Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeden koutek úst mi cukl nahoru, když mě ujistila, že si na otročinu dá pozor. Že by si na otročinu dala pozor? Pořád jsem si nebyl jistý, nakolik je pravděpodobné, že tu zůstane. Ono by to bylo vlastně docela fajn. Byl bych rád. ”To máš asi pravdu,” pronesl jsem a zamyšleně si ji prohlédl. Když to takhle podala… Dokázal jsem to pochopit. Já tu byl, protože jsem chtěl. Nebo protože jsem musel? ”Nemusíš mít strach, zas tak přísní tu nejsme. Ale přece jenom, smečka tu od něčeho je,” podrážděně jsem si povzdechl. Spousta vlků se toulala mimo území a domů se moc nevracela. Nelíbilo se mi to.
”Když ses tam narodila, neměla jsi na tom místě rodinu?” zeptal jsem se a přišlo mi, že už opouštím od výslechového tónu, který nahrazuje tón prostě zvědavý. Upřímně mě to zajímalo. Asi jsem nedokázal vidět její stanovisko… A chtěl jsem využít její ochoty odpovídat. ”Mm,” zamručel jsem. ”Tady je rodina velká. Určitě by sis dokázala najít svoje místo,” spokojeně jsem pokývl. Vypadalo to dobře.
Z tlamy mi unikl zvuk, něco mezi zasténáním a frustrovaným zavrčením. Nic výhružného. Nelíbilo se mi, že mě manipuluje a snaží se odtáhnout z lesa. To jsem přece neměl dělat, ne? Na druhou stranu, sám jsem ji navedl na ten lov. Odevzdaně jsem svěsil hlavu. Nelíbilo se mi, že mě komanduje holka, kterou sotva znám, ale hlavně fakt, že se jí komandovat nechávám. Protože bych si mohl aspoň trochu protáhnout nohy a vytáhnout další informace. Na truc a abych jí dokázal, že tu nemá moc, jsem ji nechal na odpověď čekat. ”Dobře. Půjdu s tebou,” řekl jsem stroze a vážně. V posledních chvílích můj tón ztratil na původním chladu a to jsem se teď snažil vykompenzovat. ”Králíci budou stačit, kousek od lesa je na ně dobré místo,” řekl jsem a cítil, jak s odtažitým přístupem zase získávám pevnější půdu pod nohama. ”Je to docela blízko odsud,” ozval jsem se už za pochodu, aby mohla následovat můj hlas. Zviditelnit jsem se nehodlal.
Trochu jsem ale pookřál, když si povzdechla, že je na ni naštvaná. To jsem chápal. ”Moje… Um, Iskierka dokáže být občas trochu náročná na udržování vztahů,” pokusil jsem se ji uchlácholit, chladnost z hlasu zase vyšuměla kdo ví kam. Snažil jsem se moc nezabývat faktem, že jsem jí skoro řekl moje sestra. Šli jsme dál lesem, a když to vypadalo, že jde špatným směrem, hlasem jsem ji zase nasměroval.

→ Zelené nory

Když už se dál neptala na mou podstatu nebo pozadí, vděčně jsem si oddechl. V průběhu té podivné konverzace jsem si začal být méně a méně jistý mým rozhodnutím strašit tu… jako duch. Ušklíbl jsem se. Jednou to stejně budu muset odhalit, pokud se chystá k nám přidat. Ale ještě ne teď. ”Věřím, že mi dáš vědět, pokud se z tebe začne stávat pracovní otrok,” odpověděl jsem suše a přemýšlel, proč si zrovna takový příklad krutého zacházení. ”I když nevím, co je na zůstávání v lese tak hrozné,” zamrmlal jsem tiše pro sebe, protože to bylo to, co jsem ostatně plánoval dělat… V dohledné době. To, že to někomu přišlo až tak nezvladatelné, mě trochu zarazilo.
”Ah, chápu,” zalhal jsem. Nechápal. Dokázal jsem si perfektně představit zbytek svého života v tohle lese a byl bych úplně spokojený. Nic by mi nechybělo. Asi. Snad? ”Takže nuda?” zeptal jsem se jakoby mimochodem. Co když bude potřebovat vyletět i z našeho hnízda? Donutí ji nuda udělat i něco dalšího? ”Rodina, že?” zeptal jsem se a na chvíli měl pocit, že jí vlastně trochu rozumím. Bý bez kohokoliv, koho znám… Nelíbilo se mi na to i jen myslet. Ne že bych tu svoje milované neztrácel…
”Možná,” zopakoval jsem po ní sarkasticky. Už jen podle toho širokého úsměvu jsem si dokázal odvodit pravdu. Tiše jsem si povzdechl. Chtěl jsem se nechat zlákat na krátkou loveckou výpravu s cizí vlčicí, která si myslela, že jsem nehmotný duch? Popravdě? Asi docela chtěl. Pokud jsem odhlédl od toho všeho strachu, že se něco stane, od povinností, které mě tu pořád čekaly, a od nedůvěřivosti k dotyčné. Které jsem ale před chvílí řekl, že jí věřím, že od ní žádnou zákeřnou vraždu nečekám. ”Nemáš ani tušení, co všechno se tu děje. Nejradši bych se rozdělil na pět kusů, abych měl všechno pod dohledem,” zamrmlal jsem nespokojeně.
V něčem ale měla pravdu. ”Možná bych na tebe ale mohl dohlédnout…” povzdechl jsem si po chvíli zvažování. ”Nějaká preference, co bys chtěla lovit?” zeptal jsem se odevzdaně, ale ani slovem se nezmínil, jestli jí lovit pomůžu nebo ne. Musel bych nejdřív vymyslet, co s neviditelným tělem. Jestli zviditelnit nebo ne.
”Slyšela. Určitě slyšela,” skočil jsem jí trochu křečovitě do řeči. Aby náhodou znova nezavyla. Když už jsme se teda chystali na tu výpravu, to poslední, co by mi scházelo, byla mladší sestra. Odkašlal jsem si. ”Když jsi vyla poprvé, byl jsem hned vedle ní,” vysvětlil jsem situaci. ”Takže máš pravdu, trochu o tvém prohlášení pochybuju.”

