Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem rád, že poslouchal. Doopravdy poslouchal. Zpátky jsem dostával dobré a chytré otázky, které přesně vypíchly věci, o kterých jsem nemluvil. V hrudi se mi postupně začínal rozevírat příjemně hřejivý pocit hrdosti. ”Nemusí,” zavrtěl jsem lehce hlavou. ”Lov většinou vede ten, který vybírá kořist, takže je jeden z těch, co ji nahánějí. Ale,” zamyšleně jsem se odmlčel, ”Nemyslím si, že je to vyloženě nutné. Takhle to ale děláme tady. Dokázal bych si představit, že jiné strategie lovu můžou taky fungovat. Ale tohle znám a tak to dělám já i Lucy… To je ta vlčice, kterou jsi viděl rodit. Je druhým smečkovým lovcem,” doplnil jsem stručně, ale nechtěl jsem u toho tématu zůstávat nějak moc dlouho. Vlčata a rodinu jsme probrali až až.
”Stopování může být náročné… Pokud neznáš prostředí. A nevíš, kde jsou stáda. Když jsem někdy lovil daleko od smečkového území, bylo to podstatně náročnější, ale tady v lese, nebo v blízkém okolí je to podstatně jednodušší díky smečkové magii,” pokračoval jsem, než jsem se přesunul k další otázce.
”Skolení je… dost složitá záležitost. Pokud bych dokázal při nahánění vymyslet nějaký další způsob, jak to dělat, tak u skolení jich z hlavy můžu vysypat několik. Nedá se přesně říct, co má vlk dělat, protože se to hodně odvíjí od situace… Jak se kořist zachová, kolik vlků s sebou máš a jaké mají schopnosti. Magie ti můžou taky v lovu pomoct, ale popravdě… Na používání magií při lovu se hodně vlků dív dost kriticky, prý to není poctivé” protáhl jsem obličej. Nevěděl jsem, co proti nim měli. Magie tu už jednou byli a fakt, že oni sami je nedokázali používat do pozdějšího věku nebyl problém magií, ale jich samých.
”Každopádně,” znova jsem se nadechl, ”Vždy jde o to nějakým způsobem strhnout zvíře na zem, aby se mu mohlo prokousnout hrdlo, nebo se udusilo… Zase, víc možností, ale v principu už podobnější lovení menš zvěře. Jeden vlk zavěšený na zvířeti rozhodně nestačí. Často to ani taky nemusí být nejsilnější. Rychlí vlci jsou taky velkou výhodou. Můžou při běhu zvířeti způsobit taková zranění, která ho zpomalí a pak ho zvládnou dohnat pomalejší, ale silnější vlci. Jedním z nejčastějších způsobů strhnutí je, když se na jedno zvíře pověsí víc vlků. Můžou se mu zakousnout do krku, zad, také je efektivní se chytnout zadní nohy, ale pak musíš počítat s případným kopancem,” pokračoval jsem a znova jsem se odmlčel, aby měl prostor na otázky.

Pomalu jsem mrkl, když zmínil nehodu. Bylo… za tím něco víc? Zkoumavě jsem se mu zadíval do obličeje a nestálo mě moc úsilí odhadnout, že ho to dost vzalo. Kousl jsem si do jazyka. Nemohlo to být moc hezké. Věnoval jsem mu soucitný pohled. ”To mě mrzí. Na lovech se to občas stává,” hlesl jsem a na chvíli sklouzl do vlastní soukromé spirály nepěkných vzpomínak.
Spokojeně jsem pokývl hlavou po jeho vysvětlení. ”Ale víš to dobře. Nemusíš se zbavovat žádných špatných návyků,” řekl jsem povzbudivě. ”Máš pravdu. Na vysokou se musí ve více vlcích, protože samotný nemáš šanci nic ulovit. Pohybují se ve větších stádech, kdy se občas může stát, že při špatném postupu se spíš proti tobě obrátí a pak máš velký problém,” začal jsem a nechtěl nic skrývat. Nemělo smysl zaobalovat realitu.
”Vlci při lovu mají různé úkoly. Jak jsi už říkal, někdo je musí vystopovat. A pak začne ta pravá akce,” pokračoval jsem a ani si nevšiml, že se mi koutky trochu nadzvedly, při myšlence na adrenalin při honu kořisti. ”Když se stádo dá na úprk, je to vždy trochu chaos. Všechna zvířata se snaží co nejrychleji utéct, ale právě při tom postupně začnou ta neslabší trochu zaostávat. Nemá smysl se hnát po tom nejsilnějším a nejrychlejším. Nejlepší je najít nějaký zraněný nebo starý kus. Občas se takto dají chytit i mladé, pokud se odpojí od matky, pokus s ní ale ještě pořád běží, je to trochu risk, protože matka si svého potomka nejspíš bude bránit,” po očku jsem ho sledoval, jestli dává pozor a jestli ho moc nenudím.
