Gallirea - Příspěvky uživatele

Nevím, jestli jsem to vytušil spíš z jeho výrazu nebo ticha, které znova nastalo, ale čím déle jsem se na něj díval, tím víc jsem si uvědomoval, že asi čekat nadšený výraz a popisování dotyčné bylo bláhové. V duchu jsem si povzdechl. Štěstí je asi dost těžké najít. Nedokázal jsem odhadnout, jestli byl víc zničený z toho, že se zamiloval, nebo z daného objektu. Klouzal jsem pohledem po něm a přemýšlel, že nějak rychle vyrostl. Ještě i já se docela nedávno cítil jako vlče a teď můj mladší bráška, s růžovým čumákem, z nějakého důvodu, už je taky dospělý. Už i začíná objevovat magii, všiml jsem si a trochu mě zamrzelo, že to nevypadá na mou černou. Byl bych rád, kdybych měl někoho dalšího, kdo by byl podobný jako já.
“Nemusíš o tom mluvit, když nechceš,“ zavrtěl jsem jemně hlavou a přemýšlel, čím ho utěšit. “Pokud bys ale někdy chtěl si promluvit – o čemkoliv – jsem tady,“ dodal jsem s něžným úsměvem. Tušil jsem, že se za lehkým zamračením skrývá rozbouřený oceán a rád bych mu pomohl se s tím nějak vypořádat.
Pomalu jsem vstal. Slyšel jsem další vytí, tentokrát vyšší, samičí, a tušil jsem, od koho asi přichází. Nějak se mi chtělo za nimi ještě míň. Nejradši bych si zalezl do nějaké malé nory, schoulil se do klubíčka a nevylezl aspoň do jara. Ohlédl jsem se směrem ke hranicím, do mlhy, kam zmizela Darkie. Skoro jsem její pach cítil víc, než ten smečky. Musíš se o smečku starat, Sionne! zazněl mi v hlavě pevný hlas. “Ještě mě napadá jedna aktivita, abysme se nemuseli táhnout zpátky za smečkou,“ pokusil jsem se o veselý škleb. Asi mi to moc nevyšlo, ale to bylo fuk. “Projdeš se se mnou?“ navrhl jsem a vyrazil kolem hranic.
Cestou jsem se snažil otírat o stromy, na některých místech jsem upustil trochu moči, když se mi zdálo, že smečku už necítím skoro vůbec. Ohlédl jsem se, jestli jde Nemesis se mnou. Šel. Ale mlčel a zdálo se mi, že se snaží dívat všude možně jen ne na mě. Nechtěl jsem na něj tlačit, ale umínil jsem si nenápadně zjistit, do koho se zamiloval a proč se z toho zdá být ještě víc nešťastný než obvykle. Nebo to bylo jen mámou? Chtěl jsem mu pomoct, ale zároveň jsem se sám ještě nedostal z pocitu, že se topím. Mami, co bych měl říct? povzdechl jsem si unaveně.
”Stalo se ti ještě něco dalšího?” nadhodil jsem po chvíli chůze, když se mi ticho přestalo líbit. Marně jsem se snažil najít chuť neustále povídat. Předtím to šlo dost jednoduše, teď jsem se musel k otevření tlamy skoro přemáhat. ”Potkal jsem svého kamaráda z dětství,” pokračoval jsem. ”Viděli jsme se naposledy minulé jaro a tehdy mi hodně pomohl,” blábolil jsem dál. ”Vyprávěl mi, jak smečky nejsou pro něj a bude do konce života tulák, ale teď se někam přidal. Asi bych to od něj nečekal, ale vypadal, že je šťastný,” nevěděl jsem, jestli si to povídám jenom pro sebe, ale jakmile jsem se snažil myslet na cokoliv jiného než na mámu, zoufale jsem se toho snažil udržet. Měl jsem strach, že ticho bude znamenat, že o ní začnu přemýšlet a měl jsem z toho strach.
Trochu důrazněji jsem se opřel o jeden ze stromů, až na něm zůstal chomáč bílých chlupů. ”Ještě pořád mám to ucho, co jste mi se sestrou dali,” prohodil jsem při pohledu na díru ve stromě, která mi připomněla tu, do které jsem ho schoval. ”Jakému chudákovi jste ho vlastně utrhli?” Vybavoval jsem si, že mluvili o tom, že na ně někdo zaútočil? Nemohl jsem si už přesně vzpomenout, věděl jsem, že jsem z toho byl trochu zaražený. Možná jsem se měl ptát víc, přemýšlel jsem, ale tehdy byli ještě dost malí. Kdybych se je snažil tak kontrolovat teď, kdo by se na mě vrhl jako první? napadlo mě s malým úsměvem, zatímco jsem zkropil další strom. ”Jsem rád, že jste se dokázali brátit i jako malí,” řekl jsem nakonec. Už jsem nedodal narozdíl ode mě. Teď už by to ale bylo jiné.
Zrovna jsme procházeli místem, kudy do lesa asi vešl Etney a Lucy. Na pár vteřin se mi stáhl žaludek, pak jsem si ale připomněl, že je tu taky táta a může si tuhle nepříjemnou povinnost převzít na sebe. Nemusím dělat všechno sám. Skoro jsem se napůl chtěl zeptat Nemesise, kdo mu o tom řekl, ale asi mi změna atmosféry nestála za to. A třeba mu to už řekla Lucy. Beztak o tom ví, uklidnil jsem se ještě dál.
Pomalu jsme docházeli k místu, odkud jsme vyšli. Zdálo se mi to, nebo byla mlha čím dál tím horší? ”Ne že bych si chtěl povídat o počasí, ale ta mlha se mi nelíbí,” zamrmlal jsem pod vousy. ”Kdy jsi naposledy viděl slunce?” zeptal jsem se s pohledem k nebi. Byl večer? Nebo už noc? Nebyl jsem si jistý. Dokud tu nelétá písek, je to ještě dobré, ne? připomněl jsem si chvíli, kdy celý les skoro zavalila písečná bouře. Nebo to už byly dvě?
”Už asi nemůžeme návrat ignorovat o moc déle,” povzdechl jsem si a koukl po bráškovi. ”Ledaže by ses chtěl nenápadně vytratit. Neprozradil bych tě,” mrkl jsem na něj. ”Ale já bych asi měl,” dodal jsem mnohem méně spokojeněji a uvědomil si, že o tom Nemesis asi ještě neví. Pořád to byla dost čerstvá novinka, kterou jsem neměl pořádně čas vstřebat. Hned na to umřela máma. ”Asi to ještě nevíš, ale díváš se na novou betu Asgaarského hvozdu, těší mě,” představil jsem se mu s původně pobaveným úšklebkem, ale celé to vyznělo dost hořce. Neměl jsem z toho všeho radost. Nechtěl jsem myslet na to, že kdybych nebyl beta (která dostala les na starost ve chvíli tátovy nepřítomnosti), možná bych tu nemusel sedět na smutné stráži, ale mohly bych se aspoň trochu odreagovat jinde. Mohli jsme jít s Nym někam jinam, aspoň na chvíli.
Ještě jednou jsem se trochu smutně na brášku pousmál a pomalu (rozhodně pomaleji než bych mohl), jsem vyrazil za tátou. S tím, jak moc jsem otálel, jsem tušil, že tam už bude pěkná sbírka vlků.

