Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zíral jsem jí přímo do očí a polévala mě neskutečná horkost. Bože, proč je tak hezká. Bože, proč se na mě tak hezky kouká. Snažil jsem se usmívat jako normálně, ale jako kdyby mě někdo bacil po hlavě. Proboha, já se tak ztrapnil! kvílel jsem v duchu a začala vymýšlet nějakou skvělou výmluvu, jak se z toho vykroutit a zároveň, jak se k ní dostat blíž. Tak moc jsem to chtěl, ale nezmohl jsem se na nic jiného, než an trapné zasmání a dva drobné krůčky směrem k ní.
Už by stačilo ještě možná tři, natáhnout se k ní s čumákem, jemně jí olíznout tlamu, přivinout se k ní, prohodit pár jemných slov a… Polkl jsem. Tohle je Lilac. A? Lilac. No a co? Stále jsem nechápal, co se mi moje podvědomí (svědomí?) snaží říct. Ano, byla to Lilac a? Tvoje kamarádka z DĚTSTVÍ. A co s tím to mělo něco společného? Vždyť i kamarádi přece můžou… Tvoje kamarádka z dětství, co není NYM.
A do háj. Do háje. Nym. NYM. Nym, která byla tak sladká, která mi řekla, že mě má ráda, Nym, která se mnou vyrazila domů a ztratila se po cestě, i když jsme měli náš les už na dosah. Nym, která se už měsíce neukázala. Zatočila se mi hlava. Nevěděl jsem, jestli tím, že mi došlo, že jsem tak asi trochu s Nym a snažím se sbalit dvou nejlepší kamarádku, nebo tím, že jsem Nym opravdu už dlouho neviděl. Došlo mi, že tu zírám do prázdna a Lil nevnímám.
Těkl jsem po ní očima a to byla asi zase chyba. Zase jsem ji viděl, krásnou, přímo před sebou, ne jako Nym, která byla kdo ví kde. “J… já musím, Lil,“ vykoktal jsem ze sebe a začal couvat, stále neschopný z ní odtrhnout zrak. Všechny smysly na mě křičely, ať se vrátím, vrátím k ní a… pak bude všechno dobře. Ale nemohl jsem. Potřeboval jsem pryč.
Konečně se mi povedlo otočit a už jsem pádil z lesa tak rychle, jak to moje bolavé nohy dovolovaly. Potřeboval jsem se uklidnit.

→ Východní hvozd přes Vyhlídku

// I’m so sorry :DD

Když jsme konečně dotáhli mršinu a mohl jsem ji pustit ze ztuhlých čelistí, zašklebil jsem se na slečnu nezničitelnou. “Dobrá strava a hodně sluníčka,“ zasmál jsem se a zabořil čumák do měkkého břicha. Do očí mi vystříkla horká krev, ale tentokrát to byla ta správná. Ne krev mojí rodiny, a tak to bylo správné. Nadzvedl jsem hlavu, abych mohl začít mrkat a dostal ji pryč. “No, i když popravdě,“ uchechtl jsem se a začal se soustředit na nohu, která mi byla nejblíž. Pořád jsem neviděl, ale to mi tolik nevadilo. Opatrně jsem znova natáhl smysly dopředu a obemkl jimi kopyto a zatáhl. Byl jsem unavený a pro to šlo hůř, ale noha jelena se nakonec zvedla do vzduchu, chvíli volně visela, zachvěla se opsala kruh. Trochu jsem machroval, ale chtěl jsem, aby byla ohromená. I když jsem nebyl až tak silný jako si myslela, pořád to bylo něco.
Věnoval jsem Lilku zářivý úsměv. “Trošku jsem si pomohl,“ přiznal jsem a znova se zakousl do masa. Trochu jsem přiklopil uši k hlavě, když začala o mámě. Mrzelo mě, že si tohle o mámě myslí, věděl jsem, že taková ve skutečnosti není, ale nejspíš to moc vlků nevidělo. Zvedl jsem pohled od mršiny, abych se na Lil pořádně podíval a… Lilac… Jako kdyby mi na chvíli vypadlo myšlení. Mohl jsem na ni jen tak zírat. Lilac, zopakoval můj primitivní ještěří mozeček. Lilac. Lilac.
Polkl jsem, abych si trochu ulevil, ale to nemělo žádný účinek. Kdy… Kdy se Lil tak proměnila? Její krásné… dlouhé… elegantní… nohy. A to, jak se jí povedlo skolit toho jelena… Najednou mi bylo horko. Až moc horko. Chtěl jsem se znovu pokusit o polknutí, ale v ústech jsem měl naprosto sucho. Totální Sahara. Lilac, žbreptnul jsem v duchu. Moc jsem si nepomáhal. Najednou jsem měl chuť se k ní vrhnout a pořádně ji olíznout, ale… Něžně. Jemně. Nebo vášnivě, jak by chtěla. Už jsem skoro cítil její jemný kožíšek na čumáku a její teplý vlhký čumáček…
Sakra. Měl jsem něco říct? Čeká až jí odpovím. Co to říkala? O čem jsme to mluvili? Jo, máma. Máma… Máma… Do háje, já nechci myslet na mámu, chci myslet na to, jak dobře Lilek vypadá. Ne, udrž pozornost, Sionne! Jinak ti uteče! “Ummm…“ vydal jsem ze sebe neinteligentně a hned si za to chtěl naplácat. “Máma to tak nemyslí. Dokonce… Mi říkala! Že jsi její nejoblíbenější vlče… Protože jsi tak… Chytrá a šikovná,“ plácal jsem cokoliv, co by mi mohlo získat přístup k ní blíž. Bylo mi tak horko, až se to skoro nedalo vydržet.

