Gallirea - Příspěvky uživatele

Mohl jsem říct, že jsem Sionn. Z lesa pod tím kopcem, beta smečky, smečkový lovec. Ale nic z toho se mi nechtělo říct. Líbilo se mi, že aktuálně jsem jen hlas bez těla, ať to bylo jakkoliv znepokojivé, že jsem se nemohl změnit zpátky. Díky tomu jsem se cítil o něco lehčí. Heh.
”Já? Jsem všude. Tady i tam. Občas někde, občas nikde,” zabroukal jsem. Tohle mě až překvapivě bavilo. ”Jsem, kde chci být. A to je momentálně tady,” dodal jsem tajemně, a v hrudi mi zaplál veselý oheň. Takhle jsem se necítil… Od léta. Asi by mě to nemělo tak překvapovat.
Zaměřil jsem se zpátky na vlka, který byl vedle mě. Nevypadal moc nadšeně. Rád bych mu pomohl, nedělalo mi radost vidět i někoho úplně cizího takhle sklíčeného. Bylo to tím, že jsem moc dobře věděl, jaké to je? ”Zjevně tam ale nějaký problém je,” jemně jsem podotknul. ”A je možné, že i víš, jaký to je,” zamumlal jsem tišeji.
”Nechceš mi o sobě něco říct? Jsem jen hlas, ale mám i uši,” navrhnul jsem a pobaveně se pousmál nad vlastním vtipem. ”Kdo jsi? Odkud přicházíš? Něco tě zjevně trápí,” jemně jsem zatlačil.

Docela jsem čekal, že se vyleká. V klidu jsem ho sledoval, jak vyskočil na nohy a rozhlížel se. Viděl Lucy a toho druhého vlka? Ti ale byli moc daleko na to, aby je mohl tak slyšet, a zdálo se, že jsou dost zabraní do sebe. Možná jsem mohl zjistit, o čem se baví, přemýšlel jsem. Trochu jsem si překvapeně uvědomil, že se necítím moc provinile za to, že tu někoho straším. Byla to skoro zábava, kdyby vlk přede mnou nevypadal jako hromádka neštěstí. Jak jsem asi vypadal, já docela nedávno.
Tiše jsem zamručel na odpověď. ”Chápu,” zabroukal jsem. ”Pořád se objeví něco dalšího, hrozného,” povzdechl jsem si a znova se zadíval na oblohu. Slunce teprve nedávno vyšlo, svítilo, moc nehřálo, ale zima mi nebyla. Výjimečně. Vlk vedle mě dál ležel, a nevypadalo to, že se v nejbližší době rozhodne vstát. Cítil jsem se skoro stejně.
”Chceš si o tom promluvit?” ozval jsem se po chvíli, zvědavý, jestli bude souhlasit. S neexistujícím tělem jsem taky částečně přišel o tíži povinností, které se k němu poutaly. Teď jsem byl jen hlas. Byl to zvláštní pocit. Být schopný si povídat s někým, kdo mě vůbec neznal a ani nemohl znát, protože mě neviděl. ”Třeba by se ti ulevilo. Nebo bych ti možná mohl poradit,” pobídl jsem ho, jako kdyby se nic zvláštního nedělo a hlasy bez těla se Gallireou procházely každý den. Skoro bych se tomu ani nedivil, narozdíl od Parsifala, který byl myšlenkou magie naprosto ohromený. A vyděšený. Ale tenhle vlk měl barevnou srst a magii zjevně znal.

