Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzrůstající vedro unavilo i vlčata, která už nějakou dobu polehávala, než se neobjevila máma. “Překvapivě ne. Jenom trochu,“ zazubil jsem se a byl rád že brácha zatím nemá tak ostré zoubky, aby mi výrazněji ublížil. Už se ale vrhl hned za mámou. “Pápá,“ zamával jsem zpátky na Shireen a spokojeně si povzdechl.
No. Spokojeně. Vedro bylo ten opravdu příšerné. Měl jsem pocit, že i se svým bílým kožichem se za chvíli rozteču. A náš les vypadal, že se mnou docela souhlasí. Jako kdyby ještě víc vyschl, dokonce se za mámou a sourozenci zvedaly malinké obláčky prachu. Skoro bych si přál, aby se zpátky vrátila zima, napadlo mě, ale hned jsem se zarazil. Ne, ta zima už ne. Byla dostatečně špatná na to, abych si přál, abych už nic takového nemusel zažít. Na druhou stranu, tohle vedro bylo teda taky docela ubíjející…
Není vždycky tepleji směrem na jih? Směrem k té poušti? Docela jsem litoval smečku, která by byla ještě víc na jih než ta naše. Úplně jsem to viděl. Vlci, ležící na zemi, vzdychající kvůli tomu vedru, neschopní se pohnout. Pobaveně jsem si odfrkl. Vsadím se, že my jsme na tom mnohem líp. Ještě že už nehrozily ty bouřky. Docela jsem se bál, že by se vlčatům něco stalo, možná že by se jim ani nelíbilo, že by jim zmoknul kožíšek. Rozhodně já ho jako malý neměl rád mokrý.
Teď, když jsem ale neměl u sebe prcky, bych byl za nějaký déšť docela vděčný. Kožich jsem se namočit nebál, ale vůbec to na déšť nevypadalo. Znuděně jsem zamlaskal. Pokud voda nepřijde za Sionnem, musí Sionn za vodou! rozhodně jsem vyskočil na nohy a vyrazil směrem k nejblížší řece. Na hranicích jsem ještě zavyl, abych dal vědět rodičům, že se na chvilku vzdálím a vesele vyrazil vstříc vodě, abych to vedro bylo trochu únosnější.

→ Medvědí řeka

Ráno se pomalu změnilo na poledne a i když předtím slunce pěkně svítilo, teď začalo foukat a občas se zatáhlo. ”Hm, doufám, že nebude pršet, to by byl docela na prd první výlet, co?” zamrmlal jsem k sourozencům, kteří teď překonávali můj bok jako nejvyšší horu světa. Kamínek se už ale nehýbal, tak jakou jinou zábavu měli mít? Jenže já se začal nudit taky. Opatrně jsem je ze sebe sklepal a vstal. ”Chtěli byste nějaký malý dobrodrůžo?” zazubil jsem se na ně a šťouchnul do nich packou.
Bylo hrozně roztomilý, jak už pomalu začínali rozumět tomu, co se jim říká. Když jsem je viděl poprvý, skoro si ani nevšímali, co se kolem nich děje a hledali jen mamku a její pořád docela tlusté břicho. Ještě že mě neslyšela, uchichtl jsem se tiše. Teď ale Shireen nadšeně vypískla a skoro by vystřelila ještě přede mnou, kdybych ji nezastavil tlapou. ”Ne tak rychle,” napomenul jsem ji a počkal, až se k nám došine Nemesis. ”Dobře, tak ještě si ujasníme pravidla, fajn?” vážně jsem se podíval oběma do očí a doufal, že mi snad rozumějí. ”ŽÁDNÉ utíkání ode mě, dobře? Vždycky budete se mnou a pokud se budete chtít na něco podívat, řeknete mi a půjdeme tam, dobře?” důrazně jsem se na ně zamračil a snad to vypadalo, že pochopili.
Shireen na nic nečekala a vyrazila vpřed, vždycky mě ale šťouchla hlavou, ať jdu rychleji. Nemesis šel nejdřív stejně rychle, ale pak se najednou zastavil a ublíženě kníknul. ”Nem… Copak se stalo?” sklonil jsem se k němu a viděl, že má skoro na krajíčku. ”Noták, prcku, je ti něco? Nebreč…” jemně jsem mu olíznul slzičku, která už skoro vypadala, že přeteče. ”Ma… Ma… Mama,” žvatlal ustarostěně.
”Chybí ti mamka?” došlo mi. ”Neboooj, máma je jen támhle o kousíček vedle,” ukázal jsem mu tlapou směrem k úkrytu. ”Vidíš? Dokonce je tak blízko, že kdybys na ni zavolal, uslyší tě. Tak už nebreč, dobře?” šeptal jsem mu a on se ke mně trochu neochotně přitulil. ”No… Už je to lepší, prďolo?” mrmlal jsem tiše. Shireen, jak viděla, že neprozkoumáváme další místa, hodila uražený pohled, ale jak viděla tulení, vrhla se směrem k bráškovi a položila se vedle něj.
Úplně jsem se tetelil blahem a cítil se jak zaříkávač vlčat. Tohle by nezvládla ani máma! říkal jsem si, i když ve skutečnosti by to asi zvládla úplně v pohodě. A ještě líp. Ale mohl jsem si užít pár chvil vítazství. Navíc, zamyslel jsem se Neslyšel jsem náhodou první Nemesisova slova? Páni. Já jsem fakt dobrej! pochvaloval jsem si ohromeně. Věřil jsem, že tihle sourozenci mě budou mít opravdu rádi. A i kdyby ne, budu se pořád o to snažit.
Pomalu jsem se zvedl. ”Tak co, nechcete zbytek procházky?” zamrkal jsem na ně a spokojeně se zaculil, když oba víceméně dobrovolně vyrazili se mnou. Obešli jsme jen pár stromů, které byly na dohled úkrytu, než jsem se rozhodl znova vrátit. Už pletli packami přes sebe a kymáceli se jako malé květiny ve větru. Poslušně cupkali za mnou až ke vchodu k úkrytu, vedle kterého jsem se svalil. ”Ještě se vám nechce dovnitř, že ne?” Oba zavrtěli hlavou. ”Tak počkáme na mamku tady, určitě se za vámi příjde podívat,” řekl jsem jim. ”Ma… mamamama,” zakníkal Nemesis, ale taky si poslušně lehl na zem a žlutýma očkama pozoroval okolní stromy. S úsměvem jsem na ně dával pozor a snažil se nemyslet na to, že donitř se nechtělo hlavně mě kvůli Etneymu.

