Gallirea - Příspěvky uživatele

NÁKUP
50 drahokamů → 5 lístků
200 mušlí → 5 lístků
obojí z úkrytu Lilith

POSTY
Sionn → 6 lístků
9, 20, 21, 24, 25, 28

Lilith → 3 lístky
14, 24, 28

Karoe → 1 lístek
5

Omórika → 4 lístky
20, 21, 26, 28

SEČTENO PODTRŽENO → 24 lístků

”Nejspíš,” povzdechl jsem si a zapudil zbytečně detinské nutkání se hádat, že oni to tu přece vytvořili. ”Ale i tak mi to občas přijde jako taková malá krádež,” koutek mi cuknul trochu nahoru.
”Ne,” odsekl jsem. ”Jaká naše rodina? Jak to vůbec můžeš říct? Je to jeho rodina. A on s námi už nechce nic mít. Proč bychom se o ně měli starat?” Ne, nechápal jsem to. A nechápal jsem to ani po vysvětlení, proč tu jeden smrad s námi zůstává. Ošklivě jsem se zachechtal. ”No, čekal jsem, kdy se obrátí i proti svým dětem. Ale očekával jsem spíš, že se sežerou mezi sebou,” jízlivě jsem se usmál. ”Byl jsi u toho?” zeptal jsem se, najednou mnohem tišeji. Byl u toho, když Etney napadl dalšího svého sourozence? Dokázal tomu jen tak nečinně přihlížet? Najednou jsem si nebyl jistý, jestli bych tomu měl věřit nebo ne.
”Etney dostal šancí až až a to mu ukázalo, že si může dělat, co chce,” odvětil jsem a už jsem tolik nezvyšoval hlas, to ale neznamenalo, že mi pořád nešlehaly blesky z očí. ”Třeba se mu mělo ukázat, že zabíjet svoje sourozence, jen pro to, že se maminka a tatínek nevěnují jenom mě,” při interpretaci Etneyho slov jsem parodicky zvýšil hlas na kňouravý. ”Třeba by se to nemuselo stát ještě několikrát,” vybídl jsem ho pohledem, aby mi popřel, že se na mě, ale i na jiné Etney vrhl ještě potom. Co jsem si vybavoval, zabít mě chtěl třikrát, jen jednou se ale k ničemu neodvážil.
Ale fakt, že se dozvěděl o mém povýšení, mě nadmíru pobavil. Rozesmál jsem se na plné kolo. Možná by mě to v jiném rozpoložení rozhodilo, možná bych byl naštvaný, že něco takového věděl dřív než já, ale litoval jsem jen to, že jsem u toho nebyl. ”Jak se tvářil? To musel být pořádný kopanec, co?” zubil jsem se jak měsíček na hnoji a bylo mi jedno, že to nadšení táta nesdílí. Pak se mi najednou v očích rozhořelo poznání. ”On odešel kvůli tomu, že?” zeptal jsem se nadějně jako vlče očekávající pořádně chutný flák masa.

