Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hotel? Trivago

Ahoj. Tak jsem taky přišla s prosíkem o nový slot. Tentokrát třetí.
Naposledy jsem tu byla před rokem, kdy byl Sionn malý kulíšek, neměla jsem ani stovku herních postů a s nápadem na nového vlka v hlavě. Dnes jsem se Sionnem už na 300 postech, za Lilith mám skoro 150 a... zase už s otravným nápadem. Zatím se jen rýsuje, už ale začínám vidět obrysy a musím říct, že to bude něco... jiného. Skvělého. Parádního a úplně jiného než moji dva aktuální miláčci.
Na hře jsem už skoro dva roky a nadšení pro hru a tuhle skvělou komunitu jenom roste, ač mi do toho někdy zasahují životní překážky. Jsou to občas slušné klacky pod nohama, ale snad se zatím držím docela dobře.
Asi to nechci moc okecávat, můžu vám ale slíbit, že si i na tom třetím charu dám pořádně záležet a snad přinesu na Gall něco nového, co tu ještě nebylo a přileju hodně oleje do těch všudypřítomných dramat

Díky moc za zvážení, ale především přeju hodně štěstí všem přede mnou. Všichni jste naprosto úžasní a rozhodně si to zasloužíte

“Samozřejmě, že nejsi!“ ohradil jsem se zamračeně. Jak si mohl něco takového myslet? “Co takhle, slibuju ti, že tě přesvědčím, že chyba nejsi,“ řekl jsem vážně pohlédl do jeho malých oček. Trochu mě to slovo slibuju zabolelo, už jednou jsem mu něco slíbil a nedodržel jsem to ani v případě Shireen. Jenže pohled na mladšího brášku, který si o sobě myslel, že je chyba, který se zjevně potloukal po lese sám, kterému za zadkem neběžel nikdo z dospělých, a který měl tolik jizev. “Jasně, že jsi Nemesis,“ řekl jsem jemně, i když jsem chápal, že se všem asi nechtělo říkat celé jméno. Vymyslel jsem to fakt dobře…
“Heh,“ zasmál se a ani si neuvědomil, že už mě brácha vůbec neposlouchá. V hlavě jsem měl svou vidinu Nym, která se na mě usmívala a která byla… Kdo ví, kde. V nose už jsem ale skoro cítil její hřejivou vůni. “Nedávno jsme se potkali. Znova… Hrozně mi pomohla, je hrozně super, že mě chápe. A její oči… Dokonce umí používat magii myšlenek,“ vydechl jsem ohromeně. Tuhle magii uměl táta a mě to vždy přišlo neuvěřitelný. “Doufám, že se mnou přijde k nám domů, abychom nemuseli pořád běhat mezi horami a naším lesem,“ plácal jsem šťastně.
Když se ale bráška ozval, že se jde najíst, došlo mi, že ho asi nudím. “Jo, jasně,“ zamrmlal jsem a ani na něj nestihl zavolat, abych mu nabídnul nějakou společnou aktivitu. Když jsem teda ten lovec, mohl bych ho to možná zkusit naučit. A nebo můžeme jít i se sestřičkou na výpravu poznávání Gall. Sám jsem to moc nedělal a máma vyprávěla i o dalších smečkách, které tu žijí, dumal jsem.
Po chvíli odběhl i druhý vlček. “Měj se, Frynne!“ zavolal jsem na něj, ale běhal snad ještě rychleji než Nemesis. Nemo. Zajímavá přezdívka. Možná bych se na ni rychle zvyknul, ale bráška vypadal, že ho těší, že jsem mu řekl správně. Měl bych radši myslet na to, abych si tu přezdívku nezapamatoval. Líbilo se mi, že jsem jediný, kdo mu říká dobře. Aspoň jsem měl plusové body a měl jsem pocit, že je to u bráchy vzácnost.
Pak jsem ale najednou uviděl Lilac. “Lilku!“ vykřikl jsem nadšeně. “Moc rád tě vidím,“ křenil jsem se na svou kamarádku, která byla… velká. Tak hrozně velká! ohromeně jsem si ji prohlížel. Vypadala… jinak. Vyspěleji. Už to nebyla ta malá koule, se kterou jsme si hráli a lovili zajíce s Laurou. Pak jsem si ale všiml jejího výrazu a i moje nadšení trochu pohaslo. Dřív, než jsem se jí stihl zeptat, co se stalo, zeptala se dřív. Na mámu. To už jsem nebyl nadšený vůbec. “Máma…“ polkl jsem. Jak to říct. “Mámě je špatně a… asi za to můžu já,“ zasmál jsem se, ale bylo to spíše ze zoufalosti. Doteď jsem se tvářil, že se nic neděje, abych Nemesise netrápil, ale když jsem byl už jen ve společnosti s Lilac, najednou stavidla mírně povolila a starost a vina se začaly hrnout dovnitř. “Pohádali jsme se a… máma utekla z lesa. Pak jsem ji našel u řeky s hrozným kašlem,“ hlesl jsem s očima zabodnutýma do země.
Nevěděl jsem, co dělat. Měl zdálo se mi, že jsem se vrátil a dělám chyby úplně všude.

