Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podíval jsem se směrem, kam Nemesis ukazoval. Opravdu jsme byli tak blízko? Vůbec se mi to nezdálo, přišel jsem tudy cestami, které jsem neznal a vůbec jsem netušil, kde se nacházím. Na té slíbené procházce s Lilac toho musíme prošmejdit co nejvíc, usmyslel jsem si. “Asi máš pravdu… Než jsem sem přišel sem, toulal jsem se někde, kde jsem ještě nebyl,“ zamrmlal jsem nejistě a Nemesis se začal ksichtit přesně tak, jak jsem tušil, že bude. Povzdechl jsem si. “Myslím to vážně. Nedělám si srandu, že se tu potulují vlci, kteří hledají vlčata, aby je mohli sežrat. Věřte mi,“ ještě jednou jsem důrazně zopakoval, ale měl jsem pocit, že jim to bude stejně jedno. Ucho natrhlé Noroxem mi nervózně zacukalo.
Když se Shireen zajímala o to, s kým jsem se to porval, na chvíli jsem zaváhal. Měl bych jim to říct? Už teď se mi zdálo, že jim kazím výchovu ale… Kafrat na to, oni měli svou hlavu, a i kdybych se rozhodl jim vtloukat všechna moudra do hlavy, neposlechli by a jen by se na mě vykašlali. Ten fakt mě z nějakého důvodu docela děsil. Chtěl jsem být ten hustý starší brácha, kterého mají rádi. “Trochu jsem se nepohodl… s Etneym,“ povzdechl jsem si. “Trochu hodně,“ dodal jsem tišeji a zadoufal, že teď neleží mrtvý v Asgaaru. To bych pak mohl ty dva odevzdat na hranicích a pakovat se pryč. Třeba na tamtu mýtinku.
Další konverzace mě ale začala uvádět do rozpaků. Čím dál víc. Když se Rez přiznala, z jakého důvodu to bráškovi nakukala, pobaveně jsem vyprskl smíchy. “Chudáku,“ zazubil jsem se. Měl jsem ale tušit, že další rána přijde pro mě. Polilo mě horko a nebýt jejího pobaveného úsměvu, myslel bych si, že si myslí… kdo ví co. “Já jsem si jí jistý!“ chabě jsem se bránil a střelil zamračeným pohledem po bráchovi. Zrádče, vyslal jsem k němu myšlenku. Musel jsem z toho nějak elegantně vybruslit. Na chvíli mě i napadlo, že z legrace se budu chvíli tvářit, že s tím souhlasím, ale najednou jsem si nebyl jistý, kam by to Rez nechala zajít. Byla mohutná, její úsměv laškovný a bože, byla starší. Pod jejím pohledem jsem se cítil jako malý klouček a to rozhodně nebyl příjemný pocit. Oklepal jsem se. “M… Myslím, že na to ti dva mají ještě času dost,“ vydal jsem ze sebe. “Beztak by mě moje vlčice urvala obě uši,“ zašklebil jsem se. Vzpomněl jsem si na Lennie a pokud ona vypadala, že toho je schopná, Nym určitě taky.

Jemně jsem se zasmál. Opravdu tak vypadali. Nejdřív jsem si říkal, že vypadají jako dva záškodníci, ale piráti by se na ně hodilo víc. Až budou starší, půjde z nich docela strach. Docela mě trápilo, že se chovají takhle, nevěděl jsem, jestli je to tím, že se o ně zjevně nikdo nestaral, já sím jsem nikdy neměl potřebu utíkat ze smečky. Na druhou stranu, nepodobal jsem se ani na Etneyho a Awnay. Zdálo se, že každý vrh je úplně jiný. Jsme vůbec sourozenci?
Nemesis nevypadal, že by pochopil mou narážku. “Nevím, jestli mámina definice ven zněla uteč od smečky co nejdál. Až se vrátíme domů a bude vás chtít stáhnout z kůže, nediv se,“ mrknul jsem na něj. Nemyslel jsem to vážně, kdyby na to došlo, mámě bych je neprásknul, ale nebylo nejspíš úplně bezpečné, aby se takhle potloukali kolem.
“Možná u téhle vám to vyšlo, ale v okolí jsou vlci, na které byste nestačili. Docela jednoduše se můžou rozhodnout, že zrovna mají hlad a v tý chvíli bude po vás,“ zamračeně jsem se jim podíval do očí a podvědomě se otřásl. Moc dobře jsem věděl, o čem mluvím. “Takže až se zase budete někde toulat,“ nemělo smysl předstírat, že nebudou. Už to, jak se na mě oba dva kabonili vypadalo, že na mě hodí bobek a budou dělat, co budou chtít. Piráti. “Dávejte na sebe pozor, dobře?“ spíš jsem je požádal, než jim rozkázal.
Nejspíš moje herecké schopnosti nebyly moc přesvědčivé, šedá vlčice si všimla, že nejsem úplně v pořádku. Na pár vteřin jsem zavřel oči a vydechl. “Jo… Řekněme, že jsem si vyřizoval starou křivdu,“ zamrmlal jsem vyhýbavě a pohledem radši zabloudil k sourozencům. Jestli to bylo pro to, abych viděl, jestli vnímají, nebo abych je případně stihl zastavit při nenápadném útěku, jsem nevěděl. Hned jsem se ale vráti pohledem k šedé. “C… co prosím?“ zamrkal jsem, nechápaje, co po mě chce. “Já… jo, jo, asi mám,“ mrmlal jsem zmateně.
Druhou bombu si ale chystal Nemesis. To jsem se už skoro zakuckal. Chvíli jsem těkal pohledem mezi tou Rez a mým nevinně vypadajícím bratrem. “No,“ začal jsem a skoro se začal smát, že z nakopnutí do kulek se dělají děti. Mě samotnému to kdysi vysvětlovala máma dost neobratným způsobem. “Kulky v tom úplně nesehrávají roli…“ zaváhal jsem. Chtěl jsem ho traumatizovat v tak malém věku? Jeho a i Shireen? Šlehl jsem pohledem k vlčici, která za to nesla plnou vinu. Proboha, co jsem to za bratra? “Vlčata se dělají tak, že zasuneš tu věc, co máš mezi nohama vlčici do těla a po nějaké době se jí narodí vlčata,“ střelil jsem vítězným pohledem po vlčici a unitř se cítil jako malý uličník, který právě řekl něco, co by neměl.

