Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemesis se už dál k Yeterovi a Fiérovi nechtěl vyjadřovat. V duchu jsem si povzdechl. Nevěděl jsem, co je horší. Jestli o tom nemluvit vůbec, nebo pokračovat v kopání do vosího hnízda. Někdo by mu měl pomoct se s tím vyrovnat, přemýšlel jsem, jestli ten dotyčný je ten pravý.
Potřásl jsem hlavou. ”Pokud si dobře pamatuju, byl jsi naposled dost nešťastný,” namítl jsem, ale kromě napůl vážného a starostlivého pohledu jsem chvíli nic neříkal. ”Pokud se ale ukáže, že není takový, jaký se zdá být, osobně ho vynesu v zubech,” zabručel jsem si pod vousy, napůl vtipem. I když jsem se na žertování moc necítil. Tohle bylo moje aktuální maximum.
Které mělo být zjevně tvrdě zkoušeno. Překvapeně jsem zvedl hlavu, když jsem zaslechl sestřin zvučný hlas. Odmítal jsem si připustit to krátké, ale intenzivní hrknutí, když jsem si myslel, že slyším mámu. Do háje. Měl bych už s tím vším přestat. Chvíli jsem si ji jen mlčky prohlížel a zavrhoval věci, co říct. Naposled jsem ji viděl, když brečela nad mámou, než se sebrala a zmizela. Nechtěl jsem být dalším, co všem jen vyčítá, že jsou pryč. Nechtěl jsem být pokrytec. ”Iskierko,” pozdravil jsem ji. Rozhodl jsem se radši stočit pohled k tomu mláděti. Na přívětivý pohled jsem nenašel energii. ”Co to tu vedeš?” zeptal jsem se bezbarvě a velmi se snažil, aby to neznělo moc nepříjemně.
Už jsem měl na jazyku, že to vlče tam měla nechat, než jsem si vzpomněl na podobnou debatu, kdy jsem ale já byl na opačné straně a prosil mámu, ať si to vlče necháme. Že mu bude dobře. Teď jsem si už o nalezených vlčatech nebyl vůbec jistý. Ani jedno z nich nepřineslo Asgaaru nic dobrého. ”Ahoj Eule,” aspoň jsem se snažil znít mile. Moc mi to nešlo a tak jsem se radši podíval na svou malou sestřičku.
Která se na nás křenila jako měsíček na hnoji, jakoby se nic nedělo. Blbečkem jsem se necítil. ”Žijeme, zatím. Stejně jako většina smečky,” hořce jsem se zašklebil, sám překvapený nad svým sarkasmem. Hodil jsem po Nemesisovi omluvný pohled. Takhle jsem o Fiérovi (a mámě) neměl žertovat. ”Jak ses měla ty? Nechceš tu na chvíli zůstat?” nabídl jsem, nechtěl jsem, aby zase zmizela. Rozhodně jsem neměl strach z mizejících členů rodiny.

”Ne, ale…” chtěl jsem namítat, nemohl jsem se ale pořádně nadechnout. Nedokázal jsem mluvit. Neměl bych smečku chránit přesně před takovými nebezpečími? Nepřesvědčil mě. Ne doopravdy. Ale nechtěl jsem po něm, aby mě uklidňoval, že za to nemůžu. To nebyla jeho práce a rozhodně ani starost. Nepotřeboval jsem fňukat před mladším bráškou, kterého bych měl chránit já, ne naopak. ”Nechápu, proč to udělal,” hlesl jsem skoro neslyšně. ”A nevím, kdo ho vůbec na území pustil, aby se mohl volně procházet,” dodal jsem už podstatně hlasitěji, podstatně víc naštvaně, tvrdě. To se musí přestat stávat.
Koutkem oka jsem zachytil, jak mu hlava klesla níž a doufal jsem, modlil jsem se, aby to s ním nebylo až tak špatné. Dech se mi zadrhl, když pokračoval. Hodně mi na něm záleží… To už jsem se k němu plně otočil a moje myšlenky kopírovaly jeho další slova. Přikývl jsem. ”Tehdy jsi ale o něm mluvil jako o někom, kdo ti zlomil srdce,” odtušil jsem zamračeně. Tehdy jsem byl na dotyčného naštvaný a nebyl jsem si jistý, jestli bych neměl být ještě pořád. Asi bylo štěstí, že jsme ještě k němu nedošli, asi bych na něj nebyl zrovna dvakrát příjemný.
Zafuněl jsem. ”Žiješ tu celý život, máš právo na názor,” zavrtěl jsem hlavou. ”A beztak, jsem jen o rok starší než ty, myslíš, že jsem na tom o moc líp?” povzdechl jsem si. Neměl jsem ale v plánu se tím nechat zastavit. ”Když už jsme ale tu betu dostali, o něčem to vypovídá. A toho postavení bychom měli nějak využít,” pobídnul jsem ho a ke svému překvapení cítil malý impuls energie. Změna. Znělo to svěže.

Jeho dobře mě moc neuklidnilo. Nechtěl jsem od něj jen co nejkratší odpověď, zatímco se tvářil tak, jak se tvářil. To strašně není fér… Ani jsem nevěděl, na koho tou myšlenkou mířím. Asi na všechno. A tátu. Za to, že ho do toho zatáhl. ”Omlouvám se,” řekl jsem najednou, až mě to překvapilo. Ale ne to jsem řpesně myslel, kvůli tomu se mi žaludek už hodnou chvíli kroutil. ”Vím, že jste si byli blízcí. Byl jsem od něj nedaleko, ale stejně…” potřásl jsem hlavou. Myslel jsem, že vést smečku bude jednodušší. Že to nebude až tak bolet. Třeba to dělám špatně, když všichni umírají, přemítal jsem.
”Hmm? zamručel jsem zvědavě, když mě přerušil. To bylo možná dobře, aspoň jsem se nemusel ztrapňovat svou neznalostí. Víc jsem se na něj zaměřil, když mi bylo řečeno, že chce, abych ho poznal. Buď to bylo jen tím, abych ho schválil, nebo jsem v tom slyšel i něco jiného? ”Opravdu?” zeptal jsem se a pohledem ho pobídl k pokračování.
Kysele jsem se zašklebil. ”Změnit to můžeš už i ty. Jsme na to teď dva,” odpověděl jsem a nespokojeně zamával ocasem, abych uvolnil frustraci. Nepomohlo to. ”Můžeme to zkusit změnit společně,” opravil jsem se. ”Probereme různé možnosti a něco vymyslíme,” nabídnul jsem mu. Nechtěl jsem, aby se na tom moc podílel, ale představa, že bych to musel udělat sám, mě děsila. Jsme rodina.
”Hah,” ujelo mi kyselé uchechtnutí. Až mor hořké a sarkastické. Hned jsem napravil výraz a zahnal pocit ublížení. Nebo aspoň navenek, uvnitř mě pořád pálil. ”Tátu jsem asi neviděl od léta, netuším, kde je. Ale… Až ho potkám, promluvím s ním,” slíbil jsem. Tohle byl slib, který jsem rozhodně chtěl splnit. Kvůli němu i sobě.

