Gallirea - Příspěvky uživatele

”Hm,” zamručel jsem. Doteď jsem si říkal, že Parsifalovi Bratři byli vlci, co pomáhali. Tahle věta mi trochu zalechtala šestý smysl, nebo co to bylo. Byl Meinere utrápená duše? Nejspíš si to o sobě myslí, odpověděl jsem si a skoro bych se zasmál, kdybych byl v lepší náladě. ”Pak jste museli potkávat trochu jiné toulavé vlky než já,” prohlásil jsem po chvíli opatrně. ”Tady v kraji je spousta toulavých vlků. A pokud vím, všichni to dělají dobrovolně. Někteří mí přátelé nemají smečku a ani ji nechtějí,” namítl jsem jemně. Možná žil jen v kraji, kde byla místa mimo… společenství míň pohostinná? Ale i tohle se mi zdálo jako věta, kterou měl naučenou. Odříkal to jako básničku.
Pak mi ale potvrdil, co jsem si myslel. Žádná rodina. A teď se ztratil už podruhé, povzdechl jsem si a v duchu ho politoval. Tušil jsem, že by si to asi nepřál slyšet. ”Pokud jsi už byl Bratrem, měli v tebe velkou důvěru,” řekl jsem mu, abych mu trochu zvedl náladu. Bylo mi líto, jak byl z toho nešťastný.
”Magie?” zeptal jsem se ho zaraženě. ”Každý vlk ovládá nějakou magii. Díky tomu má většina z nás různě zbarvené oči,” řekl jsem, jako kdyby to bylo úplně nad slunce jasné. A taky že pro mě bylo. Dokázal jsem si představit, že ne všechny skupiny vlků žijí tak, jako my. Dokázal jsem si taky představit, že někdo si myslí, že tuláci jsou jenom ubozí chudáci. Ale to, že někdo nezná magie, to mi bylo úplně cizí. Celý svůj život jsem byl obklopený magiemi a nic jiného jsem neznal.

Jasně, že si toho všiml. Nebyla to až tak nenápadná poznámka, jak bych si přál, ale naštěstí nevypadal pohoršený tím, že přemýšlím o tom, že tu zůstane tak dlouho. Pár dní, z nějakého důvodu se mi to zdálo trochu jako lež. Nevědomá, ale stejně lež. ”Určitě. Jenom jsem to chtěl navrhnout… jako případnou možnost,” přikývnul a už nedodal pokud se ti nepovede domů cestu najít. Nechtěl jsem ho zarmoutit.
”Tvoji Bratři byli velmi šlechetní,” poznamenal jsem a přemýšlel, jaké rozdíly byly mezi našimi smečkami a jejich společenstvím. ”Hádám, že smečky na Gallirei jsou o něco uzavřenější, než jsi zvyklý,” rozhodl jsem se mu nabídnout něco na oplátku. ”Staráme se o svoje vlastní, ale jak jsi viděl… Cizí vlci občas rádi dělají problémy. Někdy i hodně velké. Snažíme se proti nim chránit,” znova jsem začal sklouzávat do hlubšího tónu, kterým jsem předtím mluvil i na toho podlého šedáka.
Zaujalo mě, že byl čerstvě přijatý. Chvíli jsem na něj zvědavě koukal, ale nakonec nic k tomu dalšího neřekl. Už předtím jsem si všiml, že mluvil jen čistě o Bratrech, kteří nejspíš ani skutečnými bratry nebyli, a nic jako rodina se v jeho vyprávění neobjevovalo. ”Když jsi byl čerstvě přijatý, odkud jsi přišel k nim? Co… tvoje rodina?” opatrně jsem začal, kdyby to bylo náhodou citlivé téma.
