Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jsem se jen opíral o ní stejně jako se ona zapřela do mě a snažil se co nejvíc pohltit její teplo. I když bylo léto, zdálo se mi, že je kolem stejně zima. Nejspíš to ve skutečnosti nebyla zima, ale prázdno. Na to jsem ale teď nechtěl myslet. ”Není. To ale neznamená, že mě nemrzí, že sis tím prošla,” šeptl jsem. Měl jsem strach z toho, co by se stalo, kdybychom o tom začali mluvit. Tušil jsem, že bych tím asi ničemu nepomohl. ”Děkuju,” dostal jsem ze sebe. ”Nevím, co jak bych to zvládnul, kdybys tu nebyla. Jsem rád, že ses vrátila,” jemně jsem se otřel o téma, které jsme řešili před tím, než máma…
Teď jsem už ale ty pochyby necítil. Nebo byly dostatečně skryté pod tím vším, co se za posledních pár dní stalo. Ale zůstala. Zůstala tu se mnou, i když jsem se hroutil a i když se i táta rozhodl, že… Půjde. Půjde ji zabít. Kdykoliv jsem na to pomyslel, cítil jsem se zvláštně a nevěděl jsem, co si o tom myslet. Nezdá se mi to správné? Měl jsem jenom z té myšlenky strach, i když Nym vypadala, že by tátovi mile ráda pomohla. Tak proč se jí zdráhám?
Po mojí nabídce k odchodu mlčela. Chápal jsem to. Byla to její jediná rodina, stejně jako ta moje, která byla tady. Potřebovala být s nimi, nebo o tom aspoň vědět, a neměl bych jí za zlé, kdyby se rozhodla je jít najít. Chtěl bych jít s ní, prolétlo mi hlavou, tu touhu ale rychle zapudila potřeba zůstat doma. Tohle byl můj les a dával mi to najevo v šustění listů a zvuku praskání starého suchého dřeva. Rozhlédl jsem se. Tyhle kopce a prolákliny a strmé srázy byly mým domovem, kterého bych se nedokázal vzdát. Otočil jsem se na Nym, která mi ještě pořád neodpovídala. Může být tenhle les domovem i pro ni? Rázně jsem si zakázal jakékoliv myšlenky, co by se stalo, kdyby se rozhodla odejít.
Až její ne mi pomohlo odebrat trochu napětí z hrudi, o kterém jsem pořádně ani nevěděl. Po tom, co domluvila, jsem chvíli mlčel a přemýšlel. ”Dobře,” kývnul jsem, ale i můj hlas byl plný úlevy. Nechtěl jsem jí říkat, že jsem rád, že zůstala, po tom celém proslovu, že mi to nevadí, by moje slova zněla trochu falešně. ”Všichni moji sourozenci jsou teď mimo les. Třeba někdo z nich tvou rodinu potkal a když se vrátí, budou něco vědět,” nadhodil jsem. ”Ale tím pádem, vítej v Asgaarské smečce, Nym,” řekl jsem jí se smutným úsměvem, který nebyl víc než malé pozdvižení koutků, ale zároveň úplně první částečně úspěšný pokus.

Kdybych byl v jiné náladě, nejspíš bych se nad Nyminou poznámkou usmál. Teď jsem jen souhlasně přikývl. ”To máš pravdu.” zamrmlal jsem a znova si vzpomněl na to, o čem jsme mluvli s Lil. Už nejsme vlčata a nikdy nebudeme. Musíme se postarat o sebe, protože to nikdo jiný neudělá. A v mém případě to byla i starost o smečku.
Zvedl jsem zrak, abych se na Nym podíval. Nikdy mi o tom nevyprávěla. ”To je mi líto,” hlesl jsem a jemně jí přejel čumákem po srsti. ”Máš ale asi pravdu. Nemůžeme být stejní, jako když tu byla taky…” hlas mi vyzněl doztracena. Zhluboka jsem se nadechl a měl jsem pocit, že jedna malá část z toho šíleného chaosi do sebe zapadla. Dávalo to smysl. Aspoň něco. ”Děkuju, Nym. Díky, že tu jsi se mnou,” podíval jsem se do očí vlčici, která byla nejspíš mojí partnerkou. Nebyl jsem si jistý, jestli jsme to definitivně vyřešili. ”Mrzí mě, že jsi přišla zrovna… V takovou chvíli,” snažil jsem se jí vyjádřit neurčitý pocit, který jsem nebyl s to pojmenovat, stejně jako většinu věcí, kterou jsem cítil. všechno bylo hrozně zmatené.
Se Sunflower měla ale taky pravdu. Bylo mi pořád hrozně špatně a měl jsem pocit, že se každou chvíli rozsypu, ale… Byla tu. Se mnou. Jako malý ostrůvek, který dával smysl a říkal věci, které byly rozumné ve chvíli, kdy jsem to nedokázal. Byl jsem jí za to vděčný. Trhaně jsem se nadechl, když začala o svojí smečce. ”Já… já nevím,” přiznal jsem ztrhaně. ”O tvojí smečce jsem se dozvěděl krátce před tím než ty a nevím o nic víc. Nikoho z tvé rodiny jsem nepotkal,” zkroušeně jsem přitiskl uši k hlavě. Dokázal jsem si představit, co teď nejspíš cítí. A pro to jsem věděl, co bych měl udělat. ”Pokud chceš zjistit, co se jim stalo, běž se podívat. Zeptat se, jestli o nich nikdo neví,” řekl jsem jí a byl až překvapený, že se mi hlas vůbec netřásl a zněl docela jasně. ”Já s tebou jít teď nemůžu, ale vím, jaké to musí být. A až je najdeš… Vrátíš se zpátky,” navrhl jsem jí, i když mi z toho nebylo dobře. Kdybych byl na jejím místě, zajímalo by mě, co se stalo s mojí rodinou.

Zíral jsem směrem do lesa, někam, kudy táta odešel, a snažil se v sobě najít… něco. Cosi. Nebyl jsem si ani jistý, co by to mělo přesně být, ale něco mi chybělo. Teda, zrovna mi chybělo spoustu věcí. spoustu vlků. Zůstali jsme ve smečce s Nym sami, bez kohokoliv z rodiny, i když byla docela velká. Cítil jsem celý les, jako kdyby se mnou dýchal, žil a prožíval všechny události, které se v něm udály. Teď ho mám na starosti. Je můj. Nikdy jsem moc nepřemýšlel o tom, jestli bych chtěl smečku vést. Většinu věcí, které jsem dělal, byly pro radost rodičů - a hádám, že i pro smečku. Byl to zvláštní pocit, být najednou až tak moc zodpovědný. Ještě nedávno jsme se s Lil smáli, jak jsme vyrostli a už nejsme malí. Ani jsem nevěděl, jak moc se ještě změní. Už se nikdy nebudu cítit jako vlče, uvědomil jsem si a napadlo mě, jestli právě pro to cítím tu zvláštní prázdnotu a otupělost.
