Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se na nás otočila, ale nevypadalo to, že by něco zpívala. Už jsem chtěl otevřít tlamu a komentovat její různobarevné oči, než se najednou ozval ten zpěv mnohem, mnohem hlasitěji. A vycházel… Od toho stromu! Proč jsem si ho do teď nevšiml? Vždyť… Vždyť byl tak krásný! Úplně úžasný! Nádherný! A… Ty krásné plody! To vypadá docela jinak než ostružiny. Mnohem… Líp! To bych mohl donést Nym, určitě by se jí to líbilo! napadlo mě, zatímco jsem jako ve snách ťapal ke stromu blíž. Ale… Co teď? Byly moc vysoko a já nebyl tak vysoký, abych na to mohl dosáhnout. “Hele, Lucy, nechceš mi pomoct? Třeba bych na tebe vylezl a…“ začal jsem, než mi došlo, že to nechci. Nechci, aby mi pomáhala. Pak by chtěla taky nějaký pro sebe. A vůbec, Nym taky nic nedonesu! Proč bych měl! Chci je. A chci všechny! Kdo by si je víc zasloužil než já?
A v tom, jako kdyby se mi vyplnilo přání, ty krásné plody najendou spadly na zem. Nadšeně jsem za nimi skočil, ale najednou se mi rozkutálely všemi směry. “To ne!“ vyjekl jsem a uviděl tu běloočku (//Baghý) jak mi sežrala jedno a pak se vrhla i po dalším MÉM plodu! Polila mě hrůza. Tak to ne! Vrhnul jsem se teda k tomu, co byl ke mně nejblíž, ale to se ke mně už vrhala další tmavá. Musím něco rychle udělat! Teď hned!
Bez myšlení jsem skočil přímo na ní, abych ji zválcoval a odsunul stranou. Napálil jsem to přímo do ní, ale vlčice byla těžší, než jsem čekal a spadnul jsem na ni. Na malinkou chvíli se mi zatmělo před očima, ale měl jsem jen jediný cíl – dostat se ke své Ňamce dřív než ta černá potvora. Všechny byly moje! Ještě poslepu jsem se začal na jejím těle svíjet, abych ¨se přetočil z boku na břichoa přes ní se doplazil až ke své odměně. Při tom jsem nevybíravě šlapal po ní, bylo mi fuk, jestli se odrazím tlapou o její čumák nebo pozadí. Musel jsem ho mít!
Hned, jak jsem pocítil jeho sladkou vůni, jsem otevřel tlamu a vrhnul se dopředu. Kulaťoučký plod mi vletěl do chřtánu takovou rychlostí, až jsem se zakuckal. Ale koho to zajímalo, už jsem ho měl v tlamě! Chvíli jsem se dusil, až se mi znova zatmívalo před očima, ale nakonec jsem ho spolkl celý bez žvýkání. Otočil jsem se na tu černou s bílým uchem s vítežným úsměvem. Heč! Mě to jen tak někdo nesežere!
Pak jsem se ale podíval na svojí kamarádku. Nebo spíš na to, co jí leželo blízko u nohou. Poslední kousek! Už jsem ani nepřemýšlel, že je to moje nejlepší kamarádka z dětství a trenérka lovu. Žádný respekt. Žádné myšlenky. Než ten hlad! Vrhnul jsem se okamžitě k ní, připravený ji převálcovat, kdyby to bylo nutné.

