Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Nejsem si jistá, co se stalo a proč je to tak dlouhý, pardon všem, kdo to musí číst :'D

Mamka naštěstí převzala vedení konverzace a i když už nepokračovala v debatě o kočovné smečce,
aspoň se na nás ti dva nevrhli. Proč by se na nás měli vrhnout? uvědomil jse ci, že ani jeden z těch cizinců se nezdál, že by nám chtěl ublížit. Raději jsem už ale dál nemluvil, pořád jsem z nich neměl dobrý pocit. Zbystřil jsem, až když máma začala mluvit o své magii. Asi bych měl být ohromený a překvapení, ale na místo toho se mi žaludek propadl až pod zem a zatočila se mi hlava. Nenápadně jsem po ní hodil okem, ale momentálně si všímala jen těch dvou, kteří… Najednou vypadali hrozně zmateně.
Tiše jsem polkl. Věděl jsem, že onehdá v zimě… Něco tam nesedělo. Meiný tenkrát vypadal, že ví co se stalo, ale nechtěl o tom mluvit. Já jsem taky vždy věděl, že v tom bude něco víc. Ti dva se už začali vzpamatovávat, ale nevypadalo, že by nějak reagovali na to, co jim máma odhalila. Oni fakt zapomněli. Zapomněl… jsem i já? Vymazala mi vzpomínky? ptal jsem se sám sebe, ale vlastně jsem to věděl. Najednou mě veškerá srandovní nálada přešla a nebýt mámina požadavku, ještě chvíli bych jen tupě zíral směrem k jezeru.
“Hm, cože?“ zved jsem překvapeně hlavu. “Jo, jasně, lov. Jasný. Jdu na věc,“ zamrmlal jsem a podíval se na ty dva. Rozhodně jsem nechtěl mámu a sourozence nechávat samotné tady s nimi, ale zase jsem nevěděl, jestli její prosbu můžu odmítnout. Vtom se ta vlčice… jak že se jmenovala? Evelyn? Nabídla se, že může jít se mnou. Bezva. Přesně to jsem chtěl, zabručel jsem v duchu, ale zase na druhou stranu… Pak by tady zůstal jen ten podivín čarodej, ze kterého mi sice běhal mráz po zádech víc ale… Jednoho by máma zvládla, ne? Po ujišťujícím pohledu na ni jsem si ale nebyl tak moc jistý. Nerozhodně jsem mlasknul. “A umíš vůbec lovit? Pokud ale chceš…“ zamrmlal jsem neochotně. Buď bude totální marná a bude přítěží, nebo bude dobrá a marný při ní budu já… Celou dobu jsem vrhal na mámu pohledy stylu „fakt se chceš najíst tady? nepočká to? nechceš nejdřív odehnat ty divné vlky, abych se o tebe a tvé panděro nemusel bát?“ No, dobře, panděrem bych její břicho nahlas nenazval, ale zasloužilo si to.
Okázale mě ale ignorovala, takže jsem neochotně vyrazil nějakým směrem a jestli se ta Evelyn přidá… Tak se přidá. Najednou mi ale do tlapek vrazilo… Hrozně droboučké vyděšené vlčátko. “Ahoj, prcku, copak tu děláš?“ zeptal jsem se jí s něčím, co jsem považoval za milý úsměv. Vlče ale div že nevyletělo z kůže a vrhlo se k mámě. Ale no tak, snad nejsem tak děsivý, ne? chtěl jsem zaprotestovat, ale to už se malá jala brečet na máminých nohou. A uvidíme, jestli jí vyhodí, kvůli nějakým blechám, trochu zlomyslně jsem se zaškaredil, ale to už jsem hned pospíchal zpátky za máti a jejím novým klubkem. Ať ji ani nenapadne, že bych teď šel lovit! “A kdepak máš domov, sluníčko?“ pokusil jsem se o ten nejmilejší tón a přikrčil se k ní, abych se nezdál být tak velký. Tak pro to se mě lekla? Že jsem už tak moc velkej?
Zjizvený čaroděj se jen zašklebil a prohodil pitomou poznámku. “Jen abys nechcípnul ty, taky nejsi zrovna v nejlepším stavu,“ odseknul jsem mu a zaujal obrannou pozici nad mámou a tou malou. Až mě samotného překvapilo, jak rychle jsem byl ochotný po něm vystartovat. Alespoň slovně. Aspoň že se hned pakoval. Nervózně jsem mlasknul a posadil se. Evelyn ale znova připomněla ten lov, na který se mi moc teda nechtělo, ale… “No, to asi jo…“ zamrmlal jsem. “Tak asi můžeme jít… Zvládnete to tu, mami?“ zeptal jsem se ještě mámy a vrhl na ni důrazný pohled, aby ji ani nenapadlo tu malou někam vyhodit. Měl jsem takový pocit, že by toho i byla schopná po tom, co mi vykládala o Lilac. Snad mě pochopila.
Když už jsem byl ZASE připravený na ten lov vyrazit, přiběhli DALŠÍ vlci. Vtom jsem si ale uvědomil, že jednu vlčici poznávám. “Hele, tebe znám!“ skoro jsem překvapením vykřikl. “Ty jsi byla… U toho jezera… Ani nevím, co se tam stalo,“ zamrmlal jsem rozpačitě. Nestalo se to náhodou jen tak docela náhodou? podivil jsem se, ale ona se hned vrhla za mámou. Už jsem udělal jeden krok směrem k mámě, ale ona ji zjevně znala. Klímová smečka? To je ta, odkud mámu kdysi vyhodili? zpozorněl jsem. Když je to ale stará známá, můžu je tu nechat? Pak ale otevřel tlamu i ten druhý vlk a… Ne, zůstávám tady. rozhodl jsem se a otočil se na Evelyn. “Ten lov bych ještě na chvíli odložil…“ řekl jsem jí, ale nebyl jsem si jistý jestli to mámu nenakrkne. Kolem proběhl ještě Castor a už jsem byl nadšený, že mámu budu moct bez výčitek nechat z členem smečky, ale jen tak proběhl a zavyl. Zdráce…