Zvědavě jsem pozoroval, jak se po mojí otázce zamyslel. Kdy jsem ho naposled viděl? Někdy na jaře? Začátkem léta? Courali jsme se v okolí lesa, pak Iskierka odběhla… A ji jsem znova viděl až nedávno. Otřásl jsem se. Už se vrátila? Vrátí se vůbec? Třeba ji taky napadlo, že by mohla tohle všechno opustit, zapomenout na všechno špatné a začít znova. Polkl jsem.
Zadíval jsem se Nemesisovi do tváře, jak těká očima ze strany na stranu. Asi toho bylo hodně. Rád bych s nimi taky zažil nějaké dobrodružství, napadlo mě. Nevadilo by mi poslouchat o všem, co zažil. Asi jsem…?[/mysl] Naklonil jsem hlavu na stranu. Asi to nebylo jen příjemné. Co ale je jen příjemné?
Když se mi zdálo, že jsem něco v jeho očích zahlédl, zamrkal jsem. Zdálo se mi to? Neměl je o něco světlejší? Jako kdyby začínaly dostávat barevný nádech. Stejně jako Iskierčiny.
Nestihl jsem ale o tom víc přemýšlet, protože se konečně rozhodl co mi poví. Překvapeně jsem nadzvedl obočí. ”Opravdu?” zeptal jsem se s mírným úsměvem a v hrudi mě zahřálo. ”Povíš mi, kdo to je?” zkusil jsem opatrně. Bráška se zamiloval. Pohledem jsem střelil k nebi. Mlha tu byla pořád, ale zdálo se, že už okolí natolik potemnělo, že snad i byla noc. Měli bychom se už u táty ukázat.