“Tak ven, jo?“ pokračoval jsem stejně pobaveným tónem. Když jsem já byl takhle malej, nikdo mi nedovolil pořádně ani vystrčit nos ze smečky, ne to ještě se potulovat až tak daleko. Kde to vlastně vůbec jsme? Z běhu neznámými místy jsem byl trochu dezorientovaný, ale nemohli jsme být daleko, když tu tihle dva postávali ne moc dlouho po tom, co jsem se s bráchou rozloučil doma. Uličníci dva, pousmál jsem se. Když se ozvala ta šedá, překvapeně jsem trhl hlavou, bolestivě přitom sykl a poprvé si ji pořádně prohlédl. Nezdálo se mi, že bych ji znal, ale ona zjevně věděla, odkud jsem. Žeby nějaká známá? Nebo… stočil jsem zamračený pohled k těm dvěma. Moc se mi nelíbilo, že tu jen tak na potkání někomu vykládali takové věci.
“Tak nějak,“ přikývnul jsem už trochu přátelštěji. Opravdu se vydali hledat jídlo? Kde je Lucy, když ji smečka potřebuje? povzdechl jsem si, ale vzápětí si uvědomil, že i já jsem lovec. No skvělý. Asi budu muset něco udělat, až se vrátíme domů… Etney, Neetney. “My už něco vymyslíme,“ zamrmlal jsem vyhýbavě. Nechtělo se mi jí vykládat, jak jsem zjevně pohořel i jako smečkový lovec, ale při její další poznámce jsem se trochu hořce zašklebil. “Jo, trochu až moc,“ vydechl jsem a trochu nedobrovolně zase sykl. Kdybychom neměli za bratra Etneyho, všem by bylo líp.
Bolest v krku nepolevovala a to, co jsem původně vnímal jen jako teplo z běhu a boje, byla nejspíš krev, která mi pod srstí stékala po krku dolů. Otřásl jsem se. I při své vycházce jsem neviděl žádné krvavé stopy, tak snad ještě neumřu. Mou pozornost upoutal bráška, který se otočil na Shireen, která doteď skoro nemluvila. Zvědavě jsem sledoval, jak přede mne vyplivla trochu krvavý, oslintaný kus kůže se srstí. Těkal jsem pohledem mezi těmi dvěma a snažil se pochopit, jaké spiknutí ti dva vymysleli.
“Oh,“ vydechl jsem a vzápětí se pobaveně uchechtl. Vypadalo to, že každý z nás svedl svou bitvu. Hned na to jsem se ale zamračil. “Takže vy dva jste zmlátili nějakou dospělou vlčici?“ ptal jsem se jich káravě, ale v duchu se podivoval nad jejich odvahou. Myslel jsem si, že se aspoň Nemesis poučil ze svých jizev. “A kdyby na vás použila magii? Byli byste oba totálně nahraný,“ kabonil jsem se na ně, ale v té chvíli mi došlo, co to přede mě položili. S dalším tichým syknutím jsem do toho opatrně šťouchl čumákem a pak si to přihrábl packou. “Tak teda… děkuju,“ hlesl jsem rozpačitě s malým úsměvem. Mělo mě těšit, že mi dali svou trofej, když to byl kus vlka? Bylo ale dost možné, že podobnou trofejí se může chlubit Etney. O něco jsem přišel, něco dalšího jsem získal. Pokud i máma brala tu vlčici jako nebezpečnou…

← Kiërb

Už nějakou chvíli se mi zdálo, že cítím nepříjemnou bolest vzadu na krku. Přicházelo to postupně, skoro jsem si to nevšiml, když jsem ještě cítil nával adrenalinu, ale ozývalo se to čím dál častěji a vrcholu to dosáhlo, když jsem se skláněl k řece, abych se napil. Tak tam se mi bratr zakousl? Měl jsem mlhavý pocit, že to bylo přesně ono. Au, povzdechl jsem si zkroušeně.
V dálce jsem zahlédl postavy, kterým jsem nejdřív nevěnoval pozornost. Většinu síly, která mi po rvačce zbyla, jsem vyplýtval na rozbití ledu. Ale rozhodně se to vyplatilo. lepší, než se unavený ploužit zasněženou plání, než jí klusat s krví bratra v tlamě. Pořád mi bylo trochu odporně. Jak jsem se ale přiblížil k těm třem vlkům, začalo se mi zdát, že je poznávám. Tedy, poznával jsem jednoho z těch menších vlčat. Byl to Nemesis. Dalo se vyvodit, že to druhé malé byla sestřička, Shireen. Co se mi na tom ale nelíbilo, byl fakt, že si povídali s nějakým šedým vlkem. Zarazil jsem se a přivřel oči. Raději bych jim měl jít na pomoc. Pro jistotu.
Přikvačil jsem k nim tak rychle, jak mi moje unavené nohy dovolovaly, hlavu jsem držel ve stejné pozici, krk mírně skloněný. Bál jsem se, že když se pohnu, bolest bude ještě horší než před chvílí. “Bráško, sestřičko,“ pozdravil jsem je s milým, ale unaveným úsměvem a otočil jsem se na Nemesise. “Tohle je to, čemu říkáš, že se jdeš najíst?“ pobaveně jsem nadzvedl jedno obočí. Možná jsem je měl napomenout, že se toulají docela daleko od smečky, ale neměl jsem na to sílu. Navíc, měl jsem pocit, že kdybych je začal buzerovat, vykašlou se na mě a kdo ví, jestli bych je dohnal. Divoši. “Zdravím,“ utrousil jsem ledabyle na šedou vlčici, která tu s nimi byla a snažil se zamaskovat bolestnou grimasu. Nejraději bych se otočil, abych se podíval, co mi vlastně Etney na krku udělal, ale tušil jsem, že i kdyby mě to nebolelo, nedokázal bych se na krk pořádně podívat.