Být neviditelný a zjevně úplně nehmotný mi asi trochu pomáhalo se uklidnit. Nemyslet na to, že zjevně moji blízcí v poslední době umírají rychle za sebou. Nebo to, že jsem se ještě nedávno cítil jako vlče, a teď na mě leží… možná až moc. Povzdechl jsem si, a radši se ohlédl. Moc daleko jsem nedoviděl, ale slyšel jsem hlasy Lucy a toho vlka. Napadlo mě, že bych je mohl zkusit jít vyděsit, ale než jsem tu myšlenku rozvedl, prošel mnou nějaký vlk.
Prudce jsem sebou trhl, když mi šlápl tam, kde jsem měl břicho, a šel dál. Přejel mi z toho mráz po zádech, ale když jsem se vzpamatoval, ležel už docela blízko. Kdybych si nevšiml, že tak hlasitě oddechuje, asi bych ho ignoroval, ale po chvíli pozorování mi došlo, že asi nevypadá moc v pořádku.
Přímo z něj sálaly pocity, ze kterých se mi svíralo nitro. Netušil jsem, co se mu stalo, ale soucítil jsem s ním, sám jsem měl co dělat, abych se uklidnil. Ještě docela nedávno mi to vůbec nešlo a ležel jsem na zemi, klepal se, a chtěl jsem zmizet. Ne umřít, ale zmizet. Už nic necítit.
Ještě chvíli jsem se na něj tiše díval. ”I když se teď zdá všechno naprosto zoufalé, nastanou lepší časy,” hlesl jsem měkce, abych ho úplně nevyděsil.

← Asgaar

Až když jsem se škrábal do kopce, uvědomil jsem si, že je něco divně. Nebylo to tím, že jsem pod sebou neslyšel sníh, ale to, že jsem v zamyšlení nestihl uhnout jednomu kameni a… prošel jsem jím. ”Uh,” vydechl jsem zmateně, když jsem se zastavil tak, že bych měl v něm mít ještě zadek. Když jsem se ohlédl, nic jsem neviděl. Neviděl jsem svoje nohy, neviděl jsem ocas, neviděl jsem nic, než jen kámen a neurčitý pocit mražení v místech, které měly v tom kameni být.
Podíval jsem se teda na přední packy, u nich byl ale úplně stejný problém. Skvělé. Po udělání několika kroků jsem si ale uvědomil, že ani neslyším, že šlapu po sněhu. Na něčem pevném jsem stál, ale sníh to asi nebyl. ”To je zvláštní,” zamrmlal jsem, jen abych se ujistil, že jsem neohluchl. Nebo úplně nezmizel. Obojí se najednou zdálo jako docela reálné. Nenechal jsem někde za sebou svoje tělo? Měl bych se vrátit to zkontrolovat? přemýšlel jsem, ale něco mi říkalo, že to není tím.
S nikým jsem se o svojí magii nepovídal. Třeba to je prostě jenom další možnost, jak ji využít. Před chvílí jsem přemýšlel, že bych chtěl zmizet, tak se mi to možná opravdu splnilo. Na zkoušku jsem zkusil projít i dalšími kameny, s úplně stejným výsledkem. I když jsem ale šel do kopce, tlapy jsem měl pořád v úrovni země. Procházení balvany bylo zvláštní, ale po chvíli mě začalo nudit.
V dálce jsem zahlédl dva vlky, ale neměl jsem chuť je jít špehovat, i když jsem v jednom poznal Lucy. Přepadla mě únava, možná souvisela s tím, že jsem zrovna nebyl vidět. Lehl jsem si na zem, bez hmotného těla mi najednou ani moc nebyla zima. Bylo mi tak.. Nijak. Ale ne špatně. Nemohl jsem se o nic opřít, a tak jsem se převalil na záda a pozoroval bílou oblohu. Teď jsem byl nikdo. Nic. Bylo to vlastně docela příjemné.