Otevřel jsem tlamu, abych jí odpověděl, načež ji hned zavřel. Asi jsem si docela naběhl. Z předstírání, že jsem duch se stalo něco, co… Jsem v téhle chvíli musel vyloženě potvrdit nebo vyvrátit. Pokud by ale chtěla vědět, co teda jsem, když ne duch, co jiného bych jí měl říct, než pravdu? Že jsem prostě jen vlk, který skryl svoje tělo a celou dobu ji tu prakticky obelhává? Potřásl jsem hlavou. Takhle ne. Jen jsem chránil smečku a tohle byl jen další způsob. To, že Iška nepřišla hned, takže se naše konverzace protáhla, nebyla moje chyba. ”Každý den se můžeš naučit něco nového,” odpověděl jsem suše. ”Často věci nejsou takové, jaké se zdají. Zdání klame. Slova klamou,” odpověděl jsem nakonec záhadně a upřímně? Byl jsem na sebe docela hrdý. A taky jsem nečekal, že mě tyhle hlouposti budou docela bavit.
”Co si pod krutými pravidly kromě zákazu opuštění lesa představuješ?” zeptal jsem se zvědavě. Jen tak… Pro představu. Co považovala za kruté. Jestli by to kruté nemohlo být užitečné. ”Mmmm, to věřím. Na cestách moc vlků asi nepotkáš,” souhlasně jsem zamručel. Ne že bych tulácký život znal. Ale bylo dobré vědět, že pro ni nebyl úplně vyhovující. ”Proč jsi odešla z předchozí smečky?” zeptal jsem se zvědavě. Znělo to, že jí chyběla. Představa, že bychom někomu osamělému dali domov… Líbilo se mi to. Hřálo mě z toho v hrudi. Jen ten domov ještě pořádně vystavět, povzdechl jsem si v duchu těžce.
”Divila by ses, co je pravděpodobné a co ne,” vydechl jsem přiškrceně. To, že tu nedávno hořelo, ač jen iluzorně, jsem nezmiňoval. Nebyl jsem si jistý, nakolik jsou tyhle události obvyklé. Jak často v jiných smečkách umírají vlci? Z dětství jsem se na takové věci nepamatoval. Na druhou stranu, než mi byl rok, umřel jsem skoro třikrát. Třeba se smůla lepila na paty jen mně. ”Snažíš se mě přesvědčit, abych šel s tebou?” zeptal jsem se jí nedůvěřivě, když začala mluvit o preferencích. Byla pravda, že bych si mohl prohlédnout její techniku a odhodlání. A možná… Nemesis byl přece taky beta, nemusel jsem se tolik bát zmizet z lesa na kratičkou chvíli, ne? Nemesis je ale taky beta, která to vůbec nezvládá, připomněl jsem si svůj slib, že brášku nebudu zatěžovat.
Odfrkl jsem si. ”Víš, jak to funguje u nás? Třeba tě jen zkouším, a když tě uznám jako vhodnou adeptku, rozhodnutí padne na někoho z vedení,” odpověděl jsem, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem a ona byla bláhová, že o tom nevěděla. ”Beztak, pořád jsme ještě nevyřešili tvoje tvrzení, že jsi kamarádka Iskierky, ale ta tu ještě pořád není,” dodal jsem zlomyslně.