Nechtěl jsem se s Nym dohadovat, co táta nakonec udělá, protože i když jsem ho znal mnohem líp než ona, nejspíš to pořád nebylo dost. ”Kdo ví,” hlesl jsem nakonec po chvíli přemýšlení. ”Nikdy jsem ho takového neviděl. Myslím… Myslím, že s mámou umřela i část něj a už to nebude ten táta, kterého jsem znal,” pokračoval jsem a cítil se zvláštně odosobněný. Když Nym začala vrčet a vymýšlet nejlepší (nebo nejhorší?) smrt pro Styx, mlčel jsem. Podobnou nenávist jsem viděl i v tátovi, jen mnohem silnější. Když jsem se ale snažil zapátrat v sobě, našel jsem jen smutek a otupělost. Pokud byla schopná zabít mámu, co ji brání zabít i tátu? napadlo mě, ale nahlas jsem to říkat nechtěl. Snad to udělá,” řekl jsem, i když bez jakékoliv vášně. ”Někdo by ji už měl zastavit, aby už nemohla nikomu dalšímu ublížit,” tohle znělo mnohem lépe, dokázal jsem se s tím ztotožnit mnohem víc jak s trháním hlavy. Někdo to udělat musí.
”Občas tu potkáš zvláštní vlky,” odpověděl jsem jí po chvíli. ”Před rokem jsme tu měli jiné vlče. Zachránil jsem ho na hranici Gallirei a přivedli jsme ho sem do smečky,” nevěděl jsem přesně, proč o tom Nym vyprávím, ale potřeboval jsem o něčem mluvit. ”Hrozně mě nesnášela. Řekl bych, že taky nebyla úplně obvyklé vlče a chtěl jsem jí pomoct, protože byla hrozně vyděšená. Máma,” zasekl jsem se, protože jsem zapomněl, co všechno ve mě to jedno slovo spustí. Poklk jsem. ”Prý odešla ze smečky a už s námi nechce nic mít,” dokončil jsem a rozpačitě mávnul ocasem. Pořád všechno v mém nitru divoce vířilo a nevěděl jsem, jak se uklidnit.

Zíral jsem na tátu. Nějak mi asi ještě pořád nedocházelo, že mi vlastně říkal, že jsem míval dalšího bratra. Castiel. Ale záleželo vůbec na tom? Byl mrtvý. Byl už dávno mrtvý nic se na tom nemohlo změnit. Stejně jako je mrtvá máma, napadlo mě s bolestí, kterou jsem nedokázal ovládat. Nevěděl jsem, jak to zastavit a přestat cítit. S každou myšlenkou jsem se k ní vracel a s každou myšlenkou přicházelo i další bodnutí. Už jsem jich ani nedokázal spočítat.
Jenže kdo to navždy ukončil? Kdo definitivně řekl, že je mrtvá? Já. Já ji viděl jak první, jako první jsem uviděl, jak tam leží, mrtvá, nehybná. Já jsem byl ten, kdo řekl, že ji musíme pohřbít. Já jsem byl ten, kdo se rozhodl, že… už není žádná šance. Já jsem nad ní udusal hlínu a její tělo odsoudil k rozkladu. Už není. Už není, nikdy nebude a navždy zmizela. Už se na ni nikdy nebudu moc podívat, uvědomoval jsem si a měl jsem hodně blízko k tomu, abych hlínu nad ní znova zvedl, abych ji jenom uviděl. Abych se ujistil, že to všechno bylo skutečné, že tohle je noční můra, ale nikdo nespí, ale zároveň, aby to nebylo tak definitivní. Jak budu fungovat, když už ji nikdy, nikdy, nikdy neuvidím?
Najednou se ozval táta a já jsem se na něj s trhnutím podíval. Táta. Nym. Skoro jsem zapomněl, že tu vlastně nejsem sám a kolem mě jsou i další. A jsou živí. Neochotně jsem se zvedl, cítil jsem, že na mě leží váha celého světa, každý pohyb byl neskutečně těžký, ale musel jsem to udělat. Ohlédl jsem se na Nym a pohledem ji požádal, aby šla s námi. Nechtěl jsem ji tu nechávat samotnou a nechtěl jsem, aby mě tu nechávala samotného. ”Já vím,” vydal jsem ze sebe přidušeně, když mi táta řekl, že mě budou potřebovat. Byl jsem beta. Bylo to poslední mámino přání. Měl jsem pod sebou celou smečku, kromě… táty. Pozorně jsem poslouchal, co se ode mě čeká. Upnul jsem se na to, protože bytí betou byla jediná věc, která alespoň trochu otupovala pocity a vzpomínky na mámu.
Postupně jsem přikyvoval, každou jednu informaci jsem si pečlivě ukládal, ale něco se mi na tom nelíbilo. Dostával jsem z toho nepěkný pocit, který se jen upevňoval od té doby, co táta řekl `kdykoliv tu nebudu, budeš to tu mít celé na starost ty`. Měl něco v plánu? Odpověděl mi na to skoro hned. Měl. Chtěl odejít. Na chvíli jsem nebyl schopný nic říct, ani se pohnout. Neopouštěj mě, prosím. Prosím, tati. Potřebuju tě. Potřebuje tě celá smečka, obě alfy nemůžou najednou z lesa zmizet. Proč jsi mi řekl, že to společně zvládneme, když hned na to odcházíš? chtěl jsem mu říct, chtěl jsem to na něj zakřičet, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Měl bych něco říct, měl bych na něj aspoň zareagovat, ale zdálo se mi, že se mi táta ztrácí před očima. Jako kdyby to už nebyl on. Jako kdyby se mu před očina usadil někdo úplně jiný, koho jsem neznal. Zdálo se mi, že právě přicházím i o druhého rodiče. Neopouštěj mě, tati, prosím, chtěl jsem vzlyknout vstříc jeho mizejícím zádům, ale znova ze mě nevyšel ani hlásek. Všechno se ale zdálo tak moc definitivní.
Ještě že byl vedle mě Nym. Mlčky jsem přikývl, ale ještě jsem se k odchodu neměl. Pohled mi znova upoutal mámin hrob. ”Proč mám pocit, že zrovna přicházím i o druhého rodiče?” zeptal jsem se, protože jsem cítil, jak táta opouští území své smečky a uhání pryč. Neměl by slibovat, že se vrátí, tak velké sliby se těžko plnily. ”Vypadal, že se v tom docela vyzná. Zvládal to mnohem líp než všichni dospělí,” prohodil jsem skoro žertovně, ale můj hlas měl pořád dost odevzdaný tón. Pořád jsem se ještě ani nepohnul, abych k němu vyrazil.

Mírně jsem se do Nym opřel, když se o mě opřela. Byl jsem rád, že tu zůstane a nebudu tu jen sám. Táta by taky potřeboval někoho, kdo vedle něj bude stát. Ale už není. Na chviličku jsem do její srsti zabořil čumák, abych nabral odvahu, zatímco táta zvedal… mrtvé tělo. Byla tak… Křehká. Máma se mi vždy zdála velká, mohutná, pevná jako hora, se kterou nic nepohne. Když ale teď nehybně visela tátovi na zádech, vypadala tak neskutečně jinak. Skoro bych ani nevěřil, že to je ona, protože tohle přece nebylo správně ne? Už jsem ale na slzy, ani žádné jiné emoce neměl sílu a jen otupeně sledoval mrtvolu svojí matky se skoro morbidním zájmem. A nebo to byla lhostejnost? V každém případě mi to přišlo jako zrada, ale nedokázal jsem od ní odtrhnout oči, zatímco mě v žaludku pálily nepříjemné emoce.
