Příspěvky uživatele

< návrat zpět

”Díky,” pokývl jsem mu s vážným výrazem a dál jen sledoval, jak se na sebe ti dva kaboní. Asi o tom ani jeden nechtěl mluvit a já ani nevěděl, jestli to chci vědět. Měl bych taky klidnit spory? letmo mě napadlo a potlačil jsem slabý pocit strachu, který se dral na povrch. Pořád jsem byl ještě… zmatený z toho, co se po mě najednou chtělo. Pořád mi někde kdesi vzadu v hlavě jel hlásek, který se ptal Děláš to dobře? Víš, jak se to má dělat? Nezanedáváš nějaký životně důležitý úkol, který teď zničí smečku? Není náhodou tvoje vina, že tu nikdo není? Že i táta odešel? Většinu dobu se mi ho dařilo ignorovat.
”Awnay se tu neukázala celé měsíce,” zavolal jsem ještě za mizejícím Fiérem, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě ještě zaslechl. Nejspíš to bylo jedno, přišel sem kvůli Awnay a kdo ví, jestli se iještě vůbec vrátí, když si uvědomí, že Awnay tu už nejspíš vůbec není. Taky zemřela?
”Ne,” odpověděl jsem až moc rychle na otázku o Parsifalovi. Odmítal jsem si přiznat, že by odešel natrvalo. ”Chtěl prozkoumat okolí a případně zjistit, odkud sem vůbec přišel. Nechtěl jsem ho tu držet násilím, ale slíbil mi, že pokud cestu najde, dá mi vědět,” řekl jsem a už v té chvíli se mi to zdálo jako chabá výmluva. Zhluboka jsem se nadechl. Možná ho už neuvidím.
Byl jsem rád, když přišla další otázka. ”Ani sám nevím,” pokrčil jsem vyhýbavě rameny. ”Skoro ho neznám, viděli jsme se možná tak třikrát. Awnay se vrátila domů poprvé od toho, co jsem se narodil, minulé léto, když se narodili Nemesis a Shireen. Nejspíš pak zase zmizela a zjevně nedala vědět ani Fiérovi,” vysvětlil jsem s kyselým výrazem. I když jsem se to snažil zastavit, Awnay a její absence se mi v hlavě začaly spojovat s máminou smrtí.
”Někdy koncem jara jsme byli na velkém lovu,” odpověděl jsem, ale znělo to nejistě, tušil jsem, kam s tou otázkou míří. ”A co ty?” rozhodl jsem se jí to oplatit stejnou mincí. ”Co jsi vůbec dělala… od zimy?” vyšlo ze mě samo, i když jsem původně chtěl tuhle debatu nechat na později.

Až po chvíli mi došlo, proč Parsi pořád hází zvědavé pohledy po mém obličeji. Ah, oko. Zkusmo jsem zamrkal. Pořád jsem ještě cítil, že není úplně v pohodě, ale oproti tomu, co to bylo na začátku… ”Díky za pomoc, voda opravdu pomohla,” věnoval jsem mu vděčný pohled a napadlo mě, že takového obětavého vlka bychom ve smečce potřebovali. Někoho, kdo se zajímá. Jenže problémem bylo, že vypadal, že se těší, až odtud zmizí.
”Jasně,” přikývnul jsem, když mi už podruhé zamítl nabídku. Asi jsem ho nemohl soudit podle sebe, hlavně když jeho Bratři byli zjevně úplně jiné. Naklonil jsem hlavu na stranu, když řekl, že by rád zjistil, jak to tu funguje. Zajímalo mě, jak to plánoval udělat, ale už o tom víc nemluvil. Kousl jsem se do jazyka. Mohl bych mu vyprávět o bozích, ale… Pokud bych zmínil Života, musel bych mluvit i o Smrti a pokud ho vyděsil létající kamínek, tohle by rozhodně ničemu nepomohlo. Chtěl jsem, aby se tu cítil bezpečně. A čert věděl, že ani jeden z bohů není úplný svatoušek.
”Jeskyně je hluboko v lese, od nás směrem na západ, ale je tak schovaná, že ji nenajde nikdo, kdo tam ještě nebyl. Stačí se ale zeptat jakéhokoliv člena, stačí říct, že jsi taky náš,” prohodil jsem a po očku sleoval jeho reakci. Jestli začne protestovat nebo nebude reagovat. Trochu jsem se zamračil, když řekl, že půjde na obhlídku. Nelíbilo se mi to, ale taky jsem si připomněl, že jsem ho tu nechtěl držet násilím. Nebo chtěl? Nepatřil k nám do smečky, nebo aspoň jsem si byl jistý, že se za člena nepovažoval. (I když já bych ho vzal ve chvíli, kdy jsem ho uviděl.) Pokud bych mu to chtěl přikázat, nejspíš by jenom utekl a kdo ví, co by se s ním pak stalo.
Chvíli jsem stál a díval se na něj s rozpolceným výrazem. Chtěl jsem mu říct, že zůstane tady. Jenže i moji mladší sourozenci se toulali kdo ví kde. ”Dobře, dávej na sebe ale pozor,” vydechl jsem a byl vděčný, že se mě ještě snažil uklidnit. ”Pokud se vzdálíš moc daleko od lesa, poznám to,” věnoval jsem mu důrazný pohled. I když už nechtěl slyšet nic o magiích, tohle byl můj trumf v rukávu, který jsem se nebál použít. ”Kdybys mě hledal, víš kde jsem. Stačí zavýt,” rozloučil jsem se s ním mávnutím ocasu a vyrazil za svou partnerkou.
Byli pořád na stejném místě a Nym se na Fiéra ještě pořád podrážděně mračila. Hádali se ještě potom? Z mírně napjaté atmosféry se mi začínala trochu točit hlava. Pocit normálnosti a vytržení z aktuální šílené reality, který jsem cítil v Parsifalově přítomnosti, zmizel. Ah, tady to je, projelo by mi hlavou, kdybych měl místo pocitů jen myšlenky. ”Už jsem zpátky,” ozval jsem se trochu zbytečně, když jsem si uvědomil, že jsem se zastavil kousek od nich a jen zírám. Několik dalších vteřin jsem se potýkal s nitrem rozvířeným pocity, na které jsem mohl na chvíli zapomenout, pomalu jsem ale došel k Nym a sedl si blíž k ní. Ne natolik, abychom se dotýkali, na to se ve mně pralo moc citů, které hrozily výbuchem, kdybych je nějak provokoval, ale pořád docela blízko. Přejel jsem pohledem z jednoho na druhého a čekal, jestli dostanu nějaké novinky ohledně jejich debaty.

