Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaťal jsem čelisti tak pevně, až mě z toho začaly bolet svaly. Díval jsem se na ni a cítil svoje svíjející se nitro. Namísto obvyklého točení hlavy jsem naopak měl dojem, že jsem až příliš soustředěný na jediný bod. Na ni. Ušklíbala se a všechno bylo špatně.
”Tak otevři oči. Stojím tu před tebou,” procedil jsem skrz stále sevřené zuby. Nemyslel jsem její zrak, ale to, jak se chovala. Neviděla mě. Bodnutí, kteér jsem cítil, mohlo být mnohem silnější, ale jako kdyby to po mě jen sklouzlo. Vzpomněl jsem si na to, jak Savior mluvil o tom, že možná zemřela. V té chvíli jsem… něco cítil. Nějakou silnou emoci. Ale teď jsem ji v sobě nedokázal najít, nemohl jsem si ani vzpomenout, co to bylo. Cítil jsem se úplně odproštěný od těla, všechen prostor pro emoce byl zabrán ledovým plamenem, který bolel a já jsem s ním nemohl vůbec nic dělat. Asi jsem nechápal, co se dělo.
”Fiér je tady. S námi,” řekl jsem, protože i když jsem ho neviděl, věděl jsem, že je to pravda. Bolela mě jejich smrt, ale nedokázal jsem se na to soustředit. I kdybych si to uměl teď uvědomit, neměl jsem na to prostor. Led. Všude jen led a mráz. Jako vždy, když se dělo něco hrozného. ”Ale on se narozdíl od tebe nerozhodl podpálit vlastní domov,” vyštěkl jsem, protože i když ty plameny nebyly skutečné, ona to udělala, byl to její záměr a musela chtít s Asgaarem něco provést. Chtěla mu ublížit. ”Nestalo se tu už dost neštěstí? Nezemřelo dost vlků? Proč chceš, aby tu všichni trpěli dál?” zařval jsem na ni a v hlase mi znělo zoufalství, zlomil se mi v půlce, protože o tom to bylo. O všem špatném, které se dělo, které se pořád dělo, které jsem měl před očima a nemohl, nemohl, nemohl jsem tomu utéct, protože tohle byl můj domov a vše se mi dělo před očima. Už toho bylo dost.
”Netvař se, že o tom nic nevíš. Možná tebe nepálí, ale já jsem ho cítil,” odpověděl jsem jí pořád s tím tvrdým tónem, který mě stále neopouštěl. ”Proč sis to vybrala, Lil? Tak řekni! Co tě přimělo udělat něco takového?” uvědomil jsem, si, že jsem znova zvýšil hlas, znova jsem slyšel ten zlomený, zoufalý tón společně se vztekem a bolestí, který jsem v sobě nosil, který mě sžíral zevnitř a já jsem nevěděl, co s ním dělat. Ale nikdy, nikdy bych neudělal něco takového jako ona.

Kolem nás plápolaly plameny, fialová byla úplně všude. Na stromech, na zemi, Lilac byla celá fialová. Nevypadala… Ale ne, vypadala pořád stejně. Ale i tak jinak. Možná to bylo mnou. Já jsem byl jiný, já se cítil jinak, led v žaludku mě pálil, pálil mě mnohem víc, než oheň, který byl kolem nás. Kdybych měl ostřejší mysl, nejspíš bych tušil, že až to všechno skončí, bude mě bolet žaludek. Teď ale nic takového neexistovalo.
Jen já a ona. Dívali jsme si do očí. Snažil jsem se na ni dívat, ale přišlo mi, že mě vůbec nevidí. Směr byl správný, ale něco v těch očích bylo špatně. Jako kdybych před ní ani nestál. Její škleb byl ale pro mě. Nedokázal jsem se pozastavit nad tím, jak se cítí. Všechnu empatii ze mě vyplavil teror, který jsem zažíval od té chvíle, co jsem uviděl ten oheň.
Špatně. Všechno bylo špatně. Nic nedávalo smysl, ale všechny svaly jsem měl pevně zaťaté a nemohl se pohnout. Vzdáleně jsem měl pocit, že se řítím dolů z kopce a nemůžu, nejde to, není žádná možnost, jak se zastavit.
A pak opět promluvila. Nebyla to slova, která bych od ní čekal, ale změnila se. Já taky. Kdo ví, komu jsem víc rozuměl. Asi nikomu. Smích ze mě vytryskl úplně nečekaně, ale nemohl jsem si pomoct. Zaklonil jsem hlavu, jak jsem se začal chechtat, svíjel jsem se v skoro hysterickém pobavení. ”Mrtvá? Mrtvá Lilac? Proč tě pak vidím před sebou?” vyprskl jsem mezi záchvaty smíchu. Všechno bylo špatně. Ale já jsem neměl sílu s tím nic dělat.
”Proč jsi ale přišla ničit sem? Byl to tvůj záměr? Zapálit můj les? Dělá ti to radost?” vyštěkl jsem po ní a už jsem nezněl pobaveně. Zoufale. Lilac nebyla mrtvá. Máma byla. Myslela si, že je jediná, kdo se změnil? Že je jediná, komu se vše rozpadá pod tlapami? ”Ničení je volba,” zavrčel jsem nakonec. Ale všechno bylo špatně. Tak moc špatně. Řítili jsme se tmou, dolů z kopce.