Vyrazili jsme pomalu, já, táta a Nym, jako smuteční průchod. Neměli by tu být i ostatní? poprvé jsem pomyslel na svoje sourozence a z té myšlenky jsem skoro zakopl o kámen. Naštěstí jsem neupadl, ale škoda už byla napáchána. Jak jim o tom řekneme? Proboha, Nemesis i Shireen jsou tak hrozně malí… sevřel se mi žaludek do ještě pevnějšího klubka, i když jsem si myslel, že to už ani není možné. Tušil jsem, že to táta nezvládne a já budu muset přebrat aspoň část zodpovědností.
Moje myšlenky narušila tátova odpověď. V očekávání jsem na něj otočil hlavu a předpokládal, že bude mluvit možná o nějakém dobrém příteli, který zemřel v našem lese. Pravda mi ale skoro sebrala dech z plic. [mys]lMůj bratr,[/mysl] tupě jsem v duchu zopakoval. Byl jsem z toho překvapený, ale nejspíš ne tak moc, jak bych asi měl. Oh, byla hlavní myšlenka, která odhalení následovala. Měl jsem mít ještě jednoho bratra. Nebyl jsem ale v sobě už ani schopný najít dostatek emocí, v hrudi jsem cítil prázdnou díru, ze které nic neunikalo. ”Takže byl narozený ve stejnou chvíli jako Awnay a Etney?” zeptal jsem se a můj hlas mi zněl podivně bezbarvě.
Nepamatoval jsem si, že bych někdy na tomto místě byl, když jsem zíral na hrob, kde bylo už roky pohřbeno malé vlče, které by už bylo dospělým vlkem. Byl by mi lepším bratrem? unikla mi zrádná myšlenka. Stočil jsem radši pohled ke druhému hrobu, který táta vyhloubil magií. A na mámu v něm. Na mámu. Moji mámu. Která mi už mámou nebyla, protože tu už nebyla.
Na něco jsem čekal. Na co, to jsem netušil, ale myslel jsem, že táta něco udělá. Když vykopal hrob, také ji zakope, že? Jak jsme tam ale seděli v tichu, s hrůzou mi začínalo docházet, že on to neudělá. Není toho schopný. Budu to muset udělat já, uvědomil jsem si a chtělo se mi skoro zvracet. Znova. Chtěl sem vrtět hlavou a protestovat, že proč já, proč bych ji musel definitivně zabít já, ale věděl jsem, že musím. Protože pokud to nezvládne táta, já musím. Dopřál jsem si ještě pár chvil, kdy jsem se na to připravoval, zatímco táta na ni začal mluvit. V tu chvíli jsem měl chuť se s kňučením schoulit co nejdál od hrobu, ale nemohl jsem. Natáhl jsem svoje smysly a obemkl jimi hlínu, která svou tmavě hnědou barvou přímo vyzývala, abych s ní něco udělal. V náhlém rozmaru jsem ale ještě předtím uchopil náhrdelník, který měla stále ještě na krku a něžně ho svlékl. Pak se hromádka hlíny pohnula a pomalu mámu zakryla, její hlavu jako poslední. ”Sbohem, mami,” šeptl jsem těsně před tím, než jsem ji zakryl úplně celou. Ani jsem si neuvědomil, že mi po tvářích znova stékají slzy, ale byly oprávněné, cítil jsem se jako zrádce. Jako kdyby tím, že ji zakrývám, ji zabíjím ještě jednou. Jsem vrah. Dokud byla na zemi, sice mrtvá, ale viděli jsme na ni, mohl jsem doufat, že se třeba ještě probudí. Že její krví zbrocené tělo není definitivní a nějak to dokážeme zvrátit. Teď jsem za tím ale udělal poslední tečku. Už ji nikdy neuvidím. Ani živou, ale ani mrtvou.
Protože jsem na ni pokládal hlínu, bylo velmi jednoduché magií obemknout i ji, cítit její nehybné tělo pod zemí, jak chladne a už se nikdy nepohne. Po chvíli se do vzduchu zvedl její přívěšek, který chvíli ležel na zemi a jemně jsem ho položil na vrch jejího hrobu. Poslední tečka. Už nikdy. Už nikdy nebude. A já ji zabil. Vydal jsem ze sebe zoufalý přidušený zvuk, který v sobě nedokázal udržet. Skoro bych čekal, že se budu klepat, ale už jsem na to neměl sílu, a tak jsem jen odevzdaně svěsil hlavu, abych se už nemohl na její hrob dívat.

Trochu jsem nakrčil nos, když mi vlče dalo zvláštní odpověď. Není trochu malý na to, aby se takhle toulal úplně sám? napadlo mě, ale neměl jsem sílu, abych řešil proč a jak je tady. Měl jsem na to ale podobný názor jako táta. Neměl by chodit pryč. Třeba by tu ale i mohl zůstat, přemýšlel jsem, ale nahlas to neřekl. Aspoň ne hned. Pokud by se ale rozhodl odejít, měl jsem v plánu ho zadržet, nebo se aspoň o to pokusit. Možná to bylo hloupé, především po tom, jak se chovala Sunflower, ale bolelo mě srdce a když jsem se díval na malého bezbranneého vlčka, měl jsem potřebu mu pomoct.
Mlčky jsem pozoroval Lucy, která se rozhodla, že radši půjde pryč, ale nenašel jsem v sobě sílu, abych jí byl s to odpovědět. Ale chápal jsem ji. Kdyby tohle nebyla moje máma… Kdybych tohle nebyl já a byl to jen někdo, koho jsem znal, ale už u něj byla jeho rodina… Ne. stejně bych zůstal a pomohl. Ale Lucy byla jiná a neměl jsem jí to za zlé. Ostatně já si ani neuvědomil, že s sebou nějakého koloucha má. Další mrtvola… napadlo mě náhle a zatočila se mi hlava. Nechtěl jsem o zabitém kolouchovi a mámě přemýšlet stejně, ale… Oba mají prokouslé hrdlo. Oba se udusili, nemohl jsem ovládnout svoje myšlenky a v mém vlastním krku se vytvořil knedlík, kterého se mi nedařilo zbavit ani při usilovném polykání.
Nym chce taky odejít? otočil jsem se na ní s unaveným výrazem, který byl ale podtržený strachem. Letmo mě napadlo, že vlastně o ní moc nevím a netušil jsem, jak je jí tahle situace vlastně příjemná. ”Můžeš tu zůstat? Prosím?” hlesl jsem stejně tiše jako ona. Měl jsem pocit, že pokud odejde, pokud odtud vlci začnou pomalu odcházet, přestanu to zvládat a… Rozsypu se. A taky jsem měl strach, co by se stalo, kdyby odešla; kdy by se vrátila. Jestli vůbec. To byla ale další věc, na kterou jsem myslet nechtěl.