Po tom, jak reagovala Shireen (teda, Iskierka), jsem chtěl být bráškovi oporou. Možná si ale tím už prošel dřív. Možná ale taky nikdy takový nebyl. Jak mi sám před několika měsíci řekl, moc jsme se neznali, protože jsem tu nebyl. Chtěl jsem se mu nabídnout, aby se o mě případně opřel, pokud bude chtít. Nechtěl.
Nadechl jsem se. ”To máš pravdu,” přikývl jsem a trochu se mi ulevilo, že už nemusím řešit další citový výbuch. Už jsem byl hrozně unavený, ze všeho, ale hlavně z toho, jak do lesa přicházeli další a další, tu zprávu jsem opakoval stále dokola a znova a znova viděl první reakce, které mi drásaly nitro. Není to moc sobecké? proletělo mi hlavou.
Ještě chvíli jsme stáli u sebe a ve chvíli, kdy jsem se začal odtahovat, všiml jsem si, že se dívá směrem, odkud se ozvalo tátovo vytí, nevypadal ale, že by se horlivě pouštěl do návratu. S tím jsem se docela ztotožňoval. ”Myslím, že přežije, pokud se chvíli zdržíme,” poznamenal jsem suše, docela překvapený, jak jsem byl ochotný tátovy příkazy ignorovat. Kdysi bych se snad mohl přetrhnout, jen abych se k němu dostal co nejdřív. Asi jsem se na něj postupně přestal dívat jako na bezchybného hrdinu.
”Co jsi mezitím dělal?” načal jsem nové téma. Nejenom pro to, že mi dřív vyčetl, že se o něj nezajímám, ale opravdu jsem byl zvědavý. Snažil jsem se nemyslet na ten výlet po Galliree, který jsme si kdysi s Nym slíbili. To už bylo dávno pryč. ”Nějaká zajímavá dobrodružství?” Normalita pomáhala. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho bylo jediné téma hovoru máma. Bráška měl pravdu. Už se s tím nedá nic dělat.

Už když jsem se k němu blížil a mlha se rozptýlila natolik, abych mu viděl do očí. Viděl jsem v jeho výrazu bolest a tichou prosbu. Neříkej to. Neříkej mi to nahlas. A tak jsem to neřekl. Ani jsem nemusel. Protože to řekl sám. Dvakrát.
Už po prvním vyslovení té věty jsem několika kroky překonal vzdálenost mezi námi a nejdřív se ho jen jemně dotkl čumákem. Pak jsem se ale k němu přitiskl. Kdo potřeboval víc podporu? já nebo on? Určitě on, říkal jsem si. Já přece mám být ten silný. Ten starší, kdo se o ně postará. ”Je mi to líto,” hlesl jsem. ”Chtěl jsem… Měl jsem…” nedokázal jsem se vyjádřit. ”Tak strašně moc jsem chtěl něco udělat, ale už to nešlo, byla pryč,” šeptal jsem tiše a cítil, jak z jeho těla sálá teplo.
Ne jak z toho mámina. Ta byla chladná. A mrtvá. Ale můj bráška byl tady. Stejně jako zbytek rodiny, které jsem byl součástí, ale o kterou jsem se měl taky starat. Zhluboka a roztřeseně jsem se nadechl. ”Prý to bude lepší. Časem. Prý,” vydechl jsem, ale pokud by se mě někdo zeptal, koho z nás dvou se snažím utěšit, netušil jsem. Nejspíš na tom nezáleželo. Nejspíš jsme měli každý nárok truchlit tak, jak jsme dokázali. Ale všichni společně. Jako rodina.

????