Byl jsem z té celé situace trochu zaražený. Jak jsme se sem vlastně dostali? Nemohl jsem se jí na to ale jen tak zeptat, že. Měl jsem pocit, že jsem jí pořádně naběhl, protože nechat se zatáhnout k takovému tématu bylo… Divné. Teď už to ale nešlo vzít zpátky a navíc, sama svoje pozadí nabídla, že se bude strkat do malých děr. Proboha, vydechl jsem zhrozeně, sám ze sebe a tak nějak ze všeho. ”Předpokládala jsi špatně,” odtušil jsem, naprosto klidně. ”Tělo náhodou mám,” dodal jsem, trochu uraženě. Že si vůbec myslela, že tu jen tak poletuju, jako hlas… Bože, to je hrozně bizarní situace. Proč jsem se rozhodl být neviditelný? Ach ano, abych ji vyděsil. To se fakt povedlo. ”Prostě to vím,” odsekl jsem, už trochu vykolejeně.
Byl jsem vděčný, když jsme se o tom konečně přestali bavit. Vypadala, že to vážně zvažuje. A já… Dokázal jsem si ji tu v lese představit. Jako kamarádku, jako někoho, kdo pro les dělá dobro. ”Tak samozřejmě úplně pořád tu nebudeš muset sedět,” protočil jsem oči v sloup, než jsem si uvědomil, že mě vlastně nevidí. ”Nejsme vězení, ale smečka. Jenom aby ses většinu roku nemotala jinde, ale taky přiložila tlapu k dílu. Smečka je tu od toho, aby se v ní vlci znali a vzájemně si pomáhali,” odpověděl jsem a ve svém hlase zaslechl trpkost. To by sedělo.
”Hm. Spíš mám dojem, že pokud se odtud hnu, do pár minut les vzplane plamenem a ani nestihnu doběhnout zpátky, abych si posbíral svoje věci,” zabručel jsem podrážděně a sjel kyselým pohledem nejbližší stromy, jako kdyby snad mohly za to, že byly podpalitelné. Bylo to ale ubíjející? I když jsem ve skutečnosti nebyl duchem, v lese jsem se snažil zůstávat co nejvíc. ”Ale je to můj domov. A vždy tu jsou i další vlci, které mám na starosti,” odpověděl jsem zamyšleně a možná až moc upřímně. Na to, že jsem se snažil o sobě prozradit minimum a jaksi jsem ji stále nechával v přesvědčení, že jsem jen duch lesa, bez těla. Které jsem už teda taky přiznal.
Těžké ticho, které mezi námi zavládlo, na mě nějak dolehlo. Už se tolik neculila a já si ji jen mlčky prohlížel, s pocitem, že mě zase všechno brzy rozdrtí. A bude ze mě placka. ”To máš asi pravdu,” ozval jsem se po notné chvíli, tichým a jemným hlasem. ”Věřím ti,” hlesl jsem ještě tišeji, až to možná ani neslyšela. Nevypadala jako zlý vlk, ale… To skoro nikdo. Yeter nevypadal jako zlý vlk. Prala se ve mně touha na ni nesvalovat vinu někoho jiného a opatrnost, které jsem měl najednou až moc. Ale on to byl spíš strach. Z opuštění. Ze zrady.
”Ano. Lov,” probudil jsem se z brouzdání myšlenkami. ”Jistě,” odkašlal jsem si. ”Máš nějakou preferenci?”

Přivřel jsem oči, když se začala… Vykroucet. Asi se to nedalo jinak nazvat. ”To je dobře, že to zvládáš,” zamručel jsem nepřítomně. Chtěl jsem si rýpnout, že si najednou není až tak jistá, ale zase, máma mi oznámila, že budu smečkový lovec ještě dřív, než jsem vůbec na smečkovém lovu byl. Takže v téhle chvíli měla nad mým mladším já výhodu. Zhluboka jsem se nadechl.
Chtěl jsem pokračovat v rozebírání lovu, ale nějak se mi povedlo zabřednout do debaty o zadcích. Odfrkl jsem si. ”To, že něco nevidíš, neznamená, že není,” odsekl jsem ublíženě. Reálně jsem uvažoval, že se v té chvíli zviditelním, nebo aspoň zadek. Jak by reagovala na levitující vlčí pozadí? Určitě by mě do něj kousla.”Na žádný zadek jsem se ti nedíval,” zavrčel jsem na ní. ”Pokud se ti na něm sedí dobře, tak gratuluju. Jen když ho nabízíš na lezení o dírách, musíš očekávat doprovodné otázky,” říkal jsem jí naprosto vážně, tónem alfy, ale v duchu jsem si už nadával, co to ze sebe vypouštím. Potřásl jsem hlavou. Soustřeď se, tohle není místo na debatu o vlčích zadcích!
Když se na chvíli celá rozzářila při připuštění, že by možná do smečky mohla být přijata, koutky mi trochu cukly nahoru. ”Pokud o to opravdu stojíš, jsi ochotná se zapojit do života smečky a netrávit většinu času mimo ní…” odpověděl jsem dost přívětivým tónem, narozdíl od zbytku naší konverzace. ”Schopní vlci by se v Asgaaru hodili. A pokud tu máš už kamarádku,” přiznal jsem jí. Sobě jsem zase přiznal fakt, že nabídku reálně zvažuju.
A vlastně… Poslat ji něco ulovit nebyl až tak špatný nápad. Hlavně když to sama navrhovala. Tak bychom mohli aspoň zabít trochu času, když se zjevně sestře dorazit nechtělo. ”Říkáš, že klidně něco půjdeš ulovit?” chytnul jsem se toho. ”Mohl bych tu počkat. Víš co… Duch lesa nemůže opustit les,” zažertoval jsem, ale tón zůstal víceméně vážný.
Sklouznutí konverzace k Yeterovi a… Fiérovi nebyla rozhodně příjemná změna. Tělem mi zase začala cestovat nepříjemná křeč. Roztřeseně jsem se nadechl. ”To můžeš říkat teď. Ale za pár let? Kdo ví,” odpověděl jsem temně, než jsem se zarazil. Chtěl jsem ji vyděsit? Vyhnat? Když jsem odhlédl od faktu, že možná ji sestra nechtěla vidět, tak by asi nebyla nadšená, kdybych jí vyhnal kamarádku. Asi by mě nazvala něčím horším než jen blbečkem a pitomcem. Odkašlal jsem si. ”Ale třeba ne. Byla to spíš jen obecná poznámka na to, jak se vlci mění, ne konkrétně na tebe,” snažil jsem se zachránit situaci, ale pořád jsem se cítil zrthle, v myšlenkách zase uvězněný při té chvíli, kdy jsem viděl Fiérovo mrtvé tělo. A mámino.