”Správný kus vybírá jeden vlk, vedoucí skupiny, většinou ten, který s lovem má víc zkušeností. Pak jde o to zvíře trochu uhnat… Unavit ho natolik, aby bylo slabší a pak ho strhnout k zemi. To je ta nebezpečná část, kdy je potřeba dobrá spolupráce ve skupině a opatrnost od všech,” znova jsem se na chvíli odmlčel, aby to na Parsiho nebylo tak moc. Očekával jsem, že mi bude v průběhu pokládat nějaké otázky, tak jsem se rozhodl počkat, jestli ho něco nenapadne, neš se rozmluvím dál.

Trochu skepticky jsem ho sjel pohledem, když začal tak zuřivě vrtět hlavou. Ne, ne, ne, absolutně ne, už se o tom nechci nikdy bavit. Je tohle normální? přemýšlel jsem. Ale do háje, co jsem měl vědět, co je normální? Tak nějak jsem tušil, že ani já úplně normální nebudu. Koho v dětství chtěl bratr zabít? Mimo jiného, že. A protože jsem se neměl ani nikoho zeptat, jsem se rozhodl, že ho teda už nebudu víc trápit. Jen jsem si povzdechl a nechal to plavat. Prozatím. Byl jsem odhodlaný to nějak vyřešit, o něco se pokusit a nenechat to jen tak plavat, ať chtěl nebo ne.
”Hmmm,” zamyšleně jsem zamručel. Byla pravda, že byl dost malý, když jsem ho poprvé viděl. Už hodně vyrostl, musel jsem si připomenout, protože i když jsem se k němu snažil chovat jako k dospělému,protože to bylo zjevně to, co si přál, pořád jsem měl před očima to malé vlčátko. ”Jaké následky?” zeptal jsem se na okraj a přemítal, čím asi tak začít.
”Dobře,” vydechl jsem po chvíli. ”Víš něco o lovu vysoké? Cokoliv… Jen abych věděl, na čem jsme a nevysvětloval ti něco, co už dávno víš. Tak budeme moct přejít k něčemu zajímavějšímu rovnou,” pobídl jsem ho. Mohl jsem začít mluvit rovnou,a le zarazila mě představa Parsifalova extrémně nenadšeného výrazu, když mu začnu vysvětlovat něco, co už znal jako malé vlčátko.

Překvapeně jsem nadzvedl obočí, když na moji nabídku zareagoval tak prudce. Nedalo se říct, že bych nečekal nějakou zamítavou reakci; nikdy neprojevil zájem o seznámení se s někým jeho věku. Nebo měl, ale nechtěl o tom mluvit? Možná jsem si toho jenom nevšiml. ”Dobře, nemusíš. Byl to jen návrh,” pořád trochu zaraženě jsem souhlasil. ”A je tu někdo, kdo ti v životě třeba chybí? Přátelé stejného věku? Nějaká vlčice?” zkusil jsem trochu zariskovat a ptát se dál… Třeba z něj dostanu odpověď a pokud ne, nemusíme se o tom už nikdy bavit. I tak jsem už v hlavě začínal spřádat plány o nalezení vlků jemu podobných.
Spokojeně jsem pokývl, když se mnou souhlasil. Nahlas bych to neřekl, ale líbilo se mi, jak mi přizvukoval. Bylo to příjemně ujišťující. ”Hmmmm, dobře,” zamumlal jsem se zamyšleným výrazem. Co bych mu tak asi měl říct? Bylo toho hodně, o čem se dalo mluvit. Mohli jsme tu taky zůstat ještě pár dní. A krásně se vyhneme dalším debatám o rodině, dodal jsem suše a probodl ho zamýšlivým, ale docela pichlavým pohledem. Udělal to schválně? Nebo spíš, měl bych mu to nechat projít? Na jednu stranu jsem si říkal, že víc deptat ho už opravdu nemusím. Na druhou stranu se mi zdálo, že jsem jím byl trošičku manipulovaný. A to se mi, jakožto jednomu z vůdců smečky, nelíbilo. Asi bych se neměl nechat tak lehce vzdávat. ”Ale nemysli si, že předchozí debata je navždy uzavřená,” rozhodl jsem se říct, možná trochu moc přísným tónem. ”Pokud by sis o tom chtěl, kdykoliv, promluvit, můžeš,” dodal jsem už smířlivěji.
A zpátky k lovu. ”Už jsi nějaký velký lov sledoval?” rozhodl jsem se začít tou nejjednodušší otázkou. Abychom věděli, na čem jsme.

Po celou dobu, co jsem mluvil, jsem ho bedlivě sledoval. Snažil jsem se poučit ze své předchozí chyby, kdy jsem nevěnoval dostatek pozornosti jeho psychickému stavu. Vypadalo to, že se mu v průběhu mého povídání aspoň trochu ulevilo. To byla úleva i pro mě. Věděl jsem, že se mi nepovede všechno napravit, ale bylo to aspoň něco. A nakonec, to možná může být k užitku. Snad. ”Chtěl by sis promluvit s někým, kdo ztratil rodiče jako mladý, nebo je vůbec nepoznal?” zeptal jsem se ho po chvíli.