Na pár vteřin jsem zavřel oči, když zmínila, že tu dohodu vyřídila Elisa. Máma. Jen jsem přikývl, protože jsem si v té chvíli nevěřil, že bych dokázal ze sebe dostat o moc víc. Pro smečku žila i zemřela. Napadlo mě, kolik věcí toho vlastně máma udělala, o které jsme neměli tušení. Nebo jsem o tom možná nevěděl jen já. Musel jsem tátu pak vyzpovídat o věcech ohledně smečky, až bude na to čas. Přišlo mi, že se každou chvílí setkávám se situacemi, o kterých nevím prakticky nic. Necítil jsem se dobře, být takhle neznalý, když jsem se měl o smečku starat.
Střelil jsem po ní pohledem, když mě začala utěšovat. Jedna moje část na ni chtěla začít křičet, že přece mi nic není, nic hrozného se nestalo, že mi nemusí něco takového vykládat, ale… Mnohem větší kus se zachvěl bolestí a překvapivě trocha tíže odpadla. Pomalu jsem se nadechl. ”Tahle realita je ale mnohem horší,” hlesl jsem tiše a ta agresivní část začala zuřit, že bych neměl ukazovat takovou slabost před cizím vlkem.
Pokývl jsem. ”Občas ale jen dávání si pozor rozhodně nestačí,” opáčil jsem a zvědavě sledoval, jestli se chytne návnady, kteoru jsem před ni položil už předtím. Buď si to nechtěla přiznat, nebo s tím nesouhlasila. Ani já jsem si tím nebyl natolik jistý, ten nápad začal vznikat teprve nedávno.
Nakonec jsem se na ni ale usmál. Ne moc široce, ale snad to bylo aspoň trochu upřímné. Vypadá laskavě, napadlo mě a i když jsem ji neznal, přišlo mi, že jsme si blízcí. Že bychom si mohli být blízcí. ”Někdy vás navštívíme. Aby se udržely přátelské vztahy,” přikývl jsem, když mi došlo, že se loučí a já bych ji moc rád ještě někdy viděl. Ve chvíli, kdy o ní už budu vědět víc a nebudu se snažit bránit smečku a les. Ve chvíli, kdy si budeme moct popovídat o věcech, které bolí. Přesně ví, co cítím. Už je ale dál.
Chvíli jsem ještě stál, díval se na místo, kde byla, nez zmizela v mlze. Zamračil jsem se. Jak dlouho tu ta mlha je? Doteď jsem jí nevěnoval plně pozornost, rozhodně ne takovou, jakou by si asi zasloužila. Ale vážně, jak dlouho tu je? Kvůli ní jsem jen tušil, kde postával bratr. ”Nemesisi,” zavolal jsem po něm jemně.
Byl jsem srab. Měl bych k němu jít, co nejdřív, ale jedna moje část mě zastavila. Byla opatrná. Nechtěla si ublížit a těžko jsem se ho mohl zeptat, jestli už slyšel novinky. Nechtěl jsem znova opakovat chvíli, kdy budu musel mladšímu sourozenci říct, že mámu už neuvidí. Pokud tu ale stál celou dobu, už to určitě musel slyšet ode mě a Darkie, připomněl jsem si a pomalu za ním vyrazil. ”Bráško,” hlesl jsem nežně.

// Tak berme, že z ní zacítil pach smečky? To je ostatně to, co jsem tou poznámkou chtěla popsat, o nic víc mi nešlo
Obezřetně jsem po ní klouzal pohledem, od černých fleků kolem očí, kterými mě nejdřív zmátla, přes šedo-černé tělo. Na chvíli jsem se pohledem zarazil na růži, která zároveň vypadala, že ji vyrůstá z hrudi, ale také, že není živá. Už jsem ale byl zvyklý na zvláštnější věci. Nebo jsem si zvykl na většinu nových podivnosti nereagovat. Podvědomě jsem ale pořád čekal na chvíli, kdy po mě vystřelí. Bylo to zvláštní, ale nedokázal jsem přinutit svoje svaly, aby se uvolnily.
Takže alfa, pokývl jsem hlavou a skoro neznatelně se uvolnil. Alfa by sem nejspíš nepřišla se špatným úmyslem. Velkou roli hrály také její oči. Čišela z nich taková ryzí upřímnost a smutek,, že se moje pochyby pomalu začaly rozpouštět. ”Ah tak,” zamrmlal jsem, protože jsem o žádné takové dohodě nevěděl. Radši jsem si umínil o tom promluvit s tátou, abych nemusel přemýšlet, který z rodičů tu smečku navštívil. Ani jsem netušil, kde se nachází.
Z krátkého zamyšlení (které vůbec ani nemělo proběhnout), mě vytrhla její další slova. Střelil jsem po ní ostrým pohledem. Jak o tom ví? Když se ta její růže rozhodla začít svítit, obezřetně jsem udělal krok dozadu. V posledních několika vteřinách se na mě vrhl příval emocí, které jsem se zoufale snažil zatlačit do pozadí, protože na to nebyl čas, stál přede mnou cizí vlk a já nedokázal zastavit myšlenky letící závratnou rychlostí, abych dokázal správně zareagovat. Otevřel jsem tlamu, abych jí odpověděl, načež jsem ji zase zavřel.
Určitě viděla, jak se se sebou peru, protože pokračovala dál. Zemřeli jí rodiče. Alfy, bylo jediné, co mi zůstalo v hlavě. Po předchozím šumu, bylo ticho myšlenek skoro až ohlušující. Chtěl jsem jí říct, že vím, jak se cítí, že mě zemřela máma, všechny nás to vyhodilo z kolejí a já se cítím hrozně ztraceně. Nic takového jsem neřekl, zavřel jsem oči, abych zatlačil tu bolest, a když jsem je otevřel, už jsem se na ni nedíval jako na nepřátelského vetřelce. ”Díky za vaši starost,” řekl jsem po chvíli, kdy jsem si už byl jistý, že se mi hlas nebude třást. ”Není to jednoduché, ale zvládáme to. Smečka je velká a pořád silná,” dodal jsem defensivně. Věřil jsem tomu, co jsem řekl? Asi ne úplně. Ale na tom nesešlo.
”Vím, o jaké šedé vlky se jedná,” souhlasně jsem pokývl a snažil se ignorovat zachvění hlasu. ”Někdo by s nimi měl něco udělat,” prohodil jsem bez přemýšlení. Pokud Styx a Norox zabíjeli, kde mohli… A pokud by smečky měly držet u sebe, mohly by také vyřešit takový problém. Znova jsem pokývl. ”Zprávu alfě předám,” souhlasil jsem a odkašlal si. Darkie se zdála být laskavá. Skoro jsem zatoužil se s ní spřátelit, kdyby nebylo toho hlasu který na mě neustále křičel cizinec, cizinec, cizinci se nedá důvěřovat.”Zapomněl jsem se představit. Sionn. Beta téhle smečky,” mírně jsem se pousmál.
V dálce jsem slyšel něčí kroky, ale nechtěl jsem Darkii upozorňovat, že tu je někdo další. Jen pro jistotu.