Stepoval jsem na místě, sem, tam, sem, tam. Snažil jsem se plameny obejít, abych se k ní dostal a zjistil, co se jí stalo. Stála. Takže ještě musela být naživu. Tiše jsem zakňučel. Byl hukot plamenů tak hlasitý, že jsem ji neslyšel? Slyšela ona mě? Všechno se vlnilo, oči mi slzely z plamenů a už jsem ji nemohl vidět. Kde byla? ”LIL!” zakřičel jsem ještě jednou, ale už jsem chraptěl. Až moc chraptěl.
A vtom jsem ji uslyšel. Uslyšel? Ne. Zavrtěl jsem hlavou. To se mi muselo zdát. Byl to její hlas. Ano, byl. Ale ta slova? Ten smích? Můj mozek nebyl schopný pochopit, jak by se někdo mohl v takové chvíli smát. Nemohl se smát. A ta slova? Hoří. Nehoří. Ale přece hoří. Les hoří. Všechno hoří. Copak to ona nevidí?
Když se změnila barva plamene a ona jím začala procházet, začala mě panika opouštět. Nebo možná zůstala. Hrůza byla ale tím, co mě naprosto ovládlo. Zíral jsem na vlčici, která procházela fialovým plamenem, jakoby tam ani nebyl a možná nebyl, pro ni nebyl, protože fialová nebyla barva normální, bylo to něco zvláštního, ale ona byla také zvláštní. Usmívala se nehezkým úsměvem.
A když promluvila znova, cítil jsem, že se mi žaludek začal měnit na kus ledu. Hrůza. Děs. Ale také další pocity, které jsem nedokázal pochopit. Asi jsem na to ani neměl čas. Moje tělo to nejspíš pochopilo mnohem dřív než hlava. Vpíjel jsem se jí do očí, které mě snad ani neviděly. Nikdy nebyly tak skelné. ”Proč to děláš,” zaslechl jsem svůj hlas. Silný. Zvučný. Rozhodně jsem se tak necítil. Byl jsem… Nevěděl jsem, co jsem byl. Cítil jsem se tak cize… Ale uvnitř jsem tušil. Uvnitř jsem věděl, co se to děje. To, co jsem řekl, neznělo jako otázka. Ale odpověď jsem na ni chtěl. Byl jsem kusem ledu uprostřed jejího žhnoucího inferna, které se mi ale ztrácelo před očima. Existovala pro mě jen ona.