Už jsem chtěl začít vrtět hlavou, že ne, nemusí se o to postarat, to já jsem ten, kdo by měl všechno zvládnout, kdo by se měl postarat o smečku a udržet ji v chodu, když jedna alfa je mrtvá a druhá… Kdo ví kde. V zimě tu byl. Ale nešel jsi za ním, ozval se vyčítavý hlásek. Chtěl jsem ho uklidnit, ale nestihl jsem, protože pokračoval.
Arcanus mě udělal betou… žaludek se mi propadl až kamsi pod zem. Možná to bylo jen překvapení, šok, ale taky dost možná i hrůza. Kdyby se to stalo dřív, těsně po tom, co jsem byl já povýšený a kdyby máma hned na to nezemřela, možná bych byl uražený. Ublížený, že to dostal i bratr, kterého jsem měl rád, ale byl hrozně mladý. Copak mi nevěřili, že to zvládnu? Žadný takový pocit jsem v sobě ale neměl. Měl jsem jen vztek. Na tátu. Jak mohl? Proč to posadil na jeho ramena, když bylo jasně vidět, že to je na něj moc? Vždyť jsem viděl, jak se narodil, ani ne před dvěma léty, proboha…
Navenek jsem se na něj jen podíval s malým smutným výrazem. ”Tak tedy vítej v klubu,” vydechl jsem a polkl všechna ujištění o tom, že nemusí nic, že se o to postarám a on na tu pozici může kašlat. ”Můžeme to potom zvládat společně. Budeme si pomáhat a naučíme se o smečku starat. Jako dvojice,” navrhl jsem mu a znova do něj něžně šťouchl čumákem, i když se už odtáhl. Nějak to muselo jít. Museli jsme to zvládnout. Minimálně do té doby, než najdu tátu a zeptám se ho, rozhodně velmi klidně a bez jakéhokoliv křičení, co si do háje myslel.
Prudce jsem se nadechl. Už jsem tu nechtěl být, vedle rudé sochy a mámy kdesi hluboko pod zemí. Celou dobu jsem se musel přemáhat, abych po ní nesáhl magií, jako jsem to udělal po tom, co jsem ji zahrabal do země. ”Pojď se projít,” navrhl jsem najednou, nečekal na jeho odpověď a vyrazil. Bylo toho moc. Hrozně moc. Ale někdo to zvládat musel a radši bych umřel, než to všechno nechal na Nemesisovi.
”Já nevím,” přiznal jsem tiše po jeho otázce. ”Netuším.” Abych pravdu řekl, s Castorem jsem za svůj celý život skoro nemluvil. Moje nejvýraznější vzpomínka byla na chvíli, kdy se muchloval s Laurou. A pak nějaké ty lovy. ”Myslím, že ani neznám jména všech vlků, co ve smečce jsou,” hlesl jsem po chvíli. Byli jsme teď na stejné lodi, museli jsme si pomáhat a bylo asi zbytečné tohle skrývat. ”Rodičům asi tohle vedení smečky vyhovovalo, ale… Nejsi jediný, kdo mi řekl, že se tu necítí jako doma.”

Moje mručení se postupně proměnilo v broukání. Nevěděl jsem, jaká je to písnička. Kdo ví, jestli to vůbec nějaká byla. Ale aspoň něco, co vyplňovalo přestávky mezi jeho vzlyky a něco, na co jsem se mohl soustředit. Doufal jsem, že to i jemu trochu pomáhalo. Muselo.
Pořád se třásl a já se cítil bezmocně, tak jsem ho jen nechával se o mě opírat a doufal… Že se za chvíli uklidní. Že bude moct brzy fungovat a snad i ta bolest přestane tolik bolet. Jako kdyby to byla pravda. Nevěděl jsem, jestli to někdy bude lepší. Nepřišlo mi, že by to s máminou smrtí lepší bylo. Spíš jsem otupěl. Už jsem to nezvládal, a tak jsem pocity uzavřel. Na to jsem se ale teď nemohl soustředit.
”Já vím, bráško. Mě to taky bolí,” zašeptal jsem a znova mu slíznul slzy z tváří. K tomu jsem jemně olíznul jeho ucho. A čumák. Jako to dělávali rodiče, když jsem byl malý. ”Je to hrozné, ale už s tím nemůžeme nic dělat,” šeptal jsem a trhalo mi srdce, že mu nemůžu nabídnout víc. Snad tohle bylo dost.
Ztráta jeho tepla byla mnohem víc nepříjemná, než jsem očekával. Nechtěl jsem udělat nic jiné, než se k němu znova přivinout, ale nechal jsem ho. Jen jsem na něj díval unavenýma očima. ”Nemusíš,” šeptl jsem. ”Nemusíš dělat nic, dobře? Já se o to postarám. Všichni budete v bezpečí,” vrtěl jsem hlavou a snažil se utišit hlas, který mi připomínal, co se stalo, když jsem něco slíbil. Tohle ale nebyl slib. Jen… Oznámení. Snaha.
Dech se mi zadrhl, když začal vyjmenovávat naše jména. Znova jsem začal vrtět hlavou. Tentokrát prudčeji. Nechtěl jsem si to připouštět, i když možná trochu pravdy měl, alespoň v tom, že tomu nešlo bezpečně zabránit. Přestal jsem vrtět hlavou a vydechl vzduch z plic. ”Některým věcem nemůžeš zabránit. Ale spoustě ano. Nikdo z nás nemá v úmyslu umírat. Pokud budeme stát při sobě a budeme se podporovat, dokážeme spolu zůstat.,” řekl jsem hlasitěji, pevným hlasem. ”Nejsi na to sám. Nikdo z nás. Pamatuješ, co říkala máma? Jsme z Asgaaru a jsme silní. A měla pravdu.”