← Ellisino údolí

Vyklouzl jsem z údolí a rozhlédl se. Zdálo se mi, že je v lese nějak ticho, asi už dolovili. Trochu mě bodla výčitka, že jsem tam nebyl, ale připomněl jsem si to, co jsem řekl i Saviorovi. Nejsem jediný lovec ve smečce a někdo se musel postarat i o další věci ve smečce. Na chvíli jsem se zastavil. Měl bych se jít podívat za tátou? Říct mu, že tu byl Savior? Říct mu, že… Možná i Lilac?
Otřásl jsem se. Už jsem nechtěl být poslem špatných zpráv. Ještě že Etney byl s Lucy, která o tom věděla. Muset o tom mluvit se všemi sourozenci? Jako kdyby teď smečka nebyla taky moje, povzdechl jsem si. Najedno use mi ale moc nechtělo ani za Nemesisem, kterému jsem to ale slíbil. Podle pachu se mi zdálo, že tudy s někým prošel a když jsem přiložil hlavu k větší skále věděl jsem, že mám pravdu. Nemohl jsem si vzpomenout na jméno vlčice, se kterou byl, ale vybavoval jsem si ji… Možná až z dětství. Mlhavě jsem si vzpomínal na slovo schovka a na chvíli, kdy byla s Lucy. Nebyl jsem si ale jistý, jestli jsem ji od té doby pořádně viděl. Možná jsem ji jen zahlédl na lovu, někdy na jaře.
Povzdechl jsem si. Zdálo se, že mě nikdo nepotřeboval. V lese byli i další vlci, ale nikdo, s kým bych si chtěl popovídat. Asi bych si měl přiznat, že mluvit nechci vůbec s nikým. Myslel jsem na mámu, jak leží pod zemí, na Lilac, kterou možná postihlo úplně to samé a všechno mě hrozně tížilo na hrudi a nohou.
Nejradši bych zmizel. Aspoň na chvíli, pomyslel jsem si a vyrazil neurčitým směrem. Nechtěl jsem se vzdalovat z lesa, ale táta si zjevně vyřešil, co chtěl, nikdo mě nepotřeboval, nikdo se sem nechtěl vloupat. Ani jsem si nevšiml, že jsem postupně vymizel z pohledu, jak jsem postupně natahoval svoje smysly a podvědomě začal používat magii neviditelnosti. Nejdřív jsem se ztratil z pohledu, pak zmizel i můj pach a křupání nohou na sněhu. Vůbec jsem si toho ale nevšiml, v hlavě mi až moc hučelo a nebyl na to prostor.

→ Vyhlídka

Pokud mi přítomnost starého vlka začínala být nepříjemná, teď se všechno dostalo do nového extrému. Kdesi vzadu jsem racionálně věděl, že za to nemůže, ale jeho přiznání, že neví, jestli je Lilac živá, mě pevně sevřelo a cítil jsem, že mě pod kůží pálí krev. Zaťal jsem tuby a radši nic neříkal. Zakázal jsem si myslet na to, že by i moje nejlepší kamarádka mohla být mrtvá. Nebo mrtvá nebyla? I Savior přece zjevně přežil.
Nez odpovědi jsem nechal i jeho snahu mě povzbudit, i když mě zahřálo vědomí, že si myslí, že jsem stejně silný jako máma. Já si to nemyslel. Cítil jsem se pořád hrozně vyděšeně jako když jsem ji zahlédl v dálce, ležet. Nikdy nebudu tak silný jako ona, napadlo mě. Chtěl jsem mu to i říct, ale starý vlk už byl pryč. Ani jsem ve sněhu nedokázal pořádně rozeznat jeho stopy.
Vydechl jsem, ale moc mi to nepomohlo. Pořád jsem se cítil hrozně napjatý. Fakt, že někdo dokáže umřít a pak se vrátit, mě neskutečně vykolejil. Proč ne máma? Proč máma pořád zůstala mrtvá? Co jsi udělal jinak? stále jsem na něj křičel v duchu i když byl už dávno pryč.
Potřásl jsem hlavou. Potřeboval jsem se projít a uklidnit se. Nejlíp nemyslet na to, že Lilac je možná taky… Ne. O tom nemůžu ani přemýšlet. Vyskočil jsem na nohy a bez přemýšlení vyrazil nějakým směrem.
→ Asgaar

