Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Asgaar

“No jo, no jo, už jdeme,“ zasmál jsem se při jejím vykřiknutém příkazu. Svým způsobem byla docela roztomilá, jak se pořád vztekala. Možná je teď nepříjemná, ale byl jsem odhodlaný se k ní dostat. Vždyť to nemůře být až tak těžký. Nejspíš je jen pořád vyděšená, přemýšlel jsem a ani si neuvědomil jejího zapištění, když jsem do ní šťouchl.
Překvapivě jsem zamrkal, když se mi zuřivě vrhla po nose. No teda. Ta má ale páru… Hlasitě jsem se rozesmál. “Tak ty se chceš prát?“ chechtal jsem se a vyrazil za ní, už ale v bezpečné vzdálenosti. “Budeš muset ještě hodně vyrůst než si na mě můžeš troufnout,“ zamrkal jsem na ní s úsměvem, o kterém jsem doufal, že nevypadá moc agresivně. Už jsme sestupovali do údolí, kde bylo o něco chladněji. Že bych tu fakt ještě nikdy nebyl?
V dálce jsem zahlédl nějaké postavy. Že by to byli oni? Uvědomil jsem si, že jsem si ani nepamatoval, jestli mi táta řekl, jaká vlčata to jsou. Nemůžou to být Nymini sourozenci, ne? Vždyť ti jsou ještě hrozně malinkatí! Teprve nedávno jsme byli v horách a oni se zrovna narodili. Jak jsme ale přišli blíž, fakt s nimi byl Savior. “Nazdárek,“ pozdravil jsem je a mrknul na vlčata. “Tady mladá dáma si chtěla prý hrát a já jí nejsem dost dobrý, nemohl by mi někdo pomoct?“ zazubil jsem se na další malou vlčici, která byla u Saviora. Budeš už klidná? zeptal jsem se pohledem malé Sunny.

Nebyl jsem si jistý, co bych měl udělat. Kdybych byl mladší, nejspíš bych kolem ní začal nadšeně skákat, ale teď mi něco pořád připomínalo setkání s druhým sourozencem. “Já…“ začal jsem ve stejnou chvíli, jako když začala i ona. V té chvíli se ale Sunny rozhodla, že Awnayinými nohami se cítí úplně nejlíp, i když ji právě potkala. Povzdechl jsem si. “Promiň, je jen trochu vyděšená,“ zamumlal jsem, ale nevypadalo to, že by se naštvala.
Vtom se k nám přiřítil ještě další vlk. Neříkejte mi že mám ještě jednoho bratra, o kterém nevím, zaskuhral jsem v duchu. “Jo, jsem Sionn,“ zašklebil jsem se na něj. To je její partner? Pobaveně jsem si olíznul čumák.
Překvapeně jsem pak zamrkal, když začal označovat Sunny jako moje dítě. “Ne, ne… Našli jsme ji s mámou samotnou u jezera… Nemohli jsme ji tam jen tak nechat,“ vysvětloval jsem rozpačitě. Hodil jsem po ní úzkostný pohled. To by mi scházelo, kdyby se to mrně naštvalo ještě víc. Když Awnay znova začala mluvit, dorazil táta. “Jo, jasný, nikam nepůjdu,“ přikývl jsem a trochu se uchechtl, když Fiérovi řekla, ať nezlobí. Vypadali spolu vtipně, ale docela se mi to líbilo.
“Sunny? Chceš teda jít za těmi vlčaty?“ zamrmlal jsem, když postupně odešla Awnay i táta. Už jsem to stejně nemohl moc dlouho odkládat. Kouknul jsem se na Fiéra, které ho tu Aw… sestra nechala. “Můžeš jít s námi, jestli chceš,“ nabídnul jsem mu a pošťouchnul Sunny správným směrem.

