Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prohlíželi jsme se navzájem a já přemítal, jestli byla ze mě taky tak zaražená, jako já z ní. V jednu chvíli jsem byl doma, v lese, a pak najednou na vágně povědomém místě s velmi nepovědomou vlčicí. I přes některá zvláštní ne-slova jsem dcela pochyboval, že by byla Alexeiovi podobná. ”Strano?” nadzvedl jsem jedno obočí a ušklíbl se. Zdálo se mi, žemě chce nachytat na neschopnosti.”Spíš to byl takový pocit, že se nadechneš a při výdechu jsi úplně jinde. Jako magický portál,” dovysvětlil jsem, když už jsem na začátku přiznal, že nemám ponětí o tom, jak jsem se tu zjevil.
Lhal bych, kdybych řekl, že mě uvnitř nepotěšilo, když se zamračila. Najednou mě pohledem probodávala trochu podrážděně, asi jsem zasáhl správné místo. Líně jsem pohoupal ocasem. ”Nic nepodceňuju,” ležérně jsem odpověděl a přemýšlel, odkud se ta nálada bere. Teď jsem nebyl neviditelným duchem lesa, který rýpal do Sinéad a přikazoval jí věci víceméně pro vlastní potěšení. Nebyl jsem ale ani jedním z vůdců smečky, nebo jsem se jím momentálně tak moc necítil. Byl jsem prostě Sionn a ten pocit byl docela blízko Duchovi lesa. Měl jsem chuť se trochu uvolnit. ”Myslím, že znám svoje hranice,” dodal jsem, abych ji ještě víc vyprovokoval.
”Je to pozvání nebo hrozba?” pobaveně jsem se ušklíbl a podvědomě se trochu narovnal. Rozhodně jsem nechtěl z něčeho takového vycouvat. A navíc, vždy bylo dobré se dozvědět o dalších smečkách, že. Bylo to prospěšné pro tu moji. ”Veďte mě, slečno Pippo,” pobídl jsem ji, hlas pořád pohodový a uvolněný. Byl jsem zvědavý, co mi to může nabídnout.

→ Vrbák

Moje naděje na mentálně příčetného společníka se začánaly postupně rozplývat, jakmile začala z tlamy vypouštět další zvuky, která rozhodně slovy nebyly. Na druhou stranu, vlčice se moc mentálně zaostalá nezdála být. I tak jsem pro jistotu uši obezřetně napřímil, kdyby se za tím vším skrývala nějaká podlá zrada. Nemyslel jsem si, že by to bylo pravděpodobné, ale nedokázal jsem ten nepříjemný pocit podezření úplně setřást.
”Tady rozhodně ne,” odpověděl jsem vyhýbavě. ”A rozhodně se nepamatuju, jak jsem se sem dostal,” dodal jsem, ale už nepřiznal, že taky nemám tušení, kde to vlastně jsem. Slabost jsem ukazovat nechtěl. Podíval jsem se na ni s očekáváním, že mi třeba řekne, že tohle je celé jen můj sen (zatím vcelku příjemný), nebo že se jí stalo něco podobného.
Její další slova mě ale pobavila a cítil jsem, jak se mi koutky mírně zvedají do pobaveného úšklebku. ”Tak vostrý, jo?” uchechtl jsem se a střelil pohledem k onomu lesu. Nějak mi to bylo zatěžko uvěřit. ”Myslím, že si dokážu poradit,” mávl jsem nad tím tlapou.
”Těší mě, Pippo, dcero Dona Danteho,” pokývl jsem hlavou. Nikoho takového jsem neznal, ale zněla pořádně hrdě. Možná nějaká alfa? ”O kousek vedle,” souhlasně jsem pokývl. ”Hádám, že asi nepatříš k těm pěkně vostrým?” nadzvedl jsem obočí s mírným rýpnutím. Tušil jsem, že opak bude pravdou, pokud se ovšem chvástala a ne před nimi skrývala.

