Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem rád, že se aspoň tohle doma nezměnilo. Něžně jsem se na mámu usmál, když mi olízla nos, a přisunul jsem zadek trochu blíž k ní, abych se jí dotýkal bokem. Nevypadalo to, že by mezi námi zůstaly nějaké špatné pocity od posledního setkání a tak jsem doufal, že to tak zůstane. “Já taky,“ zamumlal jsem a trochu ztraceně zahrabal tlapkou v suché zemi, která i tady v lese byla smíchaná s pískem.
“Um,“ začal jsem trochu nejistě. “Po lovu jsem si chtěl pročistit hlavu a vychodit únavu,“ přiznal jsem popravdě, ale nezmínil to, že jsem předtím skoro skočil po Lilac. Na to jsem zrovna teď nechtěl myslet. “A pak jsem potkal Meinýho. Meinera. Pamatuješ se na něj? Napůl černý, napůl bílý vlk, co mě…“ zarazil jsem se a dal si pár vteřin ticha. “Když mě zachránil loni v zimě,“ dokončil jsem po chvíli, když jsem si už byl jistý, že to zvládnu vyslovit. O tom jsem ale teď mluvit nechtěl. “Našel si smečku někde na severu u té dlouhé řeky. A to mi tehdy říkal, že je rozený tulák a smečky mu nesedí,“ zasmál jsem se a marně si snažil vzpomenout, jak na něj minulý rok reagovala. Jestli ji to nakonec ještě víc nenamíchne, ale měl jsem dojem, že se hádal s někým jiným.
“Ale už jsem tady. A nehodlám se moc zdržovat mimo domov,“ ujistil jsem ji, protože se mi zdálo, že ji tohle trápí. Vždy, když jsem se vrátil, ptala se na to samé. Otočil jsem se na tátu, který se rozvaloval o kousek vedle. Usmál jsem se. Pořád pro mě bylo trochu zvláštní vidět rodiče jako… Normální vlky. Kteří dělají normální věci a nejsou to „jen“ supervlci, kteří řídí svoje děti i celou smečku. “O čem?“ ostražitě jsem nastražil uši. Znělo to vážně a trochu jsem se obával, co by to mohlo být.

← Vyhlídka

Jakmile jsem vklouzl do lesa, cítil jsem se o moc líp. Na chvíli jsem se zastavil a zaposlouchal se do zvuků lesa, které mi byly tak známé. Doma… spokojeně jsem zavrněl a d čumáku natáhl známou vůni tlejícího listí. Ani jsem si neuvědomil, jak moc zbožňuju tenhle pach. Hned jsem se dokázal trochu uvolnit.
I když jsem slyšel šustění zvířat a hmyzu, nezdálo se mi, že by se u nás něco moc dělo. Kde zase všichni vězí? divil jsem se, i když jsem se zrovna taky vrátil domů z toulek. I když mi to dělalo starosti už jenom kvůli tomu, že se zdálo, že se naše smečka pořád zmenšuje, byl jsem na druhou stranu vděčný, že můžu být chviličku sám na místě, které jsem tak dobře znal. Asi jsem trochu drze opomenul zavytí na hranicích, ale líbilo se mi takhle se plížit nocí. Jako duch, uchichtl jsem se.
A to mi připomínalo… Zatím se mi to povedlo jen jednou, ale když se to stalo poprvé, musí to jít znova, ne? Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl. Výdech. Nádech. Výdech. Ještě jeden nádech. S dalším výdechem jsem pocítil mírné mravenčení v tlapkách, které se šířilo tělem. I když už přešlo, pořád jsem cítil hodně slabé brnění, jak mi magie procházela tělem. Pomalu jsem otevřel oči a svět byl úplně stejný jako před chvilkou. Stalo se vůbec něco?
Když jsem se podíval na svoje tlapky, neviděl jsem je. “Oh, tak tohle je skvělý,“ zamumlal jsem si s úsměvem a skoro mě překvapilo, že svůj hlas slyším. Když jsem ale vyrazil dál, vlastní kroky jsem neslyšel, i když jsem zcela jasně po zemi šlapal. Ohromeně jsem se ohlédl za sebe, jako kdybych tam mohl zahlédnout nějakou známku toho, že jsem tudy prošel. Bylo ale sucho a tak jsem ani nezanechal žádné otisky. S pobaveným smíchem jsem se teda vydal lesem, prodíral se ním tentokrát opravdu jako duch.
Netrvalo dlouho a narazil jsem na mámu, která tu stála sama, zacítil jsem ale i pachy cizích vlků. Pousmál jsem se a neslyšně se vrátil o několik metrů zpátky, než jsem se znova zviditelnil. Měl jsem strach, že to nepůjde, ale po pár pokusech usilovného myšlení na to, že chci být vidět jsem znova ucítil mravenčení. “Ahoj mami,“ zavolal jsem na mámu, když jsem se k ní blížil. Bez dalšího slova jsem se k ní posadil a zadíval se směrem, kterým se dívala ona Tohle je příjemné ticho, řekl jsem si s trochou lítosti.