Pokračoval jsem v jemném pročesávání jeho srsti a vydávání uklidňujících zvuků. Protože jsem jinak nevěděl, jak mu pomoct. Šlo to vůbec nějak? Vzpomněl jsem si na to, co Darkie říkala. Prý to bude lepší s časem? Ale v téhle chvíli tomu nepomůže nic. A tak jsem jen zůstal vedle něj a šeptal věci na uklidnění. Nesliboval jsem věci, které nešly. Ale aby věděl, že není sám. Že jsme tu i my ostatní. A že se nedáme.
”Já vím, já vím,” šeptal jsem. ”Nikdo už nechce. Nikdo by neměl umírat.” Tak moc bych si přál, dokázat s tím něco udělat. Jenže jsem nepřišel včas. Nikdy jsem nepřišel včas. Teď jsem ale nesměl nechat svoje pocity přehlušit aktuální úkol. Mému mladšímu bráškovi nebylo dobře. ”Zvládneš. Zvládneš to,” hlesl jsem, ale hlas byl pevný. Věřil jsem tomu.
”Znám tě. Jsi silný, zvládneš to. Postupně to už nebude tak bolet,” jazykem jsem mu otíral slzy. Vypadal zase jako malé vlčátko, ale zároveň dospěle. Mladý, zlomený dospělý vlk. Jsem na tom podobně? proletělo mi hlavou. ”A nejsi sám. Dobře? Nejsi sám, Nemesisi. Máš tu rodiu. Mě, Iskierku, tátu, smečku. Rodina drží spolu. A společně se podržíme a budeme si pomáhat,” říkal jsem mu a u toho přikyvoval, jako kdyby můj souhlas s tím, co jsem říkal, něčemu ještě mohl pomoct.
”Jsem tady. Jsem s tebou. Nejsi na to sám. Nemusíš na to být sám. A společně to zvládneme. Kousek po kousku. A nakonec to bude lepší. Protože na to máme.”

Už mi dál neodpověděl. Ani jsem se mu nedivil. Co by mi tak měl říct? Co bych mu já měl říct? Chtěl jsem mu říct, že mě to mrzí. Ale to už věděl. Bylo by to zbytečné. Chtěl jsem mu říct, že to bude dobrý. Ale to byla lež. Chtěl jsem mu říct, že se o všechno postarám. Ale zvládnu to? Už jsem neměl v sobě sílu na nějaké silné emoce. Cítil jsem se prázdně, ale i tak pohled na to, jak se mi mladší bráška začínal drolit před očima… Nebylo to hezké. Ale donutil jsem se neodvracet pohled. Ani nezavírat oči.
Udělal jsem k němu krok. A pak další. A další. Při každém zvednutí nohy jsem měl pocit, že s ní táhnu i těžkost celé země. Udělat jsem to ale musel.
Když začal vzlykat, už jsem byl u něj. Jemně jsem se ho dotkl čumákem. Pročísl mu srst na krku. Pomalu se k němu přiblížil, až se naše boky dotýkaly. Pořád je tak malý… uvědomil jsem si. Pořád byl vlastně malé vlče. Ne nepodobné tomu, které jsem viděl, když se narodil. Choval se podobně, když zjistil, že máma zemřela?”Zvládneme to. Bude to těžké, ale nakonec to zvládneme,” šeptal jsem mu do srsti na krku. ”Ten vlk za to zaplatil. Zaplatí každý, kdo nám bude chtít ublížit. Asgaar to zvládne, jsme silní,” pokračoval jsem dál tiše a skoro sám sebe překvapil, že jsem to tak doopravdy myslel. Že to nebyla jen prázdná slova útěchy pro vzlykajícího bratra, ale něco, v co jsem začínal věřit. Už nikdy víc. Už nikdy víc nechci, aby se tu něco podobného opakovalo.
Nechtěl jsem ho utišit. Pokud to ze sebe potřeboval dostat, nehodlal jsem mu říct, ať je zticha. Jen jsem zůstal vedle něj, dotýkal se ho, aby věděl, že jsem tu, a vydával hluboké mručení, podobné, jaké jsem slyšel u rodičů, když jsem byl malý a nebylo mi dobře.

Viděl jsem, jak je bratr nejistý. To ve mně znova zažhnulo oheň, tentokrát ale potřebu je ochránit. Jak to jenom bude možné. Jeho i Shireen. Iskierku, připomněl jsem si. Nemesis si mi stěžoval, že se o něj nikdo nezajímá, a i když jsem to já nedělal o moc líp, chtěl jsem respektovat přání mých sourozenců. Pokud Nemesis neměl rád, když mu říkali Nemo, nehodlal jsem to dělat. Pokud se Shireen rozhodla, že chce být Iskierkou, nebránil jsem jí v tom. Stejně vlčice, která ji pojmenovala, je nejspíš mrtvá. Nebo hodně daleko. Doufal jsem, že je daleko. Kdesi vzadu jsem pocítil malé plamínky zášti vůči starší sestře, o kterých jsem tušil, že se můžou rozrůst.
Teď ale přede mnou stál mladší bratr, který vypadal, že neví, jak se zeptat. Chápal jsem ho. Nevěděl jsem, jestli je lepší, že mám chvíli čas, než zase budu poslem Smrti, nebo by to bylo nejlepší mít co nejrychleji za sebou. Nakonec na tom asi nezáleželo. Bude to bolet tak jako tak.
Vyřešil to jednoduše. Většina práce zůstala na mě. Zavrtěl jsem hlavou a měl jsem chuť odvrátit zrak, ideálně zmizet, odejít z lesa, od těch všech pohledů, ale to bych si nikdy neodpustil. Zůstal jsem se teda dívat do jeho očí, můj výraz kontrolovaný, jak to jen šlo. Měl jsem pocit, že v poslední době začínám zvládat tu nicneříkající masku. Chladná a nedostupná. Teď se mi to tolik nedařilo, ale pořád jsem většinu emocí uzavřel.
”Lilac…” začal jsem, ale pak jsem se zarazil a odkašlal jsem si. Tohle slyšet nepotřeboval. ”Yeter…” zkusil jsem znova, ale vzduch mi opustil plíce. Kdyby byla situace jiná, možná by mi přišlo vtipné, že říkáme jen jména vlků. Ale situace jiná nebyla a tohle byl Asgaar. Roztřeseně jsem se nadechl. Bylo mi špatně od žaludku a zase se mi točila hlava. Bože, jak já jsem nechtěl znova o takových věcech mluvit. Ale jinak to nešlo. Smečka byla moje, měl jsem se o ní starat, a to znamenalo i tuhle část. Táta tu nebyl. Jako vždy.
”Pamatuješ si na něj? Vlk s parohy… Kdysi k nám taky patřil. Pak se dlouho neukázal, mysleli jsme si, že byl mrtvý. Ale zjevně mrtvý nebyl a dorazil to všem dokázat,” při poslední větě mi zhrubl hlas, zesilněl, a na tváři se mi objevil široký úšklebek. Nebyl hezký. ”Fiér se snažil bránit les…” nechtěl jsem pokračovat dál, bratr nepotřeboval vědět o krvi, o střevech, o tom, jak krev a střeva visela z parohů toho… Šmejda. ”Utopil jsem ho. Yetera. Pustil jsem ho do řeky. Už nám neublíží,” oznámil jsem po chvíli, hlas bez emocí, tvrdý, bez záchvěvu. Takový, jaký by měl hlas alfy být, napadlo mě, při vzpomínce na slova mámy.