Ideálním kandidátem by na to byla Lilac. Nebo Nym. U jedné jsem ale byl přesvědčený, se tu už nikdy neukáže a u té druhé jsem ztratil veškeré iluze. Co jsem věděl, nikdo další tu ve smečce nebyl, to ale neznamenalo, že nebyli jinde. Určitě jsem mu mohl někoho takového najít, pokud by ovšem chtěl. Beztak by potřeboval nějaké kamarády svého věku. Možná by někdo takový mohl být v Borůvkové smečce, napadlo mě a umínil jsem si, že se tam podívám.
Trochu nespokojeně jsem se zamračil, když mi odsekl, že na velkém lovu být nepotřebuje. ”V pravé akci se vlk učí nejlépe,” odvětil jsem mu a všiml si, že mi hlas také trochu ochladl. Na krátkou chvíli jsem zvážil možnost, že mu odpovím podobným zamítavým způsobem, aby se příště zamyslel, než použije takový tón. ”Můžeme zkusit trénovat i jinak, ale nic plnohodnotný lov nenahradí. Na svém prvním se můžeš účastnit jen nějaké menší role, než získáš sebevědomí a vybereš si roli, která ti bude vyhovovat nejlépe,” pokračoval jsem a všiml si, že jsem se už nedokázal dostat do původní míry vřelosti.

Unaveně jsem vydechl. ”Nemusíš být vždy ten nejsilnější,” hlesl jsem. ”Někdy je dobré emoce trochu uvolnit… Jinak hrozí, že se jednou zhroutíš z toho všeho, co se snažíš nevidět,” jemně jsem mu poradil. Beztak to byla moje vina, tak jsem se snažil využít situace a pokud možno, napravit, co se dalo, dokud to bylo ještě čerstvé. I když mi bylo jasné, že co se dalo bude velmi vzdálené od všechno. Pomalu jsem vtáhl vzduch do plic, až se mi hruď nadmula. Musel jsem udělat aspoň to, co šlo. ”Ale nechci na tebe tlačit… Pokud si o tom budeš chtít někdy promluvit, jsem tu pro tebe. Můžeš přijít, kdykoliv budeš potřebovat. Ať to už bude cokoliv,” slíbil jsem mu.
”Možná,” připustil jsem. ”Nevím, přesně, jak tvůj Řád fungoval, ale hádám, že vzájemná pomoc svým blízkým bude něco, co má společného hodně skupin,” zamyšleně jsem pokýval hlavou a doufal jsem, že tahle malá změna tématu mu pomůže se trochu uklidnit. ”Myslím ale, že naše smečka je trochu specifická. Ve většině jiných není tak velká, pokrevní rodina. Moc vlků nemá tolik vlčat, takže smečky většinou fungují asi podobněji tvému řádu, vlci si v nich nejsou příbuzní, ale můžou se brát za rodinu,” pokračoval jsem v přemýšlení nahlas. Smečky si ale území chránily a proti cizincům byly opatrnější, narozdíl od Řádu, který, prý, věnoval velké úsilí pomoci tulákům.
Překvapeně jsem zvedl hlavu, když mi položil další otázku. ”Určitě. Mohl bych to udělat já. Jsem jedním z lovců smečky,” pověděl jsem mu. ”Na lov vysoké je ale nejlepší větší skupina, čím méně vlků, tím je to těžší. Určitě ti ale můžu ukázat, jak to udělat.”

Neudělal jsem to dobře. Teď jsem to už věděl. Byla ještě šance na nějakou záchranu? Mohl jsem to ještě nějak napravit? Vlastnoručně se ti povedlo mu zničit celý svět, jako ho znal, projelo mi hlavou a moje svědomí mělo pravdu. V jednu chvíli jsem byl tak ponořený do vlastní bolesti a do vlastního pocitu, který nebyl nijak empatický, že jsem si zapomněl uvědomit, co musí ten malý vlček cítit. Teď, když jsem na to myslel, jsem to už cítil výrazně. Pocit ztráty, ne nepodobný tomu, co jsem zažíval já. K tomu tam ale byla i zrada. Bylo mi z toho mizerně. Mohl jsem to vyřešit jakkoliv, jen ne takhle.
”Promiň mi, že jsem ti to vysvětlil takhle,” začal jsem opatrně. Nechtěl jsem, aby si myslel, že ho beru jako malé dítě. ”Chtěl jsem ti jen vysvětlit, jak to chodí… Tvoje máma tě musela mít hodně ráda,” šeptl jsem. Pomáhal jsem tomu? Nebo ne? ”Ale stejně tě máme rádi i my, Parsi,” to znělo jako dobrý směr, jakým se vydat. ”Pro to jsem ti řekl, že tě beru jako součást rodiny. Máme tě rádi a v rámci rodiny si pomáháme. To je základ, na kterém je rodina postavená.” A pro to bych byl rád, kdybys tu zůstal, dodal jsem v duchu, zdálo se mi ale, že je to už moc velký nátlak na něj.
”Nikdo si nezaslouží být bez rodiny,” souhlasil jsem a upřel na něj výmluvný pohled. Zdálo se mi, že se debatu snaží odvést od sebe k víc obecným tématům a i když jsem to chápal, pořád jsem na něm viděl, že ho to bolí a pro to jsem nechtěl, aby to jen držel v sobě. ”A pro to jsme ochotni je přijmout do rodiny jako za své. Stejně jako tebe.”