// Budu zhruba tak týden mimo bez počítače. Nejspíš se budu nudit, takže nejspíš hodím pár postů z mobilu, ale pokud bych vůbec nereagovala na zprávy, klidně si ode mě vlčata vezměte s tím, že je vám Sionn předal, nechtěla bych, aby byly ochuzeny o nějaké další dobrodrůžo, pokud by měl na ně někdo jiný čas.

Líně jsem se protáhl pod stínem velké lípy. Lebedění ve stínu bylo fakt super, i když jsem už mě l pocit, že můj čas skoro vypršel. Léto bylo v plném proudu a ta neskutečná vedra mi dávala pořádně zabrat. Lehko se v takovém počasí žilo jen vlkům s menším kožichem, než byl ten můj, který jsem bohužel podědil po rodičích. Líbil se mi – o tom žádná, ale hlavně v zimě. Letní období znamenalo počátek vzdychání a nenápadného utíkání k vodě, kdykoliv to bylo možné.
Lamentoval jsem nad tím ale jen v duchu, ještě by mě někdo zaslechl a pomyslel si, že ten Sionn je ale citlivka. Lemra, která nezvládne trochu teplíčka, které opravdu není tak hrozné. “Ležím tu a úplně cítím, jak se pomaloučku rozpadám,“ lehounce jsem pronesl, jako tichý větřík, za který bych byl vážně vděčný, kdy už nic jiného. Louže, která se rozprostírala pod stromem se už dávno vsákla do mého kožichu. Lepší způsob, jak se ochladit jsem nenašel. Lípa byla sice košatá, ale stejně…
Léto se mi už zažíralo tak moc pod kůži, až jsem si už několikrát myslel, že se rozteču. Lepší by bylo na to nemyslet a začít něco dělat, třeba se jít podívat na prcky a zkontrolovat malou Sunny. Lump jeden malý, jak začínala růst, nestíhal jsem ji už vůbec uhlídat, skoro jsem se až divil, že mi to máma neomlátila o hlavu. Leda že prostě čeká na nějaký pořádný problém a až pak mě sedře.
Ležení tomu ale vážně nepomáhalo, buď bych si měl jít zaplavat anebo něco dělat. Lesklá hladina jezírka mě lákala, a tak jsem bez větších výčitek zvolil první variantu.