← Vřesový palouk

Naštěstí jsem se nemýlil. K mé smůle ale byla ještě příliš velká zima a vypadalo to, že je na řece docela velká vrstva ledu a sněhu. No bezva, povzdechl jsem si. Odmítal jsem dál mluvit, nebo jen trochu hýbat jazykem, abych krev v tlamě nevnímal ještě víc. Stačilo, že už i tak byla dost odporná. Ve skutečnosti se chutí vlastně vůbec nelišila od té zvířecí, byl jsem z toho docela překvapený. nevím, proč jsem čekal, že bude chutnat úplně jinak. Jsme všichni stejní. Oko za oko, zub za zub, že? On se mě pokusit zabít, teď jsem mu to vrátil. A když přijdu domů, už se můžu těšit na vypakování. Tentokrát navždy.
Zkroušeně jme přemýšlel nad reakcí rodičů, která nejspíš nebude nejlepší. Pomůže mi, když mámě vysvětlím, co se stalo? Došel jsem k řece a zamračeně ji sledoval. Zoufale jsem potřeboval napít, ale nevěděl jsem, jak. Překvapeně jsme si uvědomil, že už necítím tak silnou potřebu jí popsat úplně všechno, co se stalo, postavit se za ní a škodolibě sledovat, jak ho vyhazuje ze smečky. Pořád jsem ho neměl rád, ale byl jsem asi radši, když jsem se mu postavil sám.
Frustrovaně jsem se rozhlédl. Ovládám přece dvě magie, ne? Měl bych to teda potom zkusit. Koutkem oka jsem zavadil o docela velký kámen, který ležel částečně tzasypaný sněhem. Začal jsem se soustředit. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se kámen zachvěl a pomalu se zvedl do vzduchu až nad mou hlavu. Snažil jsem se nepřerušit soustředění a pozadu odťapal z řeky. Kámen naštěstí zůstal ve vzduchu, i když se trochu zatřásl a propadl se o pár čísel níž. To ale nebylo nic, co bych nedokázal napravit. Když šutr doplachtil nad led, stáhl jsem všechnu magii pryč z něj. Šutrák s rachotem dopadl na led, prolomil ho a zanořil se do hloubky.
Pocítil jsem silný nával hrdosti, vrhl se k vodě a začal ji chlemtat ve velkých doušcích. Když se mi povedlo smýt pachuť bratrovy krve, uvědomil jsem si, jak dobře ta voda chutná. Byla čistá, neuvěřitelně chladná a dělala divy s mojí myslí. Výborná, spokojeně jsem zamručel. Mnohem lepší než ty loužičky, které se obvykle vyskytovaly u nás v lese.
S podstatně lepší náladou jsem vyrazil dál, ale stále jsem cítil nepříjemný oblak viny.

→ Východní Galtavar

← Mahar

Nezamotal jsem se někde? Zmateně jsem se ohlédl. Podivný les jsem nechal za sebou, ale ocitl jsem se na mýtině. Z jedné strany les, z druhé strany les a uprostřed hromada sněhu. Mohl bych se do něj schovat a nikdo by mě nenašel, mírně jsem se pousmál a skoro bych to i zkusil, ale ležet ve sněhu a hrát si na schovku s nikým se mi moc nezamlouvalo. Teplá domácí jeskyně je lepší, povzdechl jsem si.
Co jsem to vůbec provedl? Jako kdybych to najednou ani nebyl já. Já jsem přece neútočil, nechtěl nikoho zabít, ne? Nebo jo? Coby se stalo, kdybych ho opravdu zabil? Všichni by mě nenáviděli, vyhodili by mě ze smečky, Nym by se mnou už taky nechtěla být…[/mysl] trhaně jsem se nadechl a radši se rozhlédl po vysokých stromech, které byly všude kolem. To, jak se nakláněly ze všech stran bylo docela uklidňující. Skoro jako objetí. Stále mrazivé a nepříjemné, ale objetí. A co si o mě pomyslí Lilac? Soustředění se na stromy zjevně moc nepomáhalo.
Co kdybych tu zůstal? Založím si vlastní smečku a budeme tu s Nym žít jako vyhnanci, napadlo mě hořce. “Ptákoviny,“ poprvé jsem promluvil. Pořád jsem byl ještě trochu ochraptělý od křiku. Nakřičel jsem toho na něj opravdu hodně. Chtěl jsem toho litovat, ale skoro všechno, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Už i Nemesis, který nebyl o moc starší než já, když mě odnesl, si z něj dělal legraci. Nejhorší na prvních slovech po delší době byl ale fakt, že jsem na jazyku znovu ucítil krev. Jeho krev. Mírně se mi z toho zvedl žaludek a já rychle vyrazil směrem, od kterého jsem tušil řeku.

