Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěl jsem hlavou. ”Rozhodně mi to nevadí,” řekl jsem možná až příliš rychle. Trochu rozpačitě jsem stočil zrak do dálky a hlavou se mi proháněly všechny ty nehezké vzpomínky. Na celých několik let. Tiše jsem se zasmál, ale vyšlo to dost smutně. Byla tohle taky ta sebelítost, o které mluvila? ”Chybělas mi,” hlesl jsem s podíval se na ni, smutnýma očima. Nebrečel jsem, toho jsem už nechal před nějakou dobou. Už jsem nebyl malé vlče. ”Bez tebe je to tu… Jiné. Horší. Těžší,” povídal jsem a znova si začal prohlížet stromy. Opět jsem se uchechtl, opět to neznělo vesele. ”Ani nevím, jak ses tu zjevila. Jsi vůbec skutečná?” koukl jsem po ní s mírně podezřívavým výrazem. ”Nebo se tu celou dobu bavím s přeludem mojí mysli?” pokusil jsem se o žert. Byl to opravdu chabý pokus.
Odfrkl jsem si, když mě označila za nejchytřejšího. Možná by mě to kdysi potěšilo, ale teď… ”Není to trochu nefér?” zavrtěl jsem hlavou. ”Co by si o tom pomysleli moji sourozenci, kdyby tě slyšeli,” upřel jsem na ni hravě káravý pohled. Když jsem mluvil o svých sourozencích, myslel jsem jen na Nemesise a Iskierku. Ti dva starší mi ani nepřišli na mysl, byli mi už tak moc vzdálení. ”Doufám, že máš připravené, kdo je v čem nejlepší, aby mi moc nezáviděli,” znova jsem se pokusil o žert. Šlo to ztuha, ale to ostatně většina věcí.
A nebylo to absurdní? Byl jsem tu, se svou zesnulou matkou. Stojící na místě, kde jsem ji zakopával do země. Já jsem ji zabil, projela mnou mrazivá vzpomínka, až jsem se na chvíli roztřásl. ”Máš mi něco, cokoliv za zlé? Komukoliv z nás? Myslíš, že jsme udělali něco špatně?” zeptal jsem se s náhlou naléhavostí. Potřeboval jsem ujištění, že já ji ve skutečnosti nezabil, i když jsem byl poslední, kdo viděl její… hmotné tělo. Živé ne. Živé už nebylo. ”Nesnášíš ji?” zeptal jsem se tichounce s myšlenkou na Styx. Já ji nenáviděl. Asi. Nejspíš. Vzala mi toho spoustu. Ona a její rodina mě obrali o mnoho a kvůli nim jsem se musel změnit. Protože mi nedali na vybranou.
Poslouchal jsem máminy rady, které byly rozumné. Zhruba jsem chápal, o čem mluví. Ale… ”Jak poznat, kdo tu patří?” zeptal jsem se a cítil, že je to asi spíš řečnická otázka. ”Nikdy bych netušil, že Lilac udělá to, co provedla. A pak to bude vyčítat mně,” vzdechl jsem. ”Ale vím, co mi řekneš,” zarazil jsem ji ještě než stačila zareagovat. ”Je potřeba mluvit s vlky, zjistit, jaká jsou jejich přání a trápení. A pokud jim nebudu moct vyhovět… asi aspolu nebudeme dobře fungovat ani do budoucna,” povzdechl jsem si a zadíval se do dálky. Snažil jsem se na ni moc nezírat, i když mi to nedalo. Dlouho jsem ji neviděl. ”Nevím, jestli jsi to zaregistrovala, ale bratr se sebral a s těmi novými přírůstky odešel,” odvětil jsem jí chladně. Ta jeho smráďata Asgaaru nijak nepomohou.