Všechno bylo tak klidné. Najednou žádný křik, žádný chaos, jen vítr a noc. Zato jsem měl pocit, že mě to ticho ohluší. Proč jsem si ho nemohl užít? Zdálo se mi to skoro špatné. Jako kdybych si ho ani nezasloužil? Nemohl jsem se uvolnit a stále jsem měl strach, co se stane, když u toho nebudu.
Až když měsíc zase zašel, jsem si uvědomil, že louže, na kterou jsem se díval, svítit nepřestala. Hm, zvláštní, pomyslel jsem, ale hnout se mi nechtělo. Ale… Louže svítila dál. Trochu otupěle jsem se na ni zamračil, aby s tím přestala. Ne že by to nějak pomohlo. Vytáhl jsem se teda na nohy, i když jsem byl mnohem těžší, než jsem si lehal; stejně bych se asi za chvíli z toho všeho zbláznil. I přes tu těžkost jsem se ale cítil o něco víc svěží. Usnul jsem? Když jsem usínal, díval jsem se na louži, a když jsem se probudil, začal jsem ji znova pozorovat.
A když jsem se podíval do ní… Viděl jsem měsíc. Už byl ale den…? Zmateně jsem se podíval na nebe, ale to bylo pořád stejně světlé. Zkusmo jsem do toho šťouchl tlapou a z vody vylovil malý kulatý měsíc. Na šňůrce, podobné, jaká byla na přívěsku od Meinera. Ve zmrzlém žaludku mi zaplál malý oheň. Při pohledu na bíle zářící kouli jsem se cítil skoro jako doma. Když jsem si ho navlékl na krk, uvědomil jsem si, jak mi ten pocit chyběl.
Zatímco jsem si na Meinerovo zelené vejce musel zvykat, občas táhlo a řezalo, měsíc ve mě vyvolával jen pocit správnosti. Necítil jsem se dobře, ale o trochu víc pohromadě. Míň roztříštěně. Když jsem zvedl hlavu, koutkem oka jsem zachytil mámu… Sochu červeného vlka. Byla to snad ona? napadlo mě a z té myšlenky mi najednou bylo úzko, žaludek se stáhl a hlava se zatočila.
Neměl jsem ale čas o tom přemýšlet, protože jsem za sebou zaslechl hlas, ze kterého mě nevolnost rozhodně nepřešla. Prudce jsem se otočil a uviděl mladšího bratra s přesně takovým výrazem, jaký jsem čekal. Nejdřív se mi propadlo srdce. Stalo se snad něco dalšího? Nějaká další tragédie, o které nevím? Hledal jsem v jeho tváři něco, co by mi napovědělo, ale byl ticho. Polkl jsem. Máš je vést, připomněl jsem si. ”Nemesisi,” hlesl jsem ochraptěle, ale skoro překvapený, že mně se hlas nezlomil.

Byl jsem sám. Najednou. Zhluboka jsem oddechoval, ale svět se pořád točil závratnou rychlostí a mě bylo špatně. Kdy jsem byl naposled sám? Neohl jsem si vzpomenout, vzpomínky poslední doby byly hrozně.. Zmatené. Všechno se míchalo dohromady a já se přistihl, že zírám na místo, kde předtím ležela Fiérova mrtvola. Všichni umírají, napadlo mě a zdálo se mi, že se mi snad hruď rozletí na milion kousků. Všechno to bylo… Moc. Moc.
Očekával jsem, že v sobě najdu přání, aby bylo všechno zase jako předtím, když byl svět ještě jednoduchý a já byl… Naivní. To jsem byl. I když jsem se snažil co nejpřesněji vzpomenout na ty chvíle, nedokázal jsem se vcítit do vlčka, který vesele běhal za kamarády. Jedna z těch kamarádek před pár dny zapálila les a vřískala po mě, že jí nerozumím a za její utrpení můžeme my. Dalšího kamaráda jsem viděl, jak parohy rozpáral břicho člena smečky a nezdálo se, že by mu to nějak tížilo svědomí. A kamarádka, která postupně přerostla v něco víc? Kdo ví. Kdo ví, kde se nacházela, kdo ví, co jsem pro ni byl.
Zavřel jsem oči a snažil se vzpomenout na všechny detaily Nym. Viděli jsme se opravdu teprve před půl rokem? Zdálo se mi to jako mnohem delší doba… Chvíle, kdy jsem jí říkal, že je pro mě nejdůležitejším vlkem, chvíle, kdy stačilo jedno slovo, a já bych beze slov opustil smečku, abych mohl být s ní… Musel jsem se roztřeseně nadechnout, abych zastavil pocit dávení. Tak dávno to bylo… Zdálo se mi, že to vycházelo z úst jiného vlka a já jen náhodou získal jeho vzpomínky. Tolik věcí se mezitím událo. Tolik věcí, které jsem litoval. Tolik věcí, které bych nejradši nezažil, až se mi z toho všeho začal zvedat žaludek.
Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem se dal do pohybu. Když jsem přišel k sobě, když jsem se vytáhl ze vzpomínek, byl jsem už daleko od místa, které jsem si vybavoval naposledy. Měl jsem tušení, že se mu budu hodně dlouho vyhýbat. Nechtěl jsem stát tam, kde Lilac začala oheň a kde zem spolkla Fiérovu mrtvolu. Stalo se tak, protože jeho magií byla země? Rozhodla se jeho tělo vzít rovnou? napadlo mě a z tlamy mi uniklo tiché hysterické uchichtnutí. Aspoň o jeden hrob méně. Aspoň o jedno zahrábání mrtvoly méně. Nemusel jsem to dělat a za to jediné jsem byl vděčný.
A přesto. Přesto, že jsem si právě umínil, že se na místo jeho hrobu nechci nikdy podívat, mířil jsem rovnou za dalším. Mohl jsem jít za tátou. U něj hledat potěchu a utěšení. U něj se vypovídat a zkusit najít… Něco, co jsem v sobě nenacházel. Nedokázal jsem to. Nechtěl jsem, aby mě někdo takhle viděl. Chtěl jsem..
Ne. Protože máma byla mrtvá a už se nikdy nevrátí. Protože Fiér byl mrtvý a už nikdy s ním nebudu moct navázat bližší přátelství. Mrtví zůstanou mrtví a tak to je… Je zbytečné si přát něčí návrat, když jsi ho sám zahrabal do země, byly moje odevzdané myšlenky, když jsem upřel zrak na rudou vlčici. I když jsem si právě říkal, že od mámy nic neočekávám. I když jsem v sobě zdánlivě zahasil poslední zoufalé plamínky. I když jsem si myslel, že jsem připravený jen stát nad hrobem, který po půl roce možná ani nebude viditelný. Když jsem ji poprvé zahlédnul, myslel jsem si, že je živá. Že září a je zpátky, je zpátky mezi námi, je tu, aby všechno napravila, je zpátky a všechno bude zase dobré.
O to víc jsem cítil čepel zabodnutou do hrudi, když jsem si uvědomil, že se šťastně a vděčně usmívám na kámen. Jenom kámen. Ač rudý jako její oči, ač měl její tvar, ač výraz kamenného vlka byl tak věrný tomu, co jsem vídal na její tváři, byl to jenom kámen. Který se na mě neotočil a neusmál se. Jak by taky mohl? Byl to prostý kámen. U nohou rudého vlka bylo schované malé vlče. ”Castiel,” zašeptal jsem skoro neslyšně. Jméno mrtvého bratra jsem zaslechl jen jednou, když jsme kopali mámě hrob. Proč jsem se o něm nedozvěděl dřív? říkal jsem si tehdy. Odpověď jsem doteď nedostal. Možná na tom nezáleželo. Možná to bylo kvůli stejnému pocitu, jaký jsem v hrudi nosil od chvíle, kdy se mě mladší sestra zeptala, kde je máma. A fakt, že to budu muset opakovat. A znova a znova, protože nikdo o mámině smrti nevěděl. Pokud bych se tomu mohl vyhnout, pokud bych mohl předstírat, že vlastně nikdy neexistovala, pomohlo mi to od bolesti? Nikdy bych nemohl předstírat, že nikdy nebyla. Castiel ale nežil dlouho. Neměli k němu žádné vzpomínky. Šlo by to v takovém případě? Nejspíš ano. Nejspíš by to tak bylo jednodušší, odpověděl jsem si znova a ze srdce mi odpadl jeden kámen, jedna křivda, jedna výčitka, kterou jsem měl půl roku na jazyku, ale neměl jsem prostor ji vyslovit.
Přemýšlení o mámině neexistenci ve mně vzbudilo novou vlnu bolesti a radši jsem si sednul. Stále jsem pozoroval její rudou kamennou tvář, i když jsem věděl, že to není ona. Že je to jen kámen, který tu z nějakého důvodu je. Ona to ale nebyla. Ona totiž ležela v zemi, tam, kam jsme ji pohřbili. Tam, kde jsem ji uviděl jako poslední, než jsem nechal hlínu, aby ji navždy zakryla. Socha mě nezajímala. Skoro jsem chtěl natáhnout svou magii, abych si na ni sáhl, ale nemohl jsem sobě najít k tomu sílu. Nebo odhodlání. Ahoj mami,” šeptl jsem naivně. Byl jsem skoro překvapený, jak roztřeseně zním. jako kdyby to říkal zlomený vlk, prolétlo mi nedobrovolně hlavou.
Lehl jsem si. Nespouštěl jsem z hrobu oči, ale ani jsem nedoufal, že se něco stane. Jediné, co jsem čekal, byly slzy, ale ani ty nepřicházely. Jako kdybych celý vyschl. Chtěl jsem brečet, chtěl jsem aspoň křičet, jak jsem to dělal před chvílí, na nic jsem ale neměl sílu. Jen jsem ležel a klouzal pohledem po zemi a cítil bolest v hrudi, před kterou nebylo úniku. Zdálo se mi, že už nemůžu, ale zároveň jsem byl pevně přesvědčený, že mi nic jiného nezbývá a pro to budu pokračovat dál. I kdyby se svět kolem mě začal hroutit.