Prudce jsem se nadechl, otevřel tlamu, ale nic neřekl. Zase jsem pomalu vydechl. Ve mě totiž vzplál krátký podrážděný plamínek, když PArsifal pokračoval dál ve svém. Nelíbilo se mi, že naprosto odmítl můj názor, pořád se tvářil velmi vážně a navrhoval mi něco, i když pořádně netušil, jak na tom smečka stojí. Není nás dost, nikdo teď nemá sílu na boj! Žádný protiútok teď není možný! bránil jsem se v duchu, ale držel jsem se, abych to neřekl nahlas. Nechtěl jsem na něj být až tak drsný, když za to nejspíš nemohl. Asi. Kdo ví. Ale nejspíš bych se cítil provinile, kdybych to doopravdy udělal.
Povzdechl jsem si a násilně ze sebe vypudil zbytky podráždění a vzteku. ”Není to tak jednoduché. Musela by se svolat celá smečka, vymyslet plán… Není to záležitost na jeden den. Souhlasím, že někdy je útok co nejdřív dobrá volba, ale ne ve chvíli, kdy toho můžeš mnoho ztratit,” vysvětlil jsem mu a hlas mi postupně ztvrdl. Už jsem nemyslel na kojoty, ale na Styx. Zaťal jsem čelisti, ale už jsem radši nic neříkal. Nějak to nešlo, přes chaos, co se mi zase zvedl v nitru. Už jsem myslel, že to mám za sebou. Zjevně ne. Nejspíš to nebudu mít za sebou nikdy.
[b)”Prospěšného,”[/b] povzdechl jsem si, když jsem se konečně přinutil jakž takž vnímat. Dal jsem si pár vteřin, abych si posbíral myšlenky a uvědomil si, co mi říkal. Zaprvé. ”V zimě se toho stejně moc dělat nedá. Neboj se, to, co jsi udělal, bylo dobré,” pousmál jsem se na něj. A podstatně víc, než jiní členi. Zadruhé. ”Pokud chceš něco dělat, mohl by ses seznámit s různými členy smečky. Zjistit jejich jména, jací jsou, utvořit si na ně názor. Občas i já ztrácím přehled o tom, kdo je členem, někdy se po zimě už někdo neukáže… Nepřežije to. Nebo nejsi u přijetí člena a pak se náhodně potkáte o něco později. Takže bys mohl zkusit tohle. Poznat vlky, co tu žijí, vymyslet, jak spojit kolektiv ještě blíže k sobě,” navrhl jsem mu. Bylo to neoriginální? Možná. To samé jsem řekl Alexeiovi, ale měl jsem tušení, že si to každý přebere po svém. A nakonec, zatřetí. ”Nečlen? Myslel jsem, že po půl roce už budeš smečku považovat za svůj domov. Nebo aspoň dočasný. Už jen svou ochotou a prací sis místo ve smečce rozhodně zasloužil,” řekl jsem s mírným zamračením. Proč si myslel, že není členem?
”Hmmm,” zamručel jsem s nespokojeným výrazem. ”Pořád se necítím úplně na to, že bychom ji tu nechali jen tak… Neměla by zůstat bez dozoru,” probodl jsem spící vlčici pichlavým pohledem, jako kdybych ji tím mohl vzbudit. A kdo mi v tom vlastně brání? Je to moje území. Proč bych měl čekat, až se milostivá vzbudí? načepýřil jsem se a kdyby Parsifal nic neřekl, asi bych to i udělal. Švihl jsem po něm pohledem, ne úplně spokojeným. ”Díky, všiml jsem si,” odpověděl jsem suše, protože teď jsem už nedokázal udržet podráždění z jeho napomenutí. Byl ještě malý, ale chvílemi se tvářil, že spolkl moudrost světa. A fakt, že tento přístup byl otočený ke mně, se mi vůbec nelíbil. ”Myslel jsem, že bude důležitější vyřídit tebe s cizím vlkem. Nejsem ve vedení smečky sám, někdo další se o to může postarat. Nebo ochránci,” zabručel jsem dál, pořád neschopný setřást všechnu nespokojenost.
//LILEK
Pak se ale něco stalo. Něco. Něco. Co se stalo? Nechápal jsem. Žaludek se někam propadl, nebo úplně zmizel. Třeba jsem ztratil celé tělo. Nevnímal jsem. Chvíli jsem vůbec nevnímal. Nic. Prázdno. Šum. Všechno.
OHEŇ.
Najednou jsem si to uvědomil. V lese byl požár. Takový požár, ze kterého mi ztuhla krev v žilách a na jazyku jsem skoro pocítil chuť zvratků. Zároveň jsem se ale už dával do běhu. Jakoby mě tělo neposlouchalo. Neexistovala žádná logická myšlenka, žádná pozitivní myšlenka, žádná myšlenka. Nohy mě nesly a to bylo vše. Neoddiskutovatelná pravda. Nesoucí nohy a naprostá hrůza rozprostírající se v žaludku. Měl jsem strach a strach měl mě a naprosto plynule a velmi rychle jsem sklouzl do stavu naprostého ochrnutí a zároveň až bolestně vnímající všechno kolem. Jako kdyby se poslední půl rok vůbec neudál. jako kdyby bylo všechno zase zpátky a já byl vyděšený.
Tentokrát to ale bylo jiné. Najednou, jako kdyby někdo zapnul spínač a já znova viděl, znova slyšel, přestal jsem žít v tom snovém světě. LES HOŘEL. To byla jasná pravda, ale já běžel k němu, musel jsem, musel, protože by tam mohl být někdo, kdo by potřeboval pomoct a co já jsem zmohl, když jsem uměl být jen neviditelný.
A pak jsem ji uviděl. Ji. Lilac. Moji kamarádku. Se kterou jsme si slíbili, že k sobě budeme lepší. Ale nebyli jsme. Nebyli. Nemůžu ji tam nechat umřít. Nemůžu. ”Lil! LIL! LILAC!” zoufale jsem křičel, asi ochraptěle, určitě ochraptěle, ale co na tom záleželo. Nemohl jsem se k plamenům moc přiblížit, ale zahlédl jsem její postavu za nimi. Její kožíšek jsem poznal bezpečně. Mezi námi byl plamen a já ji už najednou neviděl. ”LIL! LIL!” zařval jsem zoufale. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne, opakovala moje mysl. Protože to se nemohlo dít. Nevěděl jsem, kde byla, nevěděl jsem, co dělala, ale nemohl jsem o ni přijít. Nemohl jsem přijít o někoho dalšího.