Okej no, tak nějaký moudrý človíček mi řekl, ať si tyhle věci nenechávám na poslední chvíli, protože na to pak zapomenu a budu brečet. Zase.

U Sionna jsem si v postech vypsala 11 lístků mezi 18. lednem a 14. únorem. Dále 4 lístky mám z rozcestníkové kreslení a k tomu bych ještě poprosila o dalších 10 lístečků, které bych ráda směnila za 100 kytek, třeba kopretin, ať je odepisování jednoduché.
Celkem bych tedy měla dostat 25 lístků.

U Lilith budu skromnější, poprosím o 14 lístků z postů mezi 18. lednem a 9. únorem.
Jeden lístek bych ale ráda darovala Makadimu, ať má radost a nezlobí se, že jsem ji zlotřile nalákala na pomoc s matematickým úkolem a ona se z toho vyklubala geometrie.

Děkuju moc! ❤

Neustále mě udivovalo, jakým způsobem Nemesis reagoval na v podstatě všechno. Povytáhl jsem obočí. “Myslíš, že jsi chyba?“ zeptal jsem se jemně, ale uvnitř jsem měl pocit tichého dong, udeřil jsem kladivem na hlavičku. Tohle je za tím vším? stáhlo se mi hrdlo, ještě víc si vyčítal, že jsem tu nebyl a důvěra ve všechny smečce o něco poklesla. Co tu do háje dělali, že se z brášky v malém věku stal takový jízlivý morous?
“Jasně, že tě rád vidím,“ potřásl jsem hlavou. Nebylo to samozřejmé? Podle něj asi zjevně nebylo. “Jsi můj bráška,“ řekl jsem a rozhodl se ignorovat jeho zapištění, které mělo vypadat jako můj pozdrav. Tak takhle vypadám? Doufal jsem, že to jen přeháněl kvůli tomu, že jsem se u Etneyho tak smál. Nemohl jsem mu to navíc mít za zlé. Byl jsem dlouho pryč a tak mě asi měl právo soudit, stejně jako všechny ostatní. “No, na druhou stranu, máš docela dlouhé jméno a pořád volat Nemesisi, Nemesisi je asi trochu náročné,“ navrhl jsem jiný pohled a přemýšlel, jestli ví, že jsem mu jméno vymyslel já. “Jak ti teda říkají?“
Když se zavedlo téma na… kamarádky, cítil jsem, jak vnitřne měknu. jak dlouho to bylo, co jsem se od Nym odpojil? Neměla by tu už být? “Je… Je skvělá. V jejich smečce umí běhat po sněhu a vůbec se do něj nezaboří. No a ona uměla klouzat z kopce, jako kdyby to bylo po ledu,“ usmál jsem se nad vzpomínkou, kdy jsem si skoro namlátil nos, jen abych se jí vyrovnal. “Moje kamarádka je skoro celá černá. Dokonce má černější srst než táta. Je hrozně hebká a… hezky voní,“ rozplýval jsem se nad kožichem své „kamarádky“ a neuvědomoval si, jak to musí pitomě znít malému vlčeti.
Tenhle prcek je fajn, rozhodl jsem se při pozorování toho druhého vlčka. “Jo, to by šlo. Vždyť stejně máme s vaší smečkou dohodu. Tak proč nebýt nejlepší dohromady,“ usmál jsem se a hodil zamračený pohled Nemesisovým směrem. Bylo to ale jen hravé pokárání, pokud opravdu na území smečky ho nikdo nezastavil, třeba na tom něco bylo. Nemusel to ale říkat před tím malým, který… Byl vůbec starší? Podle chování určitě, ale velikostně jsem si ani nebyl jistý. “Mě taky trvali dlouho, než jsem se naučil pořádně mluvit. Třeba ty jsi jen až moc vyspělý,“ pobaveně jsem na něj vypláznul jazyk. “Páni, srnka i s nohou? No téda, to je něco,“ vydechl jsem ohromeně. Tahle hra mě bavila, hlavně, když jsem viděl, jak mu šrotuje v hlavě. Po slově majestátní jsem se musel rozesmát. “A jak se jmenuješ, ó, majestnátný?“ křenil jsem se.

