Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ve chvíli, kdy se opřela o můj bok, jsem se cítil tak šťastně, jak asi nikdy dřív. Vlastně, od té chvíle, kdy jsem ji uviděl v tom lese, jsem se cítil naprosto neskutečně. V této chvíli jsem měl pocit, že bych klidně mohl nakráčet za Smrtí a vůbec bych se jí nebál. Kdyby stála vedle mě, mohl bych potkat dokonce i Styx a… Noroxe. A stále bych stál pevně na zemi. Ochránil bych ji, řekl jsem si, ale cítil, že je to něco víc. Byl to tichý slib. “Nym,“ vydechl jsem už asi poněkolikáté, ale nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem vědět, jak moc ji mám rád. Že bych s ní chtěl být odteď… až napořád. Do koce života. “Šel bych s tebou kamkoliv,“ vyrazil jsem ze sebe, i když jsem spíš chtěl říct, že chci, aby byla se mnou.
Ona ale žije v horách a já až doma, v Asgaaru, zadrhl se mi dech. Nejdřív jsem si to vůbec neuvědomil. Už jsem se o tom chtěl zmínit, když se najednou odtáhla. “Oh. Dobře. Nemusíme jít,“ zašeptal jsem a v hrudi mě příjemně hřálo. V náhlém popudu jsem se k ní natáhnul a olíznul jí čumák. Viděl jsem to tolikrát u rodičů a nikdy jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Až když jsem to udělal teď, úplně poprvé, mi pořádně došlo, co to znamená. Nikoho jsem neviděl olizovat jinému čumák, pokud ho neměl hodně rád. “Nym, já bych s tebou asi chtěl být navždy,“ vyletělo ze mě dřív, než jsem se stihl zastavit. Co jsem to plácal Musel jsem to říkat nahlas? Vůbec jsem nemyslel. Cítil jsem, že jí to tak hrozně moc potřebuju říct, že jsem to v sobě neudržel. “Můžeme ale jít kamkoliv si budeš přát,“ zašeptal jsem ještě. Možná nechtěla jít vidět Faliona, ale nechtěla se jít podívat na nějaká hezká místa? V koutku paměti mě zašimrala vzpomínka na místo, o kterém mluvil táta a mělo to něco společného s tím, koho má vlk rád? Nemohl jsem si vzpomenout, ale měl jsem pocit, že je to důležité.

← Jedlový pás

“Tak… Dobře,“ zamumlal jsem. Nezdálo se mi, že by si doopravdy myslela, že to byl omyl, ale ten zkroušený výraz, který měla na sobě, i když se ho snažila zakrýt… Možná nemusíš slyšet myšlenky pořád, chtěl jsem ještě dodat, ale raději se zarazil. Co jsem vlastně já věděl o tom, jak myšlenky fungují? I když ji měl táta, tak jsme se zrovna o ní nikdy moc nebavili. “Ale netrap se tím, jo?“ broukl jsem a něžně ji šťouchl čumákem do krku ve snaze vrátit se k předchozí náladě. Ještě před pár minutami jsem skoro cítil, že mi pod kůží lezou mravenci, ale teď se něco málo z toho vytratilo. Vždyť mi řekla, že mě má ráda! připomněl jsem si.
V tom všem jsem ale skoro úplně zapomněl na zdroj svojí předchozí paniky. Já zmizel. Chvíli mi nedocházelo, o čem mi to Nym vyprávěla. Neviditelnost? Já? Věděl jsem vůbec, že něco takového jde? Hodně jsem přemýšlel o své magii a v té chvíli, kdy jsem zjistil, že umím ovládat předměty jsem myslel, že už jsem ji našel, ale… “Če… černý oči?“ vykoktal jsem vytřeštěně. “Kde?“ Rozhlédl jsem se, jako kdybych mohl někde zahlédnout svůj odraz.
Jen okrajově jsem zaznamenal, co dalšího povídá a až její úsměv moji pozornost stáhl zase plně na ni. “Můžeme. Určitě,“ přikývnul jsem. “Kamkoliv budeš chtít,“ vydechl jsem. I když jsem tušil, že bych se možná měl vrátit domů, dát o sobě vědět, možná si i promluvit s mámou, jestli měla Smrt pravdu, v této chvíli jsem nemyslel na nic jiného než na Nym a nemohl se přestat culit jako sluníčko. Pořád se mi zdálo, že se všechny chmury nerozehnaly, ale byl jsem odhodlaný ji doopravdy rozveselit.

