Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Svíralo se mi srdce, když jsem zíral na mámu. Na chvíli se mi skoro začalo zatmívat před očima, nestíhal jsem vnímat události, které se staly strašně rychle. V jednu chvíli jsem se odpoutal od Nym, běžel jsem domů, máma na mě vyjela, já na ni začal křičet a najednou jsem stál nad jejím nyní už nehybným tělem s pocitem, že je něco hrozně špatně. To mě ale nakoplo a dostalo z prvního šoku. Nesmí umřít. Prostě nesmí. Nemůže, opakoval jsem si, zatímco jsem se podíval na hnědého vlka, který snad před chvílí křičel mámino jméno. Už jsem otevíral tlamu, abych ho požádal o pomoc, v tu chvíli se ale přiřítil táta a hned se vrhl k mámě.
Chtěl jsem mu říct, že za to můžu já, ale taky, že je mi to líto a nechtěl jsem, aby to byla ta první věc, která se stala po tom, co jsem se vrátil domů. Táta si mě ale nevšímal, podobně jako ten hnědý vlk. Čekal jsem od něj aspoň jediné slovo, ale místo toho, aby mě aspoň pozdravil, podíval s na toho druhého a požádal ho o pomoc. Jedna moje část, ta, která se moc často neprojevovala a která nebyla ani zdaleka tak zničená tím, co se stalo mámě, se vzepřela. Sjel jsem postaršího hnědáka pohledem. Vypadal téměř vetše a skoro jsem se cítil uražený, že mě okatě odignoroval, ale od staříka chtěl pomoct. To, co mě ale zarazilo, byl tátův tón. Nepamatoval jsem si, že bych ho někdy takhle slyšel, a otřáslo to mnou skoro stejně, jako máma.
Asi to jediné mi zabránilo stát na místě a čekat, co se bude dít dál. Máma se probudila. S hrozným kašlem, ještě horším, než před chvílí a zen hnědý vlk se ji pokoušel zvednout. Několik vteřin jsem ho pozoroval, jak napíná svaly, ale i jeho skoro odevzdané povzdechnutí znělo vysláble. “Pardon, pomůžu,“ zamrmlal jsem s posledními zbytky slušnosti a jemně ho odstrčil od mámy. Ještě by si ublížil, řekl jsem si, když se máma začala zvedat a v jedné chvíli se do mě opřela celou vahou. Čekal jsem, že se mi pod ní podlomí nohy, ale naštěstí to nebylo tak hrozné, jak jsem očekával.
Jakmile jsem měl cíl a aktivitu, kterou jsem mohl plnit a být užitečný, myšlenky mi přestaly tak divoce poletovat. Skoro jsem ani nemyslel, jen se mi hlavou táhla dlouhá linka máma je v nebezpečí, musím se postarat, aby byla v pořádku, pomoct jí, dokud jí nebude líp. K těmto myšlenkám jsem se upnul a vše ostatní jsem vypustil. Cítil jsem se skoro jako stroj, který plní svůj úkol. Zaznamenal jsem, že se z druhé strany připojil táta a pocítil vděčnost, že byl stejně silný a máma byla z obou stran podepřená. Pocítil jsem na sobě i pohled někoho jiného, ale en jsem potřásl hlavou, neměl jsem prostor na vnímání čehokoliv jiného, museli jsme se ještě dostat přes všechna nebezpečná místa u nás v lese a tak jsem všechno nepotřebné odsunul na později.