← Asgaar přes Medvědí řeku

“Hele… Jsi v pohodě?“ vyděšeně jsem kulil oči na svou kamarádku, která najednou začala sípat a házela vražedný pohledy na všechny strany. Vůbec nevypadala jako ta Lucy, kterou jsem znal… Savior je Brokoličák… Vymysleli jsme mu tu přezdívku s Nym a Lil… Počkat, cože?“ zmateně jsem se na ni podíval. “Siana? Jakože TA Siana?“ vyjekl jsem. Bylo tu víc Sian? Ale… Lucy byla docela stará na to, aby TA Siana byla mámina kamarádka, ne? Nebo máma byla až TAK stará? Chtěl jsem otevřít tlamu, abych se na to jedné z nich zeptal, ale pak jsem zachytil pohledy obou z nich. Ještě štěstí, že aspoň táta nebyl naštvaný, jinak by to už byl fakt gól.
Asi pro to na mě byla máma naštvaná, že jsem to řekl… Ale tak mi to mohla říct, ne? Jak mám vědět, že Lucy je taky malá brokolice? durdil jsem se v duchu a byl jsem rád, že jsme už pryč. Ta si mě ještě podá, až se vrátíme z lovu… zaúpěl jsem, ale momentálně jsem byl od ní daleko a v přítomnosti už konečně zase veselé Lucy. “Jo! Už jsem lovil! A dokonce úspěšně!“ začal jsem, ale najednou jsem si uvědomil, že se začíná ochlazovat.
“Hele… Není tahle noc nějaká dlouhá? A…“ zarazil jsem se. Stál jsem právě na sněhu? Šťouchnul jsem do toho packou. Vypadalo to jako sníh. “Ó ne,“ zaúpěl jsem. “Že já si návrat chladnějšího počasí přál až moc?“ zakňučel jsem a podíval se na Lucy, aby mi to pomohla vysvětlit. Tohle nebylo normální, ne? Stejně jako ti masožraví králíci. A k tomu… Ten zpěv.
“Slyšíš to taky?“ zeptal jsem se a skoro bych se i otočil zpátky domů… Kdyby to nezpívalo tak krásně. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Znělo to tak nádherně, že jsem byl odhodlaný zjistit, kdo má tak krásný hlas a… A co potom? Hrudí se mi rozlilo příjené teplo, které i navzdory zimě příjemně tepalo a hřálo. “Můžeme se na to jít podívat, ne?“ zeptal jsem se Lucy nevinně, mávnul ocasem a vyrazil bez její odpovědi. Prodírat se mezi ledovými rampouchy těsně před začátkem léta byla teda lahoda, ale co bych neudělal, abych zjistil, kdo tak zpívá?
Vtom jsem zahlédl vlčí siluetu, která seděla na zemi a dívala se jiným směrem. “To ty?“ zeptal jsem se překvapeně. “Nevěděl jsem… Že nějaký vlk umí tak zpívat,“ zamumlal jsem okouzleně a pozoroval hnědou vlčici s rampouchy v srsti. Třeba je to samotná Paní Zima!

Přikývl jsem, když mi začala vyprávět o lovu. “Páni. Tušil jsem, že to bude fakt zábava, ale až takhle?“ rozzářil jsem se. Představa, že budu moct být mnohem lepší jen tím, že budu lovit, mě úplně nadchla. Už jsem si představoval, jaký možná budu, až budu tím nejlepším lovcem v celé zemi. Bude pak se mnou chtít jít Nym lovit? Nebo bych jí mohl něco ulovit úplně sám a pak jí to ukázat!
“Bude to zajímavý příběh, že jo?“ v očekávání jsem jemně zavrtěl ocasem. Byla škoda, že mamka o tom nechtěla vyprávět hned, ale stejně jsme byli unavení, takže si můžeme odpočinout a pak mi o tom někdy řekne. I když… sjel jsem ji pohledem. Kdo ví, jestli se teď vůbec unaví… Kdo ví, co jí Život udělal, pomyslel jsem si kysele. Pořád mě žralo, že mi nevěřila. “A co Savior, už sis konečně všimla, že opravdu vypadáš jinak, když to i on říkal?“ zeptal jsem se jí, ale to už jsme přiházeli k tátovi a Uš… Teda Lucy.
Zmateně jsem se na mamku otočil, když na mě tiše zavrčela. Cože? Jaká diskrétnost? Proč jim to chtěla tajit? Těkal jsme očima mezi všema třema. Mamka se najednou zase szačala tvářit kysele, táta byl překvapený a Lucy… Nevypadala, že by ji to nějak zajímalo do té doby, než to neokomentoval táta. Chvíli jsem na ni překvapeně zíral. Cože? Jaký fotřík?
A pak mi to najednou došlo. “Po… po… počkej! To jako chceš říct, že Brokoličák je tvůj táta?“ vykřikl jsem překvapeně. Tak to nene… “Jak to že o tom vůbec nevím? My máme ve smečce Brokoličákovu dceru celou dobu a nikdo mi to neřekne?“ vyjekl jsem, ale jen jsem se ohromeně díval na Lucy, svojí kamarádku od té doby, co se pamatuju a… Vůbec jsem v ní toho Brokoličáka neviděl. Páni. Prostě páni.
Mamka se ale naštěstí přestala mračit na mě, za to se podívala na Lucy. No jo. Na lov jsem skoro úplně zapomněl. “Jo! Ukážeš mi všechny svoje triky? Budu umět ulovit jakoukoliv kořist? Ukážeš mi i jak se loví jeleni, že jo?“ zavrtěl jsem ocasem a skoro úplně zapomněl na tu pakárnu s Brokoličákovými dětmi. Hehe, malý brokoličky… “Můžeme jít teď hned? Prosím,“ andělsky jsem se na ni usmál a doufal, že k tomu svolí. Vlastně… Chtěl jsem jít lovit vlastně HROZNĚ moc. To nadšení mě úplně táhlo pryč z lesa, vždyť doma stejně nic extra zajímavýho k ulovení není, to bych už přce dávno potkal. Ale… Tím opačným směrem, než jsme s mamkou přišli… Tam jsem tušil nějakou úplně skvělou kořističku! “Tak my jdeme, jo? Mějte se!“ zamával jsem na rodiče a čumákem pošťouchnul Lucy, aby šla už taky. Nad novými sourozenci se může pohoršovat i po tom, ale teď jdeme lovit!