Uvědomil jsem si, kde jsme. Doteď jsem nás vnímal úplně oddělené od okolí, ale to nebyla pravda. ”Můžu je zavolat, pokud chceš,” navrhl jsem. ”Nebo chceš za nimi jít?” Byl jsem si vědom toho, že měním téma, ale už mě to tak emočně drásalo, že jsem se neudržel a udělal zbabělou kličku. I když tu byla se mnou, cítil jsem se hrozně osamělý. Nenacházel jsem zdroj klidu, který by pomohl se cítit zase příjemně.
Uvědomoval jsem si, že toto není moc příjemné setkání. A bolelo mě z toho srdce. Hněv už víceméně odplul, nebo se aspoň prozatím někam schoval a zůstala mi jen lítost, že ji vidím po takové době, kdy jsem se už začal smiřovat s tím, že ji nikdy neudivím a… hádáme se. Řekla mi nepříjemné a bolestivé věci. Já jí asi taky.
Než jsem stihl přijít na to, co jí říct, začala nové téma sama. Zahloubaně jsem se na ni zadíval. Znova jsem se cítil jako malé vlčátko, kterému matka ukazuje svět a jak to v něm chodí. Kupodivu mi to nevadilo. ”Protože jsem se tu narodil. Skoro nic jiného neznám,” odpověděl jsem automaticky, ale hned, jak jsem to vyslovil, mi bylo jasné, že to až tak jednoduché nebude. I Nemesis se tu narodil. Lilac tu prožila většinu života.
”Vlci,” hlesl jsem. ”To vlci dělají Asgaar Asgaarem,” začínalo mi docházet. ”Teda, jen ti, kteří to tu nemají v úmyslu zničit a zabít jiné,” ošklivě jsem se ušklíbl a všem třem dotyčným vyslal nepříjemnou myšlenku. Na chvíli jsem zmlkl a prohlížel si s ní stromy. ”Dlouho jsem věděl, že se tu někteří cítí sami. Nepřišel jsem ale na to, jak tohle místo zlepšit,” přiznal jsem se jí. ”Zdá se mi, že to tu rok od roku jen všichni víc a víc ničí,” hlesl jsem potichu a nitro se mi bolestivě stáhlo. I když to nebyla jen moje vina, cítil jsem to tak.

Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem začal tak prudce oddychovat. Celá ta situace se zdála jako ze snu. Podvědomě jsem se snažil poznat, co není skutečné, co je jen výplodem mojí mysli. Mohla to být ona? Jedna moje část na ni chtěla hodit všechnu bolest a utrpení, které sjem za svůj život zažil a obvinit ji z toho. Jak si nás dovolila opustit. Myslel jsem, že jsem měl tuhle fázi za sebou, ale znova se začala probouzet k životu.
Pak tu ale byla další část, která byla silnější ale zmatenější. Láska k ní a žal se spojily do zamotaného klubka a já neměl čas na rozpletení.
”Já nevím,” řekl jsem přiškrceně, i když jsem věděl. Určitě nás nechtěla opustit. Byla to přece Elisa. Moje máma. Proč jsem to potom ale neřekl nahlas? ”Za poslední dobu se stalo tolik věcí, že si už nejsem skoro ničím jistý.” Myšlenkami jsem byl u Nym a Lilac a Lucy a dalších, které jsem považoval za své blízké, kteří se ale otočili zády a nezapomněli si ještě kopnout. Mohl jsem vůbec věřit někomu? Mohl jsem věřit svojí rodině?
Zamračil jsem se, když řekla, že se chováme jako vlčata. Jako vlčata? Od ní to sedělo. Nejdřív řekne, že se nechovala jako dobrá alfa, ale pak dokáže zkritizovat chování všech. ”Nemám na sebe nabalenou sebelítost,” zaprostestoval jsem. ”A životy sourozenců nemůžu ovládat. Oba si někoho přinesli do smečky, to je víc než jsem mohl čekat. Drží s rodinou. Ale nemůžu jim brát další části životů,” argumentoval jsem a snažil se nevnímat pálící hrot toho, že to vyčítala mě. Protože to potvrzovalo fakt, že smečka ležela na mých bedrech a já to nezvládal. Moc dobře jsem věděl, že je to těžké a nevím, jak některé věci dělat, ale říct to nahlas? ”A Etney už není moje starost. Nikdy nebyl, nikdy nechtěl. Tak jsou všichni spokojenější,” řekl jsem jako konečnou tečku za touto částí konverzace, ale už jen zmínka o něm ve mně rozdmýchávala další vztek. ”Myslíš, že se někdy přizpůsobit chtěl? Už jen moje existence byla pro něj tak nesnesitelná, že se mě pokusil jako vlče zabít. Čekala jsi, že se to někdy zlepší?” v hlase jsem měl nevěřícnost. Ne že bych si myslel, že tomu někdy věřila. Kdokoliv, kdo ho znal, mohl odhadnout jeho povahu. Ale stejně mi vadilo, že mi vyčetla i to.
Nelíbilo se mi, že mi říká, že se hroutím. Chtěl jsem odseknout něco o tom, že to není pravda, nebo že mi nemá co vytýkat takové věci ze záhrobí, ale zrovna o tomto diskutovat nešlo. Sám jsem věděl, že je to pravda. Až moc často se mi zdálo, že stačí jen trochu a já se rozsypu. Snažil jsem se držet pohromadě co to šlo, upíral jsem si myšlenky na vlastní blaho (pro to mě poznámka o sebelítosti tak zasáhla), ale tušil jsem, že to nestačí. Tak jsem radši jen na i mlčky zíral a v duchu přemítal, na co bych se už jí chtěl zeptat.
V průběhu té doby, kdy tu už nebyla jsem za ní chodil, představoval jsem si, že s ní mluvím, ona mi radí a utěšuje mě… Dřív jsem měl spoustu slov, ale teď mě nenapadlo ani jedno. Mlčel jsem dlouho. ”Smečka se rozpadá,” hledl jsem ankonec tiše. ”Dělo by se to i bez bratrova odchodu. Od vlků jsem slyšel, že se tu necítí dobře. Že se tu necítí doma,” mluvil jsem mírně zamyšleným tónem, který pozbyl všeho vzteku. ”A nevím, co s tím mám dělat,” dokončil jsem a znova k ní zvedl zrak, kterým jsem mezitím těkal všude možně. Asgaar jsem já za svůj domov považoval, za místo, kde se odehrával můj život, kde ležely moje povinnosti, ale jiní to tak neviděli.