Zamyšleně jsem se podrbal na uchu, zatímco jsem si ji prohlížel. To se opravdu až tak usilovně snažím zbavit pozice lovce? Už jsem se do toho snažil navést Alexeie, a jakmile se o tom zmínila Sinéad, zase jsem zpozorněl. ”Takže lov?” nadhodil jsem, abych z ní vytáhl víc informací. Začal jsem taky přemýšlet, jestli bych se jí už neměl ukázat. Když jsme začali probírat vchod do smečky a ne případné zneškodnění vetřelce. Kde vězíš, Iski? zasténal jsem v duchu. Nebyl jsem si jistý, jestli tuhle debatu vedu, protože chci, nebo zabíjím čas. Chci ji do smečky?
Pravda byla, že jsem asi chtěl. Pokud samozřejmě nelhala a s Iškou byly takové kamarádky. Nemesis tu už měl Alastora, Iskierka zase Sinéad… Pomohlo by se jim tu cítit příjemně. Mohli bychom začít budovat pořádnou rodinu a smečku. Z té představy se mi začalo šířit hrudí příjemné teplo. Pořád jsem očekával příchod sestry, aby vyjádřila svůj názor, ale začínal jsem být nalomený.
Z toho jejího jazyka jsem skoro dostal tik do oka. Odfrkl jsem si a tenhle zvuk byl naštěstí slyšet. ”Nevím, podle čeho usuzuješ, že pozadí nemám. Na tom tvém je ale sotva něco k závidění,” odpověděl jsem jí ublíženě povýšeným tónem. To ještě tak. Urážet můj zadek. Malý hlásek mi říkal, že jsem si to zasloužil, po kecech a okukování toho jejího, ale rychle jsem ho utišil.
”Šlo by to?” zopakoval jsem její otázku. ”Co já vím? Asi šlo, takhle přijímání do smečky obvykle funguje. Mám tě ještě poslat na pláně něco ulovit? Mohla bys ulovit třeba nějakou srnu,” odpověděl jsem jí sarkasticky. Na druhou stranu, jeden nebo dva zajíci by nemuseli být až takový problém. ”S tou lítostí bych ale ještě verdikt nevynášel,” zamručel jsem temně, v myšlenkách u mrtvého Yetera. Otřásla mnou vlna vzteku a dalších silných emocí, které jsem nedokázal pojmenovat. ”Lítost se může objevit i po letech, kdy se konečně ukáže, jaký dotyčný opravdu je,” z krku mi vyšlo hrdelní zavrčení.

Ve chvíli, kdy se přestala tak moc šklebit a začala odpovídat vážněji, jsem si uvědomil, že zase vedu podobnou konverzaci jako uprostřed zimy s Alexeiem. Snad se ve smečce zabydlel, zadoufal jsem. Nechtěl bych, aby můj první “projekt” projel. Teď jsem se ale zaměřil znova na vlčici přede mnou. S překvapením jsem si uvědomil, že to reálně zvažuju. Že bych jí místo v smečce nabídnul. Není smečka už dost velká? Ale co bylo až moc velká?
Mohla být ale zhruba někde kolem mého věku a takových vlků tu moc nebylo. Vlastně, kromě mojí rodiny nikdo. A ještě Alastor. Nevěděl jsem, jestli ho do rodiny taky počítám. Nepříjemně mě bodlo u srdce, když jsem si uvědomil, že ji porovnávám s Lilac. Polkl jsem. To jsem neměl v úmyslu. Ale měla prořízlou pusu, podobně jako ona, nejspíš ještě víc. A někdo takový by mohl přinést novou energii. Jak poznat, kdo se hodí a kdo ne? Rodiče v tom ale zjevně taky nebyli perfektní.
”Schopný lovec by se nám hodil, to je pravda,” prohodil jsem trochu smířlivějším tónem. ”Průzkum… To možná taky,” protáhl jsem, a protože nemohla vidět, jsem si dovolil natáhnout hlavu k jejímu pozadí a prohlédnout si ho. ”Neřekl bych, že tvoje pozadí je nějak zvlášť malé,” pronesl jsem sarkasticky s lehounkým náznakem vtipu v hlasu.

