Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Vrchol Narrských kopců přes Narrské kopce

Jakmile jsem se dostal z Životova území, už se mi šlo lépe. Ochotněji. Dokonce jsem dokázal i běžet a s každým dalším krokem jsem byl rychlejší a rychlejší. Cítil jsem, že mě to táhne domů a ani jsem nevěděl, jestli je to nějakým jeho přičiněním, nebo prostě tím, že jsem chtěl být konečně doma. Rozhodně jsem se ale cítil lépe. To všechno nebylo až tak těžké. Už se mi nezdálo, že se pod tím každou chvilkou zhroutím. Tíže pořád byla, ale věřil jsem, že to nějak zvládnu. Když vě mně věří i on… Dělalo mi to radost. Tu jsem si pořád s sebou od něj nesl. Nějakou naději, že svět bude lepší. Že se všichni budeme mít líp. Už jsem si pořádně ani nevzpomínal, co mě přimělo utéct z domu naposledy. Proč jsem se dusil.
Pořád jsem se cítil trochu provinile, že se chodím odreagovat pryč, co nejdál od domova, ale to byl problém, který jsem teď nechtěl řešit. Prostě jsem ho odsunul pryč a tvářil se, že neexistuje. Jako spoustu jiných problémů? ozval se dotěrný hlásek, který jsem se rozhodl okázale ignorovat. Nepotřeboval jsem mu odpovídat. Nebyl můj nadřízený a vůbec, kdo byl, aby si dovoloval ke mně tak mluvit?