← Siccumské jeskyně

S vlčaty jsme vylezli ven z úkrytu a hned se do nás opřelo vycházející slunce. “Bezva, aspoň už tak hrozně neprší,“ spokojeně jsem se usmál a pošťouchnul courajícího se Nemesise trochu víc dopředu. Na rozdíl od Shireen se nezdálo, že by se mu výlet z teplého hnízdečka moc líbil. “Ale notak, bráško. Nelíbí se ti to venku?“ olíznul jsem mu ucho a jemně o něj opřel čumák. Chvilku ještě kníkal, než se jeho vzdechy trochu utišily. Odlepil se ode mě a pomalu začal zvědavě očichávat okolní trávu. “No vidíš, že to není až tak těžký,“ zazubil jsem se na něj a otočil se na Shireen… Kde zase byla ta?
Na chvíli se mi žaludek propadl až do země. Do háje, já ji ztratil, projelo mi s hrůzou v hlavě. “Shireen?“ přiškrceně jsem na ni zavolal. Ticho. Do háje. Do háje. Jen to ne. Máma mě zabije. “Shireen? Kde jsi?“ zavolal jsem ještě jednou. Ticho. Ó bože, jen to ne… zoufal jsem si, jež jsem si všimnul kroutící se ocásek za větším kořenem. “Ach, ty malá nezbedo, musíš se mi schovávat?“ zasmál jsem se s úlevou a přenesl ji k bráchovi. Oba dva se očichali, ale skoro hned zase začalo prozkoumávat okolí. Spokojeně jsem si sedl a pozoroval je. Už jsem asi chápal, co Savior myslel tím, že rychle rostou. Jako kdyby vyrostli jen za tu dobu, co jsme s Awnay přišli za mámou.
Snad se tam nepohádají, trochu úzkostlivě jsem se ohlédl. Etney ale vypadal, že nesnáší jenom mě. “No, třeba i vás to ušetří… A budete nakonec jeho nejoblíbenější sourozenci,“ prohodil jsem směrem k šedým kuličkám, které vypadaly, že se začínají nudit. Nejlepší čas si zkusit procvičit magii, ne? Zhluboka jsem se nadechl a začal se soustředit na malinký kamínek ležící při nich. Notak… Pohni se… Pohniiiii… Najednou se kamínek opravdu zvedl do vzduchu a začal se vlnit při vlčatech. Ta se nejdřív překvapeně rozkníkala, ale rychle z nich strach opadl a začala do něj zkusmo šťouchat. Občas se jim to povedlo, jindy jsem s kamínkem stihl uhnout. Ještě potřebuju hodně trénovat… Měl bych se poptat po smečce, jestli tuhle magii taky nemá ještě někdo, aby mi pomohl.
Hýbání s kamínkem se už ani nezdálo moc náročné. Přesto jsem se na něj tak usilovně soustředil, že jsem si ani nevšiml, že mi poblikávají konečky chlupů na tlapách. Uviděla to ale vlčata, která se mi vrhla k tlapám. V té chvíli ale moje soustředění kleslo, s ním spadl kamínek a chlupy přestaly blikat. Prckové si zvědavě prohlíželi moje nohy a Nemesis do ní i odvážně kousl. “Oh, takže teď už budete lovit i mě? Vidím, že z vás budou pořádní lovci… Třeba mě jednou vystrčíte z pozice, když rodiče ohromíte svými úžasnými schopnostmi,“ smál jsem se a tlapkou ho polechtal na bříšku.

Radši jsem už neodpovídal na její „rady“ ohledně Nym. Chtěl jsem se na ní dál mračit, ale nevypadala, že by ji to doteď nějak vadilo. Ještě jsem po ní hodil nabubřelý pohled, ale stejně mě ani jedna z nich neposlouchala. Jsou všechny ženský takový? odfrkl jsem si v duchu, ale jako kouzlem mi myšlenky plynule přešly od „všech ženských“ jen k jedné konkrétní. Najednou mě popadl strach. Co když čeká něco víc? Co když už má ráda někoho jiného? uvědomil jsem si s hrůzou. I když jsem ještě před minutou absolutně odmítal jakékoliv city vůči Nym, jen z pomyšlení nad tím, že by mi ji vyfoukl nějaký jiný vlk… Oklepal jsem se. Myslím, že nakonec nápad navštvívit ji nebude nejhorší, rozhodl jsem se a už ani moc nepopíral fakt, že ji chci znova vidět. Na to mi ty dvě zasadily až moc velkého brouka do hlavy.
Pobaveně jsem se uchichtl při sestřině poznámce o ceckách. “No, tak cecky tam opravdu nenajdou, spíš něco jinýho,“ zašklebil jsem se, ale hned jsem zvážněl. Měl jsem strach, ale ten se rychle rozpouštěl. Najednou jsem pocítil náhlý popud upřímnosti. “Já zase z tebe měl docel dlouhou dobu hrůzu a čekal jsem, že se na mě možná i vrhneš hned, jak mě uvidíš… Tak jsme si asi kvit,“ prohodil jsem s mírně pobavený tónem. Asi jsme se oba dva báli toho druhého… A asi nebyl důvod, začínal jsem si uvědomovat.
Už jsem se na ni nedíval jako na cizího vlka. Začínala být mojí rodinou a byl to sakra příjemný pocit. Přetrvával i když se už mamka vrátila s donesla jídlo. Nakonec jsem byl rád, že jsem jí to nechal – vypadala potěšeně a mě z toho zaplesalo srdce. “Aspoň jednoho, ne?“ zasmál jsem se při její poznámce o bratru gentlemanovi. Možná je to ale jen mnou. Třeba byl na ni Etney vždy milý.
A ta dobrá nálada trvala přesně do té doby, než můj bratr nepřišel. Najednou jsem se už necítil tak fajn a dokonce jsem znova napůl čekal, že se Awnay obrátí proti mně. Pak se přišla ke mně a – usmála se! Mám sestru, uvědomil jsem si konečně do celé hloubky tu myšlenku. A byl to sakra dobrý pocit. Trochu se mi ale přece jenom stáhlo hrdlo, když Etney navrhl, že se může s prcky projít. Ani omylem! napružil jsem se. Choval se zvláštně a hned mě napadlo, jestli náhodou nechce s nimi něco provést. Oni se neumí bránit. Ani trošičku.
“Já je trochu vezmu na vzduch,“ ozval jsem se trochu roztřeseným tónem. “Ať si můžete popovídat,“ navrhl jsem a sklonil jsem se k prckům. Už nebyli až tak prťaví. “Tak so, Nemesisi, Shireen, cítíte se na procházku venku? Jo? Že jo? No, já myslím že rozhodně!“ zuiljsem se na ně. Kdyby tu byl jen jeden z nich, vzal bych ho do zubů, ale oba dva bych neunesl. Naštěstí se pomalučku zvedli a s trochou pomocných šťouchů se vydali správným směrem. “Nebudeme daleko!“ křiknul jsem ještě na mámu, než jsem se sourozenci vyrazil ven. “Takhle na vás Etney nebude moct,“ zašeptal jsem jim s úsměvem. Slíbil jsem vám, že vás ochráním a to taky hodlám splnit.