→ Medvědí jezero přes medvědí řeku

// Nebesa se rozestoupila, rozzářila se žhavým žárem a z nebe pršel zlatý déšť. Do toho se ozval burácející hlas "Chceš jít na Newlinovu akci." A já mu odpovídala, že nemůžu, že mám zkouškový. Hlas ale na mé nářky nedbal a zaburácel ještě hlasitěji, až se všechny budovy v blízkosti chvěly. A tak jsem zvrátila hlavu vstříc těm zlatým kapkám a zvolala: "Dobře! Přijímám tvou výzvu!"

// Děkuju moc za úžasnou akci a stejně jako Blue a Maki bych poprosila o kameny

- Přidáno

← Mahtaë

Jakmile jsme vběhli do lesa, máma se začala tvářit líp. Možná byla jen napruzená, že už dlouho nebyla doma… I když návštěva Brokoličáka a ostatních byl její nápad, tak nevim, co se tak mračila. “To jsou fakt zajímavý jména, zajímalo by mě, jak na ně přišli. Myslíš, že taky mají nějakou starou kamarádku Rowenu?“ přemýšlel jsem. “Stejně je hustý, jak rodiče na ty jména přicházejí, mě by to nikdy nenapadlo,“ dumal jsem dál, zatímco jsem pozoroval jeden větší strom, který nám stál v cestě. Normálně bych ho podlezl, ale… Podlézání je pro prťata. A vždyť i Nym říkala, že jsem už skoro dospělej. Přikrčil jsem se, napřímil uši a zacílil pohled. Tohle zvládnu.To je v pohodě. Ten klacek je jen třikrát tlustší než já, to je v pohodičce… dodával jsem si odvahy.
Už jsem ale přemýšlel moc dlouho. Popoběhnul jsem pár kroků, silně se odrazil a letěl. Ke svému překvapení jsem ten kmen přeskočil, co jsem ale nečekal, byl tvrdší dopad, při kterém mi podklouzly tlapky a rozplácl jsem se na zemi. “Uf,“ zafuněl jsem a pomalu se vyškrábal na nohy. “No co, chtěl jsem to jen zkusit,“ zakřenil jsem se na mámu, která si vybrala mnohem rozumnější cestu. Rozumnější možná, ale zábavnější? “Potřebuju taky trénovat různý pohyby, pokud mám být lovec, ne?“ zamrkal jsem nevinně.
Mamku ale asi pořád trápilo to, jak na mě vyjela. Ani jsem si neuvědomil jak, ale najednou jsem se na ni usmíval tak moc, až mě začaly bolet koutky. “Neboj mami, já se nezlobím,“ řekl jsem jí, ale trochu mě znervóznilo, jak mluvila o Nym. Co myslela tou dobrou kamarádkou? Z nějakého důvodu jsem se cítil skoro provinile. “Povyprávíš mi někdy, jak jsi vyrůstala ty?“ navrhnul jsem, zatímco jsme vyrazili, jak jsem pochopil, za tátou. Viděli jsme se vůbec od té doby, co tu byla Nym s rodinou?
Táta tu byl s Uší, teda Lucy, kterou jsem taky nějakou dobu neviděl. “Ahoj parťáku,“ zakřenil jsem se na ní spiklenecky. Jak bylo dlouho, co jsme si hráli? Zdálo se to být jako roky. teď si to ale pořádně vynahradíme. Trénování lovu bude paráda, těšil jsem se. “A ahoj tati,“ nevinně jsem zamrkal na taťku, jako kdybych si ho všimnul až teď. Divoce jsem přikývnul, když mamka řekla, odkud jdeme. “A hádej co? Nym má nevlastní sourozence! Máma Lennie pomáhala s porodem!“ vyklopil jsem hrdě, že můžu taky nějakou suprově zajímavou novinkou přispět.

