Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Asgaar

Vytlapal jsem z lesa a pomalu se vydal k řece. Ani bych neřekl, že by mě lov mohl až tak moc unavil. Spokojeně jsem zanořil tlamu do vody a začal ji chlemtat. Ještě pořád jsem se cítil úplně báječně – teda až na ten bok. Při shýbání jsem trochu zasípal, ale už se to nejspíš lepšilo. Naštěstí. Snad to není zlomený. Zlomenina by ale bolela mnohem víc, ne? Popravdě, nebyl jsem si úplně jistý, jak moc by měla bolet.
S trochou námahy jsem se znova zvednul. “Ale ne, to bude dobrý,“ uklidňoval jsem se polohlasem. Když jsem vlezl po břicho do vody, bylo to už mnohem lepší. Začal jsem se teda brodit, proti směru toku někam dál. Ještě se mi nechtělo jít domů, i když bych asi měl. Na druhou stranu… Teď jsem splnil povinnost a mohl bych si dát na chvíli oraz, ne? Stejně pak budu muset najít Sunny, možná si pohrát s malými prcky. Nebo bych měl taky najít Lilka. Možná se mi vyhýbá, napadlo mě, ale to byla blbost. Hned, jak jsme se viděli, tak jsme si sedli. Na druhou stranu, viděli jsme se docela dávno.
Ještě se trochu projdu, určitě nebudu nikomu chybět, rozhodl jsem se. Bylo krásný ráno, už nebylo tak příšerný vedro a já se cítil tak skvěle. Na druhé straně břehu sem zahlédl tmavou vlčici. Trochu jsem přivřel oči, abych na ni líp viděl a v tom jsem si všiml přívěšku, který měla na krku. Já ji vlastně znám! “Ahoj, paní Vločko!“ zavolal jsem na ni a zamával tlapkou. Nechtělo se mi přeplavávat řeku a tak jsem se na ni jen tak zazubil a vyrazil klusem dál, spokojený sám se sebou.

→ Jedlový pás přes Galtavar

Stále jsem stál nad tím muflonem a křenil se jako sluníčko na hnoji. Věděl jsem, že jsme ji ulovili všichni společně, ale… To já jsem ji dostal k zemi! Cítil jsem se, jako kdybych to zvládnul úplně sám. Vypjal jsem se nad mrtvolou a rozzářeně se podíval po ostatních. Viděli jste to? Já to dokázal! Jsem lovec! jásal jsem v duchu. V dálce jsem viděl Lauru i Awnay a jen stěží jsem odolával pokušení se za nimi rozeběhnout a povyprávět jim o tom, co jsem zažil. Bylo to rozhodně to nejlepší, co se mi zatím v životě stalo. Srdce mi ještě pořád bušilo, dech se začal zpomalovat jen pomalu a svět se přestal točit jen před chvilkou. Báječný. Naprosto báječný.
Vykročil jsem vpřed, ale povedlo se mi udělat jen pár kroků, než mě zabolela žebra. Překvapeně jsem zakňučel a nevěřícně se na ně podíval. Nic na nich nebylo vidět, ale uvědomil jsem si zvyšující se tepající bolest v nich. Kdy se to stalo? nechápal jsem, ale pak mi to došlo. Stalo se to, když jsem už byl zakousnutý do jejího krku. Málem jsem ji pustil.
Přivřel jsem oči, nechtěl jsem si pokazit radost takovou pitomostí, ale bolest se mírně zvyšovala a začínala už být nepříjemná. “Um, Lucy?“ oslovil jsem ji přiškrceně. “Trochu… Trochu mě bolí bok, tak se trochu projdu, abych to rozhodil, dobře?“ zamrmlal jsem. “Není to nic hroznýho, jen potřebuju chvilku na vydýchání,“ dodal jsem, aby si nemyslela, že jsem nějaká padavka a přidal široký úsměv, o kterém jsem doufal, že je okouzlující. “Hned jsem zpátky…“ prohodil jsem ještě do vzduchu a vyrazil pomalu od místa svého prvního vítězství. Hlad mě naštěstí moc nepoháněl a rodiče u toho stejně nebyli, aby mě viděli. Snad si spolu brzo zalovíme, pomyslel jsem si a vyklouzl z lesa ven. Když už jsem byl na tý procházce, mohl jsem se taky napít.