Tiše jsem si povzdechl. Rád bych měl stejné sebevědomí jako on. ”Jenom pro jistotu. Zrovna těsně před tím, než jsi přišel, se jeden z jejích členů…” odmlčel jsem se, abych soustředil všechnu svou sílu na nerozsypání se. ”Byl docela blízko. Hodně blízko. Jsou to šedí vlci se spoustou jizev a zlatýma očima. Kdo ví, jakou magii ovládají. Tím jsou ještě nebezpečnější,” kladl jsem mu na srdce, o to víc, když jsme se už blížili k hranicím lesa. Začal jsem pochybovat, jestli byl dobrý nápad ho sem brát, ale snad jsem byl jenom trochu paranoidní.[]

”Tak to se můžeš něčemu přiučit,” navrhl jsem. ”Naše smečka se na lov vysoké chystá docela pravidelně…” na chvíli jsem se zamyšleně odmlčel. Tak nějak jsem pochyboval, že by se smečka vrhla na lov mezi tím, co jsem tu byl. Takže poslední lov byl koncem jara? To už je docela dávno. I když teď je asi zbytečné cokoliv lovit, když tu nikdo není, povzdechl jsem si kysele. Ale až se vrátí… ”Koncem léta se vydáme na další lov, můžeš jít s námi. Většinou ulovíme víc kusů najednou,” jen tak mimochodem jsem mu nabídnul a snažil se dát co nejmenší důraz na konec léta. Parsifal počítal, že tu bude pár dní. Počítala s tím i Lilac, když nám přišla? A nebyla Nym taky z vlčat, které se jen tak objevily, než si ji vzala k sobě Lennie? Nechtěl jsem mu ale dělat takové starosti.
”To ano, nehody se stávají,” přikývl. ”I když se snad ještě nestalo, že by k nám někdo přitáhl něco nakažlivého,” dodal jsem zamyšleně a přemýšlel, jestli bych i tohle neměl brát v úvahu, když k nám někdo přijde do smečky. ”Moc cílů,” zamručel jsem zamyšleně. ”Dostávali jste je postupně, jak jste stárli?” ptal jsem se dál a byl vděčný za tohle téma. Začínala ve mně převládat zvědavost a na chvíli mi pomohla častečně odsunout nedávné události.
”To je mi líto,” hlesl jsem, protože jsem si nemusel představovat, jak se musel cítit, když si uvědomil, že je na úplně cizím místě a netuší, jak se dostane zpátky domů. Moc dobře jsem to znal. ”Jsem rád, že ses dostal k nám, v kraji se potulují někteří nebezpeční vlci… Celá rodina, která se rozhodla, že… Bude dělat všem problémy,” snažil jsem se zaobalit celé téma Styx a její rodiny, abych ho upozornil a zároveň na to moc nemyslel.

Když mi začal vyprávět o místě, odkud byl, zvědavě jsem se k němu otočil. Nepotřeboval jsem se dívat přímo pod nohy, les jsem znal natolik, že mi ho stačilo sledovat jen koutkem oka. Zdálo se mi, že se Parsifal při povídání celý rozzářil, práci měl zjevně hodně rád. Trochu jsem nakrčil nos, když začal vyprávět o velitelech a novicích, nechápal jsem, co tím přesně myslí. Asi takhle fungovala jeho smečka - teda, společenství. Ani označení bratr mi neznělo úplně povědomě, spíš to vypadalo jako další z titulů, než vyloženě sourozenec.
”Vidím, že jsi toho dělal hodně,” s uznáním jsem pokýval hlavou. ”Hádám teda, že už umíš něco ulovit…?” zpytavě jsem naklonil hlavu na stranu. I kdybych nebral v úvahu, že na tak malé vlče toho umí tolik, spousta úkonů mi zněla dost cize. Proč by někdo potřeboval uklízet dřevo? Čištěním toho, co bylo potřeba, jsem chápal odklízení nesežraného masa, ale zdálo se mi, že je za tím i něco víc. ”Měli jste hodně nemocných a raněných?” zeptal jsem se jakoby mimochodem. Přišlo mi zvláštní, že by byli oddělováni. Jako kdyby od nich hrozilo nějaké nebezpečí.
Jeho popis společenství zněl jako něco, co slyšel od někoho jiného a teď to poslušně odříkával. No, rozhodně se nezasekává při vysvětlení smečky jako někdo jiný, pomyslel jsem si s lehkým pobavením a umínil si, že pokud se k nám dostane ještě nějaké vlče, co nezná smečky, už musím být připravený. ”Vypadá to, že jste plnili vznešený cíl,” prohodil jsem a opravdu to myslel. Smečka, která pomáhala chránit poutníky? Byla to zvláštní formulace, ale bylo to o moc jiné než pomoc tulákům potulujícím se po kraji.
S posledními slovy vypadal mnohem zkroušeněji. Tiše jsem si povzdechl. ”Podle toho, co jsi mi řekl, tvoji… Bratři tě už určitě hledají. Jak ses vlastně do těch jeskyní dostal?”