→ Asgaar

“Mami!“ křikl jsem, zatímco jsem prudce otáčel hlavu ze strany na stranu, abych ji zahlédl nebo aspoň zaslechl. Neměl jsem z toho dobrý pocit. “Prosím, mluv se mnou,“ zažádal jsem už skoro plačlivě a snažil se potlačit pocit ztraceného dítěte. Nebyl jsem ztracený, rodný les jsem měl stále za zády, ale žaludek se mi kroutil v tak divokých kotrmelcích, že jsem nebyl od toho moc daleko. Prosím.
Když jsem její hlas konečně zaslechl z dálky, zněl přidušeně a vůbec ne jako něco, co by máma ze sebe normálně vypustila. Dnes se chovala naprosto jinak, než jsem od ní původně očekával. “Co se děje?“ snažil jsem se zjistit, co si stihla za tu krátkou dobu, kdy jsem ji ztratil z dohledu udělat. “Prosím, nech mi ti pomoct.“ Nemohl jsem dál čekat. Mým prvním instinktem bylo počkat, když si nepřála, abych tam šel, nešel bych. V několika málo vteřinách jsem ale svůj názor zhodnotil, změnil a vyrazil za ní.
Pak jsem ji ale uslyšel znova, její hlas byl přidušený, vypadalo to, že se dusí. Už bez jakéhokoliv přemýšlení jsem vyrazil za ní. Ve své panice jsem si ani nevšiml vlka, který stál vedle ní, neuvědomil jsem si jej ani ve chvíli, kdy jsem doběhl těsně vedle něj a vrazil do něj ramenem při brždění. Všechno ostatní mi bylo naprosto ukradené, viděl jsem svou mámu, velkou, silnou, odvážnou a neskutečně perfektní vlčici svíjet se na zemi. Oči měla převrácené, že jsem viděl jen zrudlé bělmo a celé tělo se svíjelo, tak, jak jsem si nikdy nemyslel, že je možné.
Nemohl jsem přemýšlet. Bylo toho najednou hrozně moc. Po zmrzlých slzách mi začaly téct další a já se cítil jako malé bezmocné vlče. “Mami! Mami! Probuď se, mami,“ volal jsem na ni a vůbec se necítil na svůj věk, ve své mysli jsem byl malinkým mravenečkem, který neumí pohnout obrovskou kapkou. Co jsem měl dělat? Co se jí stalo?

← Asgaar

Uháněl jsem přes sněhové závěje, spadané stromy a vyschlé keře. Pokud jsem měl pocit, že během za mámou škobrtám, teď, když jsem se hnal za ní, jsem doslova padal. Hnal mě neurčitý pocit, podobný jako ty před chvílí. Nevěděl jsem, jak jej pojmenovat, ale měl jsem pocit, že pokud s tím něco neudělám, zvnitřku mě roztrhne. Už teď jsem měl pocit, že se trhám zevnitř. Kdyby byly okolnosti jiné a já neměl cíl cesty, ležel bych schoulený na zemi a nemohl se hýbat. Jistým způsobem jsem byl skoro vděčný, že vím, že potřebuju něco udělat.
Máma ale byla rychlá, moc rychlejší, než jsem byl já a trvalo dlouho, než jsem ji našel. Cestou jsem měl tedy čas přemýšlet, především, když jsem vyběhl z lesa a uháněl směrem k řece. Už nesněžilo, ani vítr tolik nefoukal a tak jsem měl alespoň mlhavou představu, kterým směrem běžela. Doufám, že není daleko, zadoufal jsem.
Proč jsem se tolik rozzlobil? A proč mě teď na tváři pálily zmrzlé slzy? Nedobrovolně jsem se zastavil a poprvé se násilím donutil se zhluboka nadechnout. “Mami?“ zavolal jsem do šera. “Mami, jsi tu?“ její pach se vznášel v okolí, silný a mírně rozprostřený. Ona se přede mnou schovává, uvědomil jsem si a nevěděl jsem, jestli mě to víc rozhořčilo, nebo překvapilo. “Prosím, jen mi odpověz. Proč jsi nechtěla, abych věděl, co mi bratr udělal?“ zavolal jsem do ticha, abych dostal odpověď na otázku, která mě nejvíc pálila. Když jsem na ni v lese křičel, měl jsem na srdci mnohem víc, rozzuřovala mě myšlenka i na ty další dva, které jsem zapomněl. Po běhu jsem se trochu zklidnil, vina se začínala ozývat čím dál hlasitěji, ale ještě jsem se nechtěl toho úplně pustit. Potřeboval jsem odpovědi. Když ne ona a teď, tak kdy?
Stále mi ale odpovídalo jen ticho. “Mami, prosím, neschovávej se!“ křikl jsem, sám zaražený z faktu, že bych si mohl myslet, že se máma může schovávat. Zrovna ona. Ale taky jsem napůl čekal, že se na mě vrhne. Že mi řekne, že jsem to všechno špatně pochopil a ve skutečnosti ona za to nemůže. Že jsem na to zapomněl sám, nebo něco podobného. Možná i pro to jsem na ni byl tak tvrdý, připravoval jsem se na stejnou reakci od ní, dokonce jsem vnitřně počítal i s možností, že by se na mě vrhla. Ale nic z toho se nestalo a já stál uprostřed sněhové závěje, dezorientovaný a zmatený.