→ Uhelný hvozd přes savanu

← Vršky

Stoupal jsem cestou vzhůru a už to nebyl ten rychlý útěk od povinností. Výčitky svědomí ale nezmizely. Pořád mě táhly dolů a já věděl, že k tomu, abych mohl fungovat zase normálně, je musím odstřihnout. Přesně takové věci jsem nepotřeboval k životu. Musíš vést smečku, musíš ji udržet nad vodou, starat se o všechny členy a ochránit je před nebezpečím. V téhle chvíli se mi to zdálo jako prakticky nezvladatelný úkon. Ta tíže byla opravdu velká a vůbec nepomáhal fakt, že jsem zase odtamtud utekl. Zase. Po kolikáté to už bylo?
”Sionne,” zavolal na mě hlas odněkud zpoza kamenů. Překvapeně jsem se syčením vtáhl vzduch dovnitř. Tak dávno jsem ho neslyšel, že jsem zapomněl, jak příjemně zní to zvonění. Pořád jsem se ale cítil natolik těžce, že jsem nestihl nabrat dost síly na odpověď, než se mi zjevil. Je krásný, projelo mi hlavou. Na to jsem už taky skoro zapomněl. Bylo to tak dávno.
”Ach, Sionne,” vydechl s očima plnýma něhy a… byla to lítost? Asi bych měl být naštvaný. Cítil jsem, že se ve mně snaží vzedmout vztek na to, že si dovoluje mě litovat. Chtěl jsem podrážděně odseknout, otočit se a jít, ale… vnitřně jsem se nedostal ani vzdáleně ke vzteku. Prostě to nešlo. Roztřeseně jsem se nadechl a kdybych byl o něco více ješitný, asi bych si i stěžoval. Takhle jsem jen polkl a střelil po něm trochu nepříjemným pohledem, Život se ale tvářil, že to vůbec nevidí.
Pak ale nastalo ticho, protože já nevěděl, co říct, jediné věci, co mě napadaly, nebyly úplně příjemné, a on asi čekal, co vypadne ze mě. Třeba to, proč jsem tu byl. Kdybych na to znal sám odpověď. Prostě… jsem se tu tak nějak vyskytl. ”Asi jsi tu potřeboval být,” odpověděl mi Život rovnou. Trochu neochotně jsem ocenil fakt, že omezil lítostivý tón. ”V posledním roce jsi toho zažil hodně,” povzdechl si, jako kdyby to byla jeho chyba. A co když byla? ”Když myslíš,” utrousil jsem a tvrdohlavě se snažil držet toho ždibečku negativních emocí, co ve mně ještě zbývalo. Bylo to to, na co jsem byl zvyklý, spokojenosti a radosti se moje tělo už vzpíralo. ”V tom máš vlastně pravdu,” ozval se a já jsem k němu překvapeně vzhlédl. S čím se dalo v mých myšlenkách souhlasit? Tentokrát jsem si nebyl vůbec jistý, na co narážel.
Ten zatracený smutný úsměv se znova objevil a já znova v sobě nedokázal najít dost vzteku. ”Nebyl to jen poslední rok. Celý tvůj život je jeden dlouhý, těžký boj, ale vypořadáváš se s tím bravurně,” měkce mluvil a cítil jsem, že se kolem mě jeho ocas omotává. Kupodivu to bylo příjemné a uklidňující. ”Nemohl bych si přát silnějšího vlka na tvém místě. Jsem na tebe moc hrdý,” šeptal mi do ucha a já se o něj opíral. Bylo mi… Lépe. Tíže na hrudi trochu povolila. Nic jsem neříkal, jen jsem vdechoval jeho květinovou vůni a představoval si, že jsem naprosto v pořádku. A šťastný. Skoro jsem tomu i uvěřil.
”Jak se daří tobě?” zahuhňal jsem, abychom nnemluvili jen o mně; zdálo se mi, že pokud se budu cítit jen o trochu lépe, začne mi být špatně. Tolik spokojenosti najednou snad nebylo ani zdravé. Životovo tělo rozvibroval smích a mně se nedobrovolně nadvedly oba koutky. Ne jen jeden. Oba. A možná v tom bylo té dobrovolnosti i trochu víc. ”Tohle léto bylo pro mě taky docela krušné,” povzdechl si, ale znělo to spíš nostalgicky. ”Mmm, občas i v mém životě se dějí zajímavé věci. Nesedím tu vždy jen na zadku,” zahihňal se pobaveně a cítil jsem, jak se ke mně jeho ocas ještě víc přivinul. Vůbec mi to nepřekáželo. ”Takže… dobře nebo špatně?” pobídl jsem ho k odpovědi, dostalo se mi jen pobaveného zabroukání. Ani tak ani onak. A nebo o tom nechtěl mluvit.
Já taky o spoustě věcech mluvit nechtěl. Narozdíl ode mě ale Život už o všem věděl. ”Víš o věcech, protože vidíš všechno, co se na Galliree šustne, nebo každému vlkovi prolezeš hlavou, aby ses dozvěděl o novinkách?” zeptal jsem se a Život se tentokrát úplně rozesmál. Chechtal se dlouho a to naklepávání by mi i bylo nepříjemné, kdyby nebyl tak příjemně huňatý. ”Tak tady je ten malý zvídavý vlček,” vydechl šťastně, když se uklidnil natolik, že dokázal formovat slova. ”Chvíli jsem se obával, že z něho už moc nezbylo. Ale jsem moc, moc rád, že jsi uvnitř v duši pořád stejný, Sjone,” řekl mi vřele a mně z toho tak zahřálo na hrudi, že jsem si ani nevzpomněl, že jsem chtěl být odtažitý a protivný. Víc už na to téma neřekl a já dál mlčel, nechával jsem se ukolébávat jeho dechem a příjemností bílého kožíšku.
Oba máme bílý kožich, uvědomil jsem si, skoro hloupě, úplně poprvé. Kdo ví jak, věděl jsem, že se tomu i Život usmívá. Třeba se mu to ale tolik nelíbilo, protože ze mně stáhl svůj ocas. I když jsem se pořád cítil být v teple, zdálo se mi, že mi něco chybí. ”Rodina tě potřebuje, Sionne,” řekl a mně trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomil, o čem mluví. ”Ne-” začal jsem a hned jsem se zarazil, protože nám oběma bylo jasné, co je potřeba udělat. To neznamenalo, že by se mi to líbilo. Nemusel jsem nic říkat, stejně věděl, že se snažím přijít na nějakou výmluvu, nějaký skvělý a inteligentní důvod, proč tu zůstat. Nám oběma bylo jasné, že žádný takový není. Vydechl jsem vzduch z plic. ”Jsi úžasný a moc silný vlk. Zvládneš všechno, co se ti postaví do cesty,” říkal, ale zdálo se mi, že to už není ta příjemná debata. ”Ale abys neřekl,” pokračoval s mrknutím. Jasně že věděl, že vím, že tohle je už jen rozloučení. ”Něco ti dám. Abych ti chu pomohl,” jemně mi olízl ucho a mně to nepřipadalo vůbec hloupé.
A když jsem otevřel oči, byl najednou pryč. Jako kdyby tu nikdy nebyl. Chvíli jsem přemýšlel, že tu prostě natruc zůstanu, ale měl pravdu. Měl jsem rodinu. Měl jsem povinnosti. A nakonec by se mi tu beztak nelíbilo. Chtěl bych zpátky za nimi. Stýskalo by se mi.