→ Mahtaë
// Utíkám od vás stihnout dobrý ceny u Smrti :D

S nadšením jsem pozoroval, jak Laura, Castor a Awnay vyprovokovali stádo, které se polekaně rozeběhlo. Už jsem nemyslel ani na bratra, který dělal všechno, co mohl, aby mi dal najevo, že mě nesnáší. Stál jsem vedle Lucy, která zatím nic nedělala, ale věřil jsem jí, že mi řekne, co mám dělat.
Já ji mám ulovit? zatřepalo se mi srdíčko, když se na mě otočila. Vážně jsem přikývnul a snažil se nedat najevo, že mě to překvapilo. Mufloni byli mnohem větší než zajíci. To zvládneš. Jinak by ti to rodiče nesvěřili… Dokonce dřív než mým starším sourozencům! Donutil jsem se se zpoždění potuchu vyrazit za Lucy a v duchu si opakoval, co mi řekla. Zakousnout se do krku. A co nejsilněji. To bych měl zvládnout, ne?
Jakmile se rozeběhla, zahodil jsem úplně všechny myšlenky za hlavu a vyrazil za ní. Jen matně jsem zaslechl Lucyin křik, který mě nejspíš poháněl k činu. Přidal jsem do běhu a uviděl ji, jak visí na zádech muflonice. Uvědomil jsem si, že už se vůbec nebojím; na tváři se mi rozlil široký úšklebek. Tohle byo úžasný. Ve chvíli, kdy se na ni vrhl ze druhé stranu ještě někdo a zvíře se otočilo na druhého vlka, jsem se na ni vrhnul. Nebylo to tak odlišné od zajíců, ale přesto úplně jiné. Měla otočenou hlavu na druhou stranu a tak jsem se ani nestihl nadát a už jsem měl zuby pevně zaťaté v jejím hrdle.
Do tlamy mi okamžitě vstříkla čerstvá krev, která mi zatemnila všechny ostatní smysly. Matně jsem slyšel, že zaryčela bolestí a začala házet hlavou ze strany na stranu. Zavrčel jsem a ještě víc ji zmáčknul krk, abych ji náhodou nepustil. Všechno se začalo dít hrozně rychle. V jednu chvíli jsem zaslechl ještě vyšší ryk a najednou mě něco nakoplo do žeber. Ostrá bolest mi projela tělem a já na maličkou chviličku povolil stisk.
Hned jsem se vzpamatoval a znova stiskl, už jsem se ale svezl o něco níž, a z předcházející rány mi krev začala stékat do oči. Hluboce jsem zavrčel a začal mrskat hlavou za strany na stranu. Samice začala zpomalovat, až nejspíš zakopla a svalila se k zemi, společně se mnou. Chvíli jsem tam s ní ležel a prudce oddechoval, než jsem se vyhrabal na nohy. Pořád mě ještě zaslepovala její krev, ale už jsem rozeznával obrysy vlků. Věnoval jsem Lucy okouzlený úsměv, ještě stále napájený raušem z lovu. “No páni!“ vykřikl jsem ohromeně a zasmál se. Měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z krku, ale byl to skvělý pocit. Chvíli jsem se na ni díval a hledal podobné nadšení. Byla přece taky lovec. A rozhodně skvělý!
“Tak tohle… Bylo naprosto úžasný,“ vydechl jsem a stejně široce se zazubil na Castora. Tušil jsem, že to on se vrhl na muflonici z druhé strany, ale v té chvíli jsem se soustředil hlavně na krk. Nejlepší chvíle mýho života… Kdo mohl tušit, že lov je tak skvělý,

// Hlásím se s Lilith!