→ Kiërb

← Asgaar přes Midiam

Nejdřív jsem jel na autopilota. Myšlenky, které se se zapnuly ve chvíli, kdy jsem skoro Etneymu prokousl hrdlo, se znova dostaly do pozadí. Zabíral jsem svaly, jak to nejvíc šlo, abych ze sebe dostal ten hrozný pocit. Bylo to příšerné. Jak… Ani jsem nevěděl, na co se mám sebe ptát. Stále jsem to nedokázal zpracovat, stále jsem si nebyl jistý, co se to se mnou stalo.
Rychle jsem proběhl přes zamrzlou řeku a okrajově zaznamenal, že jsem u ní kdysi byl. Co se u ní stalo, jsem si ale nepamatoval, zbyl jen lehce nepříjemný pocit. Na chvíli jsem zauvažoval, jestli třeba ještě nemám nějaké další skryté vzpomínky, ale… Potřásl jsem hlavou. Pořád ještě za mě mluvila zloba, ze které jsem měl hrozný strach. Nemyslel jsem si, že jsem něčeho takového schopný.
Raději jsem se zaměřil na les, do kterého jsem doběhl. I když byl pokrytý sněhem, zdál se mi jiný. Jako kdyby tu něco chybělo, ale nedokázal jsem přijít na to, co. Věděl jsem, že jsem v něm nikdy nebyl, ale přesto se mi některá zákoutí zdála až podivně známá. Všiml jsem si, že často šlapu po ledu, mezi kterým byly ostrůvky hlíny a po zahrabání jsem taky našel kusy zmrzlé trávy hned vedle louží. Zmateně jsem se rozhlédl. Co to bylo za les? Dokonce i stromy byly podivně pokroucené. Svým způsobem se mi to tu i docela líbilo, jen mě znervózňoval led, který byl snad všude.
Rozhodl jsem se radši vrátit k okraji, ale vrátit domů jsem ještě neplánoval. Potřeboval jsem si pročistit hlavu a urovnat myšlenky. A vymyslet, co dál, dodal jsem, protože jsem to sakra potřeboval.

→ Vřesový palouk

“Prosím? Já tě neznám?“ Nedávalo smysl. Už nic nedávalo smysl. “Co tě sakra může omlouvat z toho, že jsi kvůli svým ublíženým pocitům chtěl zabít malý vlče?“ zaječel jsem. Říct, že jsem se dostával do ráže, bylo slabé slovo. Byl jsem neskutečně, nehorázně vytočený, po strachu už snad nebylo ani památky. Jak mohl něco takového říct? Omlouvám se. Ani prostě omlouvám se za to, že jsem tě chtěl zabít, že jsem ti říkal, jak jsi nepotřebný, jak bych byl radši, kdybys tady a teď umřel. Ale nic. Nedostal jsem z něj absolutně nic. Ani jen náznak lítosti.
“Nemůžeš k někomu přijít v dobrým, pokud je to někdo, koho ses snažil zabít! Mohl bys přijít v dobrý, kdyby ses mi šel omluvit! Ale ty jsi mě chtěl využít a pak zase odkopnout, ať o mě nevíš!“ vřískal jsem a ani si neuvědomil, že mi po tvářích stékají slzy. Opět. “Jaký bludy? Myslíš, že za mnou někdo přišel a řekl, hele Sionne, víš, že tě tvůj bratr odnesl jako malého pryč, uprostřed zimy, abys chcípnul v horách? Opravdu si myslíš, že se stalo tohle? Já nepotřebuju žádný bludy, já si to zažil sám! Víš, jaký to je, když nemůžeš nic dělat, ležíš v noře a víš, že za chvíli umřeš? Já byl ještě malej a přesně to jsem cítil! Kvůli tobě! Kvůli tvojí sebestřednosti!“ vřískal jsem a už mi bylo úplně jedno, jestli mě někdo slyší nebo ne.
Už jsem si myslel, že mě víc dopálit nemůže. Fakt ne. Ale jemu se to jakýmsi zázrakem povedlo. “Tak tys to v sobě uznal. To je fakt krásný. Jsi si jistý? Protože teď zníš jako někdo, kdo si to rozhodně neuznal, ale nechce na to myslet! Nemyslíš, že bys to měl taky říct mě? Ne jen pokrčit rameny, že je to dávno za tebou?“ vrčel jsem ochraptěle. Nikdy
Když jsem mu zaťal zuby do krku, do tlamy mi vstříkla horká krev. Moje vlastní krev díky ní dosáhla varu. Netušil jsem, že to bude podobné, jako když jsem lovil. Stejná vlna adrenalinu, tentokrát ale nebyla směrovaná k nadšení, ale k posílení vzteku. Tak moc jsem mu chtěl ublížit. Tak moc jsem chtěl, aby se cítil stejně bezbranně jako já, aby pochopil. To, že se mi zahryzl do zátylku byla v aktuální chvíli jen nepodstatná drobnost, vůbec jsem nemyslel na to, že to později bude pálit jako čert. Zapřel se do mě a pokusil se mě povalit. To by ale byla konečná.
Nejdřív jsem byl překvapený a skoro se nechal, pak jsem se ale opřel tlapami do země a vrátil mu to vší silou. Byl silný, byl hrozně silný, ale já byl, i k mému vlastnímu překvapení, silnější. Možná mě vybičoval strach o můj život, nebo to byla doopravdy moje síla, které jsem si doteď nebyl vědom. Námahou jsem vrčel a už skoro ani neslyšel jeho nadávky. Jakmile jsem ho začal přetlačovat, pocítil jsem, že se z mé srsti stalo nepropustné brnění, od kterého se všechny nadávky odrážely bez jakéhokoliv účinku. Byl jsem silný. Silnější než on.
Co se stalo poté, jsem téměř nevnímal, v bylo v mlze. Dál jsem se urputně zapíral a náhle jsem prozřel, když ležel na zemi, já pevně svíral jeho krk v tlamě a tiskl. Kam se poděly jeho zuby, které se předtím držely zátylku? Vytrhl kus masa s ním? Nevěděl jsem. Jako blesk z čistého nebe jsem si uvědomil svou situaci. Naši situaci. Opravdu jsem se snažil zabít svého bratra? Doopravdy jsem se chystal mu prokousnout hrdlo? V našem lese? Co jsem to byl za vlka? Tohle jsem nebyl já.
Tohle nejsem já. Tohle nejsem já. Tohle nejsem já, točilo se v divokých spirálách stále dokolečka, až se mi z toho zatočila hlava. Tohle jsem přece doopravdy nebyl já. Urychleně jsem ho pustil a upřel na něj vyděšený pohled. Žil. To bylo jediné, co jsem dokázal v té chvíli poznat. Co jsem to udělal? projelo mi myslí. Instinkt útěku konečně nakopl. Nevěděl jsem, od čeho tentokrát utíkám. Bylo to od bratra, kterému na mě nezáleželo, nebo od svých odporných činů? Nevěděl jsem. Nemohl jsem ale zůstat na místě a tak jsem vyrazil se vší energií, která mi zbyla… pryč.