Trhl jsem sebou, když řekla něco o zásluhách. Zasloužili? Zasloužili? ”Ty sis to tedy nezasloužila?” vyletělo ze mě dřív, než jsem si stihl vůbec uvědomit, že něco chci říct. A ti, co se vrací. Kdo se vrací? Jsou další vlci, co zemřeli a už mrtví nejsou? Lilac, napověděl mi tichý hlásek; skoro zapomenutá vzpomínka. Nechápal jsem ale, proč by si to ona, zrovna ONA neměla zasloužit. A její humor jsem moc nesdílel. Spíš ve mně rostl pocit, který jsem neuměl pojmenovat, ale začínal nebezpečně bublat.
Byl jsem jiný? V tom asi měla pravdu. Určitě měla pravdu. ”Kým to bylo dáno?” zeptal jsem se stejně tvrdým hlasem. Odmítal jsem tahle vysvětlení. Ona si to nezasloužila? A Lilac ano? Copak ti, kteří ubližují můžou žít dál a jiné ne?
Trhl jsem sebou, když mi řekla, že by se nechtěla vrátit. To byla rána pod pás. Následující slova to mírně odpravedlnila ale ne dost. Pořád jsem se měl chuť s ní hádat. Protože neměla pravdu. Držela nás zpátky? ”Drželas nás pohromadě,” odpověděl jsem jí, v hlase patrné potlačované pocity. Všiml jsem si, že se o starším bratrovi nezmínila. I ona si myslela, že mu není pomoci? ”A namísto toho, abys to napravila, jsi radši zemřela?” odsekl jsem, protože bylo jednodušší cítit vztek než vzít na vědomí, že bouře v mém nitru byla ze žalu.
Chtěl jsem na ni křičt, že to, co říká, vůbec není pravda. Že musela odejít, abych se změnil? Že mám být Sionn a nesnažit se být jako ona? Proč mi pak vždy vyprávěla o tom, jaká má alfa být? Teď si přijde a začne povídat, že nic z toho není pravda? Čemu mám pak věřit?
Chtěl jsem jí to všechno říct, ale slova mi zamrzla, jazyk zdřevěněl. Protože… Přece jenom, tohle byla moje máma. A já jsem byl Sionn. Její Sionn a ničí jiný. A tak se moje paralýza vrátila a já na ni upíral zoufalý zlomený pohled a uvnitř doufal, že to přece jen teď bude zase lepší.

