Gallirea - Příspěvky uživatele

Rázně jsem zavrtěl hlavou. ”Ne, neomlouvej se,” odmítavě, ale jenmě jsem se na něj podíval. ”Nemáš se za co omlouvat. Stalo se ti něco velmi nepříjemného a je úplně normální cítit emoce. Jsme rodina a před tou se nemusíš skrývat,” pousmál jsem se a přisedl si těsně k němu, až se nám kožichy dotýkaly. ”Pomůžu ti, pokud mi řekneš, s čím,” dodal jsem s co nejněžnějším důrazem. Měl jsem ho moc rád a vždy mě trápilo, když jsem viděl, že by něco chtěl říct, ale nakonec se rozhodl pro mlčení.
Lhal bych, kdybych nepocítil ostré bodnutí v srdci, zradu, že se přeci jenom rozhodl vrátit za svou rodinou - a ani nám o tom neřekl. Mně o tom neřekl. Ale nahlas jsem mu to říkat nechtěl. Bylo to jeho rozhodnutí. Nemohl jsem ho tu držet a navíc… se vrátil, ne? Slabě jsem se otřásl. ”Dost možná to nebyl sen. Víš, jaké zvláštní věci se tu dějí každý den,” prohodil jsem chraptivě, jen s námahou udržovaný konverzační tón. Trápilo mě to.
A pak to bylo ještě horší. ”Oh, Parsi,” hlesl jsem tiše. Sen… Dva tak hrozné sny za sebou? Sám jsem říkal, že se tu dějí podivné věci. A dvě noční můry za sebou ani zdaleka do té kategorie nepatřily. ”Vyčítáš si, žes cestu zpátky za nimi nenašel?” zeptal jsem se jemně. Možná tu nechtěl být. To by mi roztrhlo srdce. Odmítal jsem si představit, že by mě opustil ješttě někdo. A navíc naprosto dobrovolně.
Nestihl jsem se ani pořádně vzpamatovat a už změnil téma. Když se najednou proměnil, překvapeně jsem pootevřel tlamu. ”Páni,” vydechl jsem. Celá ta podívaná byla skoro směšná. Pobaveně jsem se uchechtl, i když jsem si nebyl jistý, na kolik jsem to ze sebe musel vymáčknout. ”No teda. Kde je to vlče, co nevědělo, jestli se na mě dřív vrhnout, nebo utéct před poletujícím kamínkem?” zazubil jsem se a cítil, že to už začíná být upřímnější.