→ Údolí

Trochu zmateně jsem nakrčil nos, když si zase začala něco tiše mumlat. Suběna? Co to je? zaskučel jsem. Doufal jsem, že to není nic důležitého a že mi třeba neříká, že na mě kašle a právě zdrhá pryč. Pořád jsem ale byl rychlejší a v lese jsem to dobře znal. Pocítil jsem ale záchvěv vítězství, když vyrazila směrem k tátovi a jen na něj rychle zaječela. “Ahoj tati,“ pozdravil jsem ho unaveně.
Moje štěstí netrvalo dlouho, prďola byla zase u mě a dožadovala se, ať už vypadneme. “Um, tohle je Sunny… Našli jsme ji cestou a… Zatím u nás bude bydlet. Takže už jste se seznámili, skvělý. My zase asi jdeme,“ rychle jsem ze sebe vyklopil a celou dobu upřeně pozoroval Sunny, aby ji ani nenapadlo někam pláchnout. Snad jí ta vlčata v údolí jí pomůžou se trochu otrkat. “No jo… Vždyť už jdu,“ zamrmlal jsem při pohledu na její nedočkavý výraz. Neměl bych na ni být trochu přísnější? Vypadá to, že se už otrkala. Ještě si začne vyskakovat a já budu totálně v loji, povzdechl jsem si. Máma mi ji zavěsila na krk a já neměl sebemenší tušení, co s ní dělat.
Protože jsem se snažil co nejvíc pozornosti věnovat malé, ani jsem si nevšiml, že kolem jsou další vlci. Jako první jsem zaslechl překvapený hlas. Hm, někdo mě tu zná? napadlo mě. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem vlčici s rudýma očima, kterou jsem určitě ještě nikdy neviděl. Její červené oči na mě zíraly nějak povědomě, celý její obličej byl tmavý, ale nějak povědomý. Na podobný jsem se díval skoro denně. Ani jsem nezaslechl, když mě podruhé oslovila, v té chvíli mi došlo, na koho se dívám. “Awnay,“ vydechl jsem ve stejné chvíli, kdy i ona řekla svoje jméno. Ohromeně jsem si prohlížel svoji jedinou sestru. “A… Ahoj,“ hlesl jsem tiše se slabým úsměvem.
Co jsem měl dělat? Kdysi jsem přemýšlel o všem, co bych jí řekl, ale teď se mi všechna slova vypařila z hlavy. Není to tvoje sestra! Je jen moje! Ty totiž nejsi můj bratr. Já mám Awnay. Ta je moje sestra a bohatě mi stačí. Tebe nepotřebuju! ozýval se mi v hlavě bratrův hlas. Zdálo se mi, že Awnay udělala pohyb směrem ke mně a já polekaně udělal krok vzad. Ona není Etney. Nechce tě nikam odnést, musel jsem si připomenout, ale stejně se mi nepovedlo úplně zadusit ten strach, který se ve mně schovával od té doby, co jsem poprvé potkal bratra.

S úlevou jsem přikývnul, když svolila k výletu do údolí. Byl jsem tam vůbec? Ani jsem si nebyl jistý. Les jsem jako malý prozkoumával hodně a asi jsem i tušil, kde že to údolí je, ale nepamatoval jsem si, jestli jsem tam už byl. Však to bylo jedno. Zamrkal jsem na ní, když trochu povolila – úplně jsem nerozuměl její otázce, ale bylo mi jasné, že byla zvědavá na to, co jsem dělal.
Snažil jsem si dodávat odvahu, přece jedno malé zatvrzelé vlče zvládnu, ne? Docela mě mrzelo, jak se ke mně chová, když já se jen snažil být milý. A navíc, nebýt mě, možná by ji máma tam u jezera nechala. Nenechala. Nakonec by svolila i tak. Ale aspoň má výmluvu, proč se o ní nebude muset starat, opravil jsem se. Vždyť i s Lilac šla na lov ne? Kde asi Lilac je? povzdechl jsem si. Svou kamarádku už jsem strašně dlouho neviděl, vlastně od té doby co jsme se rozdělili u toho potoka a Laura se pak muchlovala s Castorem. No jo, Castor byl předtím v lese, ale kde je Laura? Teď tu taky není, dumal jsem, zatímco jsem běžel za Sunny. Snad se Lilac neztratila…
Už jsme skoro dobíhali k tátovi a začal jsem dostávat naději, že už se třeba trochu oklepala a odteď to bude dobrý. Najednou ale prudce zabrzdila a vrhla na mě další vražedný pohled. “Copak, prcku?“ povzdechl jsem si. Uši měla úplně přitisklé k hlavě a vypadala, že čeká, že ji táta každou chvíli sní. A to ani netuší, že by se měla víc bát mamky, ta by toho aspoň byla schopná, pousmál jsem se a znova se k ní přikrčil, aby nemusela kulit očiska tak moc do výšky. “Hele,“ řekl jsem jí jemně, ale zároveň jí zahradil cestu, kterou pravděpodobně chtěla pláchnout. “Pamatuješ na tu šedou vlčici, se kterou jsme přišli? Tu s červenýma očima?“ zeptal jsem se jí a rozvalil se trochu pohodlněji, abych nevypadal tak moc jako že jí zahrazuju cestu, ale že tu nej tak ležím a pohodově si s ní povídám. “Jmenuje se Elisa. Ona se ti líbí, že jo? No, tak ten vlk, ke kterému jdeme, je její partner. Arcanus. Toho má zase ráda ona. A nemyslíš si, že když je Elisa tak hodná, měla by ráda někoho, kdo hodný není?“ vytasil jsem se se svým trumfem, stále jsem se na ni ale snažil jemně usmívat. “Nemusíš se ho vůbec bát, je to nejhodnější vlk, kterého znám,“ přesvědčoval jsem ji dál Rozhodně hodnější vlk než máma. “Jenom ho pozdravíme, řekneme mu ‚Ahoj strejdo Arcanusi‘ a můžeme se jít podívat na ta další vlčata, se kterými si můžeš hrát. Tak co ty na to?“ navrhnul jsem, ale dál se nijak nehýbal. Tušil jsem, že pokud bych ji do toho tlačil, nedopadne to dobře. Zdrhne mi a já budu v loji. A jí se něco stane.