← Kiërb přes Východní hvozd

Nejspíš jsem si to neuvědomil, když jsem si povídal s Meinerem, ale teď, potmě jsem viděl, že všude je hrozně moc písku? Když jsem proběhl lesem a pak vyběhl na vyhlídku nad naším lesem, zmateně jsem se rozhlédl. Okolí nevypadalo moc jinak, ale všechno mělo trochu nažloutlý nádech. Při vzpomínce na to, co se u nás doma stalo před rokem mi přeběhl mráz po zádech. Snad se doma nic nestalo, sevřelo se mi srdce, ale pokud se tahle pohroma šířila celou zemí a nic z výšky nevypadalo katastrofálně, snad podobné to bylo i u nás doma.
Pár spadaných stromů nás nezabije, uklidňoval jsem se, zatímco jsem klusal zase z kopce dolů. Cestou jsem přemýšlel o svém setkání s Meiným. Vůbec neprobíhalo, jak jsem si představoval a doteď jsem byl zmatený. Utekl jsem odtamtud jako zbabělec? Možná. Nejspíš. Pocítil jsem touhu se vrátit a… Co bych mu tak řekl? Měl jsem trochu strach, že by to ničemu nepomohlo.
Brzo se určitě uvidíte. Už víš, kde bydlí, uklidňoval jsem se a radši se rozhodl soustředit na scházení z kopce. Na písku mi to trochu podkluzovalo a nechtěl jsem se vysekat někde po cestě domů.

→ Asgaar

Těkal jsem očima kolem a necítil se zrovna nejlíp. Chvíli jsme seděli v úplném tichu, nikdo z vlků v okolí nemluvil. Nervózně jsem přežvykoval jazyk s pohledem upřeným do země; nebyl jsem na něco takového zvyklý, skoro pořád jsem věděl, přesně co říct, ale najednou mě slova úplně opustila. Dokázal jsem se omluvit i Lil, která na mě křičela. Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale hned jsem ten vzduch vydechl. Měl bych se dát dokupy, povzbuzoval jsem se.
“Já…“ začal jsem trochu nejistě. “Promiň. Asi mě nenapadají správná slova,“ přiznal jsem, snad poprvé od první chvíle. “Nejspíš… Nejspíš je to tím, že jsme se dlouho neviděli a naposledy to nebylo úplně nejšťastnější, že,“ trochu hořce jsem se uchechtl, abych zahnal nepříjemný pocity. Nevěděl jsem, jak obsáhnout všechno, co se stalo a zároveň tu nestát ještě další den. “Jsem ale rád, že jsem tě potkal. Opravdu,“ s potěšením jsem poslouchal, jak můj hlas pomalu sílí. Jen jsem se musel trochu uklidnit z toho překvapení. Už jsem nebyl malé vystrašené vlčátko.
“Tak potom jsem asi rád, že jsem to nezažil,“ pousmál jsem se. “Ale aspoň mi tě pořád připomínal. Myslel jsem na tebe často,“ přiznal jsem už bez pocitu staženého hrdla. Byl jsem odhodlaný ten nepříjemný pocit mezi námi rozehnat, ale zároveň mi začínalo docházet, jak dlouho jsem se zase neukázal doma.
“Třeba,“ přitakal jsem. “Třeba bych je někdy mohl vzít na návštěvu do vaší smečky? Pokud by to vaší alfě teda nevadilo,“ navrhl jsem a přemýšlel, co by udělala máma, kdyby k nám přišli Meinere a malý Santé. “I když je pravda, že na ně nejspíš narazíš i tak, mám tušení, že doma nebude ani jeden,“ zasmál jsem se, vrhl po něm srdečný pohled a vstal jsem.
“Asi bych se měl vrátit domů,“ povzdechl jsem si a trochu ztraceně hrábl tlapkou do země. Nechtělo se mi, chtěl jsem tu zůstat a napravit tuhle trapnou situaci s Meiným, ale… Teď jsem už věděl, kde ho najít. I když on to věděl celou dobu a ani jednou se neukázal. “Moc rád jsem tě ale viděl a… Snad bychom se mohli setkat znova? Při trochu lepší příležitosti a popovídat si o věcech víc,“ vřele jsem se usmál a udělal krok k němu.
Měl bych to udělat? Už jsem nebyl malé vlče a po téhle debatě jsem si ani nebyl jistý, jestli by mu to bylo příjemné. Ale i tak jsem chtěl něco udělat. Vykročil jsem teda k němu, jemně se čumákem dotkl jeho krku a široce jsem se na něj usmál. “Opravdu jsem tě moc rád viděl. A doufám, že máš radost i z toho přívěšku.“ S těmi slovy jsem se otočil a vyrazil pomalu pryč. “Mějte se,“ zamával jsem ocasem zbylým vlkům a vyrazil domů.