Zíral jsem na bratra, o kterém jsem si nikdy nemyslel nic dobrého. Možná tak, když jsem byl malý a ještě jsem ho neznal. Možná tehdy jsem si plánoval, jak to bude super mít staršího bráchu. Ale teď? Pocítil jsem vibraci, která mnou roztřásla. Vnitřně, možná ale i navenek. Všechno, co jsem si o něm myslel, jakákoliv názor, co jsem v sobě držel, se ale začal rozpadat. Šokovaná nevěřícnost. Tím to bylo. Nedokázal jsem… Nedokázal jsem ani myslí pojmout, jak byl schopný takového úsudku. Postrádal úplně rozum?
”Co udělal?” vyjekl jsem a při tom mi přeskočil hlas. Nebyl jsem ho už schopný kontrolovat. ”Do háje, přišel jsi o oči? Nebo ses už narodil slepý? VŽDYŤ PRÁVĚ ZABIL FIÉRA!” zaječel jsem zoufale, protože jsem už přišel o všechny ostatní nápady, jak to tomu tupci vecpat do hlavy. ”Přišel do smečky, do které už aspoň rok nepatřil a zabil jejího člena!” vřískal jsem po něm, jako kdyby to něčemu pomohlo. ”Je úplně jedno, co chtěl udělat, ale ZABIL. ČLENA. CIZÍ. SMEČKY. PŘÍMO NA JEJÍM ÚZEMÍ!” zavřískl jsem a teď se mi hlas zlomil zoufalstvím. Proč to do háje nechápal?
”Býval! Přesně! Rok jsme všichni věřili, že je mrtvý! Neukázal se, nepomohl smečce, když vlci začali umírat. Nestaral se o nás. jak víš, že nám nechtěl ublížit? Protože přesně to se právě stalo! Fiér je mrtvý kvůli němu!” řval jsem dál, až mě začínaly pálit hlasivky. ”Já se narozdíl od něj o tohle místo starám,” vyprskl jsem s záští v hlase. ”Narozdíl od tebe,” znechuceně jsem ho přejel pohledem. Šok a odmítnutí si přiznat situaci začaly ustupovat a nahradil je hnus. Už jsem se ani nesnažil ho pochopit. Nechtěl jsem na něj myslet. Nechtěl jsem ho vidět. Jenže tu stál přede mnou, vypouštěl z tlamy naprosté nepřístojnosti a já tak nějak cítil, že ze mě odplouvají poslední zbytečky pozitivních pocitů. Asi jsem si ani neuvědomil, že doteď jsem kdesi hluboko v nitru doufal, že bychom se mohli usmířit a mít aspoň trochu neutrální vztah. Teď už ne.
Když prohlásil, že za to mohl Fiér, nadechl jsem se, abych spustil další salvu řvu, o tom, že Fiér, přece ten Fiér, který se rád poškleboval ostatním, by nikdy neudělal něco tak hrozného, že by si zasloužil smrt. Chtěl jsem mu říct tohle a spoustu dalšího, ale on pokračoval. A ve chvíli, kdy zmínil mou vinu jsem zmrzl. Nebylo to zmrznutí šokem. Jenom jsem se prostě zastavil. Všechen pálící oheň z mého těla zmizel. Nebyt adrenalinu, nejspíš bych se alespoň zapotácel, ze změny teploty v mém těle. Ztuhl jsem a černé oči upřel přímo na vlka, se kterým jsem naneštěstí sdílel rodiče. Led, který v mých žilách teď proudil, mě pálil snad ještě víc.
Zíral jsem na něj skoro s potěšením. Co řekne? Co mi vytkne? Fakt, že je Fiérova smrt moje vina, by mě asi nenapadl. Nejspíš by mě to normálně zasáhlo tak, že bych nebyl schopný stát. To jsem ale teď necítil. Propaloval jsem ho pohledem a ani si neuvědomoval, že se mi na tváři roztahuje nehezký úšklebek. Pohled byl ale ledový. Už jsem neměl potřebu po něm křičet. Vzdal jsem snahy ho přesvědčit a ukázat mu, že se mýlí. Neuvědomoval jsem si to, ale přiblížil jsem se k pocitu, který jsem už kdysi cítil. Tehdy jsem snědl očarovaný plod ze stromu a začal cítit potřebu si všechny podmanit a zabít. Teď jsem si přál ublížit svému bratrovi. Tak, jako to on dělal celý život mě a pak nikdy nechtěl vzít na sebe ani špetku odpovědnosti. Nikdy. I když jsem před ním skoro zoufale brečel, že jsem chtěl bratra, který mě bude mít rád a on tvrdil, že nic špatného neudělal.
Teď? Přál jsem si, aby Etney navždy zmizel z mého života. ”Vypadni,” hrdelně jsem zavrčel po dlouhé chvíli mlčení. Bylo mi úplně jedno, co se dělo kolem nás, vnímal jsem krátkou bouři i fakt, že se jeho oči a srst zbarvily, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem, aby zmizel, aby odešel, abych ho tu nikdy ve smečce neviděl, protože aktuálně jsem si usilovně přál ho zabít.