Slyšel jsem dobře? Z úst vlčice vyšlo slovo, které jsem nikdy neslyšel. Proboha, ať prosím není stejně postižená jako Alexei, zaprosil jsem v duchu, kdo ví jaké božstvo. Jak jsem je znal, nejspíš by mi ani jeden z nich nepomohl. Když už jsme ale navázali kontakt, nemohl jsem se jen tak vypařit. A taky zjistit, kde to vlastně jsem. Podezřívavě jsem ji probodl pohledem, když se zatvářila nechápavě. Neusnul jsem náhodou? Neznám to tu a je tu až moc hezky. Proč bych jinak odešel z Asgaaru? napadlo mě a té myšlenky jsem se chytil. Asi by to dávalo nejlepší smysl.
Neurčitě jsem teda zamával tlapou. ”Tohle… všechno,” odpověděl jsem a snažil se nenápadně si prohlížet okolí, jestli mi to nenapoví. Odkašlal jsem si. ”Ještě před chvílí jsem tu rozhodně nebyl,” dodal jsem a až zpětně si uvědomil, jak hloupě to zní. V duchu jsem zasténal. Měl bych se co nejrychleji dostat domů, řekl jsem si, protože určitě, když tam nebudu, stane se nějaká další katastrofa.
Až když se znova ozvala, začal jsem jí věnovat plnou pozornost. Zkoumavě jsem si ji prohlédl. Pokud to byl sen… Na noční můru to nevypadalo. ”Jsem Sionn,” odpověděl jsem prostě, protože sen nesen, nebyl jsem na území, takže povinnosti byly zanechány tam. Aspoň na chvilku minimálně bych hrát dál mohl. Lhal bych, že bych nebyl zvědavý. ”A ty?” zeptal jsem se s takovou lehkostí, aby to neznělo moc jako výslech nebo obvinění. Opět, nebyli jsme na území, tady jsme si byli technicky rovni.

← z Asgaaru amorkem

V jednu chvíli jsem se díval na odcházejícího Parsifala a přemýšlel, co bych měl udělat dál. Do hlavy se mi vetřela myšlenka, že bych si snad mohl na chvilku odpočinout a nedělat vůbec nic. Zašít se někam do skrytého rohu lesa a tam odpočívat, dokud se nestane další katastrofa a já budu mít pocit, že se hroutím.
A v druhou chvíli, když jsem mrkl, jsem najednou byl úplně jinde. Nezdálo se mi, že bych to místo poznával. Možná mi bylo lehce povědomé, ale tlapu do ohně bych za to nedal. Chvíli jsem jen tak zaraženě civěl před sebe. Byla to další iluze? Čekal jsem, že se mi zase bolestivě sevře žaludek, nic takového ale nepřicházelo. Rozhodně to nebyla panika jako předtím, jen… rozumná obezřetnost. Udělal jsem krok. Ještě další. A pak ještě jeden. Všechno se zdálo být tak reálné. Skutečné. Nedůvěřivě jsem tlapou šťouchl do kamínku. Odkutálel se dál, jako kdyby mu bylo úplně jedno, že jsem se tu najednou objevil a netušil jsem, proč.
Možná to žádný důvod nemělo. Ale možná za to taky mohla vlčice, uvelebená kousek ode mě. Chvíli jsem si ji zkoumavě prohlížel. Nezdála se být dostatečně velkou hrobnou, abych se reálně cítil v nějakém nebezpečí. I když tak růžové oči jsem nikdy neviděl, kdo ví, co uměla. Růžový čumák mi zas připomínal Nemesise. ”To jsi udělala ty?” zeptal jsem se jí, spíš zvědavě, než vyčítavě. To jsem si nechával na potom, až mi to odsouhlasí.

Trhl jsem sebou, když měl moc dobrou poznámku. To byl přešlap, rozhodně na mé straně. Na pár vteřin jsem zavřel oči. ”To máš pravdu,” uznal jsem. Nemělo smysl se tvářit, že to nevypíchl dobře. ”Asi jsem to neřekl správně. A rozhodně ne citlivě,” povzdechl jsem si a pohled upřel někam do daleka, jako kdybych tam dokázal najít odpovědi na všechna svoje trápení. Přišlo mi ale, že z daleka přicházely jen další problémy. Možná by se všechno vyřešilo, kdybych prostě zahradil les a řešil jen to, co se děje uvnitř. Bez nezvaných hostů, na chviličku jsem se ponořil do své fantasie.
”Ale svět není hezké místo. A věci, co se staly, se už vrátit nedají,” hlesl jsem tiše, hlas jsem měl ale znova pevný a chladný. ”Nejjednodušší je si i z opravdu špatných událostí aspoň něco odnést. I když to bude opravdu malé pozitivum, může ti to pomoct, aby ses z toho všeho nezbláznil,” poradil jsem mu a zapřemýšlel, nakolik to říkám jemu, nebo sobě. Nezbláznit se z toho. To bylo právě mou největší starostí, kteoru jsem zatím nevěděl, jak pořádně vyřešit.
”Schladit?” zvedl jsem hlavu, vytrhnutý ze svého přemýšlení. ”K řece, možná. Ty už hádám znáš, kolem lesa tečou ze tří stran. Nebo i v údolí je často chladněji, drží se tam voda,” navrhoval jsem mu a uvědomil si, že už ani ve svých myšlenkách nepočítám s tím, že bych s ním šel. Nejspíš mě měl už plné zuby a potřeboval by si odpočinout od mých řečí.