Vlček toho moc nenamluvil. To mi asi vyloženě nepřekáželo, ale rád bych o něm něco dalšího věděl. Mlčky jsem pokýval hlavou, když se mě znova zeptal na otázku, které jsem se bál. Co jsem mu měl říct? Sám jsem nevěděl, co bych měl se sebou dělat. Co bych měl jako zástupce alfy dělat. Ani malé vítězství nad tím šedákem mi moc nepomohlo od pocitu ztracení a bezradnosti. Byl jsem vůdcem prakticky prázdného lesa, ale stejně jsem měl chvílemi pocit, že mě ta váha rozdrtí. Povzdechl jsem se.
”Co bys tak rád dělal? Hádám, že tam, odkud pocházíš jsi už něco dělal,” nadhodil jsem lehce. Sám jsem v tom věku ještě běhal vesele po lese, hrál si s vlky na schovku a rozhodně neprosil cizího vlka, jestli mi nabídne něco k práci. ”Můžeš mi ale zatím pomáhat,” navrhl jsem, aby to neznělo, že se ho jenom snažím odpálkovat. ”Když ses tak zvědavě ptal na to, jak funguje naše společenství, hádám, že to u vás fungovalo jinak,” koukl jsem na něj, jestli mám pravdu.
”Jak říkám, pokud jsi nevěděl tolik věcí o nás, jsem si jistý, že nevím skoro nic o vás. Jaké pozice byly ve vašem společenství?” pobídnul jsem ho, ale stále se snažil zachovat lehký tón, aby si nemyslel, že je to nějaké vyslýchání. Jen jsem byl zvědavý.

Pospíchal jsem na místo, kde jsem ho nechal. Skoro jako kdybych přeskočil z jedné stresující situace do druhé, protože jsem se potřeboval na něco soustředit. Znova se mi svíral žaludek, i když jsem si snažil opakovat, že všechno je v pořádku. Jasně jsem věděl, že všechno v pořádku není. Vlastně v pořádku nebylo nic. Vůbec nic.
Roztřeseně jsem se nadechl, ale dřív než mohla panika pořádně vzrůst, jsem zaslechl jeho hlas. ”Parsi,” s úlevou jsem zavolal, jen abych slyšel svůj hlas a trochu se uklidnil. ”Už jsem zpátky,” zahlásil jsem docela zbytečně a při pohledu na mžourající vlče jsem se usmál. Vypadal roztomile, i když se většinou tvářil tak hrozně vážně. ”To je dobře,” hlesl jsem a odolal potřebě ho obejmout. Nebyl jsem si jistý, že by to bral moc dobře, zatím se nikoho nedotkl.
”Ano, už je pryč,” přikývl jsem a cítil, že ze mě pomalu odpadává jedno ze závaží. ”Přišel dělat jenom problémy a otravovat na hranicích… Naštěstí žádná velká hrozba,” potřásl jsem hlavou, i když jsem věděl, že jsem to trochu zlehčoval. Měl jsem ty stromy zase přeznačkovat, uvědomil jsem si. ”Máš ještě nějaké otázky ohledně smečky? Nebo něčeho jiného? Musel jsem zmizet hodně rychle,” omluvně jsem se na něj podíval a trochu úzkostně se ohlédl.
”Chceš se ještě projít? Potřeboval bych ještě zkontrolovat hranice,” naklonil jsem hlavu na stranu. Nechtěl jsem přiznávat, že jsem se hnal za ním, nemyslel na nic jiného a až teď jsem si uvědomoval, co jsem měl udělat. ”Mezitím mi můžeš ještě povědět něco o místě, odkud přicházíš. Pokud teda chceš,” nadhodil jsem a pomalým krokem vyrazil zpátky k místu, odkud jsem Stína vyhnal. Když už žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo, nedokázal jsem v sobě najít dostatek síly k rychlejšímu pohybu.

Zamračil jsem se na něj ještě víc, když po mě vyštěkl, ale uvnitř jsem byl se sebou docela spokojený. Zdálo se mi, že jsem ho trochu vyvedl z míry a i to málo mi pomáhalo s odvahou. Začínal jsem mít pocit, že možná na to mám. Že zvládnu smečku ochránit. Odfrkl jsem si na jeho poznámku, že průzkum neznám, ale nekomentoval jsem ji, nechtěl jsem mu dát najevo, že mě z nějakého důvodu zabolela.