I když jsem svou pozornost upíral hlavně na vlka s krvavými parohy, vlka, kterého jsem poznal jako malý, a měl jsem ho rád, kdysi, svět se nepřestal točit. Kolem mě se děly další věci, ty jsem ale vnímal později, opožděně. Nejspíš jsem je zaregistroval hned, ale moje úzkostně stažená mysl se milosrdně rozhodla, že mě toho v té chvíli ušetří. Až když jsem se otáčel, po tom, co jsem Yetera pustil do řeky, jsem pohledem zavadil o místo, kde ležel Fiér. Ležel. Už tam ale nebyl. Na malinkou chvíli mě napadlo, že třeba vstal a byl v pořádku. Bláhově. Hned na to jsem si vzpomněl. Pohltila ho zem.
Chvíli jsem zíral na to místo, odkud pořád táhl pach smrti a krve. Krev po něm zbyla. Tělo ne. Jak…? Proč…? Zase jsem selhal? prolétlo mi myslí a ani jsem si neuvědomil, že se klepu. Byl pryč. Pryč. Stejně jako máma, stejně jako další, o kterých jsem nikdy neměl ani tušení. Aspoň ho tentokrát nemusím pohřbívat, napadlo mě hystericky, ale ani tenhle pokud o vtip nepomohl bolestně staženému žaludku.
Až po nějaké době jsem si uvědomil, že tu nejsem sám. Moje otázka, kdo mu dovolil vstoupit na území, byla ignorována, a někdy v průběhu čekání jsem na ostatní zapomněl. Než se můj starší bratr ozval. Trhl jsem sebou, když překvapeně vyjekl. Jméno toho vlka. Prudce jsem se k němu otočil, ale v té chvíli se mi zatočila hlava a měl jsem co dělat, abych neupadl. Ty jsi ještě prděl v hlíně! zaslechl jsem, když jsem zuřivě mrkal, abych se zbavil mžitek před očima. Neměl jsem čas jakkoliv zareagovat, než se na mě spustila další salva slov. A já… Jen stál. Zíral jsem na něj, s šířícím se pocitem chladu v nitru. Určitě to byl šok, uvědomoval jsem si to, ale vzdáleně.
Perfektně jsem rozuměl tomu, co říká, ale nechápal jsem, jak je schopný je říct. Šok a neschopnost pochopit. A vztek. Spousta vzteku a zoufalství. ”Děláš si legraci, že?” zeptal jsem se ho tiše, oči stále doširoka otevřené, postoj obranný, i když jsem vzdáleně vnímal, že se mírně klepu vyčerpáním. To jsem ale musel odsunout pryč. ”Neviděl jsi, co provedl? Nechápeš, co tím udělal?” začal jsem zvyšovat hlas, ale jenom jsem začínal. V přítomnosti bratra jsem pociťoval jen dvě emoce. Hrůzu z toho, co udělá, a šokované udivení z věcí, co je schopný vypustit z tlamy a čemu věří. Hrůzu jsem už z větší části opustil, ve chvíli, kdy jsem držel jeho krk v zubech a stačilo by tak málo… Přestal jsem mít z něj strach. Šok byl ale velmi často následován vztekem.
”Protože, drahý bratře, ten… vlk, si nakráčel do smečky, do které nepatří a dovolil si zabít jejího člena. Pro to! Za to by si zasloužil zemřít,” zavrčel jsem, celé tělo napjaté, jak mi to moje vyčerpání dovolovalo, srst maximálně naježená. ”Je mi jedno že to je tvůj kamarád, možná by sis je měl vybírat lépe. Nevidíš, co on provedl? Opustil smečku! Nechal nás na holičkách, když jsme ho nejvíc potřebovali! Všichni si mysleli, že je mrtvý, a nakonec se tu objeví, jakoby nic, a zabije Fiéra! křičel jsem na něj, jako kdybych mu to mohl vtlouct do hlavy. ”Už nikdy nesmí vkročit na území smečky, slyšíš? NIKDY,” přiblížil jsem se k němu a zavrčel mu to přímo do obličeje. Tušil jsem, že by se to snažil udělat. ”Je nepřítelem smečky, stejně jako Styx,” dodal jsem s tvrdým pohledem, který nepřipouštěl nic jiného než poslušnost.