Co by tento rok udělal jinak

Zatímco jsem čekal, jestli se někdo objeví, jsem se znova podíval na ten roztátý kus sněhu na stromě a zapřemýšlel, jestli bych to neměl nějak schovat, abych nemusel nikomu vysvětlovat, co se stalo. Bylo by mi hrozně trapně. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to asi nemám zapotřebí. Nebudu se přece schovávat. A když se někdo zeptá… vysvětlím to jen objevením nové magie. To zní jako dobrý plán.
Znova jsem vyvolal vánek, který se zavrtal do sněhu a vyhazoval celé chuchvalce do vzduchu. Uchechtl jsem se. Vypadalo to jakoby sněžilo ze země směrem vzhůru. Znova jsem myšlenkami zabloudil k otázce co by udělal mladý sionn. Nezdálo se mi, že jsem tomu přišel na uspokojující odpověď. Nemyslel jsem si, že jsem toho vůbec schopen.
Možná mě to trochu zklamalo, i když jsem si toho byl vědom už dlouho. V hlavě mi rezonovala mámina poslední slova, ale věděl jsem, že její buď sám sebou nemohlo znamenat, buď takový, jaký jsi býval jako vlče. To už nešlo. Nepřežil bych tak já ani celá smečka. Potřeboval jsem dospět a to jsem také udělal. Mohl jsem udělat něco jinak? uvažoval jsem. Od poslední zimy se toho zas tak moc nezměnilo… Nebo jsem si prostě zvykl, že je všechno tak moc turbulentní a chaotické, že mi to už ani nepřišlo? Koncem minulé zimy odešla Lilac a přišel Yeter, abych ho následně musel vyprovodit. Jak ze smečky, tak ze světa. Pořád to byla bolestivá vzpomínka, byl jediným vlkem, kterého jsem zabil. Proč jsem měl pocit, že nakonec nebude jediný? Že se dostanu do situací, ve kterých se budu muset bránit a nebude jiného zbytí?
Mohl jsem udělat něco jinak? přemýšlel jsem. Kdybych se zachoval jinak… Mohla Lilac zůstat tady? Doma? Kdybych ji vyřídil rychleji, mohl jsem zabránit té tragédii, která poznamenala Nemesise? Musel jsem násilím všechny tyhle myšlenky zapudit, měl jsem pocit, že se z nich zblázním. Je zbytečné se zabývat minulostí, která se nedá změnit. Vlk se z ní může jen poučit a snažit se, aby byla budoucnost lepší, připomněl jsem si hlasem, který byl až podezřele podobný tomu máminu. A měl pravdu. Možná jsem u ní mohl zůstat déle, pomoct rodině, aby nebyla v takovém šoku. Ale nemohl jsem je držet za tlapku a měl jsem vlastní záležitosti, o které jsem se potřeboval postarat. Navíc, Nemesis si přivedl domů Alastora a Iška Sinéad. Oba měli někoho, s kým mohli sdílet život. Neměl jsem taky někoho najít? napadlo mě, ale myšlenky se mi stočily směrem z Nym a bylo mi z toho zase trochu úzko.
Než jsem se stihl ponořit do dalších úvah, zaslechl jsem kroky a hned na to pozdrav jednoho z mých oblíbených vlků. pousmál jsem se. ”Parsi,” pozdravil jsem ho a z jeho nadšeného ocasu mě zahřálo. I když se zastavil kousek ode mě, dokončil jsem těch pár kroků a objal ho. ”Rád tě vidím,” řekl jsem mu upřímně. ”Jak se ti daří?”
A pak to na mě všechno vypustil, že jsem měl problém sledovat proud řeči. ”Parsi, Parsi,” snažil jsem se ho aspoň trochu zpomalit. ”Nadechni se, dobře? A řekneš mi to ještě jednou, pomaleji?” řekl jsem mu a uvědomoval si, že se snažím uklidnit nejen jeho, ale i sebe. Co se mu to stalo? ”Našel jsi magii. Měl jsi sen o pavoukovi, vrátil ses zpátky do svého lesa, zemřel jsi a… Vrátil ses sem?” zopakoval jsem všechno, o čem mi vyprávěl. Abych si byl jistý. Jak to všechno stihl zvládnout? ”Jsi v pořádku?” zeptal jsem se ho starostlivě a jemně se dotkl čumákem jeho boku. Kdyby mi máma nepověděla o vlcích, kteří se po smrti vrátí zpět (a neviděl Fiéra), myslel bych si, že to byl jeden ze snů. Ale tady bylo možné úplně všechno. A cokoliv, co se zdálo být snové (především noční můry), mohlo klidně být skutečností.