//lotyna

”Ale žiješ tu mnohem delší dobu než já,” prohodil jsem a trochu se omluvně zašklebil za to slovo mnohem. Popichování ohledně jeho stáří jsem nechtěl přehánět a tohle mi uniklo úplně náhodou. Zas takový zlosyn jsem nebyl. Pokrčil jsem rameny. ”Ale já to nevybudoval. Donedávna to bylo moje stejně jako to je Išky nebo Nemesise,” nechtěl jsem se úplně vzdát svého sebemrskačství. Ještě ne. ”Ale jsem teda rád, že jsme byli na stejné vlně,” uchechtl jsem se a tím považoval situaci za vyřešenou.
”Ne, ale jsou jeho,” odsekl jsem. ”Nejsou on, ale jsou jeho.” Vůbec jsem nechápal, jak mohl něco takového říct. Jak ironicky teď zněla mnou vyřčená věta. Jsme na stejné vlně. ”Ale já si to nepřeju,” zamračil jsem se. ”Neuvědomuješ si, že pokud tu nějaký z jeho parchantů přijde, on přitáhne s ním? Neudělal tu už dost škod?” argumentoval jsem a snažil se být rozumný, to ale bylo před tím, než mi oznámil, že ”Tu s námi zůstal?” vyštěkl jsem nevěřícně. ”To nemůžeš myslet vážně. To ne. Etney už zjevně nechtěl být součástí téhle rodiny, díkybohu, tak by to mělo být se vším všudy. Nehodlám tu setrvávat s nějakým frackem, kterého si tu omylem zapomněl!” vrčel jsem vztekle.
Když jsem zjistil, že bratr zmizel, nejspíš navždy, cítil jsem opravovou úlevu. Do té chvíle jsem si ani neuvědomoval, jak moc jsem na něj myslel, že mi jeho potenciální přítomnost stále poletovala na hranici vědomí, čekal jsem, že vyskočí zpoza stromu a začne zase něco provádět. Les se mi zdál bez něj mnohem hezčí a litoval jsem jen, že neodešel ještě za mámina života. Nedokázal jsem si ani představit, jak krásně by tu bylo. ”Zjevně jsou mnohem naivnější než jsem si myslel,” vyštěkl jsem a hodlal si to s nimi vyříkat. Jak mohly něco takového udělat?
”Jestli věříš mému úsudku, tak bys měl vzít na vědomí i můj názor,” odmítl jsem jeho snahu o převedení hovoru někam jinam. ”Nepamatuješ si, co všechno Etney udělal? Nejen mě? Proč jsi dovolil, aby tu někdo z jeho rodiny zůstal?” probodával jsem ho planoucím pohledem. Tohle jsem nehodlal jen tak nechat být. Z představy malého Etneyho se mi dělalo zle.
Mlčky, beze slova, jsem mu odkýval další informace, některé pro mě byly nové, o jiných jsem už věděl. Byl jsem rád, že už ví i o Sinéad. Kdybych ještě pořád nezuřil, pořešil bych s ním víc zbylé členy, prošel jejich seznam, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli si nepamatuju všechny, nebo je prostě tak oufale krátký. Už jsem si skoro myslel, že je Laura po smrti, proletělo mi hlavou. Oba jsme mlčeli a já doufal, že myslíme na totéž. Že promýšlí rozhodnutí nechat tu bratrovo dítě a shledává to špatnou volbou. Pak mě něco napadlo. ”Ví Etney o změně mého postavení?” zeptal jsem se, v očích mi tentokrát žhnul trochu jiný pohled.
Kdybych nebyl tak rozvášněnž, možná bych se zamyslel nad tím, jestli teď táta lituje slova o mé rozvážnosti, spravedlnosti, nebo podobných schopnostech, které ještě před chvílí chválil. Teď mi to ale bylo docela jedno. Vzpurně jsem otočil hlavu od něj, když mi radil, jak mám žít svůj život a ne alfy. Mohl jsem odpovědět rozumněji, svoje slova trochu víc zaobalit, ale toho jsem teď nebyl úplně schopný. ”Můj život je život alfy. Můj život je Asgaarský hvozd,” odpověděl jsem prostě, ale věděl jsem, že je to pravda.