Moje potěšení ale netrvalo dlouho, rozhodl se, že bude znova osina v zadku. ”Tak co kdybys šel kontrolovat někoho jiného a přestal tu otravovat vzduch?” přidal jsem další urážku, i když jsem si spíš ulevoval sobě, protože to nevypadalo, že by mu něco dělaly. Aspoň já se díky nim cítil o něco jistěji.
Když jsem ale ztratil trpělivost a vyrazil proti němu, konečně se přestal křenit jako měsíček na hnoji. Zaražení, které se mu zalesklo v očích bylo… Překvapivě uspokojující. I když se mu pak škleb hodně rychle vrátil, zdálo se mi, že mě konečně bere vážně. A to byl sakra dobrý pocit. Dokonce tak dobrý, že se mi na tváři objevil malý úšklebek, který nevypadal moc hezky. I jeho křivé pochválení se najednou nezdálo jako úplně sarkastická poznámka. Nepotřeboval jsem už nic říct, zvedl se sám a začal odcházet. Pocit vítězství byl skoro neskutečný. ”Přijď se někdy podívat a uvidíš!” zavolal jsem v náhlém popudu. Cítil jsem se nepřemožitelně a vůbec mi nedošlo, že ho vlastně znova zvu do smečky. V téhle chvíli jsem jen viděl někoho, kdo jsem porazil a dokážu to znovu.
Ještě nějakou dobu jsem stál, stále napjatý, stále v pozoru, jestli se třeba rozhodne vrátit, ale nic se nestalo. A pak, jako kdyby někdo ustřihl provázky jsem se sesunul k zemi. Sedl jsem si a zhluboka vydechl. Bez nebezpečí jsem se už zase cítil jen roztřeseně a hrozně unaveně. Chtěl jsem spát.
Parsifal, vzpomněl jsem si a znova se vyškrábal na nohy. Chvíle úlevy pominula a znova jsem dostal strach. Nechal jsem ho samotného, ale zase, dokázal se o sebe postarat, pokud přišel z takové dálky a pár chvil bez dozoru rozhodně zvládne. ”Parsi?” zavolal jsem s hlasem, který stěží skrýval úzkost. Už jsem se blížil k místu, kde jsem ho nechal, ale potřeboval jsem vědět, že je v pořádku ještě dřív.

”Průzkum,” zopakoval jsem po něm suše. ”Pokud vím, průzkum se dělá na nohou a očima, ne močí,” zavrčel jsem a přivřel oči. Snažil jsem se to moc nevnímat, ale cítil jsem, že mi pod kůží lezou mravenci. Úplně všude. Potřeboval jsem se ho co nejrychleji zbavit, protože jsem tušil, že to tu moc dlouho nevydržím. Zastihl mě úplně nepřipravený a netušil jsem, co bych měl dělat. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlel. A první vlk, který k nám vleze, je… on.
Neméně nadšený jsem byl z jeho dalších slov. ”Co jsi, nějaký kontrolor kvality ochrany smeček? To pro to máš tolik jizev?” mračil jsem se na něj a rozhodl se přejít k další strategii - urážení. Tušil jsem, že pokud neodejde co nejdřív, budu se s ním muset porvat a… Nechtělo se mi do toho. Byl jsem hrozně unavený, i když se mi to naštěstí dařilo nedávat najevo. Zatím.
”Pokud o to tak moc stojíš, tak jsi měl říct rovnou,” vycenil jsem na něj zuby v agresivním úsměvu. Tohle jsem nebyl já. Nebo jsem si aspoň myslel, že tohle já nejsem. Teď nebyl na přemýšlení čas, ale v koutku mysli mě to už začínalo… udivovat. Možná děsit. Měl jsem ale problém před sebou a musel ho nějak vyřešit. Nebyl tu nikdo, kdo by mi poradil a řekl, co je správné. Pokud selžu, ohrozím celý les, uvědomil jsem s i hrůzou a tahle myšlenka byla to poslední, co jsem potřeboval k odhodlání se.
Probodl jsem ho pohledem, když mě začal vybízet. Nehodlal jsem mu poskakovat, jak poroučel, a pro to jsem se rozhodl pro jiný přístup. Bez jakéhokoliv dalšího slova jsem vystartoval a hlasitě secvaknul zuby těsně vedle jeho hlavy, podobně jako mi udělal on před rokem. Když jsem se znova vrátil na místo, odkud jsem vystřelil, podíval jsem se na něj a najednou už žádný strach necítil. ”Pokud okamžitě neodejdeš, podruhé už zahryznu do tebe,” řekl jsem hlubokým tónem s jasnou výhružkou. Už jsem se rvačky nezdráhal a asi to na mě i bylo vidět.