“Ale já nic nedělám,“ bránil jsem se, když začala těkat očima kolem sebe. Stál jsem přímo před ní, ale vypadala, že mě vůbec nevidí. Žaludek se mi podivně kroutil a nemohl jsem setřást pocit, že je něco špatně. Nevěděl jsem ale, co to bylo. V jednu chvíli jsem myslel, že prasknu štěstím, ale to se velmi rychle změnilo ve zděšení. “Nym? Já… Já jsem přímo tady,“ zašeptal jsem, jakobych se bál, že se mě bude bát. I když se to už děje, trhalo mi to srdce. Vždyť jsem byl právě tu!
Myslel jsem, že když se o ni znova opřu, všechno bude zase tak, jako předtím. Vždyť se nejdřív odtáhla Nym a až pak se všechno pokazilo, ne? Na pár vteřin bylo vše v pořádku. Jemně jsem se usmál. Možná to jsou jen triky Smrti. Určitě to tak bude, uklidňoval jsem se, ale Nym najednou znova odskočila. Couvl jsem o krok vzad. “Já nevím,“ zašeptal jsem, ale nemohl si pomoct a cítil se ublíženě. Ještě před chvílí se tvářila tak šťastně a teď najednou… “Prosím?“ vyjekl jsem a proud myšlenek se na chvíli zastavil. Magie? Ale já už přece svou magii znal.
Věnovala jsem ti jednu ze svých nejmilejších magií. Já, ne můj ublížený bratříček, vzpomněl jsem si na Smrtina slova. Tak o tom mluvila? Dokázal jsem se stát neviditelným? “O… opravdu?“ vykoktal jsem s ohromeným úsměvem a téměř bych začal slavit, dokud její krásná černá tvář znova neposmutněla. V té chvíli jsem si vzpomněl, že přece před chviličkou mluvila o tom, že věděla na to myslím. “Oh, Nym,“ hlesl jsem se stěží skrývanou provinilostí. Měl jsem pocit, že jsem jí zkazil a přerušil její nadšení. Nebo se na svou magii vůbec netěšila? Stále jsem byl ze všeho hrozně zmatený.
Opatrně jsem přikročil k jejímu boku, aby se náhodou neodtáhla, a jen se lehce dotkl konečků šedých chlupů. “Ty umíš číst myšlenky,“ řekl jsem ohromeně. “To je naprosto úžasný. Jako malý jsem si vždy přál něco takového umět. Je to jedna z nejsilnějších magií, věděla jsi o tom? Pokud v ní budeš fakt dobrá, dokážeš si i s někým povídat v duchu,“ snažil jsem se jí zlepšit náladu, ale zároveň jsem byl vážně okouzlený. Tuhle magii měl i taťka a já mu ji tiše záviděl. Jaké to asi musí být, vědět, na co kdo myslí? Slunce už pomalu vycházelo a kopec, na kterém žila Smrt, začal házet dlouhý zlověstný stín. “Co kdybychom se prošli? Někam, kde svítí slunce… A tam můžeme zkusit tvoji magii pořádně,“ navrhl jsem s širokým úsměvem. Rozhlédl jsem se. Na jedné straně byl ten les, kam bych nechtěl jít ani za nic. Takže… Louka? Věnoval jsem Nym ještě jeden povzbudivý úsměv a vyrazil s ní pryč z tohohle nepříjemného lesíka.

→ Západní Galtavar

Nejhorší bylo to, že se moje panika odrážela v jejích očích. Nechtěl jsem, aby se tohle stalo. Opravdu jsem nechtěl. Je to moje vina? Odkud se tyhle pocity braly? Měl jsem znova pocit, že jsem malý a vyděšený. Tohle ve mně naposledy vyvolaly vrácené vzpomínky. Teď se vše vrátilo s úplně stejnou sílou. A ještě víc. Moje mysl nedokázala pobrat, jak rychle se to všechno objevilo. V jednu chvíli jsem se šťastně opíral o bok vlčice, kterou jsem měl rád a v té druhé jsem stál pár kroků od ní, naprosto neschopný se pohnout, ochromený hrůzou, která nemohla být zcela moje. Nebo mohla?
Měl jsem pocit, že v tom bílém těle už ani nejsem já. Já jsem se vznášel o kousek vedle a jakkoliv jsem se snažil na něj křičet, ať se už pohne a jde k ní, neposlouchalo. Jen upřeně zíralo do zlatých očí. A Nym... Svíralo se mi srdce při pohledu na ní. Proč se nemůžu pohnout? Proč jí nemůžu pomoct?
A pak promluvila. Ví… na co myslím? Nedokázal jsem pochopit, o čem to mluví. Změna očí? Proč by se jí měly měnit oči? Všechno se točilo, všechno včetně mých zmatečných myšlenek a jejich smysl mi docházel pomalu. Je vyděšená. Je vyděšená. Jsme vyděšení, ozývalo se ve mně a násilím jsem se přinutil vrátit zpět k sobě, nebo možná ta panika sama odcházela. Už jsem se chtěl ozvat, říct něco uklidňujícího, když mě předběhla.
“J… já jsem ale tady,“ zamrmlal jsem překvapeně. Nepohl jsem se ani o kousek. “Nym? Já pořád stojím před tebou,“ zasmál jsem se, abych zahnal nejistotu a vykročil k ní, abych se dotkl jejího krku nosem. “Co se stalo?“ broukl jsem snad uklidňujícím tónem. Nebylo mě přes stromy vidět? Ale já ji viděl úplně jasně i když byla skoro celá černá. “To bude v pořádku,“ dodal jsem, ale nebyl si jistý, jestli uklidňuju spíš sebe nebo jí. Neměl jsem z tohoto místa úplně dobrý pocit. Možná bychom měli jít odtud pryč, uvažoval jsem a při kontaktu s Nym se podvědomě uklidnil a pomalu se zase objevil. Tentokrát byly moje oči zbarvené to tmavě šedé.

Spokojeně jsem zavřel oči a jen vdechoval její vůni, ze které se mi divoce točila hlava. Opravdu se to dělo? Jasně, že ano! Proč jsem o tom vůbec chtěl pochybovat? Tohle se rozhodně mělo stát, bylo to tak správné. I když mi neodpověděla, cítil jsem její úsměv i zběsile tlukoucí srdce, které uhánělo stejně rychle jako to moje. Ani se mi nezdálo, že jen nedávno jsem se vrátil od Smrti vyděšený k smrti. Pokud budu s ní, porazím klidně celý svět.
Vydechl jsem a otřel si o ni tvář, když tu najednou celá ztuhla a odtáhla se. Zmateně jsem zamrkal, když mi naléhavě pohlédla o očí a vypadala, že na něco čeká. Nebo něco hledá? Poprvé od chvíle, kdy jsem jí řekl, jak se cítím, mě propadla nejistota. Kde bylo to skálopevné přesvědčení, že zdoláme úplně všechno. Stačil jediný vyděšený pohled a moje sebevědomí se hroutilo jako domeček z karet. Lekla se něčeho? Vzpomněla si na něco? “Nym…?“ hlesl jsem. “Děje se něco?“ Jasně, že se něco dělo. V jednu chvíli se o mě opírala, ve druhou vypadala zmateně, ale teď se její krásný obličej měnil do… zklamání. Zklamání. Nevěděl jsem, jestli by mohl být horší výraz pro tuhle chvíli. Přímo z ní prýštilo. Odmítal jsem ale uvěřit, že by to bylo kvůli mně. Vždyť… Vždyť jsme ještě před malou chvilkou mysleli skoro na to samé. Otevřel jsem tlamu, abych ještě něco řekl, načež ji hned zavřel. Už jsem se zeptal a další otázky, které mě napadaly, najednou zněly hrozně zoufale. Nechtěl jsem, aby si myslela, že o ni pochybuju. Protože jsem nepochyboval.
Ale stejně jsem znova cítil vzrůstající úzkost, která ve ně dřímala od setkání s černou vlčicí. Nervózně jsem přešlápl. Netušil jsem, proč vypadala tak zdrceně, neodvážil jsem se už znova ozvat, abych jí ujistil o tom, že ať je to cokoliv, neměla by to tak cítit. Určitě to zvládne. Najednou jsem se nemohl ani hnout. Ani jsem si to, neuvědomoval, ale pomalu jsem mizel, rozplýval se do vzduchu, až z mojí siluety nezbylo vůbec nic. Po pár vteřinách začala panika znova ustupovat a železné zatnutí svalů povolilo. “Jsi v pořádku?“ chtěl jsem se ujistit, třebaže si vůbec neuvědomoval, že nejsem vůbec vidět.