Byl jsem tak soustředěný na to, abych mu to správně vysvětlil, že jsem si ani nevšiml, že se jeho výraz pomalu mění. Byl jsem tak potěšený jeho soustředěným výrazem, že jsem si ani nevšiml, že se z pozorného žáka mění na vyděšené malé dítě. Byl jsem tak ponořený ve vlastních myšlenkách, že jsem si to uvědomil, až když bylo pozdě. A pak jsem si toho všiml.
On nikdy svého rodiče nepotkal a teď jsem mu vyprávěl… Podělal jsem to. Neudělal jsem to dobře. ”Já nevím, Parsi,” šeptl jsem. ”Svět není příjemné místo. Mohlo se jí něco stát. Velmi pravděpodobně se jí něco stalo. A… To jsou věci, se kterými se nedá nic dělat,” hlas mi zjemněl natolik, že vůbec nepřipomínal ten hrubý, alfovský, který jsem v poslední době používal dost často. ”Určitě by tě ale měla moc ráda, kdyby tě poznala. Jsi skvělý vlk,” dodal jsem, ale pořád mi to připadalo málo.
Pomalu jsem se nadechl. ”Ještě něco jsem ti o rodině neřekl,” začal jsem po chvíli a úpěnlivě se modlil, ať tohle zabere. ”Je rodina, se kterou se narodíš, ale je taky rodina, kterou najdeš. V průběhu života, když se obklopíš vlky, které máš rád a kteří ti můžou sloužit jako náhradní rodina,” pokračoval jsem a pečlivě sledoval jeho mimiku. ”Ta dvě vlčata, Michiko a Eule, teď taky nejspíš nemají rodinu. Ale to neznamená, že nemůžou mít novou. Že je někdo ze smečky nevezme za své, jako náhradní rodiče.”

Nezachytil jsem to úplně vědomě, ale pocítil jsem příliv spokojenosti nad tím, jak si Parsi poslušně sedl a naslouchal mi. Bylo to… příjemné. Fakt, že někdo uznává autoritu, se kterou jsem si ještě často nevěděl rady a byla pro mě dost cizí. Když jí bylo potřeba, musel jsem se velmi snažit a aktivně vytvořit atmosféru vůdce, která ale nikdy nebyla pořádně taková, jakou bych si přál. S Parsifalem to bylo jednodušší. Už od začátku jsem byl pan Sionn a narozdíl od ostatních jsem ho neopravoval. Líbilo se mi to.
Ale fakt, že zmateně svraštil obličej, když jsem se mu snažil vysvětlit slovo, o kterém jsem čekal, že zná úplně každý, mě trochu vyváděl z míry. Pomalu jsem vydechl vzduch z plic. ”Jak jsem říkal, mámu má každý. Protože každý se musel narodit. Vlčice, která ho porodila, je jeho máma. Každý má svou mámu. Já a moji sourozenci máme mámu stejnou, protože jsme se všichni narodili jí. Pro to jsme sourozenci,” vysvětloval jsem pomalu. ”Lucy je máma těch, které jsi viděl právě narozené. Nikoho jiného,” dodal jsem ještě a vlastně byl rád, že moje krátká zmínka o tátovi byla zapomenuta. Tušil jsem, že by z toho vyšlo jen další zmatení.
Spokojenost nad vysvětlovacími schopnostmi ale netrvala dlouho. Nejdřív vypadal, že nad tím usilovně přemýšlí, ale pak z toho vyšel dost sklíčený. Do háje, zanadával jsem, to mě nenapadlo. Ale mělo. Pokud neznal slovo máma a vyrůstal s bratry, dalo se čekat, že ji nikdy nepoznal. A kdo ví, co se s ní stalo. ”Někdy jsi ji měl,” řekl jsem jemně a tiše. Parsifal už nebyl malé dítě a se smrtí měl až moc zkušeností. Pochopí to. ”Něco se jí asi muselo stát.”

Docela jsem si oddechl, když se trochu otráveně zmínil o “vypadnutí”. Aspoň tohle jsem vysvětlovat nemusel, někdo mě naštěstí předběhl. Nebo to možná pochopil, když viděl rodit Lucy, bezděčně jsem se otřásl. Sám jsem porod nikdy neviděl a netušil jsem, jak to přesně vypadá. Věděl jsem, jak to funguje. A to mi popravdě asi docela stačilo. Parsi ale nevypadal být moc otřesený tím zážitkem, takže to zas tak hrozné být nemohlo.