Přilepit se jazykem k ledu
Vlče odběhlo a zanechalo jen matný pocit odvedené práce. Tak se to mělo dělat, že? Neběhat za zadkem každému vlčeti, když navíc bylo na smečkovém území. Tohle nebyla Sunflower, ale i tak jsem ji trochu viděl před sebou. Jen u Parsiho to bylo jiné. Parsifal byl vždy tak moc jiný a odlišný od vlčat, že jsem se nemusel přemáhat, abych nemyslel na minulost. Kdy jsem ztratil potřebu si hrát? přemýšlel jsem, ale odpověď jsem moc dobře znal. Ve chvíli, kdy jsem si vzpomněl na to, co mi provedl bratr a pak to bylo zavřené matčinou smrtí. A taky Lilac s Yeterem, povzdechl jsem si a tentokrát cítil skoro víc únavy než vzteku. I když toho bylo stále víc než dost. Na oba, i když jeden z nich byl mrtvý a druhý… Byla pro mě mrtvá. Stejně asi jako my pro ni. Takže ani o jednom nemělo smysl přemýšlet.
Matně jsem si vzpomínal, že mě bavilo si hrát. No, možná ne tak matně. Věděl jsem, že to bývala zábava. Poskakovat kolem, smát se… Skotačit. Teď jsem cítil tíži na bedrech, že bych asi ani neposkočil. Nebo snad…?
Zkusmo jsem povytáhl koutky nahoru. Dřív jsem se smál skoro pořád. Rozhlédl jsem se kolem. Co by udělal, malý Sionn? zeptal jsem se. Oči mi našly strom pokrytý sněhem. Úplně zmrzlý. V poslední době jsem se nad takovými věcmi moc nepozastavoval, ale byla pravda, že to byla opravdu moc hezká podívaná. Představil jsem si ho jak po něm v létě stéká voda. Musí to vypadat krásně, pomyslel jsem si a vzápětí se okřikl. Tohle byl můj les. Můj domov. Pokud jsem chtěl, mohl jsem se na něj přijít podívat úplně kdykoliv.
To ale pořád neuspokojilo mou zvědavost a touhu udělat něco dětinského. Udělal jsem k němu několik zdráhavých kroků. Šťouchl jsem do něj nosem. Pod vrstvou sněhu se zdál být ledově chladný a tvrdý. Chtěl by malý Sionn ochutnat, jestli sníh ze stromu chutná jinak? zeptal jsem se. Odpověď byla, ano. Nejspíš. Rozhodl jsem se, že správná odpověď je ano, protože tu nebyl nikdo, kdo by mi to mohl vyvrátit. Zkusmo jsem se dotkl špičkou jazyku sněhu na něm. Ale no tak, to je olíznutí? Přece pořádně, pokáral jsem se a také se do toho pořádně pustil. Silně jsem přimáčkl jazyk k povrchu a táhl hlavou nahoru. Táhl… Jenže ono to nešlo.
Nejdřív jsem si myslel, že mám na jazyku jen trochu moc sněhu, ale když jsem se chtěl odtáhnout, plně jsem si uvědomil, že to nejde. Žaludek se mi okamžitě propadl až k zemi a srdce se rozbušilo. Mně se tam jazyk přilepil!
Ne, nepřilepil, přimrzl, opravila mě moje rozumnější stránka, ale moc mi to nepomohlo. Jazyk mi pořádně trnul a špička už byla úplně necitlivá. Potřeboval jsem ho odtrhnout, aby to nenapáchalo větší škody. Jenže když jsem zatáhl víc, jen mi vrhkly slzy do očí. Do háje, ono to nejde, uvědomil jsem si, na pokraji paniky. Ten led musel roztát, nějakým způsobem. Ovanul mě horký proud vzduchu a já cítil, jak mi jazyk povoluje, až jsem se mohl odtáhnout úplně.
Chvíli jsem zíral na to místo, kde byl teď roztátý pás sněhu. Pod ním i nad ním byl na stromě i mráz i sníh. ”Oh,” vydal jsem ze sebe po chvíli, když jsem si to uvědomil. To rozhodně nebyla magie předmětů. nebo neviditelnosti. Pokusil jsem se znova přivolat ten horký vánek a on se objevil, točil se kolem mě a pak se vydal o kus dál, vyhazoval při tom kusy sněhu kolem sebe, až jsem ho vyslal směrem nahoru do ztracena. Uvědomil jsem si, že se usmívám. Objevil jsem svou novou magii. A k tomu… Bylo to tak hrozně krásné. Pobaveně jsem se uchechtl. Nepotřeboval jsem k tomu ani olizovat stromy.
Když jsem už ale myslel na jazyky, uvědomil jsem si, že mám docela hlad. A nejen to, určitě měla hlad celá smečka. Kdy jsme naposledy lovili? snažil jsem se zapátrat v paměti. Na tom ale zas tolik nezáleželo. Byla zima, každý úlovek se hodí. Zhluboka jsem se nadechl a vydal ze sebe zvučné zavytí, svolávající členy k lovu. Nebo alespoň ty členy, kteří se zdržovali na území. Nedělal jsem si iluze, že by se tu vyskytovala celá smečka.

”Zulli,” zopakoval jsem po ní. Bylo to roztomilé jméno, které se k ní hodilo. Sama byla roztomilá, s hezkou kresbou, kterou jsem nesprávně spojil s Lucyiným kožichem. Ale ne, můj bratr nemohl něco takového zplodit. Jeho děcka byla určitě stejně pokřivená jako on. A hlavně - zjevně si je sebral všechny se mnou, takže moje předpojatost nebyla vůbec na místě. Nebyl jsem k ní fér.
Pobaveně jsem se uchechtl, když se rozeběhla za hihňající se létající potvorou. Letmo mě napadlo, jestli za tím nebude nějaká léčka, ale doufal jsem, že když jsem s ní, nic se jí nestane. ”Jen mu pořádně dej,” pousmál se na ni a věnoval jí pochvalný pohled, když se jí to podařilo. ”Z tebe je přímo rozený lovec,” pochválil jsem ji tím typicky hraným ohromeným tónem, který se u vlčat používá. Ale myslel jsem to upřímně. V dospělosti by z ní mohla být schopná lovkyně, hodnotná pro smečku, přemýšlel jsem už, jak ji zapojit do chodu smečky. ”Myslím, žes ho v tom zmatku polkla,” pokrčil jsem rameny.
A další provinilé píchnutí. Neměl jsem ani čas si uvědomit, při té nesnášenlivosti, že jsem jí neřekl, jak se jmenuju. ”Jsem Sionn, jeden z vůdců téhle smečky,” představil jsem se a pokusil se neznít moc formálně. ”A vítej mezi námi, v Asgaaru.”