→ Mahar přes Midiam

Zaťal jsem zuby tak pevně, až jsem skoro měl strach, že mi prasknou. Jenže ať jsem dělal cokoliv, nešlo to. Jako kdyby mi je někdo slepil lepidlem, které nešlo rozpojit. Už jsem to viděl. Z jeho výrazu, z jeho očí, z celého těla mu tryskala zlomyslnost. Než začal mluvit, jedna moje malinká část doufala, že se třeba změnil, že není takový, jak se mi zdálo, pořád jsem kdesi v hloubce byl naivní a přál si, že to celé bylo jen jedno velké nedorozumění. Pak ale otevřel tlamu a všechmy moje naděje se rozplynuly. Mluvil úplně stejně jako tehdy. V prvních pár chvílích jsem se neudržel a vystrašeně couvnul.
I když se mi ta chvíle ve vzpomínkách neustále promítala stále dokola, nějakým způsobem ho slšet naživo bylo ještě horší. Mnohem horší. Jeho hlas se mísil s tím minulým, všechno se ozývalo v ozvěnách a já jsem nebyl schopen vnímat nic jiného. Ty jsi mi ji vzal. Nejsi můj bratr. Ty sem nepatříš. Já mám Awnay a to mi stačí. Nepotřebuju tě. Nechci tě. Umři. Chcípni. Chcípni ty malej červe. Tak vylez ven! ozýval se mi v hlavě hrozný řev. “Jak… Můžeš!“ zařval jsem, když jsem se zázračně vysvobodil z paralýzy. “Čím jsem ti tak ublížil? Chtěl jsi mě ZABÍT. Odnesl jsi mě do cizích hor a nechal jsi mě tam umřít!“ vykřikl jsem. Už jsem to v sobě nemohl nechat o nic déle.
“Na co jsi myslel? Vždyť jsi můj bratr! Já se na tebe tak těšil! Hrozně jsem se těšil an staršího bratra, který si se mnou bude hrát!“ zaskučel jsem bolestně. “Ale co jsme místo toho dostal? Vlka, který mě nenávidí a nebýt Meinera, byl bych už mrtvý. Víš, co se stalo? Řekl ti to někdo?“ ze slov se stala obrovská lavina. “Našel mě šedý vlk, který mě vyhrábával z nory. Chtěl mě sežrat! Už mě skoro měl! A kvůli čemu? Kvůli jedné ubohosti, která si říká vlk, skučí pořád, že ji něco bolí, už by měla být dávno dospělá, ale neumí se o sebe postarat! Dokonce i Nemesis tě má jen pro smích!“ Jak jsem ho v tu chvíli nenáviděl. Hrnuly se ze mě slova, která jsem mínil pro něj, pro Styx, pro Noroxe, všechna ta zloba, frustrace a strach najednou vybuchly. “Co jsi za odporné stvoření, které skoro zabije mladšího, bezbranného bratra, jen pro to, že najednou maminka a tatínek se o něj nestarají? Kolik ti je, čtyři měsíce? Nemyslíš si, že jsi za svůj život měl dost času, aby sis neposral vztah s rodinou, než jsem se narodil? Teď tu fňukáš, že tě nikdo nemá rád, ale je to jen tvoje vina. A Lucy by se určitě do vraha nezamilovala,“ zavrčel jsem, odrazil se od země a plný šílenosti se na něj vrhl.
Pokud jsem si myslel, že jsem nemohl přemýšlet ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, teď jsem už neměl sebemenší ponětí o myšlenkách. Nevěděl jsem, kde se všechna ta nenávist bere. Měl jsem strach, měl jsem hrozný strach, příšerný, že se na mě vrhne, že mě někam odnese, nebo že se rozhodne, že odnášení je moc namáhavé a zabije mě tady a teď. Teď jsem už ale byl stejně velký a silnější než on. Hlavu, na kterou jsem původně mířil, jsem minul a místo toho jsem se zachytil o stranu jeho krku.