”Mmmmm,” zamručel jsem, ne zrovna spokojeným tónem, když mi oznámila, že tu bude čekat tak dlouho, jak to bude nutné. Popravdě, když oznámila, že je Iskierčina kamarádka, čekal jsem, že se moje mladší sestra přiřítí jako ohnivá střela. Nestalo se snad něco tam? Nervózně jsem střelil pohledem směrem do lesa a litoval, že pomocí kamenů nedokážu přesunout i svoji mysl na chvíli k nim. Tady u Sinéad jsem se začínal cítit jako hlídací pes. Nejradši bych ji vykopl za les, šel vyzvednout sestru a dotáhl ji sem za kůži na krku, aby si to s kamarádkou vyřídila, ale když už jsem začal tu šarádu s duchem lesa…
”Hmmmm, jistě,” zamručel jsem a podrážděně švihl ocasem. Opravdu jsem nečekal, že se tak vypeču. Kromě toho, začínal jsem se už docela nudit. Z jejího strašení jsem něměl takové potěšení, jaké bych čekal, nebo aspoň jaké jsem měl ze začátku. Rychle to omrzelo a teď jsem tu jen trapně postával, neviditelný, označený za ducha lesa, hlas bez těla, a vůbec se necítil jako součást vedení smečky, který by měl vyvolávat respekt. A divíš se, když se za vlky plížíš schovaný? Náhlé odkrytí by ale bylo mnohem trapnější.
Byl jsem rád, když jsme nahodili další téma. ”Úplná příkladná ukázka schopnosti a zručnosti,” okomentoval jsem suše její tlapinky. ”Fackovat dokážu i sám,” zahučel jsem tiše pro sebe. ”Mají i nějaké další užitečnější využití?” zeptal jsem se o něco hlasitěji.

Jak jsem ji obcházel, pořád vytáčela hlavu jako sova, až to bylo skoro komické. Co bych dělal, kdyby se na mě vrhla? přepadla mě náhlá myšlenka, kterou jsem zatlačil dozadu. Byl jsem větší i silnější než ona, zvládl bych to, kdyby na to přišlo. ”Samozřejmě,” pokývl jsem, v hlase skoro něco jako pobavení. Snažil jsem se moc nezabývat faktem, že se v poslední době cítím nejlíp, když nejsem vidět. Musel jsem se ale trochu držet, abych svému představení nepřidával až moc dramatičnosti. Nechtěl jsem ji pobavit, chtěl jsem nad ní mít výhodu.
”Někoho čekáš?” zeptal jsem se, v hlase zvědavá lhostejnost. Bylo mi teda jasné, koho by ráda viděla, ale chtěl jsem ji zkusit trochu dál provokovat, kam se až dostaneme. Kdo ví, kde se to ve mě bralo. Celou dobu se nervózně ošívala a asi jsem se jí ani nedivil. Kdybych si myslel, že kolem mě chodí duch lesa, asi bych si taky nebyl úplně jistý. Sinéadiny pohledy ale měly pravdu. Kde byla? ”Jsi si jistá, že je to tvoje kamarádka, když se ještě pořád neukázala?” rýpnul jsem si, ale sám jsem o tom začínal trochu pochybovat. Došel jsem k nejbližšímu kameni a přiložil k němu ucho. Iskierka se od Nemesise, Alastora a vlčat nevzdálila. Střelil jsem znova pohledem po šedohnědé vlčici. ”Protože se opravdu nezdá, že by se sem nějak hnala,” zamyšleně jsem pronesl a mávl ocasem. Nelhala? Třeba ji jen potkala a sestra se na ni ani nepamatuje.
”Hm,” zamručel jsem, když si nebyla jistá, jestli hledá místo ve smečce. Snaží se využít Iskierku jako důvod proč se přidat, i když se tak moc neznají? přemítal jsem. Po její odpovědi jsem byl nějakou dobu ticho. Nebyl jsem si jistý, jestli mě její řeči o hezkém lese nějak ohromily. Asgaar jsem miloval. Byl to můj domov, ale asi bych neřekl, že je to nejkrásnější les, v jakém jsem kdy byl. ”Schopné tlapky se hodí vždy,” řekl jsem nakonec zamyšleně. ”Jsou ty tvoje schopné?” položil jsem nevinnou otázku, ve které byl trochu cítit hrot. A tichá výzva.