Parsifal už neříkal nic dalšího ohledně potrestání a na jednu stranu jsem za to byl vděčný, nelíbila se mi ale absence reakce, když se ještě před chvílí nastavoval, abych… Ho uhodil? Kousl do něj? Co vůbec ode mě čekal? To místo, odkud přišel, se mi přestávalo líbit. Nejdřív mi přišlo prostě jen podivné, ale proč by vlče očekávalo takový trest? Nelíbilo se mi to. Zatoužil jsem ho pořádně pomazlit, říct mu, že mu tu nic nehrozí, že ho tu nikdo nebude trestat a je v bezpečí… Ale byla to pravda? Nebyla. Jasně, nikdo se na něj pravděpodobně nehodlal vhrnout (možná kromě bratra), ale nic dalšího jsem mu rozhodně slíbit nemohl. Nelíbilo se mi to, ale rozhodl jsem se to už dál nerozvádět.
Jeho souhlas s řešením šakalů ve mně jen podpořil žhnoucí oheň. Bylo by možné… Mohl bych to dokázat? S tím, jak se na mě Parsifal díval, jsem tomu skoro i věřil. Na chvíli jsem zadržel dech, protože to… nadšení, brnění, které mi pulsovalo pod kůží, bylo skoro k nevydržení. Téměř jsem měl chuť tam vyrazit rovnou. Sám. A skoncovat s nimi teď a tady. A málem jsem uvěřil, že bych to dokázal.
Odkašlal jsem si. ”Pamatuju si,” prohodil jsem a musel jsem znovu zakašlat, pořád jsem zněl nějak ochraptěle. ”Když jsem byl malý, šakali na nás zaútočili. Smečce se je ale povedlo zastavit a od té doby se už nic nestalo. Nejspíš se už poučili a zas tak brzy od nich nebezpečí nehrozí,” nakonec jsem řekl a konečně dostal i svoje vlastní nadšení pod kontrolu. Ani jsem nevěděl, jak je na tom smečka a chtít jít sám vybít smečku sice menších, ale pořád dost nebezpečných zvířat? Co mě to napadlo? potřásl jsem hlavou.
”Ale rozhodně máš pravdu, něco by se s tím mělo dělat. Proberu to s tátou a až skončí zima, můžeme s tím něco provést,” zamrmlal jsem a zamyšleně zamával ocasem. Rád bych si s ním popovídal. Neviděli jsme se… Od léta. A i když jsem věděl, že v lese je už nějakou dobu… Trochu jsem se bál ho znova vidět. Netušil jsem, jak to bere. Ale pokud ho neuvidíš, nejsi taky srab? Měli bychom si pomáhat, poukázalo moje svědomí. A mělo pravdu.
”Hm, cože?” zvedl jsem překvapeně hlavu. ”Něco udělat? Co by sis představoval?” zeptal jsem se zaraženě, protože nikdo se mě neptal na příkazy. A já nevěděl, co bych mu tak měl říct. Naštěstí se pak debata stočila směrem ke spící vlčici. Cashmere. Její jméno se mi líbilo. Co se mi ale rozhodně nelíbilo, byl fakt, že si docela pohodlně chrupkala na našich hranicích a stále se neprobudila. ”To je úctyhodné,” pokývl jsem hlavou na Parsiho ohleduplnost, ale taky mě bodlo podráždění z toho, že zjevně nechtěl svoje zásady ohýbat v souvislosti s okolnostmi. ”Na druhou stranu, spí na území cizí smečky,” zamručel jsem zamračeně.
Až když jsem zvedl zrak zpátky k vlčkovi, jsem si všiml jeho výraz. Zdálo se mi to, nebo mu docela zvláštně jiskřily oči? ”Co jste spolu zažili?” zeptal jsem se protože jsem o vlčici chtěl vědět víc a taková otázka se zdála jako vcelku bezpečná.

Brý den, Lord Ignor, jméno mé a OPĚT ÚTOČÍM! na poslední chvíli

SIONN = 8 lístků
z dat 29 (2x) a 30 prosinec, z ledna 1, 12, 20, 21, 23
nicméně jsem hloupá, dva posty jsem označila pořadovým číslem 2, další post jsem naopak úplně zapomněla zaznačit, takže pokud to Vaše Vznešenost bude považovat za nepřípustnou zrůdnost vůči Vašemu majestátu, poprosila bych jen o skromných 6 lístečků

LILITH = 6 lístků
z dat 31. prosince a lednové dny 1 (2x), 3, 21, 23

KAROE = 8 lístků
z dat 28 a 30 prosinec, lednové 2, 5, 20, 21, 22 a 23 dny

mé ponížené díky, ó, vznešená a úžasná a nepřekonatelná. svrchovaná. přepínám. sbohem.