Už hned, jak se přiblížil, se na mě začal mračit. Už je jen otázka času, kdy po tobě vystartuje! Už se na tebe vrhne! křičelo na mě moje podvědomí. Ten žlutý pohled jsem cíti až v morku kostí, probodával mě a já měl co dělat, abych se pod ním nesesypal. Už nejsem malé vlče. Zvládnu to, opakoval jsem si zpanikařeně a snažil se uklidnit. Moc to ale nešlo.
“Přesně, tvoje matka, že? Vždy jen tvoje,“ zamračil jsem se a skoro byl překvapený, když můůj hlas klesl skoro na pokraj vrčení. Chtěl mi každou chvíli říct, že tu nepatřím? Že já jeho bratr nnikdy nejsem? To jsem už slyšel, tím mě nepřekvapí. Úplně jsem přeslechl, že mi řekl bratře. Možná bych se nad tím jindy pozastavil a zamyslel se, jestli se nezměnil, ale moje nejživější vzpomínka byla, když mě nesl horami a já brečel, ať toho nechá a vezme mě domů.
“Proč si ji nenajdeš sám? Vždyť jsi tak velký, úžasný a dospělý,“ štěkal jsem po něm. To, co řekl o Lucy, mě ještě víc namíchlo. Lucy byla moje kamarádka. MOJE. Nemohl mi brát úplně všechno. Kdyby bylo na něm, nic by mi nezbylo. Umřel bych v těch horách a on by byl šťastný. “Ne,“ postavil jsem se mu. Odmítal jsem sebou nechat zametat. “Co vůbec s Lucy máš? Co jsi jí nakukal? Jak jsi užasný?“ odfrkl jsem si pohrdlivě a musel celou sílou přemáhat instinkt útěku. Agresivita byla jen vedlejším produktem strachu. Mel jsem pocit, že jsem zahnaný do kouta.

Tiše jsem přikývl. Historek mám několik. Bohužel, v aktuální chvíli jsem si byl schopen vzpomenout jen na ty méně pěkné. Zaťal jsem zuby, ale stále se usmíval. Byl jsem šťastný, že jsme se usmířili a nemusím žít doma s pomyšlením, že mě nenávidí. Zasloužím si to. Byl jsem špatný kamarád. Nešlo to popřít, ale měl jsem trochu naději, že to bude lepší, jinak bych si to neodpustil.
“Jasně, běž. Nechci na tebe tlačit… Až budeš mít někdy chuť dej vědět,“ mrkl jsem na ni slabě. Hned, jak mi zmizela z dohledu, dopadla na mě znova tísnivost a skoro i strach. Chtěl jsem se rozejít za někým jiným ze smečky, popovídat si, ale najednou jsem měl pocit, že se nemůžu hnout. Tiše jsem si povzdechl a tlapkou utřel zbytek slz. Snažil jsem se bojovat s negativními myšlenkami, ale zdálo se, že na co jsem po příchodu domů sáhl, to se pokazilo. Ještě štěstí, že Nemesis je v pořádku. Aspoň tomu jsem neublížil. Mladší bráška byl skvělý, ale osamělý. Stejně jako Lilac. Nikdy jsem si neuvědomil, že naše smečka vypadala takhle, když jsem byl malý, vždy s emi někdo věnoval, ale když jsem se nad tím zamyslel, byli to buď rodiče, nebo Lucy. A později i Laura. Věděl jsem, že je ve smečce i Castor, zdálo se mi, že si pamatuju i na nějakou tmavou vlčici? Možná? Nebyl jsem si jistý. K čemu je smečka, když se tu nikdo necítí jako člen rodiny?
Z myšlenek jsem byl vytržený hlasitými kroky. Následně se ozval i hlas. Najednou mě polila neskutečná hrůza, seděl jsem k němu zády a okamžitě jsem měl pocit, že se rozeběhne a zakousne se mi do krku. Skoro nikdy jsem se necítil až tak vyděšený a v šoku. Pomalu jsem se k němu otočil, zlaté oči se do mě jako vždy škaredě opíraly. Chtěl vědět, kde je máma. Nechtěl jsem mu to říct. Co když ublíží i jí? Neříkal, že chce být alfa? Co když mámu ve chvíli, kdy jí není dobře zakousne? Myšlenky se mi rozběhly šíleným tempem směry, které by se mi v klidné chvíli zdály absurdní. “A proč bys to ty chtěl vědět?“ vyštěkl jsem defenzivně. Vůbec jsem nepřemýšlel, myšlení naprosto zkratovalo, adrenalin se roztáhl po těle a já se obrnil proti nevyhnutnému útoku.

Když konečně řekla, že neodejde, úlevně jsem se usmál. Nemyslel jsem na ni tak moc, jak bych měl, ale nesnesl bych, kdyby odešla. “Já vím, promiň,“ hlesl jsem. “Zpanikařil jsem a snažil se tě přesvědčit, ať zůstaneš… Nevěděl jsem, jak moc jsi rozhodnutá o odchodu,“ přiznal jsem rozpačitě. Bylo špatný, že jsem jí byl odhodlaný slíbil úplně všechno, jen aby zůstala? Nebyl jsem si jistý.
“Můžeme prozkoumat Gallireu,“ navrhl jsem s jemným úsměvem, který se podobal tomu uličnickému, který jsem předtím míval dost často na tváři. “Jasně, že o to stojím… Musíš mi taky povyprávět, co se ti stalo. A taky s kým ses tehdá zaběhla,“ navrhnul jsem, ale už se k ní víc nenatahoval. Mezi námi se znova začalo tvořit pouto, zatím nebylo moc silné a měl jsem strach, že se může každou chvílí přetrhnout.
“To ne,“ zasmál jsem se. “I tenkrát jsme se tam zasekli, ne?“ Trochu mě překvapilo, že jsem si na to tolik nepamatoval. Závod do kopce jsem viděl jasně, ale prohlížení nor bylo nějak zamlžené. “Budeme přesně ta stará bába a dědek, který komandují malý vlky, že se nechovají správně a za časů našeho mládí bylo všechno moc lepší,“ zakřenil jsem se a skoro se znova cítil jako malé vlče.

