Gallirea - Příspěvky uživatele

V aktuální chvíli jsem nepotřeboval mluvit. Možná by mi to přišlo zvláštní, kdybych se nad tím nějak víc zamyslel. Dřív jsem měl potřebu povídat pořád. Být neustále středem pozornosti, protože to bylo to, na co jsem byl zvyklý. Ale teď jsem se vůbec necítil na to, abych se rozpovídal. Stačilo mi jen s docela příjemným pocitem sledovat, jak se ty dvě zdraví. Bylo to… Hřejivé. Už jsem nemusel pochybovat, že se vidí rády, ale zase se ve mně probudila mírná zvědavost. Nechtěl jsem vyzvídat, ale zajímalo mě, jak se poznaly a možná trocho pochopit, jak vzniká tak široký úsměv na tváří obou, když se znova potkají. Přišlo mi, že já nic takového neměl. Nebo alespoň ne teď.
Potřásl jsem hlavou, abych nemyslel na tak nepříjemné věci. Byl jsem tu teď se svou malou sestřičkou a její kamarádkou která… Byla vlastně docela fajn. Možná trochu moc ulítlá, ale jak jsem si říkal už předtím… Kdybychom se potkali, když jsem byl mladší, dost možná bychom byli dobří kamarádi. Takže kolem a kolem jsem proti ní vlastně pořádně nic neměl.
A Iška zářila. Jinak se to popsat nedalo. ”Oh, bože,” hekl jsem trošku moc dramaticky, když se na mě vrhly obě. ”Trochu respektu výše postavenému vlkovi, prosím,” naoko zamračeně jsem jim pohrozil. Ale ani jsem se moc nesnažil skrýt vcelku spokojený výraz. ”To ne. Právě jsi nadosmrti upsala svou duši téhle smečce. Už není úniku,” odpověděl jsem Žanetě podobně rýpavě, ale k tomu jsem se ještě přidal vyceněné zuby. Všechno ale pořád v přátelském duchu.
Z téhle tulivé nálady mě vytrhl Parsiho hlas. Několik vteřin mi trvalo pochopit, proč jsem okamžitě ztuhl. Fiér, uvědomil jsem si. Byl u toho. Fiérova smrt nebyla nic, co by mělo mladé vlče vidět. I když jsme se poprvé potkali nad máminou mrtvolou, při té vzpomínce jsem se otřásl a po obličeji mi proběhl stín, než jsem se ovládl. Iška a Sinéad tu pořád byly a nemusel jsem je tím zatěžovat. ”Parsi,” zavolal jsem na něj na pozdrav a zkoumavě si ho prohlédl. Nevypadal moc otřeseně. Ale kdo ví, co se stalo mezi tím. ”Jsi v pořádku?” zeptal jsem se pro jistotu, ale tušil jsem, že i kdyby nebyl, neřekne mi to.

”Ale,” trochu překvapeně jsem vydechl. To, že tu někdo žil, odešel pryč, aby se sem vrátila dcera… Přišlo mi to zajímavé. ”To asi potom nežil v Asgaaru. Tady je nepříjemných zvířat spousta,” prohodil jsem a umínil si, že ji ještě musím vyzpovídat, ale někdy jindy, když nebudeme probírat její přijetí. A taky takovým způsobem, abych nevypadal, že o životě mimo Gallireu (a Asgaar) vlastně nic pořádného nevím.
Bylo to ale příjemné. Povídat si s ní. Cítil jsem, jak se mi proti mojí vůli nadzvedává koutek úst. ”Však jsem říkal, že stačí říct a můžeš být alfou celého lesa,” řekl jsem podobným tónem jako ona. To už se ale k nám řítila moje mladší sestřička a velmi rychle rozptýlila zbytek pochyb o jejím příběhu. Kdo jsem taky byl, abych se snažil odhadnout, co si myslí ta šedá neřízená střela?
Pozoroval jsem je se spokojeným výrazem a na obě hodil nevinný pohled. Na Sinéad, když zjistila, proč je Iskierka moje a na Išku, když se celá rozzářila při zmínce o nové člence. ”Nakráčela si sem do lesa, jako kdyby jí patřil, tak co jsem měl dělat,” pousmál jsem se na mladší sestřičku. Nahlas jsem už ale neřekl, že kromě svých vlastních kvalit byla taky dobrou zárukou, že Iskierka nebude přemýšlet o odchodu ze smečky. Věděl jsem, že o tom přemýšlel Nemesis, ten tu ale už měl partnera, snad nastálo. Nehodlal jsem dopustit, aby se za půl roku, rok, opakovalo to stejné jako s Lilac. Tentokrát by ale les hořel doopravdy, pomyslel jsem si, když jsem ty dvě porovnal. Pevně jsem věřil, že přivedením další rudooké nedělám chybu, ale správný tah. Už nikdo z rodiny neodejde. Ne, pokud mu v tom budu moct zabránit.
Z přemýšlení mě vytrhla až sestra, která se mi vrhla kolem krku. Překvapeně jsem zalapal po dechu a na chvíli ztuhl, než se k ní taky něžně přivinul. ”Mmm, myslíš, že bych si z něčeho takového dělal legraci?” zabroukal jsem. Hrudí se mi šířilo moc příjemné teplo. Zvedl jsem zrak k hnědo-šedé vlčici. ”Vítej v rodině,” oznámil jsem jí s maximální vřelostí, jakou jsem dokázal. Nebylo to nic moc, i to teplo nezahnalo chlad v těle, ale cítil jsem se nejlíp za poslední dobu.