← Náhorní plošina

Když jsem se konečně přestal smát, Nemesis se na mě díval, jako kdyby přemýšlel, jestli by nebylo jednodušší moje trápení ukončit teď a tady (nebo to mělo být jeho trápení?) a Lil se na mě široce culila. “Ale ne,“ potřásl jsem hlavou a vyškrábal se na nohy. “Jen jsem rád, že jsem doma,“ zářivě jsem se na ně usmál a věděl jsem, že pochopí, co tím myslím. Oba dva mi vyčetli, že jsem na domov kašlal a oběma jsem slíbil, že to už neudělám. “O mě?“ koukl jsem na ní s hraným překvapením. “Já jsem přece nezničitelný,“ mrknul jsem.
Nebyla úplně pravda, že by mě nic nebolelo, ale už to bylo dlouho, co by mi takovýhle konapec nec horšího provedl. A i kdyby – Lil to nepotřebovala vědet. A Nemesis už vůbec ne. Radši jsem se zodpovědně pustil do tahání jelena a jedním uchem poslouchal, o čem se to baví. Když se ho zeptala na jizvy, zaťal jsem zuby silněji do do masa a tiše zavrčel. Nemohl jsem se ubránit ostrému bodnutí viny, ale pokusil jsem se to zakrýt prudkým škubnutím a zavrčením o chvíli později, aby to nebylo tak podezřelé.
“Ha ha,“ zašklebil jsem se na Lilka, když si do mě rýpla. “Nebuď líná, zvedni zadek a poď mi pomoct, jinak pan Patizón padne někde na půl cestě k lesu,“ vypláznul jsem jazyk, znova čapnul nohu a pomohl si magií. I tak to s Lilkem šlo lépe a když jsme konečně dorazili domů, měl jsem chuť sebou plácnout na zem a aspoň týden se nehnout. Namísto toho jsem se jen na Lil zakřenil. “Tak co, přežil to Lilek?“ poškádlil jsem jí, ale už jsem únavu nedokázal zakrývat. Máma už ale nebyla k zastižení a neviděl jsem v okolí ani Castora a Gee, tu černou vlčici. Byl jsem docela zklamaný, potvrdilo se mi, že jsme byli fakt slimejši. Příště už musíme být rychlejší. Musím! slíbil jsem si a adší hlasitě zavyl, abych dal vědět, že jsme konečně doma.
Původně jsem přemýšlel, že bych Lil nechal najíst jako první, ale už se mi tak svíhaly sliny, že jsem to nevydržel. “Dobrou chuť,“ usmál jsem se na ni a hladově se zakousl jelenovi do břicha.

To byla ale jízda. I když už bylo po všem a já si dával pár vteřin na vzpamatování se, srdce mi stále běželo jako o závod. Odněkud zepředu jsem slyšel tlumené vrčení, které určitě patřilo Lil. Z téhle situace mě příjemně zahřálo u srdce. Zase jsme byli spolu o něco blíž a dnes byla úžasná. Jelen se už nehýbal. Takže to zvládla, pomyslel jsem si hrdě. Od brášky jsem slyšel jen tiché šustění a pak jednoduchou otázku. Nejdřív jsem se jen pousmál, ale skoro hned po tom následoval záchvat smíchu. Nejspíš jsem měl vstát a zkontrolovat, jestli jsou všichni v pořádku, jestli je jelen už opravdu důkladně mrtvý, ale místo toho jsem se svíjel smíchy kdesi u jeho nohou. Věděl jsem, že to nepotřebuju kontrolovat. Lil a Nemesis byli moje rodina. Důvěřoval jsem jejich schopnostem a věděl, že jsou v pořádku. “Nejspíš jo,“ zakřenil jsem se nakonec, až se byl schopen pořádně nadechnout.
Konečně jsem se vyškrábal na nohy a rozhlédl se po svých přátelích. Kde je Tesai? projelo mi hlavou. Měl jsem pocit, že se na jelena vrhnul s námi, jak jako kdyby se najednou vypařil. Neměl bych ho hledat? Máma mi naši skupinu dala na starost a ztratit jednoho člena asi nebyla nejlepší vizitka. Na druhou stranu, Tesai už byl starý vlk, proč bych ho měl někde shánět? Trhl jsem radši ramenem a znova se zazubil na zbývající dva členy. “Výborná práce,“ řekl jsem upřímně a znova pocítil ten hřejivý pocit. “Oba dva jste byli úžasní.“ I když jsme všichni tři nejspíš vypadali dost pochroumaně. Ani jeden neměl problém se stáním, takže to nejspíš až taková hrůza nebyla.
Rozhlédl jsem se kolem, jestli i máma viděla naši výhru, ale jejich skupina už nebyla k zastižení. Projelo mnou mírné zklamání, doufal jsem, že jsme byli o něco lepší, ale asi jsem to měl od mámy čekat. Ona byla skvělá. Pohledem jsem znova střelil k naší mršině, která si tu teĎ v klídku ležela, uprostřed obrovské pláně a zamyšleně se kousnul do jazyka. Umírali jsme hlady? Nejspíš ne. Dobře teda. “Nejdřív bychom měli maso odtáhnout domů a pak se do něj můžeme pustit,“ rozhodl jsem, mrkl na oba dva, popadl jelena za krk a škubnul s ním. Nepohnul se skoro ani o píď. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se vzpomenout, co jsem cítil při lovu, jak jsem dokázal cítit celou jeho nohu a pak s ní škubnout. Myslí jsem obsáhl celé jeho tělo, sevřel ho do svých zubů, i svou magií a ve stejnou chvíli trhnul. Šlo to skoro až překvapivě dobře. A teď ještě možná tak dvěstěkrát a budeme doma, uchechtl jsem se se stisknutými zuby, ale nemohl jsem v sobě najít nechuť. Byla se mnou i Lil a Nemesis a to mi stačilo.