”Lůli,” zopakoval jsem prázdně. Nikoho takového jsem neznal a podle popisu to bylo další vlče. Proboha, vydechl jsem v duchu. Že by tu pak zpátky hodil svoje děti a odešel? To by mi opravdu zbývalo. Starat se o jeho fracky, zatímco si zmizí. Jsme snad nějaká charita? Když si je udělal, ať se o ně stará, nemáme potřebu se o něco takového starat, propaloval jsem malé vlče pohledem. Jak že říkala, že se jmenuje? ”Jak jsi říkala, že se jmenuješ?”
Nelíbilo se mi její rýpnutí ohledně známých ve smečce. Protože naše smečka nebyla tak velká, jak dřív a zjevně jsem pořád všechny neznal, jak mi tu dokazovala tahle malá. Všechna moje nechuť se ale záhy rozplynula a nahradila ji jen provinilost. Nezná ho, uvědomil jsem si, že mě zalila úleva. Neznala ho a to znamenalo, že neni jeho dcera. Že je pravděpodobně cizí vlče, které někdo přivedl do smečky a my se ho ujali, protože nemělo kam jít. Nebyl jsem to náhodou já, kdo se před lety tak vehementně hádal, že musíme pomáhat všem? Že opuštěná vlčata si zaslouží druhou šanci a my máme prostor i prostředky k jejich zajištění? A teď co ze mě bylo? Vědomí, že máma je stále jen o kousek vedle, mi moc nepomáhalo. Povzdechl jsem si. Tolik povyku pro nic? Opravdu jsem až tak rychle skákal k závěrům? Nebyl jsem vůči ní fér a ona byla dalším z vlčat, co jsme přijali. ”Nikdo,” zavrtěl jsem hlavou a mluvil už mnohem příjemnějším tónem. ”Nemusíš se starat, není to nikdo důležitý.”
Překvapeně jsem vzhlédl. Moje moucha? ”Ne,” odpověděl jsem zaraženě. Doteď jsem si ani neuvědomil, že něco takového kolem nás létá. Zamračil jsem se. ”Pojď radši od toho dál,” vybídl jsem ji, ale sám jsem se nepohl. Probodával jsem tu věc pohledem. ”Co tu chceš?” zeptal jsem se bez servítek.

”Tátova,” zopakoval jsem prázdně. Takže bratrova, že? Nebyl jsem úplně nadšený, že tu zjevně nechává svoje děcka. Nejradši bych ji čapnul a hodil za bratrem, ale pochyboval jsem, že se ještě budou zdržovat na plošině. Kdo ví, kde se teď vůbec vyskytují. Zjistil jsem ale, že mi je to úplně jedno. Jen jsem doufal, že je už nepotkám. Už nebyli mojí starostí. Teda, až na tuhle jednu malou. V duchu jsem si povzdechl.
Ani jsem si nevšiml, že kolem nás něco poletuje, než se to nerozhihňalo. Střelil jsem po tom nevrlým pohledem, měl jsem pocit, že se to směje mě. ”Není?” zeptal jsem se a bojoval s pocitem, že vypadám hloupě, když se bavím s něčím se svítícím zadkem. Mělo to pravdu?
”Nevím, kdo je Lůli,” potřásl jsem hlavou, ale znělo to, že utekla bratrovi? Mohlo to tak být? Děda Acanus. Proboha. On fkat někdo může tátovi říkat děda. Najednou jsem se cítil nějak moc starý. ”Jak se tvůj táta jmenuje? Je to Etney?” rozhodl jsem se utnout tohle dohadování, nejenom kvůli té chechtající se potvoře.

Snažil jsem se zachytit jejich konverzaci, ale asi jsem byl daleko. Nebo po sobě nekřičeli? Nedalo by se říct, že mě to přímo zklamalo, ale čekal jsem, že jako sourozenci budeme podobní. Musel jsem si ale připomenout, že Iskierka byla podstatně menší než já. A nepadla na ni zodpovědnost za smečku. Zmizela z ní a pak si přitáhla Sinéad, dodal jsem. Napadlo mě, jestli tam brečí. Nebo se bude tvářit, že ji to tolik nerozhodilo? Většinou se tvářila jako tvrďačka. Může někdo zachovat kamennou tvář, když se objeví jeho mrtvá matka?
A co táta? Ten tam byl taky. Nechtěl jsem si to přiznávat, ale utekl jsem i kvůli tomu. Možná jsem měl tam zůstat? přepadl mě pocit viny. Společně jsme zažívali její smrt, společně jsme ji pohřbívali a teď? Já ji taky potkal sám, připomněl jsem si. Neměl jsem mít i o něj starost. Byl dospělý a on to nějak zvládne. Není sám. Ale možná bych si rád poslechl, jestli přece jenom budou křičet, koutek mi trochu cukl nahoru.
Jak jsem byl zabraný do přemýšlení o živé i mrtvé rodině, vůbec jsem si nevšiml, že se ke mně přiřítilo malé chlupaté cosi. Podíval jsem se dolů do zlatých očiček a překvapením. Přejel jsem to zvědavě očima. Barvy by odpovídali Lucy, byla moje první myšlenka. Bože, kolik těch fakanů mají? byla druhá myšlenka. Aspoň se to umí omlouvat, byla myšlenka třetí. Oni tu ještě někoho nechali?
Jenže nepáchla ani jedním z nich.
”A ty jsi čí?” zeptal jsem se, protože to bylo extrémně důležité. A nechuti k bratrovým spratkům bych se asi zbavit nemohl.

← Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

A kdo dál? Pátral jsem v paměti a nakonec z ní vylovil hnědého vlka, se kterým jsem mluvil snad jednou. Castora. Kdysi jsem si myslel, že něco má s Laurou, ale bylo to tak dávno, že z toho asi nic nebylo. Ale kdo ví, třeba utekli společně a teď si žijí jako spokojený pár kdesi daleko. Kdo další? Byl tu vůbec někdo další? Bratr s rodinou odtáhl pryč a o jiných vlcích jsem asi už nevěděl.
Měl jsem teda spíš pocit, že jich ani víc není. Prvních pár vteřin se mi v žaludku usazovala nepříjemná těžkost, než jsem si připomněl mámina slova, že udržet malou smečku pohromadě je mnohem jednodušší než velkou. I tak jsem úplně všechno zklamání neoklepal. Asgaarská smečka byla vždy velká a silná - nebo alespoň tak jsem to viděl. A fakt, že z ni všichni odcházeli, mě moc netěšil. Zdálo se mi, že je to moje vina. Aspoň z části. Přestaň s tím fňukáním, napomenul mě mámin podrážděný hlas. Měla pravdu. Teď jsem se měl soustředit na to, co do budoucna. Ne se ohlížet za tím, co bylo, když jsem byl ještě malý.
Byl jsem zvědavý, o čem si povídali, zatímco jsem byl pryč, ale nechtěl jsem do té velké skupiny znova vtrhnout. Trochu jim nechat prostor si vyříkat věci, které jsem už já měl hotové… Pořád tu byly nějaké věci, o kterých bych s ní rád mluvil a přece jenom… Byla to máma. I když jsem na ni křičel a byl naštvaný, chtěl jsem být v její přítomnosti co nejvíc. Uspokojil jsem se v utáboření se v blízkosti, abych o nich měl přehled, ale nepřekážel jim. Pokud na to přijde, vždy se můžu zneviditelnit a špehovat víc zblízka.

← Západní Galtavar přes VVJ

Už jsem se cítil podstatně líp. Od Smrti jsem byl daleko a tak jsem začal přemýšlet, o co jsem vlastně žádal. Neřekl jsem, co chci. To jsem ale ostatně neřekl ani Životovi. Cítil jsem vůbec nějakou změnu? Po návratu domů jsem o tom moc nepřemýšlel, nové zprávy a pak máma mě spolehlivě zaměstnali, že jsem to úplně vypustil z hlavy.
Ani jsem netušil, jak zjistit, jaké nové schopnosti mám. U Smrti i Života jsem byl dvakrát za život a nikdy mě nenapadlo se jich zeptat, co to tedy bude. Pochyboval jsem, že by mi Smrt něco vůbec prozradila, ale Život? Stálo by za to za ním zajít a zjistit to? napadlo mě, ale tu myšlenku jsem pak zavrhl. Nechtěl jsem se od domova zdržovat tak dlouho. A beztak, co kdyby mi řekl, že na to mám přijít sám? Úplně zbytečná cesta a ztracený čas. Pokud mám smečku jednou vést, potřebuju se tak chovat a neběhat si, kde se mi zlíbí, namísto starání se o vlky, potřásl jsem hlavou, abych tu představu zapudil.
Beztak… Měl bych přemýšlet o tom, jak to všechno provést. Kdo vůbec v naší smečce aktuálně je? Táta, Iška, Nemesis… Parsifal, Alastor a taky Sinéad. Kde je Alexei? Ten vlk, co jsem ho přijímal minulou zimu? Přežil ji? Musím se na to někoho zeptat. Laura… Viděl jsem ji snad vcelku nedávno.

→ Asgaar přes Zrcadlové hory

← Zřícenina přes Jedlák

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem od ní neutíkal. Nechtěl jsem tam být i o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné. Zdekovat se hned, jak souhlasila s dohodou, bylo nejlepší možné řešení. Byl jsem moc rád, že se na mě tentokrát nevrhla a neodhalila mi nějakou další nepříjemnou pravdu. Až teď jsem si taky uvědomil, že se ani nezmínila o mámě. Čekal bych, že to byla jedna z prvních věcí, co na mě vybalí. Možná jsem teď trochu zapochyboval, jestli to bylo skutečné. Jestli se mi to přece jenom nezdálo.
Potřásl jsem hlavou. Chtěl jsem se vrátit domů a trochu si odpočinout. Strávit čas s rodinou a zapracovat na smečce. Poznat všechny, co zbyli a možná i něco změnit. Přiznat si, kteří další vlci k nám už nepatří, to byl další úkon, na který jsem se moc netěšil, ale muselo se to udělat.