Už jsem si na něj vzpomínal. Byl to ten vlk, který nás s mámou (bolestivé bodnutí) ohrožoval tehdy u toho jezera, kde jsme našli Sunflower (provinilé bodnutí). Měl jsem pravdu, když jsem si nejdřív vzpomněl na to, že je nebezpečný. ”Nápodobně,” procedil jsem skrz zaťaté zuby, když se ozval. Nebyl jsem si jistý, jestli mi z něj běhá takový mráz po zádech pro to, že jsem se ho bál jako malý, nebo kvůli tomu, že z něj nebezpečí přímo křičí.
”Nevím, co se divíš, když si nakráčíš do smečky a začneš to tu přeznačkovávat. Snažíš se tím něco říct?” zeptal jsem se se skrytou výhružkou v hlase. Podvědomě jsem se už rovnou připravoval na souboj. Netušil jsem, co bych měl v takovéhle situaci dělat. Prostě ho vyhnat? Servat se s ním a až pak ho vyrazit? Utrhnout mu ocas? Nepřišlo mi moc lákavé si jakoukoliv část jeho těla brát do tlamy, ale pokud by to bylo vyloženě nutné…
Snažil jsem sebou při zmínce o mrtvých věcech netrhnout. Nebyljsem si jistý, že se mi toplně povedlo. ”Je mrtvá pro ty, kteří si ji nezaslouží,” odtušil jsem chladně, ale pořád byl můj hlas protkaný dostatkem vzteku. Zatímco on seděl, já si to nedovolil. Snažil jsem se nad ním tyčit a využívat svou nedávno nabitou výšku ve svůj prospěch. Jediný škoda, že mi to moc nevycházelo. ”Tak, teď jsi návštěvu absolvoval a můžeš vysmahnout,” zavrčel jsem, protože nevypadal, že by se hodlal v nejbližší době zvednout a já si nebyl jistý, jestli ho chci hned začít vyhánět zuby. Tohle jsem rozhodně neměl zažité.

Viděl jsem, že jsem ho svým odhalením moc nepotěšil. Vypadal, že je přímo v šoku a moc jsem se mu nedivil. Taky bych byl vyděšený, kdybych zjistil, že nejenom že nevím, kde jsem, ale ani nikdo neví, odkud jsem přišel. Povzdechl jsem si. ”Omlouvám se. Dokážu si představit, jak těžké to pro tebe je,” hlesl jsem bolestným hlasem a vlček pokračoval.
Jak funguje…? Chvíli jsem o jeho otázkách přemýšlel. Technicky vzato jsem nebyl ani na nejvyšší hodnosti, ale když byly vyšší hodnosti buď mrtvé, nebo kdo ví kde? ”Našemu uskupení se říká smečka,” začal jsem tím jednoduchým, ale stejně mluvil pomalu a pečlivě přemýšlel o tom, co řeknu. ”V téhle chvíli v podstatě mám… nejvyšší hodnost. Ve smečkách se ta nejnižší hodnost jmenuje kappa. Není to… Není to nic špatného být na té nejnižší pozici,” dodal jsem, protože z jeho důrazu na to, že jsem výše postavený, jsem měl dojem, že opak bude pro něj mít hodně nízkou hodnotu. ”Je to pozive pro vlky, kteří jsou ve smečce noví, mladí, nebo… Z jakéhokoliv důvodu nemůžou nebo nechtějí mít na sobě více odpovědnosti,” pokračoval jsem dál. ”Další pozice se nazývá delta, potom je gamma a na vrchu je beta a… alfa,” z nějakého důvodu mi slovo alfa šlo těžko přes rty. ”Jak jsem už říkal, já jsem beta a jediný výše postavený vlk je můj táta, který tu teď není. Takže já jako jeho zástupce přebírám všechny jeho povinnosti,” dokončil jsem vyprávění. Z toho přebrání povinností jsem cítil stejnou měrou hrdost a zátěž. ”Ve smečce jsou ale i vlci, kteří se soustředí na nějaký úkon. Já jsem lovec smečky, společně s Lucy, tou hnědobílou vlčicí, která přinesla koloucha. Taky tu máme pečovatele a ochránce,” vzpomněl jsem si na další detail.