Opět se vám hlásí vaše oblíbená beta, tentokrát již STARÁ BETA, protože s letošním rokem se přidává nová posila! Gratuluji panu bratrovi za již tradiční přeskočení pozice gammy a umístění se na sladkém druhém místě. Vítej, bráško!
Srdečně vítáme také pana švagra, snad se mu tu bude líbit a udělá pana bratra šťastným. Stejně tak doufáme, že ve smečce bude líbit i Alexeiovi, který tu také najde svoje štěstí. Všem výše zmíněným posíláme děkovnou klíčenku a přání šťastné hry.
vedení asgaarské smečky není zodpovědné za doručení zmíněných klíčenek

To ale není vše! Teprve se dostáváme k hlavnímu bohu programu, nové neherní akci. Po krátké pauze znova nabíháme na klasický měsíční režim, snad máte radost. My máme.
Za poslední rok se pod Asgaarskou hierarchií zatřásla zem a když se prach usadil, nebyla stejná jako dřív. Bude se ještě třást a měnit? Kdo ví! Co by se ale stalo, kdyby se zatřásla tak, že by se zrovna váš vlk stal alfou?
Co by byly jeho první kroky? Rozhodl by se změnit způsob fungování smečky? Nastolil by vládu železnou tlapou a začal by zasévat hrůzu do srdcí okolním smečkám a tulákům? Nebo by naopak ukázal ostatním laskavou tvář?
Rozhodl by se úplně překopat hierarchii? Dosadil by na vysoké posty svoje přátele? Jakého vlka by chtěl přijmout do smečky?
Představivosti rozhodně neklaďte meze! Pokud máte chuť napsat kus příběhu, nějaký útržek z života smečky, nebo jen rozšířit svoje nápady do divokých a nepravděpodobných vod? Sem s tím!
Poprosila bych ale minimálně 200 slov. Jestli to bude jenom popis, nebo už zmíněný kus příběhu, nechám na vás. Můžete zodpovědět jen některé otázky, můžete si vymyslet i úplně nové.

Odpovědi zasílejte mé maličkosti do vzkazu s názvem JÁ ALVA do 28. 2. 23:59

”Mmmm,” zamručel jsem při jeho popisu, odkud vlčici přitáhl. Věděl jsem, o čem mluví, museli přijít stejným směrem jako já, jen o něco později, když jsem už mluvil s Alexeiem. ”To nebylo moc daleko,” souhlasil jsem, spíš sám pro sebe, uklidněný, že se mladý vlk netoulal až tak daleko.
Sledoval jsem jeho zrak ke spící vlčici. Probudit? Neprobudit? I když jsem se už rozhodl, pořád jsem si nebyl úplně jistý. Nevěděl jsem se tak úplně zbavit představy, jak ji tahám za zátylek z území. Byl to překvapivě příjemný pocit, až mě to zaráželo. Parsifalova kajícnost byla ale v téhle chvíli mnohem přednější než aktuálně neškodná, spící cizinka.
”Trest?” vyjekl jsem překvapeně. Co po mě čekal? Potřásl jsem hlavou, abych se toho zbavil. ”Ne. Ne, Parsifale. Trestat tě nebudu,” zavrtěl jsem hlavou s nějžnějším tónem, než předtím a zhluboka si povzdechl. ”Vzít cizince na smečkové území bez vědomí někoho výše postaveného by se nemělo,” uznal jsem. ”Vy jste ale zůstali na hranicích a nešli dál. Už jen to je správné chování a nemělo by se trestat. A to ani nemluvím o tom, že jsi chtěl pomoct vlku v nouzi, což je vždy správná volba,” řekl jsem mu opatrně. Pohled do jeho očí, naprosto odevzdaných a smířených s tím, že ho budu trestat se mi silně příčil. Neměl důvod.
Na jeho další slova jsem přikývl. Pokud má rád toulání se kolem, mohl bych ho vyslat aby našel… potřásl jsem hlavou. Jak jsem mohl přejít z myšlenek o tom, že mu nechci ublížit rovnou k připravování špionážní akce? Něco na tom ale bylo. ”Hmmm,” zabroukal a ohlédl se směrem ke kopci, o kterém mluvil. Znal jsem ho. ”Možná by nebylo od věci je zkusit vypudit pryč,” zamrmlal jsem s matnou vzpomínkou na to, jak… Mě chtěli sníst? Zamračil jsem se. Pamatoval jsem si na boj, ale skoro nic jiného. Jen motýly.
Otočil jsem se radši na spící postavu. ”Můžeš mi o té vlčici říct něco víc?” požádal jsem ho.