Žaludek se mi silně sevřel při tátových slovech o tom, že… Ona musí zaplatit. Styx. Co měl v plánu? Chtěl jsem to vůbec vědět? Vypadal… jinak. Jsem změněný i já? Raději jsem se soustředil na další problém a to zakopání mámy… Jejího mrtvého těla. A to, že jsem musel pomoct tátovi, viděl jsem na něm, že to sám nezvládne a já se budu muset pořádně ujmout svých povinností jako beta smečky. Pokud to znamenalo, že ji budu muset sám táhnout hlouběji do lesa, budiž. Udělám to. ”Díky Parsifale,” řekl jsem malému vlčkovi po pár vteřinách překvapení, i když jsem nevěděl, jestli mě víc zaráží to, že se nabízí, nebo s tím má zkušenosti. ”Ale tohle musíme zvládnout sami,” potřásl jsem hlavou a pokusil si zapamatovat, abych se ho při nejbližší příležitosti zeptal, odkud to vlastně pochází. Že má takové zkušenosti s kopáním hrobů.
”Vedle Castiela? Kdo je Castiel?” zarazila mě další tátova slova. O žádném Castielovi jsem neslyšel, i když zjevně v naší smečce nebylo tak neobvyklé, že někdo zemřel.

Pozoroval jsem to vlče, se kterým začala Nym mluvit. Parsifal. Zvláštní jméno. Ale jaké jméno nebylo zvláštní? Možná to bylo jen tím, jak bylo dlouhé. Dlouhá jména zněla vždy trochu jinak než ta krátká. Nym na něj mluvila a tak Nym odpovídal. Na mě se už ani nepodíval, ale i tak jsem na něm visel pohledem. Jako jediný tu nebrečel. Netruchlil. Na vlče byl hrozně klidný, ale stejně se zdálo, že chápe situaci. Jakoby byl jediným ostrůvkem normálnosti v téhle celé šílenosti. Jediná věc ze starého světa, který dával smysl.
“Kam tvoje cesta vede?“ přidal jsem svou ochraptělou otázku po tom, co se začala ptát Nym. Měl jsem pocit, že musím taky něčím přispět. Cítil jsem povinnost za tenhle les. Když tu táta nebyl. Otočil jsem se k Lucy, když se ozvala a jen němě přikývl, ale snažil jsem se jí očima naznačit aspoň trochu vděčnosti. Na víc jsem se momentálně nezmohl. Měla vůbec mámu rada? letmo mě napadlo. Zdálo se mi, že o ní máma kdysi měla nějakou zvláštní poznámku, ale… To se už nikdy nedozvím. Nikdy se jí nebudu moct zeptat, nedával jsem si pozor a zase jsem začal přemýšlet v těch nebezpečných vodách.
V tu chvíli se ale vrátil táta a potřásl hlavou. Sledoval jsem ho dál bez jakékoliv odpovědi, protože jsem nevěděl, kde byl. Co dělal. Na co myslel. Ani jsem nevěděl, že se ještě vrátí. Když jsem mu neodpověděl na tohle, netušil jsem, co dělat, když se přitulil k mámě. V hrudi jsem cítil velkou propast, trhlinu, která do sebe vtahovala všechno kolem. Možná to bylo štěstí, protože pozorovat počínání, které jsem ještě nedávno dělal já, bylo zvláštní. Z nějakého důvodu to vypadalo hrozně špatně. Nesprávně. Nemohl jsem ale nic dělat, nemohl jsem mu nic říct. Já ji znal jen dva roky, kdo ví, jak dlouho byli spolu oni. A tak jsem zůstal stát kousek od svých rodičů a cítil se hrozně ztraceně. Pořád jsem cítil tu hroznou, hroznou únavu a těžkost na bedrech.
Pak táta začal výt, až mi z toho vhrkly slzy do očí. Tak hrozně to bolí. Hrozně moc. Nahlas jsem to už ale neřekl. Jen jsem se otočil na Nym, která zůstala při vlčeti. Pokusil jsem se o smutný úsměv, který by říkal, že už nikdy nebude nic jako dřív, ale koutky se mi ani nepohnuly. Otočil jsem se teda radši zpátky k tátovi, který se už k ní naštěstí nelísal. “Měli… Měli bychom ji pohřbít,“ ozval jsem se do ticha, které mezi námi bylo. “Aby ji nic nesežralo. Tady zůstat nemůže,“ snažil jsem se chovat rozumně, protože jsem doslova cítil, jaká bolest prýští z táty a mísí se s mou. Nejspíš jsme boleli úplně všechny. Až na ní. Jí nic už nebolí.

Skoro jsem se chtěl ohradit. Proč nespravedlivý? Proč? Proč nemůže něco vydržet aspoň o trochu déle? Ale už jsem neměl sílu. Nemohl jsem. Zdálo se mi, že na mě dopadla tíha svět a já jsem tak hrozně vyčerpaný. “Vždyť ještě před chvilkou se s námi smála,“ pípnul jsem, jako kdyby fakt, že se mi to zdálo neskutečné, něco změní. Že se třeba zvedne ze země, oklepe se, omluví a řekne, že mám pravdu, tohle je absurdní a bude žít dál, protože to je logická a správná věc. Skoro jsem se z toho začal smát, ale nakonec jsem se začal třást o trochu víc.
Táta se vrátí. Proč jsem si tím nebyl úplně jistý? Pořád jsem ještě neměl pocit, že funguju normálně, ale slyšel jsem ho. A zahlédl, jak rychle uháněl pryč. Třeba tu už nechce být. Bez ní, nervózně jsem polkl. Začínal jsem být otupělý a nevnímal případný pocit ztráty, kteý by nastal, kdyby se táta neukázal. Jenže já jsem byl beta. Laura byla beta taky, ale máma říkala, že je pryč.
Při té myšlence se mi znova stáhl žaludek. Máma říkala. Jenže máma už nemůže říkat vůbec nic. Protože je mrtvá. A jedna z našich posledních konverzací bylo o tom, kolik vlků v naší smečce zemřelo. To už ze mě dostalo trochu hysterické uchechtnutí. Až tohle budu někomu říkat, ve výčtu už bude i její jméno. Ale Nym tu byla se mnou. A dívala se mi do očí s takovou důrazností, že kdybych byl vlče, možná bych se přikrčil strachy a poslechl ji na slovo. Jenže vlče jsem už nebyl. Přece jenom jsem ale prázdně přikývnul. Mám velkou rodinu, chvíli jim bude trvat, než všichni odejdou, napadlo mě. A nebo taky ne, třeba bude stačit jedna zima.
To jsem ale Nym neříkal, nechtěl jsem ji zlobit. Než jsem si stihl najít další ponuré téma na přemýšlení, ozvaly se tiché kroky a vysoký dětský hlas. Beze slova jsem s otupělým překvapením zíral na to malé zjevení, které se tvářilo jako mnohem starší a soucitně krčilo nos. “D… díky,“ vykoktal jsem zaraženě a začal jsem kroutit hlavou, když mi Nym řekla, že to vyřeší. “Ne.. Ne, musím to udělat já, jsem…“ začal jsem se slabě bránit, ale zarazil mě knedlík v krku. “Já jsem beta, musím se dokázat postarat o smečku a les,“ šeptl jsem tiše, ale to už k němu stihla vyrazit.