← Západní Galtavar přes Cedrový háj

Nevěřila mi! Pořád mi nevěřila. Co jsem musel udělat, aby konečně pochopila, že jsem to neudělal schválně? Tiše jsem si povzdechl. Stejně mě nebude poslouchat. Bude si mlít svoje a tak to bude až do konce světa… Radši jsem jí už neodpovídal, i když jsem měl další odpověď na špičce jazyku. Stejně by to nechápala. Aha, takže jen slušné je říct, Sionne, drahoušku, pojď se podívat na vlčata, jo? durdil jsem se v duchu nad tou nespravedlností.
Měl jsem ale pocit, že by na mě každou chvilku mohla začít vrčet a… Já chtěl zpátky tu mámu, která se se mnou smála a učila mě lovit. Z nějakého důvodu se vrátila do svojí, podstatně míň hezčí nabručený podoby. Už jsem skoro otevíral tlamu, abych se jí zeptal, co to bylo, co ji naštvalo, ale znova jsem se zarazil. Máš rád svůj ocas? Máš. Tak se nesnaž o něj přijít, napomenul jsem se, i když jsem si stejně nemyslel, že by toho byla mamka někdy schopná. U cizích jo, to bez debaty. Stejnak je můj ocas moc hezkej na ukousnutí, zakřenil jsem se.
“A co ta jména vlčat? Znáš je nebo ne?“ zopakoval jsem svou otázku, kterou se rozhodla ignorovat, nebo na to prostě zapomněla. Blížili jsme se domů a cítil jsem, jak se mi můj (stále neukousnutý) ocásek začíná podvědomě zvedat. Když jsem se kouknul na mamku, tvářila se už o dost líp. “Konečně, doma,“ vydechl jsem a vběhnul hned za ní.

→ Asgaar

← Ragar přes Jedlový pás

Když už se se mnou nebavila, aspoň jsem se mohl rozhlížet kolem. Byl jsem tu už? Tlapku do ohně bych za to asi nedal, ale vypadalo to hodně podobně jako ta velká pláň, kde jsem potkal tati s paní Vločkou. Hm, zajímalo by mě, co se s nimi stalo… Snad ji Vločka vrátila domů… dumal jsem a přeskočil jednu větší krtinu. Počasí bylo už vážně nádherný, konečně žádná plískanice, žádný mrazy a jen hezký sluníčko. Mohli bychom se jít s Lil třeba koupat… A konečně uspořádat tu vodní bitvu, co jsme o ní mluvili… A nebo jsme se bavili o vodních pirátech? Eh, kdo ví… Snad už budou s Jájou doma.
Byl jsem skoro až překvapený, když mamka promluvila. Skoro bych to nečekal. “Jo, vidím. Předtím jsme běželi tamtím lesem,“ kývnul jsem směrem k tomu divnému místu a byl rád, že se mamka rozhodla vybrat jinou cestu domů. Rozhodně příjemnější a slunečnější. “Ale nemusíme zastavovat, já to zvládám docela dobře,“ navrhl jsem, i když jsem si nebyl úplně jistý, jestli to budu zvládat, ale zase… Chtěl jsem si u ní šplhnout alespoň takhle. Ať se už nezlobí. Vždyť jsem vlastně nic špatnýho neudělal.
“Ale říkal jsem ti, že to Lennie vůbec nevadilo. Sama mi dokonce vlčata ukázala,“ ohradil jsem se a snažil se neznít moc podrážděně. Ona to prostě nemohla pochopit, co? “Navíc, ty jsi mi to zakázala, protože Lennie byla už moc unavená, ne? Šel jsem tam pomalu a kdyby mi řekli, že mě tam nechtějí, šel bych hned pryč,“ argumentoval jsem a zrychlil o něco víc než ona, abych jí dokázal, že fakt se nemusí omezovat kvůli mně. Já už nebyl takovej prťous, že. A zrovna dneska to jasně viděla s těma třema šmudlama. A já se vlastně ani nezeptal na jejich jména, došlo mi až teď. “Um, mami?“ zeptal jsem se opatrně, kdyby byla ještě pořád nabručená a srovnal s ní krok. “Víš vlastně, jak se jmenují?“