→ Mahtaë sever přes VVJ

← Severní Galtavar přes Jedlák

Abych byl upřímný, vůbec se mi tam nechtělo. V průběhu let (hlavně těch po mámině smrti) se mi povedlo si docela dobře vypěstovat schopnost potlačit určité pocity, aspoň na chvíli. A tak jsem byl schopný se přesvědčit, že vlastně šplhám nahoru docela dobrovolně, ne-li ochotně. Už jsem se připravoval na setkání, které bude určitě nepříjemné. Heh, nepříjemné. Byl jsem ale silnější, ne? Nějak to zvládnu. Nějak.
Začínalo se mi hůř dýchat. Nevzpomínal jsem si, jestli to bylo tak i posledně. To jsem si taky nakráčel plný odhodlání a… Pak se to zlomilo. Teď jsem už nebyl tak sebevědomý. Postupoval jsem dál a klouzal očima po okolí. Nikde jinde jsem takové… věci neviděl. Kameny, pečlivě poskládané, jakoby si s tím dama dala práci. Spíš s magií, ale už jen to bylo znepokojující. My vlci jsme hledali jeskyně, nebo si hloubili nory a ona? ani jsem nevěděl, jak to popsat. Všechno prorostlé zelení, ale nikdy žádné květy. Ani ptáci tu snad nikdy nezpívali. Proč by taky měli?
Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Prudce jsem otočil hlavou tím směrem, ale nic tam nebylo. Nebo tam už nic nebylo? Možná si se mnou jen hraje, uvažoval jsem a tím si snažil dodat odvahu. Určitě musela vědět, že tu jsem. Nepotřeboval jsem na ni volat. To bych beztak asi nezvládl, hlas by se mi zlomil. Jen jsem doufal, že se mi podaří s ní nějak mluvit, protože strach narůstal. Možná tím, že se pořád neobjevovala. Měl jsem dojem, že je to přesně její taktika a tím mě zkouší. Trýzní mě, jen abych víc trpěl, určitě to tak je. Moc dobře mě zná, vždyť ví o všem, co se tu děje a tohle jí dělá dobře.
Panika se opravdu stupňovala. Nebylo to příjemné. Vůbec ne. Co udělám, když se prostě odmítne objevit? Prostě půjdu pryč bez toho, abych něco dostal? K čemu pak bude ten celý výlet? Mohl jsem zůstat doma. S mámou. Která se vrátila a je docela možné, že ji už neuvidím. Není to hrozný pocit? Najednou mi to už vůbec nepřišlo jako dobrý nápad. Polkl jsem. Udělal jsem chybu, když jsem tu přišel? Co když tu už navždy zůstanu? napadla mě hrůzná myšlenka.
”Co chceš, skrčku,” ozvalo se otráveně za mnou, až jsem překvapením poskočil. Otočil jsem se, navzdory svým instiktům, které na mě křičely, ať uteču. A tam stála. Ona. Smrt. Úplně mi vyschlo v ústech. ”Ptala jsem se tě na něco,” zakrákala znova. ”Co. Tu. Chceš. ŠVÁÁBE,” skřehotavě zachrčela a já se otřásl.
”Já… já bych chtěl být silnější,” dostal jsem ze sebe. Hlas se mi netřásl tak moc, jak jsem se bál, ale rozhodně jsem nepůsobil jako někdo sebevědomý. Jde to vůbec? Chovat se sebevědomě před Smrtí? Přede mnou se odhalily dlouhé špicaté zuby. ”Nejde. Já jsem všude. Slyším všechno. A když vy červové ke mně přilezete prosit o magie, musíte se přede mnou plazit. Protože já jsem váš vládce. Všechny vás jednou dostanu!” zachechtala se, ale pak znova zvážněla. ”Máš mi co nabídnout?” vyjela na mě zhurta.
Přikývl jsem. ”Mám. Mám kameny, spousty kamenů, lesklé, barevné, budou se ti líbit,” povídal jsem a doufal, že jí to potěší. Chtěl jsem být co nejdřív pryč. ”Eh,” zapitvořila se a nevypadalo to, že by byla spokojená. Do háje, zanadával jsem. Co teď? Minule mi stačilo jen tohle. ”A taky mám oblázky,” dodal jsem a povšiml si zalesknutí v oku. Byl jsem na správné cestě. ”Zapomněl jsem ještě na křišťály. Těch mám opravdu hromadu,” vydechl jsem a teď si už byl opravdu jistý hladovým zábleskem v jejím oku.
Letmo mě napadlo, že s tím, kolik vlků za ní chodí, se už musí v těch drahých kamenech koupat. Znova se zamračila. ”To vůbec není tvoje starost, červe! O to, kolik mám věcí, se můžu zajímat jen já a ať tě ani nenapadne zkoušet hledat, kde je mám! Pak si z tebe stáhnu kůži a ze zbytku udělám svého otroka,” vycenila na mě zuby, až jsem se hrůzou otřásl. Tušil jsem, že to myslela opravdu vážně. Byla to opravdu hrozná představa.
To máš z toho, že se děsíš, že tu zůstaneš. Nakonec se ti to vyplatí, pokáral jsem se v duchu. Bylo náročné přemýšlet zároveň když jsem upíral veškerou pozornost na to, jak se chová. Pamatoval jsem si, jaké to bylo minule. Nechtěl jsem, aby mi znova ublížila. Zavrtěl jsem hlavou. ”Ne, to vůbec ne. Já… omlovuám se za svoje myšlenky,” cítil jsem se poníženě, ale co jiného jsem měl dělat?
Zdálo se ale, že ji to uspokojilo. Aspoň částečně. Ale s ohledem na to, v jaké náladě byla, když jsem přišel, to bylo možná i zlepšení. V to jsem skoro ani nedoufal. ”Takže… mi pomůžeš, že? Budu silnější? odvážil jsem se zeptat. To byla věc, o které jsem si ještě před chvílí myslel, že vůbec neodkážu. Mluvil jsem s ní. Neuvěřitelná a neuvěřitelně děsivá událost. Znova ohrnula pysky. ”Nejsi ty nějaký drzý, červe? Asi jsem ti minule dala moc malou perdu, když máš nejen koule na to se vrátit, ale ještě být takový. To tě tvoje mrtvá matka nenaučila dobrým mravům? Ještě že máš tolik lesklých věciček, jinak bych si z tebe už jen za ty kecy udělala rohožku. Tak padej. PADEJ!” zavřískla na mě a já najednou objevil nohy a taky to, že umí dost rychle utíkat.
Na nic jsem nečekal a letěl dolů kopcem zpátky, zpátky domů. Tam jsem se těšil. Nejen že uvidím rodinu, ale měl jsem i slabé tušení, že moje přání vyslyší. Její poslední věty nezněly jako úplné ne.