Kolik že bráškovi bylo? I když se mi zdálo, že to bylo skoro jen včera, co se narodil, nemohl být až tak starý. Přesto se zdálo, že spoustu věcí chápe až moc dobře na svůj věk. Zdálo se mi, že já byl mnohem víc naivní. Ještě aby ne, když jsem si na nic špatného nepamatoval. Na rozdíl od tohohle prcka. I jeho další poznatek o Etneym byl až bolestivě přesný. Nelíbí se mi to, rozhodl jsem se ohledně Nemesisovy předčasné vyspělosti. Měl by být šťastnější a veselejší, ne komentovat, jak starší bratr všechny nesnáší. “Věř mi, udělal jsem úplně stejnou chybu s tím narozením,“ neodpustil jsem si poznámku. Asi bych mu takové věci neměl říkat mít doma někoho, kdo je se mnou v tomhle na stejné vlně, byla příjemná úleva.
Aspoň mu ale neublížil. Na druhou stranu to neubíralo z faktu, že mu někdo ublížil. Nechtěl jsem ale na něj dál tlačit, jen doufal, že to pak nebyla Styx nebo Norox. Pobaveně jsem se uchechtl, když začal napodobovat i Awnay. Nejspíš i s ní trávil víc času než já. “Máme to ale skvělou rodinu,“ vzdechl jsem a úsměv mi trochu zhořkl. “Ještě že ty vypadáš docela normálně,“ mrknul jsem na něj, abychom tu jen neseděli a nevzdychali nad rodinou. Pořád bych řekl, že zbývá docela dost slušným členů. Aspoň, že jsi můžeme vybírat.
“M… moje kamarádka?“ zvedl jsem zrak k jeho zlatým očím. “No… To víš, známe se už dlouho, poprvé jsem ji viděl minulý jaro, když sem přišla se svou rodinou. Její táta je totiž dobrý kamarád rodičů, prý kdysi byl jejich alfou,“ vysvětloval jsem a ten pitomý úsměv už byl zase tady. “Byla jednou z mých prvních a nejlepších kamarádů, do té doby jsem byl jen mezi dospělými a bylo fajn mít někoho u sebe,“ vyprávěl jsem, ale myšlenkami jsem už byl trochu jinde. “Je ta tvoje kamarádka taky hezká?“ spiklenecky jsem an něj mrknul.
Po tom, co přifrčel další vlček, jsem svoje tlachání o Nym na chvíli přerušil. “Hloupá smečka?“ zeptal jsem se zamračeně Nemesise. Jedna věc bylo komentovat sourozence, kteří se tak chovali, ale proč si o celé smečce myslel něco takového? Malý prcek se mi docela líbil. “Určitě nejste hloupí. I když jsi si opravdu jistý s tím nejlepším?“ uklidňoval jsem ho. “Protože já si myslím, že nejlepší smečka je naše,“ poškádlil jsem ho.