Vnitřně jsem se trochu zastyděl, když i Parsi znal jméno černé vlčice. Bylo mi jasné, že se mi kdysi představovala, ale většinou jsme se víděli jen na chvíli a snad nikdy jsme spolu nemluvili. Gee. Musel jsem si to zapamatovat. Aspoň se tahle vyhnu trapné situaci, až s ní budu muset mluvit. A to nejspíš bude brzo, vzhledem k tomu, jakou roli sehrála při… tom všem. Pohled mi potemněl. ”Přišla s ním,” zopakoval jsem po Parsim tiše. Nebyla náhodou ochránce smečky? ”Myslím, že bude potřeba důkladněji probrat pravidla smečky,” zamručel jsem.
Až jeho pochyby přivedly moupozornost zpátky k aktuálnímu problému. ”Byla to krizová situace. Všude byl chaos a nebylo čas na nějaké hluboké přemýšlení,” odpověděl jsem mu jemně. ”Kdybych se tam stihl objevit dřív, udělal bych úplně to samé. Plánoval jsem udělat to samé,” snažil jsem se z něj sejmout co nejvíc viny, která rozhodně nebyla oprávněná. Pevně jsem tomu věřil. Parsiho jsem znal. Už jen tím, jak si to vyčítal, bylo jasné, že si svoje chování přesně uvědomuje a příště to udělá lépe. Asi nebyl prostor, abych se zeptal, co se přesně stalo.
”Zas tak malý už nejsi,” snažil jsem se trochu odlehčit situaci. Opravdu už skoro dosahoval do mojí výšky. Asi bych o něm měl přestat přemýšlet jako o malém. ”Udělal jsi, co jsi v té chvíli považoval za vhodné a udělal jsi to, jak nejlépe jsi dokázal. Snažil ses ochránit svůj domov, Parsi. To není špatná věc,” pokračoval jsem vemlouvavě. ”Každý občas dělá chyby a ne vždy se všechno může povést tak, jak to plánujeme. Ale z chyb se aspoň můžeme poučit, ne?” pokoušel jsem se ho povzbudit, i když se mi žaludek nepříjemně stahoval z faktu, že Fiérovu smrt označuju jenom za chybu, ze které se můžeme poučit. Nezasloužil si takové zacházení. Jenže byl mrtvý a nemohl o ničem vědět. Narozdíl od něj, Parsifal stál přede mnou a vyčítal si věci, za které nemohl. Bylo jasné, co bylo prioritou.

Nezdálo se, že by to Parsiho moc uklidnilo. Zanadával bych si, kdybych ho tím ještě víc nerozhodil. Jasně, že to nemohlo být až tak jednoduché. Že bych mu něco krátce vysvětlil a on to prostě vzal. A v pohodě. Nikdo se nevyčítá smrt člena smečky. Teda, až na mě, ale moje vina byla opravdu reálná, kdo se měl starat o životy členů, když ne ten, kdo je ve vedení? Ještě jsem zamáčkl tichý hlas, který upozorňoval, že nade mnou je ještě táta, takže to není jen na mém triku, ale i na jediné zbývající alfě, který se rozhodla, že alfovat prostě nebude Nebo kdo ví, co vlastně dělal. Na takové myšlenky ale teď prostor rozhodně nebyl.
”Ne,” řekl jsem Parsimu pevně, protože druhou možností bylo něžné přemlouvání a to u malého vlka nebylo reálnou alternativou. ”Není to tvoje chyba. Ten… vlk tu neměl co dělat. Nikdo ze smečky s ním neměl ani mluvit dřív, než ho upozornil, že tu nemá co pohledávat. Kdybych se k němu stihl dostat dřív, udělal bych to samé. Kdokoliv měl udělat to samé,” říkal jsem mu důrazně a byla pravda, že možná nebylo přímo povinností každého člena smečky útočit na vetřelce, ale rozhodně to nebylo nic, co by jim bylo zakazované. A tahle formulace aspoň víc ospravedlňovala Parsiho chování, což bylo mým hlavním cílem, i když jsem musel lehounce pozměnit fakty.
”Nebyl tu poprvé. Nejdřív vlezl do smečky, procházel se tu, povídal si s vlky daleko za hranicí území, odešel bez jakéhokoliv čekání na někoho z vedení a pak se za chvíli zase vrátil, aby si pokecal znova. Celou dobu ho ani nenapadlo, že dělá něco špatného, takže jsi byl v plném právu ho vyhodit jakýmkoliv způsobem, když toho nebyli jiní členi ochotní,” řekl jsem mu a celou dobu se mu důrazně díval do očí. Odmítal jsem, aby si na sebe bral odpovědnost za něco takového. Odpovědnost má být moje.