”Jsem rád, že tu zůstaneš,” přiznal jsem a uvědomil jsem si, s jakou úlevou jsem to řekl. Nebyl to můj “beta hlas”, ten zodpovědný, který jsem teď používal mnohem víc. ”Co kdyby sis trochu odpočinul a pak si promluvíme, o tom, v čem jsi dobrý?” navrhl jsem s mírným úsměvem. Byl hrozně maličký, ale nechtěl jsem, aby si myslel, že ho beru jako malé neschopné vlčátko, když to on zjevně tak neviděl.
Chtěl jsem pokračovat a trochu ho ještě víc vyzpovídat, najednou se mi ale do nosu dostal štiplavý pach, ze kterého se mi zvedly chlupy na hřbetě. Měl jsem mlhavou představu o tom, kdo to je, věděl jsem, že jsem ho už potkal a všechny moje smysly křičely nebezpečí! nebezpečí! nebezpečí! Tiše jsem zavrčel a naježil hřbet. I když jsem si to doteď neuvědomil, pořád jsem byl v nouzovém módu a bylo to ještě horší, když jsem si uvědomil, že tu není absolutně nikdo jiný, kdo by to mohl vyřídit. Okamžitě se mi z toho hrůzou stáhl žaludek, ale zatnul jsem zuby a bojoval s instinktem utéct co nejdál a tam se schovat. ”Parsifale,” oslovil jsem malého vlka křečovitě. ”Do lesa přišel někdo, kdo sem nepatří a je možné že je docela nebezpečný. Jdu to zkontrolovat a mezitím se prosím schovej a nechoď mu na oči,” řekl jsem mu důrazně. Kdybych byl v menším šoku, možná bych na něj byl milejší, nebo bych mu aspoň řekl, ať běží za Nym, ale to mě v té chvíli nenapadlo.
Už jsem ho z dálky viděl, jak se šklebí a značkuje stromy v okolí. Na strach jsem zapomněl, anebo právě díky strachu mi stoupl adrenalin. Byl jsem naježený jako jehelníček a propaloval ho pohledem. ”Co tu chceš?” zavrčel jsem.

Mlčky jsem nadzvedl jedno obočí, když se malý zeptal, jestli mi nebude vadit pokud se mírně vzdálíme. Já jsem v jeho věku rozhodně takový nebyl, i když se nabízela otázka, jestli mi jeho chování nešlo do hlavy pro to, že jsem ještě nepobral všechno, co se za poslední dny stalo a nebo byl vlček opravdu trochu zvláštní. A to vykání. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mi to lichotí, nebo ne. ”Ne, nebude,” pokýval jsem hlavou, když mi došlo, že opravdu čeká na to, co mu řeknu. Nikdo se na mě s takovou úctou nedíval a vyvolávalo to ve mně zvláštní pocity.
Mírně jsem se pousmál na Nym a střelil neurčitý pohled po Fiérovi, na kterého jsem ještě pořád soustředil větší množství ne úplně fér viny. Zachytil jsem ale rozloučení s Nym jako podezřele definitivní. Nic jsem na to neříkal, byl jsem zvědavý, jestli z něj nevypadne, že se jenom zatoulal… z jeho společenství, nebo o čem to předtím mluvil.
Jemně jsem zavrtěl hlavou. ”Naše smečka je připravena se postarat o kohokoliv, kdo to zrovna potřebuje, ať se děje cokoliv,” povzdechl jsem si, protože mi jeho slušnost začínala být lehce nepříjemná. Skoro nic jsme pro něj neudělali, kromě pár hryzů z koloucha, který by stejně nezasytil větší skupinu vlků. Která tu ale stejně ani není, nemohl jsem se ubránit kyselé myšlence. Tiše jsem čekal, až vypoví celý příběh.
Po tom, co domluvil, jsem si nechal ještě chvíli na promyšlení. ”Jsi na území Asgaarské smečky, která se jmenuje podle tohohle lesa. Pokud se ptáš kde jsme obecně, tak tahle země se jmenuje Gallirea. Podle všeho se o ní povídá všude po světě jako útočiště pro vlky, kteří to potřebují,” rozpovídal jsem se, především pro to, abych oddálil chvíli, kdy mu řeknu, že jsem v životě o žádném Taranském pohoří neslyšel. Taky jsem ale začínal dostávat silné tušení, že vlče je tu úplně samo a přece jenom chce zase vyrazit. Směrem, který neznám. ”Musím přiznat, že jsem o tvém Řádu nikdy neslyšel. A ani o Taranském pohoří,” neochotně jsem přiznal, nevěděl jsem, jak tu informaci šetrněji zaobalit. ”To ale neznamená, že o nich nikdo neslyšel. Krajem prochází spousta tuláků a často se zastavují i u nás ve smečce,” začal jsem opatrně, abych ho náhodou nevystřelil rovnou ze smečky hledat světaznalé vlky. ”Pokud budeš chtít, mohl bys v našem lese zůstat. Klidně i jako host. Do té doby, než nenajdeš správný směr,” nabídnul jsem mu, možná trochu manipulativně.