→ Asgaar

Jak jsem tu seděl s mámou, sestrou a malinkatými sourozenci, jsem si uvědomil, že jsem šťastný. Ani nevím, proč mě to překvapilo. Zakřenil jsem se na obě vlčice. Ještě se dohadovaly, jaké jméno bude mít malinká ségra. “Co? Ne, mě se Shireen líbí! Já bych to nikdy nedokázal vymyslet!“ začal jsem se bránit a podvědomě o kousek ustoupil. Na krátkou chvilku se mi zdálo, jako kdybych se díval na mamku v její rozezlené chvilce, ale z nějakého důvodu mě tenhle výraz vylekal víc než ten mámin. Mamku jsem už znal a věděl, že i když se kaboní, nikdy to tak nemyslí. U Awnay jsem si ještě nebyl jistý.
“C… Cože?“ vykoktal jsem. “Zamilovaný? Já? Né, to vůbec. Nym je jenom dobrá kamarádka,“ bránil jsem se, ale nevypadalo to, že by to alespoň jednu z nich přesvědčilo. “Já se jen chtěl podívat na vlčata, to je celý,“ dodal jsem nepřesvědčivě a radši zmlknul, měl jsem pocit, jako kdyby do mě viděly až moc. Já a zamilovaný? Pffff, to určitě,“ zafrkal jsem v duchu, ale nemohl jsem si pomoct, cítil jsem, jak se usmívám, když na ni pomyslím. “Absolutně ne,“ zavrtěl jsem ještě jednou pro jistotu hlavou.
“S… Etneym?“ hlesnul jsem nejistě, skoro jsem doufal, že jsem ji slyšel špatně a mluvila o nějakém novém členu smečky, kterého mi nikdo nepředstavil. Ne že by to byla neobvyklá situace. Vůbec se ale neopravila. Takže se bratr vrátil, přiznal jsem si a i když jsem se snažil být klidný, cítil jsem, jak se mi stahuje žaludek. Ještě nedávno jsem se s ním chtěl usmířit, doufal jsem, že budeme kamarádi, ale když na to teď mělo přijít… Vůbec se mi nechtělo. Ve vzpomínkách zůstával jako ten obrovský vlk, co mě odnesl pryč. “Možná že zkusím ulovit něco sám… Slíbil jsem Sunny, že jí seženu něco k snědku a koroptve jsem... Ty lovím moc rád,“ opravil jsem se na konci. Nechtělo se mi před sestrou přiznat, že jsem je ještě nelovil. Co si o mě pomyslí? Hned od začátku jsem chtěl, aby mě měla ráda, ale najednou se ta touha změnila spíš ve strach.
Strach, že přijde Etney, začne na mě křičet a ona si uvědomí, že mě vlastně taky nesnáší. Možná jen čekala, až se vrátí její opravdový bratr a na mě se může vykašlat. Tak jsem se pokusil ukázat ještě v lepším světle, abych o ni nepřišel hned, jak jsem ji znova získal. Když pak navrhla, že tu zůstane, aspoň na chvilku, nebyl jsem až tak nadšený, jak bych byl před chvílí. Už ve mně hlodal malý červík. Není to kvůli tomu, že ví, že je Etney tady? “Já ti určitě taky rád pomůžu,“ nabídnul jsem se, ale můj hlas zněl trochu přiškrceně. “Když už se starám o Sunny, tak si s sebou budu moct vzít i Nemesise a Shireen,“ dodal jsem a usmál se na Awnay – aby si nemyslela, že se mi to jméno nelíbí. Jen mě vůbec nepochopila.
Hned na to jsem ale po ní střelil překvapený pohled. Kdo že ji to hlídá? Fiér? Ten její kamarád? Neměl to dělat náhodou Savior? Tiše jsem polkl. Ne že bych mu nevěřil, ale trochu mě to vyvedlo z míry a znova vyneslo na světlo můj strach o ní. A svůj ocas, který asi nedopadne moc dobře, pokud se jí něco stane. Ségra by ji ale nenechala s ním, pokud by mu nevěřila, ne? uklidňoval jsem se. “Jo, jasně,“ přikývnul jsem, když se mamka rozhodla trochu protáhnout. Ani jsem se jí moc nedivil. Hned, jak se zvedla, přišoupl jsem se trochu blíž k prckům, ne ale tak moc, jak ona.
Chvíli v jeskyni bylo ticho, jen oba sourozenci tiše kníkali. “Jsem rád, že jsi sem přišla,“ pověděl jsem jí upřímně. “Dlouho jsem ani nevěděl, že mám sestru a pak jsem…“ na chvilku jsem se zarazil. Jak jsem jí měl říct, že jsem měl hrůzu z toho, že mě bude nenávidět stejně jako bratr a začne na mě křičet, že nejsme sourozenci? “Nevěděl jsem, jestli mě budeš mít ráda,“ dokončil jsem tiše.
Radši jsem se podíval znova na prcky, kteří teď pískali ještě hlasitěji. Chvíli jsem je mlčky pozoroval, ale jejich hlásky byly pořád hlasitější a hlasitější. Zdálo se mi, že se jim něco silně nelíbí. “Nemůže jim být zima?“ zeptal jsem se sestry nejistě. “No tak, prckové, tiše,“ zabrumlal jsem k nim a packou je jemně přisunul k sobě. Třeba jim to pomůže. Nejspíš malá Shireen spokojeně kníkla a začala se sápat k mému břichu. Nemesis si ke mně přičichnul a začal brečet ještě hlasitěji. “Ale notak… Máma už bude za chvíli zpátky,“ snažil jsem se ho utěšit, ale to už naštěstí máma dorazila. S úlevou jsem oba za jemně postrčil směrem k mámě. “Oh, díky,“ rozzářil jsem se při pohledu na večeři, kterou přinesla.
Už jsem chtěl zajíce popadnout a začít ho cupovat, než jsem si uvědomil, že vlastně ani tak moc hlad nemám. Pošťouchnul jsem ho radši blíž k Awnay. Ještě by si myslela, že jsem takový nenažranec. “Nechceš si dát jako první?“ nabídnul jsem s úsměvem. Třeba nejedla delší dobu, kdo ví, jak na tom tuláci byli. Znal jsem jen Meinýho a u něj se mi zdálo, že měl hlad skoro pořád. A nechtěl jsem si to přiznat, ale taky jsem se jí pořád snažil zalíbit. Jakýmkoliv způsobem.
Už jsem na bratra skoro zapomněl. Vtom jsem ale uslyšel vzdálené klepání drápků o kámen ve vchodu do jeskyně a… Bratrův hlasitý křik. Nedalo se mu moc rozumět, ale pár slov jsem zachytil. Nechci. Nemám ho rád. Fracek. Můj postoj se z uvolněného změnil na napjatý a srst na zátylku se mi mírně zježila. Možná že trochu víc než mírně. Se zaťatými zuby jsem poslouchal, jak si to šine jeskyní, přímo k nám. Celou dobu jsem se snažil ovládat blížící se paniku a pak jsem ho uviděl. První věc, kterou jsem si všiml a která mi vyrazila dech, byl fakt, že nebyl tak obrovský, jak jsem si ho pamatoval. Byli jsme vlastně skoro stejně vysocí, i když se pořád zdál být o něco větší. Panika pomalu ustoupila, ale pořád jsem se nemohl zbavit ztuhlých svalů. Ani si mě ani sestry nevšiml, díval se jen na mámu. Nechce jim snad ublížit, že ne? napadlo mě s hrůzou, když jsem si uvědomil, že Nemesis a Shiteen jsou přímo před ním. Neměl jsem ale odvahu se ozvat a tak jsem radši zůstával na místě kdyby se něco stalo, i když jsem ani netušil, co by to přesně mělo být.