→ Asgaar

// Omlouvám se, Tesai, čekala jsem na post víc než tři dny bez odpovědi, tak přeskakuju.

Uháněl jsem se svou skupinou s větrem o závod, s jelenem, kterého nám vybrala Lilac. Byl jsem rád, že to udělala, já si v té chvíli vůbec nebyl jistý. Jak se vybírá dobrý kus? Když jsem už ale byl od tohohle břímě oproštěn, mohl jsem se věnovat štvaní. Tak se tomu říkalo, že? Fakt, že tahle část lovu stojí na mě, mi pomáhal se držet od jakékoliv paniky. Musím jim pomoct!
Když jsem se odrážel od země, abych se jelenovi zakousl do stehna, mnou projela vlna jakési lítosti. Nebo žárlivosti? Chtěl jsem být ten, kdo se vrhne jelenovi po krku, kdo ho skolí a kdo bude ten vítěz. To, že se ale Lil a Tesai postavili ke mně z každé strany mi to ale znemožnilo. Tvrdě jsem dopadl a zaťal zuby do křečovitě ztuhlých svalů. Ten jelen musí mít hrozný strach, napadlo mě zběžně. Do úst se mi nahrnula horká krev, ne nepodobná té, kterou jsem cítil, když jsem se porval s bratrem. Taky ale zaplašila většinu pochyb. I když jsem to nebyl já, kdo ho doopravdy skolí, poslal jsem tam svou nejlepší kamarádku, která si tohle rozhodně zaslouží. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tam neposlal ji namísto Tesaie právě pro to, že jsme byli už tak dlouho kamarádi a chtěl jsem si u ní co nejrychleji smazat černý puntík.
Jelen stále uháněl, ale se čtyřmi zavěšenými vlky to už bylo podstatně pomalejší. Ještě chvíli! Hluboce jsem zavrčel, začal škubat hlavou ze strany na stranu a pokusil se zadními tlapami přibrzdit jeho běh. Stále byl ale hrozně rychlý. Takhle nás ze sebe setřese! uvědomil jsem si s hrůzou. Musel jsem něco dělat, ale byl jsem bezbranný. Visel jsem mu na stehně a zadní tlapy mě začínaly pekelně bolet z ne úplně rozumného rozhodnutí ho brzdit. Jak můj strach stoupal, v hlavě se mi čím dál tím hlasitěji začal ozývat dusot jeho kopyt, který byl až moc podobný s mým tepem. Bumbumbumbumbum. Skoro jsem ty jeho nohy viděl, jak naráží do vlhké hlíny a vyhazují ji ve velkých kusech za sebe. Měl jsem pocit, že ti můžu ohmatat jeho kopyta a cítit všechny oděrky. A jak jsem hmatal, tak jsem je taky mohl chytit jako do zubů. Šlo to jen s jedním kopytem, ale i to mohlo být dost. Ve chvíli, kdy opět vyskočil a cítil jsem, že předním kopytem se téměř dotýká země, silně jsem jeho nohu sevřel a prudce jí trhl dopředu. Ohavně to s ní zapraštělo, celé jeho tělo se skácelo k zemi a my s ním. Jeho zadnice se ale k mému překvapení nezabořila do země, ale vyletěla vzhůru spolu se mnou.
Když jsem se znova vzpamatoval, ležel jsem znova na zemi. Náraz mi vyrazil dech, ale uvědomil jsem si, že pořád křečovitě svírám už značně pochroumanou nohu, která se nehýbala. Chvíli jsem zmateně mžoural kolem, ale nejspíš jsme měli štěstí. Jelen neběžel tak rychle, aby se opravdu převrátil na záda. Pak bychom dopadli teda mnohem hůř. Hodil jsem rychlým očkem po všech členech smečky, jestli jsou v pořádku a jestli ho Lil už dorazila.