Vrhl jsem po ní lehce pobavený pohled. ”To jsi ještě potom nic nezažila. A asi zas tak moc neslyšela,” prohodil jsem, ale neznělo to zlomyslně. Opravdu se teda měla na co těšit. ”O Galliree se na jiných místech hodně povídá?” zeptal jsem se zvědavě, když jsem si uvědomil, na co naráží. ”Mmm. Sranda, nebo další užitečné věci,” pokýval jsem hlavou. Zajímalo by mě, jak bych tu magii dokázal využít, kdybych ji objevil… dřív. Asi bych si s ní opravdu užil kopec srandy. Ale aspoň jsem se takhle cítil bezpečně.
”Zasloužíš,” zamyšleně jsem po ní zopakoval. Abych byl upřímný, byl jsem hrozně zvědavý na detaily jejich kamarádství, možná jsem taky chtěl slyšet i nějaké drby. Ale nedokázal jsem přijít nae způsob, jak to z ní vytáhnout, aniž bych jim moc lezl do soukromí. Až sem konečně dorazí, tak se to vyjasní.
Vypadala ale upřímně. A… Vlastně jsem ji začínal mít docela rád. Líbil se mi její přístup a zdálo se, že by mohla být dobrou členkou smečky. Rodiny. ”To taky nevím, ale mě bys tu rozhodně nepřekážela,” prohodil jsem a lehce na ni mrkl. ”I když musím říct, že to nebyly tvoje lovecké schopnosti, které mě přesvědčily,” zašklebil jsem se.
V té chvíli se ale lesem ozval hrozný ryk a nebýt toho, že jsem ten hlas poznal, asi se leknu. Koutky se mi mírně nadzvedly. Žaneto? hodil jsem zpytavý pohled po Sinéad. To si už ale štrádovala k nám, jako královna. A měsíček na hnoji. Opravdu vyrostla. A červené oči jí sluší, napadlo mě s láskou. Chtěl jsem o ní vědět víc.
Jen jsem nazdvedl obočí, když mě označila za ostýchavého. Sám bych řekl, že jsem všechno jen ne ostýchavý. Asi. Nechal jsem ji domluvit a odkašlal si. ”Že ti to trvalo,” rýpl jsem si do ní lehce. ”A známe se. Nebo jsme se stihli poznat,” hodil jsem krátký pohled na Sinéad. Žanetu. ”Můžu tě představit nové člence Asgaarské smečky? Teda, jestli o to opravdu stojí.”