”Dobře,” pokývl jsem a vydechl. Nikdy jsem nepřemýšlel o mámě jako funkci, ale… trochu to dávalo smysl. Pro někoho, kdo nikdy mámu nepoznal to možná nebylo až tak podivné. ”Tak… Trochu,” začal jsem a opatrně promýšlel každé slovo. ”Máma je označení pro vlčici, která tě porodila. Mámu můžeš mít jen jednu. A máš právě jednu. Každý má mámu.” To bylo dobré. Dobrý začátek. ”Říkal jsi, že jsi vyrůstal s Bratry… Takže hádám, že jsi svou mámu nepoznal,” řekl jsem to jako něco mezi konstatováním a otázkou. ”Máma není jen vlčice, co tě porodila, ale je to někdo, koho jsi viděl jako úplně prvního, jako někdo, kdo tě chránil, když jsi ještě byl bezbranný a ukázal ti svět. Máma je,” hlas se mi zlomil. Nečekal jsem, že to bude tak náročné, ale bylo. Sakra, bylo. Protože ona už nebyla. Roztřeseně jsem se nadechl. ”V jednu chvíli tvého života je máma to nejdůležitější, co na světě existuje. Oba rodiče jsou,” řekl jsem a odmlčel se.
Potřeboval jsem pauzu. Zamotal jsem se ve vzpomínkách, které jsem s rodiči sdílel a chvíle, které bychom spolu mohli zažít, kdyby se věci vyvíjely… Jinak. ”Hádám, že pak ani nevíš, kdo je táta, že?” zeptal jsem se s násilnou lehkostí v hlase. Nečekal jsem ale ani na jeho odpověď a pokračoval: ”Táta je zase vlk… Díky kterému ses narodil. Stejně jako každý má jednu mámu a vždy jednu mámu, tak stejně má i tátu. Můj táta ještě žije,” pokračoval jsem, ale při vyslovení ještě jsem se zalkl. Kde se to bralo? To slovo ještě... Čekal jsem snad, že brzo umře? Potřásl jsem hlavou, abych všechno podobné myšlenky vyhnal z hlavy. Nebyl na ně prostor. ”Je to ten černý vlk se stříbrnýma očima a bílými odznaky. Jmenuje se Arcanus,” dodal jsem, ale pak se definitivně odmlčel. Bylo toho nějak moc. Ale Parsifal to neznal a někdo ho musel naučit, ukázat mu, jak to chodí.

Po mojí otázce se Parsi zatvářil trochu zvláštně, ale nedařilo se mi jeho obličej rozklíčovat. Bylo za tím ještě něco dalšího? ”Ah. Škoda,” vydechl jsem. ”Takže už nevíš, kde je,” zamrmlal jsem a už přemýšlel, jak ji zkusit najít. Nebo možná Parsifala seznámit s nějakou vlčicí jeho věku? Nebo vlkem. Kamaráda by potřeboval. Věkově nejbližší mu ale byl Nemesis a z nějakého důvodu jsem si je jako přátele představit nedokázal. ”Pokud ji někdy ještě potkáš, můžeš jí naznačit, že nabídka na vstup do smečky stále platí,” zkusil jsem mu navrhnout, ale nedával jsem tomu moc velké naděje.
Nakonec jsme začali koktat a šlapat si na jazyk oba. Já, protože mi slova šla špatně z pevně stažené a příšerně těžké hrudi, zatímco Parsifal… Ach, bože… Pomalu mi začalo docházet, o co se tu jednalo. Nevěděl jsem, jestli jsem víc zhrozený, nebo deprimovaný z vyhlídky informací, které mu budu muset nějak předat.
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. A sedl si. Tohle bude ještě na dlouho.
Ale kde začít? Dopřál jsem si pár vteřin plánování. Fakt, že někdo nevěděl, že existuje máma… Měl jsem dojem, že mi už na začátku říkal, že mámu (nebo rodiče?) nemá, ale předpokládal jsem, že mu buď zemřeli, nebo se jim ztratil… Podobně jak jiná vlčata, která jsem potkal. Co mu ti Bratři namluvili? věnoval jsem jim mentální bodnutí. Dobře tedy. ”Parsi, víš, jak… Vlčata přicházejí na svět? Jak jsi vznikl ty?” rozhodl jsem se pro cestu, která možná nebyla nejlepší volbou, ale přišlo mi to jako nejjednodušší začátek vysvětlování. V životě bych si nemyslel, že budu muset někomu vysvětlovat, co je to máma. A už vůbec ne vlkovi, který byl skoro dospělý.

Mírně jsem přivřel oči, když mi na to nic neříkal. Chce opravdu odejít? Už je pevně rozhodnutý? nitro se mi úzkostně stáhlo. Pak se ale ohlédl po vlčicích a trochu se mi ulevilo. Třeba o tom jen nechtěl mluvit před nimi? Nebo to byla jenom zástěrka, aby o tom nemusel mluvit úplně. Polkl jsem. Nevěděl jsem, jaká slova vybrat, abych ho přesvědčil, že nemusí se vracet za vlky, se kterými vyrostl. Nechtěl bych se vrátit za svou rodinou? Problém byl v tom, že chtěl. Ale stejně intenzivní byla potřeba tu Parsifala udržet jakýmkoliv způsobem. Co ta vlčice, se kterou přišel? Nechtěla se přidat? Technika přitáhni nějakého kamaráda, aby zůstal, zjevně fungovala, tak proč ne i teď? Odkašlal jsem si. ”Co ta vlčice, co jsi ji přivedl na hranice? Odešla?”