Ani po nabídce, ať si tam dojde sám (pořád jsem se z nějakého důvodu choval jako trucující vlče, které se odmítá vrátit za volajícím rodičem) nevypadal, že by se mu dvakrát chtělo. To jsme dva… povzdechl jsem si v duchu a na chvíli přemýšlel o tom, že bych se mu s tím svěřil, ale… Ne. Nechtěl jsem a i kdybych i měl vůli, nešlo to. I když se k němu celá smečka (respektive, rodiče a teď už i já) chovali prakticky jako k členovi a příteli, nebyl mým přítelem a nebyl ani člen smečky, kterému bych se byl ochotný svěřit.
Pokračování v jeho vyprávění mi vyrazilo dech. Jako první mě napadlo, že bych to měl jednou zkontrolovat. Pro bezpečnost smečky, samozřejmě. Pak jsem ale sebou trhl. ”Lilac?” zoapkoval jsem, protože jsem si chtěl být naprosto jistý. Co tam dělala? Naposledy jsem ji viděl někdy… Před létem, kdy jsme si slíbili, že spolu něco zažijeme. Šla teda sama? Ale já tu byl celou dobu… Proč mě nepřišla hledat, abychom šli spolu? Další slova se do mě zabodávaly stejně, ne-li víc. ”Zemřel?” hlesl jsem jediné slovo, které jsem byl momentálně schopný vyslovit.
Zemřel? Jak? Proč tu potom je? Jak se to stalo? Proč se to samé nestalo mámě? A… Co se stane s Lilac? Co se tam dělo, že starší vlk zemřel? Přestával jsem vnímat konverzaci, jen jsem cukl koutkem a přikývl, když mluvil o tom, co asi teď dělá máma. Držel jsem se od toho, abych se ho zeptal, jak si je jistý, že ona je mrtvá, ale on stále žije. Sám jsem ji pohřbíval. Proč by mrtvá být neměla? připomněl jsem si tvrdě. Jak říkal Nemesis, už se s tím nedá nic dělat. Nebo ano? ozval se nepříjemný hlásek, který jsem nechtěl poslouchat. I Darkie mluvila o tom, že její rodiče zemřeli a zjevně jsou mrtví dál.
Stejné zamručení s v přikývnutím jsem věnoval poznámce o Lucy (chvíli jsem přemýšlel, že mu řeknu o tom, že teď je Lucy nejspíš pořád s mým bratrem, který mě nesnáší, a tak si s ní asi nepokecám) i zhodnocení vlastních dětí, i když jsem se trochu zamračil, když mluvil o Siriusovi. Nepamatoval jsem si na ně, i když jsem si byl jistý, že jsem některé z jeho dětí viděl ještě jednou, tady v údolí, ale označit svého syna za flákače a darebáka? Stála rodina vůbec za to?
I když jsem ho jenom před chvilkou skoro prosil, aby zůstal, najednou jsem byl rád, že jde pryč. Po jeho slovech se mi v hrudi zvedla další vlna emocí, které jsem zatím dokázal držet na uzdě vcelku bez problému, ale rozhodně jsem se už necítil v jeho přítomnosti tak příjemně. ”Budu ti teda věřit,” pokývl jsem. ”Zase někdy tedy. Teď už Parsifal bude vědět, že tě nemusí vyhazovat,” dodal jsem smířlivě, abych nevyzněl moc nepřátelsky. Jenom jsem se už moc necítil ne další konverzaci. Zůstal jsem sedět na místě, čekal jsem, že ho vyprovodím pohledem a pak… Budu dělat něco dalšího. Jako třeba se vyhýbat krhu kolem táty.