Tvrdě jsem si přikázal být klidný a rozvážný, zatímco jsem sledoval, jak jí to šrotuje v hlavě. Bylo skoro až komické, jak jí oči těkaly a bylo vidět, že o tom přemýšlí. I tak se mi ale ulevilo, když se zasmála, navzdory tomu, že jsem si říkal, že mi nebude vadit, pokud se otočí na patě a odejde. Zkoumavě jsem si ji prohlédl. ”Podle toho, jak jsi byla překvapená z historky o králících hádám, že asi nejsi zdejší, co?” tipl jsem si.
Chvíli jsem uvažoval, že bych si vymyslel nějakou další lež, které by dost pravděpodobně uvěřila. Ale… Už jsem neměl úplně důvod nad ní mít taktickou výhodu, i když mi to podvědomí pořád podsouvalo. Už jsem se ale přece rozhodl, co s ní chci udělat, takže bych jí taky měl začít věřit. Aspoň trochu.
Kývl jsem k ní. ”Stejně jako ty máš červené oči a ovládáš oheň, tak moje jsou černé,” naklonil jsem hlavu na stranu a trochu víčka rozevřel. Za svůj život jsem potkal jen jednoho vlka se stejnou barvou očí. Teda, oka. Podle toho, co říkala máma, ani ona nikoho dalšího nepotkala. ”To znamená, že jsem se narodil s magií neviditelnosti,” vysvětlil jsem a v té chvíli jsem opět zmizel. Už jsem byl značně více unavený a tak moje mizení nebylo tak elegantní a plynulé, jak jsem chtěl, ale nakonec se to povedlo.
A znova jsem se cítil o něco lehčeji. Bylo to skoro k smíchu. Nebo pláči. Ani na jedno ale nebyl čas, takže jsem se zase neviděný zvedl, vděčný, že moje kroky v tomto stavu nejsou slyšet. Došel jsem až k ní a naklonil se k hnědému uchu. ”Což má rozhodně svoje taktické výhody,” šeptl jsem jí do něj, v hlase notná dávka pobavení. Zase jsem rychle uskočil a vrátil se na původní pozici, kde jsem se zviditelnil. Už se mi z toho skoro začínala točit hlava, asi bych měl víc trénovat.
Jeden koutek se mi nedobrovolně zvedl, když zmínila váhu mého slova ve smečce. ”Mohl bych tě přijmout,” přikývl jsem vážně. Na žertíky teď už nebylo místo. ”Ale co Iskierka? Jste opravdu tak dobré kamarádky, jak říkáš, když se doteď neobjevila?” zeptal jsem se s upřímnou zvědavostí. ”Chceš se přidat do smečky, kde je vlčice, která je na tebe možná naštvaná? Oba víme, že by ti byla schopná podpálit kožich.”

Abych byl upřímný, nebyl jsem si jistý, jak na mě Sinéad zareaguje. I když jsem se na ně snažil nesoustředit, hlavou se mi proháněly různé alternativy. Byl jsem i připravený na to, že na mě bude naštvaná a bude zuřit. Já ale věděl, že jsem byl v právu. Ano, nečekal jsem, že se s ní budu vybavovat v převleku “Ducha” tak dlouho, ale to přece nic neměnilo na faktu, že jsem to všechno dělal jen kvůli smečce.
Donutil jsem se udržet pohled na ní, když začala těkat po mě. Připomněl jsem si, že mě ještě neviděla, zatímco já s ní strávil už nějakou tu chvíli. Zaujal ji měsíc, který jsem měl na krku, asi jsem se nedivil, když ona neměla nic. Když jsem ale konečně promluvil, na tváři jí proběhla vlna různých emocí.
Nejdřív nedůvěřivost a podezření, za pár sekund si ale uvědomila, odkud můj hlas zná. A zjevně to celé špatně pochopila. Vypadala jako vlče, které se právě probudilo ze snu a nedokázalo si uvědomit, kde je. Koutek mi mírně cukl nahoru. Kde je teda ta beta. Nemusel jsem jí to ale vysvětlovat, protože jí to hned v dalších pár vteřinách došlo. ”Nebyl jsem si jistý, kdo jsi. Tak jsem chtěl mít nad tebou výhodu, kdybys byla hrozbou pro smečku,” odpověděl jsem, ale nepovedlo se mi to říct až tak chladně, jak jsem chtěl. To předchozí popichování mě nějak vykolejilo. ”A beztak, za Ducha si můžeš sama, kdybys o tom nezačala, ani mě to nenapadne.”