Byly její oči vždy tak zlaté? napadlo mě. Udělal jsem chybu? Zatvářila se vyděšeně, jako kdyby vůbec nečekala, že jí to řeknu. Nejspíš jsem ji opravdu překvapil. Na kratičkou chvíli mě zachvátila panika, jestli jsem něco nepodělal. Třeba… Třeba jsem si všechny vyložil úplně špatně. Neříkala náhodou kamarád? Jasně, určitě říkala kamarád, jen jsem ji musel přeslechnout… Takže teď tu stojím a skoro se klepu a zírám na holku, kterou mám vážně rád a ona se na mě dívá jako na ducha. Já to podělal určitě jsem to podělal. Proč jsem jí to musel vykváknout?
Co to tu vůbec plácám? Skoro bych se sobě zasmál, kdybych nebyl tak hrozně ztuhlý v očekávání její odpovědi, i když mi ji už dala předtím. Nikdy jsem se tak moc nebál, tohle jsem vůbec nebyl já. Nepotkali jsme se tu náhodou poprvý s Meiným. Jemu jsem skočil kolem krknu bez váhání! připomněl jsem si a skoro tím zmeškal změnu v Nymině tváři. Ale páni… Tohle by si musel všimnout i slepý. I jako překvapená byla nádherná, ale najednou jsem měl pocit, že někdo odtáhl oponu, přes kterou jsem ji úplně jasně neviděl. Najednou zjihla, její pohled změkl a celá se… Proměnila. Jiný slovo jsem najít v té chvíli nedokázal.
Ale to nevadilo. Bylo to úplně jedno, protože se pohnula směrem ke mně. Na nic jsem nečekal a instinktivně ji vyrazil vstříc. Naše těla se srazila a vteřinku jsem měl dojem, že se skácíme k zemi. Páni, je silná, proletělo mi hlavou a z nějakého důvodu mi ta myšlenka dělala hroznou radost. Při lovu jsem poznal, že už nejsem malinkým vlčetem, povedlo se mi přece skolit celého muflona. Ale to, že byla Nym skoro stejně silná mě z nějakého důvodu naplňovalo skoro stejným štěstím. Napodobil jsem ji, zabořil čumák do bílé srsti a vtáhl do sebe její pach, až se mi z něj skoro zatočila hlava.
Voněla sladce, ale přesto byla v jejím pachu jakási ostrost a divokost, nejspíš z potulek Gallireou s její rodinou. O to to ale bylo lepší. Voněla jako dobrodružství, připomínala mi večery strávené pozorováním hvězd a slunečná poledne, kdy vítr prudce fouká a zvedá listy ze země. Netušil jsem, odkud se to bere, ale v té chvíli jsem věděl, že mám pravdu. “Nym,“ vydechl jsem a můj vlastní horký dech mě pošimral na čumáku. Celou dobu jsem měl pocit, že se nemůžu ani pohnout, slova ze mě vůbec nechtěla vycházet. Když jsme se konečně dotkli, všechna nervozita opadla. S úlevou jsem se zasmál do jejího kožíšku.
“Jak bych to mohl cítit jinak?“ jemně jsem zavrtěl hlavou, nad takovou hloupostí. “Měl jsem tě rád od tý chvíle, kdy jsi k nám přišla do lesa,“ zašeptal jsem a skutečně nelhal. Tehdy jsem ještě vůbec netušil, o co se jedná ale už tehdy jsem ji nebral jako sestru, tak jako Lilac. “Slečno… Ostružino,“ dodal jsem se samolibým úšklebkem, který nemohla vidět.

S ťažkým srdcom som sa pomaly približoval k domovu. Aj keď som sa vždy cítil šťastný, keď som zahliadol vrcholky stromov, tentoraz som sa toho skoro obával. Nevedel som, čo by som mal čakať. Nie, to nebolo správne. Vedel som co čakať, pretože sa doma nič nezmenilo
Oco s mamou, sestra aj mali súrodenci sa už určite divili, kde som bol. Mohol som očakávať vrelé privítanie a prístup ako keby sa nič nestalo… Pretože sa v skutočnosti naozaj nič nestalo, že? Všetci sa tvárili, že sa nikdy nič nestalo, možno o tom väčšina ani nevedela. Paradoxne, s jasnými spomienkami sa mi všetko zdalo ešte viacej hmlisté. Kto som vlastne bol?
Potrias som hlavou. Veď je to predsa jasné. Som Sionn. Vlk z Asgaaru, syn Arcanusa a Elisy a… Čo ďalej? Myslel som, že som šťastný, že som spokojný so svojím životom, ale náhle sa mi zdalo, že neviem, ako pokračovať, aj keď sa vlastne nič nezmenilo. Zmenil som sa ja? Alebo som bol taký stále?
Z toľkých otázok sa mi zatočila hlava a tak som sa radšej oprel o osamelý strom. Nevedel som, ako sa na to mamy opýtať. Ahoj mami, počuj, nevymazala si mi náhodou spomienky na to, ako má môj vlastný brat odniesol v strede zimy do hôr a potom ma takmer zožral iný vlk? Jasné, uplne to vidím. Potřeboval som si to ale nechať prejsť hlavou… Možno… Možno by som sa nemal ešte vraciať domov. Vyrazil som zo seba dlhý výdych. Ako by som sa mal správať? Netušil som, ako sa budem môcť pozrieť svojmu bratovi do očí. Pred pár mesiacmi som Lilac hovoril, že si nemyslím, že ma má rád. To som ale ani netušil čo mi spravil.
Nechal ma iba tak. V lese. Vedel, že môžem umrieť. Skoro som zamrzol. Skoro ma zožral ten… Norox, aj zo samotného po myslenia na to meno som dostal triašku. Chvíľu som uvažoval, že by som možno sa ani nemusel vrátiť, ale hneď som to zavrhol. Co by som potom robil? "Ale čo budem robiť teraz?" zašepkal som. Mal som strach. Hrozný strach, ale nevedel som z čoho. Zhlboka som sa nadýchol a odlepil sa od stromu. Som už dospelý. Rodičia mi dôverujú. Snáď… Snáď to zvládnem. Veď aj Awnay ma má rada.
S týmito myšlienkami som opäť neisto vyrazil, stále zmätený, mierne vystrašený, ale odhodlaný zistiť, čo sa presne stalo. Či mi Smrť neklamala.