//lotyna

Čím déle jsme dokázali udržovat žertovný tón, tím jednodušší pro mě bylo si udržovat i pozitivní myšlenky. A dokonce jsem se i usmíval s upřímností. ”Co bys taky čekal, v téhle zemi,” pokrčil jsem rameny. ”Kdo ví, třeba se dožiješ až toho, že budeš pradědou,” znova jsem si rýpnul, ale pak kysele protáhl obličej, když jsem si uvědomil, čemu je dědou. Můj pokles úsměvu vzápětí provázel další důvod, proč jsem to udělal. Ale protože i táta přes zmínku o mámině smrti zachoval docela neutrální výraz, já si řekl, že to udělám taky tak. ”No,” začal jsem, ”aspoň jsi i v té chvíli chtěl být ještě chvíli s námi,” okomentoval jsem to a přišlo mi, že zním trochu škrobeně. Jak dlouho ho budeme potřebovat? Nastane vůbec chvíle, kdy ho potřebovat nebudeme?
Moje pohození hlavou bylo až moc agresivní, aby vypadalo lhostejně. ”Co já vím? V té chvíli vybalila několik důvodů, ale kdo si to má pamatovat,” zamračil jsem se. ”Povídala, že je to prý moje chyba,” vycenil jsem zuby. ”Protože jsem si ji prý nevšímal,” odfrkl jsem si při té vzpomínce. Pořád jsem měl na ni vztek. ”Co já vím?” odsekl jsem trochu příkřeji, když se mu povedlo hned v ředě za sebou zeptat na dvě vlčice, které mi bývaly nejbližší a teď… ”Odešla beze slova. Není jí škoda,” odtušil jsem chladně. Obě pro mě už nic neznamenaly a v rámci vlastního zdraví by se tu neměly objevit.
Stočení hovoru k tématu alfovství mi hlavu zase trochu schladilo. Cítil jsem víc pokotu. Dávno jsi alfou. Uchechtl jsem se. ”Abych se přiznal,” začal jsem, asi poprvé od začátku konverzace s něčím, co bylo spontánní a víc než věcný rozhovor. Otevírání se bylo v poslední době tak moc těžké. ”Občas jsem se tak i cítil. Některým vlkům se představoval záměrně tak, abych nelhal, ale zároveň vyznělo, že alfou jsem,” potřásl jsem hlavou s lehce pobaveným úsměvem. ”Cítil jsem se provinile, že ze sebe dělám něco, co nejsem, že kradu něco, co je tvoje,” při posledních slovech se mi nečekaně stáhlo hrdlo. Nahlas jsem to neřekl, ale ve vzduchu jasně viselo doplnění tvoje a mámy.
Následně jsem se ale překvapeně rozesmál. ”Vinit se z bratrova odchodu?” chechtal jsem se. ”Tak to vůbec. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když mi Parsi řekl, že zmizel i s celou famílií. Už ho nemusím nikdy vidět a poslouchat jeho kecy,” široce jsem se zubil. ”A Lilac je už minulost. Je to snad už i rok… Nic, co by mě akutně trápilo,” trhl jsem uchem.
Na jeho pobídku jsem jen zamručel. Žít svůj život? Poznávat jiné vlky? Užívat si? Výlety? Přišlo mi to nějak moc vzdálené. Výlet jsem si dopřál možná když jsem byl ještě vlče. Kdykoliv jsem byl mimo les, pořád jsem myslel na to, že se potřebuju vrátit, abych o něco nepřišel, aby se nestala nějaká katastrofa, aby se tu neudálo něco zajímavého nebo i pozitivního a já bych u toho prostě nebyl. ”Byli jsme teď lovit,” řekl jsem namísto komentáře ohledně užívání si. ”Se sourozenci, Sinéad a Parsim,” zdůraznil jsem poslední jméno. ”I když je mladý, je vidět, že má na lov vlohy. Rád bych ho pověřil úlohou lovce. S tím, že ho budu dál zaučovat, ale postupně by si mohl zkusit vést skupinu sám,” podíval jsem se na tátu, abych viděl jeho výraz, ale sám jsem byl už rozhodnutý ještě než mi bylo řečeno, že jsem na stejné pozici jako on.