Položil jsem si hlavu na nohy, zatímco jsem pozoroval, jak se ty dvě šedé kuličky přelézají a kutálejí sem a tam. Za jak dlouho už konečně budou tak velký jako nymini sourozenci? přemýšlel jsem. Hrozně rád bych je vzal někam na procházku, nebo alespoň ukázal super místa u nás v lese. Trochu matně jsem si vzpomínal na to, jak jsem si já sám tam hrál. Možná to bylo hned, jak jsem vylezl z nory poprvé? Už jsem skoro otevřel tlamu, abych se na to mámy zeptal, ale uvědomil jsem si, že si povídá s Awnay a to jsme nechtěl přerušovat. Pořád jsem si nebyl jistý, jak bych se k ní měl chovat, tak napůl jsem pořád očekával, že se najednou začne hrozně smát a křičet na mě, jak jsem hrozný a že mě nesnáší… Ale ta chvíle pořád nepřicházela, přirozeně, vždyť to byla pitomost. Tak jsem ji každou další chvílí začínal mít raději a raději.
I když pokud jediný další sourozenec mě při první m setkání odnesl do cizího lesa, abych tam umrzl… Nemá moc velkou konkurenci, tiše jsem se zasmál, i když mě z té vzpomínky trochu zamrazilo. Jemně jsem fouknul směrem k malým prckům, kteří překvapeně zakníkali, a tak jsem fouknul ještě jednou. Vám se nic takovýho nestane, slíbil jsem jim už poněkolikáté, ale nemohl jsem si pomoct. Musel jsem na to pořád myslet.
Jen okrajově jsem zaslechl, že se možná už dohodly na druhém jméně. “Co… Cože?“ zvedl jsem hlavu. “Jakže? Shireen?“ zeptal jsem se pro jistotu a přemýšlel, kam na ta jména chodí. Docela se mi to líbilo. Awnay, Etney, Sionn, Nemesis a Shireen? pomyslel jsem si potěšeně. Mám pořádně velkou rodinu. I když jednoho sourozence by bylo lepší nemít.
Mámina otázka o plánech mě zastihla trochu nepřipraveného. Moc jsem o tom nepřemýšlel, čekal jsem, že s Lucy půjdeme na větší lov, já se od ní něco dalšího naučím a pak se budu pokoušet skamarádit se se Sunny- Do háje, Sunny, na krátkou vteřinu mnou projela hrůza, když jsem si uvědomil, že jsem tam to malé vlče nechal, než jsem si vzpomněl, že vlastně je v pohodě se Saviorem (//kdyby věděl, hehe) a nemusím se o ní bát. “C… Co? Nym? Pro- proč bych měl jít za Nym?“ vykoktal jsem ze sebe zaraženě, máma mě zastihla úplně nepřipraveného. Nym? Ne že bych nepřemýšlel o tom, že bych ji rád zase uviděl, ale proč se mě ptala s tím podivným úsměvem?
Odkašlal jsem si. “Ehm… Spíš jsem myslel, že bychom mohli s Lucy jít lovit a tak…“ zamrmlal jsem, ale teď mi myšlenka na Nym ležela v hlavě a nechtěla jít pryč. Jak se asi má? Proč vlastně nešla se sourozenci k nám? Nestalo se jí něco? Neměl bych ji přece jenom navštívit? Možná že bych měl… přemýšlel jsem.