Nevypadal moc spokojeně. A popravdě jsem se mu ani nedivil. Všechno kolem bylo magické a on… Byl nejspíš ještě moc malý na to, aby magii ovládal sám. I když se k tomu věku už musí dost blížit… Až se to stane, snad k ní dostane trochu lepší vztah… Až si ji bude moct osahat a pochopit, že magie je jen další nástroj, stejně jako noha nebo zuby. Můžou ublížit, ale taky pomoct, už jsem si v duchu připravoval další výklad, kterým se mu pokusím situaci vysvětlit, až bude dobrá příležitost. To ale nevypadalo, že se bude blížit.
Na chvíli jsem přestal zkoumat jeho výraz a možná to byla chyba. Kterou bych si tedy uvědomil až po tom, co jsem to řekl. Ne že bych si byl přesně vědomý, co to přesvě spustilo, proč fakt, že Lilac způsobila oheň, ho tak vzalo. Hned jsem ale začal vehementně vrtět hlavou. ”Ne, Parsi, v žádném případě,” opartně jsem se k němu přiblížil, abych ho nevylekal. ”Rozhodně nic z toho, co se stalo, tvoje chyba nebyla,” ne že bych si byl úplně jistý, o čem přesně mluví.
Těžce jsem si povzdechl. ”Svět je… Není to hezké místo. Pro to se musíme snažit, jak to jen jde v něm přežít. Občas je potřeba udělat těžké volby, které se nakonec můžou ukázat jako… Ne ty nejlepší. Ale to zjistíme až zpětně. Ale víš, co, Parsi?” sklonil jsem hlavu blíž k té jeho, aby se mi podíval do očí. ”Znám tě. A vím, že jsi dobrý vlk, který nic z toho nechtěl. Pro to tvoje vina není,” říkal jsem mu měkce a doufal, že to zabere.

Parsi pomalu přestával mluvit. Ani jsem se mu moc nedivil, když přestaly přicházet otázky, nahradilo je nepříjemné ticho, kdy si musel vzpomínat na to, co se stalo. Na kratičkou chvíli jsem si přál, abych taky měl tu magii, co máma. Tu, která dokázala vzpomínky skrýt, aby se zdálo, že se to nikdy nestalo. Než jsem se zarazil. Přesně to jsem jí vyčítal. Neměla právo jen tak brát části mysle někomu jinému. I když to bylo pro něj určitě těžké, byl jsem si jistý, že by mi to v budoucnu měl za zlé. Svět je prostě zlý a nemáme jinou možnost, než se s tím smířit… A jít dál, povzdechl jsem si.
”Oheň,” povzdechl jsem si a ohlédl se směrem, odkud se původně šířil. Teď už po něm nebylo ani stopy. Před jakou dobou to bylo? Nějaké okamžiky se mi zdály až nepříjemně živé, jiné zastřené a mlhavé. Jako kdyby se to událo včera a zároveň před stovkou let. Z plic mi unikl další pomalý výdech. Lilac… ”Ano, i ten měl zdroj v magii. Asi sis už všiml, že po něm není ani stopy, nic není ohořelé… Nebyl to skutečný oheň. Jen produkt magie iluzí. S tou, pokud vím, dokážeš vytvořit cokoliv… ale není to skutečné. Můžeš vidět oheň, ale když jím projdeš, nic nepocítíš. Tu magii ale neumím a nevím přesně, jak to funguje,” zoufale jsem se držel teoretické části, to mi ale nemohlo vydržet moc dlouho. ”Ten požár byl zase dílem Lilac. Vlčice, která… Také patřila do smečky. A také už nepatří,” těžce jsem ze sebe dostal.