Při jejích vzteklých slovech jsem couvnul. Měla pravdu. Sakra, měla pravdu. Už ve chvíli, kdy jsem to vpouštěl z tlamy jsem věděl, že to není tak úplně pravda. Nebyla to lež, ale taky to nebylo natolik pravdivé, abych se tím mohl ohánět. Kolikrát jsem se po ní ptal? Směšně málo. Chtěl jsem říct něco, co se zdálo být dostatečně pravdivé, aby uznala… Ne, nepotřeboval jsem, aby uznala, že jsem pro její hledání udělal dost. Chtěl jsem jen, aby mi odpustila. Protože jsem byl fakt vůl.
Ani jsem nečekal, že by na sebe nechala sáhnout, ale stejně mě to zabolelo. Celou dobu jsem se snaži vznášet na obláčku nic mě nebolí, nic na mě nemůže, jsem skvělý a super, ale to se začalo hroutit. Slova se mi začala hrnout z úst skoro samy, už jsem je vůbec neovládal, jen jsem si uvědomoval řadu svých chyb a hrozně moc si přál, ale Lil konečně řekla, že to nevadí, stále jsme kamarádi, nic se nezměnilo. Ale změnilo se toho hrozně moc. Zíral jsem do očí, které jsem znal zlaté, maličké, ale pořád vykulené a nadšeně hledající další dobrodružství. Teď byly větší, plné slz a ach, fialové. Neskutečně fialové, jaké jsem snad nikdy neviděl.
Pak jsem zmlkl. Už jsem neměl co říct. Cokoliv dalšího by znělo jako trapné plácání, stejně jako to na začátku, a nikdy by mi to neuvěřila. Tiše jsem přikývl, oči se mi taky začínaly znova plnit slzami. Chápal jsem, že to nebude hned. Půl roku byl hodně dlouhý čas na to, aby to nešlo jen tak smazat. “Já vím,“ šeptl jsem tiše. “Jen prosím… Zůstaň tu. Zůstaň doma v Asgaaru. Neodcházej.“ Kdybych věděl, že odešla, bylo by to tu k nevydržení. Především s vědomím, že za to můžu já. “Já se budu snažit víc. Už nebudu odcházet. Zůstanu taky doma,“ slíbil jsem jí. Další slib. Tentokrát jsem ale už neřekl slovo slibuju. Třeba mi to plnění teď půjde o něco líp.
Jemně jsem se pousmál, ale přes slzy to vyznělo nějak hořce. “A nebo když jsme lezli do těch malých nor…“ dodal jsem, ale vyznělo to nějak prázdně. I když to nebyl ještě ani rok, zdálo se mi to hrozně hrozně dávno. Mezitím se událo tolik věcí… Už jsem nebyl malé vlče, ale nepřinášelo mi to takové potěšení, jaké jsem myslel, že budu cítit. “Občas si přeju, abychom se tam vrátili. A jen s hráli. Všechno bylo tehdy jednodušší,“ řekl jsem s pohledem zabodnutým do sněhu a myšlenkami u smečky, lovu, povinností, stárnoucích rodičů, mých chyb, staršího bratra a předtuchy, že všechno bude jenom těžší. Jednoduché časy jsou už za námi.