Nemesis nebyl nijak nespokojený, neboť nebyl neskutečně nepříjemný. Nikdo neměl nepříjemně ňafat na někoho. Někdy někdo nemůže nikterak namítnout, nedá-li navenek nejlepší náladu. Některé nálady nastanou neočekávaně, nejde nijak nastavit něčí naprosto neovladatelné návyky. Nemesis nebyl neoblíbeným, nicméně necítil ničí náklonnost. Nikdo na něj neplýtval náklonností. Nikdo mu nenabídl něžnost, nebo Nemesis nenabídl něžnost nikomu? Nikdo neměl nechávat Nemesise nechráněného.
Bráška se opravdu tvářil, že se tu o něj nikdo moc nezajímal. Zamračil jsem se. Nejdřív jsem si myslel, že jenom přehání, že je to třeba jen uražení, které z něj mluví, ale postupně jsem si nebyl tak moc jistý. Zdálo se mi, že za tím vším je ještě něco jiného, možná ublížení a třeba i křivda. Odejdu a všechno se tu hroutí? povzdechl jsem si.
Když zmínil bratra, podvědomě jsem zaťal zuby. Měl jsem čekat, že se s ním potkal, když tu Etney byl a já ne. I když jsem se s ním já v dětství skoro neviděl, nejspíš se rozhodl, že tu bude trávit víc času. Já ho znal především z minulé zimy, kdy jsem z něj měl neskutečnou hrůzu. Když jsme se pak potkali koncem léta, choval se dost podobně, jako mi to bráška popisoval. Nemohl jsem popřít, že mě docela potěšilo, že jsem nebyl jediný, kdo na něj nemá dobrý názor.
To vlče mělo herecký talent. Když se naparoval a kroutil zadkem, neudržel jsem se a rozesmál se. Byl jsem konečně rád, že je tu doma někdo, kdo mě i rád vidí. “Jako kdybych ho viděl před sebou,“ zašklebil jsem se trochu zlomyslně a na brášku mrknul. Etneyho jsem vůbec nechápal. Asi jsem ho nechtěl pochopit. Naopak Nemesis se mi začínal čím dál tím víc líbit. Ona ta laťka na oblíbeného bratry taky nebyla moc vysoko. “Jen tak ze zvědavosti, co jsi mu provedl?“ zeptal jsem se. Pokud viděl bratra jako ufňukaného poseru, nemělo smysl mu říkat i o jeho druhé stránce.
“Jo tak s kamarádkou,“ usmál jsem se. Že by malý bráška už měl taky nějakou nápadnici? Chtěl jsem do něj zkusit trochu víc rýt, pak se ale zmínil o jizvách. Nevypadalo to, že by na ně měl dobré vzpomínky. Kdo na ně taky má, že? “Neudělal ti je… Etney, že ne?“ zeptal jsem se ho nejjemněji, jak to šlo. Nechtěl jsem se ptát víc, ale to bylo důležité. Pokud se snažil zabít všechny svoje mladší sourozence a mám o tom zjevně pořád nevěděla, byl to dost velký problém. Slíbil jsem mu, že se mu nic nestane. Že ho ochráním.
Z nehezkých myšlenek mě vytrhl další dětský hlas. Překvapeně jsem zvědl hlavu a uviděl hnědozlaté vlče, jak si to k nám vykračuje. Žeby další člen smečky, o kterém nevím? “Čáf i tobě,“ pozdravil jsem ho s úsměvem.

Byl už fakt velkej. Vůbec se nepodobal na tu malou kuličku, kterou jsem viděl hned, jak se narodila a pak větší kouli, která poprvé vyšla ven. Rozhlédl jsem se. Nikdo za ním ale nešel a nevypadalo, že by na někoho čekal. Nejspíš už mu za zadkem nikdo neběhal. “Pořádně jsi vyrostl,“ usmál jsem se, ale to se hned změnilo na trochu bolestivý škleb; právě jsem vzal na vědomí, že jsem ho dlouho neviděl. Nechtěl jsem být tím bratrem, který je spíš strýček, který se z času na čas zjeví a pak zase zmizí.
Nemesis naštěstí vypadal, že mě vidí rád, ale nejspíš to nebylo tak u všech. “Silně pochybuju. Ostatní jsou jenom… zaneprázdnění,“ namítnul jsem. Když přišel ke mně blízko, sklonil jsem se a jemně do něj šťouchnul čumákem. “Netvař se tak kysele, určitě to není tak hrozný,“ mrknul jsem na něj. Na druhou stranu, kdo ví, co se tu mezitím stalo. Třeba se to tu opravdu sesypalo, zatímco jsem tu nebyl.
Když jsem zachytil, že si mě zkoumavě prohlíží, zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a podvědomě vypjal hruď. Už jsem se chtěl zeptat, co hledá, když položil otázku, které jsem se bál. Další osten provinilosti. Au. “Byl jsem…“ povzdechl jsem si. Ale proč to zakrývat? Máma o tom stejně věděla, nic horšího se nemohlo stát. “Byl jsem za kamarádkou v jiné smečce a trochu jsem se zdržel,“ přiznal jsem a uvědomil si, že už mám zase ten přiblblý úsměv. Radši jsem si odkašlal. “Že to tu stálo za nic? Co já vím, u nás doma se toho vždycky děje až příliš,“ zasmál jsem se. Na druhou stranu, kabonil se až tak, že to vypadalo, že se opravdu ukrutně nudil. “Podle těch jizev bych neřekl, že tu byla nuda,“ dodal jsem jemně. Trochu mě děsilo, že mladší bráška jich má víc než já. Nezdálo se to nějak správné. Co dělal táta? Neumí nějakým hokusem pokusem léčit?