Počítám i s tebou

Spokojeně jsem se culil, když mi ségra odpověděla stejně. Vlastně mi ani vlbec nevadilo, že mi tak říká, bylo to docela milý. Trochu mě překvapilo, když na ni byla Lucy nepříjemná, ale radši jsem nic neříkal. Na to, že se teď asi vidí poprvé, je to docela zlý, dumal jsem. Poslední dobou se mi Lucy zdála zvláštnější, ale netušil jsem, čím to bylo. A nebo jsem ji prostě jako dítě vnímal jinak. Přece jenom jsem si ji pamatoval jako kamarádku, která se mnou vyváděla, když jsem byl malý škvrně, ale pak jsem ji docela dlouho neviděl. Pořád jsem byl ale vděčný, že se ke mně chová stejně, kdyby byla najendou mnohem vážnější, snášel bych to hůř.
Běžel jsem hned vedle Lucy a upřeně pozoroval, co dělá. Už jsem cítil, jak mi srdce buje čím dál tím víc a už jsem se nemohl dočkat, až se mi podaří ulovit můj první velký kus. Vtom se ozval hrozný dupot a přiřítil se bratr, který se hned vrhl k Lucy. Zamračil jsem se. I když jsem se ho snažil mít rád, choval se jako hrozný pitomec a vůbec… Proč se tak lísá k Lucy… No do háje. Oni jsou spolu, že? skoro jsem zakňučel. A to se stalo kdy? Tiše jsem polkl a radši odvrátil hlavu, dokud jsem nezkrotil svůj překvapený výraz. Tak to je fakt skvělý… Už jsem viděl, jak se ke mně začíná Lucy chovat úplně stejně jako bratr. Naštěstí ho okřikl Castor, na kterého jsem se mlčky usmál. Aspoň jsem nebyl jediný, komu to chování vadilo. Castor z něj ale na rozdíl ode mě neměl strach.
Byl jsem rád, že ho nakonec Lucy poslala pryč, už jsem se bál, že… by mi chtěl lov překazit. Ale ne. Já ukážu všem, že na to mám! “Jasný. Chápu. Na krk,“ šeptal jsem a snažil se našlapovat stejně tiše jako ona. Už jsem je taky viděl a skoro jsem se neudržel a vyrazil na ně, než jsem si vzpomněl, co Lucy říkala. My přijdeme na řadu nakonec, nejdřív jdou nadháněči, že? Podíval jsem se na Lucy, aby dala znamení, kdy můžeme vyrazit.

// Spíš bych řekla, že mu papá nenápadně naznačuje, že pokud si nebude dávat pozor, obskočí mu partnerku, ale dobře xDD

//Edit M: Lucy by to vlastně ani nevadilo

Když mě Laura pozdravila, zazubil jsem se na ní a na chvíli se znova cítil jako malý vlče. “Čauky, Jájo,“ oslovil jsem jí přezdívkou, kterou jsem jí dal jako malej špunt. Muselo to být už hodně dávno, co jsem to vyslovil. “Co?“ odfrkl jsem si, když jsem si všimnul, že na mě ségra pobaveně kouká. “Něco se ti nezdá, princezno?“ vypláznul jsem na ni jazyk. Bylo skvělý mít kolem sebe rodinu. A co víc… Pomalu jsem si začínal uvědomovat, co se vlastně právě teď bude dít. Já jdu na lov! My budeme lovit! pomalu jsem si začínal uvědomovat. Fascinovaně jsem pozoroval Lucy, jak rozděluje úlohy. Visel jsem jí na každém slově a snažil se si zapamatovat všechno, o čem mluvila. Byl jsem přece taky lovec
Trochu mě překvapilo. že Lucy Awnay nezdá. Klusal jsem těsně vedle ní, aby mi náhodou něco neuniklo, tak mi stačilo se k ní trochu naklonit. “Um, Lucy? To je moje sestra,“ prozradil jsem a hrdě se na ségru usmál. “Ne! Já se na to rozhodně cítím! Budu u finiše s tebou,“ vyhrkl jsem horlivě. Musel jsem jí přece ukázat, že to zvládnu. Jednou to třeba budu dělat sám.
Uvědomil jsem si, že mě začínají brnět tlapky samým nadšením. Muflona jsem zatím viděl jen mrtvého, skoleného na zemi a tak jsem se nemohl dočkat, až je uvidím živé. V hlavě jsem si omílal všechno, co mi Lucy řekla, i když toho zatím moc nebylo. Říkala, že budeme u finiše. Však to nebude o tolik jiné od lovení zajíců, ne? Jen tihle zajíci jsou krapet rychlejší, silnější a namísto uší nají dlouhé rohy… Jo, úplně to samý, polkl jsem. Neměl jsem strach, věděl jsem, že to bude v pohodě, když mi s tím úkolem věří rodiče, určitě na to mám. Přesto jsem měl pocit, že mám všechny svaly napjaté v očekávání. Držel jsem se těsně vedle Lucy a čekal na její pokyny.