Sjon taky!

Po pár chvílích naprostého nadšení z lovu mi začalo docházet, že jsem na to sám. Nebo spíš, že já mám vést a úplně nevím, jak. Uvědomil jsem si to nejspíš ve chvíli, kdy se máma odklonila a já stále běžel a snažil se čapnout po nějaké noze. Uhnat, musíme je uhnat, musí být unavení, říkal jsem si, abych v duchu nezačala panikařit.
Ve chvíli, kdy se vedle mě zařadila Lilac, neskutečně mi odlehlo a úlevně jsem se zasmál. Jasně, že na to nejsem sám. Ta chvilková panika byla nejspíš jen krátkej zkrat. Jasně, že jsem měl další vlky, které nejen vedu, ale kteří mi pomůžou. Mezitím, co jsem se strachoval o svůj úkol, Lilek už zmerčila naši kořist. Perfektní, přikývl jsem s širokým úsměvem. Pořád jsme uháněli ve vysoké rychlosti a na další pochyby nebo myšlenky mimo už nebyl čas. Několikrát jsem těsně zvířeti uhnul z cesty, když mi kolem hlavy proletělo obrovské kopyto.
Konečně jsem přestával cítit strach. Adrenalin mě úplně celého pohltil a nebýt posledního zbytku soudnosti, nejspíš bych si na něj troufl úplně sám. Začínal jsem ale cítit ve svalech, že už nemůžu běžet tak rychle, jak předtím. Museli jsme něco rychle udělat, protože pak bychom byli unavení taky. “Lil,“ křikl jsem mezi hlubokými nádechy. “Krk! Tesai, bok!“ zavelil jsem a dovolil si se ohlédnout na brášku. V kratičké sekundě jsem se rozhodl, že by měl taky pomoct. “Pomož, Tesaiovi, pověs se mu na bok!“ houkl jsem na Nemesise bez dalšího přemýšlení.
Ještě chvíli jsem utíkal a sledoval, jestli se nikomu nic nestalo, načež jsem se taky odrazil a zahryzl se tomu zvířeti do stehna. Okamžitě jsem pocítil náraz, jak vykoplo nohou dozadu, ale jen jsem silněji stiskl čelisti a snažil se nepřemýšlet, že teď za ním vlaju jako druhý bílý ocas. Doufal jsem, že Lilac a Tesai vepředu odvedou dobrou práci, zatímco ho já zpomalím, jak to jen bude možné.

Postával jsem na místě, ale už jsem cítil, jak se ke mně blíží to nadšení, které se pomalu blížilo. Lovy jsem měl rád, ve chvíli, kdy jsem uháněl za kořistí a pak se jim zakousl do krku, bylo něco kouzelného. Nechtěl jsem se ale před smečkou tvářit jako malý prcek, který se hrozně těší na další hru. Už jsem přece smečkový lovec. A třeba bych se i brzo mohl dostat i na deltu, pokud se tenhle lov povede, těšil jsem se. Postavení pro mě až tak moc neznamenalo, ale to, že mi rodiče věří, naopak bylo důležité.
Byl jsem na sebe hrdý, že mi máma svěřila celou skupinu na lov. Do koutku mysli se mi už začínala ploužit mírná nejistota, přece jenom jsem naposledy lovil jen jako pomocník Lucy. Aspoň, že mi pomůže Lil. Široce jsem se na ni zazubil, když mi ji mála přidělila a spiklenecky mrkl. Že by naše první dobrodružství? “Prosím tě, jaké hlouposti bychom mohli udělat?“ andělsky jsem se na mámu usmál, neměl jsem momentálně sílu ovládat svoje nadšení, které tryskalo snad do všech stran. Hned potom jsem ale přece jenom přikývnul, aby věděla, že její slova neberu na lehkou váhu. Na Tesaie jsem se taky mile usmál. Už mám vlastní skvadron, klukovsky jsem se těšil.
Nevěděl jsem, co jim říct, pořád jsem neměl pořádné tušení o přesném plánu a správné domluvě ve skupině. Měl jsem jim vyložit úplně celý plán? Naštěstí to všechno zastala máma. Nebylo to moc strohé? Nahnat, připojit a lovit. Ízy pízy. Mamka ale na nic nečekala, po svém proslovu vyrazila za kořistí. “Do toho, týme!“ stihl jsem se ještě na ty dva zazubit, mrknul jsem na brášku a vyrazil za mamkou. Tušil jsem, že by stejně moc neocenil další slova stylu „dej na sebe pozor“. Hlavně, nebyl pitomý a byl i tak velký, že se o sebe dokázal postarat.