→ Poušť přes Narrské kopce

OBJEDNÁVKA
ID-M01 / vítr / 20kr + 200muš
ID-M02 / vítr / 3* / 90kyt
ID-M03 / vítr / 5* / 250kyt
ID-M01 / myšlenky / 20kr + 200muš
ID-M02 / myšlenky / 4* / 120kyt
ID-M03 / myšlenky /3* / 150kyt
ID-B010 / ostny a prodloužené chlupy na zátylku / 50kr + 500muš
ID-V01 / síla / 1* / 50kyt
ID-V01 / vytrvalost /3* / 150kyt
ID-V02 / řečník / 9* / 900kyt
ID-V03 / Iskierka / síla / 2* / 20kyt
ID-V03 / Nemesis / obratnost / 2* / 20 kyt
ID-V03 / Parsifal / síla / 2* / 20kyt
Cena celkem: 1770kyt, 90kr, 900muš
Cena s 50% slevou: 885 kytek, 45 křišťálů, 450 mušlí

← Mahar přes Eso

Ani jsem si neuvědomil, kam mě nohy nesou, než jsem se drápy nezabořil do písku. Prudce jsem se nadechl a zpomalil; stát na místě jsem nedokázal. Byl jsem u Života. Nebo aspoň velmi blízko. Měl bych jít až k němu? Neviděl jsem ho od…
Naposledy jsem tu byl s mámou a zdálo se mi, že jsem z toho setkání neměl dobrý pocit. Něco jsem měl mámě vzkázat. Co to bylo? Stalo se to tak dávno, že jsem si ani nebyl jistý, jestli jsem byl pořád tím stejným vlkem. Potřásl jsem hlavou. Přemýšlím o hloupostech. Jasně, že jsem nebyl. Zažil jsem od té doby tolik věcí, že bych se už nejspíš nepoznal. Nepřemýšlel jsem o tom, jestli ta změna byla k lepšímu nebo horšímu. Nejspíš bych na to ani neuměl odpovědět.
Ale když už jsem byl tu… Mohl bych za ním zajít. Potřebuju být silnější. Pro smečku, řekl jsem si a s těmi myšlenkami jsem začal stoupat mlhavě povědomou cestou vzhůru. Bude to jen krátká návštěva, kde si pročistím hlavu a ještě v noci budu zpátky doma řešit nutné věci.

→ Vrchol

← Asgaar před Midiam

Moc jsem nevnímal, kam jdu. Nohy mě prostě nesly a já se uvnitř svíjel výčitkami svědomí, že jsem je zase opustil. Nechtěl jsem. Opravdu nechtěl, ale v jednu chvíli, když jsem tam stál, jsem se cítil tak stísněný, ať to bylo tím, že mi bylo něco vyčítáno, nebo Fiérem, který si dovolí jen tak se zjevit a ještě se divit, že proč se ho ptáme, co tu dělá.
Ale to jsem ani neměl dělat. Nemělo by to tak být. Měl bych zvládat věci, které v tuhle chvíli se zdály skoro nemožné. Utíkal jsem? Možná. Kdo ví. Nevěděl jsem, co dělat. Měl bych to zvládat, měl bych to zvládat, měl bych to zvládat, točilo se mi v hlavě, stále dokola. Snažil jsem se polknout, ale ani to se mi nedařilo. Kdybych byl mladší, asi bych i brečel, ale teď to vůbec nešlo. Prostě jsem se nechal unášet tlapami a věděl, že po tomhle krátkém proběhnutí půjdu zpátky domů a budu tam V POHODĚ. Protože co mi jiného zbývalo že.