Moje dobrá nálada z menšího výletu docela rychle vyfučela. V prvních pár vteřinách jsem si to ani nevšiml, ale pak to na mě dosedlo. Zdálo se, že jsem přišel fakt nevhod, nikdo mě ani nepozdravil. Teda, pokud jsem nepočítal skoro panický zvuk, který ze sebe vydala Sunny. No bezva. Takže tohle se nezměnilo, povzdechl jsem si a hodil trochu ublížený pohled na Awnay. Ne že bych jí chtěl mít za zlý, že ji nakrmila, ale ztratil jsem svou výhodu, kterou jsem chtěl použít, aby mě ta malá začínala mít aspoň trochu ráda. Teď to ale vypadalo, že tmavé vlče je úplně nalepené na sestřině noze. To stejné se dalo říct o bráškovi a mámě. Vypadal úplně jinak, než když jsem si s nimi hrál já.
“To je v pohodě, mami,“ zamrmlal jsem, když okřikla bráchu. Už i tak vypadal dost poděšeně. Co se tu do háje stalo? pomalu jsem si ale přestával být jistý, že to vlastně chci vědět. Skoro jsem vyrazil spolu s vlčaty si odtáhnout toho zajíce a hrát si s nimi… Než jsem si uvědomil, že už vlastně ani vlče nejsem. Ani jsem si neuvědomil, že bych si to vlastně přál, ale v tuhle chvíli bych vyměnil cokoliv za to, abych nemusel zůstávat tady, když jsem netušil ani, o co jde.
Až na to, že jsem tu chtěl zůstat. Tohle se rodičům vůbec nepodobalo a z táty momentálně skoro šlehaly blesky. Lucyino zavytí mnou trhlo, vůbec jsem ho nečekal a byl jen soustředěný na to, co se dělo přede mnou. A jo. Vlastně ten lov. Úplně jsem na něj zapomněl. “Jo… Jo. Já hned vyrazím,“ přikývl jsem trochu neochotně, to už táta ale vybuchl.
Vykulil jsem na něj oči. Co prosím? Těkal jsem očima mezi oběma rodiči. Co tím myslel? Máma si lítá za jinými? Chvíli jsem tam stál, vůbec nevěděl, co dělat, než se ozvala Awnay a vytrhla mě z toho překvapení. “To…“ polkl jsem, abych zahnal ten knedlík v krku. “Je asi dobrý nápad,“ přikývl jsem a vyrazil s ní pryč od rodičů.
Měl jsem trochu výčitky svědomí, že je tam nechávám, ale jedna věc bylo promluvit si s mámou o tom, jak se chová a úplně druhá je vrhat se mezi ně. Otřásl jsem se. Z nějakého důvodu najednou šel z obou strach a tak jsem ani necítil výčitky svědomí, že jsem odtamtud zdrhal, jak nejrychleji to šlo, dokonce jsem o proklouzl kolem ségry a vlčat. “Čauky Lucy!“ nahodil jsem trochu křečovitý úsměv, ale při pohledu na kamarádku se mi nálada zase začínala pomalu zlepšovat. “Ahoj Lauro a Castore,“ taky jsem je pozdravil a nenápadně si je prohlédl. Přece jenom to vypadalo, že jsem se nepletl a jsou spolu.