Oklepal jsem se a střelil pohled na mrak, který se nad námi před chvílí objevil. Když ale mou pozornost znova upoutala Saviorova rada, kapky jsem vypustil z hlavy. Neměl jsem na ně už místo. Trhl jsem uchem. ”Pokud s ním chceš mluvit, bránit ti v tom nebudu, ale pak se zamotáš doprostřed smečkových záležitostí,” mávnul jsem tlapou a přemýšlel, proč se mě nechce motat do tátových smečkových záležitostí. ”Díky i za tohle,” dodal jsem.
”To… zní hrozně,” zamrmlal jsem a znova si vlka prohlédl. ”Zní to, že je za tím mnohem delší příběh,” nadhodil jsem, nemohl jsem odolat zvědavosti, která se po dlouhé době ozvala. Neslyšel jsem o žádném takovém místě, ale neznělo moc příjemně. Jak se na ten ostrov dostal?
Táta byl asi nedočkavý. ”Dobře,” kývl jsem na Parsifala, ale ten si to už štrádoval pryč. Asi ho to tu moc nebavilo. ”Vyřiď prosím tátovi, že je tu Savior,” křikl jsem za ním, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě slyšel. Nevadí. Možná tu zůstane, nebo mu to nakonec řeknu sám.
Všiml jsem si, že vůbec mi neodpověděl na nabídku, že tu může zůstat. Chvíli jsem se na něj mlčky díval, ale pak jsem nad tím v duchu mávl tlapou. Nechtěl jsem tlačit, i když jsem si nebyl jistý, jak hodlá přežít zimu. Rozhodně by mu bylo příjemněji tady. ”Ne. Ne, to asi nebyla,” pokusil jsem se zasmát, ale měl jsem stažené hrdlo a ani to moc jako smích neznělo.
Oči mi ještě víc potemněly, když se zmínil o Lennie. ”Ah,” vydechl jsem. Jak to Nym mám říct? ”To je mi líto,” hlesl jsem. Dokázal jsem si představit, co zažívá. ”A co vaše vlčata? Už musí být velká, moji mladší sourozenci jsou jen o něco mladší, ale už to dávno nejsou malé kuličky,” pokusil jsem se změnit téma.
Nad jeho otázkou jsem pokrčil rameny. ”Táta to má pod kontrolou a nejsem jediný lovec ve smečce,” odpověděl jsem věcně, ale vetřela se mi tam špetka hořkosti. ”Ostatně, někdo by tu měl zůstat a postarat se i o další smečkové povinnnosti. Jako třeba kontrola, kdo se pohybuje na území,” dodal jsem s pohledem upřeným na něj, ale nebyla v něm žádná nepřátelskost. Neměl jsem potřebu ho vyhánět. Když už nic jiného, možná mohl být něco jako můj strýček, kdybych ho vídal častěji. Pořád ale byl dobrým přítelem obou mých rodičů a to něco znamenalo.

Přikývl jsem na Saviorovu pochvalu. ”Snažíme se,” odpověděl jsem a už nedodal fakt, že to z velké části je jen snaha. Za celé léto se sotva někdo mihl v lese a už vlastně vůbec netuším, kdo je vlastně členem. Výčet mrtvých vlků, který mi podala máma, se mi už stihl vypařit z hlavy, bylo jich ale hodně. To jsem ale před starým vlkem přiznávat nechtěl.
Po další poznámce jsem naklonil hlavu na stranu. Zvěř se stahovala na východ? Měl jsem dojem, že s přicházející zimou mířila spíš na jih, na pláně a ještě dál, ale… ”Zdálo se mi, že je v poslední době počasí trochu zvláštní,” zamrmlal jsem zamyšleně. ”Je to kvůli tomu?” zeptal jsem se, ale už jsem se díval směrem na západ. Odtud jsem ale samozřejmě nic neviděl. Budu muset o tom říct tátovi, snažil jsem se zapamatovat.
Když jsem ho pozoroval, jak reagoval, nemohl jsem si pomoct, znova jsem pocítil tu tíži. Už jsem ale neměl pocit, že se rozsypávám na malinké kousíčky, takže to asi byla docela výhra. Určitě ji znal jako úplně jiného vlka než já, proletělo mi hlavou a najednou jsem cítil potřebu se ho zeptat na všechno. Jaká byla dřív, než měla vlčata. Smála se taky jen občas, ale krásně? Jací byli oba rodiče dřív? Litovali někdy, že založili smečku?
Nic jsem ale neřekl. Seděl jsem. Mlčel. A když se zmínil o obrovské ráně, jenom jsem přikývl. Co víc se k tomu dalo dodat? Asi mě chápe, napadlo mě. Znova jsem kývl, když se zeptal, jestli tátovi něco vyřídím. Nakonec jsem zavrtěl hlavou. ”Nestihla toho říct hodně,” ozval jsem se přiškrceně, poprvé od chvíle, kdy jsem oznámil její smrt. Odkašlal jsem si, abych se zbavil hlenů, i když jsem tušil, že můj hlas nezněl kvůli nim tak špatně.
Následoval jsem jeho pohled k Parsimu a chtěl se na něj trochu pousmát, protože si to zasloužil, ale zase to nešlo. ”Udělal správnou věc, neznal tě,” pokrčil jsem rameny a podíval se zpátky na Saviora. Neznali jsme se tak dobře, abych o něm dokázal říct moc věcí, ale v téhle chvíli jsem v něm viděl silné spojení s mámou. ”V jednom ale má pravdu. Jako člen smečky bys tu mohl kdykoliv,” řekl jsem, s pohledem pevně upřeným do jeho očí. ”Pokud nemáš závazky jinde… Lennie a vlčata…” odmlčel jsem se a snažil si vzpomenout, co jsem o nich věděl. ”Nym je taky členem,” řekl jsem nakonec. Toužil jsem neztratit někoho, kdo byl mámě tak blízký. I když jsem věděl, že mi ji to už nevrátí.