→ Mahtaë přes Cedrový háj

Nevypadala, že se na mě moc zlobí. Že jo? Že? “Tak… Tak jo…“ zamrmlal jsem. “Můžeme?“ Ani mi ale neodpověděla a hned vyrazila pryč. Po tmě to bylo o dost jiný skoro ani měsíc nesvítil, zbytek už zastínily hory. Aspoň že šla pomalu, tak jsem moc neměl problém ji následovat, ale teda… Zlobí se na mě. Rozhodně se na mě zlobí… povzdechl jsem se a vyhnul se obzvlášť velkému balvanu.
Radši jsem sklopil hlavu a pozorně sledoval cestu, abych náhodou nezakopnul. To bych pak do ní narazil a ještě by se na mě naštvala. S kousancem se mi fakt jít domů nechce… Ani se na mě ale neohlídla. Ani trošku! Co jí to zase přeletělo přes čumák?
Třeba byl ten porod nějak divnej. Kdo ví, možná ve skutečnosti nemá ráda pohled na krev a fakt se jí nelíbilo, že musela pomáhat. A nebo se tam možná pohádali. Nymina mamka vypadala docela ostře, co když jí moje máma něco řekla. Co když chtěla nějaké vlče pro sebe? Ne, to ne.. Přece úplně nemusí ani Lil a tohle vlče by se přece taky mohlo obrátit proti smečce, až vyroste.
A nebo jí závidí? napadlo mě ještě. To by mohlo být tím. Možná. Ale zase… má už tři děti, proč by chtěla další? A navíc, kdo jí brání si je udělat? Nebo že by už další táta nechtěl? dumal jsem dál a ani bych si nevšiml, že jsme odešli z hor, kdyby máma najednou nezrychlila. “Hej, mami! Počkej!“ křiknul jsem na ní a taky přidal do kroku.

→ Západní Galtavar přes Jedlový pás

← úkryt

Potichu jsem vylézal z jeskyně, jako kdybych doufal, že si mamka nevšimne, odkud přicházím. To bylo už samo o sobě pitomý. Jasně, že už stála, celá napružená a zamračená a zírala na mě, jako kdybych jí sežral celý oběd. Nemohla by se vrátit ta rozesmátá šťastná verze? zadoufal jsem, ale momentálně to vypadalo spíš na smršť krup. “Jé, a… ahoj mami,“ pozdravil jsem ji rozpačitě. “Ty… Ty už jsi vzhůru?“ nervózně jsem se zasmál a těkal očima všude možně jen ne po ní. Byla naštvaná? Asi jo. Jak moc? No, ještě si pro mě nepřišla dovnitř, tak to až tak zlý nebude, ne? Možná ale třeba jen nechtěla rušit vlčata… Takže se na mě třeba vrhne až tady venku…
“Chtěl jsem se jenom rozloučit!“ vyhrkl jsem po chvíli, abych si aspoň trochu zachránil kožich. Ne že by mi někdy něco udělala. Ale občas z ní šel strach. Ale jen trošičku. “A navíc… Lennie to ani nevadilo, víš? Dokonce mi svoje nový děti sama ukázala,“ pousmál jsem se. Byli to fakt hrozně malí drobečkové a docela jsem záviděl Nym, že může mít takový sourozence u sebe doma. Ale zase mám Lil! Zajímalo by mě, jestli jsou už s Jájou zpátky… přemýšlel jsem. Teda, samozřejmě, pokud se z toho Jájina tulení s Castorem přece jenom něco nevyklube… I když nakonec by mi ta vlčata ani tak moc nevadila, mohl bych mít další nevlastní sourozence!
“No, ale teda… Už teda můžeme jít,“ přikývl jsem k mamce. “Pokud se samozřejmě nechceš ještě rozloučit, mohl bych tentokrát počkat venku já,“ zazubil jsem se na ní.