→ Vyhlídka přes Východní hvozd

Sice jsem byl rád, že jsem Meinýho znova viděl, z nějakého důvodu se mi ale hrozně svíral žaludek. Nechápal jsem to. I když jsem ho už dlouho neviděl, pořád byl v kategorii vlci, které mám hrozně rád, ale najednou se mi zdálo, že nedokážu přijít na správná slova.
Nepomohlo mi ani když se zeptal, kdo by se nad tou situací nepobavil. Zaraženě jsem přitiskl uši k hlavě a trochu zmateně a možná i lehce ublíženě na něj koukl. Jak to myslel? V nitru mi začalo vířit mnoho různých zmatených emocí a raději jsem jen polkl a neříkal nic. Celé tohle setkání se začínalo měnit na něco, co jsem úplně nečekal. Já bych se nad tím nebavil, hlesl jsem v duchu, ale nevěděl jsem, jak to říct nahlas. Byl jsem dost zmatený tím, co jsem prožíval uvnitř a přepadl mě strach z toho, co bych se dozvěděl, kdybych po něm chtěl nějaké vysvětlení.
Nadechl jsem se, když jenom mávl tlapou nad tím, co jsem říkal o mámě. Tušil jsem, že s tím nesouhlasí a já jsem byl původně taky naštvaný, pak jsem ale mámu dohnal k něčemu, co jsem doteď litoval. Odkašlal jsem si. “Udělala věc, kterou v té chvíli považovala za správnou. A z toho ji asi vinit nemůžu,“ dodal jsem, ale nebyl jsem si jistý, jestli ji obhajuju jen před ním nebo i částečně před sebou.
Chtěl jsem ho přimět mluvit, aby rozpustil nepříjemný pocit, který se mi usadil v žaludku, ale vypadalo to, že většinu mluvení budu muset obstarat já, i když jsem zrovna měl dojem, že mi zmizel vítr z plachet. “Třeba na to jen potřebuješ trochu víc času,“ nadhodil jsem a ohlédl se na ty dvě vlčice. Znal jsem obě. Jedna… se mě snažila nabalovat docela nedávno, u té druhé jsem se o to stejné snažil já. Zdálo se mi, že jsem teď tomu hrozně vzdálený.
Otočil jsem se zpátky na Meinýho. “Třeba ne. Třeba by byl k užitku jako jeho majitel,“ usmál jsem se a pozoroval, jak si ho navléká. Tak je to správně. Povzdechl jsem si. “Asi dobře,“ sklouzl jsem pohledem od něj pryč. “Poslední dobou je všechno dost… Zmatené. Ale snažím se dát věci do pořádku. Jo a taky mám mladší sourozence. Často pobíhají po Galliree, možná je někdy potkáš. Myslím, že by se ti Nemesis líbil,“ úsměv se mi roztáhl při vzpomínce na brášku. Dal jsem si za úkol ho najít, až se vrátím domů. A to by mělo být co nejdřív.