Nacházet se v jiné situaci, možná bych se nad jeho jednoduchým vysvětlením pousmál. Teď mi to ve veselosti nepřidávalo. ”To byl nejspíš šok,” pokýval jsem hlavou, tón jemný, ale ne přehnaně starostlivý, ač bych tak rád udělal. Na to ale Parsifal nebyl. ”Šok z toho, co se stalo, a co ti bylo provedeno?” nabídl jsem mu vysvětlení.
A upřímně, to vysvětlení bylo pravdivé. Věděl jsem to v morku kostí. Teď jsem si přál, abych mu ublížil ještě víc. Za to, co provedl mojí rodině. Tehdy jsem ho prostě chtěl jen pryč. Pryč, co nejdál a co nejrychleji. Mrzelo mě, že to, co se Parsimu stalo, mu nejspíš názor na magie moc nezlepšilo. I když jsem mu řekl, co se stane, pořád na něm bylo vidět, že je mu to velmi nepříjemné. Nedivil jsem se mu. Ale i tak, pokud tu měl zůstat delší dobu (a já byl odhodlaný ji prodlužovat, jak to jen bylo možné), musel začít věci přijímat takové, jaké jsou. Jeho odpor k magiím tu neměl moc velké místo.
”Ale můžu,” odpověděl jsem zhrublým hlasem. ”Už ti neublíží, protože jsem ho zabil,” řekl jsem pevně a okrajově se podivil, že se mi ani hlas netřese. ”Už se sem nemůže nikdy vrátit, ani kdyby chtěl,” dodal jsem jemně a povzdechl si, když se zeptal na detaily. ”Yeter byl… Býval členem smečky. Přidal se ještě než jsem se narodil. Když jsem byl malý…” na chviličku jsem se zasekl a musel napočítat do tří, ”Často jsme si hráli. Byl milý. Byli jsme spolu i prozkoumávat Gallireu. Pak jsem ho dlouho neviděl, zjevně nikdo ze smečky ho neviděl, protože prostě zmizel, beze slova. Tohle léto jsme si už mysleli, že zemřel, nepřežil zimu. Občas se to stává. Teď se ale objevil, zjevně si myslel, že pro to, že sem před lety patřil, má nárok se tu promenádovat… A zbytek už víš sám.”

Parsi dlouho mlčel. To se dalo čekat, nebo minimálně to bylo pochopitelné. Muselo to na něm zanechat opravdu silné stopy, povzdechl jsem si. Ale na kom ne? Vidět něčí smrt… A ještě se nemoct vyjádřit, chycený v magii, kterou pořádně nechápal a neměl k ní kladný vztah. Tys k magiím kladný vztah měl a stejně to nebylo nic příjemného, připomněl jsem si. Chtěl jsem mu něco říct, ale tušil jsem, že moje uklidnění spojené s instinktivním objetím by nebral moc dobře. Už před chvílí jsem mu nabídl, že si se mnou může o různých věcech promluvit a teď mi nezbývalo nic jiného, než tu být a být mu oporou. Radši jsem se teda soustředil na zášť, kterou jsem k nyní mrtvému vlkovi cítil. Ta smrt byla opravdu jeho jediné štěstí.
Ach, Parsi, vydechl jsem. Jasně, že pochyboval. Jasně, že se snažil najít nějaké jiné vysvětlení. Jasně, že začal přemýšlet o tom, že je to jeho chyba. Nějakým způsobem. Jenže to jeho chyba nebyla, svět byl prostě zlý. A nedalo se s tím nic dělat, jen se obrnit a… jít dál. Jít prostě dál. ”Normálně… Když jsi odtamtud zmizel, cos cítil?” zeptal jsem se, jak nejjemněji jsem dokázal. ”I teď na tobě vidím, jak jsi tím otřesený. Myslíš, že bys to, cos v té chvíli cítil, zažíval, i kdybys pod vlivem magie nebyl? Proč se tomu teda teď nedokážeš smát?” zkusil jsem jemně zatlačit. ”Protože ty pocity nebyly tvoje,” okamžitě jsem dodal, abych v něm naopak nezasel semínko pochyb.
”A co se týče používání magií bez jakéhokoliv pohybu?” pokračoval jsem. Předtím vypadal spokojeně, když jsem mu vykládal, jak svět kolem funguje. Snad to zabere i teď. ”Uznávám, je to někdy jednodušší, společně s použitím magie taky udělat… nějaký posunek. Ale rozhodně to není třeba. Na vlkovi, který je ve své magii zběhlý, nemusíš ani poznat, že něco dělá,” odmlčel jsem se, ale stále se mu díval do očí, pohled mi ani na chvilku neuhl. ”Například ten malý kamínek, po tvojí pravé straně? Leží kus od tebe. Nemusím se na něj ani podívat. Nemusím se vůbec pohnout a on se sám vznese do výšky našich očí,” řekl jsem pomalu a dal mu chvíli, aby pochopil slova, která jsem právě řekl. Abych ho nevylekal ještě víc. Pak jsem ale magií obemkl ten malý kámen a pomalu ho vyzvedl do výšky. Celou dobu jsem nepřerušoval oční kontakt. Kamínek se chvíli vznášel na místě, pak pomalu vletěl blíž k Parsimu a nakonec jsem ho jemně položil k jeho tlapkám. Doufal jsem, že jsem tím docílil toho správného efektu. ”Je mi moc líto, že sis tím musel projít, řekl jsem po chvíli tiše. ”Kdybych mohl… vrátil bych čas, aby se to nemuselo stát. Ale už ti nikdy nic takového neudělá,” dodal jsem a při poslední větě mi hlas mírně ztvrdl.