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Jsou to opravdu moji sourozenci? Všichni jsme vypadalo vlastně úplně jinak. Awnay s Etneym byli skoro černí, já víc bílý a tihle dva zase hodně šedý. Nym mi bude hrozně závidět. Až čtyři sourozenci… napadlo mě a pousmál jsem se při myšence na svou kamarádku. Když jsem vyslovil svůj návrh, začal jsem si nervózně přežvykovat jazyk. Jak jsem to vyslovil, přestalo to znít tak skvěle. Možná to je opravdu kravina. To, co navrhla Awnay se mi zdálo mnohem lepší. Isinayas? To zní úžasně. Já bych něco takového nikdy nevymyslel. Zná nějakého vlka, který se podobně jmenuje? Určitě jich zná mnohem víc než já, kdo ví, o kolik je starší než já. Musela toho zažít mnohem víc, zkroušeně jsem si pomyslel a uvědomil si, že jí trochu i závidím.
“Va… Vážně?“ překvapeně jsem vykoktal, když se táta najednou ozval, že se mu to jméno líbí. skoro bych to už nečekal. Kouknul jsem se ještě na mamku, která se sice netvářila tak nadšeně, ale souhlasila. “Takže… Nemesis?“ ujistil jsem se. Ještě chvíli jsem se spokojeně tetelil, než jsem znova začínal dávat pozor. Mamka zrovna Awnay řekla, že se jí její jména nelíbí.
“Mě se Lea docela zamlouvá,“ zamrmlal jsem tiše na obranu sestry, ale i když se pak zeptala na návrh i mě, jen jsem pokrčil rameny. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi povede vymyslet ještě něco zajímavého a cítil bych se jako podrazák, kdybych to vyfoukl ségře. Já už měl Nemesise a i při tak krátkém pohledu jsem si byl jistý, že budeme super kamarádi. Radši jsem se už neozýval, ať si to s mamkou vyřeší samy. Nevadilo by mi, i kdybych měl za ségru Leu, nebo jakékoliv jiné jméno jen na tři písmena. I kdyby to byly jen dvě písmena nebo jedno. Třeba mít sestru R. Mohlo by se na ni volat Rrrrrrr, pobaveně jsem si odfrkl.