//lotyna

Koutky se mi trochu povytáhly nahoru, po jeho přiznání. Byl jsem za něj vděčný, ale když jsem mu to chtěl oplatit, jazyk mi zdřevěněl. Ne že by mi nechyběl – to nejspíš ano. Jenže čím jsem byl starší, tím hůř jsem na sobě takové věci poznával. Dříve docela jednoduché emoce se slily do jedné masy a to, co z ní vycházelo, mi nebylo povědomé. Stále jsem cítil, jen jinak. Takže namísto souhlasu, jsem věcně pokrčil rameny. ”Každého z nás bylo potřeba jinde. Nevyhýbali jsme se schválně,” dodal jsem smířlivě, abych otupil hrot, který by se mohl vyskytnout.
”Až bude nejhůř, můžeme se střídat na taháné tvých kostí tam, kam budeš chtít. Ideální cvičení,” uchechtl jsem se a úkosem jsem se na něj podíval, pořád s nezbednou jiskrou v oku. ”Máš představu, kdy se do takového stavu dostaneš? Víš co, abychom se my ostatní začali připravovat,” prohodil jsem lehkým tónem, ale zároveň tím chtěl nenápadně vysledovat, jak se skutečně fyzicky cítí. Radši to vědět předem, než být pak šokovaný, přiznal jsem si. I když jsem si nechtěl přiznávat možnost, že by ho jeho zdraví mohlo v blízké době zradit.
”Mmm,” zamručel jsem zamyšleně a mírně kývl hlavou při zmínce o Fiérovi. Lehká předchozí konverzace mi dopřála dost energie, abych dokázal ustát tíži, která se na mě sápala vždy, když jsem přemýšlel o Lilac, Fiérovi, Yeterovi, mámě… ”Přišla sem minulou zimu oznámit, že odchází… a pár dalších věcí,” kysele jsem se zatvářil, ale tentokrát mi vzpomínka na její výčitky tolik nitro nedrásala. Pořád jsem ale na ni měl vztek. Podělala, co mohla a ještě neměla ani špetku sebereflexe, jen vyklopila svůj vlastní hnůj na své přátele, aby se následně odporoučela. ”Udělala to v opravdu velkém stylu, nevím o nikom, kdo by to zvládl tak dramaticky jako ona,” uchechtl jsem se, ale můj hlas zněl tvrdě. ”Všechny iluzemi napálila, že hoří velký kus lesa. Doteď netuším, proč to udělala,” teď už jsem zněl jen hořce. ”Protože jsem řešil její problém, k tomu druhému jsem dorazil moc pozdě, až po tom, co Yeter Fiéra zabil,” věcně jsem vyprávěl, jako kdyby to nebylo nijak emočně nabité. ”Teda, zabil,” uchechtl jsem se. ”Kdo ví, co to vlastně teď znamená,” unaveně jsem si povzdechl a odmítl se tátovi podívat do očí. Tušil jsem, co tam najdu.
Jen jsem mlčky přikývl na nabídku k procházce. Šli jsme mlčky a já mlčel i chvíli po tom, co on znova promluvil. Co jsem mu na to měl říct? Co by do háje měl říct syn otci, který se přizná, že se chtěl zabít? Že ho chtěl opustit stejně jako matka? Že si svojí živoucí rodiny necenil víc než toho jediného mrtvého člena? Vzdemula se ve mně další vlna vzteku, tentokrát k jeho sobeckosti, ale ani ta mě nedonutila říct všechny ty myšlenky nahlas. Možná kdybych byl míň všímavý a neviděl, jak moc je unavený. Jak jsem já unavený. Čemu by právě teď spravedlivý hněv pomohl? ”Už nejsem malý,” odvětil jsem, hlas co nejvíc zbavený jakýchkoliv emocí.
Jsi skvělý alfa. Alfa? Jsi alfa. V ústech jsem měl najednou sucho a nebyl si jistý, jestli jsem ho nepřeslechl. ”Ale já nejsem alfa,” slyšel jsem svůj hlas říct s nejistým zasmáním.

16. 1. Sionn, Parsifal, Sinéad, Nemesis, Iskierka

//lotyna

Ani jsem nevěděl, proč jsem doufal, že by to bylo šťastné a veselé shledání. Už jsem taky nebyl malé poskakující škvrně. Zdálo se mi, že se mě trochu zdráhá a asi jsem mu to nemohl mít za zlé. Přece jenom jsem ale asi doufal, že po mámině setkání trochu pookřeje. Pokud se to teda vůbec stalo? Skoro jsem si nebyl jistý, jakoby to byl jen pomalu blednoucí sen.
Hledal jsem v jeho tváři cokoliv, čeho bych se mohl zachytit, ale měl jsem strach hledat i v jeho emocích. Bál jsem se toho, co najdu ví, než bych čekal. Koutek mi trochu cukl nahoru při jeho otázce, ale nedalo se říct, že by to byl přímo veselý úsměv. Přesto jsem se snažil. ”To víš,” pousmál jsem se teď už trochu upřímněji. ”Jeden lítá sem, pak tam… Pořád se něco děje,” a už zase i ten náznak srdečnosti vyprchával. Vzpomněl jsem si totiž na příhodu s Lilac, Fiérem a Yeterem. Radši jsem stočil pohled někam jinam a na chvíli se odmlčel.
Odkašlal jsem si. ”A co ty? Kosti ještě slouží a nevržou?” nahodil jsem asi trochu nemístný vtip, ale přinutil se k úsměvu. Co to tu dělám? Proč tak šaškuju jako pitomec? Komu to prospěje? uvědomil jsem si náhle. Proboha vždyť je to tvůj vlastní táta, tak proč se před ním vykrucuješ, jako kdyby to byl cizinec, který se za žádnou cenu nesmí dozvědět, co se v lese děje? Chtěl jsem si nakopat. Ale zároveň bylo to odhalení docela osvobozující; jakoby se mi najednou dařilo o něco líp dýchat a už jen vidina upřímného rozhovoru mi odlehčila svědomí.
”Vlastně…” začal jsem a pak trochu bezradně pokrčil rameny. Nechtěl jsem vypadat jako úplný zoufalec. ”Trochu mě trápí, co se děje v lese,” rozpačitě jsem zahrabkal drápy do zmrzlé země. ”Slyšel jsi o Lilac?” začneme zlehka. Ale stejně jsem se už začínal cítit jako zlosyn a uvažoval, jestli jsem neměl přece jenom radši držet tlamu a tvářit se, že je všechno v pohodě.