// psáno na mobilu, tak se omlouvám za případné překlepy a autocorrect

Hihi, opět na poslední chvíli nemám už moc času, takže jen řeknu, že akce byla skvělá, super nápady, mohla jsem se víc snažit, jsem na to ale moc líná. Miluju tě, Eliso! A tebe taky, Morfí!

Celkem bodů: 14
Směna: 210 müsli

Když si její malá sestřička začala prozpěvovat svou písničku, skoro to se mnou trhlo. Překvapeně jsem zamrkal a vyděšeně přitiskl uši k hlavě. Cože? Kdo tu mluvil o líbání? Co to to mládě povídá? Nemůže mít přece už magii, ne? A já o ničem takovém nahlas rozhodně nemluvil! Těkal jsem pohledem z jedné na druhou a tiše žádal vysvětlení. Někde uvnitř zaplál plamínek naděje a já se hned cítil, že se roztékám při jejím úsměvu. “Uh huh,“ přikývl jsem bezmyšlenkovitě, než mi došlo, o čem mluví. Plamínek se zachvěl.
Pak mi to ale bylo jedno. Stál jsem stále na místě, o tom jsem si byl skoro jistý. Možná. Kdo ví. I kdyby se kolem mě všechno rozpadalo, nejspíš bych si toho ani nevšimnul. Chtěl jsem polknout, aspoň si trochu ulevit z napětí, které jsem cítil, ale jako kdybych ztratil vládu nad svým tělem, které si teď dělalo, co chtělo. Cítil jsem se jako očarovaný. Vpíjel jsem se pohledem do jejích zlatých očí a v tu chvíli věděl, že bych nechtěl dělat nic jiného. Když jsem nejistě hlesl těch pár slov, viděl jsem, že se jí zalesklo v očích.
Měla strach? Ne… Bylo to jen překvapení. “Nym?“ zašeptal jsem s nadějí. Bylo by možné, že to cítila stejně? Nikdy se mi nezdálo, že bych si toho někdy všiml, vždy jsme byli kamarádi, ale přece jsme se neviděli tolikrát. Nepřekvapivě mě tahle myšlenka vůbec neuklidnila. Mohla by mě vůbec mít ráda, když jsme se neviděli moc často? Neřekla by mi to už dřív? A pak… Pak řekla několik málo slov, po kterých jsem si byl už úplně jistý, že se všechno kolem rozpadá, jen my dva stále stojíme proti sobě.
Nenech si ji utéct, Sionne, zněla mi v hlavě slova Awnay. Věděl jsem, že nemůžu čekat. Pokud to neudělám hned, tak už možná nebudu mít šanci. “N… Nym, já tě mám rád. Vážně. Moc rád,“ vyklopil jsem ze sebe a ani si neuvědomil, jak rychle oddechuju.

“Opravdu?“ vydechl jsem překvapeně. Ona mě chtěla navštívit? Rozzářil jsem se. Nečekal jsem, že by za mnou chtěla přijít, ale moc mě to potěšilo. “Tak to… je štěstí, že jsme se potkali po cestě, jinak bychom se marně hledali,“ zasmál jsem se a snažil se ovládnout potřebu začít vrtět ocasem jako nadšený vlče.
“Třeba se na mě jen nepamatuje,“ pokusil jsem se bránit malou vlčici, která toho byla ale docela dobře schopná i sama. “Přitáhl jsem k nim jedno vlče, který je stejně starý, tak nejspíš si spíš hleděla kamarádky, než mě, že jo,“ usmál jsem se na Rowku. Ještě aby se tu kvůli mně pohádaly.
Zvědavě jsem se koukl na Nym a ovládal pobavený úsměv, když se snažila tvrdit, že se o mě vůbec nebavily. Vypadala hrozně roztomile, když se snažila něco překotně vysvětlit. “Jasný, vůbec jste o mě nemluvili,“ přikývl jsem naoko vážně. Tak ona o mě mluvila? Docela mě to těšilo. Možná to znamenalo, že… Že jsme fakt dobrý kamarádi. Však když jsou dva kamarádi, povídají svým dalším kamarádům o kamarádech, že? Nemusí to být nic jiného. Vtom Rowena vyskočila a odhalila Nyminu lež. “Ale, ne, opravdu?“ naoko zhrozeně jsem se podíval nejdřív na malou uličnici, pak na tu větší. Chtěl jsem dodat ještě něco dalšího, ale Row pokračovala. Na chvíli jsem ztuhl a překapeně se podíval Nym do očí.
Má mě ráda? rozbušilo se mi srdce, zatímco jsem se vpíjel do jejích zlatých očí. Už jsem ani pořádně nevnímal, o čem to prtě zpívá dál. Otevřel jsem tlamu, ale nejdřív z ní nevyšel žádný zvuk. Zhluboka jsem se nadechl. “Je… Je to pravda?“ hlesl jsem. Mohla by vůbec být? Mohla by… mě mít ráda? Vzpomněl jsem si na Awnayinu radu. Cože to přesně říkala? Nevoď ji za nos, ale dávej si pozor, aby ti ji nikdo nevyfoukl? Při té myšlence jsem si uvědomil, že ji ztratit nechci. “To… totiž, byl bych rád, kdyby to pravda byla,“ vykoktal jsem bez přemýšlení. Cítil jsem, jak mi stoupá horko do tváří a všechny vnitřnosti se mi zamotaly do těsného klubíčka. Nemohl jsem se dočkat její odpovědi, ale zároveň mě popadala tichá hrůza.