Možná, kdyby další probírané téma nebylo tak osobní, všiml bych si, jak je z toho Parsi sklíčený. Před očima jsem ale neměl jeho výraz, ale slzy na bratrově tváři a v uších jeho nářky. A byl jsem aktuálně nejvýše postaveným vlkem smečky, vzhledem k tomu, že táta asi zmizel. Na něj jsem ale chtěl myslet ze všeho nejméně. Ve své mysli jsem byl alfou, která musí řešit všechny potíže a silná alfa se nenechá zviklat emocemi. To jsem si aspoň říkal. ”Mhhhm,” zamručel jsem a jen pokývl směrem k Išce a Sinéad. Ani jsem si neuvědomil, že se příjemná domácká atmosféra úplně vytratila a namísto toho jsem zase vlkouzl do své role alfy.
Čtyři? Je si jistý? stáhlo se mi hrdlo. ”Čtyři… To je hodně,” vydechl jsem a nepovedlo se mi zakrýt, jak moc jsem tím otřesený. Bylo to jako rána do břicha. ”To… Nevadí,” řekl jsem mu nepřítomně na omluvu, že nezjistil více. Asi bych se měl jít za nimi podívat. Nebo aspoň zjistit víc. Poznat jejich povahy. Proboha, oni jsou moje rodina, uvědomil jsem si a chtělo se mi zvracet. Jednoho hrozného člena rodiny jsem ještě jakž takž zvládal, ale čtyři jeho další klony? Mohl bych je vyhodit? znova mě napadla ta hloupá a dětinská myšlenka.
Z přemýšlení mě až vytrhl jeho rozpačitý hlas. Jak mluvil, cítil jsem, jak jihnu. Pohled se mi z tvrdého změnil na soucitný. ”Parsi,” vydechl jsem jemně a matně si vzpomněl na podobnou debatu o rodině, kdysi dávno v létě, kdy to bylo ještě malé škvrně. ”Mámu… mou mámu jsi viděl,” začal jsem ochraptěle tím nejtěžším tématem, protože jsem se asi rád trápil. ”Když jsi přišel k nám do smečky… Ta mrtvá šedá vlčice,” v krku jsem měl knedlík, ale nutil jsem se pokračovat, muselo se to udělat, ”To byla máma. Moje. Naše… Zemřela. Byla… Zavražděná. Vlčicí, která se kdysi pokusila zabít i mě,” musel jsem se odmlčet, abych si promyslel, co dál.
”Její smrt námi všemi velmi otřásla. Byla jedním z vůdců smečky, ale pro spoustu z nás byla i něčím mnohem důležitějším,” pohledem jsem začal těkat kolem. ”Mám sourozenců víc. Celkem čtyři, z toho znáš tři. Iskierka je jednou z nich, ve stejném vrhu se narodil i Nemesis. Hádám, že ho znáš. Fialové oči, úzké zorničky… Pak mám ještě starší sourozence. Sestru Awnay jsme neviděli… Od narození Išky a Nemesise. Kdo ví, kde je. Fiér je… Byl… Jejím partnerem,” další potřebná pauza. Kdo by to byl býval řekl, že jen vyjmenovávání sourozenců a dalších rodinných příslušníků bude tak náročné. ”A pak je tu ještě Etney,” výraz mi potemněl. ”Toho znáš. Jeho partnerka, Lucy, je moje kamarádka. A dcera Saviora, toho vlka, kterého jsi v zimě zdržel v údolí. Je dobrým kamarádem mých rodičů a pro to má povoleno do lesa přicházet a zůstat jako host,” mluvení o Saviorovi bylo dobré. Hlavně co nejméně o starším bratrovi.
To ale nebyla jediná věc, na kterou se ptal. Povídáním o své rodině jsem spíš chtěl oddálit to, co ho zajímalo nejspíš nejvíc. ”A rodina… To jsou vlci, mezi kterými se narodíš… Se kterými vyrůstáš a znáš je dlouho. Znáte se navzájem. Víte, jaký ten druhý je, a protože spolu žijete na stejném místě, spolupracujete spolu a záleží vám na sobě. A pokud je ztratíš… Bolí to,” hlesl jsem s pohledem pevně upřeným do jeho očí.

Mlčky jsem pozoroval bílého vlka, který byl ještě nedávno malým vlčetem a vlastně se na něj pořád dost podobal. Bude mi vždy připadat jako vlče, protože jsem starší? napadlo mě. Nemesise a Išku jsem do určité míry pořád taky viděl jako malé. Nemohl jsem si pomoct. Tenhle bílý vlk mi ale říkal, že nemůže nechat svou původní rodinu na holičkách. A co jsme my? Nebyl jsi s námi delší dobu než s těmi tvými Bratry? Na nás ti nezáleží? Nevidíš, že tě taky potřebujeme? chtěl jsem mu říct, ale nedokázal jsem otevřít tlamu, natož být tak otevřený. Možná tu ale nechtěl být. Možná prokletím Asgaaru bylo to, že se tu nikdo necítí jako doma. ”Pokud budeš chtít jít…” začal jsem a bolelo to. V poslední době mě ale bolelo tolik věcí, že už to bylo asi jedno. ”Nechci tě tu držet násilím. To jsem ti už řekl dávno. Ale… Chci abys věděl,” pokračoval jsem vážným a hlubokým tónem. Byl jsem rád, že zní pevně a není na něm znát jakákoliv nejistota, kterou jsem byl uvnitř plný. ”Jsi součástí naší rodiny. Jsi součástí mojí rodiny. A byl bych rád, kdybys na to nikdy nezapomněl,” pečlivě jsem volil slova, abych nezněl zoufale.