Seděl jsem a zíral do prázdna. Ale nebylo to prázdno, ne? Byl to les. MŮJ les, ve kterém jsem prožil většinu svého života a kam jsem patřil. Patří i on mně? proletělo mi hlavou a najednou mě napadlo, že bych si s ním rád popovídal. Toužil jsem poznat příběhy, které znal, u kterých jsem já nebyl a které se staly ještě před tím, než jsem se narodil. Chtěl jsem vědět, co si myslí o tom, co se tu právě děje. Chtěla jsem vědět, jak se cítí po tom, co v něm máma umřela. Zeptat jsem se ho ale nemohl a tak jsem zůstal dál potichu, než se neozvala Nym.
Jen jsem mlčky přikývl hlavou. Cítil jsem se jako vítač u dveří, ale aspoň to byla moje povinnost. Žaludek se mi pořád svíral a praly se ve mně touhy křičet na ni, ať odejde a najde si lepčí místo, než tohle ponuré místo a prosit, aby mě už nikdy neopouštěla. Trochu suše jsem se uchechtl. ”To by ale nebyla naše rodina, kdyby se dokázala sejít v jednu chvíli na jednom místě,” zamrmlal jsem a byl překvapený, jak hořce to znělo. Tak jsem to nemyslel. Nebo ano? Vždyť jsem se sám taky často toulal a nebyl dlouho doma, jak mi už stihl vyčíst Nemesis. Už to taky ví? přemýšlel jsem. Možná mu už o tom někdo řekl a já jsem to už nemusel absolvovat znovu. Zavřel jsem oči.
”Asi by to bylo lepší,” pokračoval jsem výrazně jemnějším tónem, když jsem si uvědomil, že to asi nebyl vůči Nym úplně fér. Povzdechl jsem si. ”Ale kdy bylo něco ideální?” věnoval jsem jí unavený úsměv. ”Měla by sis odpočinout. A najíst se. U našeho úkrytu jsi už byla, před ním je ten kolouch, kterého přinesla Lucy,” navedl jsem ji pohledem. ”Já bych se asi měl jít podívat na tátu, ale ty si prosím lehni… Bylo toho až příliš,” pokusil jsem se o něžný úsměv, ale asi mi to moc nevyšlo. Nedokázal jsem ze sebe ten cit vyloudit.