→ Severní Galtavar přes Jedlák

OBJEDNÁVKA
ID-M01/ elektřina/ 20kř + 200obl
ID-M02/ elektřina/ 4*/120kam
ID-M03/ emoce/ 2*/100kam
ID-M04/ Jinks/ 7*/35kř

ID-M05/ Guth Eile / 40kř + 430ob
Sionnova skrytá vnitřní touha utéct před bolestí se přerodila v magii, která mu propůjčuje hlasy jiných. Je schopný imitovat kohokoliv, koho už slyšel, ale může také vytvářet i hlasy úplně nové. Magie mu neubírá na energii, ale pokud si nedá pozor, může mu v nějakých chvílích přeskakovat jeho vlastní hlas. Také, pokud nějaký hlas používá moc často, může začít přebírat povahu onoho hlasu a ztrácet pojem o tom, kde končí on sám a začíná vykonstruovaná povaha jiného hlasu.

ID-M05/ Nimhe / 40kř + 510obl
Černé ostny vystupující ze Sionnova zátylku nejsou jen na okrasu. Uvnitř jimi vede tenounký kanálek nesoucí jed, který mu kape do srsti. Sionn je vůči němu imunní, ale jiní vlci ne. Tvoří se bez jeho vědomí ve chvílích, kdy se cítí ohrožený, obvykle je to provázeno vztyčenou srstí. Jed je těkavý a tak i vlci v jeho blízkosti můžou cítit štiplavý zápach, ze kterého pálí oči a točí se hlava. Pokud se ale do něj někdo pokusí zakousnout, jed způsobí silné křeče, bolesti hlavy a zvracení. Není smrtelný, ale zabere během několika vteřin. Pokud se ho Sionn chce zbavit, musí se vykoupat, jinak je chodící hrozbou pro všechny v okolí po několik hodin.