Potácivě jsem běžel za Lilac a podruhé za krátkou dobu jsem měl pocit, že se můj svět točí. Nemohl jsem běžet dostatečně rychle. Nikdy jsem nebyl dostatečně rychlý. Snažil jsem se ještě víc přidat do kroku, ale vtom jsem ji uviděl, jak se rychle otáčí a měl jsem co dělat, abych do ní nevrazil. Nestihl jsem ani nic říct, ale to bylo asi dobře, protože bych nevěděl, co.
“Zajímáš! Jasně že mě zajímáš, Lil! Byla a pořád jsi jako moje sestřička. Byla jsi mojí první kamarádkou!“ vykřikl jsem zoufale. “Myslíš, že jsem tě nehledal? Po tom, co jsme se rozdělili s tebou a Laurou jsem tě nemohl najít. Nebyla jsi doma, ani nikde, kde jsem znal,“ hlesl jsem. Každé její slovo mě bolelo. Opatrně jsem k ní došel a něžně do ní šťouchnul čumákem. “Jsi pro mě důležitá, Lil. Moc. Prosím, neodcházej,“ šeptl jsem. Měla ale v podstatě pravdu. Po tom, co jsme se viděli naposledy jsem skočil po hlavě do lovů, do zachraňování lesa, do cestování s mámou a dalších aktivit, že jsem si nenašel pořádně čas na to, abych se ji vydal najít. Aktivně. Ne to rozhlédnutí se kolem, případná otázka, jestli Lil někdo neviděl.
Pokud jsem u brášky myslel, že jsem byl dlouho pryč, na Lilac jsem to viděl o tolik víc. “Je mi to moc líto,“ vzlykl jsem. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem taky začal brečet. V poslední době jsem se cítil hrozně, valilo se na mě spousta věcí ze všech stran. Nejhorší bylo, jaké množství jsem zapříčinil sám. “Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit. Jsem pitomec. Jsem fakt hroznej pitomec. Neuvědomil jsem si, jak se cítíš, ale nikdy jsem si nechtěl ublížit. Jsi mnohem lepší než někteří členové mojí rodiny. Kdybych mohl, vyměním tě za tebe. Kdykoliv,“ plácal jsem zoufale. Chtěl jsem, aby pochopila, jak moc je pro mě důležitá. Chtěl jsem, abych si konečně uvědomil, že jsem byl vůl a vůbec nemyslel na to, co cítí ti, kolem mě.
Nejspíš to nestačilo. Jasně, že to nestačilo, vždyť jsem s ní tolik měsíců nebyl, nemluvil jsem s ní, nebyl jsem ani doma a kdesi na severu se snažil dát se dohromady po navrácení vzpomínek s… Nym. Poprvé jsem doopravdy zapochyboval o našem setkání. O tom, jak jsme si pod měsíčkem vyznali city a já v té chvíli byl ochotný všeho zanechat, třeba se i nikdy nevrátit domů, do Asgaaru, jen abych jí udělal radost. Teď jsem ale viděl přímý důkaz svého jednání a hrozně mě to ničilo. Neměl jsem se tak unáhlit, měl jsem radši zůstat doma a… Ne, měl jsem se starat o všechny, na kom mi záleží. “Vím, že mi nejspíš hned neodpustíš,“ začal jsem opatrně, překvapený, jak chraptivě můj hlav najednou zní. “Ale můžu se o to pokusit znova. Být ti dobrým bráchou. Trávit s tebou víc času. Prosím,“ vydechl jsem se zoufale naléhavým tónem. Měl jsem pocit, že pokud mě odmítne, probodne mě ohnivým kopím.

Chtěl jsem se Lil vrhnout kolem krku. Tak nějak jsem i předpokládal, že to třeba udělá sama, ale spíš vypadala, že by se nejradši otočila na patě a utekla. Když jsem ji uviděl, okamžitě jsem naskočil do svého hravého já, které bylo už nějakou dobu trochu pod drnem. U mámy jsem se snažil chovat trochu dospěle, aby si nemyslela, že jsem neschopný vlče, bráška mě zase zarazil svým přístupem a tak jsem chtěl být dobrý starší bratr (ne jako někdo jiný) a ukázat mu, že spousta věcí za to stojí, ale zároveň se k němu nechovat jako k malému děcku. Já se jako malé děcko v té době ještě choval?
Jenže tón, který použila Lilac, mě úplně uzemnil. Chvíli jsem na ni zíral, neschopný vydat ani hlásku. “Ten přívěšek mi už dávno půjčil kamarád, už jsi ho musela vidět,“ hlesl jsem slabě, ale pořád jsem byl až moc opařený, abych se vzmohl na nějakou větší odpověď. Tohle nebyla Lilac, ne ta, kterou jsem znal a naprosto mě to odrovnalo a šokovalo. Měl jsem pocit, že z ní sálá nepřátelskost na všechny strany.
“Do… doufám,“ vykoktal jsem, když jen s nezájmem okomentovala mámin stav. Věděl jsem, že to jen tak nějaký kašel nebude, pořád jsem ji měl před očima, když se svíjela na sněhu a já myslel, že umře. Pořád jsem nevěděl, jestli bude v pořádku. Co se tu stalo? Zdálo se mi, že mě opět ovalila voda naprosto ledové vody, která hrozně pálila, znehybnila mě a já se nemohl pohnnout. Jen srdce mi bilo tak splašeně, že jsem sotva slyšel něco jiného přes ten hukot.
Byl jsem šokovaný, ale věděl jsem, že si to zasloužím. Nepochyboval jsem o tom od úplného začátku ale s tím, jak mě máma přijala bez vzteku, i bráška měl jen pár kyselých poznámek, že jsem tu nebyl a byla tu nuda, začal jsem čekat, že to bude se všemi stejné. Myslel jsem, že budou všichni rádi, že mě vidí. Měl jsem vědět, že to nebude pravda. Od Lilac bych to ale nečekal. Kdo ví, jak si moje mlčení vysvětlila, ale najednou se otočila a šla pryč.
Doufal jsem, že nakonec řekne něco smířlivého, ale její odchod byl posledním, nejbolestivějším bodnutím. Byla pryč. Jen tak. Až v té chvíli se okolní svět najednou navrátil, mohl jsem se konečně hýbat, přemýšlet a dostal jsem silný pocit, že se tohle už jednou stalo, docela nedávno. Dopadlo to ale tím, že teď máma ležela nemocná a slabá v jeskyni. “Lil! Já se moc omlouvám!“ zavolal jsem an ní a rozpohyboval ztuhlé nohy, abych vyrazil po jejích stopách. “Je mi to moc líto, nechtěl jsem být až tak dlouho pryč!“ volal jsem po ní, ale zdálo se mi, že je rychlá, mnohem rychlejší, než jsem si pamatoval. Jenže já si ji pamatoval jen jako vlče, teď to už byla dospělá vlčice. “Nechtěl jsem ti ublížit, Lilku. Pořád tě mám hrozně rád,“ pokračoval jsem, ale tentokrát to znělo skoro jako vzlyk. Hrozně mi trhalo srdce, že moje kamarádka… Mě teď nenávidí. Pokusil jsem se zrychlit, ale zdálo se, že stále uniká.