Chvíli jsem nerozhodně stál na místě a nechával se smáčet deštěm Neměl bych vyrazit hned? Co když právě z domova odchází a já ji nezastihnu? Nebo třeba tam vůbec není. A nebo tam je, ale nechce mě vidět… Srdce se mi svíralo nejen z předchozích události, ale také z nových pochyb. Povzdechl jsem si. Neměl bych nad tím tak přemášlet. Určitě mě ráda uvidí. A třeba mi i může poradit… řekl jsem si a v té chvíli se mi zdálo, že slyším svoje jméno. P5ekvapeně jsem sebou trhl. Kdo to tak může být?
A pak, když jsem se otočil, uviděl jsem černobílou vlčici, která ke mně uháněla s širokým úsměvem. A mě se na chvíli úplně zastavilo srdce. Já ji přece znal. Jistě, nepamatoval jsem si ji tak velkou, ale byla to Nym. Moje Nym. Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsme se naposledy klouzali na sněhu a teď jsme si mhli pohlédnout do očí. Ani jsem si neuvědomil, že se srdce znva spustilo, tektokrát ale bleskovou rychlosti, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. “Nym,“ hlesl jsem. “Nym!“ zavolal jsem hlasitěji a vyrazil za ní. Už jsem se na ni chtěl vrhnout, klidě ji i povalit, opřít se o ní a nenápadně očuchat její kožich, jestli voní pořád stejně, i když jsem si byl skoro úplně jistý, že bude vonět ještě líp. Náhle se však kousek ode mě zastavila. Pro jistotu jsem zamrzl také, ale pořád se na ni šťastně usmíval. Nemůžu se k ní přece tak tulit… Je to kamarádka. JENOM kamarádka, Sionne, domlouval jsem si.
Nemohl jsem z ní spustit oči. “Já…“ zakoktal jsem, nejdřív jsem ani nechápal, na to ce mě to vlastně ptala, vůbec jsem nevnímal. Její slova mi došla až o vteřinku později a poněkud zbrzdila moje nadšení, když mi to plně připomenulo návštěvu u Smrti. Rychle jsem ale chmury na obličeji zahnal. “Popravdě… Chtěl jsem tě navštívit,“ vypadlo ze mě upřímně. V téhle chvíli jsem prakticky nebyl schopný si vymyslet nějakou výmluvu, zdálo se mi, že mi mozek úplně zkratoval.
Až když mě Nym upozornila, uvědomil jsem si, že u nohou jí stojí mladší vlčice. “Ahoj, moc mě těš… Počkat,“ zarazil jsem se a snažil se nemyslet, že udržet si úsměv je trochu náročnější, znova na mě v duchu začala útočit Smrtina slova. “My se už přece známe, prcku. Slečno Rrrrroweno,“ zadrnčel jsem jazykem stejně, jako to udělala, když jsme se poprvé viděli. “To ses Nym nepochlubila, že už mě znáš?“ zavrtěl jsem hlavou. “Potkali jsme se, když ji k nám vzal Savior, někdy začátkem léta, tuším,“ prohodil jsem k Nym. Jakmile jsem k ní zvedl zrak, měl jsem dojem, že se už zase ztrácím v jejích očích. “Jo… Jsem v pohodě,“ provinile jsem trhl uchem.Stejně to nevyznělo moc upřímně. Povzdechl jsem si. Jako kdybych byl někdy schopný lhát. “Byl jsem u Smrti,“ přiznal jsem se a pokusil se jí naznačit pohledem, že bych se o tom s ní chtěl popovídat, ale nechci teď před Rowenou.

← Stará zřícenina

Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem z toho kopce sešel. Na začátku se mi neskutečně točila hlava a několikrát jsem se probudil na zemi. Kolikrát se to stalo, jsem ani netušil. V tu dobu ale bolest z naražených žeber odezněla a zůstal po ní jen nepříjemný pocit. Vždy po takovém pádu mi trvalo se sebrat a postavit se na roztřesené nohy. V hlavě se mi pořád ozývala Smrtina slova, která se do mě nepříjemně zařezávala. Nemohl jsem na to přestat myslet. Stále se mi před očima přehrávali ti dva vlci. Styx a Norox. Skoro jsem čekal, že se objeví, vyskočí zpoza nejbližšího stromu a sežerou mě zaživa. Vždyť to chtěli udělat i předtím, ne? Měl jsem pocit, jako kdyby se přede mnou otevřely úplně nové obzory. Jako kdybych sesbíral posledních pár kousků paměti, které mi chyběly a konečně viděl celý obraz. Jaký obraz to ale byl? Netušil jsem, co ním mám dělat.
Postupně hrůza z těch nově objevených novinek odeznívala, ne však úplně. Máma mi lhala. V koutku mysli jsem věděl, že to udělala kvůli mojí ochraně, ale přesto jsem to v té chvíli vidět nedokázal. Proč mi to nemohla říct? Na chvíli jsem stiskl víčka. Už jsem byl pod kopcem, v lese, který jsem už několikrát navštívil. Co bych měl teď udělat? uvažoval jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli se ihned chci vrátit domů za rodiči. A surozenci, dodal jsem kysele, ačkoliv jsem to většině zazlíval. Jediného, koho jsem si nepřál vidět, byl můj starší bratr. Já jsem se s ním chtěl usmířit a on se mě pokusil zabít. A skoro se mu to povedlo! třásl jsem se tichým vztekem.
Tohle nejsem přece já, uvědomil jsem si zhrozeně. Nikdy jsem ntakový vztek na nikoho neměl. Ale teď… Na Etneyho určitě. Na mámu taky… Ale ne tak moc. Pořád jsem ji miloval, stejně jako tátu. O čem se to hádali předtím? sevřelo se mi srdce, když jsem si vzpomněl na to, když jsem jich viděl naposledy a pocítil nával viny za to, že jsem chvíli uvažoval o tom, že se prostě seberu a odejdu z domova, i když jsem pořád věděl, že to nejspíš nikdy neudělám. Byli mojí roudinou. Celá smečka.
Váhavě jsem otočil hlavu směrem, kde byl můj rodný les, ale v té chvíli zahlédl koutkem ok to velké pohoří, kde… Nym. Mohl bych navštívit Nym. Ta by mi rozuměla, uvědomil jsem si. Jenom… Si na chvíli odpočinu. Pořád jsem se cítil slabý a naprosto vyšťavený fyzicky i psychicky. Jenom si na chvilku vydechnu a pak za ní přijdu. Určitě bude mít radost, rozhodl jsem se a poprvé se mírně pousmál. Ona mi pomůže sebrat všechny rozpadlé kousky a slepí mě zase dohromady.