← Zelené nory

Hned, jak jsem doběhl domů, celý jsem se uvolnil. Skoro mě to až překvapilo. Vůbec jsem si neuvědomil, jak jsem byl napjatý. No jo... Doma je přece prostě doma, spokojeně jsem si povzdechl. Vyrazil jsem rovnou k úkrytu, třeba budou všichni někde tam. Už při cestě lesem mě přepadl pocit viny. Odešel jsem ze smečky, ani se nezajímal o to, kde ostatní jsou a jestli někdo nepotřebuje pomoct. Dokonce jsem se vykašlal i na Sunny! Fakt skvělej způsob, jak dokázat, že jsem zodpovědnej, to jo... povzdechl jsem si a fakticky doufal, že se jí nic nestalo. Máma by mě stáhla z kůže.
Už z dálky jsem cítil, že je tam skoro celá rodina. A taky Sunny, oddechl jsem si. Nic se jí nestalo. Jen se o ni na chvíli postaral někdo jiný. Teď ale budu muset dokázat, že jsem schopný a zodpovědný. Nahodil jsem úsměv a vklouzl mezi ně. "Hahoj hodino," zahuhlal jsem, než jsem ty dva ušáky položil na zem. Jednoho blíž k Sunny, která se teď lepila na ségru. "Ahoj prcku," mrknul jsem na ni z dostatečné vzdálenosti, abych ji moc nepolekal. Na tom budeme muset ještě zapracovat. "Jak jsem slíbil, tady je tvoje odměna za vyhraný závod. Můžeš si dát tolik, kolik chceš," usmál jsem se na ni a zase se stáhnul.
"Co tu vlastně provádíte?" zeptal jsem se, když jsem si začal uvědomovat trochu podivnou atmosféru. Máma se mírně mračila. To ale nebylo nic divnýho. Táta se ale taky mračil. Nemesis se... Mračil trochu taky? "Jak se máš, bráško?" zazubil jsem se na něj a přisunul k němu blíž druhého ušáka. Pro jistotu jsem ale hodil pohled na mamku, jestli je to v pohodě. Co já vím, třeba ještě maso nemůže. Naštěstí Shireen se skoro jako jediná nemračila. Aspoň někdo tu má dobrou náladu. Zdálo se mi, jako kdybych odešel z domova, který úplně spokojený a teď se vrátil do nějaké mračící reality. Snad se tu nic divnýho nestalo.

← Šakalí pahorkatina přes Midiam

Doběhl jsem, celý zadýchaný a svalil se do trávy. Myslím, že jsem je ztratil někde kolem řeky, pak to asi vzdali. Však jsem ani tolik toho neudělal. Jen jsem chtěl pomoct malýmu vlčátku, který vlastně ani nebylo vlčátko. “Hahaha, ale to teda bylo,“ chechtal jsem se pobaveně. Naštěstí jsem z toho vyvázl docela v pohodě, třeba si ani nikdo nevšimne, že mi vlastně chybí kus chlupů na ocase. “Mohl jsem je přece ale zahnat magií, ne?“ povzdechl jsem si. Proč mě to vůbec nenapadlo? řece jsem ovládal magii předmětů! Tu nejlepší magii, která byla. Mohl jsem pohybovat věcmi jenom pomocí mé mysle! “A stejně jsem to neudělal…“ zamručel jsem.
V některých chvílích mi ta magie přišla úplně jednoduchá, jindy jsem ji stěží dokázal ovládnout. Měl jsem pocit, jako kdyby nebyla úplně moje, i když byla mojí vrozenou. Musím se na to pak máma zeptat. Nebo táty, rozhodl jsem se. Život mi ale před nějakou dobou pověděl, že mám ty magie dvě. Jaká je asi ta druhá? Už bylo nad slunce jasné, že to přesouvání věcí je úplně nejlepší. Jakou ale další bych chtěl mít?
Mámin oheň byl rozhodně zajímavý. To jo. Ale nelíbilo se mi, jak o něm mluvila. Jako kdyby se jí ani nelíbil, že prý jen ničí. I když jsem s ní tehdy nesouhlasil, když jsem se zamyslel, musel jsem jí dát částečně za pravdu. Asi bych oheň ovládat nechtěl. Co ale tak tátovy myšlenky? Mohl bych přesně vědět, co si kdo myslí… To by nebylo špatný. Nebo bych mohl ovládat vodu. To by se mi vážně líbilo. Třeba by se mi mohlo i povést běhat po vodě! To by byl skvělý trik. Rozhodl jsem se ale, že mi je jedno, jaká ta druhá magie je. Všechny jsou určitě skvělé a já se je naučím. Možná že i víc než jen jednu!
Pomalu jsem vstal a oklepal jsem. Tu podivnou smečku jsem už setřásl, mohl bych jít domů, ne? Pak jsem koutkem oka zachytil nory, které se mi zdály povědomé. Kdy jsem tu už byl? Když jsme s Lil našli toho motýlka, uvědomil jsem si a hrábl do té nory, kterou jsem si pamatoval. Pořád tam byl. Vytáhnul jsem ho na světlo, abych si ho pořádně prohlédnul, už jsem se na něj totiž tolik nepamatoval. Opravdu ho chci dát bratrovi? Když jsem o tom říkal mámě, byl jsem si skoro jistý. Chtěl jsem, aby mě měl jediný brácha rád. Alespoň jeden sourozenec. Teď jsem si ale nebyl jistý. Etney už nebyl můj jediný bratr a měl jsem jednoho sourozence, který mě měl rád. No, možná tři. Získal jsem vlastně víc, než jsem si původně sliboval od toho náramku, že mi pomůže dostat. Povzdechl jsem si. Neměl bych se aspoň snažit s ním vycházet? Jako malý jsem si to přál jak nic jiného. Teď jsem ale byl starší a měl jsem mnohem víc přátel. To ale není důvod, proč se s ním aspoň nepokusit usmířit. Vždyť se můžeme mít rádi! A pokud ne rádi... Třeba aspoň se tolerovat? Asi bych mu ho stejně měl dát. Aspoň bych se pokusil o krok k němu. Pokud ho odmítne... Bude to jeho vina. A už se nebudu muset snažit.
Spokojeně jsem si přikývnul, ale najednou se mi ho nechtělo vzít hned do smečky. Ještě počkám. Stejně bych se měl zeptat i Lilka, ne? Vždyť ho našla i ona, trochu srabácky jsem z toho vycouvala a možná bych se i cítil blbě, kdyby se mi něco před očima nemihlo. Zajíci! uvědomil jsem si. Je pravda, že bych mohl něco domů ulovit… Byl jsem až překvapený, jak snadno to šlo. Tady si ti zajíci vůbec nedávají pozor, uchechtl jsem se s plnou tlamou a vyrazil dolů do našeho lesa.