Ale měl jsem jinou možnost? Nechtěl jsem malé vlče pouštět samotné pryč, když jsem ani neměl tušení, odkud přišlo. Jeskynní labyrint? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. A taky… Při pohledu na něj jsem dostával pocit, že ho musím ochránit. Nic se mu nesmí stát. Byl mojí první opravdovou povinností a bylo mi úzko, jen jsem pomyslel na to, že by odešel sám, neznámo kam.

Spokojeně jsem pokývl, když se Parsifal konečně rozhodl vyrazit k masu. Já sám měl žaludek pořád nepříjemně sevřený a nezdálo se mi, že bych byl schopný něco sníst v blízké době. Smečka ale musí jíst, přemýšlel jsem na tou tíhou povinností, kterými jsem si ani nebyl jistý. Nedobrovolně jsem cítil vztek na tátu, který mi řekl jen pár slov o tom, co mám dělat a zmizel. Musel jsem se zhluboka nadechnout a zatnout zuby, abych o tom přestal myslet. Pořád jsem se cítil tak hrozně malý. Rozhodně ne hodný vedení celé smečky. ”Díky za pomoc,” hlesl jsem směrem k Nym podstatně tišeji, než jsem chtěl.
Musel jsem se ale sebrat, protože i když byl Fiér prakticky rodina, potřeboval jsem se taky chovat patřičně ke svému postavení. Pro to jsem se rozhodl na jeho prdy nereagovat a bolestné bodnutí v hrudi zamaskovat zamračením. Co jsem mu taky asi tak měl říct? Tvoje partnerka se tu už měsíce neukázala a moje máma je kvůli ní mrtvá. Zaťal jsem zuby a dřív, než se mi je povedlo uvolnit, se ke mně najednou přiřítil a ve chvíli, kdy mi zabořil čumák do srsti, jsem toho už měl dost. Odskočil jsem od něj jako na pružince a hluboce zavrčel. ”Fiére,” vydechl jsem podrážděně. Nečekal jsem, že mě to nechá roztřeseného a naprosto zmateného.
Začínal jsem si uvědomovat, že všechno, co se kolem mě děje, vnímám přes filtr, jako kdyby se to ani nestalo mě. Pro to jsem byl teď hrozně zmatený, nebyl jsem schopný sledovat, co se mezi ním a Nym stalo. Zhluboka jsem se nadechl. Uklidni se. To bude dobrý. Vnímej, Sionne, říkal jsem si a snažil se zaostřit na ty dva. ”Awnay se tu už neukázala několik měsíců,” povedlo se mi nakonec říct a byl jsem rád, že se mi hlas netřese tak moc, jak jsem se obával. Pořád jsem byl ale překvapený, jak hluboce najednou zním. Polkl jsem. ”Někteří z naší smečky ji šli hledat, ale nikde nebyla,” dodal jsem a stěží držel vztek na uzdě. Šla ji hledat máma a teď je mrtvá.
Na Parsifala jsem úplně zapomněl. Až ve chvíli, kdy jsem skoro vztekle probodával Fiéra pohledem, se jeho tichý hlas ozval. Myslí mě. Já to tu mám na starost, musel jsem si připomenout, protože v té chvíli bylo mým prvním instinktem se otočit a hledat svoje rodiče. Kteří tu ale nebyli. ”Mám na tebe čas. Určitě,” vydechl jsem a snažil se z hlavy vytěsnit cokoliv, co tam aktuálně přebývalo. Což bylo až moc věcí. ”Co bys rád věděl?” zeptal jsem se ho a zkoumavě se na něj zadíval. Nechápal jsem, odkud se taková vlčata berou a z jeho objevení se vedle… Mámina těla mi trochu běhal mráz po zádech. Jako kdyby to mělo nějaký důvod.

