Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Moje (ne)pravidelná dávka angst od fav trojiček :3 | 1 křišťál, 3 perličšky

//Jáááj, ale to aká dobrá rozprávka toto? Fr, moravákom by sa tiež malo zakázať písat po slovensky, bo sú dáko bárs dobrý | 2 křišťálke, 3 perličke

// bobinka vystrašená :< | 1kř 3p

// chudák bude v létě | 1kř 1p

Víc jsem se díval na Parsifala. Možná to bylo vůči otci nezdvořilé, ale nemohl jsem si pomoct. Pohled mi to pořád tahalo směrem k mladšímu vlkovi. Pro něj to ale zjevně nebylo stejné. Zdravím. Mám odejít? Kratší to skoro ani být nemohlo. Mírně jsem se naježil, nebo to možná byl jen můj pocit, společně s hořkou chutí vzadu na jazyku. Nestihl jsem ale zareagovat, protože táta začal. A jak bylo jeho zvykem, rozjel se.
Cukl jsem koutky nahoru, když se zeptal, jak se mám. Beztak nebylo moc co říct. Beztak by ho to nejspíš ani moc nezajímalo. “Jak tobě?“ opáčil jsem a nemohl si odpustit zkoumavý pohled, jak se na něm stárnutí projevovalo. Bylo vidět. Už docela bolestivě. Polkl jsem. Jen jsem se vděčně usmál, když jsem pocítil teplejší proud. I kdyby nebylo jeho výrazu, od Parsifala bych magii větru nečekal. A v poslední době nejspíš ani to gesto, i kdyby ji měl. Taky se chtěl zdejchnout skoro hned. I já jsem zavrtěl hlavou, ale o něco méně přesvědčivě než táta. Ne že bych ho nechtěl, ale nebyl jsem si jistý, jestli to nebyla jeho skrytá žádost, aby mohl odejít. Ani bych se mu moc nedivil.
Tátovi jsem znova přikývl, když nadhodil lov. V hlavě se mi taky rozezněl nepříjemný hlas, že bych se o takové věci měl starat sám, ale… To teď nebylo podstatné, tak jsem nepříjemnou tíži v žaludku ignoroval. Možná za to taky mohla ješitnost, nejen výčitky. Svými dalšími slovy navázal na to, o čem jsem před chvílí přemýšlel, až jsem se skoro lekl, že mi četl myšlenky. Za tím hned následovala další vlna provinilosti. I srdce se mu rozbušilo.Co se děje? Přenechává mi smečku celou? Bude to už jen na mě? prohánělo se mi hlavou a jako hlavní emoci jsem v sobě cítil nadšení. Překvapení z toho, co pak bude dělat táta, se dostavilo záhy.
Pořád jsem byl zamotaný ve vlastních emocích, když mě trochu shodil z výšin. Žádné předání smečky. Ale beta. Pomalu jsem zamrkal, zaražený. Nečekal jsem to od něj. A jeden dětinský hlásek ve mě protestoval, že přece mě už povýšil na alfu, nemůže mě přece jen tak snížit dolů. Nebo… může?
Ale nebyl jsem to já. Byl to Parsifal. “…oh,“ vydechl jsem a střelil pohledem k vlkovi, který se jako vždy netvářil nijak. Moc mě zajímalo, jak se cítí. “…ano,“ zamrmlal jsem a odkašlal si. “Ano,“ zopakoval jsem už hlasitěji. “Myslím, že je to moc dobrá volba,“ řekl jsem tátovi do očí s mírným úsměvem a jistým hlasem. Protože kdo jiný by se na to tak hodil? Komu jinému jsem mohl věřit? Přirozeně, nikomu jinému. Nejspíš ani pokrevní rodině ne. Na kratičkou chviličku mi proletěla hlavou Belialova rozhodnost, ale taky jeho vzpurnost, kterou projevoval. Ne. Ten by rozhodně dobrý kandidát nebyl.
Pokud jsem byl mírně překvapený předtím, teď jsem byl vyvedený z míry už kompletně. “Oh,“ vydechl jsem, otočil se na Parsifala a znova na tátu. “….pokud s tím Parsifal souhlasil,“ řekl jsem, protože jsem nevěděl, jak jinak reagovat, když jedna z posledních věcí, co mi Parsifal řekl, bylo, že chce se mnou být v docela jiném rodinném vztahu.
Čí to byl nápad?