Říct, že jsem se necítil spokojeně, by bylo hodně slabé slovo. Přišel jsem domů a všechno vzhůru nohama. Skoro zoufale jsem se rozhlédl. Poznával jsem to tu vůbec? Potřásl jsem hlavou. Přemýšlel jsem o hloupostech. Doma bylo všechno stejné, ale já jsem se díval na věci jinak. Trochu jsem asi ztrácel iluze. Je tohle dospívání? uvažoval jsem. Nebo to je prostě fakt, že si ze mě Smrt udělala pokusného králíka. Trochu jsem zalitoval, že jsem odešel jeskyně. I když se to v té chvíli zdálo jako nejlepší řešení, sedět venku na sněhu, nebylo nejpříjemnější. Hlavně, když jsem byl sám.
“Tak to by bylo ke šťastnému návratu domů,“ povzdechl jsem si. I když jsem byl v momentální chvíli hrozně zmatený a ublížený, tušil jsem, že se to zlepší. Jsou moje rodina. Musím s nimi vycházet, připomněl jsem si a snažil se nemyslet na fakt, že moje rodina zahrnuje i vysoce neoblíbené členy. Třeba je to ale jen tou zimou. V zimě se dějou špatný věci, přemítal jsem. Moc bych se ani nedivil, kdyby to byla pravda. Všechno zlé se vždy dělo v zimě.
V té chvíli jsem koutkem oka zahlédl pohyb v dálce. Přibližovalo se cosi šedého, vlče o něco větší než Lilac. Máma přijala další vlče? podivil jsem se. S tím, jak se chovala k Sunflower, jsem se divil, že by s něčím takovým souhlasila. Jak se to vlče ale blížilo, uvědomil jsem si, že ho znám. Ve chvíli, kdy řekl moje jméno, byl jsem si už jistý, i když jsem tomu pořád nemohl uvěřit. “Nemesisi!“ rozzářil jsem se a snažil se ignorovat provinilé bodnutí, že tak moc vyrostl a já u toho nebyl. “Bráško, moc rád tě vidím,“ usmál jsem se vřele a všechny ostatní starosti odstrčil stranou.

← Siccumky

Vypotácel jsem se ven z tmavé jeskyně a sníh mě skoro oslepil. Zamručel jsem a trochu se mi zamotaly, točící hlavě to moc nepomohlo. Udělal jsem dobře, že jsem odešel, že? Nebyl jsem si úplně jistý, ale už jsem to nemohl vzít zpátky. Co bych taky dělal? Jo mami, promiň, že ruším, ale zapomněl říct, že mě bratr chtěl zabít. Odfrkl jsem si a tlapkou nakopnul kus sněhu. Nelíbilo se mi, jakým směrem moje myšlenky směrují, nelíbilo se mi, že jsme měl pořád vztek a strach, nelíbilo se mi, že i když jsem se těšil domů, najednou jsem se tu necítil bezpečně.
Kdybych tu aspoň měl někoho, komu se můžu svěřit, zatoužil jsem a samotného mě ta myšlenka překvapila. Opravdu jsem neměl? Myslel jsem si, že mám rád všechny ve smečce (kromě někoho konkrétního), ale najednou jsem si nebyl jistý, komu se s tím svěřit. Měl jsem pocit, že bych měl. Jenže máma na tom byla hrozně, táta vypadal taky dost zničeně a trochu mě ranilo, že se se mnou skoro nepřivítal. Věděl jsem, že to bylo kvůli mámě, ale ona aspoň měla radost, že mě vidí. Dokud jsem na ni nezačal křičet.
Lucy posledně vypadala, že se k bratrovi nějak má a i když bych se o tom možná s Awnay mohl popovídat, vůbec jsem ji tu necítil. Tiše jsem si povzdechl. Možná bych o tom měl přestat přemýšlet. Pokusit se zapomenout. Tentokrát sám, snažil jsem se najít nějaké řešení, ale ani tohle se mi moc nelíbilo. Alespoň jsem se pokusil nepříjemné pocity zatlačit trochu do pozadí, abych se už necítil tak mizerně. Aby tu už byla Nym.