Hodil jsem na mamku zamyšlený pohled. Tak moc jsem se s ní chtěl pobavit dál o jejích starých smečkách, o tom, že se prý chtěla přidat do Borůvkové (která pak musí být mnohem starší než ta naše!) a hlavně to, že mě pojmenovala po svojí kamarádce. Která je už prý dávno mrtvá. Která je mámou Lucy. Která bývala partnerkou Saviora, který je vlastně adoptivním tátou Nym. Já se jmenuju podle… bývalé partnerce adoptivního táty svojí… nejlepší kamarádky? skoro se mi z toho točila hlava. Byl jsem odhodlaný ji pořádně vyzpovídat o svém jménu, magiích a dalších sourozencích, ale vtom se přihnala ta šedá vlčice.
Skoro jsem vyprskl smíchy, když se máma přidala k mé legraci. Skoro bych to ani nečekal, když ještě před chvílí byla docela naprdlá, ale asi měla žízeň. A taky to musí být otrava tahat s sebou kdo ví kolik malých vlků. Pokusil jsem se nahodit stejně vážný výraz a skoro se mi to i dařilo. Horlivě jsem přikyvoval a oba dva vlci to žrali. Pak se vlčice představila jako Evelyn a už jsem otevíral tlamu, abych udělal to samé, samozřejmě, s vymyšleným kočovnickým jménem, ale pak domluvila a mě trochu sklaplo. Trapní lháři? Co to je? Nemá aspoň trochu smyslu pro humor? zafrkal jsem v duchu, ale popravdě mi mráz po zádech běhal spíš z toho druhého vlka. Vůbec… Se mi nelíbil. Z nějakého důvodu mi připadal přesně ten typ, ke kterému bych se nechtěl otočit zády. A tolik jizev…
Najednou jsem si nebyl jistý, jestli ta legrácka byl dobrý nápad. Začínal jsem z těch obou mít zvláštní pocit. Možná bych se měl cítit v bezpečí, přece jsem už nebyl prtě jako kdysi… A máma byla se mnou, ne? Na druhou stranu, kdyby se mámě teď něco stalo, ublížili by si i moji sourozenci a tak by se máma nemohla poprat ani kdyby chtěla. Ani jsem si neuvědomil, že mi úsměv ze tváře úplně opadl a začínala se mi ježit srst na zádech, zatímco jsem těkal pohledem mezi těmi dvěma. Oba dva mi někoho připomínali, ale nemohl jsem si vzpomenout, co. Jen jsem věděl, že bych byl nejradši co nejdřív pryč.

// Fuuu, už hodně dlouho jsem za Sionna nenapsala pohled ani bez jedné přímé řeči :D

← Osamělý strom

“Drzá…“ zopakoval jsem po ní. “Tak to si tě vůbec nedokážu představit,“ řekl jsem s předstíranou vážností, než jsem se zasmál. Hrozně rád bych to někdy viděl, máma musela být úplně skvělá. “Takže jste se s tátou naštvali a založili si vlastní smečku, kde jste si mohli dělat, co jste chtěli?“ ujistil jsem se a její poslední poznámka ohledně smečky mi to docela potvrdila. Ještě chvíli jsem se pobaveně culil, opravdu jsem si mamku nedokázal představit jako nic jiného než alfu.
U jezera jsem stejně jako máma naplnil břicho vodou. Po té poušti se vážně hodila. Ještě jsem to vody pro jistotu vlezl až po břicho, abych se ochladil ještě víc a vypláchl ten písek, který mě všude svědil. “Fuj. Do pouště už nikdy nepůjdu,“ odfrkl jsem si a přikyvoval, když mi vysvětlovala, co mám dělat se svou magií. “Jasný. Až dorazíme domů, zeptám se ho,“ přikývl jsem a zanořil se vod ovy ještě hloub. Bylo to fakt příjemný. “Ničivý? Pff,“ odfrkl jsem si, až trocha vody z jezera skápla až na ní. “Vždyť oheň zahřívá! Jenom neničí. Já bych tako mohl tamten kámen,“ kývl jsem hlavou směrem k šutru, který byl velký jako polovina mého těla. “Úplně rozštípnout. Není to potom taky ničivý?“ snažil jsem se se ji uklidnit a vymýšlel jsem kraviny, i když jsem si vůbec nebyl jistý, co ta moje magie vlastně umí.
“Určitě jsou pořádně smradlavý,“ uchichtl jsem se a vylezl z jezera. Už mi začínalo být docela zima. Bažinná nebo močálová smečka mě ale vůbec nezajímala. Důležitější byl mámin vztah. Vypadala docela unaveně a… Ne. To není pravda, že ne? pomalu mi začínaly věci docházet. A pak… Mi to potvrdila. Chvíli jsem na ni jen bez hnutí zíral. “TO JAKO VÁŽNĚ? JÁ BUDU MÍT DALŠÍ SOUROZENCE? TO JE ÚPLNĚ SKVĚLÝ!“ nadšeně jsem vykřikl. Už mi byla i ta moje magie úplně jedno. Já budu mít další sourozence! “A víš, kolik jich bude? A jaký budou mít pohlaví? Já bych hrozně chtěl bráchu! A… A… Mohl bych nějaké pojmenovat?“ ocas mi začal divoce rotovat stejně, jako když se kroutil skoro pořád, když jsem byl malý. Pak jsem se trochu zarazil. “A… Co br… Etney? Ten z ještě dalších sourozenců mít radost fakt mít nebude,“ zamrmlal jsem nejistě. Co když jim ublíží? Musím je ochránit, slíbil jsem to těm prckům, které mamka nosila v bříšku.
Chtěl jsem pokračovat ve výslechu, ale vtom se tu najednou objevila jedna vlčice Najednou rychle spustila a chvíli mi došlo, o čem to vlastně mluví. “Jasný, kočovná smečka, to jsme my,“ prohlásil jsem sebevědomě a intenzivně zamrkal na mámu ať hraje se mnou. Hned na to dorazil další cizí vlk. “Ano ano, jsi tu správně, my jsme opravdu kočovná smečka, co byste rádi věděli?“ křenil jsem se na celé kolo a tvářil se jako pán všeho. Tohle je super zábava.