Nemohl jsem si pomoct, Parsifalovo pane mě vždy potěšilo. Někdy jsem se necítil jako beta, jako vlk, který byl hned za alfou. Tohle mi pomohlo. Chtěl jsem se na něj usmát, ale pořád se mi ježily chlupy z té cizí vlčice. I když jen spala. Nemohl jsem si pomoct, pořád mi v hlavě vlály červené vlaječky křičící nebezpečí! cizinec!
Ale… Byla pravda, že vypadala dost odrbaně. Poslouchal jsem vlčkovo vysvětlení se zamračeným pohledem stále upřeným na vlčici. Praly se ve mně dva pocity. Asi bych taky nechtěl někoho nechat umrznout, ale zároveň se mi nelíbila představa cizího vlka na území smečky. A že jich za poslední dobu bylo. ”Jak daleko na severu to bylo?” zeptal jsem se nakonec a zvedl zrak zase k němu. Nechci ho spílat, připomínal jsem si. Parsifal už nebyl tak malý, jako když jsem ho viděl. A i tehdy musel urazit hodný kus cesty, aby se dostal do našeho lesa.
”Udělal jsi správnou věc, že jsi ji nenechal zemřít,” pochválil jsem ho po chvíli. ”I když cizí vlky bys do lesa brát neměl,” loupl jsem po něm pohledem, ale nebyla v tom žádná důraznost. Určitě to i tak chápal. ”Měli bychom ji teda probudit a zeptat se jí, nebo počkáme, až jí bude lépe?” zeptal jsem se, spíš řečnicky, ale sám jsem byl docela rozpolcený.
Pořád jsem ji měl chuť popadnout za zátylek, teď a tady, a prostě ji vyhodit. Zesláblá vlčice si ale něco takového nezasloužila. A máma si to zasloužila? zavrčela další moje část. Vůbec mi to nepomáhalo. Rozhodl jsem se prozatím si jen sednout a hlídat jí. Dám jí chvíli času a pokud se neprobudí… Myšlenku jsem nedokončil a radši se podíval na Parsifala. ”Zažil jsi něco zajímavého, od té doby, co jsme se neviděli? zeptal jsem se zvědavě. Říkal, že byl na severu. To samotné se mi moc nelíbilo. Neměl by se tak malý vzdalovat moc daleko. Hlavně, když se určitě v okolí potuluje Styx.

Zamručel jsem, když zase něco řekl. Nerozuměl jsem mu, ale to asi bylo u něj už pravidlem. Rozhodl jsem se vycházet jen z jeho tónu, který byl spíš přátelský. To mi stačilo. Snažil jsem se na něj podívat novýma očima, ne jako na úplného cizince, ale na vlka, který bude v lese bydlet s námi. Na rodinu? To bylo asi ještě moc brzo. Ale dokázal bych ho asi mít rád.
”Doufám, že posloužíš i nám jako cenný člen,” mírně jsem se pousmál a mávl ocasem. Zadání? Jaké zadání jsem mu měl dát? ”Zkus se seznámit se členy, poznat je blíž. A pokud možno, můžeš najít Lucy, aby ti to tu víc ukázala. Třeba se ještě rozhodneš, že být lovcem je dobrý nápad,” navrhl jsem mu, neochotný se vzdát svých představ o jeho budoucnosti.
Když se rozhodl, že půjde pro vodu, zaraženě jsem přikývl. ”Vodu. Jistě. Určitě,” zamrmlal jsem, protože jsem nevěděl, jak na to zareagovat. Teď v zimě? Zatímco jsem přemýšlel, jestli vlkovi poradit, kde je voda, odkráčel si to pryč. Chvíli jsem stál bez pohnutí s pohledem směrem, kudy zmizel. Ale rozloučil se… projelo mi hlavou. Kdo ví, k čemu to bylo.
Zdál se mi pořád tak sympatický? ”Třeba to bude jenom kvůli tomu, jak mluví,” tiše jsem si povzdechl, abych se uklidnil, ale pořád jsem byl z toho konce vykolejený. Opravdu jsem něco takového vzal do smečky? Co na to řekne táta? Co když jsem udělal nějakou chybu? Potřásl jsem hlavou. Alexei byl možná podivín, ale Lucy ho měla ráda. Něco na něm musela vidět.
Vstal jsem a vyrazil opačným směrem. Tak, co dál v alfovacích povinnostech? zasmál jsem se v duchu. Měl jsem pocit, že jsem se rozhodl něco udělat, až vyřídím Alexeie… Ah. Parsifal. Nevěřil jsem svojí paměti natolik, abych si pamatoval, odkud přesně znělo jeho vytí, ale krátké přiložení ucha na skálu to napravilo. To, že s ním byl ještě někdo další, jsem mezitím zapomněl.
Svižným klusem jsem se dostal k těm dvěma docela rychle. Už z dálky jsem se začal mírně mračit. Malý vlček (který se zdál být větší, co jsem ho neviděl) nevěděl, jak fungují smečky, ale nemusel sem tahat někoho cizího. ”Parsifale,” zavolal jsem na pozdrav a všiml si, že můj hlas zase o něco poklesl, při debatě s Alexeiem se pomalu dostával do normální výšky. ”Přivedl sis návštěvu?” zeptal jsem se a loupl po vlčici nepříjemným pohledem. Nechtěl jsem na něj být rovnou zlý, ale při pohledu na cizího vlka v lese se mi podvědomě začaly vždy ježit chlupy. A v poslední době jsem kmital od jednoho takového ke druhému.