Děkuju moc za skvělou akci, moc jsem si ji užila, třebaže jsem většinu času prokrastinovala, vše doháněla na poslední chvíli a odevzdávala věci, na kterých bych nejradši dělala ještě chvíli. Všechno důležité už bylo řečeno dříve a tak bych ti jen chtěla moc poděkovat za to, co tu na Gall děláš, za všechnu snahu a ochotu a za to, že díky tobě je tahle hra mnohem krásnější ❤️

Poprosila bych o 50 kytiček + 30 dalších + 10 křišťálů

Když se máma rozkašlala ještě víc, jen jsem pevně zaťal zuby a ležel bez hnutí. Snažil jsem se zastavil proud můžu za to já můžu za to já můžu za to já můžu za to já můžuzatojámůžuzatojámůžu…, ale moc to nešlo. První hrůza a šok opadl, a protože jsem neměl, čím se dá zabývat, vina se objevila hodně rychle. Kdybych se s ní nehádal… Teď ž to ale bylo jedno, ne? Navíc, měl jsem k tomu důvod. Nebylo to jen tak.
“Možná,“ odtušil jsem. Byl Meinere takový? Celou dobu jejich boje jsem byl schovaný v noře. Pak ale Meiný neměl oko a Norox… Ležel na zemi. Potřásl jsme hlavou. Nechtěl jsem na to vzpomínat. Začalo se mi zdát, že i zdi dost velké jeskyně se zmenšují a já se začínám dusit. A to jsem se tu vždy cítil dobře.
Lhal bych, kdyby mi její další slova nelichotila. Silnější a odvážnější? Dobře se to poslouchalo. Teda kdybych právě nemyslel na to, že mám strach jí říct o tom, co se stalo s bratrem. Nebo to je jenom soucit? Nebyl jsme si vůbec jistý. Čekal jsem, že se vrátím domů a všechno bude dobrý, všechno bude dávat smysl. Namísto toho jsem se ale cítil zmatenější než kdy dřív, až jedna moje malá část skoro toužila po tom utéct od všeho.
Když ale zmínila, že mi pomohl otec s bratrem, trhl jsem sebou. Už jsem byl odhodlaný protentokrát zapomenout na Etneyho a nemuvit o tom, ale ta malá poznámka mnou znova otřásla. “Bratr mě nenávidí,“ vydechl jsem a znova začal pozorovat jeden malý kamínek na podlaze. Byla tu taková tma, že se mi chvílemi zdálo, že se mi ztrácí před očima, ale v tu chvíli to byla lepší varianta, než myslet na něco jiného. Nemohl jsem jí to říct. Ne teď. To ale neznamenalo, že jsem o tom nemohl neustále přemýšlet.
Zachránil mě ale táta, který se najednou ozval z velké jeskyně. Nejdřív jsem ztuhl. Kolik toho slyšel? Ví o bratrovi? Točila se mi hlava. Nemohl jsem myslet na nic jiného a zdi jeskyně se začaly znova zmenšovat. Vyskočil jsem na nohy. “Nechám vás tu osamotě. Ehm,“ odkašlal jsem si a nemotorně se vymotal z malé jeskyně. “Odpočívej, mami. Prosím,“ otočil jsem se ještě na mámu s něžným pohledem a věnoval tátovi křečovitý úsměv. Na nic vřelejšího jsem se momentálně nezmohl. Když už jsem si ale byl jistý, že tu máma nezůstane sama, zůstávání na jednom místě se zdálo nesnesitelné. “Potřebuju se projít,“ pronesl jsem ještě při východu a vyklopýtal ven.