“To musel být aspoň milejší zážitek,“ věnoval jsem mu jemný úsměv. “Myslím, že se docela pobavila nad tím, že jsem si na nic nepamatoval. Na… toho vlka i to, co se stalo předtím,“ hlesl jsem tiše a uhnul pohledem stejně jako Meiný před chvilkou. Měl jsem skoro pocit, že se klepu. Mrzelo mě, že mezi námi teď visí spousta věcí, které jsem nedokázal pojmenovat a nevěděl jsem, jak se znova naladit na veselejší notu. Zdálo se mi, že ze sebe něco potřebuju dostat, ale teď na to nebyl čas.
Překvapeně jsem vydechl, když zmínil, že to viděl. Mě už vztek přešel, ale on vypadal, že ho to trochu žere. “Nemám jí to za zlý. Už tehdy to bylo hrozný a aspoň jsem dostal několik měsíců, kdy jsem na to nemusel myslet,“ řekl jsem chabě na její obranu, ale vzpomínky mě začaly vsávat dovnitř. Prudce jsem potřásl hlavou a nahodil jsem trochu nucený úsměv. “Ale teď je to už dobrý. Vyrostl jsem,“ řekl jsem a trochu se tomu zasmál. Bylo zvláštní o sobě takhle mluvit, když jsem se v některých chvílích cítil jako vlče. Nebo spíš jsem se chtěl do toho věku vrátit. Jak ale řekla Lil, to už nejde.
“Hmm,“ zamručel jsem zamyšleně, vděčný, že se mi dařilo nepříjemné vzpomínky pomalu odsouvat na vedlejší kolej. “Asi jo, ale už to vypadá docela slibně,“ zakřenil jsem se. “Pokud bys tam nebyl rád, už bys odešel, ne?“ zahýbal jsem obočím, ale v hrudi mě příjemně hřálo. Doufal jsem tedy, že se tam cítí dobře. Snad jo. Překvapeně jsem sledoval jeho pohled, když se mě zeptal, jestli to ještě potřebuju. “Ah,“ vydechl jsem. Na přívěšek jsem si už docela zvykl, připomínal mi Meinera, ale taky mi dával pocit jistoty. “Už nejspíš ne. Naštěstí jsem ho nikdy nemusel použít, i když kdo ví, jestli by vůbec zareagoval,“ pousmál jsem se a sklonil hlavu, abych ho ze sebe setřásl. Okamžitě mě přepadl zvláštní pocit. Takhle se Meiňo cítil, když mi ho půjčoval? Tohle ale bylo správné. Nikdy nebyl můj. “Ale i tak děkuju za zapůjčení,“ vřele jsem se usmál. “Často mi pomohl, i jenom tím, že jsem ho měl u sebe. Byl jsem pak ve větším bezpečí.“

Jemně jsem se pousmál, když mi pochválil i ty moje. “Prý jsou od Smrti,“ zamumlal jsem a trochu se otřásl nad tou vzpomínkou. Chtěl jsem mu toho hrozně moc říct, ale nevěděl jsem, jak. A co. A tak jsem jen stál, kousek od něj, zíral mu do oka a přemýšlel, co bych dělal jako malý. Teď jsem se mu už mohl zpříma dívat do očí, už nevypadal jako obr, ale pořád jsem cítil hroznou radost, když jsem ho uviděl. “Já… Um…“ odkašlal jsem si a těkl pohledem do strany. “Asi jsem ti nikdy pořádně nepoděkoval,“ dostal jsem nakonec ze sebe a zase navázal oční kontakt s naléhavým výrazem. “Potom, co se to stalo, jsem si na nic nevzpomínal… Moje máma… Ehm, máma mi vymazala vzpomínky,“ hlesl jsem na vysvětlení.
“Ale už si na všechno vzpomínám a jsem moc rád, že jsi to udělal. Že jsi mi zachránil život,“ dodal jsem s vřelým úsměvem a pocítil silnou touhu svého kamaráda obejmout, mezi námi ale právě tiše seděl malý Santé. “Tak to jsi v dobrých rukou,“ mrkl jsem na malého prcka. “Tady Meiný se kvůli mně vrhl na vlka, který mě chtěl sežrat a zachránil mě. Nemůžeš být v lepších packch,“ spiklenecky jsem mu pošeptal a Meinýmu věnoval široký úsměv. Chtěl jsem mu říct tak moc věcí, ale najednou jsem měl v hlavě úplně prázdno.
“Páni,“ vydechl jsem překvapeně a znovu se narovnal. “Nemluvil jsi naposledy o tom, jak budeš tulák navždy?“ laškovně jsem se zazubil. Byl jsem ale rád, že si našel nějaké místo, kam se vrací. Jsou v té smečce taky rodina? “Aspoň vím, kde tě znova najdu,“ dodal jsem vesele. Už jsem měl dojem, že se pomalu dostávám z překvapené zaraženosti, že ho vidím. “Rád bych tě potkával častěji než jednou ročně,“ navrhl jsem.