”Chápu,” pokývl jsem, i když jsem si nebyl jistý, jestli vůbec můžu chápat, jak to vypadá jinde, když jsem to nikdy neviděl. Pokud tam ale nebyla magie… Musela to být opravdu zvláštní země. Mohl bych se zeptat… Nemohl. Táta tu není a máma je… Mrtvá, žaludek se mi bolestivě stáhl, když jsem nechtěně sklouznul k těm nepříjemným myšlenkám. Nějakou chvíli jsem jen šel mlčky a snažil se ovládnout nepříjemné kroucení žaludku a točení hlavy. Nechtěl jsem se jít schoulit někam do klubíčka. Nemohl jsem to udělat.
Násilně jsem se donutil podívat na Parsifala, abych si připomenul, že teď se především musím postarat nejen o něj, ale o celou smečku. Ochránit, nakrmit, udržet pohromadě. Jak prosté.
”Můžu ti ukázat i něco dalšího, co umím,” navrhl jsem do ticha, abych se mohl zase soustředit na něco jiného. ”Slibuju, že ti nic neudělám,” dodal jsem pro jistotu, nechtěl jsem, aby se znova vyděsil. Jenže jsem tušil, že pokud se bude magií bát i dál… Pobyt tady mu bude hodně nepříjemný. Nikdy se nikdo neptal, jestli magii smí použít, prostě to udělal.
Na práci. Měl jsem něco na práci? Kdo ví, co přesně obnášelo správné alfování, i když v zástupu. Nelíbilo se mi ale, že by se vlče mělo vydávat samotné pryč, nevěděl jsem ale, jak ho tu udržet bez násilí. ”Nemáš vůbec zač,” věnoval jsem mu malý úsměv. ”Jak jsem ti říkal už předtím, v lese máme příjemný úkryt s kožešinami, nikdo tě tam nebude obtěžovat, můžu ti je ukázat,” zopakoval jsem nabídku a na chvíli se odmlčel. ”Můžu tě ale o něco požádat? Než… Se rozhodneš vyrazit hledat domov, povíš mi o tom? Rád bych věděl, kdy nás budeš chtít opustit,” řekl jsem vážným, ale pokud možno něžným hlasem. Jen při pomyšlení na to, že by se toulal sám po okolí, mě vstávaly chlupy na zádech. Do té doby něco vymyslím, rozhodl jsem se. I kdybych měl někoho požádat, aby šel s ním. Teď bych se ale měl už vrátit za Nym a Fiérem.