→ Narrské kopce přes eso

Táta, jak se dalo čekat, se hned začal vyptávat, kde jsem byl. Ani pozdravit nemohl, nepříjemně mě píchlo. Já se ho taky neptal, kam zmizel po mámině smrti a já se musel o smečku starat sám. Hořelo. Odešla Lilac. Fiér zemřel.
Chtělo se mi zvracet.
”Byl jsem na obhlídce jiných smeček. Nedávno nás navštívily alfy ze Sarumenské smečky a tak jsem chtěl oplatit laskavost. A při tom jsem se cestou zastavil ještě v jedné nové na jihu,” lhal jsem jako by se nic nedělo. Beztak mě neměl právo takhle spílat, takže jsem neměl ani špetku výčitek. A částečně to pravda byla. ”Byl jsem tam s Alastorem, ve smečce mu žije sestra,” pokračoval jsem, jakoby se nechumelilo. Úkosem jsem se podíval na hnědého vlka, aby ho nenapadlo odporovat mojí verzi. Ne úplně pravdivé, ale ve smečce byl přeci taky.
Doteď se mi dařilo Fiéra ignorovat, protože jinak jsem nevěděl, jak se s chodícím mrtvým vypořádat. Jenže dotyčný mrtvý ani nevěděl, že by měl ležet pod stromem od minulé zimy. Když jsem přejel očima po přítomných, zdálo se, že se nikdo nemá k odpovědi. Zase mi bylo zle, cítil jsem mravenčení a hroznou tíhu, ale byl to už známý pocit. Nositel zlých zpráv. Tím jsem byl. Vždy bylo na mě oznámit něčí smrt. Už jsem se s tím začínal smiřovat, že to je můj život.
”Zemřel jsi minulou zimu. Zabil tě Calum, když se vrátil do smečky,” střelil jsem chladným pohledem po otci, aby mu to jméno neušlo. Býval to člen naší smečky. ”Parohy ti rozpáral břicho a ty jsi vykrvácel,” řekl jsem mu přímo a ani si pořádně neuvědomoval, že celou dobu, co mluvím, zním chladně a bez jakékoliv emoce. ”Caluma jsem potom zabil,” dodal jsem ještě směrem k otci. Aby věděl. Aby věděl, co pro smečku dělám a že nemá právo mi vyčítat, že jsem tu chvíli nebyl.
Jenže jsem úplně bez pocitů nebyl. Vířily hluboko ve mně a zdálo se mi, že se každou chvíli pozvracím. Dařilo se mi to nedávat najevo, ale dobře mi rozhodně nebylo a měl jsem dojem, že se tu dusím. Prudce jsem vdechl vzduch do plic. ”Omluvte mě, na chvíli se vzdálím,” řekl jsem přiškrceně, věnoval poslední pohled tátovi a rychlým krokem vyrazil pryč.

→ Mahar přes Midiam
//Pardon, musim stihnout využít slevu u bohů, zpátky ve vrátím co nejrychleji.

← Šakalí pahorek

Koutek mi trochu cuknul, když se zmínil, že se na něj sestra dívala divně ”Tak to máš ještě štěstí, že se jen divně podívala,” prohodil jsem a ohlédl se dozadu, jestli za námi neběží skupinka odvážných kojotů. Parsifal. Promluvit si s ním o tom, připomněl jsem si. ”S tím, do jaké ohnivé vlčice vyrostla se dá hádat, že tě asi má ráda, když ti nic neprovedla,” jeden koutek mírně zvednutý už zůstal.
”Hm,” zamručel jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli bylo dobře nebo špatně, že o tom nevěděl. Možná to opravdu byla nějaká drobnost, před kterou se už přenesli? Přejel jsem si jazykem po zubech. ”Už to bylo dost dávno, možná se na to už zapomnělo,” vyhýbavě jsem zamumlal. Přítomnost domova mě vzrušovala stejně jako rozrušovala.
”Tak si na ně raději dávej pozor. Z času na čas se odváží i k nám do lesa a dělají problémy,” poradil jsem mu. ”V blízké době s tím budeme muset něco udělat. Můžeš se přidat, pokud budeš chtít,” nabídl jsem mu a koutkem oka se na něj podíval.
Blížili jsme se už lesem a když jsem ucítil pach čerstvého masa a krve, stočil jsem naše kroky tím směrem. Alastor mlčel a já si nebyl jistý, jestli mám zkoušet pokračovat v konverzaci. Nebo ve výslechu. Měl jsem trochu obavy, že pokud na něj trochu zatlačím, vlk se rozsype, takže navzdory tomu, že jsem vůbec nebyl přesvědčený, že je vhodným partnerem pro Nemesise, dál jsem na něj netlačil. Bydlíme ve stejném lese, ještě budu mít víc příležitostí, rozhodl jsem se.
Ať jsem chtěl říct na pozdrav cokoliv, pohled na skupinku kolem ulovených muflonů mě kompletně umlčel. Nejdřív jsem si všim Parsiho, který nevypadal nejlépe, tvářil se, jako kdyby se usilovně snažil cosi skrýt, ale bylo jasné, že mu něco je. Prudce jsem vtáhl vzduch do plic, ale dřív, než se stihl rozeběhnout kolotoč výčitek svědomí, jsem zrakem padl zrovna na Fiéra, který měl být už několik měsíců mrtvý a měl jsem dost. Úplně jsem ztuhl a s mírně naježenou srstí ho propaloval očima.