“Měl bych se za nimi co nejdřív zastavit,“ zamrmlal jsem provinile. Třeba si na mě už ani nepamatují. Viděl jsem je, když byli úplná prťata. Uměli vlastně tehdy mluvit? Měl jsem dojem, že skoro ne. Nemesis tehdy byl spíše klidnější a Shireen nadšeně prozkoumávala okolí. “Vypadá to, že si prohodili role,“ pousmál jsem se, ale měl jsem pocit, že se mi zdálo, že je za tím ještě něco víc. Umínil jsem si, že to později musím zjistit. Necítil jsem se jako spasitel, který dorazí do rodiny a všichni se budou najednou tvářit úplně šťastně, jako kdyby se nic nestalo, ale cítil jsem trochu zodpovědnost za to, co se tu mohlo stát, když jsem tu nebyl.
Pak se ale provinilost a pocit nesplněné zodpovědnosti změnil na vztek. Křičel jsem na mámu, s pocitem zrady. Chtěla mě změnit, nechtěla řešit věci, které měla před sebou a radši je zahrabala někam hluboko. Nejspíš doufala, že si na ně nikdy nevzpomenu. Nejhorší na tom ale bylo, že se to snažila zakrýt. Tvářila se, jakoby o tom vůbec nevěděla. Jo, mám takovou magii ale pfff. Nikdy jsem ji nepoužila, skoro ani nevím, že ji mám. To byla poslední kapka. V jedné větě potvrdila, že všechno co řekla Smrt, je pravda, ale zároveň se pokusila všechno zakrýt a popřít.
Jak mohla? Jak mi to mohla udělat? Přestával jsem vnímat, co jsem dělal, začal mě sžírat hrozný pocit, někde na půli cesty mezi neskutečným strachem a vztekem. Proč mi to udělala ona? Zrovna máma? Proč, jsem musel zapomenout na tu hrůzu, když jsem byl malý, ale musel si zažít v dospělosti návrat úplně všeho? Ve stejnou chvíli? Vzpomenout si, jaké to bylo proletět ohnivým kruhem, cítit se jako lovná kořist, být lapený v malém místě, odkud není úniku a vědět že každou chvílí to přijde. Už se vidět v jeho zubech, cítit, jak se končetiny oddělují, jak ze mě vytrhává maso, ještě dřív, než se to stane.
A slyšet, Ty nejsi můj bratr. Nikdy jsi nebyl. Já mám Awnay a ta mi stačí. Nikoho jinýho nepotřebuju. Rodiče tě mají radši a to nesnesu. Byl bych radši, kdybys byl mrtvý. Zůstaň tu a už nikdy se nevracej. Nenajdeš cestu domů a zmrzneš tu v horách. Už jsem nekřičel. V uších jsem cítil ohlušující ticho, silné zvonění, které přehlušilo nakonec i ty nehlasitější myšlenky a já si uvědomil, že pláču. Byl jsem zrcadlovým odrazem mámy, která se na mě zívala se stejným bezbřehým žalem jako já a z očí jí kanuly stejně velké slzy. Oba dva jsme plakali, ublížili tomu druhému. A ani jeden z nás to nechtěl.
Když otevřela tlamu, její slova přicházely z velké dálky. Skoro jsem jim nerozuměl. Až po několika vteřinách jsem procitl, jejich význam konečně začal dávat smysl a… ona byla pryč. Nebyla tu. Zbyla po ní jen zmatená, tupá, silně bodající bolest. Co jsem to udělal? projelo mi hystericky hlavou. Co ona udělala? okamžitě následovala druhá myšlenka. Měl jsem pocit, že se v této chvíli děje něco hrozného. Nebo se to dělo už mnohem dřív, když to začalo minulou zimu. Nebo ještě před tím, než jsem se narodil? Začalo to mým bratrem?
S jejím ochodem zmizel oheň, vystřídala ho tma, mírně narušovaná vycházejícím sluncem. Bylo tu ale TICHO. Hrobové ticho, takové, že jsem slyšel jen svůj tep a přerývaný dech. Srdce se mi svíralo a já stále nebyl s to pochopit, co se právě teď stalo. Už ti ani ostatním nebudu ubližovat, ozvalo se z dálky čistě a jasně. Tohle jsem nechtěl. Nebo chtěl? Chtěl jsem, aby pochopila, jak trpím, ale měl jsem pocit, že jsem spustil mnohem větší lavinu, než jsem si představoval.
Rozeběhl jsem se za ní po jejím pachu.