Ne, vůbec jsem neměl nervy. Ani trochu ne. Byl jsem přece beta! Zvládal jsem to. Zvládal jsem vést smečku. To… Byla asi lež. Nedalo se říct, že bych to zvládal.Kdybys to zvládal, Fiér by nebyl mrtvý, rýpl si do mě hlas, kterému vždy dělalo moc velkou radost si do mě kopnout. Trhaně jsem se nadechl a litoval, že ta příjemná lehkost mě opustila ve chvíli, kdy jsem přestal být Duchem a vrátil se do svého těla. Bylo to ale absurdní, ne? Pořád jsem byl Sionn. A bylo hloupé si myslet, že ne.
Skoro jsem sebou trhl, když jsem ji zaslechl, jak huláká na celý les. Jestli ji teď Iskierka neuslyší, tak už nevím, co ji přiměje sem přijít. Třeba ani nechce. Přemýšlel jsem a uvědomil si, že se mi jeden koutek trochu zvedá vzhůru. To zvládnu. Bude to dobrý.
Viděl jsem, jak její stín v dálce zpozorněl, když mě zahlédla. Teď mě viděla. Namířila si to ke mně přímo, sebevědomě. Byl jsem zvědavý, co si o mě bude myslet. Doteď jsem si ji mohl prohlížet a sledovat její reakce, aniž by věděla, co dělám. Teď jsme na tom ale byli stejně. Jak na mě bude reagovat?
Měl jsem co dělat, abych si udržel stejný výraz, když začala s čáu.Jen jsem mírně přivřel oči. Asi jsem od ní nečekal ani nic jiného. Pak mě ale příjemně překvapila. Celým tím vykáním, na které asi nebyla úplně zvyklá. Ale snažila se a to bylo něco. Nevypadala až tak moc oprskle jako předtím, ale pořád její vystupování bylo… Milé. V hlavě jsem procházel různými možnostmi, jak jí odpovědět. Věděl jsem, že jakmile otevřu tlamu, moje malé divadýlko bude prozrazeno, ale jinak jsem nemohl.
V očích se mi slabě pobaveně zalesklo. Na chvíli jsem je zavřel.”Takže to je tvoje definice slušnosti?” zeptal jsem se lehkým konverzačním tónem a oči otevřel, v nich klidný, ale vyzývavý výraz.

← Zelené nory

Šli jsme lesem a já nezrychloval až moc, taky pro to, že na mě ještě měla otázky. Snažil jsem se je ale už odpovídat co nejstručněji, abych konečně mohl zrychlit. ”Chtěl jsem vidět tvoje schopnosti a ne aby ses skoro zabila, ještě než reálně přijde řeč na přijímání do smečky,” převrátil jsem oči v sloup a zavrtěl hlavou. Teď jsem si už byl vědomý, že mě nevidí, i když jsem na to občas zapomínal. Potřeboval jsem jsem svou lehkou frustraci nějak ventilovat.
”Nejsi členem mojí smečky, nejsem povinen ti nijak pomáhat,” odvětil jsem chladně, ale abych byl upřímný… Nejspíš bych jí pomohl. To ale vědět nemusela a já si potřeboval udržet jakous takous tvář. Pozoroval jsem její nadšený výraz, když jsem se zmínil o vražedných králicích. Nebyla to rozhodně nejpodivnější věc, která se tu stala, ale i tak vypadala, že je z toho naprosto unešená. Není na to zvyklá? Přemýšlel jsem. ”Teď ne, ale možná někdy později,” smířlivě jsem navrhl.
”Tak to moc široké možnosti nemáš,” sarkasticky jsem se zašklebil. Už jsme se docela přiblížili k místu, kde jsem ji potkal. Hádal jsem, že teď se už dokáže orientovat. Zrychlil jsem teda do běhu, abych tam dorazil co nejdřív.
Cestou jsem pocítil výraznější pachy sestry i bratra. Prošli tudy před chvílí? Snažil jsem se rozhlédnout, ale už tu nejspíš nebyli. Když teda už vyrazili, proč tu nejsou? Potřásl jsem hlavou. Na to teď nebyl čas, byl jsem už na místě a Sinéad tu určitě do pár minut byla. Zhluboka jsem se nadechl. No tak, Sionne, dej se dohromady, uklidňoval jsem se. Už jsi s ní mluvil dlouho, teď to nebude jiné. Tiše jsem si zavrčel a uvolnil neviditelnost, abych byl znova vidět. Cítil jsem, jak s objevujícím se tělem, se taky objevuje tíže na ramenou. Ještě jeden hluboký nádech a tvář se mi vyhladila. Výraz zmrzl a já si sedl. Cítil jsem se… Ne dobře, ale jako alfa. Autoritativně by asi bylo dobré slovo. Teď mi už zbývalo jen na ni čekat.