Už jsem zase měl pocit, že se rozpadám. Teď to byl ale docela známý pocit a možná pro to se mi všechny kousíčky povedlo sesbírat rychleji než dřív. Stejně se všechno událo hrozně rychle, Shireen se rychle oklepala, prohodila pár slov a odešla i s Parsifalem. Iskierka. Možná se taky potřebovala oklepat podobným způsobem, o kterém jsem přemýšlel já. I když v mém případě to bylo přemýšlení o úplném útěku. Teď se ta myšlenka zdála hrozně vzdálená a úplně absurdní. Tady jsem byl doma.
S hlubokým nádechem jsem se zvedl ze země, kde mě Shireen, teda Iskierka, nechala, a byl rád, že slzy se už vsákly. Pokoušel jsem se slíbit si, že to budou poslední slzy na dlouhou dobu. Otočil jsem se na Nym, která stála o kousek vedle. ”Vypadá to tak,” souhlasně jsem vydechl tónem, který zněl mnohem pevněji, než jsem se cítil. Vždy zůstaneme sami. Nechtěl jsem to říct nahlas, ale cítil jsem se jako zastávka pro vlky. Oznámím jim novinky a oni si zase běží dál. Někdo tu ale musí zůstat.
”Bohužel,” smutně jsem se na ni pousmál. ”Asi nikdy nebudou věci tak, jak bychom si je přáli.” Tohle už znělo trochu zlomeně. Ale Nym mě viděla předtím, věděla, co se stalo. Pomalu jsem k ní došel a přejel jí čumákem po srsti. Nezasloužila si tohle všechno. ”Díky, že jsi tu,” šeptl jsem tiše a pokusil se vzchopit. Život nebyl jen o čekání na někoho dalšího, kdo bude chtít zjistit, že alfa je mrtvá a ta druhá je kdo ví kde. Jestli se vůbec vrátí. ”Brzo bychom měli jít na lov, ještě před zimou,” začal jsem přemýšlet nahlas, abych vyplnil ticho a uklidnil se plánováním budoucnosti. Jistota se mi najednou zdála jako nejdůležitější věc na světě. ”A až se tu situace uklidní, můžeme vyrazit najít tvou rodinu?” navrhl jsem, dobře si vědomý toho, že tu skoro nikoho nezná a kdyby aspoň věděla, kam se poděl zbytek vlků z Ragarské smečky, bylo by to pro ni uklidnění.
V té chvíli se lesem rozlehlo tátovo vytí a já sebou překvapeně trhl. Skoro… skoro jsem přestal doufat, že ho někdy ještě uslyším. Nemohl jsem v sobě ale najít žádnou úlevu, nejspíš pro to, že jsem byl tak hrozně unavený. ”Asi bychom se za ním měli podívat,” prohodil jsem konverzačně a podíval se na ni s pohledem stačí říct a nikam nepůjdeme, zůstaneme tady. Nevěděl jsem, proč se mi tak moc nechce za ním jít.

Říkal někdo do 9.00? :tasa:

Přijato!
Herní úkoly:
1.
2.
3. Seznámit se lépe alespoň se dvěma členy smečky, zjistit jejich názor na Asgaar a získat nějakou tu konstruktivní kritiku. (min 3 posty)
4. Navštívit hroby maminky a brášky, trochu si pobrečet, udělat jim to tam hezčí a najít hezkou dekoraci. (min 30 řádků)

Neherní úkoly:
1.
2.
3. nakreslit rodinný portrét Asgaarské královské rodiny ve stylu addams family/tima burtona. (Splnění: Obrázek - btw I like it, I like it a lot!)
4. udělat si krásnou podzimně tematickou korunu převážně z věcí, co jsou k nalezení v lese (výsledkem bude sexy selfíčko)

Bonusové úkoly:
1.
2.
3.
protože nemáme pud sebezáchovy

Hallo. Ich habe jedenáct odpovědí. Takže, pokud počítám dobře
6 mušlí, 6 oblázků a 2 křišťály.

Danke šón <3

Dobrý den, jsem tu a jsem pozdě, ale koho to ještě překvapuje. Pokud si Sionn o něco žádá včas, je třeba se obezřetně ohlédnout, jestli se neděje něco divného.
A k odměnám.
Prosím všechno na Sionna, protože k čemu jsou mi šutry v limbu.

500 kytek, 250 mušlí und 82 křišťálů. A taky bych prosila řečníka a 50% slevu k Životovi a Smrti.