Chvíli jsem na ně jen tak bezmocně zíral, než jsem se k nim pomalu vydal. Nevěděl jsem, co říct. Ani jsem nevěděl, co by taková beta měla říct, když potká cizí vlče ve smečce. Sunflower odešla. On třeba taky bude chtít pryč co nejdřív. Než jsem si to ale stihl promyslet, zaslechl jsem další kroky a skoro hned i zavytí. Otočil jsem se a uviděl… “Lucy,“ hlesl jsem prázdně na pozdrav. Dívala se směrem k máminu tělu (nemohl jsem o tom přemýšlet jako o mámě) a tvářila se hrozně. Teď jsi beta. A jediný vysoko postavený vlk, připomněl jsem si. “Máma je mrtvá,“ řekl jsem jí úplně zbytečně a ani nebyl překvapený, jak odevzdaně to znělo. Už jsem na slzy neměl sílu.
Otočil jsem se zpátky k tomu vlčeti a doufal, že to nebudu muset víc vysvětlovat. Radši jsem se podíval na to malé vlče, zvědavý, odkud přišel. V očích měl něco vědoucího, co mě uklidňovalo. Nemusel jsem mu vysvětlovat, proč o kousek vedle leží vlk a nehýbe se. To bych asi nezvládnul.

Nechci tu být, uvědomil jsem si náhle. Tak hrozně moc jsem tu nechtěl být. Najednou mě přepadl pocit, že bych měl odtud zmizet co nejdřív. Co nejdál, abych úplně zapomněl na to, co se tu stalo. Pokud bych utíkal dostatečně dlouho, třeba bych zapomněl i na to, že jsem Sionn, napadlo mě. Možná bych si mohl vymyslet úplně nové jméno, zalhat o tom, kdo jsem a odkud pocházím, mohl bych být tím tulákem, o kterém jsem vyprávěl Lindase. Vymyslel bych si i nové jméno. A třeba bych se přidal do jiné smečky. Ta by mě přijala a už nikdy bych nemusel myslet na to, co se tu stalo.
Protože se to stalo někomu jinému.
Jenže jsem se pořád opíral o Nym. O Nym. Svou Nym. “Nebude. Už nikdy to nebude dobrý,“ vzlyknul jsem tiše a uvědomil jsem si, že se pořád třesu. Táta pořád křičel, a to vůbec ničemu nepomáhalo. Chtěl jsem za ním dojít, obejmout ho a něco mu říct, ale všechno se teď zdálo jako lež. Bez mámy byla lež úplně všechno. Nic není správně. Všechno je špatně. “Nym,“ hlesnul jsem, jen abych slyšel něco jiného než svoje myšlenky. “Proč vlci umírají?“ šeptnul jsem tak tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli mě vůbec slyšela. Cítil jsem se jako malé vlčátko. Které zlá vlčice odnesla, aby ho sežrala, když tu ale v tom zasáhla mocná, silná a zuřivá šedá vlčice, která to vlčátko zachránila. Ale ta vlčice už není.
Pak jsem ale zaslechl tátův hlas a celý jsem ztuhnul. Já se vrátím. Ne… Prosím. Tati, neodcházej. Ty ne, ty musíš zůstat, nezvládnu to bez tebe. Nikdo to tu nezvládne potřebujeme tě, prosím, tati. Chtěl jsem mu to říct, všechno to, na co jsem myslel, a ještě mnohem víc, ale nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Jen jsem ho zamlženým zrakem pozoroval, jak běží pryč. Pryč. Pryč ode mě, pryč z lesa, pryč z domova. “Je pryč. Pryč. Oba jsou pryč. Ani jeden tu nezůstal,“ šeptal jsem ochraptěle, jako kdybych tomu ani nedokázal uvěřit. To byla asi taky pravda.
A pak to na mě celé dolehlo. Les je prázdný. Nikdo tu není. Alfy tu nejsou, došlo mi. Došlo mi, že já, Sionn, jsem beta a aktuálně jediný vlk, který… To má na povel. Který tu zbyl. Nechtěl jsem myslet na to, kdy a jestli vůbec se táta vrátí. Nechtěl jsem myslet na to, že mámino tělo leží kousek ode mě a já ho nevidím jen díky Nym. Měl jsem pocit, že se ve mně objevila malá jiskra, ale ještě jsem neměl sílu, ještě ne, potřeboval jsem aspoň na chvíli se ještě opírat o svou krásnou Nym. Ta jediná, která mi zbyla.[]

Nemohl jsem od ní odpoutat oči. Nebo jsem se už na ni nedíval, ale jen stejně ji před sebou viděl? Dýchej. Nemohl jsem. Jak bych mohl? Všechen vzduch na světě se změnil v želé, které se mi přece do plic dostat nemohlo. Nemohl jsem se nadechnout. Pro to jsem dělal ty zvláštní zvuky. Dýchej.. Však jsem už říkal, že nemůžu. Nedokážu! Nedokážu to, nemůžu se nadechnout! Vrtěl jsem zoufale hlavou, abych těm slovům o dýchání odporoval aspoň tak.
A pak jsem ji před sebou neviděl. Viděl jsem jen černo. Černo? Možná jsem umřel. Jenže to černo se hýbalo a nebylo jen černé. Bylo i bílé. A mělo oči. Oči z tekutého zlata, strašně velké, rozšířené a brečely. Vydal jsem ze sebe přidušený zvuk. Nym. Trhavě jsem se nadechl a pokusil se udržet její pohled na sobě. Nym. Nym. Nym. Nymnymnymnymnymnymnym. Chtěl jsem udělat krok k ní, ale spíš jsem přepadl a tvrdě do ní narazil. Ona ale byla měkká. Jemná.
“Ona je pryč,“ šeptnul jsem tichounce. “Nym, ona už není. Není tu,“ ochraptěle jsem jí povídal, potřeboval jsem něco říkat, jinak jsem měl strach, že se znova ztratím ve svojí hlavě a skočím k ní a budu s ní třást, budu na ni mluvit a budu předstírat, že tu se mnou pořád je. “A vypráví mi o betě. Ale ona tu není, Nym, ona tu není,“ vzlykal jsem a ani jsem si neuvědomil, kdy jsem začal svoje myšlenky říkat nahlas. Možná to bylo celou dobu. Schopnost mluvit jsem ale najednou ztratil a znova jsem nedokázal vydat ani hlásku. Bylo to pryč.
Jediné, co jsem zmohl bylo se pevně přimknout k Nym, viset na ní a doufat, doufat v něco, co bylo úplně nemožné. Nešlo to. Ne. Bylo to pryč. Stejně jako máma. Už nebyla. Už nebude. Nikdy. Z dálky jsem slyšel volání táty a žaludek se mi sevřel, když mi došlo, že jsme na tom stejně. Oba jsme ji ztratili. Už nebude a není.