Celkový počet bodů: 29,5

Směnárna:
18 bodů za 150 kytek
11,5 bodu za 215 oblázků

Děkuju moc za akci, už jsem se k ní vyjadřovana na discordu i při postu Lilith a za svým názorem si stále stojím. Akce byla skvělá, nápaditá, zábavná a máš můj velký respekt, že jsi to zvládla dělat celý léto.

← Jedlový pás

Stále v dobrá náladě jsem začal šplhat do kopce. Nešlo to nijak těžce, i když jsem se toho na začátku bál. Kdybych ještě byl malý škvrně, šlo by to teda podstatně hůř, spokojeně jsem se zašklebil. Byl jsem si jistý, že už vlče nejsem. A dokonce to viděli i všichni ve smečce. A až to uvidí Nym… neodvážil jsem si myšlenku dokončit, ale příjemně mě z toho hřálo na srdci.
Já jsem dospělý! Tohle zvládnu! měl jsem pocit, že se najednou moje konstatování změnilo na přesvědčování. Přestával jsem si být až tak jistý. Stále jsem poměrně rychlým tempem šplhal do kopce, ale začínalo mě mrazit v zádech. Poprvé mě doopravdy napadlo, že jméno Smrt opravdu značí nějakou nepříjemnou věc. Pořád jsem ale nehodlal mámino varování brát na vědomí. Já to přece zvládnu. Proč bych neměl? Jsem přece Sionn. Lovec smečky. A mnohem víc.
Zahlédl jsem zdi něčeho, co byla kdysi stavba. Život v něčem takovém nebydlí, napadlo mě a překvapivě mě myšlenka na něj uklidnila. Návštěva u něj nebyla příjemná. Máma říkala, že se kdysi Život postavil proti ní a Smrt jí naopak pomohla. Znamená to tedy, že se jí nemusím bát? Že má s naší rodinou dobré vztahy? Za mnou něco zašramotilo, ale i když jsem se prudce otočil, nic jsem neviděl. Nic tam nebylo. To už jsem ale byl uvnitř zdí, které se nejdřív zdály jenom jako normální šedý kámen pokrytý mechem, ale až tady jsem si uvědomil, že ten kámen je bílý. A má zelené žilky. On… Je živý? prolétlo mi hlavou a zdálo se mi, že jsem ucítil pobavení, které ale nebylo moje. Znova jsem se prudce otočil, ale nikdo za mnou stále nebyl. Je ještě čas na to to vzdát? napadlo mě, i když to rozhodně nebylo mým záměrem. Snad. Asi.
Ne, dobře. To byla lež. Chtěl jsem pryč. Začínal jsem mít opravdu strach a… Chtěl jsem domů. Hrozně jsem chtěl domů. Právě v té chvíli jsem těsně u ucha zaslechl tichounký chechot. Nikdo vedle mě ale nebyl. Cukl jsem celým tělem do strany, ale to smích jen podpořilo. Tiše jsem zakňučel a zahlédl černý stín. “Ale ale, kohopak to tu máme?“ ozval se chraplavý hlas z téhož místa. Netroufal jsem si ale odpovědět, stejně jsem tušil, že se ptá jen tak, ale ve skutečnosti o mě ví úplně všechno.
“T… T… T-ty jsi S-smrt?“ vykoktal jsem ze sebe a odpovědí mi byl další pobavený smích, který se odrážel od bílých stěn. “A ty jsi ten, kterému jsem se kdysi rozhodla věnovat jednu ze svých nejmilovanějších magií?“ zeptal se mě stín pobaveně. Cože? Co tím myslela? “Ah jistě,“ odfrkla si znechuceně. “Bratříček byl ublížený, že to nestihl přede mnou, tak ti natlačil jednu od sebe a pak tě přiměl, aby sis myslel, že…“ podrážděně zafrkala. Co tím myslí? Předměty nejsou moje vrozená magie? zíral jsem do tmy, odkud se ozýval její hlas.
“Aaaah, už vidím, že začínáš chápat,“ zabroukala a pohnula se. Šla pomalu, skoro líně, ale stejně byl její každý pohyb přesně vypočítaný. “Předměty nejsou magie, se kterou ses narodil. Ta je mnohem mocnější. Lepší. Protože je moje,“ šeptala a z jejího hlasu šel strach. Pomaličku se přibližovala, krok po kroku a mě z každého dopadnutí její tlapy bylo čím dál tím víc nevolno. Cítil jsem až v morku kostí, že se něco chystá, ale netušil jsem co a nevěděl jsem, jak uniknout. Cítil jsem se jako lovná kořist, která ví, že to už má spočítané. Ten pocit se zdál být… až neuvěřitelně povědomý. Skoro známý. Jako kdybych dokázal cítit jeho pachuť na jazyku.
Uvědomil jsem si, že se zastavila a teď mě s pobavením pozoruje. Zamrazilo mě. Přesně věděla, co cítím a nejspíš i to, na co myslím. Z jejího úlisného šklebu to šlo jasně vidět. “A ani jsem netušila, jak skvěle se k tobě bude hodit, Sssssione,“ zasyčela a mě se zdálo, že se i její zelené oči protáhly a zorničky zúžily. Možná se mi to ale jen zdálo. Už z toho, jak vyslovila moje jméno se mi chtělo vzít nohy na ramena. Přesto… Ve mně zbývala jedna část, která se nad tím podivila. Proč by se měla jiná magie ke mně skvěle hodit? “Hm, cože?“ nadzvedla překvapivě obočí a na chvíli odkryla svou masku, to pod ní ale vypadalo ještě děsivěji. “Oh, jistě,“ maska zacvakla zpátky na místo. “Skoro bych zapomněla… Tvoje matinka se tu zastavila. Prosila mě… Ach, jak mě prosila!“ chechtala se černá. “Ať prý zachráním jejího synáčka. Že má jizvy na dušičce a takhle nemůže chudáček žít!“ přetvařovala se a její kvílivý hlase se mi zažíral do uší. “Samozřejmě, platila bohatě. A tak jsem jí její přání splnila, proč také ne,“ změnila tón na téměř lhostejný. “Protože jsem věděla, že až ten synáček vyroste, bude toužit po stejné moci. Bude chtít být pánem magií a to je něco, co můžu nabídnout jen já. A když přijde…“ ztišila se skoro na práh šepotu. Ani jsem si neuvědomil, že se přiblížila a stačilo by jí jen natáhnout krk a ukousnout mi celou hlavu. Nemohl jsem se ale ani hnout, byl jsem jako přikovaný k zemi. Ať to už skončí, prosím. “Když přijde, můžu si s ním dělat, co budu chtít. A já ti chci ty vzpomínky vrátit. Není přece fér, aby tě někdo okrádal o tebe samotného, no není to pravda?“ vesele se šklebila.