→ Asgaar

Po tom, co jsem domluvil, jsme chvíli leželi ve tmě a tichu. Zdálo se že máma přemýšlí, co mi říct. Když jsem se nad tím zamyslel, nebyla to nejjednodušší věc na odpovídání. Sám jsem netušil, jakou odpověď bych nejradši dostal. Vlastně jsem si nedokázal představit, co by na to tak moha říct. Co se říká synovi, kterého chtěl zabít starší bratr? Skoro jsem se nehezky uchechtl, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Máma byla unavená a i když se mi všechny pocity nepříjemně točily v žaludku, asi bych to neměl pokoušet. Pokud teď umře, nikdy si to neodpustím. Pokud by umřela tam venku, nikdy bych si to neodpustil.
Když jsem si myslel, že už neodpoví, ozvala se. Poslouchal jsem její chraptivý hlas, celý napjatý a čekal, až se ozve bratrovo jméno. To ale nezaznělo. Chvíli jsem čekal, jestli nebude pokračovat, ale už víc nepromluvila. Proč mluvila jen o… Noroxovi? zmateně jsem přemýšlel a pak mi to najednou došlo. Cítil jsem se, jako kdyby mě srazil obrovský jelen. ONA O TOM NEVÍ, uvědomil jsem si. Máma neví, co se stalo. Nikdo jí o tom neřekl.
Postupně se ve mně začala vzdouvat další emoce, kterou jsem nedokázal pojmenovat. Už jsem se viděl, že jí to vyklopím. Ona mě pochopí, rozzuří se a třeba… řekne Etneymu něco. Aby se všichni doma netvářili, že se nic neděje, abych kolem něj nemusel chodit na špičkách a necítil se jako malé bezmocné vlčátko. Pak ale dostala další záchvat kašle a já si uvědomil dvě věci. To, co jsem k němu cítil, nebyl strach, ani vztek, ale něco mezi, něco složeného z těch dvou emocí a bylo to něco, co jsem ještě nikdy k nikomu jinému necítil. Ze Styx a Noroxe jsem měl strach, přímo hrůzu, ale Etney byl můj bratr.
Byla tu ale ještě druhá věc, která mi došla, a přišla náhle jako kopanec, nebo pád do studené vody. Všechny vířivé myšlenky zmizely. Máma na tom byla opravdu špatně. Co by se stalo, kdybych jí to vyklopil? Co kdyby… teď umřela kvůli mně? Nemůžu jí to říct, uvědomil jsem si. Rozhodně ne teď. Možná nikdy, pokud – a při tom pomyšlení mě opravdu zamrazilo – už nikdy nebude taková, jako dřív. Nemohla se to teď dozvědět.
“Já vím. Ale občas… když si uvědomím, že jsou nejspíš někde tady v okolí… Znova mám pocit, že jsem hrozně malý a nemůžu se bránit,“ řekl jsem jí tiše. Nelhal jsem. Máma stočila debatu trochu jiným směrem a já jí pořád odpovídal pravdivě. Žádná lež. “Nor… On dokázal skoro zabít i Meinera a on je hodně silný,“ kníkl jsem a skoro jsem uvěřil tomu, že jsem zase malinký a vystrašený.