Byl jsem si určitě, NAPROSTO jistý, že to, co vidím… ve skutečnosti není. Protože jak by mohlo? JAK BY MOHLO?
Stála tam, prostě jen stála, ale hýbala se. Byla to nějaká iluze? Možná za to může Etney, proletělo mi panikařící myslí, protože kdo jiný mohl za mnoho nezdarů v mém životě? Stejně se zdálo, že on zase ze všeho obviňuje mě. Ale i ty pohyby, ty byly její. Mrskání ocasem, zajíkl jsem se, ale nemohl jsem se pohnout, ani když začala komentovat rudou sochu. Skrz naprostý šok pronikaly i takové myšlenky jako udivení, že se jí nelíbí. Myslel jsem, že ho vytvořila sama… nějakým způsobem. I ta poznámka, že vypadám, jakobych viděl ducha byla… Trochu mě bolela. A jak jsem měl vědět, jaké pozadí měla, když čekala ty dva? Ty tři, opravil jsem se v duchu.
Až když zjihla, kouzlo se prolomilo a já se najednou mohl hýbat. Zároveň s tím jsem ale došel k dalšímu uvědomnění. ”Ty ses nevrítila?” zeptal jsem se tichým hlasem. ”Jako… jiní? Fiér?” můj tón měl v sobě zoufalou naléhavost. Vlče ve mně potřebovalo slyšet, že to všechno, ten rok a půl byl jen jeden velký omyl a teď už to bude zase v pořádku. Jenže já už vlče dávno nebyl. Většina z toho malého Sionna byla už dávno pryč. A nový Sionn se nejspíš brzo přihlásí o slovo.

Jejich mladí. Pořád jsem zapomínal, že se bratr rozmnožil. Ani nevím, kolik jich je. Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo. Všichni byli pro mě stejní, ať byli dva nebo pět. ”To je jejich problém, ne náš,” lhostejně jsem odvětil. Jeho vlčata byla pro mě jen abstraktní představa něčeho, co z něho vzešlo než opravdových živých bytostí, které mají vlastní pocity a touhy. I když jsem je krátce zahlédl.
”Hm?” zvedl jsem hlavu, vytrhnutý z myšlenek. ”Jistě, můžeš jít. Kdykoliv,”pokýval jsem hlavou a vyprovodil ho s jemným úsměvem. Měl jsem ho rád. Pořád se snažil, byl milý a věděl jsem, že se na něj můžu spolehnout.
Povzdechl jsem si, když zmizel. Co teď? Měl bych vyrazit za někým dalším. Ideálně tátou, když jsem od něj tak rychle odběhl. A zase se v mojí nepřítomnosti něco stalo. Vyrazil jsem teda směrem, kde byli původně. Mohl jsem si to jednoduše zkontrolovat magií, ale nechtělo se mi. Aspoň se tak můžu projít.
Až po chvíli jsem si uvědomil, že mě nohy nesou k mámině hrobu. Kdy jsem tam byl naposledy? Když jsem našel přívěsek? To muselo být už docela dávno. Nebyl jsem si jistý, jestli tam jdu najít klid nebo jen mám potřebu to místo zkontrolovat. Třeba jestli s ním něco bratr neprovedl? Už bych se ničemu nedivil.
Když jsem se ale tam objevil, stáhlo se mi hrdlo. Najednou jsem nemohl dýchat. Zdálo se mi, že tam vidím stát… Protože se mi to určitě muselo zdát, že? To nebylo skutečné, nebylo to skutečné. NEBYLO. TO. SKUTEČNÉ. Ale i tak mi i nohy zdřevěněly a já zůstal stát jako solný sloup a slyšel jen hukot krve v uších.