Odkud brala takové ego? Jak někdo, hlavně tulák, mohl pořád přicházet s takovými odpověďmi? Možná to ale celé byl jen jeden velký žert a ve skutečnosti se tak sebevědomě necítila. Přivřel jsem oči. nemohl jsem se rozhodnout, která možnost je pravděpodobnější. ”Netuším,” protáhl jsem s falešnou upřímností. ”Už teď mám problém se udržet na místě a nesplnit každé tvé přání ještě dřív než ho vyslovíš,” sarkasticky jsem odvětil. Ale trochu jsem doufal, že ji to pobaví. ”Mohla jsi to aspoň trochu odhadnout podle toho, odkud mě slyšíš,” zabručel jsem vyčítavým tónem.
”Uh,” začal jsem, a pak se zarazil. Na jednu stranu měla pravdu, ale na druhou… ”A skoro sis zlámala všechny hnáty. To je stěží nějaký úžasný výkon,” krotil jsem odměřeně její nadšení. Neřekl jsem to nahlas, ale část viny byla na mě, že jsem vybral takové místo na lov. Mohl jsem nás zavést i jinam. ”Kdyby ses tu zlámala, nechal bych tě tu vyhnít,” dodal jsem, trochu trucovitě, aby si byla vědomá, s kým se tu baví. Teda, myslela si, že jsem duch. To bych taky asi měl brzo napravit.
Zamával jsem ocasem. Sebevražední králící byli vtip, že? ”U nás jsou trochu víc nepříjemní. Před pár lety se v zimě rozhodli, že mají hlad a pokusili se sežrat smečku,” trumfnul jsem její historku a jen s malým píchnutím vzpomínal na chvíli, kdy jsme se s mámou proti nim bránili. To jsem poprvé jednoho zabil. Byl jsem na to tak hrdý. A pak se objevil Etney.
Potřásl jsem hlavou. Na to jsem myslet nepotřeboval. ”Dobrou chuť,” řekl jsem jí, dost opožděně. Už se jím ládovala hlava nehlava, zatímco já byl ztracený ve vzpomínkách. ”Vypadáš, že jsi ho opravdu potřebovala,” okomentoval jsem její počínání a už v duchu začal plánovat velký lov se smečkou. Už ho bylo potřeba. ”Ty a slušná? Nevěřím, že jsi toho schopná,” vydechl jsem s hranou ohromeností a střelil pohledem k lesu. Dokážu najít tátu? ”Nevím, jestli ti seženu alfu, ale i smečková beta by mohla stačit, ne?” navrhl jsem a už se zvedal.
Naschvál jsem se několik kroků neozýval. ”Pohni!” křikl jsem po ní a skoro se ani neobtěžoval zakrývat, že jsem to udělal schválně. ”Měli bychom se už zase vrátit. Zase na stejné místo, kde jsi seděla,” pobídl jsem jí a vyrazil vepředu. Pořád jsem se zdržoval v blízkosti, kdyby se náhodou zatoulala.

→ Asgaar

”A osobnost, která nutí masy, aby tě následovaly,” dodal jsem suše, ale v hlase mi chyběl jakýkoliv hrot. Kdo ví, jestli jsem už na nepřátelskost rezignoval, nebo jsem se tak trochu taky bavil. ”Uh, dávej pozor, kam to lítá,” zafrkal jsem, když pár kusů bahna skoro dopadlo i na mě. Ale jenom skoro. Pro jistotu jsem se taky oklepal, ne že bych svoje tělo viděl, nebo bylo to klepání slyšet, ale jen pro jistotu.
”Jestli je tohle tvoje měřítko úspěchu, divím se, že jsi to v životě dotáhla až tak daleko,” zafrkal jsem. ”Se všemi končetinami nepoškozenými, dokonce,” dodal jsem po krátké obhlídce jejích spodních partií. A tentokrát to dokonce nebyl zadek! Byl jsem taky odhodlaný, že se nenechám zatáhnout do podobné divné debaty.
Na její přidrzlou poznámku jsem chvíli nereagoval, jen si prohlížel ukázkový úlovek. Přivřel jsem oči. Z dálky by možná ani nešlo poznat, o co se původně jednalo. Z nějakého důvodu mě ta myšlenka pobavila. ”Ale samozřejmě,” zvedl jsem hlavu zpátky k ní. ”Tam, odkud přicházíš, se zající nerozhodnou, že už nechtějí dál žít v tomto chladném, krutém světě, a tak se radši obalí bahnem a rituálně si prohryznou ohryzek?” zeptal jsem se, hlas falešně poplašený, jako kdyby mi propíchla naivní bublinu, že to tak chodí úplně všude.
”Smečka je velká a jeden zajíc je dost málo,” řekl jsem po chvíli přemýšlení. Asi se mi do něj nechtělo, protože byl tak moc od bahna. Tím to určitě bylo. ”Spíš by se na něm porvali a nikomu by nakonec nebyl pořádně k užitku,” výmluvně jsem mávl tlapou. Zapomněl jsem, že mě nevidí. ”Jez,” dodal jsem a znělo to jako příkaz.