← Midiam

”Jinačí?” zabroukal jsem zvědavě. Nikdy jsem neopustil Gallireu a vlastně jsem ani nikdy… Pořádně neopustil rodný les. Asgaar. Vypadalo to hodně jinak, v cizích krajích? Na chvíli ve mně zahořela touha to všechno prozkoumat a poznat, než jsem ji tvrdě zapudil. Ne. Můj domov byl zároveň i mou povinností, kterou jsem nemohl a nechtěl zklamat. Bude mi muset stačit o tom jen slyšet.
Vděčně jsem se pousmál na malé vlče, které se mi snažilo vehnat ještě více vody do oka. Zdálo se mi, že se to opravdu začíná dařit. ”Díky, Parsi,” hlesl jsem a než se stihl zarazit, jsem čumákem jemně dloubl dloubl do vlčete. ”O pomoci se zraněními toho víš opravdu hodně,” prohodil jsem uznanlivě.
”Dobře,” pokývl jsem hlavou. ”Tak magie?” znova se mi na tváři objevil malý úsměv. ”Ale ne, docela tě chápu. Pokud jsi to nikdy neviděl, asi i letící kamínek musel být pořádné překvapení,” souhlasil jsem s ním. Jak asi musel být vyděšený, tady, sám, bez nikoho, s kým by se znal? Dopadla na mě těžkost, kterou jsem v té chvíli nečekal. Chudák. A jak statečně to nese. Cítila se stejně i Lilac?
”Můžu se ti je pokusit popsat, ale sám nevím, jak přesně fungují. I když hlavní magii často poznáš podle barvy očí, vlci se můžou naučit i další. Já se umím taky zneviditelnit,” začal jsem s další várkou vysvětlování, tentokrát ale bez názorné ukázky. Pro jisototu.

”Aha,” vydechl jsem. Podle toho, jak o té rostlině mluvil, se mi zdálo, že mu na tom docela dost záleží. Pokud byla snad všude, neměl jsem ji znát? Ať jsem se snažil sebevíc vzpomenout, nic takového jsem z hlavy vytáhnout nedokízal. Nejdřív mě napadlo, jestli ji náhodou neznám, ale s jiným jménem, nemohl jsem si ale vybavit žádný název rostliny. Docela jsem se za to styděl, hlavně když Parsifal vypadal, že se v nich dost vyzná. ”Třeba jsem ji už viděl, ale tady jí říkáme jinak,” zalhal jsem, protože se mi nechtělo před vlčetem přiznávat, že vůbec nemám tušení, o čem mluví. ”Až ho zahlédneš, můžeš mě na něj upozornit,” navrhl jsem.
Na jeho radu jsem souhlasně zabroukal. Ne že by mě tohle už nenapadlo, ale doufal jsem, že mi i to zchlazení pomůže. ”Pokud se mi to oko ale vůbec povede otevřít,” uchechtl jsem se kysele a znova ponořil hlavu pod vodu. To oko bolelo. Vyfoukl jsem několik bublin, které měly být bolestivé zasyčení, ale nakonec se mi ho povedlo aspoň na škvírku pootevřít.
Držel jsem tam chvíli, než mi došel vzduch a potřeboval jsem se nadechnout. Prudce jsem vystřelil hlavu vzhůru nad hladinu a zalapal po dechu. Zkusmo jsem zamrkal. Bylo to… Lepší, ale pořád ne ideální. Když jsem se snažil, dokázal jsem oko pootevřít, abych na Parsifala viděl oběma očima.
Najednou se mi stáhlo hrdlo. Už bychom se měli vrátit. Jsem mimo smečky moc dlouho, projelo mi hlavou, i když jsem měl les pořád za zády. Za zády ale neznamenalo uvnitř. ”Měli bychom se vrátit,” zamrmlal jsem a vylezl z řeky. Bolavé oko se mi najednou nezdálo až takovým problémem. ”Nejsi unavený? V lese máme jeskyni s kožešinami, můžeš se tam prospat, pokud potřebuješ,” navrhl jsem a zdálo se mi, jak na mě znova doléhají povinnosti. Cítil jsem se už ale provinile, když jsem na ně nemyslel. Nemohl sjem před nimi utéct a tak nemělo smysl je odsouvat.

→ Asgaar

← Asgaar

Ještě že jsme byli docela blízko řece. Pach toho šedáka moc neustupoval, nejspíš přišel přímo odtud. A kdo ví, kam šel potom. Ohlédl jsem se na náš les. Nebylo by dobré ho nějak zahradit, aby se sem už nemohli dostat? napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zahodil. O čem jsem to přemýšlel? Nemohl jsem přece obehnat les nějakou zdí, jen aby se sem občas nedostal někdo jako tamten. Ale měl bych pach zesílit, ať se už o to nikdo nepokusí.
Otočil jsem se na Parsifala, který postupně zmlkl. Byl už moc unavený? Asi bychom se měli vrátit k Nym a Fiérovi. ”Hmmm, jitrocel?” zamručel jsem. Neměl jsem ani tušení, o čem to mluví. Pokud u nich žádná magie nebyla, musela to být nejspíš nějaké obyčejná věc. Možná zvíře? ”Ten tu nejspíš nemáme,” povzdechl jsem si a pomalu vlezl do vody celý. Bylo vedro a tepání v oku se pomalu přesouvalo i do dalších částí těla.
”Můžeme ho ale jít pak hledat, pokud chceš,” vydechl jsem těsně před tím, než jsem ponořil hlavu pod vodu a vypustil bublinky. Tak trochu jsem asi věřil, že hned, jak si smočím oko, bolest přestane. Zvedl jsem hlavu a podíval se na malé vlče, které se mi předtím snažilo vysvětlit, jak by se oku dalo pomoct. ”Nějaké návrhy, co se s tím dá dělat?”