Nevypadal, že je z té nabídky moc nadšený. To hádám odpovědělo na mou otázku. ”Pokud bys měl zájem, rád ti pomůžu,” nabídl jsem mu smířlivě. To mu snad překážet nebude. ”S čímkoliv,” dodal jsem, aby mu to bylo jasné. Stejně jsem měl pocit, že si všechno udělá sám a nikomu o tom neřekne.
Prudce jsem vtáhl vzduch do plic, když mi nakonec prozradil, co se dělo s bratrem. Nezatočila se mi z toho hlava, ale nebyl jsem od toho daleko. Zavřel jsem oči a na tváři se mi roztáhl nehezký jízlivý úšklebek. Nemohl jsem si pomoct. ”Dobře,” zachrčel jsem a znělo to krutě. Šok jsem už překonal. A na místě, kde bývaly různé city pro bratra zbylo jen mrazivé prázdno. Nic už nebylo. ”Pokud to chtěli, tak to mají. Bez nich tu bude líp,” pokýval jsem hlavou. Parsifal nemohl vidět, co ve mně probíhá a ani bych mu to nedokázal vysvětlit. Uzavírala se jedna moje část.
Ani jeho viditelná radost z lovu mě z toho nedokázala pořádně vytáhnout. ”Nevidím důvod, proč by to v zimě nešlo. Asi nebude tak jednoduché najít kořist, ale nejspíš nám to až do jara nevydrží,” povídal jsem a cítil se hrozně vzdáleně. ”Takže na trénink bude dost prostoru.” Pokud se mi snažil naznačit, že by šel rád se mnou na trénink, vůbec jsem to nezaregistroval, bojoval jsem proti proudu, aby mě nevtáhla černá díra do svých hlubin. Ani by mě nenapadlo, že ztráta bratra bude provázená takovými pocity.

Trochu jsem se zamračil, když se mě zeptal na ujištění o magiích. Kdybych ho neznal, skoro bych hádal, že vůbec neporozuměl tomu, o čem mluví, ale žil tu… Skoro celý život, ne? Určitě by neměl být překvapený z toho slova. Pořád ji ještě odmítal? Mrzelo mě to. ”Mohli bychom zkusit ji objevit. V tomhle věku se nejčastěji objevuje,” navrhl jsem mu, ale pokusil se udržet tón co nejlehčí, aby se zase nezačal cukat. Jak tu může vlk prožít tak dlouhou dobu a pořád mít k magiiím nechuť? nechápal jsem.
Dobrovolně. Odešli dobrovolně.. Prostě se sebrali a odešli.
Nevěděl jsem, jestli cítím radost, úlevu, nebo… Podivné, bolestné prázdno. Ještě před chvílí jsem je viděl na louce. Museli odejít před chvílí. Těsně po tom, co jsem odešel za Životem, uvědomil jsem si a přemítal, jestli mě nemrzelo právě to, že jsem to zmeškal. Už ho nikdy neuvidím? ozval se slabý hlásek. Nebyla to lítost. Byl to ale strach… Strach z něčeho, co jsem nedokázal popsat, ale co mě sžíralo zevnitř. Pomalu a zhluboka jsem se nadechl. Měl byste si promluvit s Arcanusem.
”Bylo to… špatné, že?” zeptal jsem se ho a zaměřil na něj svou plnou pozornost. Propaloval jsem ho očima, jako kdybych z něj dokázal vysát odpovědi. ”Stalo se něco při odchodu,” řekl jsem, napůl konstatování, napůl otázku a podvědomě na ni přitlačil.
Skoro jsem ani nezachytil pokračování debaty o lovu, Etney opanoval mou mysl tak perfektně, jako to uměl vlastně vždy. Musel jsem se z toho násilně vytrhnout. ”To… je dobře,” pokýval jsem hlavou, zatímco jsem se snažil vyhnat nepříjemné mravenčení z těla. Moc se mi to nedařilo. ”Jsem rád, že i navzdory tomu se ti to líbilo. Určitě bude víc příležitostí.”