Oh bože, ten smích byl příšerný. Naprosto, neskonale hrozný. Chtělo se mi skřípat zuby, nebo jí lehounce přišlápnout krk, aby přestala. Ale taky mi z toho koutky cukaly mírně nahoru. A v hrudi jsem cítil příjemné… Ne vyloženě teplo, ale zdálo se mi, že jsem o něco méně prázdný. Byl to moc příjemný pocit.
”Smekám před tvým umem. Pověz, nechceš rovnou vést smečku? Někdo s tak neuvěřitelnou schopností lovu musí být také nepřekonatelná alfa,” pokračoval jsem a s každým dalším slovem mi cynismus s hlasu mizel. Zároveň se mi ale v hrudi začínala otevírat další rána. Napadlo mě totiž, že dřív jsem byl asi docela podobný. Zhluboka jsem se nadechl, abych ten pocit za sebe vyhnal. Nebo ho aspoň zapudil, jako všechny ostatní.
”Myslím, že pokud bych po tobě ještě něco chtěl, smečka by musela přijímat mrzáka,” sarkasticky jsem odvětil. On ten výkon stejně nebyl nijak hrozný, na podmínky, co měla. Ani jsem ji neupozornil na díry, takže možná jsem na tom měl trochu i podíl. ”Ne, nemusíš to nikomu ukazovat. Beztak,” odmlčel jsem se, aby můj soudící tón měl větší váhu. ”Je tak moc od bahna, že by si jeden nebyl jistý, jestli se v něm náhodou neutopil a tys ho jen náhodou vytáhla ještě nezkaženého,” ušklíbl jsem se. Pořád byla cizí, pořád jsem se snažil si držet odstup.
”Um, ty nemáš hlad?” zeptal jsem se. Ne že bych si ho nechtěl dát, ale… ”Vlastní prací jsi ho skolila, tak na něj máš nárok.” Kdo ví, kam zmizelo moje odhodlání si ho zabrat jako daň za přijetí.

Pohodlně jsem se zavrtěl a čekal na akci. Její poslední poznámky jsem už víceméně ignoroval. Pořád mi nešlo do hlavy, proč se teda rozhodla ze smečky odejít, když tam měla rodinu. Rozhodne se, že i my jí jednou přestaneme vyhovovat? napadlo mě s překvapivým strachem. Musel jsem se zhluboka nadechnout a uklidnit se. To se přece stávalo. Vlci, které jsem potkal v dětství, tu už nebyli. Nemohl jsem s tím nic dělat, jen udělat ze smečky dostatečně příjemné místo, aby se jim odcházet nechtělo. Spokojeně jsem si přikývl. To znělo dobře. A co na tom, že jsem v sobě nedokázal vyždímat moc pozitivity. Ke spokojenosti mi stačilo, když byli ostatní šťastní.
Ale Fiér je teď mrtvý, takže zas tak moc šťastní nejsou, připomněl jsem si a znova se zamračil. Naštěstí v té chvíli Sinéad vyrazila. Abych byl upřímný, nikdy jsem nikoho nepozoroval, jak loví. Nikdy jsem se nesnažil posoudit techniku lovu, sotva jsem věděl, jakou vlastně mám já. Ale… O ten samotný lov tu ani tak nešlo, ne? Sinéad naznačila, že lovit umí a je to ochotná dělat… Ale taky jiné věci. Teď jsem chtěl zjistit, jestli aspoň trochu ví, co dělá, a jestli je ochotná ukázat, že o smečku stojí. Zjevně stála. I když aktuálně ležela na zemi, úlovek úspěšně v tlamě. A smála se. Ležela a smála.
Chvíli jsem ji bez hnutí ohromeně pozoroval. Asi… Ne, tohle jsem určitě nečekal. Zapadnutí tu nebylo až tak výjimečné, teď především kvůli tajícímu sněhu, ale ten smích? Sinéad mě překvapovala a zarážela. Ale ne v negativním smyslu. Vyrazil jsem za ní, jestli jí není ještě něco kromě toho, že se praštila do hlavy. ”Naprosto ukázková technika. Pověz mi, ó mistře, jak ses naučila tak bravurně lovit?” zeptal jsem se suše, když jsem byl nad ní. I přes všechen sarkasmus mi ale v hlase zazníval i kus upřímného pobavení. Jestli to bylo jejím kotoulem nebo smíchem, jsem netušil. Úkol ale splnila. Přemýšlel jsem, jestli bych ho jí teď měl sebrat a najíst se. Daň za přijetí.