Mírně jsem vycenil zuby, když jenom přiznala, že by strach mít měla, ale zcela zjevně nemá. Snažil jsem se tvářit, že mě to neštve. Že jsem nečekal vyděšeného vlka, který se mě bude bát a v ideálním případě zmizí co nejrychleji z území. Cizinci se mi tu nelíbili.
Nakrčil jsem nos. ”Možná mají,” neochotně jsem přiznal. ”Ale nevím, proč bych ti ho měl říkat,” zamručel jsem a znova ji začal obcházet, zdálo se mi, že už jsem na jednom místě až moc dlouho. ”Nejsem tu, abych se s tebou kamarádil,” zamrmlal jsem nevlídně a sledoval, jak se tváří, když jsme znovu začali mluvit o Iskierce. Išce.
Pocit, že lezu sestře do soukromí začínal být čím dál tím silnější, až jsem se musel zakousnout do jazyka, abych se udržel od ptaní na další detaily. Pokud byly opravdu kamarádky, mohl jsem čekat, že se tu za chvíli objeví, moje malé divadýlko bude odhalené a zjistí, že jsem zpovídal její kamarádku. Když jsem předstíral, že jsem duch lesa. Dokázal jsem si představit, jak moc by z toho byla nadšená, asi by nezůstalo jen u jisker na kožichu. Tiše jsem si povzdechl. Nedařilo se mi to, jak jsem chtěl.
Nejdřív jsem se cítil nad věcí, ale teď jsem se tu handrkoval s cizí vlčicí o hloupostech a hrál si na hlas bez těla. Měl bych začít dělat důležitější věci, přemýšlel jsem pochmurně. Co ty důležitější věci byly, jsem si jistý nebyl, ale určitě by se něco našlo. Kdo ví, co dělá ta skupina uprostřed lesa. Měl jsem víc vyzvídat, co se mezi nimi stalo, vyčítal jsem si a doufal, že momentálně neprobíhá řežba sourozenců.
Z přemýšlení mě vytrhla Sinéadina otázka. ”Hm, připojit?” překvapeně jsem se zeptal. Jistě, pokud by se chtěl někdo připojit, asi bych ho vyhánět neměl, ne? Hlavně když je to Iskierčina kamarádka. Kamarádi byli fajn. S kamarády vlk nebyl sám. ”Copak, čistě teoreticky se chceš připojit?” zeptal jsem se, v hlase kapka posměšnosti.

”Mmm,” zamručel jsem souhlasně. ”Bát by ses ale měla,” podotkl jsem a jemně jí fouknul za ucho. Zase jsem se rychle stáhnul, a díky tomu, že jsem se nemusel starat o hlasitost nohou, to šlo vcelku snadno. Ani jsem si nechtěl přiznávat, že jsem si to docela užíval. To, jak nevěděla, kde jsem a říkala mi duchu… Připomnělo mi to chvíli, kdy jsem sipodobně neviditelný povídal s tím červeným vlkem.
”Tvoje duše mě nezajímá,” odsekl jsem a nespokojeně zamával ocasem. ”Jako kdybych mohl něčemu takovému věřit. Radši bych se přesvědčil sám, díky za nic,” odpověděl jsem a do tónu se mi vecpala kapka uražení. To zase ale zmizelo, když se začala vztekat kvůli šišce.
”To jenom preventivně,” odvětil jsem samolibě a zacvakal zuby. K mému zklamání ale i tenhle zvuk byl pohlcený magií. Škoda. ”Ještě jsem tě nezmlátil, nemusíš přehánět,” převrátil jsem oči v sloup. ”Zmlátím tě, pokud mi přijde, že děláš něco, co se mi nelíbí,” řekl jsem a liboval si v moci, kterou mi to prohlášení dávalo. Mohl jsem někoho zbít, pokud dělal něco nevhodného. Protože jsem na to měl právo. Dávalo mi to trochu poci zadostiučinení, hlavně po tom, co se stalo předtím… Trochu spravedlnosti do světa.
”Těší mě, Sinéad,” vyslovil jsem to zvláštní jméno, které mi zanechalo podivnou chuť na jazyku. Nebyl jsem přece nevychovaný barbar. ”O čem bys s ní chtěla mluvit?” vyzvídal jsem dál a zatlačil myšlenku, že začínám být jen vlezlý bratr a ne ochránce smečky. ”Do lesa tě dál pustit nemůžu. Cizincům je vstup přísně zakázán. Můžeš na ni počkat tady, ale dál do lesa ani krok,” hlas mi varovně zhrubl. Už jsem se aspoň přestal podvědomě ježit.