→ Mahtaë

Přikývl jsem. “Jo, už dávno nejsou tak malá jako když jsme je viděli poprvý,“ pousmál jsem se nad tou vzpomínkou. Tehdy jsme se s Nym klouzali na zadcích, teda, já spíš padal a ona elegantně frčela dolů. Možná už tehdy jsem ji měl rád. Rowena už byla opravdu velká. Skoro stejně by měli být… “Mami? Kde jsou vlastně bráška se sestřičkou?“ zeptal jsem se a pokusil se potlačit další provinilé píchnutí. “Oh, opravdu?“ zamrmlal jsem. Nevěděl jsem, co ji to najednou napadlo s cizí smečkou, když jsme o nich skoro nikdy nemluvili. Ani nevím, kolik jich tu na Galliree vůbec je, napadlo mě a umínil jsem si, že to musím změnit. Cítil jsem to trošku jako povinnost, když moji rodiče byli alfy.
Celé tohle příjemné povídání došlo ale k rychlému konci. Cloumaly mnou emoce, které jsem si neměl čas pořádně promyslet a kterým jsem nerozuměl. Kdyby se o Smrti nezmínila, nejspíš bych si na to nevzpomněl, vědomě jsem to zatlačoval do pozadí a byl prostě šťastný, že jsem zase doma. Pak máma ale otevřela tlamu a to, co se smíchem pronesla, donutilo všechny moje chlupy vstát. Její smích zněl hrozně… hraně. Věděla, že to není pravda a snažila se fakt zakecat. I když jsem měl pochyby, sama Nym mi říkala, že Smrt umí lhát a manipulovat, tohle bylo přímé potvrzení jejích slov. Úplně všeho. Už jsem neslyšel, jak mluvila o své další magii, její tón zněl strojeně a uměle lehce, jako pokus odvrátit debatu jiným směrem, ale už bylo pozdě. “Aspoň mi nelži, dobře? Moc dobře vím, co se stalo, tak můžeš přestat s tou přetvářkou,“ vyplivl jsem slova, o kterých jsem vůbec nepřemýšlel kdybych byl klidnější, asi bych se hodně divil, co jsem schopný ze sebe dostat. “Myslela sis, že si nikdy nevšimnu, že jsi mi smazala vzpomínky? Že zapomenu na všechno, co se stalo? Že jsi to chtěla zakrýt, abychom se mohli tvářit jako šťastná rodinka?“ vrčel jsem a už se úplně přestal ovládat. Polovinu věcí jsem už ani nemyslel vážně, ale nemohl jsem se zastavit. Nešlo to.

Chvilku jsem se skoro opravdu bál. Úplně jsem zapomněl na svoje oči a mámina náhlá reakce mě přinutila přemýšlet, jestli takhle vidí mámu ostatní. Ne, na cizí je úplně jiná. Teď jsem u ní měl skoro pocit, že cítila… strach? Věděl jsem, že se všichni občas někdy bojí, ale ještě nikdy se mi snad nestalo, abych viděl mámu s takovým výrazem. Nakonec jsem si nebyl jistý, jestli mě víc strašila její náhlá agrese, anebo to, že se tak bála. To je ale normální, ne? Máma byla stejně vždy hodně laskavá, jen to nikdy neuměla pořádně dávat najevo. Nebo nechtěla.
Oh, najednou se vrátila k tomu původnímu tématu. Nervózně jsem švihnul ocasem. “No, ani jsme se moc do hor nedostali… Ale viděl jsem její malou sestřičku, Rowenu…“ vyhýbavě jsem odpověděl. Když jsem o tom přemýšlet, vůbec mě ani nenapadlo se na její rodinu podívat.
Vyhýbavě jsem uhnul pohledem. Smrt. Hlavou se mi proháněly různé myšlenky, jen málo z nich dávalo smysl, nestihl jsem je urovnat, než přišly důležitejší věci. Teď to ale opět plně udeřilo a ve mně se zmítal vztek, zmatení a… Kdo ví co ještě. Možná strach. Ale hodně hluboko. “Prý ti před lety dala magii, která… Může pozměnit myšlenky,“ řekl jsem a skoro jsem byl překvapený, jak tvrdě to zní. Chtěl jsem jí dát prostor, aby mi to řekla sama. Jak mi to mohla udělat? Sebrat moje vzpomínky? Kdesi v hloubce jsem stále věděl, že to udělala pro mou ochranu, ale to přestávalo být podstatné.