Na tom, co říkala, asi něco bylo. Dávalo to smysl. Ale její odpověď byla tak obecná, že jsem se vlastně nedozvěděl nic konkrétního. Vydal jsem nespokojené zamručení. ”Nemusíš mi vykládat teorii, jak vznikají smečky,” zabručel jsem otráveně. ”Zajímal mě tvůj případ.” Na takové hluboké přemýšlení jsme neměli čas. Nebo možná měli… Ale nebylo to podstatné. Rozhodně ne v téhle situaci.
Loupl jsem po ní pohledem, když si do mě rýpla. Pochyboval jsem, že by se mi v aktuální chvíli dokázala nálada o moc vylepšit. I když se mi od našeho setkání zvedla překvapivě hodně. ”Moje nálada není tvoje starost,” odpověděl jsem odtažitě. ”Nemusíš se ji snažit zlepšovat.” Nepotřeboval jsem, aby mi nějaká cizí vlčice zlepčovala náladu. ”Ještě že to bereš tak pozitivně,” rýpnul jsem si.
Ale neskonale vděčný jsem byl, když se už přestala rýpat v tom, proč je Iskierka moje. Stejně se to bude muset jednou dozvědět, připomněl jsem si, ale… Chtěl jsem počkat na trochu lepší čas. Třeba až budeme zase zpátky doma, v lese. Úzkostně jsem se ohlédl. Les byl jen kousíček od nás, tak jsem nemusel moc vyšilovat. Nic se nestane, neboj se, uklidňoval jsem se.
Otočil jsem se zase na Sinéad, která už byla přikrčená u země. Odkvačil jsem teda pohotově na místo, kde jsem měl dobrý výhled na ni i zajíce, které viděla. Trochu jsem zalitoval, že nejsme v jiné situaci, protože plašení zvěře někomu pod nosem bylo teď nadmíru jednoduché. Zdálo se mi to, nebo něco říkala? Nebyl jsem si jistý, byl jsem od ní dál, ale snad to nebylo nic důležitého. Pohodlně jsem se zavrtěl a čekal, až začne.

← Asgaar

Pokývl jsem na její ujištění, že to chápe, a ani si neuvědomil, že mě nevidí. Potřeboval jsem to jí dát dostatečně najevo, že smečka není něco, na co by mohla na dlouhou dobu zapomenout. Jako jsem to udělal já? Nitro se mi sevřelo potlačovanou vinou. Mou nepřítomnost mi všichni pořádně vyčinili. A její následky si zažívám doteď. Co jsem si myslel, hnát se za Nym? Která tu ani teď není. Utekla.
Silně jsem potřásl hlavou. Na tohle jsem opravdu nepotřeboval myslet. ”Je to trochu divný,” souhlasil jsem. ”To se normálně nestává, ne?” prohodil jsem vcelku lehkým konverzačním tónem, ale bylo slyšet, že to nechápu. Nějak jsem si nedokázal představit, že bych dokázal opustit… Tohle všechno. Na úplný nesmysly jaksi nebyl čas.
”Mmmm,” souhlasně jsem zamručel na její souhlas s příchodem do naší smečky. Moje nálada začala zase pomalu klesat, ale nebylo to její vinou. Snažil jsem se to nedávat najevo, abych ji třeba neodradil, ale už mi v hlavě jelo pár ponurých myšlenkových linek. Ty se pokusila rozbourat širokým úsměvem a prohlášením, že mi to zlepší náladu. Hlasitě jsem si odfrkl. ”Moje nálada je perfektně v pořádku,” odsekl jsem, ale neznělo to ani tak moc naštvaně jako ublíženě. ”O mou náladu se nemusíš starat, stačí, když mě nenaštveš a já tě nebudu muset vyhodit až do pouště,” zabručel jsem a loupl po ní pohledem. Faktem ale bylo, že se mi trošičku, trošilinku zlepšila. Měl jsem chuť jí trucovitě podkopnout nohy, jen tak z principu.
Zlepšení nálady mi taky dopřálo její motání se. Občas jsem dokonce schválně chvíli mlčel, čekal, až se zatoulá trochu dál a pak se ozval, kde je. Dobře, tohle byla docela zábava. Až do mého podklouznutí. Moje Iskierka. Zasténal jsem. Nahlas. V té chvíli to nešlo udržet. ”Ne,” řekl jsem příkře. ”Nejsem její otec, ani praprapraprapraděda,” zabručel jsem a odkašlal si. ”Ale jsme tady. Prosím, ukaž svoje schopnosti,” snažil jsem se to co nejrychleji zakecat. Nechtěl jsem jí přímo odkázat na místo, kde jsem věděl, že bude nejvíc zajíců. Měla by si v tom trochu poplavat sama. Můj plán byl ji sledovat, a případně vyrušovat náhodnými poznámkami z různých směrů, pokud bude až moc drzá.