Ležel jsem a poslouchal mámin sípavý dech. I když víceméně spala, nemohl jsem nemyslet na to, co se jí stalo. Kromě toho ale bylo ticho. Konečně. Prvních pár chvil jsem se snažil taky usnout, ale kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem před sebou tolik různých nepříjemných věcí, že jsem to po chvíli s tichým povzdechem vzdal. Měl jsem ale klid si všechno nechat projít hlavou a pobrat poslední události. Ještě nedávno jsem byl s Nym… Vyznali jsme se navzájem a… Co pak? Mělo to vůbec smysl? Bezděky jsem se otřásl ze svých pochmurných myšlenek. Netušil jsem, co se to se mnou děje, tohle jsem rozhodně nebyl já. Co když jsem ale přesně tohle JÁ? Třeba bych byl tímhle, kdybych nikdy nezapomněl.
Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi mít kdesi vzadu, skoro v podvědomí mít jednu linku, která neustále točila jejich jména. Styx, Norox, Styx, Norox, Styx, Norox, Styx, Norox, Styx… Etney. Skoro jsem se bál být doma, nevěděl jsem, co se stane, až ho potkám. Bál jsem se ho? Tehdy určitě. Dnes? Neviděl jsem ho už hrozně dlouho a věděl jsem, že jsem od té doby vyrostl. Třeba jsem už stejně velký. Třeba jsem už silnější.
Z ponurých myšlenek, které nikam nevedly, mě naštěstí vyrušila máma. Moje máma. Zíral jsem jí do rudých očí, které se teď zdály spíš zrudlé z námahy, než díky její magii, a uvědomil jsem si, že se mi svírá srdce bolestí. Hrozně mě bolelo ji takhle vidět, hlavně, když jsem za to mohl já. Nemohl jsem se na ni zlobit. Ne moc dlouho. “Já vím, mami,“ hlesl jsem tiše. Zlobit ne, ale odpuštění bude chvíli trvat. “Ale…“ začal jsem opatrně. Nechtěl jsem, aby se jí ještě víc přitížilo, ale kdybych o tom teď nezačal, tušil jsem, že se k tomu už dlouho nedostaneme. A já bych asi prasknul. “Nevím, jak s ním budu moct vycházet. Nevím…“ zasekl se mi hlas. Polkl jsem, abych se zbavil toho knedlíku v krku. “Nevím, jestli z něj mám větší strach nebo vztek,“ špitl jsem tiše a nejistě. Jenom z toho přiznání mi bylo těžko, ale potřeboval jsem to dostat ven. “Jak… jak vůbec mohl? Skoro jsem umřel. CHTĚL, abych zemřel,“ hlesl jsem mrtvě, s pohledem pevně upřeným ke skalní stěně. Nedokázal bych se na mámu podívat ani za nic. Hlava se mi točila a musel jsem si připomínat, že bych měl brát větší ohledy na její zdraví.

← Asgaar

Skoro mě překvapilo, když se táta odpojil. Zaregistroval jsem to, když se najednou mamina váha přesunula celá na mě a když jsem se ohlédl, uviděl jsem jen konec jeho černých zad, jak se vzdaluje. Tak jsme na to sami, povzdechl jsem si a pokračoval dál pomalým tempem k jeskyním. Snažil jsem se na nic nemyslet, ono to ani moc nešlo, každou chvílí se máma rozkašlala a měl jsem co dělat, abych ji udržel na nohou. Vždy se asi ne úplně dobrovolně opřela o mě a svíjela se v záchvatech kašle.
Vstoupili jsme do jeskyně a hned nás zahalilo šero, které se zdálo být trochu jiné, než když jsem tu byl naposledy. Tehdy byli bráška se sestřičkou úplně malincí a já poprvé viděl svoji sestru. Awnay. Tehdy jsem si ale nepamatoval na jiný okamžik, když jsem tu byl v jiný okamžik. Choulil jsem se v rodu, těsně vedle Meinera a… Otřásl jsem se a uvědomil si, že jsem se zastavil na místě. Máma naštěstí dokázala dojít několik posledních kroků sama a svalila se na svoje kožešiny v menší jeskyni. Mlčky jsem k ní přišel a chvíli ji pozoroval, mírně zamračený a napružený.
Trochu mě mátl fakt, že bych se asi měl cítit víc… provinile. Víc se o ní bát. Jenže kdykoliv jsem na to myslel a pocítil osten viny, myšlenky mi zase sklouzly zpátky k tomu, co se mi stalo před rokem. Kéž by tu byla Nym. Ta by mě pochopila. Doufal jsem, že je v pořádku. Třeba potkala Lennie, nebo někoho známého a pro to ji to tak dlouho trvá.
Máma se mezitím usadila, ležela na zemi, ale nevypadalo to, že by jí bylo moc příjemně. Povzdechl jsem si. Nebyl na to moc hezký pohled. Opatrně, abych na ni nešlápl, jsem ji překročil a přitiskl se k ní z druhé strany, abych ji aspoň trochu zahřál. Samotný jsem cítil chlad sálající ze stěn a ona na tom byla mnohem hůř. “Mami,“ zamrmlal jsem na její tichou námitku. “Jsi moje máma. Jasně, že jsem šel. To je samozřejmé,“ odvětil jsem a položil si hlavu těsně vedle ní.
Ještě jsem nevěděl, co budu dělat. Nejspíš tu chvíli zůstanu, dám pozor, ať nezmrzne a pak… Měl bych si zkusit promluvit i s tátou. Nebo možná radši ne. Pokud by se mu stalo to samé jako mámě… radši jsem myšlenku ani nedokončil. Mít oba dva rodiče v tako hrozném stavu byl neskutečně děsivý pocit.