Vyrazil jsem za mámou, která naštěstí zatím moc daleko nebyla. Tiše jsem broukl, aby věděla, že tu jsem. Dostanu ještě nějaké instrukce? Když najednou zmizela, pochopil jsem, že asi ne. Nevadí. Povedlo se mi to jednou, povede se to i podruhé. Vzhledem k tomu, že jsem ji najednou neviděl, nevěděl jsem, kde vlastně je. Toliko ke souhře, povzdechl jsem si, ale o stejný kousek jsem se nepokoušel. Povedlo se mi to zatím jednou. Měl jsem dojem, že jsem zaslechl máminy kroky a tak vyrazil taky, nejspíš o chvíli za ní. Když se znova zviditelnila, byl jsem pořád za ní, ale několika delšími skoky jsem ji dohnal a začal chňapat zuby po stehnech zvěře. V loveckém nadšení se mi jen matně zdálo, že něco takového vyprávěla Lucy. Rozehnat je a pak vybrat nejlepší kořist.

← Asgaar přes Medvědí řeku

Nemesis cestou zmkl a ani já jsem se najednou neměl k řeči Cestou z lesa jsem se nenápadně ohlížel, jestli náhodou nezahlédnu černý kožíšek s bílými zády, ale Nym nebyla vůbec nikde k nalezení. Kde ses ztratila? zoufal jsem si a snažil se to moc nedávat najevo. Máma vyrazila už dopředu před námi a kolem nás proběhlo několik vlků, kromě Tesaie, který mi už ani nevěnoval pohled. Znám je? proletělo mi automaticky hlavou, ale ny tyhle dva jsem si pamatoval.
Ten hnědý se jmenoval asi Castor a naposledy jsem ho viděl se čumáčkovat s Laurou. A kde je ta? Ostatně, čekal jsem, že když dorazíme k mámě, bude tam stát Lucy, jenže i ta zmizela. S bráchou jsme šli na chvostu zástupu a skoro jsem tiše zakňučel. To se snad u nás ztrácejí vlčice, jakmile si najdou partnery? Nym byla pryč, Laura taky Etney naznačoval, že má Lucy rád a kde byla? Nikde. “Už jsi byl na lovu?“ prohodil jsem k bráškovi zamyšleně. Nechtěl jsem, aby se tu cítil vystrčeně, ale kdo ví, jak to cítil.
Skoro ve mně hrklo, když jsem zahlédl černobílý kožíšek, ale to byla Lilac. Úsměv se mi široce roztáhl. Nebyla to Nym, ale radost jsem měl skoro stejně velkou. “Lil,“ zavrtěl jsem šťastně ocasem a otočil se na mámu, abych si poslechl plán.

//Rychlopost v průběhu přednášky, tak se omlouvám za případné překlepy

Tiše jsem si povzdechl. Trochu mě urazilo, že nad vším, co jsem teď řekl, brácha jen mávnul tlapkou. Chtěl jsem bejt dobrym starším bráchou, ale zase když jsem se na něj díval, tenhle typ asi nepotřeboval. “Tak fajn,“ řekl jsem, abych to jen nepřešel mlčením, i když kdo ví, jestli mu ne tom vůbec záleželo. K mámě to nebylo moc daleko a už z dálky jsme viděli i toho druhého vlka. Lámal jsem si hlavu s tím, kde jsem ho viděl, ale nemohl jsem si vůbec vzpomenout. Nepáchl ničím jiným než naším lesem, jak třeba Rez, takže jsem ho určitě musel znát ze smečky.
“Ah, Tesai,“ usmál jsem se, ale on nevypadal moc nadšeně. Co jsem mu provedl? Tvářil se ale docela uraženě. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale měl jsem pocit že je to zbytečný. Otočil jsem se radši na mámu. Lov? přiklopil jsem uši k hlavě a vrhl na ni pohled s tichou otázkou. Když jsem od ní odcházel, vypadala, že každou chvíli umře a teď chce jít lovit? Ale taky mě trápily moje velké řeči, které jsem vykládal Nym, jak jsem velkým lovcem, ale stejně ho musea uspořádat máma. Příště, slíbil jsem si. Nechtěl jsem se trápit dalšími věcmi ohledně naší rodiny.
Otočil jsem se na brášku. “Půjdeš taky? Aspoň si můžeme vynahradit ty zajíce,“ usmál jsem se na něj smířlivě. Když nechtěl, abych mu kecal do jeho názorů, tak jsem to neměl v úmyslu. Možná trochu sobecky mě trápila víc moje oblíbenost u mladších sourozenců než jejich zasmušilost. Pokud mě nebudou mít rádi, tak jim můžu do věcí těžko kecat. A navíc, horší jak Etney už snad nebudou.