← Starý ostrov přes Kraj světa

Pozorně jsem nastražil uši a poslouchal, jak máma vyprávěla o tom, co zažila. Bylo zajímavý slyšet o věcech, které se musely stát už hrozně dávno. “Vyhodili? Tebe?“ překvapeně jsem vydechl. Pak jsem se ale zarazil. “Na druhou stranu…“ zamrmlal jsem s uličnickým úšklebkem. “Co jsi provedla, že tě vyhodili?“ nadhodil jsem další otázku a přeskočil pár spadlých větviček, ale pořád jsem po očku pozoroval mámu, kdyby… Něco. Kdyby začala vypadat ještě hůř.
“Třeba se tam taky přesunula z nějakého jiného místa, ale tam ji neměl kdo zastavit,“ mudroval jsem a s hrůzou si představil les, který byl prostě zasypaný to obrovskou bránou jen pro to, že ta nebyl nikdo, kdo by měl možnost použít magii, aby to zastavil. To by byla hrůza, kdyby se mi nepovedlo ovládnout ten kámen. “Um mami a mohla bys mi pomoct, jak víc ovládnout mou magii? Vyšlo mi to jednou, ale kdyby se Lucy nepovedlo ten kámen co nejdřív strčit na správný místo, asi by se mi ten kámen nepovedlo udržet… A nevím, jestli bych to ještě udržel,“ zamrmlal jsem rozpačitě.
“Do močálů?“ nedůvěřivě jsem nakrčil nos. “Jakože do bažiny? Tam může nějaká smečka žít?“ nechápavě jsem zakoulel očima a snažil se to představit. “Nemůže se stát, že každou chvíli někdo spadne a v tom bahně se utopí? To musí být hodně nebezpečný místo na život,“ zasmál jsem se, ale hned jsem zvážněl. Máma hekla svoje „jsem v pohodě“ jako kdyby rozhodně v pohodě nebyla. Zamračil jsem se. Byl jsem tu teď namísto táty a cítil jsem povinnost se postarat o ní. Ještě by mi bylo vynadáno, že jsem to neudělal. “No jasně. A můj kožíšek je úplně černý, co?“ zaksichtil jsem se na ní. “Je to tím, co ti Život provedl? Na chvíli ti to pomohlo a teď je ti špatně,“ mračil jsem se a tvářil, jako kdybych se chystal teď za tím zlotřilcem odběhnout a pořádně mu vynadat. “A… a… Navíc… Vypadáš nějaká větší,“ zamrmlal jsem a najednou jsem měl pocit, že se mi to začíná v hlavě spínat dohromady.

→ Ohnivé jezero

← Poušť přes oázu

Naštěstí se zdálo, že chlad od řeky mamce pomohl a už nevypadalo, že potřebuje pomáhat. Stejně se ale tvářila jako kakabus. Odfrknul jsem si. “No právě. Oni budou v pořádku. Ale co bych byl za syna, abych tě tu nechával samotnou?“ pobaveně jsem na ni zamrkal a rozhlédl se. Tady jsm ještě nikdy nebyl, ale vypadalo to, že máma se tu vyzná. “Už jsi tu někdy byla?“ zeptal jsem se zvědavě.
“Teda, ne že bych ti nevěřil, že nevíš, kam jdeme, já jen, že… Nikdy jsem netušil že existuje i něco takového jako je tohle místo, kde je tolik moc písku. A tak vedro,“ oklepal jsem se znechuceně. “Takže to asi nemůže být blízko domova, ne?“ dodal jsem zbytek otázky. Pokračovali jsme ale dál, máma ani na chvíli nezaváhala. Takže asi vážně věděla, kam jdeme. Nebyla moc výřečná, ale to nebyla moc nikdy. Ne že by mi to vadilo. Byl jsem pořád trochu vyklepaný z toho, co se stalo před chvílí a potřeboval jsem se z toho vzpamatovat. “Kde vlastně byl táta? Nezasypalo ho to náhodou? Vůbec jsem ho už necítil, když jsme se s Lucy vrátili domů?“ zeptal jsem se ustaraně, ale něco mi říkalo, že kdyby se tátovi něco stalo, určitě by reagovala jinak.
Když ale vylézala ze druhé řeky, uvědomil jsem si, že se nějak podivně kymácí a… Celkově vypadá jinak. “Mami?“ zeptal jsem se jí opatrně. “Není ti něco? Vypadáš… Jinak,“ snažil jsem se ji nijak neurazit, ale zároveň mě zvědavost hnala kupředu.