“Co já vím, co se mohlo stát?“ začal jsem a už jsem chtěl pokračovat, jenže nejž jsem se znov nadechl ke dlouhé odpovědi, máma už spala. “Bezva. A co jako mám dělat teď?“ zamručel jsem, mírně uraženě, že jsem jí nestál ani za to, aby mě poslouchala. Ale zase, kdo ví, jak těžký bylo pomáhat Lennie. Hm… Když mě rodila, bylo to podobný? dumal jsem a ani jsem si neuvědomil jak, znova jsem zíral na vchod do jeskyně.
Byla tu ale fakt docela nuda. I když mě Život neopršel žádným kouzelným deštěm, cítil jsem se mnohem akčnější než kdy dřív. Že by tohle byla ta pomoc s lovem a dalšími schopnostmi, o kterých mluvil? Muselo to tak být. Už jsem se těšil, až dorazíme domů a já si budu moct vyzkoušet, jaké to je, být smečkovým lovcem. Teda, pomocníkem. Ale to je fuk, aspoň budu lovit s Uší. Měl bych jí vůbec tak říkat? Nebude se zlobit? Jáje to nikdy nevadilo… Znuděně jsem se převalil na záda. “Lucy,“ zamrmlal jsem její jméno, možná poprvé v životě správně.
Na druhou stranu, Lucy znělo asi líp než Uší. Víc se to k ní hodilo, Lucy bylo takový… Hezčí jméno. Ale Nym se stejně jmenuje nejlíp, pousmál jsem se a znova jsem se otočil na ten vchod, ze kterého pořád nikdo nevycházel. Jak dlouho tu už vlastně ležím? Už asi docela dlouho. “Mami?“ šeptl jsem tichounce. “Já se teda půjdu podívat dovnitř, jo?“ řekl jsem jí, ještě tišeji, abych ji čistě náhodou nevzbudil, s vítězným výrazem jsem se zvedl a vyrazil dovnitř.

→ Stříbřitý převis

“A kdo krvácel? Ona nebo vlčata?“ vyděšeně jsem se na ni díval. To narození vlčat tak bolí, až teče krev? Je to ještě horší než jsem si myslel. Ještě štěstí, že já vlčata nikdy mít nemůžu, oddechl jsem si s úlevou a trochu se přikrčil, když se na mě mamka zamračila, ale nic neříkala. Tak nějak jsem tušil, že se jí to nebude moc líbit, ale zase se teď hodně dlouho bavila s Brokoličákem, tak bude mít třeba docela dobrou náladu a chvíli zůstaneme?
Trochu uraženě jsem si odfrkl. Byl jsem si jistý, že bych tam Lennie ani trochu nevadil. Umím být zticha a fakt bych jenom nakouknul… zabručel jsem si, ale nahlas jsem to radši neříkal a jen si sednul vedle ní. Třeba Nam za chvilku vyleze. A nebo třeba přijde Brokoličák a řekne mi, že bych mohl jít dovnitř. Jo, stačí jen počkat, rozhodl jsem se. “Jasný mami, prospi se. Já se odtud ani nehnu,“ slíbil jsem jí se zazubením a otočil hlavu znova ke vchodu do úkrytu, abych ho mohl dál hypnotizovat. Pokud nikdo nepřijde, možná bych mohl… Jen tak nakouknout, ne? Přece by to nikomu nevadilo, říkal jsem si, ale zatím jen ležel vedle mámy a prohlížel si hory.

Máma byla před vchodem do jeskyně a… Pálila kožešiny? Nym rychle proběhla kolem mě dál a skoro jsem se za ní rozběhl, ale mamka mě zastavila. Nějak jsem si nebyl jistý, že bych jí měl odgnorovat, i když jsem byl fakt zvědavý, co se vlastně dělo. “To už?“ vyjekl jsem. “Nym říkala, že bude mít sourozence, ale až tak brzo? Nestalo se něco? Pro to máš krev na nohou?“ kulil jsem na ni oči. Docela jsem se o Lennie bál, přece jenom to byla Nymina mamka a nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Pak by ale máma nebyla tady a netvářila se docela v pohodě, ne?
Jenže pak řekla to, čeho jsem se bál ještě víc než toho, že by se vlčatům něco stalo. “Už?“ zeptal jsem se a cítil, jak se mi srdíčko zachvělo. Vážně se mi to tu nechtělo opouštět, ale máma měla zas ten výraz klidně tě i poňuňám a dám ti pusu, ale stejně bude po mém. Na chvíli, když se nedívala jsem se vztekle zamračil a otevřel tlamu, abych jí něco řekl a… Nevěděl jsem, co. Zase jsem ji teda zavřel, povzdechl si a radši pozoroval plameny, který mamka ovládala. “Myslíš, že bych mohl ovládat oheň?“ zeptal jsem se na něco úplně jiného, než jsem původně chtěl.
Uvažoval jsem, že bych přece jenom nějak protestoval, ale máma najednou skoro upadla. “Mami!“ vyjekl jsem. “Co se tam vlastně stalo?“ zajímalo mě. Jak jsme mluvili s Nym o těch vlčatech, přepadla mě taky zvědavost, jak vlastně přicházejí na svět. Ptákem to asi nebude. “A co když se mi nechce jít vůbec?“ zamrkal jsem na ni šibalsky. “Ale opravdu, nepotřebuješ si trochu odpočinout? Vypadáš,“ sjel jsem ji kritickým pohledem, “Unaveně,“ dokončil jsem pravdivě. Na druhou stranu, od té doby, co jsme se vrátili od Života, vypadala celkově líp a vlastně i teď když byla unavená, bylo to lepší, než předtím, ale stejně… “Pokud ale budeš fakt chtít jít… Nemohl bych se jít aspoň rozloučit?“ navrhnul jsem kompromis, abych aspoň zahlédl Nym a taky jsem byl tak trochu zvědavý na ta vlčata.