”Hm,” zamručel jsem souhlasně. ”To tyhle věci docela rády dělají,” prohodil jsem a sklopil hlavu, abych zahlédl kouli, co se huopala na krku mně. ”Já svůj měsíc našel v louži. Nejdřív jsem si myslel, že se dívám na odraz,” zavzpomínal jsem a už ani nebylo tak moc těžké skrýt bolestivé bodnutí. ”Nejdřív to možná odraz i byl, ale pak najednou jsem si uvědomil, že tam i leží,” dokončil jsem historku a odmlčel se. Bojoval Parsifal pořád s nechutí vůči magiím? Mrzelo by mě, kdyby se to pořád dělo.
”Občas přívěšky dokáží dělat různé věci,” nadhodil jsem opatrně. ”Váží se třeba k vlkově magii a pomáhají mu ji ovládat,” vysvětloval jsem a byl si plně vědom, že věci trochu přikrášluju. Pokud by mu to ale pomohlo v případě, že si k nim ještě nenašel cestu, neostýchal jsem se situaci trochu pokroutit. Beztak, na Gall se objevovalo tolik různých věcí, že bych se tomu ani nedivil. ”Stalo se něco podobného i tobě?” Hlavně nenápadně, že? Tušil jsem, že by se mu asi nelíbilo, kdybych mu připomněl jeho strach a tak jsem musel zkusit tančit okolo.
Pak se mi ale srdce propadlo až kamsi do hlubin země a na bílého vlka ztuhle zíral. Slyšel jsem dobře? Opravdu jsem slyšel dobře? Lucy a Etney? Nedobrovolně mi hlavou proletěly všechny jeho řeči o tom, jak on měl být alfou, jak byl králem asgaaru, jak tohle byl jeho domov a jen jeho a já sem nikdy nepatřil. Roztřeseně jsem se nadechl. ”Jsi si opravdu jistý, že odešli? Dobrovolně?” zeptal jsem se ho a můj hlas zněl hrubě, jakoby ani nebyl můj. Ani jsem moc nevnímal, že mluvím já. Čekal bych spoustu věcí ale ne tohle.
Nějakou dobu jsem se z toho vzpamatovával, protože mi trvalo pochopit význam jeho dalších slov. ”Hmm,” zamručel jsem. ”Obvykle se tu provozuje technika učení praxí. Odpozorováváš věci rovnou za pochodu,” omluvně jsem pokrčil ramenem. ”Laura je skvělá,” pokýval jsem hlavou, i když její pozornost jsem naposledy měl, když jsem byl malý. Tehdy se o mě ale starala s péčí a tak jsem doufal, že to stejné udělala pro Parsiho. ”Příště to už bude lepší. A pak zase lepší. A pokud jsi i na svém poprvé něco ulovil, rozhodně sis špatně nevedl,” ujistil jsem ho, docela hrdý, i když jsem v tom neměl žádný podíl. ”Jaký máš teď názor na hromadný lov?”

”Jak jsi ji našel?” zeptal jsem se zvědavě. Nevypadal moc nadšeně, že ji má. Popravdě, ani jsem si nebyl jistý, jak obvykle vlci tyhle ozdoby nacházejí. Bylo jich tu ale dost na to, aby si s tím každý něco zažil. Našel bych ještě ten schovaný přívěšek? Nevzal si ho už někdo? Tělo mi zase zaplavily nepříjemné svazující pocity, kterých se těžko zbavovalo. Jako zmrzlá voda v srsti. Nešlo se jen jednoduše oklepat. Proč jsem si to pořád dělal? Proč jsem vzpomínal na takové chvíle? Nemohl jsem se prostě soustředit na to, co bylo tady a teď?
Naklonil jsem hlavu na stranu. Pár novinek. To se dalo čekat. Neusmíval se, protože se obvykle tvářil vážně, nebo za tím bylo něco víc? V lese se často něco dělo a pokud vlk chvíli nebyl doma, přišel o spoustu věcí. A pořád jsem se nerozhodl, jestli jsem litoval víc, že jsem některé věci zažil na vlastní kůži, nebo to, že jsem jiné zmeškal.
”Ah-” vydechl jsem a zastavil se. Chvíli jsem nevěděl co říct, zůstal jsem s otevřenou tlamou, než jsem ji zavřel a potřásl hlavou. Nemělo smysl se tím ubíjet. ”U bratra jsem nečekal nic jiného, ale Lucy?” položil jsem řečnickou otázku. ”Je jedním ze smečkových lovců. Nebo aspoň byla,” dodal jsem po chvilkovém odmlčení. ”Kdo ví, jestli o to ještě vůbec stojí,” povzdechl jsem si a necítil lítost vůči jejímu chování na lovu, ale ke kamarádce, kterou jsem zjevně před nějakou dobou ztratil a ani si to donedávna nevšiml. ”Jak sis užil ty lov? Bylo to zajímavé?” otočil jsem pozornost na něj. Soustředit se na to, co je tady a teď, připomněl jsem si. ”Promiň, že jsem u toho nebyl, slíbil jsem ti, že tě budu učit.”