→ Osamělý strom po úpatí kraje světa

Chvíli jsem se ohromeně rozhlížel po ostatních, jestli si uvědomili, co se mi povedlo. Mě! Mě! Sionnovi! Tomu, který ještě nedávno nevěděl, jakou má magii, nebo jak ji použít! Nadšeně jsem se křenil na všechny strany, ale nikdo si mě nevšímal. Úsměv mi pomalu opadl, jak jsem si uvědomil, co se to vlastně kolem děje. Tohle nebyl čas na oslavu nově objevené magie. Museli jsme zachránit ještě náš domov. Zahanbeně jsem přitiskl uši k hlavě a vrhnul se směrem k písku a začal do něj náhodně hrabat.
Najednou jsem ale zaslechl Lucyin výkřik. Zrovna něco tahala… Mámě ze zadku? Překvapeně jsem zamrkal, když jsem v její tlamě uviděl kámen. Máma ho měla celou dobu v zadnici? Pak jsems i ale uvědomil, že můj hnědý kámen začíná poblikávat. “Ó ne. Ne ne ne, jen to ne,“ vyjekl jsem a hned k němu přiškočil. Začínal klesat a… Uvědomoval jsem si, že najednou svou magii přestávám ovládat. “Ne ne ne, ještě vydrž, prosím“ zaskučel jsem, ale kámen se najednou rozletěl k bráně a na chvíli bylo ticho. “Zvládli jsme to?“ zeptal jsem se s únavou, když se najednou celá brána přepnula a začala chrlit písek směrem k nám. Jen tak tak jsem uskočil, když kolem proletělo jedno z těch velkých zvířat.
Zaslechl jsem mámino volání, které nás vybízelo, abychom se portálem vrátili zpátky domů. Už jsem chtěl přikývnout, než jsem zachytil její pohled skrz ten všechen písek. Ona portálem nechce, došlo mi a vyrazil jsem teda za ní, když se pomalou chůzí vydala opačným směrem od brány. Opravdu nevypadala moc dobře. Raději jsem k ní přiskočil a podepřel jí bokem. “Mami, jsi v pohodě?“ zeptal jsem se jí vyplašeně. Ještě před chvílí byla úplně v pohodě! To jí tak moc zničil boj s bránou?
“To ale bylo,“ zasmál jsem se s úlevou, když jsem zahlédl vodu v dálce. Hádal jsem, že máma chtěla asi tam. Úplně jsem se tomu nedivil. “Lucy s Castorem budou v pohodě, že jo?“ ujišťoval jsem se, ale věděl jsem, že se o sebe dokážou postarat sami. Pro jistotu jsem se ohlédl a uviděl tam nějakého nového, černého vlka, ale už jsme byli moc daleko na to, abychom je vůbec mohli slyšet.

→ Starý ostrov

Překvapeně jsem přiklopil uši, když mi Castor řekl, že půjdeme domů pěšky. Ví vůbec někdo, kde jsme? Co když jsme tak neskutečně daleko, že nikdy už domů nedojdeme? pomyslel jsem si s hrůzou, ale radši jsem to neříkal nahlas. Co když si máma uvědomí, že na pozici lovce nejsem dost dobrý a dá to někomu jinému? Třeba… Castorovi? uvědomil jsem si a pokusil se přestat tvářit tak vyděšeně, což se mi snad docela povedlo.
Jenže pak mi Castor řekl, že ten kámen, na který jsem sahal, není voda, je to vzduch a to je jeho magie. “Předměty? To je moje magie?“ vydechl jsem překvapeně a přišel k tomu hnědému kameni. Chvíli jsem na ten šutr jen tupě zíral. Mámina rada mi moc nepomohla. Nakrrčil jsem úsilím nos. Ono se to nějak udělá? Stačí se soustředit a ono se to stane? durdil jsem se v duchu a ještě víc se zamračil an kámen, jako kdyby to pomáhalo. Pohni se. Pohni. No tak, pohni se… usilovně jsem vysílal myšlenky ke kameni, ale vůbec to nešlo. Jak jsem se měl soustředit, když ta brána nasávala další a další písek do našeho lesa!
Hodil jsem očkem po ostatních, ktreří se svými magiemi neměli vůbec problém. Proč já ty magie vůbec neprocvičoval? Teď na to doplatí náš celý les! Kvůli mně nebudeme mít domov! začínal jsem panikařit. Vůbec to nešlo. Měl jsem už skoro na krajíčku a to jsem nebrečel už dávno, teď se mi ale zdálo, že je všechno úplně ztracené. Na mě leží záchrana celého Asgaaru a já nejsem vůbec schopný ani pitomého posunutí kamene. Není magie předmětů jen o tom, že se prostě věc posune? Vždyť to umím udělat i tak! Třeba… Třeba si toho ta brána nevšimne, vždyť to vyjde nastejno… přesvědčoval jsem se, že to bude v pohodě. Zaťal jsem zuby a nenápadně šťouchl do toho kamene tlapkou. “Pohnulo se to!“ oznámil jsem, ale žaludek jsem měl nepříjemně stažený. Myslel jsem, že když to řeknu nahlas, třeba do něčemu pomůže, ale nic se nestalo. Kámen pořád nesvítil.
Pevně jsem zmáčkl oči. Už jsem to viděl. Namísto našeho lesa obrovská poušť. Měl jsem strach se podívat na mámu. Určitě se bude zlobit. Nemohl jsem to vydržet. Pootevřel jsem oči a náhle jsem uviděl, [/mysl]že se ten kámen vznáší skoro před mýma očima a světélkuje stejně, jako ty ostatní. Ohromeně jsem se na něj usmál, ani jsem nedokázal uvěřit, že se mi to povedlo. Konečně jsem se podíval na mámu, stále celý rozklepaný. “Ono… To funguje,“ řekl jsem jí stále slabým hláskem.