Naklonil jsem hlavu na stranu. Celou dobu jsem ho sledoval a snažil se pochopit, kým je a jak přemýšlí. Zdálo se mi to, nebo se zdálo, že od něj přichází vlna bolesti? Nic jsem neříkal, ale trochu jsem s ním soucítil.
”Hmm,” vydal jsem ze sebe, když řekl, že ne úplně lovec. Škoda. To mi ale nezabránilo přemýšlet o tom, jak bych ho mohl přesvědčit, aby lov zkusil. S Lucy by mu to šlo. Už jsem si v hlavě přehrával další lovy, které by mohly být vedené pod taktovkou Lucy a Alexeie. Ta představa se mi líbila.
”Určitě to někdo z naší smečky udělá,” zamručel jsem trochu podrážděně. Nelíbilo se mi, že mi radil, co mám dělat s nemocnou členkou smečky. Jako kdybych to sám nevěděl. ”Členů máme hodně, určitě se o ni už postarali,” dodal jsem a ocas mi nespokojeně škubnul, když zmínil jejího partnera.
Užitečný ve smečce. Nebylo to něco, co jsme všichni chtěli? Nechtěl jsem se jen tak vzdávat, ale zdálo se mi, že jsem ho už prošťoural dost. Vypadal jako docela upřímný vlk. A to, že byl Lucyin kamarád, mu dost pomáhalo. Po chvíli mlčení jsem přikývl. ”To je úctyhodné.”
”Asgaarská smečka je jako rodina. Společně si pomáháme a vzájemná důvěra je postavená na zásluze,” řekl jsem mu naprosto vážně. ”Vítej, Alexei,” mírně jsem se pousmál. ”Smečku vede můj otec, Arcanus. Velký černý vlk, s bílými odznaky, nepřehlédneš ho. Kdyby se ptal, kdo tě přijal, řekni, že Sionn, nebude s tím problém,” začal jsem ho informovat s trochu přátelštějším tónem, i když ve mně pořád hlodaly pochyby, jestli dělám dobře. Jak se pozná, jestli je vlk dobrý pro smečku, mami? povzdechl jsem si. ”Les je docela hornatý a suchý, ale to poznáš. Voda v lese moc není, kousek odtud je řeka, nebo na sever údolí. Nedávno jsme lovili a u úkrytu bude nejspíš ještě maso, pokud máš zájem,” podíval jsem se na něj s otázkou.

Takže Alexei, mlčky jsem pokývl, když jsem zachytil jedno výrazné slovo. Doufal jsem, že jsem to pochopil správně, a nezaregistroval něco úplně náhodného. Zalitoval jsem, že nemám magii myšlenek, třeba bych se v tom vyznal lépe.
Fakt, že tu přede mnou stojí vlk, který žádá o vstup do smečky a je na ma, abych to zvládl… mě naplňovala mravenčením, které se šířilo od tlapek dál do těla. Byl to překvapivě dobrý pocit. Že někdo jde za mnou. Cítil jsem se důležitý a potřebný. Schopný? Možná. Rád bych. Pokyvoval jsem hlavou dál, když začal vyjmenovávat, co umí. Schopný lovec by se hodil. Mohli by se doplňovat s Lucy, spřádal jsem plány. Chvíli jsem přemýšlel, o čem byla ta další část. Granic… Granic… Granice území?
Hranice? napadlo mě po chvíli. ”Takže jsi byl lovec a ochránce smečky,” řekl jsem a neznělo to přímo jako otázka. Chtěl jsem ale být jistý, že ho chápu dobře. ”Odkud se s Lucy znáte?” položil jsem mu další otázku, protože… Pokud ho Lucy znala, nemusel to být tak zlý vlk. ”A když tě sem přivedla, proč tu s tebou není?” zeptal jsem se trochu pichlavěji, s hlavou nakloněnou na stranu. Kdybych tu necítil její pach a hlavně je neviděl na vyhlídce nad lesem, skoro bych mu ani nevěřil. Proč by ho tu nechávala samotného?
Když se rozmluvil dál, soustředěním jsem trochu přivřel oči. Pořád to bylo docela náročné, ale už jsem začínal pochytávat víc slov. Boj o území s tuláky. Požár v lese. Byl chvíli tu (v Gallirei?), vrátil se zpátky, ale nakonec je zase tady. Přišlo mi, že jsem snad pochopil skoro vše, co mi říkal a zauvažoval jsem, co způsobilo jeho poruchu. Zdálo se, že to dokáže do nějaké míry ovládat.
Neodpověděl jsem mu na příběh o smečci ani o tom, že mu vlci nerozumí. Aspoň o tom věděl a nevypadal jako hlupák. Chvíli jsem si ho pořád trochu zamračeně prohlížel. Nechtěl jsem se nechat jen tak rychle přesvědčit. ”Proč bys chtěl zrovna do téhle smečky?” po chvíli jsem pokračoval ve výslechu.