Mamka naštěstí na moji nepřítomnost vůbec nereagovala. Naštěstí? Nebyl jsem si najednou jistý. Jedna moje část tak napůl očekávala, že mi možná pogratuluje, podobně se chovala předtím. Tušil jsem, že může být i naštvaná, ale vypadalo to, že ji to vůbec nezajímalo. Třeba to nepochopila. Možná jsem se mohl vyjádřit konkrétněji, přemýšlel jsem, ale ani za nic bych se k tomu teď nechtěl vrátit. Jo, mami, nevím, jestli jsi mě pochopila, ale byl jsem s Nym, vyznali jsme si lásku a teď spolu chodíme. Jo, přesně to jsem nechtěl říct. Pokud to nepochopila, její chyba. Všek se ona k tomu jednou dostane, ne?
Naopak, se zuřivostí se mi vpíjela do očí a já si najednou nebyl jistý vůbec ničím. Co jsem provedl? Já za nic nemůžu! Nechápavě jsem vrtěl hlavou, zatímco na mě vrčela. Strčila mi hlavu k louži a chvíli mi trvalo, než jsem rozeznal, z čeho byla tak rozlícená. Mám černé oči, uvědomil jsem si překvapeně a skoro až s úlevou mi došlo, co tím máma myslí. byla pravda, že jsem ještě nikdy neviděl vlka s černýma očima, ale myslel jsem si, že se to už někdy stalo. “Mami, mami. MAMI. V klidu. Nic se neděje,“ vzhlédnul jsem od loužičky zpátky k mamčiným rudým očím. Úplně jsem na to zapomněl po tom, co se stalo s Nym.
“Já jsem objevil svou vrozenou magii. Kdysi mi o tom řekl i Život, pamatuješ? Řekl mi, že mám dvě magie. Myslel jsem si, že to jsou předměty, ale nebyla to pravda,“ povídal jsem jí klidným tónem, ale nemohl jsem se ubránit vzrůstajícímu nadšení. “Mami, já jsem zmizel. Umím se udělat neviditelným. Pro to mám asi takové oči. Moje magie je neviditelnost,“ široce jsem se usmál. “Ne, Nym vůbec za nic nemůže. To všechno já. Já to umím! Neříkala jsi, že se umíř zneviditelnit taky? Určitě to mám od tebe!“
Mamka si ale nedala říct a zeptala se mě, jestli jsem byl u… Smrti. Najednou všechno moje nadšení opadlo, úsměv se mi ztratil ze rtů. Úplně jsem na to zapomněl, že jsem se o tom chtěl pobavit. Smazala mi myšlenky, abych zapomněl, na co se stalo. Prudce jsem natáhl vzduch do plic a až teď si uvědomil, že mám čelisti pevně zaťaté. “Jo. Byl jsem u ní,“ procedil jsem skrz zuby.