Na chvíli se mi zadrhl dech, když řekla, že se za mnou vrátila, protože chtěla. Protože to nešlo jinak. V těch pár sekundách jsem cítil, jak ze mě opadá trochu té tíže v prsou, která tam byla od té chvíle, co jsem ji znova uviděl. A nejspíš ještě i předtím. Jemně jsem se pousmál. “Jsem moc rád, že ses vrátila,“ hlesl jsem, ale nedokázal jsem se přijmout se k ní nadšeně vrhnout, jak bych to možná udělal dřív. Něco mě trochu brzdilo.
Když to ale udělala ona, vydechl jsem a se zavřenýma očima jsem se o ni taky opřel. Byla tu. Nym tu už je. Je tady. Se mnou. Možná pro to, že jedna moje část tomu ještě nechtěla uvěřit, jsem se tomu pocitu nedokázal úplně oddat. Voněla známou vůní, na kterou jsem si pomalu odvykal. “Můžu…“ hlesl jsem tiše. “Můžu to zkusit,“ dokončil jsem větu a i když jsem se takhle opravdu cítil, lámalo mi srdce, že jsem jí nemohl říct jasně že jo, nic se přece nestalo, pokračujme jako dřív. Měl jsem strach, že o ni znova přijdu. A ostatně, nikdy nebyla úplně moje a nikdy nebude, může si dělat, co chce, ale… Budu šťastný, pokud tu se mnou zůstane, uvědomil jsem si s jasností. “Byl bych rád, kdybys tu se mnou zůstala,“ pověděl jsem jí a zabořil jí čumák do krku. Pořád ve mně zůstávaly zbytečky pochyb, nejspíš větší než úplné zbytečky, ale věřil jsem, že to zvládneme. Možná bylo i dobře, že jsme se chvíli neviděli a mohli si to promyslet. I když jsem to skoro už vzdal. “Nemesis tě už předem schválil jako hodnou naší rodiny, tak kdo jsem já, abych ti teď řekl něco jinýho,“ jemně jsem se uchechtl a podíval se na ní se stopami svojí původní žertovné jiskry v očích. Začínal jsem si být čím dál tím jistější, že to bude dobrý.
“Já vím, tati,“ usmál jsem se na tátu. Ne chvíli jsem úplně zapomněl, že jsem Sionn, beta asgaarské smečky. Pokud mi ale rodiče věřili, nemohl jsem je zklamat. Já to zvládnu, řekl jsem si odhodlaně a taky tomu pevně věřil. Pokud je budu mít hned za zády, stejně jako Nym a zbytek mojí rodiny, zvládnu úplně cokoliv. Vděčně jsem se usmál na mámu, když Nym dovolila zůstat. Skoro jsem se v to neodvažoval doufat, ale začínal jsem mít pocit, že tu s námi zůstane. Se mnou.
To, že jsem se já z celé téhle situace cítil naměkko jsem věděl, ale nečekal jsem, že na tom bude stejně i máma. “Já jsem rád, že si myslíte, že na to mám,“ poděkoval jsem jí upřímně a trochu od Nym poodstoupil, abych se mohl přitulit k mámě. Věnoval jsem jí malý úsměv. “A čí je to zásluha?“ rošťácky jsem se na ni zakřenil. “Doufám, že ji najdeš a dotáhneš za krk domů a pak mi vysvětlíš, co má správná beta dělat,“ zasmál jsem se. Rodina by měla zůstávat pohromadě, napadlo mě.
Když jsem zůstal s tátou a Nym sám, na oba jsem se pousmál. “Awnay je moje starší sestra. Na několik měsíců se vrátila do smečky, zrovna ve chvíli, kdy se narodili mladší sourozenci a teď se znova někde toulá,“ vysvětlil jsem své… Partnerce? Kamarádce? Nebyl jsem si jistý, co vlastně jsme, ale na tom teď asi nezáleželo. Pokud se rozhodne tu zůstat, budeme na to mít čas.
Nejspíš jsem se na chvíli ztratil v jejích očích, protože najednou vzduch proťalo zavytí, ze kterého mi přejel mráz po zádech. A kdyby jenom mráz. Na pár vteřin jsem ztuhl, jako kdybych ani nemohl dýchat. První myšlenka, která mi poplašeně proletěla hlavou bylo Smrt. Ale hned jsem věděl, že to není správně. Tohle vytí jsem znal. Znal jsem ho tak dobře, že i kdyby mi ho vítr zanesl v sotva slyšitelné hlasitosti, poznal bych ho, o to se Smrt postarala. Možná pro to jsem pomyslel rovnou na ni. Jeho majitel ale nebyla ona. “Styx,“ uniklo mi ze rtů tiše. Neměl jsem se ale už čeho bát. Byl jsem doma, ne? Dokonce i Meinýmu jsem se už dokázal dívat do očí a tak bych se dokázal ubránit i jí. Proč jsem z toho i tak měl tak hrozný strach? Smrt. Smrt za to může. Vnesla mi ho do mysli, abych se ho nemohl zbavit, uvědomil jsem si, ale to mi vůbec nepomohlo.
Stále jsem měl pocit, že je něco špatně. Nervózně jsem se na Nym pousmál a udělal pár kroků vedle, ke kameni, který tu příhodně ležel. Jako ostatně všude. Styx přece nemohla přijít do našeho lesa, ne? To by se neodvážila. Naše smečka je velká a byla by úplný blázen, kdyby se rozhodla sem přijít. Ale ona už šílená je, ne? ozval se ve mně tichý hlásek. Přikrčil jsem se k němu, abych zkontroloval, jestli k nám přece jenom nevlezla, ale ve chvíli, kdy jsem rozprostřel svoje vědomí po lese a natáhl svoje smysly ještě o kousek dál, mi ztuhla krev v žilách. Máma byla zpátky. Awnay s ní ale nebyla a cítil jsem, že Styx uhání pryč. Dvě vteřiny jsem jen s šokem v očích zíral kamsi dopředu, než jsem vystřelil.
Na nic nebyl čas. Tušil jsem, že se něco stalo. Nemohl jsem, neměl jsem čas, nestíhal jsem cokoliv říct tátovi ani Nym, protože jsem potřeboval rychle běžet. Viděl jsem ji. Viděl jsem ji už d dálky a nejdřív jsem nevěřil tomu, že by to byla ona. Máma. MOJE máma. Myslel jsem, že to bje jen kámen, nehybný balvan, ale byla to ona, byla to máma a byla nehybná jako kámen, nehýbala se, ležela a něco jí muselo být, protože proč by po tak krátké chvíli byla znova doma a ležela? “MAMI! MAMI! MAMI!“ někdo vřískal a pak jsem si uvědomil, že jsem to já, ale na tom nezáleželo, vůbec na tom nezáleželo, protože jsem stál nad ní a ona neviděla, ona neviděla, protož její oči zíraly někam mimo a snažil jsem se s ní třást, aby se na mě podívala, ale ona ani nemrkla, ona nemohla, protože neviděla.