Pootočil jsem hlavu, aby Parsifal neviděl můj pobavený úsměv. Jeho vykulená očička, která po mě valil před chvílí, mluvila o něčem jiném. ”Každý se něčeho bojí, Parsi,” chtěl jsem říct lehkým konverzačním tónem, ale vyšlo to ze mě spíš jako těžké povzdechnutí. Rád bych se ničeho nebál. Jak vlků, tak o vlky. Chtěl bych si být jistý, že se nikomu, kdo je mi blízký, nic nestane. Veděl jsem, že v to nemůžu doufat a to mě děsilo. Kéž bych mohl být tak silný, že bych je všechny ochránil.
”Za celý život jsem nepotkal vlka, co by magii neměl. Někdo ji neumí pořádně ovládat, jiný ji ovládat nechce, ale každý něco umí,” odvětil jsem. ”A navíc, zdá se ti, že se uzavíráme před světem? V téhle chvíli v lese jsme my dva a Nym s Fiérem. Kde myslíš, že je zbytek smečky?” zeptal jsem se ho a provinile mě bodla myšlenka na mou partnerku, kterou jsem nechal samotnou. Ani pro ni nebyly poslední dny nejpříjemnější a bylo ode mě sobecké ji tam nechat. Už zase jsem někoho opustil.
”Většina z nich je někde v okolí. Takhle to dělají všechny smečky, les je domov, ale každý může odejít, kdy chce a přátelit se s vlky, kteří u nás doma nejsou,” pokračoval jsem s vysvětlováním a trochu naklonil hlavu, abych na něj pořád viděl.
Na krátkou chvíli, když se objevil Etney, jsem na svoje bolavé oko skoro zapomněl, ale teď se bolest ozvala v plné síle. ”Možná že i ano,” vzdechl jsem. ”Když už jsme stejně skoro na hranicích, snad můžeme na chvíli vyjít o kousek dál, je tam řeka, kde bys mi ho pomohl opláchnout?” podíval jsem se na něj nadějně. Pokud by mi to opravdu pomohlo, bylo by to báječné. ”A navíc, můžeme se tam napít, tady v lese moc vody není…” zamrmlal jsem ještě, když jsem pomalým krokem vyrazil k řece.

→ Midiam

”Tak… Dobře,” vydechl jsem a snažil se neznít moc frustrovaně. Stále jsem se ještě snažil pochopit myšlenku, že někdo považuje magii za něco naprosto cizího. Asi bych už se o tom zmiňovat neměl, i když mi to pořád přišlo jako nejpravděpodobnější možnost. Neměl jsem ale nikoho, koho bych se mohl zeptat. ”Já tu žiju celý život, takže je možné, že jinde je to jinak,” připustil jsem, abych ho trochu uklidnil. ”Opravdu se toho ale nemusíš bát,” hlesl jsem k tomu.
Když se objevil Etney, celá atmosféra se změnila. Nevěděl jsem… Vůbec jsem neměl tušení, co mu říct kromě té konkrétní události, u které jsem zase nevěděl, jak začít. Nikdy jsme si pořádně nepovídali. Žádný bratrský pokec mezi námi neproběhl a tak jsem neměl tušení, jak s ním mluvit. Fakt, že jsem netušil, co od něj čekat, bylo možná to jediné, co mě udrželo od překvapeného trhnutí, když se do mě pustil s okem. Trouba. V hlavě mi znova vířily vzpomínky na mámu, vzpomínky na její mrtvolu a připadal jsem si zvláštně odosobněný, jako ve snu. V mojí hlavě byl etney stále ten velký zlý vlk, co s každým slovem bolestivě zasahuje ta správná místa. Teď sice taky ze sebe sypal urážky, ale s tím, jak se pochechtával, jako kdybychom byli nejlepší kamarádi, mi přišlo, že se dívám na někoho úplně jiného. Nedokázal jsem si v hlavě ty dva pohledy propojit.
To, co jsem ale zaslechl poté, mi vzalo vítr z plachet úplně. Všechno to bzučení a víření v mojí hlavě se rázem zastavilo a… Nebyl jsem schopný přemýšlet. Úplné prázdno. Když jsem se přinutil otevřít tlamu, abych mu něco řekl, možná o tom, že jsem Lucy viděl hodně nedávno, nebo mu nabídnul na oplátku něco skutečného jako informace o smrti naší společné matky. Nakonec ze mě vyšlo ale jen přidušené zakňučení. Byl jsem zmatený. Tak hrozně zmatený a dělo se tu tolik věcí, které jsem nedokázal pojmout.
Z čokového transu mě vytrhl až Parsifal, který zjevně znova nabral trochu odvahy. Odkašlal jsem si. ”To… Byl můj bratr, Etney,” povědel jsem mu, jako kdyby to byla odpověď i na to, proč se tak choval. ”Nemáme se moc v lásce,” dodal jsem. Protože se mě jako malého snažil zabít a já jsem se mu to pokusil oplatit, když jsem vyrostl. Zajímalo by mě, jestli jsme z pohledu jiných zvláštní rodina.