“To… Je hrozný,“ oklepal jsem se. “Asi se pak nedivím, že je většinou takový morous,“ zamumlal jsem. Nym vypadala, že ji to taky docela vzalo, ani jsem se nedivil. Taková hrůza. Chudák Brokoličák.
Stalo se přesně to, v co jsem doufal, že se nestane. Nym se mě zeptala, jak se ta vlčata dělají. “Em… No… Uh… Tak… Prý je udělají spolu vlk a vlčice. A žádný pták v tom prý nehraje roli,“ dostal jsem ze sebe a cítil jsem, že se pod Nyminým nadšeným výrazem úplně roztékám. Cítil jsem se hrozně trapně a doufal, že se mě už nebude dál ptát, takhle jsem se nemohl zbavit jedné konkrétní představy z hlavy, která… Nemysli na to, nemysli na to, nemysli na to… opakoval jsem si v hlavě. “Myslím… Myslím, že to asi uvidíš docela brzo,“ dodal jsem a modlil se, aby se mě už radši dál neptala.
“Tak… Tak skvělý,“ rozzářil jsem se. “Teda… Jenom pokud budeš chtít. Jen bych tě znova rád viděl,“ přiznal jsem se a trochu rozpačitě na ni kouknul. Nemohl jsem přece nechat poslední věrnou členku gangu jen tak, daleko ode mě! Teda, od zbytku gangu. “Ještě ne…“ přiznal jsme trochu zklamaně. “Ale byl jsem nedávno za Životem a ten mi řekl, že ji hodně brzo objevím! A tak prý mám dokonce už dvě,“ hrdě jsem vypjal hruď Komu se poštěstí mít dvě magie už úplně od začátku? “Ty už víš, jakou máš?“ kouknul jsem se jí pořádně do očí, ale vypadaly úplně stejně jako ty moje. Nebo, skoro. Ty její se zdály mnohem hezčí. Slušely by jí třeba červené. Nebo modré, napadlo mě. I když… Jí by slušelo asi všechno. Na to samé jsem myslel, když se na mě rozplácla a jen jsme chvíli leželi na sobě na zemi. Uvědomil jsem si, že mi hrozně rychle bije srdce a… Měl jsem v hlavě úplně prázdno. “V pohodě,“ usmál jsem se, když se znova vydrápala na nohy. “A co ty, Ostružino? Nic není prasknuté?“ zazubil jsem se na ní.
Až když jsem byl zase pod kopcem s hlavou ve sněhu jsem zaslechl její smích a volání, že to je ve skutečnosti jejich smečkovou magií. Uraženě jsem zafučel do bílé hromady, která mi skoro ucpala nos. A že já se vůbec snažil… Takhle vypadám jen jako pitomec, povzdechl jsem si a vytáhl hlavu, abych viděl, jak zase ladně klouže dolů. Jako laňka. “Tak to chápu, že se to tu docela hodí. Povedlo se ti to ovládnout hodně rychle,“ uznanlivě jsem na ni mrknul. Já naši smečkovou magii ještě pořádně nezvládal… Další věc, kterou musím cvičit, až se vrátím domů, řekl jsem si.
A náhle se ozvalo přesně to zavytí, které jsem fakt nechtěl slyšet. “Jo, to je mamka, přikývnul jsem s povzdechem. Nemohla třeba chvilku ještě počkat? Přece to všechno nemohli už s Brokoličákem probrat, ne? “Víš odkud to šlo?“ zeptal jsem se a ani se mi nedařilo skrývat zklamání. Nym mě ale jenom popohnala a rozeběhla se nějakým směrem, tak jsem vyrazil za ní. I když Nym byla na sněhu rychlejší, uvědomil jsem si, že jí docela stíhám. “Myslíš, že už Lennie porodila?“ zvědavě jsem se Nym, to už jsem ale z dálky viděl mámi obrys. “Mami!“ vyjekl jsem, když jsem si všiml, že má na sobě krev. “Co se stalo?“