← Středozemka přes Midiam

Čím jsem si tohle vlastně zasloužil? brumlal jsem dál v duchu, ale nechtěl jsem to vyslovit nahlas. Nechtěl jsem, aby po mě máma ještě jednou vyjela, ale hlavně by se Sunny necítila dobře. Však ona se nějak otrká… Snad, povzdechl jsem si. Ještě nedávno jsem si hrál s Lil a Nym tady v lese, všechno bylo boží a super a teď jsem se cítil, jako kdybych zestárnul o několik let. A starám se o malé vlče. Podíval jsem se na tu kuličku. “Však to nějak zvládneme, že jo, Sunny?“ usmál jsem se na ni. A taky zavyl, aby se neřeklo.
Mamka se na mě naštěstí nakonec slitovala a mě se na tváři rozlil úlevný úsměv. “Neboj se, to by mě ani nenapadlo,“ ujistil jsem ji s lišáckým úšklebkem. Ale pokud si myslí, že si prtě nebude hrát s novými sourozenci, šeredně se plete. A kdo se bude starat o sourozence… Máma, zubil jsem se a už přemýšlel, jak to vymyslím. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani neuvědomil, že je tu cítit nějaká vlčata. Ten pach se mi zdál zvláštní, trochu povědomý, ale ne moc. “Pokud chceš, to údolí ti ukážu,“ usmál jsem se na ni.
Awnay, prudce jsem se nadechl. Moje jediná sestra… Která je sestrou Etneye. A jak mi připomněl, není moje, ale jen jeho, dodal jsem kysele v duchu. “Jo… Dobře,“ přikývnul jsem, ale nevěděl jsem, co bych jí na to měl odpovědět, takže jsem pak jen ještě jednou přikývnul, jakože tátu už nějak najdu.
Maličká se ale najednou osmělila a vrhnula se mi pod nohy. “Hrát?“ ujišťoval jsem se radostně. Její výraz… Tomu úplně nenapovídal, ale to se už nějak srovná. Jen si potřebuje zvyknout. “Věděla jsi,“ začal jsem s pobaveně jiskřícíma očima a podešel k velké skále, ke které jsem si přitiskl ucho. “Že mám tajnou schopnost? Přes kameny slyším, kdo kde v lese je!“ prozradil jsem jí a doopravdy se zaposlouchal. Ucítil jsem kdesi v dálce, skoro na okraji Saviora, ale bez Nym i Lennie. Co tam asi sám dělá? napadlo mě, ale hledal jsem někoho jiného. Táta byl o něco dál, ale taky sám. Tiše jsem se uchechtl. To se ani neumí srazit, aby si spolu popovídali? “Zahrajeme si hru,“ pověděl jsem malé. “Tamtím směrem,“ ukázal jsem tlapkou, “Se nachází jeden vlk. Má černý kožíšek, bílé bříško a bílé značky na srsti. Dáme si závod, kdo k němu dorazí dřív?“ zazubil jsem se na ní. “A vítěz vyhraje… Větší kus dalšího zajíce, kterého ulovím,“ provokativně jsem na ni zamrkal, počkal, až vyrazí, a vyběhnul taky. Dával jsem si ale pozor, abych byl pomalejší, občas mě zdržel nějaký kmen, nebo jsem se tvářil, že nevím, jak se dostat přes větší houští. Pořád jsem ale měl Sunny na dohled, aby se jí náhodou nic nestalo a neztratili se ze směru. “Ach, jak jsi rychlá!“ vykřikl jsem zadýchaně.