Vydal jsem ze svého hrdla přidušený zvuk a nebo to možná bylo hlasité jako výstřel, nevěděl jsem, nic jsem nevěděl, protože se nehýbala, protože to její hrdlo bylo rozervané, červená, všude červená, všude rudá krev, ne jenom ha hrdle, ale i na hrudi na hlavě, jako kdyby jí tekly krvavé slzy, ale máma neměla být červená, máma měla být šedá a měla by mít jen rudé oči, tohle bylo špatně, tohle bylo špatně, tak hrozně, hrozně, šíleně a příšerně špatně a já jsem nemohl. Nemohl jsem nic dělat, nemohl jsem se hnout, jen jsem nad ní ležel, byla teplá, tak moc teplá, jako kdyby jí stačilo jen zvednout tlapku a říct mi, že to je všechno dobrý, že to bude dobrý, že se mi to jenom zdálo, protože to byla moje máma, která se mnou ještě před chviličkou, před malou chvilkou mluvila, říkala mi, že jsem beta, já jsem beta a ona je alfa, ale ona alfa není, protože tu leží a je mrtvá je mrtvá je mrtvá je mrtvá moje máma je mrtvá a ona se už nehýbe, nebude se hýbat už nikdy, protože je mrtvá.
Jenže ona voněla jako ona, voněla jako máma a čím víc jsem se na ni tlačil, čím víc jsem se s ní mazlil a čím víc jsem se k ní lísal, tím víc jsem tomu věřil, že se ke mně otočí že mě pomazlí, že se zasměje, že mi řekne, že si nechala udělat jen nové odznaky, ale to nebyla pravda, nebyla to pravda, protože byla mrtvá a ona byla mrtvá a byla mrtvá a já se najednou nemohl na ni dívat, nemohl jsem ji cítit, nemohl jsem se o ni opírat, protože bych tomu už nevěřil, věřil bych, že by mi řekla, že to bude dobrý, ale ono to dobrý nebylo a chtělo se mi zvracet.
Vyděšeně jsem zacouval, couval jsem od ní a při pohledu na celé její tělo, jak tam leží, v krvi, bez pohybu mi najednou bylo ještě víc špatně, protože jsem najednou zvracel a někdo vydával hrozné zvuky a možná jsem to byl já, ale nebyl jsem si jistý, moje mysl běžela dopředu a já jsem viděl celé dny, kde už ona nebyla, kde ona už nebude nikdy, nikdy, protože máma už není, máma je mrtvá, ona je mrtvá, je pryč, navždy pryč a já tu stojím, kousek od jejího mrtvého těla, které se podobá všem ostatním mršinám a to už není moje máma, protože moje máma by byla silná a řekla by mi, ať nebrečím, ať se neklepu, protože to bude dobrý, ale dobrý to nebude.
Zalykal jsem se, hrozně jsem se klepal, přes slzy jsem nic neviděl, ale to bylo jedno, protože jsem ji před očima pořád viděl mrtvou, mrtvou, mrtvou a nemohl jsem se pohnout, najednou jsem se nemohl ani nadechnout, trhavě jsem sípal a nedokázal se ani pohnout a začínala se mi točit hlava a pořád mi bylo hrozně špatně od žaludku, i když jsem už neměl co zvracet.

Nevěděl jsem, proč jsem tak moc zaražený. Jakoby mě pohled na ní úplně zmrazil, zničil celou vládu nad tělem a namísto toho jsem jen mohl pozorovat ji a svoje rozvířené nitro, které bylo ublížené. Chtěl jsem jí toho tolik říct. Tolik věcí jsem nechápal. Byla hned za mnou. Proč nepřišla? I když jsem to nechtěl, pomalu jsem se v duchu smiřoval s tím, že tu nechtěla být a teď jsem ji najednou před sebou viděl a nebyl na to připravený. Nevěděl jsem, co mám dělat. Doufal jsem, že mi zodpoví všechny nevyslovené otázky, ale taky jsem cítil neskutečné napětí, které přicházelo ze mě i z ní.
Ve chvíli, kdy jsem už chtěl něco říct, mě předběhla máma a já se s trhnutím probudil z transu. Překvapeně jsem se na ní otočil a trochu zmateně se zamračil. Už jsem ale přestal mít pocit, že svoje tělo neovládám, a i napjatá atmosféra trochu povolila. Hned na to se objevil i táta, který si vůbec neuvědomoval, co se tu před chvílí dělo. To ale možná ani máma, a to tu celou dobu stála. Asi trochu zbaběle jsem se chvíli věnoval hlavně jim, abych nabral odvahu. “Jo, řekla,“ pousmál jsem se na tátu a po mámě vrhl zamračený pohled. Opravdu se musela ptát tak přímo?
Znova jsem se podíval na Nym. Když už jsem neměl pocit, že se rozsypu, uvědomil jsem si, jak je vyděšená. Bojí se, že jí řeknu, ať jde pryč, uvědomil jsem si zhrozeně a v hrudi mě bolestivě zabolelo. “Bál jsem se, že už nepřijdeš,“ řekl jsem jí popravdě a byl jsem vděčný, že se mi hlas vůbec netřese. Měl jsem na ní vztek? Asi jo. Trochu. Byl jsem ublížený a nevěděl jsem, proč nešla hned se mnou, ale to neznamenalo, že se mi srdce hned nerozbušilo, když jsem ji uviděl. Jemně jsem se pousmál. “Ale jsem rád, že jsi tady teď,“ dodal jsem podobně sebejistým tónem a jemně se jí dotkl čumákem.
Pokud už její stará smečka není, tak může zůstat u nás doma a to budeme mít dost času na vyjasnění si všeho. A pokud tu nebude chtít být… Útroby se mi bolestivě stáhly. Tak to bude taky odpověď.

Zkroušeně jsem svěsil hlavu. Nebyl jsem si jistý, co přesně znamená neuspokojivé, ale něco mi říkalo, že to asi nebude jenom rozhodla se, že jí smečka přece jenom nesedí. “Ale neříkala jsi, že se Životovi nedá úplně věřit? Třeba lhal,“ zkoušel jsem to přece dál, ale už jsem si připadal dost naivně. Přesto jsem se nechtěl vzdát myšlenky, že sestra je třeba jen někde v okolí. Já jsem se přece taky nějakou dobu motal jen tak v okolí a domů chvilku nepáchnul. “Já vím. Věřím ti,“ zazubil jsem se na ni. Máma zvládne úplně všechno. Nepochyboval jsem, že pokud Awnay někdo najde, je to máma a když mi svěřila starost o smečku, musí mít o mě dobré mínění.
Chtěl jsem dál vyzvídat, pořádně zjistit, co to vlastně znamená být betou, protože jsem měl jen slabé pojetí. Zástupce alf ve smečce. Jejich pravá ruka. Už jsem se skoro nadechoval, že začnu s dalším přívalem otázek, když se najednou objevilo zvučné zavytí, při kterém mi přejel po zádech mráz. Chvíli jsem zůstal stát bez hnutí a jen okrajově slyšel máminu poznámku. Co tu dělá? byla první myšlenka, která mě napadla. Jako kdybychom ji přivolali.