// Asgaar velice děkuje za velkorysou nabídku, ale má dost vlastních schopných členů, že azyl potřebovat nebude. Navzdory odmítnutí nabídky by na oplátku rád vyjádřil nejupřímnější soustrast nad přijetím Sunstorm a také srdečné přání k co nejdelšímu vydržení smečky (ač to v přítomnosti výše zmíněné musí být bezesporu náročné).
Navzdory všemu přejeme vše nejlepší sousedům, aby je příští rok zastihlo jen to nejlepší, aby se měli krásně a dál udržovali naší pověst jediných dvou sousedících smeček, abychom mohli být dále jediní a originální

Přátelé a kamarádi,
slibuju, že to nebudu moc prodlužovat. Další rok je za námi a jsem moc ráda, že jsem ho mohla prožít s vámi. Smečka si letos prošla bouřlivou změnou, ale co by bylo Asgaaru bez trochu dramíčka. Plně doufáme, že drama bude pokračovat dál, takže prosím o skupinovou snahu pořád míchat karty a vířit vodu. Ale v rámci nějakých mantinelů, prosim. Pořád jsme rodina, ač docela rozlétaná. A taky, pokud to bude i jen trochu možné, pokuste se nezničit les. To je specialitou Borůvky a nechceme, aby si sousedi mysleli, že se je snažíme kopírovat. Máme přece svou hrdost, že.

Ještě zůstaňte u svých obrazovek! Je to vážně jen chvilička. Jako samozvaný prorok Excelu si dovoluji shrnout letošní rok v číslech.


Na závěr bych chtěla poděkovat vám všem, kteří jste členy a podílíte se na tvorbě příběhu nejen tohoto vcelku suchého lesa. Snad to bude stejná zábava příští rok. Opravdu. Díky moc. A šťastný nový rok nejen na Gall.
S láskou se s vámi loučí vaši tři pohlední svrchovaní vládci.

Vlk na mě nejdřív docela žmoural, ale nevypadalo to, že se na mě chce vrhnout. To bylo plus. Špatně vidí, kdyby se něco stalo, mám větší šanci, podvědomě jsem si všiml, i když jsem se už předtím ujišťoval, že jsem silnější než on. I kdyby viděl dobře na obě oči, dokázal bych ho porazit.
Moje přemýšlení o strategii boje s vlkem, který ani trochu nevypadal, že se chce prát, přerušila jeho řeč. Pokud to vůbec řeč byla. Prvních pár vteřin jsem na něj prázdně zíral a přemýšlel, jestli to, co vychází z jeho tlamy jsou slova, nebo si ze mě dělá legraci. Tvářil se ale vážně. Možná má nějaké poškození… A kvůli tomu mluví tak špatně, došlo mi ve chvíli, kdy jsem začal poznávat některá slova.
Ano, Lucy. Mluvil s Lucy a ta konverzace se zdála být docela přátelská, takže jsem se měl aspoň o něco odpíchnout. Kdybych mu rozuměl aspoň každé druhé slovo… Sotva ale chytám i to třetí, povzdechl jsem si a nechal ho mluvit, doufaje, že posbírám dostatek informací, abych nebyl za úplného pitomce. Ostatně, já tu byl doma, on ode mě něco chtěl, měl jsem právo chvíli mlčet a vrhat na něj vážný, trochu zamračený pohled.
Asi se to taky dalo čekat, nejspíš nejpříjemnější varianta jeho návštěvy. Pořád jsem neodpovídal, jen si ho prohlédl. Vypadal vcelku statně. Ale ta porucha řeči? ”Slušnost je se jako první představit, když vejdeš na cizí území,” řekl jsem jako první a střelil po něm nespokojeným pohledem. ”Nejsem alfa, ale beta smečky. Druhý v pořadí,” dodal jsem, kdyby to náhodou nebylo jasné. ”Co můžeš smečce nabídnout?” položil jsem další otázku a modlil se, že mu budu rozumět. ”Proč bych tě měl přijmout?” dodal jsem a v duchu přemýšlel, proč ho tu Lucy jen tak nechala. Nemohla tu zůstat a aspoň tlumočit, když se zdálo, že s ním dokáže vést normální koncerzaci?
Skoro jsem zasténal, když jsem zaslechl Parsifalovo zavytí. Dělo se něco? Nezdálo se, že by zněl naléhavě, nebo že by měl bolesti. Ucho mi trhlo jeho směrem, ale nespouštěl jsem oči z cizince. Vlče se musí o sebe postarat samo.