“No jo, to by dávalo smysl,“ přikývnul jsem. “Třeba byl tak nabručený, protože je už tak starý a ještě neměl děti,“ uchichtl jsem se tišeji, aby mě náhodou nezaslechl. To by ještě scházelo. Aby mě Brokoličák vyhodil a už bych nemohl Nym navštěvovat…
“Tvoji… Jo. Jasně,“ hned mi to došlo a radši jsem se v tom nerýpal, abych ji náhodou nerozesmutnil. “Noooo, emmm… Máma mi něco vyprávěla a znělo to trochu… Jinak,“ vypravil jsem ze sebe a nervózně mi začalo trhat ucho. “Říkala, že se vlčata dělají tak, že se um… No, prostě jinak,“ plácal jsem a najednou se mi vůbec nechtělo jí to říct. Hrozně jsem se styděl a tak jsem radši, pod srstí celý rudý, potřásl hlavou. “No… Nemyslím, že by přiletěl pták, ale kdo ví, třeba je to fakt pravda. Za jak dlouho se vůbec mají narodit?“ vyzvídal jsem, najednou jsem totiž pocítil hroznou zvědavost ohledně porodu. Hrozně by mě zajímalo, jak to vypadá.
Hrdě jsem vypjal hruď, její pochvala byla úplně skvělá. “Jednou se vypracuju na toho nejlepšího lovce ve smečce!“ prozradil jsem jí svůj cíl. “Někdy bychom mohli jít lovit spolu,“ navrhnul jsem a už začal v duchu plánovat, na co bychom mohli jít, i když já sám zatím lovil jen jednou… Sice úspěšně, ale to, žese mi povedlo obličejem napálit do země, vědět nemusela. “No přésně, kdo by chtěl opustit náš gang, je úplnej pitomec!“ zasmál jsem se. “Nejlepší členka gangu, slečna Ostružina,“ mrknul jsem na ni a široce se na ni usmál. Napadlo mě, že jsem rád, že to byla Lilac, kdo se rozhodl najít si nové kamarády. Cítil jsem se kvůli tomu trošku provinile, ale u Nym by mě to mrzelo mnohem víc.
Zavrtěl jsem ocasem, když souhlasila s návštěvami. “Ale jak dlouho bude trvat, než vyrostou? Třeba… Třeba bys mohla dorazit třeba ještě dřív! Víš co… Abys věděla, co jim všechno můžeš ukázat!“ navrhnul jsem a doufal, že nezním moc vlezle. Pak ale na mě zamrkala těma zlatýma očkama a už jsem úplně zapomněl na to, co jsem chtěl říct dál. Chvíli jsem na ni jen tak koukal, než do mě šťouchla a klouzali jsme se dolů.
Hrozně se mi chechtala, až jsem se naoko uraženě zamračil. “Že ty na to máš nějakej tajnej trik, co? Přesně jsi věděla, co se mi stane, ty jedna…“ vypláznul jsem na ní jazyk. Přemýšlel jsem, jestli ji němám zkusit zlechtat, aby mi to prozradila, ale najednou se rozklouzala ke mně, až do mě narazila. “Hah, taky bys to potřebovala ještě dopilovat,“ zasmál jsem se, ale to, jak se o mě opírala, bylo až moc příjemný. Když se chvilku nehýbala, pomalu jsem sklonil hlavu a opřel si o ní bradu. Ani jsem nevěděl, co dělám.
Jak se stáhla, tak jsem se rychle oklepal a vyškrábal se na nohy. “Tak a teď mi konečně prozradí, jak to děláš?“ zařenil jsem se na ní. “A nebo si to budu muset zjistit sám?“ zeptal jsem se jí a rozeběhnul se do kopce. Moc mi to nešlo, rozhodně ne tak dobře jako Nym, ale nějak se do toho kopce škrábat dalo. Když jsem zase vylezl nahoru, odhodlaně jsem se zadíval na svah. Tak a teď jí ukážu, že jsem v tom úplně skvělej a hrozně jí ohromím! A sklouzl jsem se dolů. "Aaaa!" zakřičel jsem se smíchem, ale až pozdě jsem si uvědomil, že se po zadku řítím prudce dolů, kde jsem se znova zabořil do sněhu.