Zatínal jsem zuby tak silně, až jsem cítil skřípání. Letmo mě napadlo, jestli to zaslechla i ona, ale pochyboval jsem. Nic kolem sebe jsme nevnímali. Asi jsem už začínal být hysterický, protože po tom, co oznámila, že se rozhodla všechny odstrčit a ušetřit nás od TOHO, jsem se rozesmál. Pořádně. Žádné tiché chechtání. Protože… to bylo k popukání. Tvářila se, jako kdyby za sebou táhla všechnu smůlu světa, jako kdyby šíleně trpěla a my si tu vyvalovali zadky. ”Moc laskavé. Velmi laskavé od tebe, ušetřit nás od všeho zapálením lesa,” zavrčel jsem a srst na krku se mi začala zvedat. Nebo už byla zvednutá dávno a já si to uvědomil až teď. ”Máme tu vlčata, která moc potěší fakt, že se jedna členka rozhodla jen tak z legrace všechny napálit. Velmi dospělé,” vrčel jsem dál a přestal brát jakékoliv ohledy.
Nebo jsem ohledy možná bral. Kdybych se přestal držet, asi bych po ní začal křičet. Opravdu křičet. Řekl bych jí všechno, co se stalo, všechno, u čeho nebyla, všechno, co mě bolelo a pálilo a pak bych se jí zeptal, jestli to je od ní fér. Jestli opravdu tak moc trpěla. Jestli se opravdu cítí, že její chování je ospravedlnitelné. Jestli se tak moc změnila, že z našeho vztahu už nic nezbylo. Nic z toho jsem jí ale neřekl. Stejně jsem odpověď tušil.
Pak ale všechno ztichlo. Naprosté ticho. Nic, nic, nic, co se dělo kolem mě, nebylo podstatné. Celý můj vesmír se smrskl na neskutečně malý bod. ANO. Jedno slovo, které zastavilo všechny moje myšlenkové pochody a… já přestal fungovat. Přestal jsem vrčet, přestal jsem se mračit, přestal jsem mít vládu nad vlastním tělem. Jen jsem beze slova, bez jakéhokoliv pohybu sledoval, jak to vyslovila a couvá. Jak se rozloučila. S tím se všechno najednou vrátilo. Chtěl jsem ji říct, tak si běž! Odejdi, když tu tak moc nechceš být! Odejdi a už se tu nikdy neobjevuj! Moje druhá část ji chtěla prosit, ať se vrátí. Že ji mám rád, je moje kamarádka a je jeden z mála, kdo mi zbyli. To jsem už jednou udělal. Ale nestačilo to. Nikdy to nestačilo. Už jsem věděl, že s prosením se nikdy nic neudělá. Nebyl jsem ten vlk, který si s ní hrál na babu. Nebyl jsem ani ten vlk, který ji loni prosil, ať zůstane, omlouval se, že byl pitomec a sliboval, že bude lepší kamarád. Už jsem se nehodlal omlouvat a nehodlal jsem brát na sebe vinu někoho jiného. A tak jsem ji jen sledoval, s palčivou bolestí v hrudi, jak odchází a usilovně dusil myšlenku, že je to možná naposledy, co ji vidím. Další, kdo mě opustil. Jsem sám, prolétlo mi hlavou dřív, než jsem to stihl zapudit, stejně jako další podobné myšlenky.
A tak jsem zůstal stát. Dívat se za místem, kde zmizela, cítit se, jako kdybych plaval v ledovém jezeře, zároveň se pálil na hranici, ale i tak se cítil neskutečně… Prázdně. Všechno bylo špatně, ale všechno bylo špatně už tak dlouho, že… Jsem možná ztratil pojem o tom, jak vypadají věci správně. Nebo jsem už neměl sílu je napravovat? Pořád to ze mě neopadlo, svaly jsem měl stažené a na jazyku nepříjemnou pachuť.

// skupinka Fíro, Calum, Parsi, Etney a asi Gee?
A pak jsem zaslechl hlasy, kousek ode mě, které jsem do té doby ignoroval. Pořád v mírném otupění jsem se otočil za nimi. Viděl jsem… V první pár vteřinách jsem nechápal, co vidím. Byly tam obrysy. Ty obrysy byli vlci. A… Rázem se ve mně všechno stáhlo. Pokud jsem si myslel, že jsem měl svaly stažené předtím, nebylo to nic, absolutně nic, co nastalo teď. Led mě začal všude neskutečně pálit. Ne. Ne. Ne nenenene. Fiér. Viděl jsem ho… Ne. To nemohlo být. Moje tělo už chápalo, co se dělo, i když to hlava odmítala připustit. Fiér byl…
Cítil jsem se podobně jako v létě. Když jsem viděl mámino tělo. Fiér byl mrtvý. Jeho mrtvola ležela na zemi jako kus masa a nebyla ničím jiným. V okolí byli i další vlci. To se lišilo. V tom byl rozdíl. To ale nebylo jediné jiné. Nad ním stál vlk s parohy od krve. Znal jsem toho vlka, ten vlk měl být podle všeho mrtvý, ale i tak tu stál, pahýly, které mu trčely z hlavy, měly na sobě Fiérovu krev. Všechno se ve mně stáhlo. Nemohl jsem to dopustit. Tentokrát už ne.
Zabil člena smečky. Smečky, do které patřil, a dle všeho z ní jen tak beze slova odkráčel. Ne. Ne, z hrdla se mi ozvalo hluboké zavrčení. Ne takové, jaké jsem použil na Lilac. Nehodlal jsem udělat stejnou chybu jako předtím v létě. Neměl jsem v plánu se rozeběhnout k Fiérovu tělu a brečet a prosit a klepat se. Před očima jsem měl jen rudo. Díval jsem se na vetřelce a vraha a v hlavě jsem měl jen ochranu smečky.
Rozeběhl jsem se k němu. Varování? Nehodlal jsem mu ho dát. Nechtěl jsem mu dát jakoukoliv výhodu. Tohle byla moje smečka a můj člen, který teď ležel mrtvý na zemi. Jeho přičiněním. Vrazil jsem do něj a zakousl se mu do strany krku. Nebylo to poprvé, co jsem to udělal, ale tentokrát jsem při chuti krve nezačal cítit výčitky. Chtěl jsem mu ublížit. Chtěl jsem ho potrestat za to, co provedl smečce. V té chvíli jsem ho ze srdce nenáviděl. Ani jsem si nevšiml, že jsem ztratil kontrolu nad magií a kameny a malé větvičky v okolí se začaly chvět. Neuvědomoval jsem si ani, že magií sahám na něj, na jeho srst, která se začala hýbat v různých směrech.
Držel jsem ho pod krkem a hluboce vrčel. Nechtěl jsem s ním mluvit, nechtěl jsem ho vidět, nechtěl jsem, aby existoval. Zabil mi člena smečky a za to by měl pykat. Jakmile se moje myšlenky stočily k jeho potrestání, podvědomě jsem ho zvedl do vzduchu. Pořád jsem ho ale držel v zubech, a když se ode mě začal vzdalovat, ozvalo se trhání masa. Ne moc, ale kus z něj mi v tlamě zbyl. Už jsem nevnímal, co se děje kolem mě. Probodával jsem vlka nenávistným pohledem, chtěl jsem se na něj vrhnout znova, ale moje magie si dělala, co chtěla. Chvíli zůstal viset ve vzduchu, a pak, nejdřív pomalu, pak ale rychleji se vydal směrem z lesa. Byli jsme na okraji lesa, řeka, od které Lilac přišla. Yeter letěl stejným směrem. A pak bylo slyšet šplouchnutí.
I když jsem zůstal stát, nohy se mi hrozně třásly. Nevěděl jsem, jestli to bylo vypětím, nebo magií, která ze mě vysála většinu energie. Přišel jsem si jako po neskutečně dlouhém sprintu. Byl jsem hrozně unavený. Ale pořád jsem kolem sebe cítil a slyšel vlky, vlky, kteří doopravdy byli v mojí smečce. Ti byli přednější než potřeba skočit do řeky a toho vlka v ní utopit. ”Kdo mu dovolil vejít do lesa?” zeptal jsem se se špatně zakrývaným vrčením, které přerušovalo jen roztřesené dýchání.