“Máma… Máma mi něco zatajila?“ pípnul jsem tiše a Smrt se mohla skoro utrhnout, jak rychle a nadšeně přikývla. Opravdu to byla pravda? Vážně jsem na něco zapomněl, kvůli mámě? “Ale jistě, můj drahý,“ zachichotala se jako malé vlče. Vypadala, že z mého překvapení má opravdovou radost. “Ale neboj se, já ti pomůžu. Vím, že jsi sem přišel žádat o magii. Za to si od tebe vezmi tvoje kamínky. Stejně jich máš až moc na to, jak mladý jsi. Ale s tímhle ti pomůžu úúúplně zadarmo. Abys věděl, že dokážu být soucitná,“ zašklebila se.
Teď jsem se už nemohl pohnout vůbec. Ani o píď. Dokonce jsem už nemohl otevřít ani tlamu. Nejspíš to nepotřebovala. Pro to jsem mohl jen s hrůzou pozorovat, jak se její ohavný čumák blíží k mé hlavě, bílé tesáky se lesknou ve vycházejícím slunci, protože není schopná udržet na uzdě svůj škleb. Proč jsem nezůstal doma. Mami, tati, omlouvám se, stihlo mi ještě projet hlavou, než se mě dotkla a mnou projel silný výboj.
A najednou jsem byl znova doma. Už je konec? Jenom se mi to zdálo? “Mami! Mami!“ vykřikl jsem nadšeně a až po chvíli jsem si uvědomil, že je všechno větší. Proč jsou ty stromy tak obrovské? Vtom mě něco chytilo za zátylek. Vykřikl jsem bolestí, ale nikdo mě neslyšel. Za mojí hlavou se ozývalo vrčení a zuby se mi zatínaly silně do kůže, probodávaly ji a cítil jsem, jak mi krev teče po zádech proudem. Něco do vlka, který mě nesl vrazilo a já letěl vzduchem, narazil do stromu a zakřupala mi noha. “Au!“ zaječel jsem přesně ve chvíli, kdy se kolem mě zvedly obrovské plameny olizující můj kožich pálící, tak strašně pálící… Z ohně se vynořil šedý obličej se zrůdným šklebem, cvakal zuby a prohlížel si mě jako budoucí oběd. Cítil jsem se tak hrozně malý, ale chtěl jsem být ještě menší. Tak malý, aby mě její hrozné žluté oči nemohly už nikdy nají, abych před ní byl v bezpečí po zbytek mého života.
Najednou jsem byl v malé díře. Hrozně, hrozně malé. Její stěny se neustále vlnily a hrozilo, že mě zavalí. Vůbec jsem nemohl dýchat. Dusil jsem se. K tomu se ozýval zvuk hrabání, které stále zesilovalo. “Už jsem skoro u tebe, smrade!“ zavrčel hlubokým hlasem vlk, jehož šedé tlapy se už po mě natahovaly. Díra už začínala být dostatečně velká na to, aby do ní strčíl hlavu. Byla nestvůrně pokroucená, zjizvená, ale ty zlaté oči na mě zíraly s naprosto stejným zuřivým hladem. “Jsi moje malá kořist! Sežeru tě! Kousek po kousku, tak se už přisuň, parchante!“ řval na mě jako šílený. Nemohl jsem to vidět. Zavřel jsem oči, ale on se pořád natahoval. Už mě skoro musel mít, už mu stačilo odhrnout jen kousíček a bude mě mít…
“Ne, už ne, už ne, prosím“ vzlykal jsem na bílé podlaze. Ani jsem nevěděl, kolikrát jsem to viděl. Kolikrát jsem to zažil. “Ale no tak,“ odfrkla si Smrt, která seděla o kousek vedle. I když se snažila tvářit co nejpodrážděněji, moc jí to nešlo. Nakonec svůj vnitřní boj vzdala a začala se široce šklebit, na výsost spokojená sama se sebou. “Tak a teď víš, Sionne úplně všechno,“ culila se. Tiše jsem škytl. Když jsem zavřel oči, viděl jsem jejich tváře úplně jasně. “Mimochodem, jmenují se Styx a Norox,“ dodala, jako kdyby mě to mělo zajímat. “Proč?“ zašeptal jsem tiše.
“Hm, cože? Proč? Protože je to zábava, Sionne,“ zazubila se, jako kdyby to bylo naprosto jasné. “Vy maličcí vlčíšci jste jinak tak HROZNĚ nudní! Občas vás potřebuju trochu pošťouchnout, jinak byc se tu unudila k… smrti,“ rozchechtala se vlastnímu vtipu. “Ale už mě nudíš. Vypadni. A být tebou běžím rychle, jinak si to rozmyslím a začnu se s tebou bavit dál,“ zavrčela už mnohem méně spokojeným tónem.
Jen tohle mě donutilo se vyškrábat na roztřesené nohy. Musel jsem pryč. Hned teď. Skoro slepě jsem vyrazil pryč a cítil, jak mě její pohled provází celou dobu, i když bych se jí už měl dávno ztratit z dohledu. Potřeboval jsem co nejdál. A co co nejrychleji. Jen stěží jsem zadržoval slzy a klepal se. Pořád jsem viděl obličeje Styx a Noroxe před očima a viděl jejich stíny na každém kroku.