Na jazyku se mi objevila vcelku hořká pachuť. Jedna věc bylo PParsiho vzdělávat o tom, jak funguje lov a taky mu pomalu měnit názor na magie, úplně o něčem jiném bylo zjišťovat, že mu Yeter něco provedl. ”Určitě. Popiš to,” pobídl jsem ho ztuhle. Nemusel jsem si ho ani moc prohlížet, abych viděl, že mu to rozhodně není příjemné. Už byl ale velký a takové informace byly potřebné zjistit.
Moje nálada s každým jeho slovem klesala. Všechno, co říkal… Potvrzovalo fakt, že nejspíš, ne, určitě na něj magie použita byla. Pro to byl z toho tak vyděšený, protože nejen, že viděl Fiéra zemřít, ale zároveň mu bylo přikázáno, aby se měl dobře. Ve chvíli, kdy prožíval hrozný šok. Unavený a šťastný? Co to bylo za zrůdu, že to vnutila tak mladému vlkovi?
Možná nejhorší na tom bylo, že… Jsem přesně věděl, jaká magie na něj byla použitá. Zažil jsem si něco podobného, jen v mém případě mi bylo přikázáno, že se nesmím vrátit domů. A ještě občas teď se mi zdálo, že jsem se ztratil.
”Nenamlouváš,” řekl jsem tiše a zhluboka se nadechl, abych uvolnil ztuhlost, která mě celého sevřela. Dovolil jsem si na kratičkou chvíli zavřít oči. Jedna, dva, tři… otevřít. Ty máš tu být ten silný, tak buď. ”Byla to magie. Příkaz se tomu říká. A ano, uznávám, že jsem řekl, že magie jsou tu pro spoustu vlků velmi přirozené, ale v žádném případě není v pořádku to na někoho použít, hlavně v takové chvíli, kdy to jasně kontradikuje s tím, co bys cítil normálně,” hlesl jsem něžně. Věděl jsem, že si moc nepotrpí na zacházení v rukavičkách, ale nemohl jsem si pomoct.