Jenom při myšlence, že se Parsi ztratí, když se v okolí potuluje Styx, kterou on nebere tak moc vážně, se mi dělalo špatně. Chtěl jsem mu pomoct a chtěl jsem ho chránit. Pro to jsem se snažil tvářit co nejmíň hrozivě, i když mnou lomcovaly starosti. Slyšel jsem ho, jak v dálce přešlapuje. To bylo dobrý, pokud se takhle vrtěl, nebyl úplně napjatý a připravený k útěku.
”Třeba sis toho jenom nevšiml. Občas vlk jenom trošku oteplí vánek, který zrovna fouká kolem. A nebo v přítomnosti vlka všechny kytky trochu líp rostly,” snažil jsem se vymyslet různé možnosti. ”A nebo třeba o tom tvoji Bratř nevěděli,” přiznal jsem možnost, která byla pro mě v seznamu pravděpodobných věcí docela nízko. ”Magie je ale něco úplně normálního, Parsi. Je to jako noha. Nebo ocas. Nejdřív nevíš, co s ní, ale pak se naučíš chodit a ani si už neuvědomuješ, že je to něco zvláštního,” začal jsem povídat a hlas se mi změnil z úzkostlivě opatrného na okouzlený.
I když pro mě magie nebyla nic nového jako pro Parsiho, pořád jsem ji naprosto zbožňoval. ”Ze začátku trochu,” přiznal jsem. ”Ne všichni umí stejné věci a chvíli trvá, než přijdeš na to, co ti jde. Já umím hýbat věcmi a úplně zmizet. Můj kamarád, Meinere, ten umí měnit směr větru a taky ovládá rostliny. Některý vlci ale umí něco, co nikdo jiný ne. Meinerova sestra, Laura, se umí proměnit na spoustu motýlků,” vyprávěl jsem mu s mírným úsměvem na tváři. Nechtěl jsem zmiňovat to, že táta umí číst myšlenky, nejspíš bych ho ještě víc vyděsil. A o mámě… O té se mi na chvíli povedlo nemyslet.
Než jsem stihl vymyslet něco dalšího, o čem bych mohl povídat, abych ho zabavil, zaslechl jsem dupání. Nejdřív jsem se lekl, jestli se náhodou nevrací znova ten šedák, ale pak se ozval hlas, ze kterého mi hlava vystřelila prudce vzhůru a oči se otevřely. Tedy, jen jedno oko. To druhé, nateklé příšerně zabolelo a tiše jsem sykl, zatímco k nám klusal můj nejstarší bratr. Velmi jsem se modlil, aby Parsi zůstal skrytý.
Pak mě ale polila hrůza. Máma. Máma je mrtvá a jak mu to mám říct? prohánělo se mi hlavou, zatímco Etney mluvil. Chvíli jsem na něj zíral, neschopen slova. ”Ne… Ne, ze stromu spadl žalud a pak se mi do oka dostal ještě prych,” zamrmlal jsem, stále ležíc na zemi, stále dost v panice, že jsem ani nebyl schopný vymyslet nějakou výmluvu. Byl jsem zbabělec. Chtěl jsem dodat, že máma zemřela, ale zíral jsem na bratra, kterého jsem naposledy viděl, když jsem ho držel pod krkem a já… Nemohl. Nemohl jsem vydat ani hlásku.