← z Asgaaru přes portál

Proskočil jsem bránou s pevně zavřenýma očima, ale stejně jsem měl pocit, že mi nějaká zrnka písku do očí dopadla. Zaťal jsem zuby, abych se připravil na tvrdý dopad, ale nic takového se nestalo. Pootevřel jsem oči, ale do očí se mi nahrnuly slzy a musel jsem zuřivě mrkat, abych ten pitomý písek vyslzel. Když jsem konečně mohl oči otevřít, uviděl jsem, že jsme padali… mezi barevnýmmi světýlky?
Než jsem si to stačil pořádně prohlédnout, najednou jsme všichni vypadli… Do dalšího písku. Au. Ale ten náraz docela bolel. “Co… Co se stalo? To se to nepovedlo?“ ptal jsem se, zatímco jsem se snaži vychrchlat všechen písek, který se mi tentokrát dostal do tlamy. Otevřel jsem konečně oči. “Ó, ne,“ vydechl jsem zhrozeně. Tentokrát byl písek úplně VŠUDE. My jsme proskočili časem… Náš les už neexistuje! uvědomil jsem si s hrůzou, otáčel se na místě, zatímco jsem se snažil odhadnout, kde je náš úkryt. Nebo spíš byl.
Pak jsem se ale otočil směrem k té bráně, která ale tentokrát písek vcucávala, ne plivala. Uf… Tak ještě že náš les pořád je na druhé straně. Aspoň prozatím, oddechl jsem si. Mamka mezitím už prozkoumávala okolí brány, ale mě to zas tak moc nezajímalo. “Kde to vlastně jsme?“ zeptal jsem se ostatních. “Jak se odtud dostaneme zase domů?“ lamentoval jsem, ale máma najednou promluvila o nějakých šutrech. Zvědavě jsem k ní přišel. Opravdu tam byly čtyři kameny. Podíval jsem se znova na mámu. Měla červené oči. Lucy měla zase zelené. Castor je měl ale zlaté, stejně jako já. “To znamená, že jedna z těch dvou magií bude moje?“ zeptal jsem se překvapeně. “Ta modrá… To je voda?“ sáhl jsem tlapkou na ten modrý šutr. “Vodu bych měl rád,“ zadoufal jsem.

Zmateně jsem se podíval na Lucy, která na mě začala křičet, ať ty velký hrbatý jeleny chytím. “Co… Cože?“ vyjekl jsem, zatímco jsem sledoval, jak ji to převálcovalo. Najednou bylo všude hrozně zmatku, z toho potrálu vybíhala další a další zvířata, Lucy ležela na zemi a… Křičela, ať to zabiju. “Co? Koho?“ zoufale jsem vyjekl a sledoval, jak se ke mně řítí jeden trochu menší kus, ale stále docela úctyhodné velikosti. Sledoval jsem ho s rozšířenýma očima a na chvíli ztuhl. Zab ho! Zab ho! ozývalo se mi v hlavě a já tomu bez přemýšlený skočil po krku.
Zaťal jsem tomu žlutému jelenu zuby do chlupatého krku a odmítl se pustit. Zvíře ale bylo jako buldozer, odmítlo zastavit a tak běželo se mnou dál jako s divným přívěškem, než mu to podklouzlo a začali jsme se kutálet dolů písečným kopcem. Někdy uprostřed toho kutálení jsem se pustil, ale můj úlovek se klouzal ještě dál, dolů kopcem Hned jsem vyskočil na nohy, abych se tam případně znova rozeběhnul, Lucy po mě přece chtěla, abych ho ulovil a bude to můj úplně první úlovek jako lovec smečky! Ale v té chvíli jsem za sebou zaslechl dusot spousty nohou a když jsem se ohlédl, uviděl jsem celé stádo těch divných hrbatých jelenů. “Ale ne,“ zahučel jsem a prudce se jim vrhnul z cesty právě včas, aby mě nepřeválcovali. Vůbec se nezastavovali, a i když se pak přiblížili k tomu, kterého jsem skoro ulovil, prostě přes něj přeběhli a on zůstal ležet bez hnutí na zemi.
Jen jsem polkl a raději upaloval za rodinou zpátky k té díře. “Byl hrozně moc velký… Nešlo to!“ pověděl jsem Lucy udýchaně, ale tak se právě mračila na tu díru. “A co to ucpání? To nefunguje?“ zeptal jsem se jich znova. Zkusili to už? Během svého manévru jsem přišel o všechno, co se dělo, ale zdálo se mi, že příval zvířat na chvíli ustal. Zkoušeli už něco? Nikdo z nich nemluvil. “Mami? Máš plán?“ otočil jsem se na mámu a uvědomil si, jak polekaně zním. Mamka si mě jenom prohlídla, jako kdyby mi chtěla něco říct, ale pak se najednou rozeběhla… směrem k té díře. Chce, abych šel s ní! vysvětlil jsem si její pohled. Měl jsem strach, ale táhlo mě to za ní, v její přítomnosti jsem se vždy cítil bezpečně. Všude byl pořád ten hrozný hluk, nemohl jsem pořádně přemýšlet a ani nebyl čas, protože máma se k té bráně blížila… A sama! Už jsem na nic nečekal a vystřelil za ní. Nečekal jsem, že běžet proti tomu všemu písku bude tak náročné, ale musel jsem to udělat! Nemohl jsem tam mámu nechat samotnou! Vrhl jsem se do rány těsně za ní.