Jemně jsem se pousmál, když jsem zaslechl jeho hlas. Jako vždy, když jsem ho dlouho neviděl, mě letmo napadaly myšlenky na jeho odchod. Co když je to naposledy, co jsem ho viděl? Parsifal tu ale pořád zůstával, už kdo ví jak dlouho, a nebyl ani trochu tím malým vlčátkem. Měl jsem ho rád.
”Ahoj Parsi,” pověděl jsem mu, když jsem ho konečně zahlédl. Opravdu, Vlčetem by ho už nikdo nenazval. Ostatně, bylo to těžké i dřív, pořád byl tak vážný, stejně jako teď. ”Jak se ti vede? Je něco nového?” zeptal jsem se, snažíc se moc neupozornit na to, jak dlouho jsem tu nebyl. Zase. Ale to už byla ohraná písnička.
Pohled mi sklouzl dolů, k jeho krku a jeden koutek se mi samovolně zvedl. ”Něco nového zjevně máš,” kývl jsem směrem k tmavé věci na jeho krku a pohodlněji se u něj uvelebil. Přihmouřil jsem oči, abych si pozorněji prohlédl, co to vlastně má.
Ostružinu.
To mi náladu docela znechutilo. Ostružina. Slečna ostružina, projelo mi hlavou a dal si pozor, aby to na mě nebylo moc vidět. Nedávná návštěva Života pomohla s urovnáním si myšlenek, i když to pořád zanechávalo hočkou pachuť na jazyku.

A předtím byl poslední post v únoru. Vyhazov ze smečky je kvůli dlouhodobé mizivé aktivitě a jeden post po osmi měsících to nespraví.
My naopak aktivitu všech členů smečky sledujeme neustále, o to se neboj ;)

← Středozemka

Doma. Konečně zase doma. Potřásl jsem hlavou, abych z ní vypudil staršího bratra. Dokud se zase nevrátí, nemám důvod o něm přemýšlet. Určitě jsou tu mnohem horší problémy,” pokýval jsem hlavou, zatímco jsem se prodíral porostem. Blížila se zima, ale vypadalo to, že se nedávno lovilo. To bylo dobře. Chtělo by to uspořádat další lov někdy v zimě, až dojdou zásoby, plánoval jsem.
Zadíval jsem se směrem, kde jsem nechal Tátu s Nemesisem, Alastorem a dalšími. Asi bych se za nimi měl vrátit. Tátu jsem už dávno neviděl a třeba měl nějaké noviny. Taky bych s ním asi měl probrat smečku víc než ve dvou větách.
Než jsem tam ale stihl vyrazit, zacítil jsem Parsiho pach. Jak se má? Ani jsem si nebyl jistý, jak dávno jsem ho neviděl. Vyrazil jsem teda v jeho směru, občas jsem se upřesnil ve směru pomocí magie lesa. Byl sám. ”Parsi?” zavolal jsem na něj, když jsem ho už skoro viděl.