//takovej meh divnopost, pardon ;-;

Lhal bych, kdyby se mi to, co mi Lindasa řekla, nelíbilo. Podvědomě jsem se trochu ještě víc načepýřil, a kdyby nedorazil Meiný, přemýšlel bych, jak jí na to odpovědět. Vypadala hezky, ale… Není to Nym, bolestivě mě bodlo u srdce a radši jsem na chvíli odvrátil zrak. Opravdu jsem chvíli přemýšlel, že jen tak skočím po první vlčici, kterou uvidím?
To jsem se ale nesměl zrovna šklebit na vlka, kterého jsem neviděl už víc než rok. “Vypadáš… Jinak,“ hlesl jsem překvapeně. “Hezký černý oko,“ vesele jsem zamával ocasem. Třeba černé oči nebyly až tak zvláštní, jak se máma tvářila. A i kdyby, byl jsem rád, že další černé oči má zrovna Meinere. Až když se Lindasa znova ozvala, uvědomil jsem si, že tu nejsme úplně sami dva.
Trochu rozpačitě jsem ucouvl a hned se otočil na to vlče. “Ahoj Santé, já jsem Sionn,“ jemně jsem se na něj usmál a jemně ho šťouchl čumákem. “Zachraňuješ další vlče?“ zakřenil jsem se na Meinýho. Byl jsem stejně malý, když jsem ho potkal v lese? To bylo už tak hrozně dávno, že jsem si s překvapením uvědomil, že si nepamatuju na spoustu podrobností. Byl s námi tehdy ještě někdo? Měl jsem dojem, že ano, ale nevzpomínal jsem si, kdo. Možná máma?
“Jak.. Jak se máš? Stalo se ti něco nového?“ ptal jsem se kamaráda trochu rozpačitě, protože jsem si nebyl jistý, co mu říct. Napadlo mě znova mu poděkovat za to, že mě zachránil, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsou to vhodná první slova.

//alergie předána Santému, Arc o tom ví

Pobaveně jsem se uchechtl, když mě nazvala bezdomovcem. Možná jsem mohl tuhle šarádu protáhnout o něco déle, mohla to být zábava. Měl jsem ale pocit, že moc neocenila debatu s tulákem – kdo ví proč. Teď, když už jsem se nevydával za nikoho jiného, vypadala skoro spokojeně. Možná to můžu zkusit někdy příště, slíbil jsem si. “Jo takhle?“ zakřenil jsem se. “Ta tvoje smečka se pořádně nestará o svého nejdůležitějšího člena?“ mrkl jsem na ni s pobavený úsměvem, ale pokud by na to mělo přijít, lov by mi asi ani moc nevadil. Z našeho úlovku jsem si ukousl sotva malý kousek, než jsem zbaběle utekl před Lil. Zajímalo by mě, co asi tak dělá.
Nemohl jsem si nevšimnout, jak mě přejíždí pohledem a překvapilo mě, že se mi z toho v hrudi rozneslo příjemné teplo. Podvědomě jsem se trochu víc vyprsil. “Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptal jsem se s širokým úšklebkem. (//im so sorry :‘D) Laškovná nálada mě ještě úplně nepřešla a tahle pozornost mi nebyla nepříjemná. Stočil jsem zrak tím směrem, který ukazovala, a nakrčil nos. Nevěděl jsem, že tímhle směrem je nějaká smečka, ale já toho nevěděl asi víc. Nikdy jsem Gallireu pořádně neprozkoumal. Slíbili jsme si to s Nym, hořce jsem si pomyslel. “Je vaše smečka velká?“ zeptal jsem se zvědavě a ani si neuvědomoval, jak to mohlo vyznít. Byl jsem jen zvědavý a chtěl porovnání. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel, jestli je naše smečka velká nebo naopak malá.
“Mě taky, Lindaso z Mechu,“ oplatil jsem jí pozdrav. Kdyby se nerozkýchala v té chvíli, kdy jsem z relativní blízkosti zaslechl cizí kroky, nejspíš bych jí věnoval víc pozornosti a možná se i odtáhl, než se za pár chvil otřela o můj ocas, ale zrovna jsem zvedl hlavu, abych uviděl toho, kdo si to k nám šinul. Z hlasu ve mně hrklo, srdce mi poskočilo a na chvíli se mi zadrhl dech. Z toho překvapení jsem měl pár vteřin v hlavě úplně prázdno a neuvědomoval si, koho to vlastně slyším. Pak se ale objevil a já myslel, že sním. Nikdy v životě jsem neviděl jiného napůl černého a napůl bílého vlka a nemohlo být pochyb o tom, kdo to je. I když vypadal jinak. To oko nemá kvůli mně, proletělo mi hlavou s provinilým bodnutím. To druhé na mě ale pořád zíralo; tentokrát ale bylo stejně černé jako moje. “M… Meiný,“ vydechl jsem ohromeně a udělal jeden krok dopředu. V té chvíli jsem úplně zapomněl na Lindasu a nevšiml si ani vlče, které se mu motalo kolem nohou. Napadlo mě, že už se mu dívám zpříma do očí a ne směrem nahoru, jako naposledy. “J… Hrozně rád tě vidím,“ vydechl jsem a cítil se, že se snad brzo rozteču štěstím. Skoro jsem už ani nevěřil, že ho potkám! Byl jsem tak nadšený, že jsem si ani neuvědomil, že se mi hodně rychle naplnil nos a slzy, které se už už draly ven, byly jenom kvůli shledání s vlkem, který byl snad ještě pořád mým nejlepší kamarádem.