Roztřeseně jsem se nadechl. Takhle ještě nikdy neodmlouval a protože jsem v hlavě pořád slyšel vzlyky malého bratra, nemohl jsem se pořádně soustředit na to, co přesně říká. ”Rozhodně by tě nezmlátil,” řekl jsem pevně. ”Některé informace jsou ale dost citlivé na to, aby se při jejich oznamování postupovalo opatrně a s citem,” pokračoval jsem a jen matně si uvědomoval, že můj hlas ztvrdl a už v něm není ani stopa po předchozí jemnosti. ”Sám bys měl vědět, co s vlky tady dělají… Takové věci,” pokračoval jsem a střelil nervózním pohledem po sestře a Sinéad. Před nimi jsem to probírat rozhodně nechtěl. Měl jsem mu to říct já. Teď se s tím už ale nedalo nic dělat.
Další zpráva od něj mi náladu rozhodně nezlepšila. Sinéad už taky pochytila změnu atmosféry. ”Nedá se říct, že by byl náš nejstarší bratr zrovna… ukázkou zodpovědnosti a otcovství,” vysvětlil jsem křečovitě. Pokud tu měla žít, asi nemělo smysl před ní všechno skrývat, i když moje vysvětlení bylo na hony vzdálené tomu, jaká byla realita. Překvapeně jsem zvedl oči, když se sestra rozhodla odvést sebe a svou kamarádku pryč. Přikývl jsem. To byla dobrá volba. ”Běžte se projít,” souhlasil jsem a pokusil se o nějaký sympatický tón s ne úplně skvělým výsledkem. ”Je to jeho partnerka,” trochu nepřítomně jsem zabručel směrem k Parsimu, když identifikoval Lucy.
Pořád jenom z pomyšlení na ten pár se mi kroutil žaludek. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Trochu iracionálně jsem se cítil být zrazený. Vlčice, kterou jsem měl v dětství kromě rodičů nejradši, ta, která mi ukázala, jak se loví… Má teď vlčata s bratrem, který se mě pokusil zabít. Polkl jsem. Nechtěl jsem to řešit. Nevěděl jsem, jak to řešit. Ale pokud jsem měl smečku na starost, tak to moje starost byla. Měli bychom uspořádat lov, když je tu tolik vlčat. Potřebují jíst, projelo mi hlavou bezděčně. Cokoliv, jen nemyslet na Etneyho a kdo ví kolik jeho malých klonů. ”Kolik těch vlčat vlastně je?” zeptal jsem se ochraptěle po kdo ví jak dlouhé chvíli mlčení.

Pokývl jsem, nadmíru spokojený s tím, jak obě ochotně odsouhlasily, že se vždy dotáhnou zpátky do lesa. Byl jsem na sebe docela hrdý. Povedlo se mi pořádně prověřit Sinéad a přesvědčit ji, aby zůstala v lese a tím zajistil i to, aby tu zůstala malá sestřička, která už nebyla až tak malá. Kdyby ji náhodou někdy napadlo, že by se vydala na toulky. O dva vlky věrné smečce víc. Věděl jsem, že to stačit nebude, aby byl to slušný začátek. Doufal jsem, že Alexei si vede podobně. Pokud ne, mohl bych ho vyhodit? přemýšlel jsem, Měl bych ho vyhodit? přidal jsem další, možná správnější úvahu.
Z dalšího přemýšlení mě vytrhl Parsi, zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že bych těm dvěma měl dát trochu prostoru. Už jeho první slova se mi moc nezamlouvala. Bílého vlčka jsem měl rád a nechtěl jsem, aby odešel, nehledě na to, že obvykle vlčata, která sem dorazila, nikdy cestu domů nenašla. Ale možná našla, kdo ví, kam se ztratila Sunflower, připomněl jsem si, ale to nebylo teď podstatné. ”Parsi, víš, že tu můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Všichni tě považujeme za součást rodiny,” řekl jsem mu vážně a střelil důrazným pohledem po sestře, aby s tím taky souhlasila. Vzala ho na výlet, tak by ho měla znát.