// Nedělat nic (resp jít dál), pokud se ale Duncan nerozhodne jednat, pak ho podpoří v rozhodnutí, ať bude jakékoliv

Hned, jak jsem se objevil, Parsimu zajiskřila očka a hned ke mně přiskočil. Mlčky jsem přikývnul. Měl jsem tušit, že s přístupem k práci, bude Parsifal i chránit hranice před vlky, kteří sem zjevně nepatří. Proč jsem si ho já nevšiml? ”Parsi, tohle je Savior. Je něco jako… rodinný přítel,” vysvětlil jsem, i když jsem si nebyl pořádně jistý, jak ho nazvat. Viděli jsme se dvakrát, vždy tady a vždy byl docela přátelský. I tak jsem si nebyl jistý, proč jsem ho našel hluboko v lese s jediným vlčetem ze smečky. Chvíli jsem přemýšlel, jestli na tohle má vůbec právo, i když se tu chová jako doma. Na druhou stranu, o tom, co měli dohodnuté rodiče, jsem nevěděl vůbec nic, jak jsem se už stihl ujistit u Darkie.
”Parsi je šikovný,” souhlasil jsem se Saviorem a letmo mě napadlo, že by se ta ochota měla nějak efektivně využít. Znova jsem zmlkl a zkoumavě sledoval staršího vlka. Už mi nepřipadal tak velký, jako kdysi, ale pořád jsem měl k němu úctu; pokud jsem si pamatoval dobře, byl starou alfou mých rodičů. Kdysi dávno. Čekal jsem, co chce. Ne že bych to nevěděl prakticky od začátku. Co by jiného měl chtít než své dva přátele?
Zcela zjevně ale nic netušil a tak nepříjemná povinnost zůstala zase na mně. Poslední záchvěv emocí, které jsem cítil u Darkie, se neobjevil. Jako kdybych už vyčerpal všechny svoje zásoby a určitým způsobem jsem byl za to rád. Jediné, co jsem cítil, byla únava. A pocit, že je mi všechno už tak trochu jedno. Neodpověděl jsem mu hned po otázce. Přemýšlel jsem. ”Nevím, jestli to bude možné,” ozval jsem se po chvíli, hlas o něco hlubší než před chvílí. Podvědomě jsem se taky lehce napřímil. ”Táta má zrovna něco na práci. Svolával smečku,” vysvětlil jsem jednu půlku problému a znova se odmlčel.
Tvář mi zamrzla; měl jsem pocit, že se možná snad lehce mračím, ale nedokázal jsem pohnout jediným svalem. Nechtěl jsem pokračovat. Asi by bylo nejvhodnější to starému (opravdu byl starší než rodiče?) vlkovi podat pomalu. Jenže jsem se nechtěl znova dostávat do toho stavu, kdy se mi motala hlava, těžko se mi dýchalo a myslel jsem, že snad umřu. Pocit, že nesu celý svět na ramenou, nezmizel od její smrti. Nemesis měl ale pravdu. Už se to stalo, nikdo to nemůže změnit. Tak to prostě je. ”A mámu už nenajdeš. Zemřela v létě,” řekl jsem nakonec, tvrdým tónem bez emocí, abych co nejrychleji sloupl strup. Bezbolestné to nebylo, zalila mě nová vlna pocitů, ale dokázal jsem je udržet uvnitř. Pohled jsem pořád držel s tím Saviorovým a jedna moje malý část se modlila, aby to vlka neskolilo.