Jeden koutek úst mi cukl nahoru, když mě ujistila, že si na otročinu dá pozor. Že by si na otročinu dala pozor? Pořád jsem si nebyl jistý, nakolik je pravděpodobné, že tu zůstane. Ono by to bylo vlastně docela fajn. Byl bych rád. ”To máš asi pravdu,” pronesl jsem a zamyšleně si ji prohlédl. Když to takhle podala… Dokázal jsem to pochopit. Já tu byl, protože jsem chtěl. Nebo protože jsem musel? ”Nemusíš mít strach, zas tak přísní tu nejsme. Ale přece jenom, smečka tu od něčeho je,” podrážděně jsem si povzdechl. Spousta vlků se toulala mimo území a domů se moc nevracela. Nelíbilo se mi to.
”Když ses tam narodila, neměla jsi na tom místě rodinu?” zeptal jsem se a přišlo mi, že už opouštím od výslechového tónu, který nahrazuje tón prostě zvědavý. Upřímně mě to zajímalo. Asi jsem nedokázal vidět její stanovisko… A chtěl jsem využít její ochoty odpovídat. ”Mm,” zamručel jsem. ”Tady je rodina velká. Určitě by sis dokázala najít svoje místo,” spokojeně jsem pokývl. Vypadalo to dobře.
Z tlamy mi unikl zvuk, něco mezi zasténáním a frustrovaným zavrčením. Nic výhružného. Nelíbilo se mi, že mě manipuluje a snaží se odtáhnout z lesa. To jsem přece neměl dělat, ne? Na druhou stranu, sám jsem ji navedl na ten lov. Odevzdaně jsem svěsil hlavu. Nelíbilo se mi, že mě komanduje holka, kterou sotva znám, ale hlavně fakt, že se jí komandovat nechávám. Protože bych si mohl aspoň trochu protáhnout nohy a vytáhnout další informace. Na truc a abych jí dokázal, že tu nemá moc, jsem ji nechal na odpověď čekat. ”Dobře. Půjdu s tebou,” řekl jsem stroze a vážně. V posledních chvílích můj tón ztratil na původním chladu a to jsem se teď snažil vykompenzovat. ”Králíci budou stačit, kousek od lesa je na ně dobré místo,” řekl jsem a cítil, jak s odtažitým přístupem zase získávám pevnější půdu pod nohama. ”Je to docela blízko odsud,” ozval jsem se už za pochodu, aby mohla následovat můj hlas. Zviditelnit jsem se nehodlal.
Trochu jsem ale pookřál, když si povzdechla, že je na ni naštvaná. To jsem chápal. ”Moje… Um, Iskierka dokáže být občas trochu náročná na udržování vztahů,” pokusil jsem se ji uchlácholit, chladnost z hlasu zase vyšuměla kdo ví kam. Snažil jsem se moc nezabývat faktem, že jsem jí skoro řekl moje sestra. Šli jsme dál lesem, a když to vypadalo, že jde špatným směrem, hlasem jsem ji zase nasměroval.

→ Zelené nory