← Ohnivé jezero

Uháněl jsem za mamkou a kdyby právě nebyla březí, měl bych větší problém ji dohnat. Při jejím kachním pohoupávání ale ani moje bolavé tlapky nebyly žádný problém. Malá Sunny za ní běžela a celou dobu hlasitě brečela. To je teda pohled… Fakt, mami, nemůžeš mít aspoň trochu soucitu pro druhé? vrčel jsem v duchu. Pak se ale zastavila a srdce se mi radostně zatřepetalo. “Já jsem věděl, že máš v sobě aspoň trochu citu i pro cizí,“ hrdě jsem se na ni usmál.
Moje nadšení ale netrvalo moc dlouho. Vlastně asi jen tři vteřiny, protože veškerou radost, kterou jsem cítil, totálně zadupala svým dalším prohlášením. Už jsem otevíral tlamu, abych jí řekl něco pěkně od plic, ale zarazil jsem se. Drobné vlče se pořád klepalo u máminých nohou a kdybych zvýšil hlas, moc bych jí nepomohl. A hlavně teď, když ji mám na starost, povzdechl jsem si a zamračil se na mámin zadek. Vypadalo to, jako kdyby všechny moje argumenty jen tak odhodila jako nepodstatné. Zaťal jsem zuby. Docela to bolelo.
Teď na to ale nebyl čas. Povzdechl jsem si a pokusil se o další povzbudivý úsměv, když jsem si všiml, že se na mě ta malá kouká. “Tak vidíš, Sunny. Už máš kde bydlet. My se o tebe dobře postaráme, neboj se. A počkáme, až se pro tebe ta rodina vrátí,“ řekl jsem jí mile. “Ale nemůže tu zůstat sama, víš? Možná jim bude chvilku trvat, něž zjistí, kudy jsi přesně šla a bude bezpečnější, pokud zůstaneš na chvíli s námi,“ usmíval jsem se na ni, ale vlčeti se jen podivně zaleskly oči a upalovala za mámou. Cítil jsem se úplně stejně jako před chvílí, když mi obě dvě zdrhly od jezera. “Počkej, ještě spadneš do řeky!“ křikl jsem po ní a běžel mrněti pomoct. Do čeho jsem se to namočil?

→ Asgaar přes Midiam

Když mě máma pochválila, myslel jsem, že se úplně rozteču blahem. Řekla mi, že jsem šikovný! Šikovný! Už jsem myslel, že dnešek ani lepší být nemůže. Unaveně jsem si sedl na zadek a dal pozor, aby si toho máma nevšimla. Vůbec nemusela vědět, že jsem oběhl úplně celé okolí, abych nakonec skončil na louce na druhé straně řeky, než odkud jsem původně vyrazil. To už bych v jejích očích asi ani tak šikovný nebyl, a navíc jsem se za to docela styděl. Kdybych se na začátku pořádně rozhlédl, určitě bych pak nemusel dorazit celý uřícený. Mamka se ale cpala masem a tak jsem se mohl pořádně vydýchat.
Zatím jsem taky pozoroval toho prcka, který se právě tulil k mámě a… sál i z břicha? Co to sakra je? zamrkal jsem překvapeně. Co to bylo za přívěsky, co z mámy rostly. Pro jistotu jsem se podíval na svoje břicho, ale nic takového jsem tam neviděl. Už jsem chtěl mámu začít zpovídat, ale skočila mi do řeči. Přikývnul jsem. “Škoda, že odešli tak rychle. Byl jsem zvědavý i na historky té druhé vlčice,“ povzdechl jsem si a přikrčil se, abych byl na stejné úrovni jako malý prcek. “Ahoj Sunflower,“ usmál jsem se na ní. “Můžu ti říkat Sunny? Já jsem Sionn. Moc mě těší,“ jemně jsem na ni promluvil a doufal, že znova nezačne brečet. Už jsem se těšil, až ji ukážu náš domov. Mamka o ní mluvila jako o Lilac, u které se sice tvářila, že myslí, že má prašivinu, ale nakonec s ní stejně šla lovit a vypadalo to, že tenhle prcek na tom bude podobně. tak základ je, že ji mezitím, co jsem tu nebyl, nesežrala.
Moje naděje byly ale okamžitě rozdrceny, když se máma zvedla a řekla Sunny, ať zase maže domů. Zíral jsem na ni s otevřenou tlamou. “To nemyslíš vážně mami,“ vydechl jsem překvapeně. “Neviděla jsi jí? Vždyť ta malá pořádně ani nemluví, myslíš, že ví, odkud vůbec přišla? Jak ji tady můžeš nechat?“ vyjekl jsem rozhořčeně. Tohle teda ne. “Nemůžeme ji tu nechat samotnou, vždyť umře! A v našem lese je místa víc než dost i pro další malé vlče! A… A…“ ztrácel jsem niť, jak jsem byl rozohněný, ale to mi nezabránilo pokračovat. “Navíc, moji sourozenci můžou mít další kamarádku na hraní! Víš, co bych za to já dal, když jsem byl malý! Celé dětství jsem byl jen s dospělými!“ zavolal jsem na ní, protože už se svou kolébavou chůzi odkolébala docela daleko, na tu malou se ani nepodívala. Trochu jsem se zamračil, moje poslední věty zněly trochu ublíženěji než jsem původně chtěl, ale co už. Znova jsem se přikrčil k pískleti. “Neboj, půjdeš s námi, mamka si dělala jen legraci,“ povzbudivě jsem se na ni usmál. “Já tě jen zvednu a…“ nestihl jsem ani domluvit a malé vlče se s brekem rozeběhlo za mámou. “No bezva…“ povzdechl jsem si podrážděně a radši vyrazil za nimi, aby náhodou mámu nenapadlo tu malou sežrat, nebo ještě hůř, vyhnat pryč, aby umřela někde sama, úplně vyděšená.