”Tady pořád někdo mizí,” povzdechl jsem si. Někdo se pak objeví, jiný se zjeví až po tom, co je považovaný za mrtvého a další… další je mrtvý doopravdy. Nebo někdo chce zmizet a nechce být znovu nalezený, dodal jsem hořce s myšlenkou na dvě černobílé vlčice.
Abych byl upřímný, nebyl jsem si jistý, jak se Nemesis zachová, když se Alastor vrátí domů. Mně vyčítal, že jsem tu nebyl. Já jsem ale také beta. Je v tom rozdíl? Chtěl jsem hnědého vlka zavrhnout za to, že opustil mého mladšího bratra, ale neudělal to schválně. Jsem na něj moc tvrdý? ”Možná ti to bude vyčítat,” začal jsem a stále bojoval sám se sebou v otázce rovnováhy mezi protichůdnými pocity. ”Ale když mu to vysvětlíš, nejspíš ti dá druhou šanci,” dokončil jsem a stále se nemohl zbavit pachuti na jazyku. Bylo to z Alastora, nebo z mého vnitřního rozpoložení?
”Shireen…” zkusmo jsem to jméno řekl. Už teď mi znělo zvláštně a tak trochu cize. ”Si už říká Iskierka. Radši bych jí jejím starým jménem neříkal,” poradil jsem mu a konečně jsem začal znít trochu víc přátelsky. Jenom trochu. Už se mi nechtělo chodit kolem horké kaše. Buď nevěděl, o co se jedná, nebo o tom nechce mluvit. ”Před nějakou dobou jsem mluvil s bratrem. To byla první věc, co jsem se o tobě dozvěděl,” hodil jsem po něj okem. ”A zmínil se, že…” Nechtěl jsem říkat, že mu zlomil srdce. Alastor se zdál být dost křehký a Nemesis by asi nebyl nadšený, kdybych mu přivedl partnera v slzách. ”Že jste se nepohodli a nebyl si jistý, jestli ještě jste partneři… Pokud jste v té době už vůbec partnery byli. Nechtěl se mnou mluvit o tom, co to bylo a později se zmínil, že se to vyřešilo a jste v pohodě,” teď jsem se už na něj otočil přímo. ”Rád bych věděl, co to bylo,” vybalil jsem bez obalu. Potřeboval jsem si udělat o něm plný obrázek a ani jsem si neuvědomil, že jsem začal přecházet skoro do zastrašování. “Tón alfy”, jak jsem tomu v duchu říkal, situaci asi také moc nepomohl.
Mou pozornost strhl vír malých chlupatých koulí, co se k nám rozeběhl. ”To nejsou vlčata,” hlesl jsem a cítil, jak se mi dávným strachem ježí srst. Když se k nám ta skupinka přiblížila, hrozivě jsem na ně zavrčel a vrhl po nich pár kamínků, abych je zastrašil. Moc to nepomohlo a v rychlosti nás zalili. Už jsem se chtěl na ně vrhnout i zuby, přece, vlčata to nebyla, ale z Alastora se najednou vyřítil dým a všichni malí otrapové zemřeli. Nebo omdleli, zdálo se, že ještě dýchají. Jeden z nich dokonce zachrápal. Chvíli jsem na něj překvapeně zíral, než mě probudil jeho hlas. ”Dobře,” souhlasil jsem s jeho návrhem a trochu otřeseně vyrazil směrem domů. ”Nemusíš se jim omlouvat, nejsou to vlci, ale kojoti,” řekl jsem a vzpomněl si na Parsiho návrh. Teď se zdál už víc než rozumný. ”Budeme muset s nimi něco dělat, jinak na nás znova zaútočí,” zamrmlal jsem spíš pro sebe než Alastora.
-> Asgaar

<- Medvědí jezero

Jak jsme se blížili k domovu, vzrůstal ve mně pocit, který jsem nedokázal popsat, ale cítil jsem ho jako stále silnější vibrace. Netušil jsem, co se stane, až budu stát přímo na hranicích. Aspoň mi konverzace s Alastorem pomohla se trochu odreagovat. Úkosem jsem se na něj podíval. Pořád nevypadal moc uvolněně a já si nebyl jistý, jestli mi na tom moc záleželo.
”Ah,” měl jsem tendenci pochybovat o jeho výroku, než jsem se zarazil. Jako kdybych se já nedávno neobjevil na úplně jiném místě. Píchl mě osten provinilosti. Protože mi Nemesis jednou řekl, že mu zlomil srdce, chtěl jsem teď věřit každé negativní věci o něm… ”Náhodné přesuny jsou v poslední době dost časté,” pokýval jsem smířlivě hlavou a snažil se nebýt tak tvrdý.
”Doufáš?” zvědavě jsem nastražil uši. Ve výslechu jsem ještě nepřestával. ”Máš nějaký důvod, proč si myslíš, že partnery nejste?” zeptal jsem se opatrně. Nebo jsem se o to aspoň snažil. Rowenu jsem dál nekomentoval. Klub Smrti zněl zvláštně, ale asi to nebylo nejpodivnější. Nejspíš. Netušil jsem, co by někoho mohlo přimět mít ke Smrti pozitivní vztah.
”Nemesis se mi před nějakou dobou zmínil,” načal jsem, protože jsem se už chtěl dostat k jádru problému. ”Že jste mezi sebou měli nějakou… rozepři.” pokud se zlomené srdce dá nazvat tak. Zpytavě jsem se na něj podíval a až po chvíli jsem si uvědomil, že se dívá někam do dálky. Vytanula mi vzdálená vzpomínka na jednu starou událost. ”Ale ne,” vydechl jsem a cítil, jak se mi na zátylku vztyčuje srst do pozoru.