”Tvoje zaječení na začátku vypovídá o něčem jiném,” podotkl jsem, abych ji trochu vyvedl z míry. Aspoň trochu. Hrozně se chvástala a vůbec neprojevovala patřičnou pokoru, když byla na cizím území. ”Tenhle duch tu ale není pro tvou zábavu. Hlídám, aby se do lesa nedostal někdo, kdo by neměl,” odpověděl jsem jí se zavrčením. Aby si nemyslela, že si může jen tak vyskakovat.
I to, jak reagovala na kámen, nevypovídalo o strachu. Zamračil jsem se a zmlkl. Namísto mluvení jsem se začal soustředit na šišku nad ní. Oddělila se od stromu, a když byla přímo nad místem dopadu, pustil jsem ji. Narazila jí přímo do hlavy s hlasitým zvukem, který mi mírně nadzvedl koutky. Ale jen pro to, že mě nikdo nemohl vidět. ”Mmmm, ano, boží,” přesladce jsem zabroukal, švihl ocasem a přesunul se zase na další místo.
”Protože tohle je les smečky, do které, pokud vím, nepatříš, takže je mou povinností dohlédnout, abys tu nic neprovedla. A aby ses co nejrychleji pakovala pryč,” odpověděl jsem jí beze špetky přátelskosti v hlase. ”Tak Iskierka,” řekl jsem skoro neslyšně.
Ale byly kamarádky. Malou sestřičku jsem pořádně neviděl od léta abyl jsem rád, že si mezitím našla nějaké přátele, i když byli tak neurvalí jako tahle. I když podle toho, jak se vyjadřovala ona, asi se k sobě docela hodily.”Nemusíš se bát. Je v pořádku,” řekl jsem po chvíli o něco méně nepřátelsky. ”Jak se jmenuješ ty?”

Věděl jsem, že vlčici vylekám, taky to byl můj záměr. Pro to jsem k ní přišel docela blízko. Nečekal jsem ale, že tak zaječí. Překvapeně jsem sebou neelegantně trhl a byl rád, že nejsem vidět. Oklepal jsem se a udělal několik kroků dozadu, abych se trochu uklidnil. Cítil jsem se trochu hloupě, že se lekám jako malý kluk. Když vydala druhé ”voou”, už jsem byl docela klidný a lehce pobavený.
”Ty jsi ale zjevně neutekla,” odtušil jsem suše a vstal. Aktuálně jsem byl neskutečně vděčný, že kromě hlasu mě není vůbec slyšet. Zastavil jsem kousek za ní, tentokrát ale v dostatečné vzdálenosti, kdyby… Něco. Magií jsem se natáhl pro kámen, který ležel před ní, zhruba tam, kde jsem byl předtím. Kamínek se zvedl do výšky jejích očí a tam se zastavil. Zvědavě jsem pozoroval její reakci a snažil se moc nezabývat tím, jak mě to bavilo. ”Ale to neznamená, že ti nemůžu nic udělat,” ozval jsem se, stále za jejími zády. Kámen v té chvíli upadl na zem.
Znova jsem se zvedl, když začala mluvit, co tu dělá. Zastříhal jsem ušima. Takže sestřina kamarádka? Moje nevraživost trochu polevila. Ale ne o moc. Pořád jsem netušil, kdo to vůbec je. ”Jiskra,” promluvil jsem, když jsem byl vedle ní, docela blízko. Pro jistotu jsem zase zrychlil, aby do mě zase nevrazila. ”Nemyslím, že tu bydlí někdo jako Jiskra. Co po ní chceš?” zeptal jsem se a znovu si ji pořádněji prohlédl. Jestli třeba nepoznám nebezpečí jen tak, z několika pohledů.