→ Asgaar

← Křišťálový lesík

Ale ten prcek měl fakt páry! Skoro jsem mu nestíhal, jak se prodíral houštím, do kterého jsem se zasekával. Nakonec jsme ale z lesa vyběhli a mířili jsme na blízký kopec. Už jsem z dálky viděl i náš les. Kam to uhání? Že by rovnou k nám domů? Ne. Běžel směrem k tomu kopci. “No tak… Prcku! Já ti chci jen pomoct!“ volal jsem na něj.
Najednou se před námi objevila skupina… Malých vlků. Ne. Nevypadali úplně jako vlci. Už jsem chtěl na to vlče zavolat, ať si dává pozor, jeden z ěch větších ho ale začal starostlivě olizovat. Co se tu děje? divil jsem se. Ti… nevlci si mě chvíli nevšímali. Pak ale najednou jeden z nich otočil hlavu a pak už na mě zírali všichni. Cítil jsem, jak se mi na zátylku zvedají chlupy. Ó, ne… To není dobrý, uvědomil jsem si. “J… Já se omlouvám. Nemyslel jsem s ním nic špatnýho,“ koktal jsem, i když jsem tušil, že mi ani rozumět nebudou. A pak se najednou ke mně rozeběhli.
“A sakra,“ zahučel jsem a už jsem si to pelášil dolů kopcem, div že jsem nezakopnul. Jeden z nich se přiblížil až ke mně. Do háje. Do háje. Do háje, zanadával jsem a prudce jsem uskočil do strany, takže mu v tlamě zůstalo jen ár mých chlupů. Už jsem ale viděl náš les hrozně blízko. Ještě kousek! Pořád se za mnou ale ta smečka hnala. Nemůžu je zavést do lesa, ještě ublíží sourozencům! došlo mi a tak jsem prudce odbočil a vyrazil domů větší oklikou.