← Náhorní plošina

Nezdálo se mi, že by mě viděl nějak rád. Zdálo se spíš, že se mě… Bojí? Překvapeně jsem zamrkal. To jsem od něj určitě nečekal. I když, co jsem o něm věděl? Skoro nic. Jen bych čekal, že jako syn Lennie a Saviora bude trochu víc… Trochu víc jako Nym, pošeptal mi vnitřní hlas a mně po tváři přeletěl stín. Jako Nym? Takže takový, že se v jednu chvíli zvedne a odejde, když ji vlk nejvíc potřebuje? Hned po slibech věrnosti a opory? Nezvládla to, prostě to nezvládla a zbaběle utekla, našeptával mi další hlas.
Úkosem jsem se podíval na Alastora. Je stejný jako ona? Ale vrací se. Vrací se za ním. Pokud ale to nebyl důvod, proč byl tak překvapený? Třeba chtěl od něj utéct. Stejně jako Nym.
”Mm, to jistě má,” souhlasil jsem, ale lehký konverzační tón s podezřívavým podtónem mě neopouštěl. Teď jsem už ani neskrýval, že si ho prohlížím. ”Poslyš, jak je to mezi tebou a mým bratrem?” zeptal jsem se. Když jsem ho už měl před sebou, chtěl jsem toho využít.
Jen jsem lehce pokýval hlavou, když zmínil sestru. Pamatoval jsem si na ni. Nejtmavější z těch tří. Kdysi u nás byla na návštěvě s otcem. Slečně Rrrrrowena, jak se mi představila. Ta by nikam neutekla, prolétla mi hlavou myšlenka. Ale možná jsem se pletl. ”Rowena, že?” prohodil jsem.

→ Šakalí pahorkatina

← Vrbák přes údolí morény

Upřímně jsem doufal, že jsem to jméno trefil dobře. Zdálo se, že ano. Pořád jsem to ještě neměl v hlavě úplně srovnané a kdo ví, co by následovalo po tom, co bych popletl jméno jediného bratra, kterého jsem měl rád. Nedalo se říct, že by mě viděl rád. Já jsem měl ohledně něj také různé názory a pocity. Ještě jsme si ale nestihli pořádně promluvit.
Nenuceně jsem pokrčil rameny, abych nemusel vysvětlovat, co přesně jsem dělal v poslední době. Sám jsem si to nebyl úplně schopen ospravedlnit. ”Byl jsem na obhlídku jiných smeček. Pro získání informací,” osvětlil jsem vágně.
”Hm,” zamručel jsem a pozorně se na něj zadíval. Zdálo se mi to, nebo zněl vcelku provinile. Taky se toulal až moc dlouho? Sjel jsem ho pohledem. Pořád jsem mu neodpustil, že zlomil mému bratrovi srdce. Ačkoliv se k němu zjevně vrátil… a teď se vracel po útěku? Utekl od něj?
”Mám mít důvod proč si nemyslet, že se vracíš do lesa?” zeptal jsem se s hlavou zvědavě nakloněnou na stranu, ale do hlasu se mi vetřela tichá podezíravost. Už to nebylo to čerstvě narozené vlčátko a já nebyl tím vlkem, který se nadšeně, navzdory matčinu zákazu vetřel do jeskyně, aby viděl malé sourozence své… kamarádky.