→ Středozemka

← Pahorkatina dlouhých uší

Už z dálky jsem viděl, že mamka je už sama. Docela mi to bylo líto, protože se mi zdálo, že ta vlčice, kterou jsem už předtím potkal u jezera, byla ze stejné smečky. To se tak rychle vybavili? Chtěl jsem ji ještě vyzpovídat o tom, jaké to bylo, případně ještě zjistit na nějaký drby na rodiče i Saviora, nebo se poptat na tu Sianu, podle které se prý jmenuju… Ale smůla. Třeba ji ještě někdy potkám, zadoufal jsem, ale zase na druhou stranu… Meinýho jsem od té doby, co odešel z našeho lesa, taky neviděl. Kde se asi teď toulá… Jeho přívěšek mi pořád visel na krku a… Neříkal náhodou, že si pro něj přijde, když už ho nebudu potřebovat? Měl bych zesílit, abych ho opravdu nemusel potřebovat. A taky kvůli těm prckům.
To už jsem se ale blížil k mámě. Aspoň, že ta malá nezmizela. A máma asi ani neměla takový hlad, aby ji snědla. Prcek ale pořád nevypadal moc šťastně a tak jsem posledních pár kroků došel co nejtišeji a opatrně před mámu položil dva vypasené ušáky. Zase jsem trochu zacouval a hrdě se zakřenil. “To už všichni odešli?“ chtěl jsem se ujistit. “A… Co..? nechal jsem vyznít otázki do prázdna, ale očima naznačil, že myslím to malé vlče, které se tulilo k jejímu břichu. Aspoň budou mít moji sourozenci o jednoho víc, to se jim bude určitě líbit, pomyslel jsem si a bylo mi trochu líto, že já nikoho takového neměl. První vlčata, která jsem viděl, byly Tati, Lilac a Nym a to bylo teprve docela nedávno. “Neboj se, prcku. Už jsi v bezpečí,“ pokusil jsem se ji uklidnit, ale radši nešel o moc blíž.

← Hrušňový sad přes Zlaťák

Lesem jsem už jen odevzdaně proklusal, jakékoliv pokusy o lov by stejně nedopadly moc slavně. Jednou jsem dokonce měl pocit, jako kdybych viděl ocas lasičky, ale… Ne. “Meh,“ zahučel jsem a namísto toho jsem nakopnul malou větvičku. Měl jsem na sebe vztek, že se mi nepovedlo ani jen nic najít, o lovení už ani nemluvím. A ještě navíc k tomu tu pobíhám pitomec. “Skvělý. Fakt skvělý.“ Vylezl jsem z lesa na louku, která byla docela blízko jezeru a… Zastavil jsem se.
Cítil jsem totiž něco, co… Co mi znova vrátilo úsměv na tvář. Zajíci! Hromada zajíců. To se bude mámě líbit, nadšeně jsem se zatetelil. Ve skutečnosti jsem zajíce moc nemusel – od té doby, co na nás jejich příbuzní zaútočili magiemi… Bleh. Tohle ale vypadalo slibně.
Instinktivně jsem se přikrčil k zemi, abych nebyl tolik vidět, i když můj bílý kožich teď byl docela k prdu. Zahlédl jsem dokonce několik ušáků ne moc daleko ode mě. To dám! A máma na mě bude hrdá! povzbudil jsem se a pomalu vyrazil kupředu.
Ještě jeden krok, další… Pak ještě jeden a… Vyrazil jsem vpřed! Ušáci se rozprchli hned, jak mě viděli ale já už měl dva v merku. Vyrazili stejným směrem, chvíli zmateně kličkovali, jako kdyby nevěděli, kde je jejich nora. Ještě víc jsem zrychlil, už jsem skoro byl u nich, když se před nimi objevila jejich nora. Ne! Tohle zvládnu! Byl jsem tak upřený na ty dva ušáku, že jsem si ani nevšiml, že se strop jejich nory propadl a oba dva si narazili čumák. Já jen jednoho čapnul za zátylek a druhého pohotově přidupl, aby se nemohl hnout.
Chvíli jsem jen tak stál, uprostřed louky, která byla teď úplně prázdná, ani jedno ucho nebylo vidět, kromě těch dvou, kteří mi leželi u nohou. Ohromeně jsem zamrkal. V hrudi mi bušilo srdce, div že nevyskočilo z krku. Já jsem to dokázal, stále mi to pořádně nedocházelo. Sám jsem ulovil dva zajíce najednou. Až dva! A úplně sám! Křenil jsem se na celý svět. Špatná nálada byla ta tam. Už jsem měl, pro co jsem přišel. Jídlo. A dokonce tolik, že se máma může najíst do sytosti. A možná zbude i něco pro tu malou. “Tak tohle bylo naprostý žůžo,“ řekl jsem si, popadl ty dva, a upaloval k jezeru, které jsem už z dálky viděl, jak se blyští na slunci. Nemohl jsem se dočkat, až mě i máma pochválí. Nejlepší den mého života! Fakt!

