět nestíhal. “Jak můžeš něco takovýho říct. Vždyť… jste moji rodiče!“ zlobil jsem se na mamku. Vždycky byla trochu ostrá, ale tohle bylo fakt hnusný. “Nemůžeš mi říkat, jaký budu. Vychovali jste mě a vždycky jste se o mě postarali,“ mračil jsem se na ní. Nechápal jsem, jak něco takového může úplně klidně říct. Vždyť bych se pro ni i rozkrájel. “A hlavně: já NEJSEM jako Etney nebo Awnay,“ dodal jsem důrazně. “Já jsem Sionn, tvůj syn, který tě bude mít navždycky rád. To ti slibuju,“ řekl jsem už o něco měkčeji, ale pořád trochu naštvaný. “To že si to nemůže dovolit, neznamená, že nechce,“ poznamenal jsem k Lilac, ale rozhodl se, že se už na to, jak to říká, nebudu dál zlobit. Mamka to tak nemyslí. Jen je trošku drsnější.
Jen jsem přikývl na to, co říkala o mých sourozencích. Zní, jakoby toho hodně litovala. Určitě jí to ve skutečnosti mrzí, přemýšlel jsem a znova trošku zaostal, tak jsem přidal do kroku. Vážně nekecala, když říkala, že budeme běžet. Jednou budu tak rychlý jako ona. A ještě rychlejší! “S Uší? Tak to bude skvělý, už se moc těším“ zavrtěl jsem nadšeně ocasem. Už docela dlouho jsme se nebavili a konečně jsem měl skvělou výmluvu, proč s ní trávit čas. “A někdy bychom si mohli jít zalovit i spolu, když jsem ti minule dal košem, ne?“ rozverně jsem na ni zamrkal s jasnou připomínkou toho, že já jsem já a já s ní čas trávit chci. “Jasně že chci!“ horečnatě jsem vyhrkl. Kdo by to nechtěl. “Jen jsem byl překvapený. Ale určitě, určitě to moc chci,“ ujišťoval jsem jí a přidal ještě víc do kroku, když ukázala na ty kopce. Máma vypadá hrozně hezky, když se směje.

→ Narrské kopce přes Tenebrae

“Jo? To je skvělý!“ zavýskl jsem nadšeně a už stál na nohách, připravený okamžitě vyrazit. “Jaký je? Je hodný? Dá mi něco pokud ho poprosím? Třeba by mi dal i nějakou další magii! Jak vlastně vypadá, tam, kde žije? Má tam i nějaký kamarády? A co vlastně sám umí?“ nadšeně jsem brebentil. “Rozhodně nebudu!“ zazubil jsem a přidal do kroku, aby věděla, že to myslím opravdu vážně. Byl jsem hrozně rád, že se mnou jde. Rozhodně jsem kmital nohama, ale mamka byla taky hodně rychlá.
“No jo… To bylo asi hodně hloupý,“ zamrmlal jsem a trošičku mi bráchy přestávalo být líto. “Mě hrozně nebaví i jen chvilku sedět na místě,“ dodal jsem a ještě trochu přidal do kroku, abych jí stačil. “Víš ale že já vác mám hodně rád, že jo?“ usmál jsem se na mamku. Oba rodiče byli skvělý. “A to, že máte i tolik práce se smečkou je ještě hustější! Že toho tolik zvládáte. Jen je mi líto mých kamarádů, který prý rodiče nemají…“ povzdechl jsem si při myšlence na Nym, Lil a Tati. “Ale Lilac už je taky vlastně moje ségra, ne? Je hrozně milá, ta snad nebude jako moji starší sourozenci,“ pousmál jsem se. Byl bych rád, kdyby byla mojí ségrou.
Když mamka pokračovala, skoro jsem překvapením zakopnul. “Co… Cože?“ vyjekl jsem. “Lovec v zácviku?“ znova jsem přidal do kroku, abych jí dohnal. “Já? Nespletla ses třeba? Vždyť… Vždyť já ještě v životě ani nelovil,“ přiznal jsem trochu rozpačitě. A to zrovna mmka se mnou chtěla jít lovit! nejradši bych si plácnul do čela. Pak jsem ale rozhodně přikývnul. Když i mamka říkala, že přívěšky jsou cenné, bylo to určitě správný rozhodnutí. “No… Našli jsme ho společně s Lil a možná bychom se hádali, kdo si ho nechá… Navíc je moc velký pro nás oba. A… Rodina je taky moc cenná ne? Takže se to perfektně hodí,“ spokojeně jsem zavrtěl ocasem, hrdý na to, jak se mi to povedlo říct. Pokud s tím bude Lil souhlasit, dám mu ho hned, jak ho uvidím, rozhodl jsem se.

→ kopretinová louka přes středozemku