//To sis toho kýcháka nemohla nechat trochu déle? :babyrage:

//Jsem na jiném počítači, kterému dost vypadává a, tak se omlouvám, nejspíš si něco nevšimnu.

"Jednou tady, jindy zase jinde," pokrčil jsem rameny se skoro stejnou odpovědí jako před chvílí. Trochu se mi příčilo vyloženě lhát a "přiznat", že jsem tulák, ale když už jsem tuhle celou šarádu vymyslel, měl bych v tom asi i pokračovat. "Stačí se rozhlédnout dokola, znát svoje okolí a pak vybrat místo, kde se cítíš nejpohodlněji," dodal jsem jako ten největší profík. Co na tom, že jsem měl u nás v lese jedno, dvě oblíbená místečka, mimo kterých jsem skoro nespal. Prudce jsem se nadechl, když mě prokoukla. Do háje, zanadával jsem zklamaně. Najednou, jak jsem se už nemohl tvářit jako úplný cizinec, tajemný tulák, tak mi už tak krásná nepřišla. Pořád mi moje hrdost ale nedovolovala ustoupit a přiznat úplnou porážku. Povzdechl jsem si. "Jsi si jistá, že nejsem jen výjimečně dobrý lovec, který se dokáže o sebe postarat i úplně sám?" zeptal jsem se jí s pobaveným výrazem, ale už jsem se nesnažil zakrývat fakt, že jsem prohrál a prokoukla mě.
Úsměv se mi rozšířil, když se mi předstvila. Ani jsem si neuvědomil, že se můj cíl přesunul z projdeme se, abych ji sbalil k projdu se s potenciální novou kamarádkou. "Tak pardon," zašklebil jsem se. "Sionn, syn alf z Asgaaru a lovec smečky, takže by se dalo říct, že beze mě by všichni umřeli hladem," široce a tak trochu hrdě jsem se usmál. Možná být Sionnem možná není až tak špatný. Asi nemělo smysl se tvářit provinile, když mě úplně prohlídl a nevypadala moc pohoršeně.
O Mechové smečce jsem neslyšel, i když jsem si matně vzpomínal na mámin rychlokurz smečkami. "Bydlíte někde blízko?" zeptal jsem se zvědavě a těkl očima kolem, když jemně začenichala. Nikoho jsem ale neviděl, i když mě v nose mírně dráždila lehce povědomá vůně.