→ Medvědí jezero

Jak jsem s Pippou procházel její smečkou, honily se mi v hlavě různé věci. O ní, o tomto místě, o mně, o Asgaaru, o Nym a o věcech, na které si nejspíš zítra už nevzpomenu. Ale na většinu ano. Nevěděl jsem, jestli je mou povinností zjistit co nejvíc o nich, jak je zničit, pokud na to přijde, nebo se inspirovat. I když se ve mně něco vzpíralo myšlence, že by tahle začínající smečka s alfou mladší než já.
A pak jsme se do toho nějak zamotali. Jestli ona chtěla jít někam něoc zkontrolovat, nebo já jí řekl, že se chci podívat na něco sám a ona souhlasila? Nebo jsme se už rozloučili? Vzpomínky se mi v hlavě promíchaly s myšlnekami, pocity a touhami, ve kterých jsem se ztrácel. I když jsem dokázal říct alespoň o některých, že se rozhodně nestaly (ostatně, nemluvil bych o nich ani nikdy nahlas), ale u jiných to bylo na pováženou. Jako kdybych byl ve stejnou chvíli na různých místech a v různých situacích. Potřásl jsem hlavou. Tohle nikam nevedlo.
A beztak, měl bych se vrátit domů. Kdo ví, kolik toho jsem zmeškal.
Se zaťatými zuby jsem překonal lehký pocit viny vůči Pippě, že odcházím bez rozloučení a druhý, mnohem silnější, vůči smečce. Kdo ví, jak dlouho jsem se tam neukázal. Neměl jsem už ale čas ji hledat a nemohl jsem tu trávit déle času. Třeba se objeví… příležitost, prolétla mi myslí myšlenka.
Ale přece jenom mi to nedalo a na hranicích jsem hlasitě zavyl, abych dal vědět, že se loučím. Přeci jenom to ode mě bylo slušné. A když jsem v dálce zahlédl ocas vlka, uvědomil jsem si, že ho znám. Ale do háje, jak se jmenoval…? ”Alastore! Počkej!” zavolal jsem na něj a přidal do kroku, abych ho dostihl.

→ za Alem

Následoval jsem vlčici a přemýšlel, že poprvé vidím někoho jiného, z cizí smečky, jak pracuje na… údržbě. Byl to rozhodně zajímavý vhled. Dovolil bych někomu, aby za mnou tak chodil, když značím svou smečku? Nejspíš bych dotyčného vyhodil za hranice, byla nejpravděpodobnější odpověď. Ale Pippa si mě sem přivedla. I když… jak jsem jí říkal, jsem byl silnější.
Koutky mi trochu cukly nahoru, když dopakovala mou větu. Dívala se na mně se směsicí neuvěření a pobavení a uvědomil jsem si, že mě to docela baví. Tohle lehké laškování. ”Jen konstatuju realitu,” odpověděl jsem samolibě, ale oči se mi pobaveně smály. ”Mám důvod to myslet jako výhružku?” odpověděl jsem jí otázkou a opětoval i její zvědavý pohled. Nechtěl jsem vykládat všechny karty na stůl, ale zároveň jsem si nebyl úplně jistý, jak bych se měl zachovat. Celá ta situace byla pro mě nová, ale to poslední, co bych chtěl udělat, bylo z ní utéct. Chtěl jsem vědět, co se stane dál. Měl jsem zvláštní pocit, že na mých rozhodnutích závisí a měla by být patřičně využita.
Trochu rozpačitě jsem se pousmál. ”To, co by bylo potřeba. V dané situaci,” odpověděl jsem a trochu se zarazil, když zmínila moje oči. Chtěl jsem jí říct ne, ale zároveň jsem si nebyl jistý, jestli to není lež. ”A tvoje?” rozhodl jsem se jí to oplatit. ”Nikdy jsem neviděl takový odstín,” dodal jsem… ne okouzleně. Rozhodně to okouzlení nebylo. Ale musel jsem uznat, že jí ta barva ladí s kožichem. A čumákem. A vůbec, všechny její barvy působily dohromady harmonicky. Ale okouzlený jsem nebyl. To ne.
Pobaveně jsem se uchechtl. ”Pomalu zjišťuju, že každá smečka je něčím specifická. Jsi si jistá, že ta protivná vlčice nebyla moje matka? Zní to jako dojem, který by zanechala v někom cizím,” koutky mi pořád zůstaly nazdvednuté, bolest už nebyl čerstvá a planoucí, jen tupá a na pozadí. ”Nedaleko,” odvětil jsem. ”Hluboký, suchý les se spoustou starých pokroucených stromů a strmých srázů. Kolem lesa tečou řeky, skoro ze všech stran. A nedaleko jsou i vodopády. A malé pohoří,” popisoval jsem svůj domov a ani si neuvědomil, jaký jemný výraz na tváři mám.
A pak jsem konečně pochopil, co mě k ní táhlo. Byli jsme na stejné lodi. Oba jsme vedli smečku a ani jeden na to věkem nevypadal. Nemesis a Iskierka budou za chvíli ve věku, kdy jsem se stal betou a pořád jsem je bral jako děti. Protože do jisté míry jimi byli. Já se už dítětem dávno necítil, ale tušil jsem, že to bylo hlavně povinnostmi, které jsem musel přebrat. A Pippa na tom musela být stejně. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se na ni usmívám široce, trochu možná i vítězně. Asi byl čas se přestat skrývat pod různé vyhýbavé výrazy a nejasné náznaky. I když jsem jejím posledním slovům nerozuměl, pochopil jsem, co tím chtěla říct. ”Asi bych se měl představit ještě jednou. Sionn, jeden z vůdců staré Asgaarské smečky, syn Arcanuse a Elisy,” řekl jsem se stejnou mírou hrdosti, jako to řekla ona. Protože jsme si byli rovni. Čelili jsme stejným problémům. A to bylo z nějakého důvodu hrozně osvobozující zjištění.