→ Ohnivé jezero

← Ronherská skála přes Vrbový lesík

Seběhl jsem od toho potoku a octl se v lese… Který ale vypadal trochu jinak, než bych čekal. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, čím to vlastně je. Ty stromy… Jsou hrozně… Nenáhodný! Zmateně jsem se rozhlédl kolem. Nikde ale nikdo nebyl. Jemně jsem očichal jeden za stromů, ale taky jsem necítil nic podivného. Čím to tedy mohlo být? Nakrčil jsem nos. Neznal jsem žádný les, který by vypadal takhle a i když se mi to nezdálo nebezpečné… Nelíbilo se mi to.
Už se mi stýskalo za naším lesem, který byl na nějakých místech tak divoký, že bych se už tamtudy ani neprotáhl. “Sbohem, staré schovky,“ zasmál jsem se nahlas, abych si nepřipadal tak sám. Alespoň tu není nikdo nebezpečný, dodal jsem si na dobré náladě, která začínala poklesávat. Zklamaně jsem se rozhlédl kolem. Ne že by to tu nevypadalo hezky, ale… Zase nic pořádného k jídlu. “Do háje, máma mě už určitě zabije,“ povzdechl jsem si.
Kde jsem vlastně teď byl? Ohlédl jsem se směrem k tomu velkému hvozdu. Myslím, že jsem šel podél něj. Nemohl jsem ho náhodou vidět i od jezera, kde teď máma byla. Jo, to bude asi on. Trochu jsem se zasmál, když mi došlo, že jsem vlastně celou dobu obíhal jen jeden les. Zdálo se to jako mnohem větší štreka. Nedalo se ale už nic dělat. Dál jsem běžet nechtěl a už jsem stejně začínal být unavený. Budu se muset k mámě vrátit naprázdno. Polkl jsem. To určitě nebude zábavná chvíle. “Pozice lovče? Měl jsem tě rád. Za tu dobu, co jsem tě měl, jsem neulovil ani alou myš. Co jsem to za lovce…“ zahučel jsem a vyrazil na zpáteční cestu s výrazem spráskaného psa. Už teď jsem cítil její zklamaný pohled.

→ Pahorkatina dlouhých uší přes Zlaťák

← Jižní hornatina přes Zlaťák

Sestup z kopce naštěstí nebyl tak hrozný, jak jsem se bál. Tak tohle jsem přežil… Teď stačí ještě najít něco k jídlu pro mámu a opravdu se dožiju dalšího dne, pobaveně jsem se uchichtl. Les byl opravdu hluboký a párkrát jsem tam zahlédl i nějakou srnu nebo něco podobného, ale… Pamatoval jsem si, jak mě ty obrovské věci z portálu smetly k zemi a to byly ještě tak vyděšené, že si nás vůbec nevšímaly. Tihleti by si mě všimli už na sto honů a fakt jsem si nemyslel, že by se mi něco povedlo ulovit. Tamto taky neměli rohy!
Už jsem z těch výšlapů byl docela unavený, takže když jsem začichal tekoucí vodu, bylo rozhodnuto. Poklusem jsem vyrazil směrem za vodou. Už z dálky jsem viděl kopeček a hlasitě jsem zaskučel. “Jestli budu muset lézt na další pitomý kopec kvůli vodě, tak to už asi nedám,“ zahučel jsem podrážděně, přesto jsem se vyškrábal aspoň do poloviny a vděčně zabořil čumák do příjemně chladné vody. Ohhhh, tohle je skvělá úleva, slastně jsem si pomyslel a vtom jsem zaslechl hlasy. Ostražitě jsem zvedl hlavu a uviděl Evelyn s tím pochybným čarodějem. Neodešli odděleně? podivil jsem se tomu, ale nijak zvlášť jsem to neřešil. Trochu mě provinile píchlo u srdce, že jsem se nakonec na lov vydal bez ní, ale ona si stejně chtěla jen popovídat, což právě s čarodějem dělala. “Ahoj Evelyn!“ zavolal jsem jen na ní a rozeběhnul se dál. Začínal jsem mít pocit, že už tu hrozně moc dlouho tvrdnu a… Měl bych konečně něco ulovit.