Jak jsem se do téhle situace dostal? Povídání o smečkách a rodinách bylo zajímavé a pomohlo mi to chvíli nemyslet na poslední události. Zdálo se mi, že se i Parsifal docela zajímá, pokud ne přímo baví. Neměl jsem ale ani tušení, co s ním ukázka magie udělá. Magie… I když já tu svou ovládal relativně krátce a neměl jsem moc příležitostí je vyzkoušet, bylo to něco, co jsem měl kolem sebe od narození. Někdo dokázal vykouzlit kopretinu? Co na tom bylo zvláštního? Nepozastavoval jsem se už ani nad magickými portály, které se tu zčasu na čas objevily. Jako ten, který k nám začal sypat písek. Jak jsem měl předpokládat, že se ten drobek lekne i tak malinkého kamínku?
A k tomu ještě ta malá potvora, co se rozhodla mi znepříjemnit den. ”Ale notak… Čím jsem si to zasloužil?” zaskuhral jsem směrem ke korunám stromů, ale nečekal jsem, že by mi někdo odpověděl. K mému překvapení mi na hlavu skoro hned na to dopadly dva žaludy. ”Au! A tohle bylo za co?” zamračil jsem se na ty potvory, i když jsem je neviděl. Už jsem se nadechoval, abych na ně použil magii, než jsem si uvědomil, že ničemu nepomůžu.
Při pomyšlení na to, že bych ho vyděsil natolik, že by utekl, jsem se otřásl. ”Parsi,” hlesl jsem. I když jsem otáčel hlavou kolem dokola, nikde jsem ho neviděl. Přikrčil jsem se tedy k zemi a položil si hlavu na jeden z kamenů. Okamžitě jsem cítil všechno, co se šustlo v lese. Nejdřív jsem se zaměřil na ty malé potvory, než jsem se vzpamatoval a začal se soustředit na Parsifala. Věděl jsem, že ho musím uklidnit. ”Já si teď lehnu a zavřu oči, dobře?” řekl jsem mu co nejklidnějším tónem. Nepotřeboval jsem na něj vidět, doufal jsem, že ho uslyším a hlavně nemusel vědět, že jsem na něj dával bedlivý pozor skrz magii lesa.
”Magie není nic děsivého a zvláštního. Nejspíš jsi ji už i viděl, ale v malých dávkách to často přehlédneš. I ty se nějakou můžeš naučit,” začal jsem opatrně, stále se zavřenýma očima. Docela to pomáhalo i od bolesti.

Pokrčil jsem rameny. ”Řekl bych, že spíš naopak. V mém životě se toho pořád děje tolik, že se snažím být na pozoru, abych o něco nepřišel. A teď mluvím i o dobrých věcech,” odvětil jsem, ale chvíli jsem musel přemýšlet o nějaké nečekané události, která byla dobrá. To bylo asi samo o sobě docela smutný, ale to Parsi vědět nepotřeboval.
Nebyl jsem si jistý, kam jsme s debatou o rodině došli. Zdálo se, že on sám ji nikdy pořádně neměl a já jsem měl problém spolehlivě tvrdit, že rodina nezradí, protože jsem věděl, že to není pravda. Pak jsem si ale vzpomněl na Nemesise a tátu a Lilac. Všichni pro mě byli rodina, znal jsem je dlouho a věřil jsem jim. O tom to teda bylo? Pořád mě ale srdce bolelo natolik, že jsem to nebyl schopný přetvořit ve správný argument. Na druhou šanci jsem jenom pokývl. S tím jsem souhlasil.
Pak se mu ale v očích zalesklo něco nového. Vůbec by mě nenapadlo, že by někdo mohl na magii reagovat takhle. Chvíli jsem na něj zíral, překvapený, co se to děje. A pak mi to došlo. On se mě bojí, uvědomil jsem si zhrozeně. ”Ale ne… Parsifale… Parsi,” začal jsem jemně a přikrčil se, abych nebyl až tak velký. ”Nechtěl jsem tě vylekat… Omlouvám se. Zůstaň prosím,” prosil jsem ho a asi pro to, že jsem se snažil co nejvíce soustředit na malé vyděšené vlče, jsem si nevšiml té chlupaté potvory, než nebylo pozdě.
”Au! Do háje,” vyjekl jsem a začal zuřivě mrkat, najednou jsem ale na jedno oko neviděl, začínalo mě pekelně pálit a slzy mi už kapaly na zem. Kdybych se pořád nesnažil vypadat co nejmíň hrozivě, asi bych tu potvoru i chytil a dal si ji ke svačině, ale takhle jsem se jenom zoufale podíval na Parsiho a snažil se oko ignorovat.