Danke za akci i fšechno ostatní

Tušil jsem, ne, věděl jsem, že to nebude lehké. Díval jsem se na ni a z jejích očí cítil šok, který nešel přehlédnout. Pozoroval jsem to skoro jako z dálky, jako kdybych ani neovládal svoje tělo a nebyl v téhle konkrétní situaci. Slyšel jsem, že se mě zeptala, jestli to myslím vážně, ale nedokázal jsem v sobě najít sílu, abych to zopakoval. Čím častěji jsem to říkal, tím to bylo reálnější, ale také tím víc jsem si to připomínal. Nechtěl jsem zapomenout, ale nepřál jsem si na to myslet.
Cítil jsem se hrozně unavený.
Hlavně když Shireen, moje malá sestřička, které jsem slíbil, že ji ochráním, vypadala, že se každou chvíli rozsype. Nedokázal jsem je před tím ochránit, napadlo mě, i když moje racionální stránka věděla, že jsem tomu zabránit nemohl. Úleva nepřišla, ale byl jsem rád, když se už sebou podruhé necukla a přitiskla se ke mně. Trochu hystericky mě napadlo, že je to snad poprvé, co se takhle objímáme. To uvědoměni do mě zarazilo další kůl. Proč? Zvedl jsem oči k Nym, která zase stála v povzdálí, zase opuštěná a s očima plnýma lítosti. Pokusi jsem se navázat s ní oční kontakt. Chtěl jsem ji říct, jak moc děkuju, že tu je, nakonec se ale moje rysy zkřivily do jiného tvaru. Proč? Ptal se můj pohled. Proč já? Proč jsem ji musel vidět jako první, proč jsem tu musel zůstat stát na stráži, proč tu musím čekat, v prázdném lese, na trousící rodinu a pak být tím, kdo jim o tom poví? Proč musím její smrt prožívat znova a znova ve svých slovech a v jejich očích?
Vtom Shireen prudce vystřelila pryč, tak nečekaně, že jsem si na chvíli neuvědomil, co se děje. Zapotácel jsem se a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co s stalo a proč se už o mě nic neopírá. Než jsem se vzpamatoval, byla už pryč, stejně jako jsem slyšel rychlý běh Nym. V mžiku jsem se postavil na nohy a vyběhl za nimi. Na vlka, kterého jsme na mýtině nechali, jsem ani nepomyslel. Nejspíš bych je nenašel, kdybych se v lese neuměl pohybovat i se zavřenýma očima.
Když jsem je konečně zahlédl, Nym stála kousek od ní a něco jí povídala. To bylo dobře. To bylo dobře. Srdce se mi pořád příšerně svíralo, když jsem viděl, jak tam leží, nehybně, na boku. Při procházení jsem se jemně otřel o bok Nym. Neměl jsem teď čas jí to říct přímo, ale byl jsem pořád vděčný za to, že tu je. Lehl jsem si na zem a přitiskl se k sestřiným zádům. Brečela. Natiskl jsem se tak těsně, jak to jen šlo, hlavu položil na její krk a snažil se ji co nejlépe obejmout. ”Shireen, Shireen, Shireen,” šeptal jsem jí tichounce do srsti, stále dokola. Cítil jsem, jak se její bolest mísí s tou mou a uvědomil jsem si, že jsem začal vzlykat taky. Držel jsem se docela dlouho. Snažil jsem se smečku udržet, nebo aspoň ochránit les, ale pohled na mladší brečící sestru ze mě vysál veškerou sílu. Nevěděl jsem, co bude dál a měl jsem strach z neznámého. Věděl jsem, že ať se stane cokoliv, budu to muset utáhnout, protože tu nikdo jiný nezbyl. Protože jsem dostal do tlap smečku, rodinu, která byla stejně zničená jako moje nitro. A musel jsem se udržet pohromadě, aby se naší rodině něco nestalo. Teď jsem ale nebyl silný, jen jsem se tulil k mladší sestře, protože jsem chtěl mámu. Která tu nebyla, protože byla mrtvá. Protože jsme ji pohřbili, já ji zasypal hlínou a už ji nikdy neuvidím. Byl jsem první, kdo ji uviděl mrtvou a poslední, kdo ji viděl vůbec.

//Pardon, že to tak trvalo ;-;