→ Hrušňový sad přes Vrbový lesík

← Oblý vrchol před Ronherský potok

Až když jsem už klusal kolem potoku mě napadlo, že jsem se asi měl možná rozhlédnout, když už jsem byl na tom kopci. Třeba bych zahlédnul nějaké místo, které by bylo nejlepší na lov, povzdechl jsem si a došel k tomu rozdělení potoka, kde jsem předtím udělal chybu. “No… Tak už mi zbývá jen jedna cesta, nebo se budu muset vrátit, ne?“ zamrmlal jsem si. A vrátit s prázdnou jsem se fakt nechtěl. Zaprvé, máma by měla pořád hlad a kdo ví, jak daleko to ještě bylo od domova. A taky… Co kdyby mi sebrali můj úkol lovce? To ani náhodou!
Ta myšlenka mě ponoukla k ještě rychlejšímu klusu. Jak jsem se snažil, ani jsem si nevšiml, že se moje cesta ZASE začala zvedat. Konečně jsem zvedl hlavu a zaskučel. “Jen to ne,“ zaskučel jsem. Nade mnou se rozprostíraly obrovské balvany, po kterých jsem si ani netroufal běžet a to jsem se snažil ani nemyslet na to, jak by to vypadalo, kdyby se to najednou sesypalo dolů. Ne jenom, že by máma už jídlo nedostala, tady by mě ani nenašli, uvědomil jsem si. Okolí bylo pořád ještě docela dost zarostlé, ale měl jsem pocit, že jsem v dálce zahlédl velký les. To skoro vypadá jak ten náš… Že by tam bylo něco dobrého? zadoufal jsem a tak se začal opatrně spouštět dolů kopcem, tentokrát už ale mnohem opatrněji.

→ Ronherská skála přes Zlatavý les

← Ohnivé jezero přes Ronherský potok

Klusal jsem podél potoka, u kterého jsem se i na chvíli zastavil, ale teda… Nic moc. “A ryby jsou kde?“ zamručel jsem podrážděně. Na druhou stranu… Jedla máma vůbec ryby? Nebyl jsem si úplně jistý. Já rybu tuším taky jedl jen… Jednou? Jo, asi tak nějak. Pamatoval jsem si, že úplně dobře nechutnaly a možná… Možná je máma odmítala. Odfrkl jsem si. Ještě bych jí je přinesl a ona by mi je omlátila o hlavu, protože je nechce. “Jo, přesně to fakt udělat nechci,“ zasmál jsem se.
Když jsem dorazil na místo, kde se řeka vlnila, rozhodl jsem se pro levou stranu. Levá bude třeba šťastná, zadoufal jsem a pokračoval dál. Cesta se ale začínala čím dál tím víc zvedat a já si uvědomil, že běžím spíš na nějaký velký kopec na kterém skoro nic neroste. Dokonce i za mými tlapami se zvedal prach. Zastavil jsem se uprostřed kopce, ani se mi nechtělo běžet až nahoru. Stejně tam nic nebylo. Tam, kde jsem byl já sice ještě rostlo pár jehličňanů, ale taky teda žádný terno. “Tak teda hádám, že asi levá strana nebude mojí šťastnou volbou,“ povzdechl jsem si a vyrazil zase na zpáteční cestu zpátky dolů k potoku. Tentokrát můžu vyzkoušet to druhé rameno… Kdo ví, kam ono ústí.