→ Zelené nory přes Midiam

Ze spánku mě probudil tichý šramot. Nebo to byl jen podivný pocit? Ani jsem si nebyl jistý. Jednu chvíli jsem ale dřímal a druhou už ne. Na chvíli mnou projela tichá hrůza. Kde to jsem? Proč nejsema? A kdo mě pozoruje? Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem si zdřímnul v lese kousek od domov. Tak dobrý, oddechl jsem si a skoro bych znova sklouznul do polospánku, kdyby to znova nezašramotilo. A zase. Ten tichoučký zvuk, který skoro ani nebyl slyšet. Nenápadně jsem pootevřel jedno oko. Nic jsem neviděl. Kdo mě sleduje?
Už jsem to nevydržel. Naráz jsem otevřel oči a natáhl krk, abych se podíval na toho, kdo si mě prohlížel. Zíraly na mě malinká černá očka něčeho, co vypadalo jako malý vlče. Vypadalo asi ještě vyděšeněji než Sunny, když nás poprvé uviděla. A to bylo co říct. “A… Ahoj,“ zašeptal jsem a pousmál se na toho prcka. Vypadal hrozně podivně, jakoby to ani vlk nebyl. Ale co jiného by to mělo být? Nejspíš byl hrozně vyděšený, možná se ztratil svojí mámě a teď nevěděl, kde vůbec je.
Na chvilku jsem zvážil situaci. Jak se na mě bude máma zlobit, pokud přivedu domů další vlče. [/mysl]Ale však je tu úplně samo! Nemůžu ho tu jen tak nechat![/mysl] začal jsem se v duchu bránit proti máminým námitkám, které jsem už slyšel v hlavě. “Neboj se, prcku, já ti pomůžu,“ řekl jsem mu, ale on si najednou jakoby vzpomněl, kde je, otočil se na patě a začal pelášit pryč. Dokonce i přeskákal řeku po malých kamenech, jako kdyby to nebylo nic. “Hej! Počkej!“ křiknul jsem a vyrazil za ním.

→ Šakalí pahorkatina

//Pardon, že vás ignoruju, potřebuju být už zítra doma na lov :D

Spokojeně jsem oddychoval ve stínu bříz v malém lese a bylo mi opravdu moc příjemně, vůbec jsem si nevšiml, kdy jsem usnul, kombinace horka a rychlého zchlazení se dělala divy a hlavně to byl dlouho žádaný odpočinek, na který nepřišel čas už hodně dlouho, je možné, že jsem si vlastně ani nepamatoval, kdy to bylo naposledy, mě samotnému se to ani nezdálo, ale za rok a pár měsíců svého života jsem si toho prožil opravdu hodně, jedna akční situace za druhou, často jsem ani neměl si čas odpočinout a už mě někdo tahal na další dobrodružství, ze kterého se obvykle vyklubalo něco ještě mnohem dobrodružnějšího, než bylo v úmyslu – na jedné z takových výprav jsem taky přišel o kus ucha a třebaže jsem si na to nepamatoval, mlhavé vzpomínky mě pronásledovaly ve snech, mísily se s dalším hrozným zážitkem, kde mě chtěla jiná vlčice rovnou ukrást zpod nosu oběma rodičům a díky těmto událostem jsem měl strach z cizích vlků, šedých vlků a obecně nepříjemných jedinců, což mě ale teď nemuselo trápit, protože jsem si vybral místo, kde nebyl vůbec nikdo a tak jsem se mohl cítit bezpečně, i když jsem nebyl na území smečky, která ale byla hned vedle; stejně mě tahle zkušenost pomohla se od toho strachu trochu oprostit a i když jsem to ještě ve spánku nevěděl, pomohlo mi to v rozhodnutí se toulat ještě o chviličku dřív, abych mohl poznat nové vlky, nová místa a kdo ví, třeba i navštívit nějaké známé, které jsem nějakou dobu neviděl – to by bylo moc fajn, ale zatím jsem stále chrněl pod stromem a vůbec si nevšiml, že mě z dálky pozoruje dvojice očí.

← Medvědí řeka

Lesík byl hezčí, než jsem čekal. Opravdu kouzelný. Páni, tak že bych si už našel svoje oblíbené místo na schovku? napadlo mě, zatímco jsem klusal při řece, která už ale začínala nabývat docela na rychlosti. Tak teď bych se do ní už nenamočil, řekl jsem si a byl jsem rád, že už jsem se namočil předtím. Najednou mě ale přepadla mírná únava. Nebo to byla lenost?
Však to bylo jedno. Usalašil jsem se pod jedním z těch stromů s bílou kůrou a položil si hlavu na tlapky. Kožich jsem měl pořád ještě morký a tak mi ani moc nevadilo to, že už mi ho sluníčko začínalo sušit. Přivřel jsem oči. Bylo tu vážně příjemně. Větřík mírně pofoukával, chladil mi nastražené uši, které mi už ale taky pomalu klesaly… A ani jsem si nevšiml, kdy jsem usnul úplně.