Souhlasně jsem přikývl Nyminým slovům a odolával trochu hysterickému smíchu. Obrat naše společenství? Jako kdyby tu byl někdo jiný kromě nás tří, pomyslel jsem si, ale nahlas o tom mluvit nechtěl. Rozhodně ne před tím prckem. Tohle byl problém pro příští chvíle, ale rozhodně jsem ho nemohl odkládat navždy. Měl jsem smečku na starosti a prozatím se mi dařilo ignorovat paniku, kterou to ve mně vyvolávalo. Nevěděl jsem vůbec nic
”Nym má pravdu. Běž se najíst. Teď hned,” řekl jsem mu a důrazně se na něj podíval. Říkal jsem si, že mu možná silnější příkaz domluví líp než nabídky. Když je už odmítnul. Byl jsem odhodlaný ho probodávat pohledem do té doby, než k té mršině opravdu dojde a aspoň trochu se nají. V téhle chvíli byl on to jediné, co jsem měl doopravdy na starosti a nehodlal jsem to pokazit.
V té chvíli se ale ozvalo hlasité vřískání a já jsem sebou nedobrovolně trhl. S rozšířenýma očima jsem čekal, kdo se objeví, protože se mi ten hlas zdál povědomý, ale hned jsem ho nerozpoznal. Fiér, došlo mi, když jsem ho uviděl. ”Fiére,” pozdravil jsem ho klidně a byl rád, že mi na hlase zaraženost skoro není znát. Na druhou stranu, nezněl ten hlas hruběji než obvykle? Nebyl jsem si jistý.
Když se vrhnul k Nym, zamračil jsem se, ale ona se stihla bránit dřív. Nebyl jsem si jistý, co myslela tou poznámkou o nabalování, ale nechtěl jsem se v tom nimrat. ”A kde máš Awnay?” zeptal jsem se, protože Nym si zjevně dokázala svou čest docela dobře bránit sama. Ještě jsem střelil pohledem po Parsifalovi, jestli se doopravdy odhodlal k masu, které už hodnou chvíli jedl pohledem.

Jemně jsem přikývl. ”Děkuju,” šeptl jsem tiše. ”Můžeme o tom mluvit, až se na to budeš cítit. Ostatně, teď budeme mít spousty času,” pokýval jsem hlavou a přemýšlel, proč se mi to zdá tak zvláštní. Že je Nym najednou tady a můžu čekat, že když se další den probudím, bude tu stále. Pokud se mi vůbec podaří usnout, napadlo mě a nedobrovolně jsem se uchechtl. Nepřišlo mi správné smát se takovým věcem, potřeboval jsem zůstat co nejvíc pohromadě, abych dokázal udržet smečku. Která stojí jen na mě. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit.
Vrhl jsem na Nym něžný úsměv, ale víc na její poděkování neřekl. Doufal jsem, že se tu postupně usadí a bude to tu milovat. Odsunul jsem dalšího nepříjemného červíka, který mi chtěl přinést bolestnou myšlenku. Zrovna tohle jsem rozhodně nepotřeboval. Prudce jsem nasál vzduch do nosu. ”To máš pravdu,” přikývl jsem. Proč jsem na to nemyslel dřív? povzdechl jsem si a snažil se moc nemyslet na vzrůstající pocit viny, že jsem skoro ani nezačal a už jsem zklamal. V krku se mi utvořil knedlík a už jsem nebyl schopný nic říct, tak jsem se jenom zvedl a pomalu vyrazil za vlčetem. Nym určitě šla se mnou.
Byl jsem překvapený, že vlče zůstalo sedět na tom místě, kde jsme ho nechali. Dřív, než si nás ale všiml, jsem zahlédl jeho hladový pohled směrem k masu, které přinesla Lucy. Kdo ví, kam šla ona, povzdechl jsem si. ”Parsifale,” zavolal jsem na něj a byl docela vděčný, že jsem jeho jméno nijak nepomotal. Třeba si budou s Nemesisem rozumět. A Shireen. Zdálo se mi, že i na takovou dálku z něj čiší neskutečná touha, která se zdála být nasměrovaná k tomu kolouchovi. ”Běž se najíst a dej si, kolik chceš. Pak si promluvíme, odkud jsi přišel a kam tvoje cesta míří,” řekl jsem mu a byl rád, že se mi povedlo si udržet docela pevný tón hlasu. Podíval jsem se na Nym, aby si nemyslela, že jsem na ni zapomněl.