→ Náhorní plošina přes edvědí řeku

Oba dva s bráchou jsme se dívali na místo, kam Shireen zmizela. Pořád se ve mně trochu prala touha za ní vyrazit, přece jenom, nikdo jiný tu nebyl a já jsem by jaksi její starší brácha. Ale tak do háje, jak to, že tu nikdo není? “Jo tak holčičí věci?“ zasmál jsem se nad chytráckou poznámkou Nemesise. Tak nějak jsem tušil, že ani on neví, kam vlastně sestra šla. Nejspíš jsme ji už začali nudit, povzdechl jsem si.
V hlavě jsem si radši začal přehrávat všechno, co jsem o lovu věděl, abych to bráškovi dokázal dobře vysvětlit. Už to s ním někdo dělal? Cítil jsem se hrdý, že ho můžu něco naučit, až jsem trochu ignoroval fakt, že i když jsem smečkový lovec, zas tak dobrý nejsem. Ani jsem mockrát nelovil.
“A jsi si jistý, že máme tři barvy? Koukni se na svůj kožíšek, já vidím aspoň deset,“ odpověděl jsem mu chytrácky. “A navíc, pokud ti jde o černou, šedou a bílou, máma i Away mají červený oči. A ty se Shireen zase zlatý,“ snažil jsem se mu trochu narušit názor. Etneyho jsem to vysvětlování odmítal zařadit. “A neznáš Fiéra?“ nahodil jsem další argument, ale zdálos e mi, že nic z toho nemá pořádnou tečku na konec. “Koukni se, kdybych se zamiloval do úplně zrzavé nebo hnědé vlčice, bylo by to jedno. Nechtěl bych si vybírat partnera podle toho, jak vypadá a ne podle toho jak je mi s ním dobře. Je to na celej život, takže radši být šťastný, než se trápit s někým, kdo vypadá podobně jako já.“ Páni. To jsem opravdu řekl já? Cítil jsem se hrozně dospěle, jako kdyby za mě na chvíli mluvil táta.
Ah. Usmál jsem se trochu nuceně. “Jo, měla by dorazit každou chvílí,“ přikývnul jsem. “Jen si musela něco zařídit… Holčičí věci.“ Doufal jsem, že se jí nic nestalo. A nebo aby někde nezabloudila, i když jsme už měli Asgaar na dohled. Než jsme stihli vyrazit, tak se ozvala máma a mně spadl ze srdce kámen, o kterém jsem skoro nevěděl, že ho mám. “Takže už její líp,“ vydechl jsem s úlevou. “Tak třeba příště,“ slíbil jsem mu a vyrazil za mámou. Už z dálky se mi zdálo, že nevypadá na umření. “Ahoj mami,“ pozdravil jsem ji trochu rezervovaně. Nevěděl jsem, jak na tom stojíme od minula. Vedle ní stál vlk, na kterého jsem si matně vzpomínal, ale jméno mi už unikalo. Jemně jsem mu pokývnul. A o tom to přece všechno je, ne? Vůbec se vzájemně ve smečce neznáme. “Promiň, jak se jmenuješ? Vím, že jsem si to pamatoval, ale dlouho jsme se už neviděli,“ vykročil jsem k němu se vstřícným úsměvem. Pokud jsem chtěl smečku změnit, musel jsem začít hned.

Když se Shireen po delší době ozvala, byl jsem skoro překvapený. Co mě ale překvapilo mnohem méně byla slova, která z ní vyšla. Vnitřně jsem si povzdechl. Už jsem se pomalu smířil s tím, že moji mladší sourozenci jsou trochu utrhlí z řetězu, minimálně víc než jsem byl já. Čím to bylo, že mě skoro nespustili z očí?“ přemýšlel jsem trochu posmutněle. Nelíbilo se mi to, vůbec, ale asi jsem za to vinu nesl i já.
“Ne že bych o tom pochyboval,“ prohodil jsem k Nemesisovi tónem, který byl silně pochybovačný. “Ale co by tak mohla mít důležitého k zařizování?“ Nedokázal jsem si představit, co by to tak mohlo být, ale nejspíš se jen rozhodla, že se nudí a… Utekla. Sklonil jsem se ke skále a zaposlouchal se do zvuku jejích kroků. Ne že bych to nečekal. Sotva jsem ji zachytil kdesi v dálce, jak si to peláší pryč z lesa. Neřeš to, dal jsem si dobrou radu. Zdálo se mi ale, že kousek od stromů se prohání pár ušáků. To by se mohlo hodit.
“Hádám, že se Shireen o sebe umí postarat, že?“ ujistil jsem se u brášky. I kdyby mě nebolelo za krkem, tak bych ji už dost možná ani nedohnal. A něco mi říkalo, že bych ji musel dotáhnout domů za zátylek, vřískající a vrčící. To ať si dělají rodiče, já jsem jen brácha. “Myslím, že něco najdem, zdálo se mi, že v kopcích nad lesem to docela žije,“ pousmál jsem se nadějně. “Ale i zmrzlej králík je dobrý úlovek,“ pochválil jsem ho. Kousek ucha jsem schoval do díry stromu, o kterém jsem si byl jistý, že ho ještě najdu.
Ke kopcům jsme vyrazili už jen ve dvou, ale aspoň to byl ten sourozenec, kterému jsem začínal docela rozumět. “Dobře,“ usmál jsem se. “Jen jsem tím chtěl říct, že měla nejspíš podobnou výchovu jako my doma,“ vysvětlil jsem, ale hned se mi ta věta nezdála úplně přesná. Vypadalo to, že moje dětství a to jejich nebylo úplně stejné. “Jako my…?“ naklonil jsem hlavu na stranu. “Proč by mělo záležet na barvě srsti?“ zasmál jsem se nechápavě. “Znám spoustu skvělých hnědých vlků,“ namítnul jsem, i když měl pravdu v tom, že většina mých nejbližších byla opravdu černobílá. Celá rodina, Meiný. Lilek i Nym. “Ale pokud tě to uklidní, nemá ani jeden hnědý chloupek,“ zazubil jsem se a myšlenky mi znova trochu utekly stranou k partnerce.
Pro to mě další otázka zastihla trochu nepřipraveného. “Uhm,“ odkašlal jsem si. “Hlavní lovec je tu Lucy, znáš ji ne? Hnědý záda, jinak bílá a zelený šátek na tlapě. No. A pak jsou tu ochranáři smečky a snad i vlci, kteří by se měli starat o vlčata,“ vysvětlil jsem a probodl ho zvědavým pohledem. Měli by se starat o vlčata. Kde vůbec ti vlci byli? “A pak jsem tu já, něco jako lovec v zácviku,“ dodal jsem jakoby mimochodem.