← Asgaar

Doklusal jsem spokojeně k řece, která tu naštěstí nebyla moc rychlá. Rozhlédl jsem se. Vůbec nikdo tu nebyl. Spokojeně jsem se usmál. Báječný, klídek a pohodička. Měl jsem pocit, že od té doby… Vlastně ani nevím jak dlouho jsem pořád někde běhal, něco se dělo a neměl jsem skoro vůbec čas si vydechnout. Už když jsem vlezl tlapkami do vody neskutečně se mi ulevilo. Vklouzl jsem tam tedy skoro až po hruď a spokojeně zamručel. “Jo… To je vončo,“ vydechl jsem slastně.
Voda mě příjemně ochlazovala a já si už nepřipadal jako sněhulák, který se na sněhu rozteče. Hmmm… Je u Nym v horách ještě sníh? Nebo už taky roztál? Zamlaskal jsem. S tím, jak mi přestávalo být vedro, přistihl jsem se, že mi je vlastně docela chladno. Z řeky jsem vylezl, oklepal se a rozhlédl se. Uvědomil jsem si, že se mi tu vlastně moc líbí. I když do nebyl domov a rozhodně tu nebylo takové bezpečí jako doma. Stejně mě ale něco táhlo prozkoumávat místa, na kterých jsem ještě nebyl. Postrádali by mě, kdybych se na chvilku vzdálil?
S prozkoumáváním jsem ale musel na chvíli počkat. Ucítil jsem totiž tlačení v zadních partiích. Zašilhal jsem směrem k našemu lesu, který se teď nacházel na opačné straně řeky. Stihnu to? Jasně že to nestihnu. Nevěděl jsem ale, jestli se tohle smí. Určitě je ze mě cítit pach domova a dělat bobky na místě, které není naším územím… Nedalo se ale nic dělat, tlačení začínalo být skoro neúnosné a hrozilo, že si ze mě cestu najde, ať chci nebo nechci. A rozhodně nechci mít ocas zapatlaný od výkalů…
Popoběhl jsem radši do vyšší trávy, která snad můj přečin aspoň trochu zakryje. Neoznačkuju to tu ještě víc, když se o ní otírám? napadlo mě ještě letmo, ale už se hnědý kamarád dral ven. “Uuuuugrh,“ zafuněl jsem s námahou. Byl nečekaně velký; je sice pravda, že jsem nevěděl, kdy jsem se naposledy vyprazdňoval, ale že až takhle… “Ugrrrrh, notak… polez ven,“ zavrčel jsem na hovňáka, kterému se najednou na denní světlo jaksi nechtělo. A to ještě před chvílí tak usilovně tlačil na vrata…
A najednou, jako kdyby ho někdo odšpuntoval, s hlasitým prdnutím vyletěl ven. Celý najednou. “Uf, ale že to trvalo,“ úlevně jsem se zasmál a konečně z té trávy vyšel. Ještě jsem se ale ohlédl, že co to bylo za bejčka, že tak protestoval. “Ugh,“ povedlo se mi jen za sebe vydat a najednou jsem zatoužil, abych se nikdy neohlédnul zpátky. To náhlé vyprdnutí nebyla náhoda. Nejspíš ho to odpálilo… pryč. A nyní moje krásné, hnědé a zapáchající zbytky visely na mnoha stéblech, jak nálož cestovala vzduchem a malé kousky se zachytávaly na všem, co jim přišlo do cesty. “No… Tak tohle se moc nepovedlo,“ povzdechl jsem si a radši se od té nádhery co nejvíc vzdálil. Ještě jsem zkontroloval ocas, jestli neutrpěl nějakou škodu, ale naštěstí byl čistý. Tak aspoň něco.
Rozhodl jsem se radši vyrazit po proudu řeky, směrem k tomu lesíku v dálce. Tam už budu co nejdál od místa mé potupy. Tak a teď se Asgaarská smečka rozšířila i o řeku vedle, krásný, uchichtl jsem se pro sebe.

→ Křišťálový lesík