Lately I could not shake off feelings of being lost. It didn’t make any sense. I was, finally, at home with my family and possibly happy. Possibly. For some reason it didn’t seem like that. Ever since I came back things were different if not outright wrong. My new black eyes caused the argument that culminated in mom almost dying. After (surprisingly successful) hunt everyone disappeared but not before I almost jumped at Lilac. Of all females it was Lil. My best friend! My only sister form time I didn’t know I actually had one. Where is she, by the way? I would be overjoyed if I’d found Awnay instead of… Etney that particular night. Although still the most preferred option would be neither.
And once again, I was running away from uncomfortable atmosphere, from my responsibilities, from everything I knew even if for a little while. Just to take two or three free breaths, grind my teeth and come back in full strength to accomplish everything everyone expects from me. Everything I decided I had to take on myself because there was no one who could. The way long grass caressed my paws made me at least a little bit calmer. Just a few more breaths and then I’ll go, I promised to myself already sensing a lie in those words. When did I became this? Someone who needs to trick themselves to function as a proper member of a society? Well not so proper since you’re second in command, my subconscious helpfully added.
A quiet whimper escaped my mouth, totally involuntary. I was tired but refused to do anything about it. Because then I would have to also admit I miss her. God knows why she never came back after so lovingly expressing her feelings to me. Was all of it a lie then? crossed my mind not for the first time. ”Jesus,” I sighed, resting my head on grassy ground. The idea of a brisk walk was long forgotten. Not in the strolling mood. Not at all.
I definitely didn’t want to be the one who other talk like he’s the poor butthurt guy who’s girlfriend left him but at the same time I missed her terribly. I imagined her to be the rock I would lean on when needed and to be the same for her. Apparently, not everyone can be as happy as mom and dad.
And when I thought my day was bad enough, something appeared on the horizon. My first thought was wow, a deer herd!. They usually didn’t roamed meadows during day. The second thought was wow, someone must be hunting them, that’s some impressive speed, closely followed by huh, that’s just one animal and oh crap it’s coming right at me!. For a few seconds I couldn’t move a muscle and watched that peculiar beast who, apparently wasn’t a deer at all. It was all wrong. Its bigger bulkier body was carried on slim but undoubtedly strong legs with absolutely horrific hooves. No doubt it would take just one kick to crush m skull and kill me. What is this monster?
I wasn’t proud how close I came to contact with its legs. I managed to duck in the last moment when the beast loudly ran past me, not acknowledging me at all. Even its tail is all wrong, was the first thought after I realised I survived despite the brain freeze a few moments prior. ”What in the hell was that?” I yelped loudly just to give myself sense of reality. If I didn’t know anything I would consider all of this a dream. A quite weird and dangerous dream but weirder and more dangerous thing happened to me while awake.
I almost regretted the thing was so quickly gone, I’d love to take a second look. ”Or a second bite,” I muttered quietly with a little smile. I didn’t think anyone will believe me but a single tasting bite would be nice. If I believed in signs for above this could be one of those, telling me something about my situation I came here to think about. I dared a single look towards sand hills I couldn’t see but sensed he is there. Are you trying to tell me something? I asked the cheeky bastard. (I could also look the other direction towards her but that was completely out of a question. No one could make me do that.)
As expected, I received no answers and that strange animal didn’t come back. ”I should probably go back,” I sighed and trailed toward home. After few minutes I realized my feelings are not that heavy anymore and my hope in better days is restored once again. Who knows if it was simply due the shock or there was some divine influence after all.[]

Vzájemně jsme se pozorovali a mě začínalo docházet, že už ani studená voda nepomáhá. Moc. Nebylo to tak hrozné jako když jsem byl s Lil, kdy jsem měl co dělat, abych nezačal blekotat nějaké nesmysly, ale stejně ve chvíli, kdy jsem zachytil její stříbrný pohled, ve mně něco hrklo. Určitě jsem and ní ale neslintal. To rozhodně ne. Vůbec.
Nahodil jsem úsměv, o kterém jsem předpokládal, že je docela okouzlující. “Oh, tak různě,“ odpověděl jsem lišácky. Najednou jsem dostal potřebu být tajemný a ne jen Sionn, prostřední syn alf z Asgaaru, kappa. Chtěl jsem zkusit se stát někým jiným aspoň na chvíli. “Občas jsem tu, občas zase na jiném místě… Nerad říkám jen jednomu místu domov,“ vykládal jsem jako světaznalý borec, který tomu rozhodně rozumí. Plně jsem ignoroval logický hlásek, který mi připomínal, že jsem z domovského lesa vytáhnul paty sotva na pár dní v kuse. To teď nebylo podstatné.
“Oh,“ vydechl jsem. “Tak to se můžeme projít spolu, co na to říkáš?“ mrknul jsem na ní, neschopen v tom horkém opojení v mysli normálně přemýšlet. Že se ztrapňuju? Pfff. Ani náhodou. Jsem… Zkušený milovník. Světaznalý borec. Neříkal jsem to už před chvílí? “No a…“ odkašlal jsem si. “Odkud přicházíš ty? Máš nějakou smečku nebo… Jsi taky dcerou oblohy a hvězd?“ V téhle chvíli ke mně už ta trapnost celé situace dorazila. Aspoň trochu. Dcera oblohy a hvězd? Mírně se mi stáhl žaludek. Bože…