→ Západní Galtavar přes Jedlový pás

// OBJEDNÁVKA
ID - M02/neviditelnost/4* → 80 kamenů
ID - M03/neviditelnost/5* → 200 kamenů
ID - M01/emoce → 200 oblázků a 20 křišťálů
ID - M02/emoce/4* → 80 kamenů
ID - M02/emoce/2* → 80 kamenů
ID - M05/ → 550 oblázků a 47 křišťálů
Ábhar imíonn
Tato magie umožnila posunout možnosti jeho neviditelnosti dále, než komukoliv jinému. Pokud je již kompletně zneviditelněný, dokáže donutit své tělo, aby jeho hmota zmizela. Ze Sionna se tak stane pouze hlas a je prakticky duchem. Nejdříve cítí mravenčení v tlapkách, které se přenáší postupně do celého těla, až je nehmotný celý. Proces ale nemůže začít, dokud je alespoň nějaká část jeho těla viditelná. I když je ale pro všechny nedosažitelný, pro něj je jeho tělo stále stejné a možnosti jeho pohybu jsou úplně stejné, tedy musí se pohybovat pěšky stejnou rychlostí jako obvykle bez možnosti létat.
Po kompletním znehmotnění není jeho energie nijak omezena, ale navrácení je trochu ošemetné. V této podobě musí setrvat alespoň několik hodin, než účinek magie odezní. Pokud je potřeba, dokáže ji vědomě prodloužit, ale ve chvíli, kdy přestane magii používat, ho dožene energetický deficit a konečně pocítí velkou ztrátu energie, která ho je schopná imobilizovat i na delší dobu. Ačkoliv je tato magie skvělým pomocníkem, je ji potřeba užívat střídmě a mít na paměti, že i když mu již neviditelnost umožňuje skrytí pachu a zvuků těla, jeho hlas je slyšet stále, a přestože odložený pokles energie dodává pocit falešného bezpečí, stále cítí hlad a žízeň, což může být velký problém, vzhledem k tomu, že není schopný interagovat s hmotou.
Schváleno Skylieth 5. 5. 2020

Celkem: 440 drahých kamenů, 750 oblázků a 67 křišťálů
UPLATŇUJU SVOU 25% SLEVU
CENA PO SLEVĚ: 330 drahých kamenů, 563 oblázků a 51 křišťálů
V inventáři zbude: 15 safírů, 350 oblázků a 2 křišťály :)

← Mahtaë přes Galtavar

Prošel jsem se přes velkou louku, ale náhlá volnost v pohybu mě hnala ještě dál. Původně jsem se takhle chtěl proběhnout už když jsem vytratil naposledy, ale pak jsem musel na lov, který jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. A vážně jsem nelitoval. “Jsem lovec,“ řekl jsem se širokým úsměvem. Pořád to znělo stejně sladce jako když jsem to slyšel úplně poprvé. Teď to ale byla vážně pravda! Cítil jsem se hrozně hrdě.
Obezřetně jsem se zastavil. Už od chvíle, kdy jsem vešel do lesa, se mi zdálo, že to tu poznávám. Celou dobu jsem si to nevěděl zařadit, ale vzpomínky mi pomalu vycházely na povrch a také jsem si konečně ten les zařadil do vnitřní mapy. Už jsem věděl, kde jsem. Přesně tady jsem potkal Meinýho! Ještě před chvílí jsem si myslel, že se už víc culit nemůžu, ale okamžitě jsem zjistil, že to není pravda. Vzpomínka na nejlepšího kamaráda mě příjemně rozehřála.
Zajímalo by mě, co teď asi tak dělá. Kde se toulá. A nebo se už možná vzdal tuláckého života? Nezdálo se mi to moc pravděpodobný, ale kdo ví. Možná si našel smečku, která se mu líbí. Trochu mě mrzelo, že to nebyla zrovna ta naše, ale co se dalo dělat. Stačilo by mi, abychom se potkali. Taky bych mu už mohl vrátit přívěšek… Teď se přese umím ubránit i sám!
Otočil jsem zrak směrem ke kopci uprostřed lesa. Pamatoval jsem si, co tam je. Mluvila o tom máma i jiní. Smrt. Pořád jsem byl ještě nadšený ze svého vítězství nad muflonicí, nadšený ze své dospělosti a nadšený za svých schopností. Měl jsem pocit, že jsem nepřemožitelný. Mamka mě stejně nabádala ještě v době, kdy jsem byl malý škvrně. Teď jsem už byl dospělej. Byl jsem lovec! Lovec celý smečky! “Mě jen tak nějaká smrt nezastraší,“ řekl jsem si a sebevědomě vyrazil vzhůru. Měl jsem dost kamínků, které bych mohl za něco dobrého vyměnit.

→ Zřícenina