→ Zelené nory

← Východní Galtavar přes Mahtaë
Měl jsem dojem, že mi už rána tolik nekrvácí. Ne že bych předtím věděl, jak moc mi krev tekla, ale zdálo se mi, že už jsem necítil šířící se teplo. A taky už to až tak nebolelo, jen ploška chladila v chladném vzduchu. Měl bych se asi radši asi někde umýt… pomyslel jsem si unaveně. Jakmile jsme vlezli do lesa, dopadla na mě větší únava, než jsem původně čekal. V přítomnosti Rez jsem byl ještě nabitý energií a ostražitý, ale doma to už bylo horší.
“Tak dobře,“ přikývnul jsem. Už z toho, jak se na mě kabonili, jsem tušil, že další komandování moc nepomůže. “Máte ale teda pořádnou kuráž, že jste se do něčeho takového pustili,“ musel jsem jim přiznat s hrdým úsměvem. To, že zahnali nebezpečného vlka, bylo vlastně docela super.
“No, doufejme, že brečet bude moct,“ povzdechnul jsem si tiše. Schválně jsem naši trojici nenápadně vedl mimo místa, kde jsme se servali, protože mě najednou přepadl strach z toho, co když tak opravdu leží v tajícím sněhu mrtvý. Nemysli na to, potřásl jsem hlavou. “No a povíte mi teda, co jste tu prováděli? Nějaká další zajímavý dobrodružství, kromě napadání dospělých vlků?“ nadhodil jsem s úsměvem. Chtěl jsem o nich vědět co nejvíc a třeba jim ukázat, že domov není až tak špatný. Možná by potřeboval trochu pomoct, ale rozhodně je to skvělý domov.
Po Nemesisově narážce na „kamarádku“ jsem se vesele zašklebil. “Je to kámoška. Nemůže to být kámoška i něco dalšího?“ mrknul jsem na ty dva. I když Shireen nemluvila, viděl jsem, že poslouchá. “Řekněme… Že je to moje partnerka,“ přiznal jsem a znova pocítil příjemně teplo v hrudi. Skoro jsem se z toho zalkl. “A doufejme, že brzo dorazí, abyste ji mohli taky poznat. Myslím, že se vám bude líbit. Její máma je podobná té naší, znova jsem se šťastně křenil.
“No,“ vydechl jsem. Nechtělo se mi, nejradši bych někde usnul, ale slib byl slib. a já byl oďhodlaný odteď svoje sliby doopravdy plnit. “Les zjevně pořád stojí, takže jste připraveni na lov? Nemesisi? Shireen?“ usmál jsem se na ně. Dlouho jsem nelovil a jenom pomyšlení na něj mi dělalo radost. Snad někde po cestě mě i nabije energií.