Ti dva šedí prckové se pořád tulili k mámě a tiše kníkali. Měl jsem pocit, že mi srdce snad vyletí z hrudi, tak moc nadšeně jsem se cítil. Ještě byli hrozně malinké kuličky, ale už jsem je viděl, jak pobíhají po lese a hrajeme si stejně, jako jsem si hrál s Lilac a Nam, když nás přišla navštívit. Budou taky chtít patřit do Ovocno-zeleninového gangu? napadlo mě a pousmál jsem se tomu. Nedokázal jsem uvěřit, že by někdo tyhle malé prcky neměl rád, vždyť byli tak malinkatý! Nikdy by nikomu neublížili. A taky byli roztomilí. I Awnay se usmívala, když jsem se na ni ohlédl, i když stála trochu opodál.
Moje nadšení trochu opadlo, když jsem si vzpomněl na Etneyho. Ten nadšený určitě nebude, polkl jsem naprázdno. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že mají hrozné sourozence. Tohle se jim nestane. Etney se k nim ani nedostane. A já budu ten nejlepší starší bratr, jakého si jen může vlče přát, slíbil jsem sobě a taky trochu i jim, i když mi nejspíš ani nerozuměli. Na to byli až moc malinké kuličky, které ale asi hodně rychle rostou, když ta Saviorova vlčata jsou tak velká.
“To… To jako vážně?“ vykoktal jsem překvapeně, když táta navrhl, že je můžeme s Awnay pojmenovat. Ohlédl jsem se po ségře, jestli ji to překvapilo stejně jako mě. Ještě jsem nedůvěřivě kouknul po mámě, jestli si z nás táta nedělá jen šprťouchlata, ale fakticky chtěli, abychom jim vymysleli jména. No páni. Najednou jsem měl v hlavě prázdno. Já a vymyslet jméno?
Máma říkala, že mě pojmenovala po svojí kamarádce, Sianě. Můžu svého sourozence pojmenovat taky po někom, koho už znám? Nym. Nym je moje nejlepší kamarádka, před očima se objevila její postava. Ale co se dá udělat z Nym? Ani zkrátit to moc nejde. A říkat bráškovi Ny asi není úplně nejlepší způsob. Vzhlédl jsem od pozorování vlčat k tátovi. Nemohl by se jmenovat i po tátovi? Arcanus je moc pěkný jméno, uvažoval jsem. Ale Nymanus se mi moc nelíbilo. Jenže Siana se přece taky změnila na Sionna.
Nym… Nem… Nemesus, teda Nemenus. Nezní Nemesus náhodou líp? zoufale jsem si pomyslel. Sklíčeně jsem si znova sednul a soustředěně upřel zrak na malinkatého brášku. Nechtěl jsem ho zklamat. “Nem…“ začal jsem, ale hned jsem zmlkl. Bylo to dostatečně dobrý? Nemesus? Nemesos… Nemesas… Nemesis… Nemesas… Hm, Nemesis? “Co… Co tak třeba Nemesis?“ odvážně jsem pípnul. “Tak trochu po tátovi,“ dodal jsem, aby se na mě nemračili, že vymýšlím kraviny. “My všichni máme krátký jména jako máma, ale ještě nikdo v rodině nemá tak dlouhé jako taťka,“ přidal jsem další argument, kdyby náhodou to nebylo jasné. V nejhorším případě se jim to nebude líbit… Vůbec nic se nestane, říkal jsem si, ale už se ve mně začínala zvedat hrdost nad tím jménem, které nahlas znělo mnohem líp, než v duchu. Nechtěl jsem si to přiznat, ale kdyby mi to zamítli, s tím, že je to kravina, asi by to bolelo. Já přece taky umím vymýšlet jména. Nebo ne?

← Ellisino údolí přes Asgaar

Za běhu jsem se trochu trpce zasmál. Sunny a mít mě ráda? To ani omylem. “Pokud myslíš to, že už ode mě neutíká s hrůzou, ale jen se na mě příležitostně mračí, jako kdyby mě plánovala v noci zakousnout, tak jo,“ zabrblal jsem podrážděně. “Ale do tebe se už, koukám úplně zamilovala,“ pobaveně jsem se na ni zazubil. “To máte s mamkou stejně,“ dodal jsem a otočil hlavu dopředu, abych přeskočil jeden větší spadlý strom. Není to ten, přes který jsem se nemohl dostat, když jsme s tátou přišli zpátky z výletu? napadlo mě a tiše se zasmál té vzpomínce.
Tenkrát jsem mu chtěl ukázat, jak jsem už velký a vrhnul jsem se na tu největší překážku v okolí – a samozřejmě, že jsem spadnul na zadek. Teď bych měl zapracovat na tom lovu, abych mu to mohl ukázat… A taky jsem to přece slíbil Sunny. Když jsem se blížil k jeskyni, zpomalil jsem, i když bych stejně nejradši uháněl až k novým sourozencům. Nebo sourozenci? Kolik jich vlastně bylo?
Byl bych rád i kdyby bylo jen jedno… Ještě nedávno bych si řekl, že bych měl alespoň nějaké sourozence, který mě mají rádi, ale… Myslím, že už mám Awnay, usmál sem se na ni. Ještě jsme spolu skoro nemluvili, ale stejně to byl pokrok od odnesení do cizího lesa v prostředku zimy, ne? “Mami?“ zavolal jsem pro jistotu.
Byli v té nejzadnější jeskyni a… “oh,“ vydechl jsem, když jsem ty dva uviděl. Nejdřív bych si jich skoro nevšiml, oba byli skoro stejně šedí jako mamka. Dva! Já mám další dva sourozence! jásal jsem v duchu, nechtěl jsem je ale polekat. Přikrčil jsem se k nim a z dálky je jemně očichal. “Ahojky,“ zamumlal jsem se šŤastným úsměvem a otočil se na rodiče. “Jak se jmenují?“