← Uhelný hvozd přes honivé jezero

Jakmile jsem se dostal z lesa pryč, cestování rychlejším tempem bylo zase jednodušší a tak jsem výrazně přidal do kroku. I když jsem si to až tak neuvědomoval, byl jsem rád, že se ženu domů a necourám se tam s myšlenkami na nepříjemné povinnosti. Všechno to zvládnu, říkal jsem si.
Nakonec jsem byl vděčný, že jsem se u Života zastavil. Matně jsem si vzpomínal na to, že bych se měl mít před ním vlastně na pozoru. Kdo mi to říkal? Máma? Nemohl jsem si vybavit přesný důvod. Naposledy jsem od něj taky odcházel s trochu nepříjemným pocitem. Tentokrát se mi prostě… Nechtělo. Zrychlil jsem ještě víc, abych na to nemyslel, protože bych se cítil až moc provinile. Když jsem byl u něj, jasně jsem přemýšlel o tom, že se vykašlu na všechno a všechny a zůstanu s ním.
Moc mi nepomohl ani fakt, že jsem zacítil bratrův pach. Toho horšího bratra. Zdálo se, že je tam i s Lucy a dalšími vlky. Nebo to byla spíš vlčata? Protáhl jsem obličej. Vzpomněl jsem si, že mi někdo říkal, že mají potěr. Můj výraz nabral ještě kyselejšího výrazu a rozhodl jsem se, že si radši udělám větší oblouk, abych je náhodou nepotkal.
Neměl jsem sebemenší chuť Etneyho potkat. Zase by po mě vřískal, jak je všechno jen moje chyba a on je ubohý chudáček, který za nic nemůže… Asi bylo dobře, že jsem si už ani nevzpomínal, co mi posledního říkal. Ah ne, už jsem si vzpomněl. Fiérova smrt byla moje chyba. Až na to, že Fiér teď vůbec mrtvý nebyl. Otřásl jsem se.
Radši jsem ani nechtěl vědět, jak vypadají jeho fracci, i když jsem byl trochu zvědavý, kdy se začnou vraždit mezi sebou nazvájem. Z bratra nic jiného vyjít nemohlo. Nechoď za mnou brečet, až jedno z tvých děcek začne žárlit na to druhé a rozhodne se ho nechat někde samotné. Třeba v horách. Zima se už blíží, řekl jsem mu v duchu a s úlevou zaznamenal Asgaar. Teď jsem se už vážně těšil. Možná k tomu přispěl i fakt, že jsem věděl, že ho tam nepotkám. O jeden problém méně.

→ Asgaar

← Poušť přes Savanu

Svůj zběsilý běh jsem musel zpomalit, abych se prodral přes potemnělý les. Všechno se zdálo být šedé. Tady by se Nemovi a Išce líbilo, napadlo mě. Nebo možná ne. Kdo ví. Jak jsem už zjistil, Nemesisovým chutím jsem nerozuměl. Znova jsem mírně najel na linku proč alastor?, ale hned jsem se zase to pokusil vytěsnit. ”Není to moje věc. Ať má rád toho, koho má rád,” řekl jsem, pro jistotu i nahlas, abych si to opravdu vecpal do hlavy. Moc mi to asi nepomohlo, ale snaha tu byla. Zajímalo by mě, koho si najde Iskierka, přemítal jsem dál a snažil se přijít na nějakého vlka, který by se k ní hodil. Měl jsem ale trochu strach, že by komukoliv moje sestřička podpálila zadek, kdyby se cokoliv stalo. A možná i kdyby se nic nestalo.
A kdo by se hodil k Parsimu? Vlček už přestával být vlčetem. Ne že bych měl nějakou inspiraci, ale bylo to lepší než myslet na svou situaci. Respektive konkrétní vlčici, o které jsem odmítal přemýšlet. Neřeš hlouposti a pohni domů,” popohnal jsem se, protože mě už zase začal chytat nepříjemný pocit, že se doma něco děje. Doma se vždy děly nedobré věci. každá novinka přinášela něco nepříjemného. I když jsem si občas říkal, že bych o nějakých událostech radši jen slyšel, než je zažil a byl u nich jako první, přece jenom převládla touha u toho být. Tak aspoň můžu něco změnit, nebo se o to aspoň pokusit.

→ Středozemka přes Ohhnivé jezero