Cena celkem: 200 drahokamů, 1140 oblázků a 135 křišťálů
Cena po uplatnění 50% slevy: 110 drahokamů, 570 oblázků a 68 (zaokrouhleno nahoru) křisťálů

← Severní Machtaje přes VVJ

Neklid se u mě nakonec dostavil. Ale nebylo to tím, že jsem se obával toho, co jsem nechal za sebou. Spíš tím, co jsem čekal před sebou. Máma… Dodala mi odvahu se jí znovu postavit. Kdysi jsem se snad zapřisáhl, že tam už nikdy nevkročím - nebo jsem to tak aspoň cítil.
Jenže věci se mění a já jsem pořád neměl pocit, že jsem dost silný. Chtěl jsem něco dalšího, něco víc. Tušil jsem, že mi to vmete do obličeje, ale zase, proč bych to měl popírat? Nebo aspoň to jsem si říkal, když jsem se blížil k lesu, ze kterého jsem pořád měl trochu strach.

→ Zřícenina přes Jedlák

← Asgaar přes Zrcadlové hory

Vyrazil jsem pohodlným klusem, ale už prakticky hned, jak jsem opustil les, jsem začal přemýšlet, jak to tam zvládají. Ještě to nebyla úzkost ani výčitky, že jsem je tam nechal. To ne. Necítil jsem za rodinu až takovou zodpovědnost. Ale zajímalo mě to. Taky se mi už nepříjemně potvrdilo, že se v mé nepřítomnosti stávají různé věci.
To ale ostatně i v přítomnosti, že, připomněl jsem si mrzutě. Jenže dotyčná byla právě v lese a… Nevypadalo, že by jí něco chybělo. Je něco z toho moje chyba? napadla mě myšlenka, ze které se v průběhu času stal už skoro podvědomý reflex. Možná jsem se jí měl zeptat na víc věcí. Možná ale na to bude čas později, až se s ní pozdraví zbytek. A taky po tom, co to rozdýchají. To jim taky bude dlouho trvat. Vlastně jsem byl docela překvapený, jak rychle jsem se oklepal.

→ Severní Galtavar přes VVJ

”Mmm,” zamručel jsem souhlasně. Nebylo to přesně něco, co by mi přelud řekl? Ale ne, věřil jsem jí. Vypadala jako máma. I tak se chovala. Kdo jiný by dokázal zvládnout její povahu? Potřásl jsem hlavou. ”Možná právě tyhle dohady jsou důležité,” namítl jsem jemně. ”To, jak jsi…” zadrhl se mi hlas. ”Odešla. Nechala jsi spoustu věcí nedořešených. Byla bys radši, abychom se radostně pozdravili a neshody nechali bublat v pozadí?” Chtěl jsem, aby tohle přijala… protože mně se po tom ulevilo. Trochu. Ne úplně, pořád jsem věděl, že jsem rozbitý na kousíčky, ale pomohlo mi to. ”Jsem rád, že jsi tu,” řekl jsem jí upřímně.
Poslouchal jsem ji a uvědomil si, jak mi to chybělo. Její pohled na svět. Její moudra. Ale zároveň se mi zdálo, že už i já jsem jiný a vlastně jí docela podobný. Aspoň v některých ohledech. Měl jsem stejný pohled na věci, které jsme dřív neprobírali. Pomohlo mi to se usadit v určitých ohledech a být si jistý, že to nějak zvládnu. Možná má pravdu, povzdechl jsem si.
Tiše jsem se uchechtl. ”Alfa? Ne, jen beta,” opravil jsem ji, ale na další věci pokyvoval hlavou. Než se objevila velká společnost. Bylo mi jasné, že teď musí prožívat podobný šok a já… tak trochu sobecky jsem nechtěl být u toho. Jedné mojí části, té malé, co už skoro úplně zakrněla, to přišlo docela vtipné. Sadisticky jsem si trochu užíval pocit, že jsou teď ve stavu, který jsem už rozdýchal. To byl ale jen malý podíl. Předně jsem nechtěl být zase poslem zpráv… které tentokrát nebyly úplně zlé, ale do jaké kategorie patří setkání s několik let mrtvou matkou? Ani jsem nedokázal spočítat, kolika vlkům jsem musel povědět, že máma zemřela. Vytrpěl jsem si dost a pokud mi tento malý útěk přinesl aspoň trochu malé zadostiučinění, byl jsem ochotný to provést.
Věnoval jsem mámě trochu zlomyslný pohled. ”Užij si to,” řekl jsem s jedním koutkem mírně nadzvednutým. Věděl jsem, že pochopí můj záměr. Než zbytek osazenstva stihl dorazit až k nám, zvedl jsem se k odchodu. ”Rád bych tě ještě viděl,” řekl jsem jí, ale ani sám jsem nevěděl, jak to myslím. Ještě teď? Nebo jsem doufal, že se ještě někdy takhle zjeví? Možná jsem měl využít každičkou sekundu, ale teď mi přišlo správnější přenechat prostor jiným.

→ Machtaje sever přes (asi?) Zrcadlové hory