Vzpomínal jsem si, že naše první debata o magiích byla dost dramatická. Bylo to těsně po tom, co se jako vlče objevil v lese a myslím, že jsem ho s tím pořádně vylekal. Ten den stačilo málo a ze smečky utekl. Asi až tehdy jsem si pořádně uvědomil, že někdo může žít celý život bez toho, aniž by magie poznal. Nejspíš to bude většina vlků.
”Určitě, ptej se,” pobídl jsem ho a snažil se znít co nejlaskavěji. Nastražil jsem uši a zkoumavě si ho prohlédl. Celou dobu mi pokládal otázky a zatím neměl potřebu se ptát o povolení. Musela to být opravdu nepříjemná věc, na kterou se chystal zeptat. Ve chvíli, kdy otevřel znova tlamu, jsem od něj pocítil záchvěv negativních emocí. Trochu jsem se zamračil. ”To… Um…” začal jsem nejistě, protože jsem měl dojem, že bych na to měl odpovědět co nejdřív, ale na druhou stranu jsem si nebyl jistý, proč se ptá a jakou odpověď použít. ”Asi… Záleží na tom, o kom je řeč,” začal jsem opatrně. ”Pro někoho jsou magie tak přirozená věc, že je to pro něj téměř to samé, jako kdybych teď natáhl tlapku a dotkl se tě,” náznakem jsem tlapou udělal malý pohyb k němu.
Než jsem stihl rozvést svoje vysvětlení dál, dostalo se mi dodatečného vysvětlení, ze kterého jsem ztuhl a žaludek se mi propadl až kamsi pod zem. Chvíli jsem nebyl s to se hnout, jen cítil, jak se chlad šíří znova mým tělem. ”Co ti udělal?” zaslechl jsem tichý hluboký hlas s náznakem vrčení, který musel být můj, ale vůbec jsem si nevzpomínal, že bych se rozhodl promluvit.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nepocítil nával hrdosti, když řekl, že to už objevil. Sám. Koutky mi trochu cukly nahoru. ”Pravděpodobně. Určitě,” souhlasil jsem. ”I když ne tak úplně přesně. Teda, s tím vysvětlením, magie to bezpochyby je,” sedl jsem si kousek od něj a potlačil slabou lítost, že neposlechl vybídnutí. Na takové srandy ale nebyl, ani když byl ještě malý.
”Jde spíš o to, že díky magii zjistíš přesnou polohu vlků. Samozřejmě, nejlépe to funguje na členy smečky, které znáš, ale dokážeš tak najít polohu prakticky kohokoliv. Tušíš, že se někde v lese nachází vetřelec, ale nevíš, kdo to je, kde je, ani ho nikde necítíš? Magií ho najdeš okamžitě. Postupně jsem objevil další využití, která se dobře hodí i při lovu,” vrátil jsem se s tématem zpátky k tomu, co ho zajímalo, i když jsem měl v plánu změnit jeho názor na magie, které se mu zjevně ještě pořád moc nezdály.
”Dokážeš tím najít i polohu stád, takže ušetříš velké množství energie, díky které máš větší šanci na úspěch při samotném lovu,” dokončil jsem a zase mu nechal pauzu na otázky, kterých měl, jak se zdálo, vždy hodně. ”Takhle pak dokáže smečka ulovit víc kusů zvěře a můžeme nakrmit víc krků. Což asi bude teď potřeba s tolika malými vlčaty,” dodal jsem s povzdechem.

Když se mě zeptal na smečkovou magii, trochu jsem se zadrhl. Čekal jsem, že o tom už všichni ví, zrovna tuhle část sžití s lesem jsem pokládal za velmi důležitou. A očividnou. Nikdo mu o ní ale neřekl. Ty jsi mu o ní neřekl, ozvalo se kritické bodnutí a s ní také mírná nechuť. To jsem tu byl jediný, kdo se reálně stará o tyhle věci?
Zhluboka jsem se nadechl. ”Jasně,” pokýval jsem hlavou, ”Pokud vím… Každá smečka se usídlí v lese, který má zvláštní schopnosti. Možná se smečky zakládají na místech, které jsou magické, nebo ta magie přijde za nimi…” hlas mi na chvíli vyzněl do prázdna, jak mě Parsiho otázka donutila přemýšlet o věcech, na které jsem neznal odpověď. ”V každém případě, pokud se v lese zdržuješ nějakou dobu, na jeho území dokážeš používat schopnosti, ale jenom na tom místě. Vzpomínám si, že sousední smečka, Borůvková, má zvláštní vůni, kterou její členi dokážou ovládat a může se ti z ní zatočit hlava,” zašklebil jsem se při vzpomínce na svou návštěvu smečky, když jsem byl malý.
”U nás v Asgaaru to ale funguje jinak. Jsme víc napojeni na zemi a možná tím, že je náš les tak velký, tak…” zarazil jsem se a oči se mi trochu zaleskly. ”Pojď,” vybídl jsem menšího vlka a bez dalšího čekání vyrazil. Trvalo jen pár minut, než jsme došli k většímu kameni. Zastavil jsem se u něj s výrazem plným očekávání. ”Zkusi si ho poslechnout,” otočil jsem se k Parsimu. ”Co slyšíš?” Bude lepší, když si tyhle věci zažije, než že mu to všechno vyložím.