Mlčky jsem sledoval slovní výměnu mladších sourozenců a chvíli přemýšlel, co je ten pocit, co cítím. Nedalo by se říct, že by byl vyloženě pozitivní, ale i tak to byl pokrok. Už jen to, jak se Iskierka chovala k malému vlčemi, bylo… Zvláštní, ale příjemné. Byl jsem rád, že jí pomohla. Vidíš, mami? Malým vlčatům se má pomáhat, asi poprvé jsem ji v duchu oslovil. Pokud jsem nepočítal výčitky. Ah, tak to bude ten pocit. Poprvé za dlouhou dobu jsem dostal dojem, že možná, jednou, někdy, věci můžou být relativně v pořádku. Už nikdy ne dobře, nikdy ne tak, jak byly, ale možná to zvládneme Společně.
”Ahoj,” pozdravil jsem to hnědé vlče, Eule, ale že bych ze sebe dokázal dostat něco milejšího a přátelštějšího, se říct nedalo. Nevadí. Otočil jsem se radši na sestru, která po překvapivě rychlé změně nálady velmi okatě lhala. Zamračil jsem se na ni. ”Jasně a mě ze zadku rostou tři ocasy,” zamručel jsem. ”Jestli se začnete hádat, přilepím vás k sobě, dokud si to nevyříkáte,” oznámil jsem jim naprosto vážně. ”Nepotřebujeme mít další hádky mezi sourozenci,” zamrmlal jsem už tišeji, spíš pro sebe, ale asi ne dostatečně potichu na to, aby to neslyšeli.
Když jsme došli k hnědému vlkovi s zelenými odznaky a malým vlčetem, zkoumavě jsem si je prohlížel. Nejen jeho jméno, ale i vzhled byl vágně povědomý, ani za nic jsem si nemohl vzpomenout, odkud ho znám. ”Ty musíš být Alastor,” řekl jsem bezbarvým hlasem, do kterého jsem sklouzával, když jsem vyřizoval smečkové záležitosti. Ne že bych to někdy přiznal nahlas, ale přišel mi takový… Alfovský. Pomáhal mi se cítit bezpečně ve své pozici.
V té chvíli se ale ozvalo další zavytí. Měl jsem co dělat, abych sebou netrhnul - a v zápětí nezasténal. Nechtěl jsem od rodiny odcházet, hlavně, když tu byli oba sourozenci a Nemesisův partner, ale z představy, že bych na území nechal cizince co i jen minutku samotného, se mi stavěly chlupy na zádech do pozoru. ”Omlouvám se, za chvíli jsem zpátky,” potřásl jsem hlavou a bez jakýchkoliv dalších řečí se rozeběhl za tím hlasem.
//Žanda
Cestou jsem se intenzivně snažil přesvědčit, že zběsile bijící srdce není ze strachu. Rozhodně ne. Měl jsem to tu přece na povel a zvládal jsem to. (Nezvládal. Věděl jsem to. Ale rád bych si přál, aby to nebyla pravda.) Zhluboka jsem se nadechl. Od kdy jsem měl takový strach z cizinců? Ne, na to jsem si odpovídat nemusel. Z náhlého popudu jsem se rozhodl sáhnout po svojí magii a kompletně se zneviditelnit. Tak. To bylo lepší. Byl jsem vděčný, že společně s mým tělem zmizely i všechny zvuky, které udělaly moje tlapy. Takhle jsem došel zbytek cesty, až jsem uviděl vlčici. Sedící. Dobře.
Chvíli jsem ji probodával pohledem, neviděný, ale nezdálo se, že by se chystala na něco dalšího. ”Co tu chceš?” zeptal jsem se do ticha, stále zahalený v magii neviditelnosti. Neměl jsem důvod na ni být milý. Kdyby to šlo, vztyčím kolem lesa velkou zeď. Nikdo nebude moc dovnitř ani ven.

Překvapeně a trochu nedůvěřivě jsem naklonil hlavu na stranu. ”Spadla z nebe,” zopakoval jsem po sestře a podíval se na vlče, které ale neodpovídalo. Přišlo mi to jako trochu přitažené za vlasy, ale co jsem o tom věděl. Pokud můžeme proskakovat portálem… Bratr měl taky ale další překvapení v rukávu. Co se tu rojí tolik vlčat? Ucho mi cuklo při jméně Alastor. Přišlo mi povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem ho slyšel.
Lehce jsem zavrtěl hlavou. ”Nevrátí,” zamrmlal jsem. Máma se ještě nikdy pro tahle vlčata nevrátila. Když tu už zůstala, bylo to natrvalo. Dokud se nerozhodla zapálit les a teatrálně oznámit, že všechny nesnáší a odchází. ”Ale pokud ano, tak se do té doby o ně smečka postará,” řekl jsem hlasitěji hlubším tónem, který se objevoval ve chvílích, kdy jsem přecházel do stavu alfa. ”Je tu ještě jedno vlče, už trochu větší, Parsifal,” podíval jsem se při rom na sestru poměrně příjemným pohledem, až na koutky, které zůstaly viset. Nešlo je zvednout. Iskierka se už ale s Parsim potkala a pokud jsem si dobře vzpomínal, brala ho na výlet. ”Je skoro celý bílý, jestli jste se už potkali,” otočil jsem se zase na bratra.
U komentáře k měsíci na krku, se mi ale koutky úst mírně nadzvedly. ”Díky,” řekl jsem upřímně. ”Tobě to taky sluší,” hlesl jsem přes knedlík v krku. Myslel jsem to ale vážně. Kdy se stalo, že tak vyrostli? Oba. Už z nich byli dospělí vlci a každý tak odlišný, od vlčátek, se kterými jsem šel ven před jeskyni si hrát. ”Ty taky nevypadáš špatně,” mrknul jsem na brášku a na chvíli se cítil vlastně docela dobře. Se sourozenci, které jsem měl rád.
Příjemné pocity ale zas tak moc dlouho nevydržely, když po sobě začali ti dva metat blesky. Malý úsměv mi opadl a začal jsem se mračit. ”Co se mezi vámi stalo?” zeptal jsem se přímo a přejel pohledem z jednoho na druhého. Jen ne další sourozenecká hádka, prosím.