Pohodil jsem hlavou a zamyšleně se na něj podíval. Styl, jakým to řekl, jasně napovídal tomu, že říkal mladí vlci, ale myslel na sebe. Podceňoval jsem jeho hrozbu? Ještě před chvílí jsem byl schopný zahnat toho šedého šmejda. Z Parsifala jsem žádné nebezpečí necítil. ”Rád bych si myslel, že jsem opatrný vůči všem,” povzdechl jsem si, nemyslel jsem si, že pod jeho poznámkou ležela nějaká hrozba, možná jen mírné uražení, že jsem ho nebral stejně vážně. ”Pokud bys pro moji smečku představoval nějaké nebezpečí, začal bych to řešit.”
Nazývat Asgaar mou smečkou bylo zvláštní. Ani jsem nevěděl, jestli na to mám právo. Byl jsem jen beta, ne? Žádná alfa tu ale nebyla a já… Jsem tu byl sám. Měl jsem les chránit a starat se o vlky, kteří v něm byli. Za to jsem si zasloužil o něm mluvit jako o svém, ne? Dalšími otázkami ale zaťal do živého. Překvapeně jsem zamrkal a dlouho jsem neodpovídal. Věděl jsem, že netuší, jak dobrou otázku položil. S bratrem jsem se serval, v té chvíli, kdy jsem ho držel v zubech, jsem si skoro myslel, že ho zabiju. Možná jsem to i chtěl. Dokázal bych ale zabít kohokoliv? ”S rodinou vyrůstáš odmalička,” ozval jsem se s neobvykle zhrublým hlasem. ”Dokážeš lépe posoudit, proč se chovají tak, jak se chovají. Jaké k tomu mají pohnutky,” dořekl jsem a znova se odmlčel. Chápal jsem ho? Dokázal jsem pochopit, proč mě nechal v horách umřít? ”A pokud to ani tak nedokážeš pochopit… Tak ani společná krev nepomůže. Někdy vlka nemůžeš změnit k dobrému,” pokračoval jsem, ale pořád se mi zdálo, že jsem neobsáhl celou věc. Máma je mrtvá. Naše rodina už nebude nikdy jako dřív. ”Možná ale fakt, že je někdo tvojí rodinou, je trochu polehčující okolnost. Máte spolu jeden plus, který se nedá smazat. A rodina si často pomáhá, protože k tomu má důvod,” řekl jsem po chvíli a přemýšlel, jestli mu můžu odpustit a tvářit se, že se nikdy nic nestalo. ”Možná má rodina nárok na druhou šanci,” zamumlal jsem a nezněl jsem moc přesvědčeně.
Parsifal vypadal dost vyděšený jenom z malého kamínku. Pousmál jsem se. Matně jsem si vzpomínal na první chvíli, kdy jsem já viděl magie. Byl jsem neskutečně nadšený. Pokud o tom ale nikdy neslyšel… ”To jsem udělal já. Umím hýbat s věcmi, i když se jich nedotýkám. A taky umím zmizet,” řekl jsem mu jemně, když jsem kamínek jemně spustil na zem.
Už jsme stáli na místě, kde ten zmetek očurával stromy. Tiše jsem si zavrčel a začal to intenzivně přeznačkovávat. Odmítal jsem připustit, že na mojí hlídce se stane něco takového. Měl jsem asi být tvrdší.

Přikývl jsem. ”I když mi nejsou ostatní lhostejní, musíme se především starat o svou rodinu,” souhlasil jsem a zase se cítil o trochu víc jako správná beta. Ten, kdo to tu má na starost. Byl to docela dobrý pocit. Byl jsem ale vděčný, že jsme s tím tématem skončili. Celkově myšlenky ohledně mámy, Styx, Noroxe a toho všeho kolem, mi nedělaly dobře a ze svojí reakce jsem byl ještě víc překvapený. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.
Pak se ale zeptal na zajímavou otázku. Zkoumavě jsem se na něj podíval a přemýšlel, jak mu odpovědět. Už jsem se přesvědčil, že i když byl mladý, spoustu věcí chápal docela dobře. A ostatně, neměl jsem důvod, proč mu lhát. ”Nejspíš ano. Dospělý vlk může představovat reálnou hrozbu,” přiznal jsem. ”Obezřetnost ale nemusí nutně znamenat vyloženou nepřátelskost. Spousta vlků ve smečce přišla odjinud už dospělá a teď jsou součástí rodiny,” vysvětlil jsem mu zamyšleným tónem, který znova sklouzával do větších hloubek. Nechtěl jsem, aby si myslel, že bychom ho vyhnali, kdyby byl o něco starší. I když jeho příchod do lesa bez jakéhokoliv respektu k hranicím by asi nebyl úplně plusem.
”Možná o tom nevěděli,” navrhnul jsem další možnost. I když jsem si nedokázal představit, jak by někdo nemohl vědět, že má magii… Asi se to stát mohlo. ”Dobře,” pousmál jsem se. Nechtěl jsem ho znervózňovat tím, že umím zmizet. Ještě jsem to pořádně neovládal a třeba by byl vyděšený, kdyby mě najednou vedle sebe neviděl. Pro to jsem se radši soustředil na kámen, zhruba velký jako moje tlapa, který ležel kousek od nás. Nejdřív se jen slabě zachvěl, pak se ale plynule zvedl do vzduchu a pomalu se blížil k Parsifalově hlavě, vedle které se zastavil. Nic jsem neříkal, jen jsem sledoval jeho reakci.