← Medvědí jezero přes Šakalí pahorkatinu

Odfrkl jsem si. Zase mi někdo nevěřil. “Já už nejsem malý škvrně, víš to?“ zabručel jsem. “Ti zajíci tam fakt byli. Klidně se zeptej mámy! A nebo Meinýho, ten tam prý taky byl,“ trucovitě jsem se zamračil. Ale… Byl tam? Přece… Nebyl, ne? vzpomněl jsem si na tu situaci, kdy mi máma říkala něco, ale já si pamatoval úplně jinou věc. Měl bych se jí na to zeptat? Najednou se ale hlína pod našimi packami změnila. “Co to je?“ vyjekl jsem překvapeně. “Já ti říkal, že se u nás doma dějou divný věci!“ ohradil jsem se a Lucy se na mě zamračeně koukla.
Já to ale taky vůbec nechápal. Co se to zase dostalo do našeho lesa? “Za to určitě může ta divná díra… Někdo by ji měl zasypat,“ zamrmlal jsem, zatímco jsem šťouchal do toho, co podle Lucy byl písek. Písek je divný… Co se to zase děje? Rozhlédl jsem se kolem a tak napůl čekal, že se odněkud vyřítí banda hnusných zajíců. Byl jsem scelý napružený, jak jsem očima procházel náš les, ale… Nic. Vtom jsem si uvědomil, že jsem byl tak zabraný do sledování okolí, že jsems i ani neuvědomil, že mi Lucy utekla.Ještě se jí něco stane, pomyslel jsem si a naopak se snažil nemyslet na to, že mám docela strach i já.
“Počkej na mě!“ křikl jsem na ní. Na těch malých kamínkách se hrozně blbě běhalo. Naštěstí nedoběhla moc daleko, jen k mámě a Castorovi. To je ten, se kterým se muckala Jája! “Ahoj mami. Ahoj… Castore,“ zamrmlal jsem rozpačitě a snažil se nemyslet na tu chvíli, kdy jsem je viděl spolu. Pořád jsem se ještě cítil jako šmírák. “Co se tu děje, mami? To na nás znova útočí ti zajíci?“ zeptal jsem se, ale v té chvíli kolem nás proběhla nějaká malá ještěrka.
S respektem jsem se zamračil na tu věc, ze které se sypal ten všechen písek. “Nejde to… Nějak ucpat? Třeba jinými kameny… Nebo spláchnout vodou,“ navrhoval jsem bezradně a znova litoval, že neumím žádnou magii. A to mi Život tvrdil, že mám prý dvě… Dobrej lhář. Najednou se z té magické díry vyřítila obrovská zrůda, která mířila přímo na nás. V hrůze jsem uskočil stranou a pak jen sledoval, jak to zvíře vrazilo do mojí kamarádky. “Lucy!“ vykřikl jsem, ale hned se musel uhýbat další velké potvoře. Tohle už začíná být špatný

Lucy se naštěstí vydala za mnou. Ani jsem se nestihl vyhrabat zpátky na nohy a už tu byla. “Teda, ty plaveš… Kde jsi se to naučila? Je to těžký?“ vyhrkl jsem ze sebe a pak na ni vyplázl jazyk. “Jaká herečka? Pffff,“ odfrkl jsem si a s důležitým výrazem jsem se oklepal. Nejdřív jsem měl na jazyku nějaké ostré odseknutí, než jsem se radši zarazil. “To plavání mě vyčerpalo,“ trhnul jsem uchem a vyrazil za ní.
Ne že bych byl úplně nadšený, že se vracíme domů, těšil jsem se na nějaký další dobrodrůžo… I když jsem už začínal být poměrně unavený. Radši jsem spolkl stěžovné poznámky, které se už draly ven. Byla pravda, že jen co jsme s mamkou doběhli domů, už jsme zase s Lucy někam utíkali. Nestěžuj si, Sionne! Jsi teď přec lovec smečky! Tohle bude odteď pro tebe úplně normální. Musíš mamce a taťkovi ukázat, že na to fakt máš! povzbuzoval jsem se, zatímco jsem srovnal krok se svou parťačkou. “A není to začarovaný úplně všude?“ dumal jsem. “Víš, ještě v zimě na nás s mámou zaútočila banda masožravých zajíců!“ pověděl jsem jí. “Takže bych se vlastně nedivil, kdybychom se vrátili domů a něco se na nás vrhlo,“ zasmál jsem se.
“Ale my to skolíme, že jo, parťáku?“ zakřenil jsem se a zavrtěl ocasem. Byl jsem hrozně rád, že můžu zase trávit čas se svou kamarádkou z dětství. Aspoň někdo, když se Lilek tahá kdoví kde a Ostružina je tak daleko… A teď má určitě plno práce se svými sourozenci, povzdechl sjem si v duchu. “A co se dá všechno vlastně u nás ulovit?“ nahodil jsem dalčí otázku. Připadal jsem si docela trapně, že jako lovec vlastně nemá tušení o všem, co u nás doma je. Chtělo by to napravit!