← Ronherská skála

Následoval jsem pískovou vlčici a přemýšlel, co to vlastně dělám. Co tu vlastně dělám. Měl bych se vrátit domů. Co když mě potřebují? neodbytná myšlenka pořád útočila na moje svědomí. Co když mě Parsi bude hledat a když mě nenajde, začne panikařit? Co když se bude někdo další chtít přidat ke smečce? Co když…
Musel jsem se zarazit, jinak hrozilo, že se mi srdce rozbuší až tak silně, že to nezvládnu skrývat. Nemesis zůstal na území. Možná je tam i táta. Oni to zvládnou, tvrdě jsem si připomenul a stočil pohled k Pippě, která mi právě vysvětlovala… Ah. Oh. Tak dobře. Ona mluví jinou řečí, uvědomil jsem si, trochu v šoku z toho odhalení. Zamrkal jsem. Bylo až směšné, jak mě to zarazilo a rozbořilo představy, které jsem si tvořil od zimy, kdy jsem potkal Alexeie. On nejspíš také nebyl postižený, jen trochu zvláštní. Cítil jsem se trochu provinile a chtěl se plácnout do čela. A Pippa se jen celou dobu podivovala naší situaci. Trochu mi to připomnělo Parsifala. Naklonil jsem hlavu na stranu. ”Kdybys tu žila delší dobu, už si zvykneš,” skoro lhostejně jsem pokrčil rameny, i když jsem sám byl trochu nesvůj, že jsem se proti své vůli zjevil před úplně cizí vlčicí. Ještě jsem se nerozhodl, jestli ji náhodou nemám začít podezřívat, že v tom má drápky.
Koutky mi trochu cukly nahoru. ”A ty? Nebojíš se setkání s cizím vlkem, který je zjevně mnohem silnější než ty?” zeptal jsem se nevinně, ale upřímně to zajímalo. Jestli si tak věřila, byla moc naivní, nebo viděla, že bych jí nic neudělal. Ale mohl. Mohl bych jí ublížit. Docela jednoduše. Zvláštní představa. Docela poslušně jsem ji následoval, zvědavý, kam mě to vede a kam se společně dostaneme. Zatím to bylo… lehce nijaké. Opatrné oťukávání, nenápadné poznámky, ale zdálo se mi, že stačí jen trochu a nabereme značnou rychlost. Možná to bylo i tím, že jsem zase podvědomě shodil háv vůdce smečky. Nebo aspoň tak moc, jak to ještě šlo.
”Dostanu to pak vědět předem, nebo se mám pro jistotu připravit?” zazubil jsem se, ale pozorně jsem sledoval její obličej, jestli nezahlédnu opravdovou hrozbu. Vypadala, že je ale jen zvědavá. Chtěl jsem jí říct celou pravdu? Popravdě, ani moc ne. ”Hmm,” zamyšleně jsem zamručel. ”Ze všeho nejradši mám srnčí, ale křepelky jsou taky fajn. Muflony moc nemusím. Často mají tuhé maso a podivně smrdí. Taky mi chutnají borůvky. V jedné smečce rostou snad na každém kroku a když máš štěstí, dovolí ti je ochutnat, aniž by ti připálili zadek,” nabídl jsem naprosto zbytečnou informaci s nevinným výrazem.
”Dobře,” přikývl jsem s hranou vážností. ”Kdyby něco, schovám se za tebe,” zašklebil jsem se. ”Ale dívám se, že právě nemluvím jen s nějakou řadovou členkou smečky,” zkoumavě jsem se na ni zadíval, teď už vážnost přestávala být jen předstíraná.

// Hlásím Lilith :>

1 východ
2 les
2 měsíc
4 bílá
5 orel
6 levá
7 D černá skříňka
8 C všichni
9 B zima
10 F lajdák
11 D smělý
12 E měnit minulost
13 E osud
14 D uznání
15 A smrt v rodině :tasa:

Výsledek: ZMIJOZEL A NEBELVÍR
Věta: You are a wizard (Harry).... klidně si dej český překlad :D