Vůbec jsem si neuvědomoval, jak to vyznělo. Až když se ozval, trhl jsem sebou. V té chvíli mi vůbc nedošlo, že si vylévám své problémy na malé vlče, se kterým jsem se snažil jednat jako s dospělým a nejspíš pro to jsem se nestihl včas zastavit, než jsem na něj vybalil tyhle otázky. Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se soustředit na dýchání. ”Omlouvám se,” hlesl jsem po chvíli slabě. ”Máš pravdu, asi každý z nás mluvil o trochu něčem jiném a já jsme rovnou skočil na tu nejhorší možnost…” přiznal jsem a doufal, že se moc nevyděsil. Znova jsem se na nějakou dobu odmlčel a přemýšlel, jak vyjádřit to, co jsem mu chtěl říct.
”Nechtěl jsem říct, že by naše smečka nikomu nepomáhala. Ale je často lepší být opatrný, než se pak spálit. Vlk si nemůže být nikdy jistý, jestli ten, kdo přijde, nechce tu někomu ublížit,” snažil jsem se vysvětlit svoje myšlení, ale můj hlas už nebyl tak sebevědomý, jak předtím. Pořád jsem byl z toho dost roztřesený. ”A pomohli jsme tobě, ne?” zeptal jsem se s malým úsměvem.
I tak se mi ale zdálo, že jsem příjemnou atmosféru docela zničil. Už zase nebyl tolik výřečný a dával si pozor, aby mu na tváři nebylo vidět nic, co si myslí, i když se neudržel, když jsme zabrousili k magiím. ”A nestalo se někdy, že by nějaký z Bratrů s tmavě modrýma očima rozvlnil vodu? Nebo zelenooký měl blízko k rostlinám?” vyzvídal jsem a upřímně mě to zajímalo. Bylo to ale taky lákavé odreagování. ”Můžu ti ukázat, co umím, pokud chceš,” navrhnul jsem mu jemně, abych ho náhodou nevystrašil.

Po jeho omluvě, abych se neurazil, jsem jen nadzvedl obočí. Začalo to vypadat, že se naše debata začíná zvrhávat směrem, kde spolu nebudeme souhlasit. Pečlivě jsem ho vyslechl a přemýšlel. Na malého vlka měl opravdu hodně slov a musel jsem uznat, že to nejsou úplné nesmysly. Zjevně jsme ale vycházeli z jiného jádra myšlenky. Nechtěl jsem si to přiznat, ale hlavně poslední část o nabídnutí pomoci někomu, kdo dělá problémy, mě naštvala. Tušil jsem, že nejsem ve skutečnosti naštvaný na Parsifala, ale na toho, kdo mu to řekl. Kdo si to opravdu myslel. Pro to jsem si dal chvíli času, abych se uklidnil, než mu odpovím. ”Myslíš, že je správné nabídnout pomoc někomu, kdo se tě rozhodl zabít? Jen tak, protože ses mu náhodou připletl do cesty a nic špatného jsi mi neudělal? Když se tě snažil zabít opakovaně? A když se mu to nepovedlo, vrátil se znova, aby ti zabil někoho blízkého, jen aby ti dokázal, že může?” zeptal jsem se ho a přes všechnu snahu se můj hlas třásl. Jestli strachem nebo vztekem, jsem netušil. Nejspíš to bylo všechno dohromady. Křečovitě jsem upíral zrak kamsi dopředu a snažil se nemyslet na Styx a její rodinu. Moc mi to nešlo.
Otočil jsem se na malého vlčka, který byl tak slušný a tím, jak mluvil, skoro působil dospěle. Některé věci o světě ale nechápal a díky tomu mi připomněl, jak mladý ještě je. I když já jsem nebyl zas o tolik starší. ”Nemyslíš, že existují vlci, pro které pomoc není? Kteří ji ani nechtějí a ať se jim stalo v minulosti cokoliv, neospravedlňuje to činy, které provedli jiným?” pokračoval jsem podobným tónem jako předtím, protože jsem se nemohl ovládnout.
Pak jsem se odmlčel. Nechtěl jsem po něm vyjíždět ještě víc, i když jsem doufal, že se nevyděsí. Čišela ze mě především bolest z toho, co jsem stihl zažít. Parsifal také spoustu věcí ztratil, ale ještě věřil, že se mu může všechno vrátit. Nechtěl jsem mu to brát. Kdo jsem byl, abych mu říkal, že ne všechno, o co přijdeme, můžeme znova nalézt. Něco už bylo navždy. Téma magií byla dost vítaná změna, i když měl na to dost strohou odpověď. Po dlouhé chvíli jsem se na něj znova podíval. I když se to snažil zakrýt, viděl jsem na něm, že mi moc nevěří. Rozhodl jsem se to zkusit jemně. ”Neměli jste ve společenství vlky s různě barevnýma očima?” nadhodil jsem.