← les

Jakmile se mi začalo zdát, že se blížím ke zdroji vytí, zpomalil jsem. To, že jsem neslyšel žádný křik, mě trochu uklidnilo, ale ne moc. Ohlédl jsem se, jestli se náhodou Nemesis nerozhodl jít se mnou, ale moc nadějí jsem tomu stejně nedával. Nešel. Slíbil jsem si, že se za ním vrátím co nejrychleji, jak to půjde.
Když jsem konečně dorazil ke dvěma vlkům, podvědomě jsem se napřímil. Trochu se mi ulevilo, i toho většího jsem poznával, ale podle toho, jaké po sobě házeli pohledy, se nezdálo, že by byli zrovna dvakrát nadšení. ”Parsifale,” vlídně jsem pozdravil malého vlčka, který se zdál být větší než když jsem ho viděl naposledy. Nebylo to ještě teprve nedávno?
”Saviore,” otočil jsem se k němu s vážnějším výrazem. Jeho jsem neviděl už dávno. Nebylo to taky tady v údolí? hlavou mi letmo prolétla letmá vzpomínka na otce s malým vlčetem. Nebo jich bylo víc? ”Přišel jsi nás navštívit?” zeptal jsem se a loupl očima po malém vlčeti. Do hlavy mi bušila myšlenka, že to Savior dost pravděpodobně ještě neví, ale odmítal jsem si ji přiznat. Tušil jsem, co bude následovat.

Asi nám nebylo souzeno dojít za tátovým vytím. Po pár krocích se mi zdálo, že jsem zaslechl zavytí tiché a vysoké. Naklonil jsem hlavu a zamračil se. Opravdu jsem to zaslechl? Podíval jsem se na brášku, jestli to slyšel taky. V té chvíli se ale ozvalo druhé, mnohem hlasitější a takové, jaké jsem neznal. Střelil jsem pohledem směrem, odkud přicházelo. Z údolí? Nedávno jsme kolem procházeli a nezdálo se mi, že by tam někdo byl. Snažil jsem si vybavit si hlasy členů smečky, ale nezdálo se mi, že by tohle nakřáplé a hluboké vytí splňovalo podmínky kategorie.
Parsifal, uvědomil jsem si. To muselo být to vlčí vytí, žádné jiné vlče jsme ve smečce neměli. Podíval jsem se na Nemesise, který se zrovna dvakrát nehrnul někam běžet. Ale moje povinnost to byla, že? ”Vypadá to, že povinnosti bety volají,” zašklebil jsem se a teď už se ani neobtěžoval skrývat hořkost. ”Za chvíli jsem zpátky. Snad. Klidně běž napřed za tátou…” vybídnul jsem ho a jemně se pousmál. ”Nebo neběž,” dodal jsem spiklenecky.
Nečekal jsem na odpověď a vyběhl směrem k lesu. Nedokázal jsem si to vytí zařadit, znělo dost sebevědomě, ale nevstávaly mi z něj chlupy na zátylku, takže možná jsem ho už slyšel, někdy dávno. I tak jsem podvědomě přidával do kroku, co kdybych se náhodou pletl a kdo ví, co s Parsifalem vyváděl.

→ údolí