// TL;DR Sionn se vrhl na Caluma, zakousl se mu do boku krku u ramene, magií předmětů zvedl do vzduchu, přičemž mu utrhl kousek masa, a pak ho pomocí magie odnesl nad Midiam, kde ho pustil do vody.

Kdyby byly okolnosti jiné, nejspíš by se oheň v mém nitru začínal uklidňovat, ale takové okolnosti nenastaly. Kdo ví, co na tom bylo nejhorší. Kdybych se zastavil a uvědomil si, že se dívám na Lil, tu Lil, se kterou jsem vyrůstal, i když jsme se neviděli poměrně často, ale pořád to byla ta Lil, se kterou jsme si minulý rok slíbili, že všechny křivdy napravíme a všechno napravíme.
Ve chvíli, kdy mi řekla, že jen četla atmosféru, jsem měl pocit, že ve mně něco vybuchlo. NIKDO mi neměl právo říkat, co si myslím. Nikdo mi nemohl diktovat, co cítím a co si myslím. To bylo jen moje. Zavrčel jsem. Hluboce, vztekle, výhružně. Neuvědomoval jsem si to, ale byl jsem už na hraně. ”Opravdu? Tak ty jsi četla atmosféru? To je milé,” uchechtl jsem se, ale po opravdovém pobavení nebylo ani památky. ”Když tak skvěle dokážeš číst atmosféru, už ti nemusím nic říkat, že? Všechno sis už odvodila,” zavrčel jsem na ni a nedokázal se ubránit další vlně ublížení a vzteku a bezmocnosti a dalších emocí, které vyplynuly z toho, že mi bylo řečeno, co cítím a co se v okolí děje. Že měla tu drzost sem přijít a všechno mi krásně vysvětlit. I když nevěděla nic. Vůbec nic.
Nedokázal jsem si ani uvědomit, že taky netuším, co se stalo. Moje utrpení z posledního půl roku mě zavalilo a už nebyl prostor na nic jiného. Když všechny plameny nakonec zhasly, jen jsem po ní hodil další nevraživý pohled. Konečně si aspoň přestala hrát na hrdinku, která se kdo ví proč rozhodla přesvědčit všechny kolem, že les hoří. Že její domov hoří. Můj domov.
Pořád jsem v sobě nemohl najít dost soucitu, ani když jsem zahlédl slzy stékající po jejích tvářích. Já taky trpěl. Neměla právo - neměla právo si to vybíjet na všech. Zaťal jsem zuby. Jako kdyby věděla, že máma je mrtvá. ”A pro to jsi teď přišla sem? Aby sis dokázala, jak všechno ničíš? Abys to ukázala všem? Doteď jsi tu nic nezničila, Lilac, ale rozhodla ses celé smečce ukázat, že jsi schopná zapálit les!” napůl jsem na ni křičel, napůl vrčel, někdy v průběhu se mi zlomil hlas, možná i dvakrát, nevím. Nevnímal jsem to. Byl jsem zmatený a ublížený a sakra naštvaný. Tohle nebylo fér.
A potom jsem možná procitl. ”Je tohle tvoje oznámení, že odcházíš ze smečky?” zeptal jsem se a hrůza, která se mi rozlévala jako ledová záplava v žaludku způsobila, že i můj hlas ztvrdl. Zchladl. Nechtěl jsem ji ztratit, ale v téhle chvíli jsem ten pocit nechápal. Strach a děs se mnou zamávaly ještě víc a já se na ni díval, vztyčený, s ledovou maskou. ”Tak proč jsi to potom udělala?” zavrčel jsem tiše. Neměl jsem prostor na empatii. Nedokázal jsem ji v sobě najít. Teď ne.

Kdybych byl mladší, kdyby se tohle stalo před… vším, co se v nedávné době stalo, nejspíš bych ji prosil, aby s tím přestala. Skoro bych i žadonil na kolenou. Slzy by mi tekly proudem a já bych jí připomínal, jak je pro mě důležitá a ať se děje cokoliv, pomůžu jí to vyřešit. Slíbil bych jí cokoliv a pak bych se to cokoliv snažil splnit.
Jenže to jsem už nebyl já. Ten Sionn byl pryč, zasypaný ve vlastním hrobě, ne nepodobném tomu, do kterého uložil vlastní matku a pak ji zabil podruhé tím, že ji navždy zakryl. Byl první, kdo ji viděl mrtvou a byl posledním, kdo ji viděl… vůbec. Ale začalo to už dřív. Malý Sionn třikrát přežil setkání se smrtí, čtyřikrát, pokud by počítal i to, když za ní přišel, bláhový a plný ambicí.
Já jsem… Díval jsem se na vlčici, která zapálila můj domov, i když ve skutečnosti nic nehořelo. Vlčice, která na mě křičela, která se smála tomu, když viděla, že jsem o ni měl starost. Vlčice, která se tvářila, že jen ona trpí, která sem přišla, aby… provedla kdo ví co. A ani se netvářila, že je jí to líto. A já jsem krvácel. V posledních měsících jsem se na to snažil nemyslet a tvářit se, že je všechno v relativním pořádku, ale nebylo. Už nikdy nebude. A možná tohle je můj nový normál.
”Ne. To teda nejsi,” řekl jsem temně a probodl ji tvrdým pohledem. ”To tě ale rozhodně neomlouvá.” Kdyby se aspoň tak nešklebila. Nemohl jsem ale. Nemohl jsem jinak, protože jsem už nemohl vůbec. Nešlo to. Tentokrát jsem se ale dokázal postavit za sebe a to jsem měl taky v úmyslu. Když naše okolí potemnělo, zaťal jsem svaly ještě silněji. ”Neříkej mi, co chci!” zařval jsem na ni vztekle. Protože nevěděla… Nevěděla. ”Nevíš nic! Nevíš vůbec nic a pak si tady nakráčíš a tváříš se, že jsi spolkla moudrost světa!” křičel jsem po ní podobným tónem jako ona. Všechny napěchované emoce se začínaly uvolňovat.
”Opravdu je to, co chceš? Řekni mi to přesně Lilac, co chceš?” zavrčel jsem na ní, protože jsem jí to nevěřil. ”Nevěřím ti ani nos mezi očima. Mluv se mnou na rovinu! Proč jsi to udělala? Proč jsi sem přišla?” křičel jsem. Křičela i ona, musel jsem hulákat, abych slyšel svůj hlas přes hukot, který byl možná z okolí, možná to ale bylo jen v mojí hlavě. Hluboce jsem zavrčel, když po mě začala vřískat, ať ji vyhodím. Chtěl jsem. V tu chvíli jsem si to tak hrozně přál, splnit jí to, co po mě chtěla. ”CO CHCEŠ, LILAC?” zařval jsem namísto toho. Všechnu srst jsem ale měl naježenou. Byl jsem připravený na všechno a pokud jsem se s ní měl porvat, budiž.