→ Asgaar přes Šakalí pahorkatinu

Všechno se najednou událo hrozně rychle. V jednu chvíli jsem se Lucy posmíval, že jí její dospěláctví asi nějak vlezlo do hlavy a pak se na nás ta obluda najednou vrhla. “Ty šmejde!“ stihl jsem na něj ještě vzdorně zaječet, než nás to spolklo. Už jsem ani nezakňučel. Další věc, kterou jsem si ale pamatoval, bylo, že jsem najednou byl uprostřed jezera! Já se nikdy nenaučil plavat! uvědomil jsem si s hrůzou a zatímco jsem šlapal vodu, čekal jsem, kdy se utopím. To topení ale nepřicházelo. “Já plavu! Hele, Lucy, já umím plavat! Heheeeee!“ nadšeně jsem zavýsknul.
Pak jsem si to ale uvědomil. Jsme sami. Uprostřed jezera. Tohle je fakt pitomý, zabručel jsem v duchu a dloubl do Lucy ostře tlapkou, aby se probudila. “Pojďme už domů,“ zabručel jsem na ní, na nic nečekal a vyrazil ke břehu. Bylo to překvapivě jednoduchý, až jsem se musel zasmát. “Hrgggh,“ zakuckal jsem se, jak se mi voda dostala do tlamy. Kašlal jsem ještě, když jsem vylezl na břeh a uanevě sebou plácnul o zem. Ani jsem si neuvědomil, že se mi celou dobu točila hlava.
Zamžoural jsem na vycházející slunce. Co se právě teď stalo? Měl jsem pocit, že jsem něco snědl, ale pak jsem si už skoro nic nepamatoval. Měl jsem hlad? napadlo mě. “No jo. Vlastně ten lov…“ uvědomil jsem si a ohlédl se za svou kamarádkou. Nebylo tu víc vlků? “Hele, Lucy a co ten lov, půjdeme?“ zavrtěl jsem nedočkavě ocasem. Už jsem se nemohl dočkat, až dorazí ke mně a budeme moct vyrazit. Ještě jsem se pořád cítil divně, ale ten pocit začat vyprchávat a začala se vracet moje běžně veselá povaha.

Drželi jsme tu ubožačku pod krkem, chystali se rozdrtit to křehké hrdlo pevnými čelistmi a pozorovat, jak se svíjí pod námi. Šílenkyně začala konečně naříkat, ale stále to nebyly ty prosby o život, ve které jsme doufali. Ještě… Ještě chvíli… Poklidného dušení nám ale nebylo dopřáno. Vedle nás se ozval skřek, tak příšerný, že jsme téměž krk první oběti pustili. Vztekle jsme stočili zrak ke straně a tam stála… No ano. šedá vlčice. Šedá… Ze všech ta nejhorší. Šedí vlci způsobili tolik utrpení… Naše tělo ovládla taková zuřivost, jaká snad ani nebyla možná se vejít do této chatrné skořápky.
Z A B Í T znělo nám myslí.
Z jiné strany ale zavřeštěl další hlas, který se do nás opřel jako silný vichr. Lucy? Na vlčici v zubech jsme skoro zapomněli, dopadla na zem k našim nohám jako zapomenutá, nudná hračka. Na nás si takhle dovolovat nebude! Ani když je to nejlepší kamarádka! “Ty…“ zavrčeli jsme, vykročili vpřed, ale než tlapa dopadla na zem, původní záměr se začal vytrácet. Zarazil jsem se. Všechno bylo… Mírně v mlze. Co se teď dělo? Jediné, co jsem si uvědomoval byl Lucyin křik. Rázem se ve mně vzedmula vlna vzteku. Proč na mě křičí? Co jsem jí asi tak mohl udělat? A vůbec, jsou to totální kraviny! “Nekřič na mě, Lucy!“ zakřičel jsem na ni úplně stejně hlasitě. “Nejsi moje máma nemáš mi co rozkazovat! A vůbec, co to meleš za kraviny!“ vztekle jsem po ní vyjel.
“Hej! Neodcházej ode mě! Já s tebou mluvím!“ zavrčel jsem na ní a uraženě vyrazil za ní. Proboha, co to mlela za kraviny?! Hrozně mě štvalo, že si tak vymýšlí. Ještě chvíli bude pokračovat a j se fakt neudržím… A snad po ní skočím! “Co to meleš? Jaký guru? Zapomněla jsi, že jsi lovec smečky? Co do toho meleš nějaký guru. Jsi vlk ve smečce, Lucy!“ křičel jsem na ní. “Nechtěla jsi mě učit lovit? Tomuhle říkáš lov? Vždyť se tak vůbec nic nenaučím!“ stěžoval jsem si dál a vůbec si neuvědomoval, nebo si spíš nevzpomínal, co jsem prováděl před chvilkou já. Naplňoval mě jen vztek, pobouření a trochu i hanba z toho, co tu Lucy prováděla.
Doteď jsem si nevšímal nikoho jiného, ale nějaká šedá (trochu povědomá) vlčice začala něco křičet. Cože strom? Jaký strom? Podvědomě jsem od ní couvl, šdým vlků se nedalo věřit. “No jasně a jak to ty můžeš vědět? Jsi expert na stromy? Nevypadáš tak,“ odsekl jsem jí a podrážděně mávl ocasem, aby nás už neotravovala. “Lucy, přestaň už dělat kraviny!“ vyštěkl jsem na ní a zrovna se ji chystal (rozhodně ne jemně) popadnout za ocas a odtáhnout jí pryč od těchhle šílenců.
A jeden z nich se dokonce i koupal! Když jsem se ale povídal směrem, odkud ty šplouchy, přicházely, neviděl jsem vlka. Podvědomě jsem udělal pár kroků vzad, ale můj vztek mě ještě plně nepouštěl. Jen jsem nechtěl tomu stvoření přijít na ránu. “Hej, hej, hej, Lucy!“ hrábnul jsem do ní silně packou, aby si mě začala všímat. “Koukni na tamtoho. Nechceš jemu předávat svoje moudra“ zlomyslně jsem se zašklebil. Co tu dělá taková potvora? Jak se vůbec opovažuje být blízko našeho lesa? To jí teda fakt neprojde! vrčel jsem v duchu.