S úlevou jsem se posadil, když jsem uviděl, že si vlčata začala hrát. Tak aspoň vím, že nesnáší jen mě, povzdechl jsem si a kouknul se na Saviora. “Hele… Máma říkala, že jsi prý s ní někdy byl ve smečce,“ nadhodil jsem. “Kýmová… Nebo tak se nějak jmenovala, ne?“ zamrmlal jsem, ale zdálo se mi, že to asi nebude úplně správně. “Jaký to tam bylo? Nemáš nějaký zajímavý historky, jaký byli rodiče předtím?“ zpovídal jsem ho, doufal jsem, že dostanu drby, které by mi ani táta neřekl. U mámy jsem ani nedoufal, ta by mi neřekla vůbec nic, už to, jak se nemile chovala k té vlčici, kterou jsme potkali u jezera… “No jo, vlastně jsme nedávno s mámou potkali jednu… starší vlčici, která prý v té vaší smečce taky byla! Říkala… že se jmenuje Baghý nebo tak něco,“ prozradil jsem mu a po očku sledoval, jak moc ho to ohromilo. Určitě mu ta zpráva přijde hustá, třeba to byla jeho dobrá kamarádka a bude rád, že ji vidí.
Už z dálky jsem zacítil Awnay, jak se blíží přímo směrem k nám. S mamkou si asi už promluvily. “Ahoj, Awnay,“ usmál jsem se na ni a uvědomil si, že mě v hrudi něco příjemně hřeje. “Co? Ne, ne, vůbec nic důležitýho,“ vykoktal jsem. “Jen jsem vzal tady Sunny za nějakými kamarády, asi se tu cítí docela osaměle,“ vysvětlil jsem rozpačitě. A taky abych našel někoho, na koho se nebude koukat s takovou nenávistí jako na mě, dodal jsem suše. “Jo. Popovídat. Jo, jasně, určitě, můžeme,“ přikývnul jsem a snažil se ovládnout svoje třepetající srdce. Nevěděl jsem, proč se při ní cítím tak nervózně. Chtěl jsem ještě něco říct, ale najednou se lesem rozlehlo tátovo zavytí. Leknutím jsem se postavil a vykulil na Awnay oči. “Už… Už je to tady, co?“ vydechl jsem a podíval se na Saviora.
“Uhm, mohl bys prosím, na chvíli mi pohlídat Sunny? Já s hned vrátím, jen bych zkontroloval mámu,“ zamrmlal jsem a ohlednul se znova na ségru. “Jdete taky?“ zeptal jsem se jich a vyrazl tryskem směrem k našemu úkrytu. Cítil jsem nadšené brnění v tlapkách. Já budu mít další sourozence! Bráchu! Nebo ségru! křenil jsem se na celý svět.

→ Succumky přes Asgaar

Kdykoliv kromě druhého týdnu (7. - 13.)

Můžu skoro vždy, pokud to bude všední den, můžu jen odpo, o víkendech kdykoliv

Praha!

Pobaveně jsem vyprskl, když se Brokoličák zeptal, jestli je to mámy. “No, na druhou stranu, tvoji prckové taky nemohli tak rychle vyrůst, ne?“ zakřenil jsem se a sklonil se k malé vlčici. Moc mě těší, slečno Rrrroweno,“ řekl jsem její jméno stejně, jak ho vyslovila ona. “Už jsi mnohem větší, než když jsem vás viděl naposledy. To jste byli úplně malinkaté kuličky,“ zamrkal jsem na ni a otočil se s úzkostí na Sunny.
Pokud mi tohle nepomůže s ní začít vycházet… Ještě pár nápadů bych měl, ale zatím to vypadalo, že se snaží najít jakoukoliv záminku, aby mohla zdrhnout. Začínal jsem za ni cítit čím dál tím větší zodpovědnost a nechtěl jsem, aby si máma myslela, že jsem neschopný. A ještě by mě zbavila pozice lovce! “Našli jsme ji s mámou u jezera za těmi velkými pláněmi. Nechtěl jsem ji tam nechat. A tak mi máma řekla, že se o ni musím starat,“ zabrblal jsem trochu ublíženě. Za dobrotu na žebrotu… Chtěl jsem jen pomoct a namísto toho se tu tahám po celém lese, aby byla spokojená. “A ona mě naprosto nesnáší,“ povzdechl jsem si ještě jednou a radši ty dvě sledoval. Rowena vypadala rozumně, ale kdo ví. Třeba ji Sunny přesvědčí, aby se na mě vrhly a… Zakously.
Představa dvou vražedných vlčat mě docela pobavila, ale měl jsem pocit, že by toho Sun byla i schopná. Nenavrhoval jsem jí náhodou, aby se mě pokusila přeprat, až bude větší? uvědomil jsem si s menší hrůzou. Ještě mě zahryzne ve spánku! “Jo, je tam určitě táta… Máma je v úkrytu, už…“ zarazil jsem se právě včas. Ví to vůbec? Chtěl jsem říct, že už s tím břichem nemůže skoro ani chodit, ale vzpomněl jsem si, jaký kapky jsem dostal, když jsem Lucy prozradil, že má… Malý sourozence. Pořád mi ta představa přišla vtipná. “Už byla unavená, v lese se nám nedávno objevila obrovská brána chrlící písek, tak jsme jí proskočili a museli ji zastavit. Docela ji to vyčerpalo,“ zakecal jsem svůj přeřek. “A taky je v lese Aw… moje sestra a její kamarád,“ dodal jsem. Pořád jsem nevěděl, co si o ní myslet. Doufám, že tu nějakou dobu zůstane a budeme se moct líp poznat! Vypadá mileji než Etney.