Zíral jsem do vody a přemýšlel, co vlastně teď dělám. Myslel jsem… Myslel jsem, že když se vrátím domů, všechno do sebe zapadne a bude to v pořádku. Namísto toho jsem dohnal mámu skoro ke smrti, Nym se vůbec neukázala a nakonec jsem chtěl svou nejlepší kamarádku. Do háje. Teď jsem tady a pořádně ani nevím, jak se dostat domů. Bezvadný.
Ještě jsem se ale nechtěl vrátit, nebyl jsem si jistá, co bych udělal, kdybych Lil a její hezké štíhlé nohy uviděl. Pokračoval jsem v zírání na svůj odraz a až v té chvíli si konečně uvědomil, že poprvé vidím to, co uviděla Nym. Mám opravdu černé oči, řekl jsem si přihlouple. Naštěstí jsem na sebe nemusel čučet až moc dlouho, po pravé straně se ozval jemný hlas.
Překvapeně jsem zvedl hlavu a uviděl vlčici. Hnědou. Byla hezká. Hlava se mi už nemotala jako když jsem stál před Lilac, ale i tak jsem se nedokázal zastavit a sjel ji pohledem. Ani jsem neměl sílu se okřiknout, ale přinutil jsem se podívat do stříbrných očí. “Tak trochu ano a ano,“ rozpačitě jsem se usmál.
Její zjevení vypadalo skoro… Magicky. Polkl jsem a snažil se zaplašit myšlenku, že to skoro vypadá jako osud. Pořád jsem se toho podivného pocitu ještě nezbavil. “A ty? Přišla ses zchladit, nebo se taky touláš?“ zeptal jsem se už s širším úsměvem, který vybízel, aby se ke mně přidala.

← Východní hvozd

Když jsem se dostal k řece, byl jsem už skoro naštvaný. Nechtěl jsem. Jedna moje část se chtěla vrátit domů, ne vyloženě za Lilac, ale prostě domů. Za tátou, sourozenci, mámou a zapomenout na to, proč se courám u nějaké řeky v parnu. Jenže doma bude vedro a tady se aspoň můžeš zchladit, připomněl jsem si, jako kdyby to byl jediný důvod, proč jsem tady. Ne pro to, že se mi motala hlava, byl jsem zmatený a cítil se hrozně uražený a opuštěný.
Kdo ví, kde Nym byla. Měla by tu být. Se mnou, pomyslel jsem si ublíženě a dopřál si chvilku obdivování jejího kožíšku. Který ale nebyl tady. Znova jsem si uraženě odfrkl a potřásl hlavou, abych se konečně zbavil těch pocitů. Dost neúspěšně teda. “Nym,“ vzdechl jsem, ale nevěděl jsem, co momentálně cítím. Nejradši bych necítil nic.
Doťapal jsem k řece, abych si trochu ulevil, možná i zchladil hlavu, ale i když jsem už stál skoro po kolena ve studené vodě, horkost neustupovala. Bohužel (nebo naštěstí?) tu nikdo nebyl, aby viděl můj mizerný stav a byl jsem za to asi docela vděčný.

← Asgaar přes Vyhlídku

Původně jsem chtěl běžet k nějaké řece, ale nejspíš jsem si spletl cestu. Celou dobu jsem lapal po dechu a snažil se nemyslet na to, co jsem si myslel o Lil. Protože… Mimnulý čas asi nebyl úplně přesný. Lilac… fňuknul jsem v duchu a opřel se o jeden ze stromů. Na jazyku mi pořád zůstávala ta podivná pachuť a furt jsem nevěděl, co se sebou. Nechtěl jsem momentálně myslet na svoje problémy, točila se mi hlava a i když jsem nechtěl, začal jsem čichat kolem sebe.
Několik pachů se mi zdálo povědomých, ale ani jeden ne úplně známý. Nějaká vlčice? nastražil jsem podvědomě uši, ale hned jsem se okřiknul. Nym! připomněl jsem jsem si, ale moc mi to nepomohlo. Další otravný hlásek se okamžitě přidal. A kdy jsi ji viděl naposledy, ha? Najednou se záhadně vypařila, co? posmíval se mi a tiše jsem zaskučel.
Vůbec mi nepomáhala ani ta horkost, kterou jsem cítil. Měl bych to vychodit, rozhodl jsem se, částečně i kvůli tomu, že jsem zacítil pach ségřina kluka. Jakže se jmenoval? nedokázal jsem si vybavit. Pamatoval jsem si na něj letmo, když si ze mě dělal legraci a na t jsem teď vůbec neměl náladu.

→ Kierb