// tenhle post mě zase zničil :tasa:
”Něco zmínil,” připustil jsem a zamyslel se, kolik bych jí asi měl říct, když si mě Parsi odvedl bokem. Nemohl jsem ale vymyslet dostatek argumentů, proč jí neprozradit aspoň něco z toho. ”Byl docela vyděšený z magií, prý o nich doteď neslyšel,” nevěřícně jsem potřásl hlavou. Pořád jsem si jeho společenství nedokázal pořádně představit. ”Vypadalo to, že ani smečka mu nic neříká. Slíbil jsem mu, že se pokusím zjistit, odkud přišel, ale nikdy jsem o tom místě neslyšel, kdo ví, jak daleko musel zajít,” přiznal jsem trochu přiškrceně. Měl jsem strach, co se stane, pokud si pro něj nikdo nepřijde a on si uvědomí, že zůstal sám. Sirotek, pomyslel jsem si s těžkostí v hrudi.
Když se Nym rychle rozpovídala, na chviličku jsem se přestal soustředit na všechny věci, co se staly v poslední době. Tušil jsem, proč to dělá a na tváři se mi objevil malý vděčný úsměv. Přistoupil jsem ke hře na lehkou konverzaci. ”Popravdě? Docela jo,” řekl jsem se stopami žertovného tónu v hlase. ”Nemyslíš, že bychom tohle měli naučit… všechna vlčata, co budou v Asgaaru? Dostali bychom pověst nejslušnější smečky v Gallirei,” pokračoval jsem ve vtipu a snažil se nezamýšlet, proč jsem měl chuť namísto všechna vlčata říct něco jiného. ”Ale ne, vůbec,” šeptl jsem a jemně se o ni opřel. ”Díky, Nym. Díky, že jsi tu,” hlesl jsem jí do srsti, protože mě v té chvíli přemohla vlna vděčnosti k vlčici, která zažila tragédii hned, jak sem přišla, ale i tak tu zůstávala, a snažila se mi zlepšit náladu povídáním o uklánějících se vlčatech. Už jen kvůli ní jsem se snažil být silný. V téhle chvíli jsem věřil, že se nám povede smečku udržet pohromadě a stát se rodinou držící pevně u sebe.
Pak jsem ale zaslechl kroky. V první vteřině mi projela hlavou myšlenka na Parsiho, tátu, nebo i Styx, která se rozhodla dorazit smečku ve chvíli, kdy byla nejzranitelnější. Při pohledu na malou sestřičku jsem na kratičkou chvíli pocítil úlevu, než se mi srdce hrůzou propadlo k zemi. Ona to neví. A já jí to budu muset říct. Polkl jsem, abych se zbavil knedlíku v krku, který se mi objevil, a ani jsem si nevšiml, kdy moje celé tělo ztuhlo na kámen. ”Shireen,” pozdravil jsem ji, překvapený, že se mi hlas třásl méně, než jsem čekal. Přejel jsem pohledem ke druhému vlkovi, na kterého jsem si vzpomínal z jara. Jméno jsem z hlavy vytáhnout nedokázal, ale pamatoval jsem si, že byl kamarádem rodičů. Asi pro to nevadí, když přišel do lesa bez počkání na hranicích, napadlo mě ve chvíli, kdy jsem už začínal mírně panikařit. Tušil jsem, co budu muset udělat, věděl jsem, že to nikdo jiný udělat nemůže a taky jsem si byl jistý, že musím zůstat tím, kdo to tu musí všechno udržet pohromadě, aby se nic nerozpadlo. To ale neznamenalo, že mi nezačalo být špatně od žaludku. Ještě že jsem se před chvílí vykoupal v řece a smyl všechnu krev.
Shireen něco říkala, viděl jsem, že se jí pohybuje tlama, tušil jsem, že i vnímám zvuk, ale nechápal jsem, co říká. Zaregistroval jsem jen, že hledá mámu. Mámu, která tu už nebyla, protože ležela o několikset metrů dál, pod zemí, v hrobě. Vedle svého mrtvého syna, o kterém jsem já neměl ani tušení. Dovolil jsem si na tři vteřiny zavřít oči, abych se sebral, posbíral všechny rozbité věci, a pokusil se je slepit dohromady. Musím být silný. Udělal jsem pár kroků k sestřičce, se kterou jsem netrávil tolik času, kolik bych chtěl. Kolik bych měl. ”Shireen, máma…” zasekl se mi hlas, i když jsem ho dokázal udržet docela pevný. Rozhodně nezněl tak, jako kdybych se měl znova rozpadnout na malinké kousíčky. Nezněl tak, jako když jsem na ni volal, když jsem ji viděl ležet v dálce, mrtvou.
”Máma zemřela,” slyšel jsem z dálky říct nějaký hlas, který asi patřil mně, ale byl tak hluboký, že mě to samotného překvapilo. Skoro se ale netřásl. To bylo dobře. To bylo dobře. Několika kroky jsem zkrátil vzdálenost mezi námi, jemně se dotkl čumákem jejího krku a připravil se na vlnu emocí, která z mojí malé sestřičky hodlala vytrysknout. Všiml jsem si, že její oči jsou podstatně červenější než když jsem ji viděl naposledy. Nejspíš to byla zděděná vlastnost vlčic v naší rodině. Nejspíš dědičná bude i ohnivá povaha.