Asi by mě měl Nemesisův široký úsměv znervózňovat, ale to bych nesměl být rád, že nejsem jediný, kdo bratra nemá rád. A taky mě těšilo, že jsem u obou nejspíš docela stoupnul. To, že jsem si dokázal vydobýt oblíbenost u svých dvou mladších sourozenců, když byli malí, mi dávalo naději, že třeba naše smečka může být jednou velkou rodinou, pokud budeme chtít. A taky fakt, že mě už víc sourozenců mělo rádo, než nemělo, byl taky fajn pocit. “Ale já asi úplně ne,“ povzdechl jsem si tiše. nebyl jsem si jistý, co od něj čekat, ale o druhou rvačku v řadě jsem nestál. I u té první jsem nejspíš zareagoval přehnaně.
Nechtěl jsem to dávat najevo, ale v přítomnosti vlčice jsem se cítil docela nepříjemně. Vůbec jsem nečekal, že se bude ke mně takhle chovat. Ještě nikdo to, kromě Nym neudělal. Pro všechny jsem byl jen malé vlče, které začíná růst, ale pořád je to dítě. Někde hluboko v nitru mě to docela těšilo, ale to přebíjela nejistota a provinilost vůči Nym, i když jsem za to vlastně vůbec nemohl. Kde vlastně Nym byla? Potřeboval jsem si s ní promluvit o hodně věcech.
Zašklebil jsem se, jakoby se nic nedělo. “Děkuju,“ zazubil jsem se na ní. “A to my jsme ta hodnější půlka,“ zčásti jsem zažertoval a docela mě potěšilo, že naši smečku pochválila. Byl jsem na ni hrdý, i když jsem o ní začal mít pochyby. “Věřím, že tvoji potomci budou jednou tky silní,“ plácnul jsem, chtěl jsem, aby to vyznělo dospěle, ale připadal jsem si trochu jako blbeček. Říkají se takové věci? “Oh. Jsem Sionn. Z Asgaaru,“ usmál jsem se hrdě a rozhodl se, že možná není až tak špatná. Vlastně bychom si mohli docela rozumět. Nym by jí měla ráda.
Nym by se ale nejspíš líbili i ti dva. “Jojo jasně, hlavně žádný výrazný nadšení,“ zazubil jsem se na Nemesise. Pořád mě překvapovalo, kolikrát ten prcek pokrčil rameny a to, že Shireen byla ještě tišší, nedělalo nic jednodušším. Když už byla vlčice pryč, starostlivě jsem si je prohlédnul. “Jste ale v pohodě, že?“ po jistotu jsem se zeptal. “Ale dobře, můžeme zkusit něco ulovit. Jen bych rád zkontroloval domov, jestli náhodou mezitím nelehl popelem,“ zasmál jsem se, ale moc dobře jsem si pamatoval kouř na nebi v minulém létě. Kdo ví, co hořelo. Nezapomněl jsem opatrně vzít do tlamy bílou trofej a vyrazil směrem k domovu, který ukazoval Nemesis.

→ Asgaar přes Machtaje

“Jo, já taky,“ zamrmlal jsem tiše na souhlas a těkl okem po vlčici. Byla zjizven, měla i ukousnuté ucho jako já. Taky ji napadli? Otřásl jsem se. Rodiče říkali, že útočili na víc vlků, ale zatím jsem se nesetkal s nikým jiným, kdo by od nich měl taky něco na památku. Kromě Meinera. Nejspíš přesně znala to nebezpečí, ale jak jsem jim to měl vysvětlit? Věděl jsem, že jim to nahlas popsat nemůžu, už to, že jsem si na to pamatoval, bylo příliš. Někdy jsem si říkal, že bych an to nejraději znovu zapomněl.
Když se bráškův výraz změnil z otráveného na zaujatý a zabodnul do mě svoje žlutá očička, nebyl jsem si jistý, jestli to byl dobrý nápad, že jsem mu to řekl. “Vždyť jsi slyšel, ne?“ povzdechl jsem si nervózně. Najednou se mi o tom vůbec nechtělo mluvit, především před cizí vlčicí, která měla silně pochybné chutě na vlky. “Až se vrátíme domů, můžeme to zjistit,“ navrhl jsem. “Pokud ovšem nechcete jít dřív lovit,“ dodal jsem s mrknutím na ty dva uličníky. Když chtěli tak vehementně krmit smečku, proč ne. Starají se o to víc než já, bolestivě mě bodlo.
“Uhm, byl… byl jsem zmatený tou otázkou,“ vykoktal jsem, když se atmosféra změnila. Vůbec jsem nechápal, co ta vlčice dělá a… jaký názor na to mám já. Byl jsem hrozně zmatený, bily se ve mně věci, kterým jsem nerozuměl a mátly mě. Polkl jsem a prudce vtáhl vzduch dovnitř. Chtěl jsem jí říct, ne díky, nechci, ale hlas se mi nějak zasekl v krku. Nemohl jsem odtrhnut pohled od jejích očí, které byly docela… Ne, nemysli na to, nemysli na to, mysli na Nym. Nym. Máš rád Nym, utnul jsem jakékoliv další zrádné myšlenky.
Až když se začala křenit a uklidnila mě, že o nic nešlo, jsem mohl konečně vydechnout. Taky jsem se zasmál, ale znělo to poněkud nervózně. “O uších jsme se nebavili, ale hádám, že by to nezůstalo jen u nich,“ zazubil jsem se už docela uvolněně. Vlčice mě ale pořád trochu znervózňovala. “Ne, nic nebude. Co se tak vrháš do toho být stýčkem?“ vypláznul jsem na zklamaného bráchu jazyk. “Nevěděl jsem, že toužíš po takové zodpovědnosti.“