→ Jižní hornatina přes Ronherský potok

“Věřím, že si tu s někým ještě popovídáš, vlků je tu hafo,“ pousmál jsem se. “Určitě si najdeš nějakou další společnost. A třeba smečku,“ navrhl jsem jí, ale radši neprozrazoval, odkud pocházíme. Ještě by mě za to mám kousla. Nakonec Evelyn asi nebyla až tak špatná. Spokojeně jsem se zaculil, když mi pochválila moje oči i magii, i když mě uvnitř trochu zamrzelo, že vlastně to skoro vůbec neovládám. Já se ale zlepším, slíbil jsme si. Evelyn najednou už nevypadala tak podivně jako na začátku, když nám řekla trapní lháři… Pořád se mi to zdálo divný a úplně jsemjí nevěřil, ale vypadala, že by mohla být docela dobrá kamarádka. Kdybychom šli spolu na lov, možná bychom se fakticky zkamarádili a pak by třeba přišla k nm do smečky. Byli by na mě taťka s mamkou hrdí, kdyby se mi povedlo do smečky dostat nového člena?
Evelyn mi mezitím ukázala svou magii. “Páni,“ vydechl jsem. “Iluze… Ty ovládá můj táta. Když jsem byl malý, pořád mi vytvářel nějaký zvířátka, se kterými jsem si hrál. Hrozně se mi to líbilo,“ usmál jsem se nad vzpomínkou ptáčka. Kdy se to vlastně stalo? Protože jsem ale odmítal jít lovit, rozhodla se, že půjde zase dál. “Měj se, Evelyn!“ zavolal jsem na ní ještě. Tak takový je život tuláka?
Ta malinká vlčice u máminých nohou jen brečela, ale když po mě hodila další pohled prosím-nesežer-mě zarazil jsem se. Poprvý mi to možná přišlo vtipný, ale teď? Moc rád bych za ní přišel a utišil ji, jenže jsem měl strach, co to s ní udělá, pokud se jen přiblížím. Navíc, máma nesdílela můj názor s ochranou jí a té malé. Zklamaně jsem přitiskl uši k hlavě a střelil pohledem po těch dvou. Od té doby, co jsme dorazili k tomu jezeru, jsem cítil potřebu ji chránit. Aby na mě táta byl pyšný. Ve chvíli, kdy na mě tak zavrčela… Zamračil jsem se. “Tak… Dobře. Ale nebudu daleko, jo?“ neochotně jsem svolil a hodil výhružný pohled na toho tmavého vlka, který se mi víc nelíbil. No, o výhružný pohled jsem se pokusil, nejspíš mi to moc nevyšlo. Ještě jsem se sklonil k mámě a na rozloučení ji jemně šťouchnul čumákem. “Hned jsem zpátky,“ zamumlal jsem a rozeběhnul se nějakým směrem, měl jsem tušení, že tady moc jídla nebude.

→ Oblý vrchol přes Ronherský potok

//Nenechte se rušit, jen vyprovodím Evelyn, ať ji tu nedržíme .D

Skoro bych na Evelyn zapomněl. Nebo, ne zapomněl, ale přestal na ni myslet. “Promiň, asi jsi taky měla hlad,“ přepadl mě pocit viny. Třeba… Třeba nebyla až tak divná, jak se mi na začátku zdálo, i když její vzhled pořád vypovídal o něčem jiném. Jindy by se mi možná líbilo se skamarádit s nějakou vlčicí přes lov, ale pořád jsem byl u těhotné, unavené mámy, navíc s nějakým malým vlčetem, které by i sežrala, kdybych ji s tím nechal samotnou. Pokd by mi ten lov trval až moc dlouho.
Trochu jsem zamrkal, když mě označila za mladého. Mírně uraženě jsem se zamračil. Vždyť… Nebyl jsem už stejně velký jako táta. “No, zas tak mladý nejsem,“ zahučel jsem, ale hned jsem pookřál, když se mě zeptala na magii. Hrdě jsem vypjal hruď. “No jasný, že ji už ovládám,“ zakřenil jsem se na ní, doufaje, že ji to ohromí. “Ovládám předměty! Zrovna teď nedávno se mi povedlo zvednout kámen do vzduchu… A to zachránilo náš les,“ pověděl jsem jí šťastně a i když jsem původně zamýšlel to říct stylem vlastně to vůbec nic není, dělám to vlastně třikrát denně, byl jsem z toho pořád tak nadšený, že to ze mě vyšlo stylem vlčete, které poprvé ulovilo zajíce. “Tak nějak jsem doufal, že se mi zbarví i oči… Ale asi ne,“ zklamaně jsem trhnul uchem. Byla to fakt škoda. Ne že by zlaté oči byly ošklivé. Má je i Nym! A že jí sluší.
Kouknul jsem se pořádně na ní. “Ty máš taky zlatý oči. Jaké magie umíš ty?“ zeptal jsem se zvědavě. Byla o dost starší ode mě, to by mohla mít i nějakou tu specifickou. Třeba jako máma to mazání myšlenek, pomyslel jsem si ne úplně nadšeně. Musel jsem si s ní o tom někdy promluvit.