Hrozně mi chyběla. Tak napůl jsem skoro čekal, že se ode mě odtáhne a napomene mě, že jsem na to už moc starý a řekne, že takové věci už nikdy nesmí dělat, ale nic takového se nestalo. Namísto toho se o mě opřela jako vždy. Spokojeně jsem zavrněl. “Já taky,“ hlesl jsem měkce s úsměvem na tváři. I když to nebyla taková doba, cítil jsem se, jako kdybych se vracel po předlouhé pouti, která trvala celá léta. I když to nebyla pravda, teplo domova bylo skoro opojné.
Pak přišla ta otázka, které jsem se bál. Nejdřív jsem se rozhlédl kolem, jako kdybych hledal odpověď jince “No, ehm, víš…“ zamrmlal jsem a podrbal se za uchem, abych získal trochu víc času na promyšlení. Ono ale nebylo moc co promýšlet. Věděl jsem, že to před ní stejně neutajím a na to, jak jsem se ještě před chvílí povzbuzoval, jaký v pohodě to bude, jsem byl až moc vyděšenej. “Já…“ začal jsem znova. “JájsembylsNym,“ vychrlil jsem za sebe jedním dechem a odvrátil pohled. Nevěděl jsem, proč se kvůli tomu cítí tak blbě, ale vysvětlovat mámě, že jsem se potloukal se svou kamarádkou z dětství, řekl jí, že ji mám hrozně rád a chtěl bych s ní být až do konce života mi přišlo trochu blbý.
Nervózně jsem přešlápl, sednul si vedle ní a těkal očima všude, jen ne tam, kde byla ona. Beztak jsem cítil na sobě její zkoumavý pohled, u kterého jsem měl vždy pocit že vidí až do duše. Táta to umí taky, ale jinak. Když náhle zavrčela, překvapeně jsem poskočil. Vůbec tomu nepomohl ani její oheň, který silně zaplál před námi, ale stejně pálili v jejích očích. Nechápal jsem, co se děje. “Moje… oči?“ zeptal jsem se opatrně a podvědomě jsem udělal krok vzad. Ani jsem si nevšiml, kdy jsem vstal. Z toho, jak se na mě máma teď dívala, se mi dělalo skoro špatně. Co jsem provedl? Já za nic nemůžu! Nic jsem neudělal! točilo se mi v hlavě zmateně. Takhle vypadá máma pro ostatní? letmo mi proletělo hlavou, ale její reakce mě vyplašila natolik, že jsem nebyl schopný reálně uvažovat.

//Loterie 4

Capkal jsem dál lesem a snažil se vyhýbat všem větším závějím, u kterých jsem tušil, že zakrývají větší prohlubně. Nikdo ale nepřicházel, až mě to skoro zaráželo. Na hranicích jsem cítil čerstvý pach a v lese to samé. Rozhodně tu byli, ale očekával bych, že se někdo objeví hned, jak se ozvu. Třeba mě už nechtějí vidět? prolétlo mi hlavou, ale tu myšlenku jsem hned vypustil. To rozhodně nebyla pravda. Vzpamatuj se, Sionne. Nebuď srab, napomenul jsem se a v té chvíli jsem zaslechl mámin hlas. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem ji dlouho neslyšel, nebo zněla opravdu sladčeji, než normálně.
Bez rozmýšlení jsem vyrazil za ní, nehledě na neznámé, nově spadlé stromy a závěje. Několikrát jsem zakopl, ale vždy jsem se jen zabořil do sněhu. Konečně jsem zahlédl světlo přicházející směrem z místa, odkud se ozvala. “Mami!“ šťastně jsem zavolal. Úplně jsem zapomněl na všechnu nervozitu, vůbec jsem si nevzpomněl na věci, o kterých jsem s ní chtěl mluvit. Její výraz nebyl tak šťastný, jako její hlas, ale třeba se mi to jen zdálo. Možná měla špatnou náladu a jako obvykle se kabonila na všechny naokolo. Bylo mi to jedno. Byla to moje máma, kterou jsem vždy miloval, ať byla jakákoliv.
Bez zastavení jsem k ní doklusal, zabořil čumák do její srsti a nova se cítil jako malé vlče, které je v bezpečí u mámy. “Chybělas mi, zahuhňal jsem jí do kožichu. “Omlouvám se, že jsem byl tak dlouho pryč,“ šeptl jsem tišeji, ale moji radost už nic nemohlo pokazit. Ani fakt, že jsem nevěděl, jak jí o sobě a Nym říct. Beztak to už ale věděla dávno a sama mě pobízela k činu. Bude ráda. Má ráda Saviora i Lennie.