// Zuřivá touha zabíjet ze Sionna už vyprchala, zůstal ale vztek, který ho v kombinaci s mladým věkem proměnil na extrémně naštvaného problematického puberťáka :D

// No... Kde začít :D Sionnovi smečka (a především její dva členov) dali život :D Celá smečka pro něj ale představuje rodinu, za kterou je neskutečně vděčný. Je mu oporou a nebýt ní, asi by traumata z dětství byla o dost horší. Asgaar je prostě domov se vším všudy, kde miluje každičký strom a nehodlá se ho nikdy vzdát.

Pro mě osobně je Asgaar taky srdcovka. Hrála jsem tu i se svým prvním gallirejským charakterem, sice jen chvilku, ale už v té době se mi zamlouval přístup alf a nikdy jsem nečekala, že když se znova na Gall vrátím, bude to v podobě vašeho potomka. Ani jsem tomu nechtěla věřit, jak štěstí jsem měla, že jsem byla vybrána jako někdo důvěryhodný. Od té doby už uběhl rok a není dne, kdy bych toho litovala. Myslím, že kdybyste si mě tehdá nevybrali, nejspíš bych se tu ani znova neregistrovala a i kdyby ano, je dost možné, že bych tu nevydržela. Sionn mi tím dal nový zájem, skvělou komunitu a super kamarády, takže vám za tohle všechno moc děkuju

Tak my jsme rádi, že máme aktivní vlče a doufáme že Asgaar bude Sionnovi domovem ještě dlouhou

Od okamžiku, kdy jsem spolknul svůj plod, začal jsem cítit změnu. Nejdřív to byla jen ještě silnější touha po další sladké odměně, ale pak… Se najednou začala být lákavější Lucy. To, jak ladně utíkala se svou kořistí, která měla být naše. Jenom my jsme měli nárok na takovou odměnu! Jak se smála, že ji nikdo nedohoní, že už vyhrála, a to jí už nikdo nevezme. Pousmáli jsme se s pobavením matky, která dobře ví, že její děti jsou bláhová a nic o životě neví. Protože ani Lucy netušila, že hra se už dávno změnila. Už dávno nešlo o ten poslední plod. Tentokrát šlo o nové trofeje, čtyři vlčice, které tu byly předloženy přímo pro nás. Abychom je zardousili, zuby jim sevřeli hrdla a prokousli průdušnice. Lucy si myslela, že byla vítězem, ale ve skutečnosti se měla stát první obětí.
“He?“ otočili jsme se, při zvuku, který se ozval vedle nás. Nějaká otravná moucha? Ne. Byla to další trofej. Která se dobrovolně přihlásila být první obětí. Prohlédli jsme si jí. Černá, bílé ucho. Nuda. Ale to nejlepší je si nechat na konec, připomněli jsme si a odvrátili se od hbité Lucy. Ta počká. Teď předkrm. Aspoň, že i tahle vlčice utíkala. Kdyby byla leklá ryba, byla by to nuda. A schovávat se za jiné? Ještě lepší, dvojitá porce pro nás.
Napjali jsme svaly a připravili se ke skoku. Podivná vlčice, která na nás promluvila, se netvářila, že je úplně při smyslech. Tím lépe. Když svět zbavíme téhle podivnosti, ještě nám poděkuje, olízli jsme si tlamu a vyrazili. Nečekali jsem žádný vzdor, a tak jsme nedávali pozor na nic jiného. Vrazili jsme do ní celou silou tohoto mladého těla, které mělo patřičnou sílu. Skvělá skořápka. Jako kdyby byla stvořena k ničení. Pomatenou vlčici jsme povalili na zem a okamžitě přišpendlili k zemi svými mocnými bílými tlapami. “Tvůj konec je již blízko. Oslavuj, šílenče, neb tvé dny utrpení jsou konečně sečteny!“ prohlásili jsme slavnostně a zabořili zuby do jejího hrdla. Hodlali jsme se to vychutnat. To škubání, zuřivé mrskání sebou a pak to uvědomění, že už není cesty zpět, že duše opouští tělo. Stáli jsme, s jejím krkem v zubech a čekali na nával rauše, který nám dovolí lovit další živé, krví pulsující krky.