Na zprávu o dvou vlčatech jsem jen přikývl. Byl jsem rád, že ti dva zůstali s nimi, když jsem musel jí zkontrolovat hranici. Po další zprávě jsem ztuhl a podvědomě zaťal zuby. Parsi informace podával jako hlášení, jako úlohy, které splnil, ale já měl před očima brečícího Nemesise, který se ke mně choulil u mámina hrobu a jeho vzlyky, které mi trhaly srdce. Nemusel se o tom dozvědět. Ne takhle. Mohl jsem mu to říct, určitě jemněji než Parsifal, u kterého jsem pochyboval, že správně chápal, jaké je to ztratit někoho blízkého. Poprvé jsem ho uviděl nad máminou mrtvolou (z té vzpomínky jsem se bezděky otřásl), na kterou nereagoval tak, jak bych od malého vlčete čekal. ”Nemusel jsi mu to říkat,” skočil jsem mu do řeči, tón jsem měl křečovitý, zněl jsem přiškrceně a asi prudčeji, než jsem zamýšlel. To si nezasloužil, dělal jen to, co považoval za správné, ale v té chvíli jsem to nebyl úplně schopný vzít v potaz. ”Řekl bych mu o tom sám, jsme rodina, vzal by to lépe,” dodal jsem trochu smířlivěji, ale pořád jsem se nedokázal pořádně zbavit toho nepříjemného tónu. Nechtěl jsem už vidět svoje sourozence trpět. Nechtěl jsem ani nikomu říkat o tom, že je někdo mrtvý, ale byl jsem ochotný to vzít na sebe, abych nemusel zažívat rodinu, která za mnou už přichází se slzami v očích.
Na prostřední informaci o úklidu jsem zvládl jen nepřítomně přikývnout a pořád jsem ještě zpracovával předchozí zprávu, když se mi dostalo dalšího kopance do žaludku. Pokud jsem byl ztuhlý předtím, teď se moje tělo proměnilo na kámen. Chvíli jsem jen nepokrytě zíral na bílého vlka, který si musel dělat legraci. Jenže Parsifal si legraci nikdy nedělal. Cítil jsem, jak se mi na zátylku zvedá srst. Iška se ozvala dřív, než jsem tu informaci zpracoval. Byl jsem hozený do spirály vzpomínek a nepříjemných pocitů, které se kombinovaly s dosti nepříjemnými vizemi budoucnosti. Co si do háje myslel? projelo mi hlavou, než jsem zaslechl sestřinu otázku. ”Já… Nevím,” odpověděl jsem jí přes knedlík v krku. Zněl jsem dost podobně jako ona. Zmatení, sevření celého těla, obavy. Šok zatím přehlušoval vztek, který se určitě brzy dostaví taky. ”Jsi si jistý, že to jsou jeho vlčata,” otočil jsem se na bílého posla zpráv. Pořád jsem to nějak nedokázal pochopit. Lucy? Dobrovolně potoky s mým bratrem?

Možná bych měl být pohoršený nad tím, jak se ke mně Sinéad chovala. Bylo na ní jasně vidět, že její projev úcty je jen vtipem, který nebere vážně. Zkusmo jsem přejel jazykem po zubech. Byl jsem špatným vůdcem, když jsem to neměl v úmyslu potrestat? Hlavou mi projela mámina rada o tom, jaká má alfa být. Ona by si tohle líbit nenechala. Ale já jsem nebyl jako ona, ne? Z nějakého důvodu jsem se rozhodl… Vložit část své důvěry do vcelku cizí vlčice a vnitřně se rozhodnout, že můj názor na ni bude kladný. Věřil jsem, že když na to přijde, bude ochotná a schopná poslednout. Možná to bylo tím, jak se chovala, než zjistila, kdo jsem. Možná to bylo tím, že jsem se rozhodl přihmouřit trochu oči, když jsem viděl, jak se k ní Iška měla. Cokoliv, pokud to udrží rodinu pohromadě…
Zhluboka jsem se nadechl. ”Stačí se smečce upsat po zbytek života,” ušklíbl jsem se, částečně i z toho, jak zaryla čumák do země. Od kdy byla Iška tak… Přítulná? Možná vždy? Nebyl jsem si jistý. ”Výborně,” spokojeně jsem přikývnul a podíval se na Sinéad. ”Doufám, že to samé platí i obráceně,” důrazně jsem se na ni podíval. I z letmého pomyšlení na to, že by se obě rozhodly odejít, se mi sevřel žaludek. Ne, vyřešil jsem to dobře. Zůstane doma, uklidňoval jsem se.
Při Parsiho vyhýbaví odpovědi jsem podezřívavě přivřel oči. Neušlo mi to nepříjemné cuknutí, než vytáhl odpověď, kterou jsem očekával. ”To je dobře,” řekl jsem a ani se neobtěžoval skrývat nedůvěru v hlase. Pohled se mi nezměnil, pořád jsem ho pečlivě studoval a ani si neuvědomil, že jsem začal nespokojeně švihat ocasem. Snažil jsem se z jeho výrazu pochopit, jak se skutečně cítí, ale nedokázal jsem vycítit vůbec nic. Lehce jsem se zamračil, ale konečně odvrátil pohled, začala se mi z toho úsilí točit hlava.
”Máme chvíli,” pokývl jsem hlavou a přinutil se zůstat soustředěný. ”Povídej,” vybídl jsem ho trochu křečovitě. Nelíbil se mi jeho tón a nebyl jsem si jistý, co má na srdci. ”Pokud to není něco víc soukromého, tedy?” střelil jsem pohledem ke dvěma vlčicím a zase se zpytavě otočil na bílého vlčka.