lotynka 3
← Mahtaë

Protáhnul jsem se do lesa a hned vydechl úlevou. Venku hrozně foukalo, ale když jsem se ohlédl, Nym jsem za sebou vůbec neviděl. Třeba se jenom opozdila. Nebo se dobře schovala… zadoufal jsem. Meiňův přívěšek mě chladil na hrudi, zatímco jsem se hrabal přes sněhové závěje. Měl bych se ozvat? přemýšlel jsem. Jasně, že bych měl. To jsem věděl. Ale chvilku jsem doufal, že bych se třeba mohl nenápadně vmísit do rodiny a nikdo by si ničeho nevšimnul.
“Hahah, to určitě,“ zasmál jsem se a s povzdechem se narovnal. Co bych to byl za syna svých rodičů, kdybych se takhle schovával. Třebaže jsem už byl skoro na půl cestě k úkrytu, hlasitě jsem zavyl, abych dal najevo, že se znova vracím domů. Oni to pochopí, ujistil jsem se.
Nechtěl jsem čekat na místě, jako malej kluk, kterej čeká na výprask a radši se pomalým, ale jistým krokem vyrazil k úkrytu. Stejně všichni budou u něj, v tomhle počasí se ani nic jiného nedalo dělat. Nemohl jsem si pomoct, ale stejně jsem se na ně těšil. V téhle chvíli, obklopený známými stromy, houštím a tím sladkým domáckým pachem, jsem nechápal, jak jsem mohl být tak dlouho z domu. Už se to nikdy nestane, slíbil jsem si a doufal, že to taky splním.

lotynka 2

← Galtavar

Běžel jsem, možná až příliš opojený Nym a myšlenkami na naše společné žití. Hlavou se mi proháněly všemožné úžasné představy a byl jsem šťastný. Najednou jsem ale zahlédl tmavý obrys, který se rýsoval po mojí levé straně. Domov, nepříjemně mě píchlo u srdce. Jak dlouho jsem tam nebyl? Dost na to, abych se cítil pořádně provinile. Jak je to dlouho, co se bráška se ségrou narodili? Určitě jsou už pořádně velký a mě vůbec neznají, uvědomil jsem si s hrůzou.
Neslíbil jsem jim snad, že se o nich postarám a nic se jim nestane a co jsem udělal? Zdrhnul a ani se neukázal. Co si o mě musí teď myslet? A co teprve rodiče? Žaludek se mi sevřel v pocitu máma mě určitě zabije. Docela jsem si věřil, že ji dokážu ukecat, aby se na mě moc nezlobila, to ale nepomůže mému špatnému pocitu, že jsem hrozný syn. A lovec! Vždyť já bych měl lovit pro smečku, zaskučel jsem v duchu a prudce se zastavil. Ohlédl jsem se. Nym byla ještě za mnou a tak jsem mohl věnovat pár chvil pohledu na domov.
Nepomohlo to. Tíže na prsou spíše přibývala až tak, že jsems e pod ní skoro hroutil. “Nym?“ hlesnul jsem podivně vysokým hláskem. “Já… Asi bych měl se jít ukázat doma, naposledy jsem tam byl hodně dávno. Klidně tu zůstaň, nebo můžeš jít se mnou,“ mrknul jsem na ní, ale hravá nálada už byla ta tam. Radši dřív, než s mohla vyjádřit, jsem to otočil a vyrazil směrem k lesu.

→ Asgaar

Hlásím se se Sjonnem ❤ konečně jsem se rozhodla, hihi

\\loterie1

Sněžilo už předtím? Možná. Kdo ví. Chlad jsem si uvědomoval postupně, ještě před chvilkou jsem byl v takovém rauši, že jsem nevnímal nic, než svou krásnou… Nym. Mou Nym. Mou… Partnerku? Nejspíš jo. Tohle si budeme muset ještě vyjasnit, udělal jsem si poznámku v hlavě, i když jsem už nejspíš odpověď znal. Bylo by to perfektní, až na ten chlad, s pobídkou mě ale předběhla. Je prostě úžasná, nedokázal jsem si pomoct. “Ještě chvíli a už nás nikdo nerozezná,“ zakřenil jsem se, ale ani mě se lezavý chlad moc nezamlouval. Už mě dávno nezebaly packy jako teď, posledně to bylo… Tehdy.
Pobaveně jsem zafrkal. “Myslím, že znám romantičtější způsoby, jak trávit večer, než pomalu umrznout,“ podotkl jsem. “Ale navždy spolu můžeme zůstat i tak,“ dodal jsem a měl pocit, že to má mnohem větší váhu, než jsem původně zamýšlel. Vůbec mi to ale nevadilo. “Společně všechno zvládneme,“ slíbil jsem jí a myslel na své setkání se smrtí a věci, které kdysi jemně zmínila. “Mohli bychom jít někam na jih, kde nebude tolik sněhu a víc tepla. Můžeme navštívit náš les,“ navrhl jsem, ale hned jsem si uvědomil, že se mi ten nápad tolik nelíbí. “Nebo… někam jinam, kde budeme sami,“ mrkl jsem na ni. Co bych vlastně chtěl dělat doma? Mámo, táto, tohle je Nym a já ji miluju. A pak by se sesypala celá rodina a já… Momentálně jsem ji chtěl celou pro sebe. Později, slíbil jsem si. “Věděla jsi, že na jihu je obrovský moře písku? Tam musí být hodně teplo. Nebo jedno jezero mezi lesy vypadalo moc lákavě, třeba tam taky moc sněhu nebude,“ navrhl jsem a zvesela vyrazil směrem na jih. Měli bychom se cestou stavit u nás doma, nebo ne? dumal jsem nejistě.