Skoro prkenně jsem vyrazil za mámou, po cestě lesem jsem nabíral zpátky jistotu a taky trochu kuráž. Byl jsem vděčný, že máma nemluví a já si můžu uspořádat myšlenky, které mi momentálně divoce vířily v hlavě a nedávaly moc smysl. Bohužel, cesta byla dost krátká.
Byla krásná. Stála na okraji lesa, rozhlížela se svýma zlatýma očima a zdálo se mi, že vypadá trochu nejistě. I já se cítil nejistě. Máma se nakonec ozvala jako první, já byl moc zabraný do zírání na ní. Polkl jsem. “Nym,“ hlesl jsem do ticha. “Jsi tady,“ řekl jsem prostě a znělo to spíš jako proč jsi tu nebyla?. Chtěl jsem odpovědi, nevěděl jsem, proč nepřišla, jestli se jí něco nestalo a postupně jsem se skoro začínal smiřovat s tím, že ji už nejspíš neuvidím. Teď tu ale byla. O několik měsíců později, když už slunce pálilo a vločky se dávno rozpustily, ale byla tady. Chtěl jsem jí tolik věcí říct, ale nevěděl jsem, jak začít, nevěděl jsem ani, v jaké situaci právě jsme. Na co ona myslí.
A tak jsem se rozhodl mlčet a počkat, co mi poví.

“Jo, to dává smysl,“ přikývl jsem po chvíli přemýšlení. “Není dobré věřit hned všem, nejdůležitější je udržet rodinu v bezpečí,“ pokračoval jsem zamyšleně, ale už jsem chápal máminu nechuť k příliš hodným alfám. Je potřeba někoho, kdo bude hlídat, aby se dovnitř nevpustil někdo, kdo chce smečku zničit. Třeba by k sobě dobrovolně pustili Styx, projelo mi hlavou. Ne že bych dřív nechápal, proč je máma taková, ale teď všechno hezky zapadlo do sebe.
Když se konverzace stočila k Nym a Ragarské smečce, podvědomě jsem zaťal zuby. Tak tohle se může stát se smečkou? “Nym jsem viděl naposledy v zimě,“ přiznal jsem po chvíli. Komu jinému jsem se tím mohl svěřit než rodičům? “Domluvili jsme se, že se sejdeme tady, ale nikdy nepřišla,“ dodal jsem už podstatně slabším tónem, ve kterém jsem nemohl zakrýt svoje zklamání. Kdo ví, kde byla. Teď jsem na to ale nechtěl myslet. “Dobře,“ neochotně jsem souhlasil. “Ale stejně si nemyslím, že…“ zarazil jsem se. Nemyslel jsem si, že by máma dobře reagovala, kdybych jí na rovinu řekl, že si nemyslím, že na to má dost sil. I když už mezitím byla i na lovu. “Pokud je už pryč dlouho, pár dní nic nezmění. Možná by bylo lepší, kdyby nás šlo víc. Tak bychom pokryli větší část,“ navrhoval jsem, ale ani jsem tomu sám moc nevěřil. Pokud chtěla odejít… Nejspíš se vrátit nechtěla. Nepříjemně jsem se ošil, nelíbilo se mi, co z té myšlenky také plynulo.
Nelíbilo se mi, když vlci odcházeli, i když jsem o Phantasii ani neslyšel. Viděl jsem ji vůbec? Na tom ale nezáleželo. O Sunflower jsem se měl starat a dost jsem se na to vykašlal. Yeter byl můj kamarád. Proč se vlci musejí ztrácet? zakňučel jsem v duchu.
Nemohl jsem si pomoct, po prvním překvapení se mi hruď začala dmout hrdostí. Já. Sionn. Na betě? Zástupce vůdců smečky? Nejspíš jsem z toho byl dost vyděšený, když se máma začala trochu nespokojeně mračit. Odkašlal jsem si. “Moc mě těší, že mi s tátou tak věříte. Budu dělat, co bude možné, abych vás nezklamal,“ řekl jsem, když jsem se ovládl natolik, abych dokázal mluvit, ale stále mi v hrudi srdce zběsile bušilo a na tváři se mi roztahoval široký úsměv. Já. Beta. Sionn, beta a lovec asgaarské smečky. To by se Lindase líbilo snad ještě víc, zasmál jsem se v duchu.

“To je dost pravděpodobné. Jednu půlku těla má černou a druhou bílou, nedá se s nikým splést,“ přikývnul jsem a připomněl si, že pro ni asi nebyl až tak důležitý jako pro mě. “Eeeeh, jo! To je on,“ přikývl jsem po chvilce přemýšlení. Tenhle detail se mi z hlavy vypařil už hodně dávno. “Kde vlastně Laura je? Už jsem ji dlouho neviděl,“ zamyslel jsem se, ale to bylo spíš způsobené tím, že jsem se v poslední době moc doma nezdržoval.
“Moc hodné?“ zmateně jsem se zasmál. “Co je na tom špatného?“ zeptal jsem se zvědavě, i když jsem tušil, jakým směrem se bude tahle konverzace ubíhat. Znal jsem mámu, ale stejně jsem chtěl vědět, co si o tom myslí. Jak by se měla alfa chovat. Další zpráva mě ale dost nepříjemně zaskočila. “Ragar? Ale to je, kde Nym…“ větu jsem ani nedokončil, žaludek se mi křečovitě sevřel. “C… Co se stalo?“ hlesl jsem. Tak pro to nepřišla? Pokud ale ztratila svou smečku, neměla by spíš hledat oporu? Nebo třeba nový domov? Ne zmizet a neukázat se? Třeba sem nikdy přijít nechtěla, napadlo mě a snažil jsem se tyhle negativní myšlenky zapudit, s překvapením jsem zjistil, že už byly docela zakořeněné.
“Mám jít s tebou?“ okamžitě jsem se nabídl. Zrovna jsem přišel a nechtěl jsem tu zůstávat sám, vedle spícího táty. “Myslíš vůbec, že ji najdeš?“ zeptal jsem se pochybovačně. Awnay byla o hodně starší než já a kdo ví, kam šla. Nejspíš to ale udělala dobrovolně. “Neříkala jsi, že podobně odešla i dřív?“ nadhodil jsem opatrně, nechtěl jsem mámu moc ranit.
Kdy začala mluvit o pozicích ve smečce, zmlknul jsem a poslouchal smutný výčet vlků, které už asi neuvidím, jsem se otřásl. Nechtěl jsem, aby odcházeli. Nechtěl jsem ztratit nikoho. “Jsi… Si jistá, že se už nevrátí?“ zeptal jsem se bez zmínění jednoho konkrétního jména. Sunflower. Yeter… nebylo mi příjemně, když jsem si představil Yeterovo tělo… Někde v lese ve sněhu. Pozornost mi ale přitáhla její další slova. Chvíli jsem na ni beze slova zírala snažil se pochopit, o čem mluví. “Já?“ dostal jsem ze sebe po chvíli a rozhlédl se, jako kdyby na mě měla vyskočit celá smečka a zakřičet ‚překvapení!‘. Nikdo ale nevyskakoval a jediné, co jsem slyšel, bylo bušení mého srdce. “Já?“ zopakoval jsem. “Beta? Proč… Proč já?“ matlal jsem úplně zmateně.