→ Mahtaë

Výborný nápad, moc děkuju za akci! ❤

Sionn: b, a, e, f, a, e, a, e, f, a, c, a, c, c, e, b, b, a, b, a, b, a
Nejvhodnější se mi v kouli jeví Asgarská nebo Ragarská smečka. Nejhorší by pro tebe byla smečka Sarumenská nebo život tuláka.

Lilith: c, c, c, e, c, b, d, f, b, f, e, c, c, e, c, c, a, a, a, a, b, b
Tato vlčice se jednoznačně hodí do Ragarské smečky. Rozhodně by neměla volit toulání, to by jí nejspíše nevyhovovalo vůbec.

Úplně jsem se tetelil blahem. Chvílemi se mi zdálo, že jsem se proměnil na hroudu velkého želé, které se zachvělo pokaždé, když se o mě opřela. Celý jsem se vnitřně zavlnil, ale zůstal na ni přilepený. Vždyť jsou i hodně, hodně lepkavá želé, ne? Pokud bychom mohli takhle zůstat, asi by mi to ani nevadilo. Zůstat tím želé. Pokud by mě měla vedle sebe… Klidně by mě mohla i sníst.
Tiše jsem se zahihňal. O čem jsem to přemýšlel? Po očku jsem mrknul jejím směrem, a i když to původně mělo být jen to nenápadné okouknutí, hlava se mi sama otočila jejím směrem. Definitivně želé. I když jsem se pohyboval o vlastní vůl, natáhl se, olízl ji nos a pocítil milion emocí dohromady, jsem cítil, že uvnitř ještě víc želéovatím. Pokud to ještě víc vlastně šlo. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem se začal usmívat jako pitomec.
Překvapeně jsem nadzvedl obočí, když se ozvala. “No… Jo,“ zamrmlal jsem a nejistě k ní zvedl zrak. Nebyl jsem si jistý, co tím myslela, ale jen co jsem očima dojel k jejím (úžasným, nejkrásnějším, nejkrásnějším) zlatým očím, viděl jsem v nich skákat malé čertíky. A rázem mi byly šechny pochyby úplně jedno. “Možná,“ broukl jsem. “Třeba by řekl, jak si můžu být jistý tím co k tobě cítím, když jsme se potkali jen několikrát,“ zavrtěl jsem se vedle ní a chtěl pokračovat, ale v té chvíli se tak široce usmála, že jsem úplně zapomněl, co chci říct. Řekla to ale za mě. A ještě mnohem krásněji, než by se to mému zželéovatelému mozku kdy povedlo.
“Do konce života,“ hlesl jsem a nebyl si jistý, jestli je to spíš souhlas nebo ujištění. Nejspíš obojí. To, že mě nevěděla odhadnout, mi skoro vyrazilo dech. Doteď jsem si myslel, že jsem jako otevřená kniha. Kniha, nebo želé, které se snaží pochopit tu černou… Zavrtěl jsem hlavou. Zdálo se mi, že se mi mozek začínal zasekávat. Zhluboka jsem se nadechl. “S tebou cokoliv,“ zašeptal jsem a v té chvíli si uvědomil, že kolem nás padají vločky. Zimu jsem neměl rád, ale tohle bylo nádherné. “Hele, sněží,“ řekl jsem okouzleně, a ještě pevněji se přitiskl k jejímu boku. Všechno se zdálo tak správné a na ničem jiném nezáleželo. Cítil jsem povinnosti, kterých bych měl dostát, ale ty jsem odsunul na později.