← úkryt

Napadlo mě, jestli bych neměl zavýt, abych dal vědět, kde jsem, a případně pozval někoho, kdo je v okolí. Uvědomil jsem si ale, že se mi do toho moc nechce. Neměl jsem chuť na velké davy, i když to možná bylo ode mě arogantní, čekat, že beta smečky zavolá a všichni se pohrnou. A vůbec, kdo jsou všichni? Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil myšlenek, které mě pronásledovaly už nějakou dobu. Chtěl jsem se jich zbavit, chtěl jsem ten problém vyřešit, ale cítil jsem se úplně bezradně. Měl bych běhat mimo les a snažit se vlky rekrutovat? Nebo vyslat ty dva, zatím se zdá, že jsou v tom úspěšnější než já, uchechtl jsem se.
Nohy mě zavedly za tátou. Mírně rozverná nálada mě opustila při pohledu na něj. Nevypadal zrovna nejlíp a to mi nabouralo můj svět. Zase. Jeho přítomnost pro mě byla posledním pevným pilířem starého světa, který byl ještě v pořádku a já byl opravdu šťastný. Přinutil jsem se usmát se a uvolnit postoj. ”Ahoj tati,” zavolal jsem na něj a byl rád, že můj tón byl příjemně hravý. ”Dlouho jsme se neviděli,” prohodil jsem a zarazil se, než jsem položil otázku ohledně mámy. Nebyl jsem si jistý, jestli by to bylo rozumné.

L2

Probouzel jsem se pomalu, jak se i patřilo, po lovu. Co jsem cítil jako první, byl ale rozhodně hlad. To mám z toho, že jsem se nenajedl dřív, napomenul jsem se, ve stejné chvíli, jako se hlasitě ozval i můj žaludek. Zafuněl jsem, s mírným pobavením se pomalu vytáhl na nohy a ospale zamžoural do hlavní jeskyně. Necítil jsem ani pach masa. Že by tu byl takový mráz, aby mršina zmrzla? Podivil jsem se.
Nakonec se ukázalo, že moje odhady nebyly správné. Nespokojeně jsem nakrčil nos při pohledu na netknutého muflona. Že by si nikdo nevšiml lovu? To tu nikdo neměl hlad? Zbyl tu vůbec někdo, kdo by hlad mohl mít? při tomto odhalení mě nepříjemně bodlo v hrudi a v mysli jsem se propadl do tmavých hlubin, které mě táhly stále níž.
Potřásl jsem hlavou. Na to nebyl čas. Pokud tu nikdo nehodlá jíst, jejich problém. Nepotřebují chůvy, zamračil jsem se a ostentativně si ze zvířete začal utrhávat kusy masa, které konečně zaplašily to hlasité kručení v břiše. I ponurá nálada mě částečně opustila, až mi nevadil ani fakt, že byl muflon už poněkud tuhý a studený.
Když jsem se dostatečně nasytil, rozhlédl jsem se kolem po jeskyni a zastavil se na východu. Nikdo jiný kromě mě tu nebyl. A taky jediný ucházející kožich nosím na sobě, uchechtl jsem se a rozhodl se, že tu ještě chvíli pobudu. Kožešiny by se měly vyměňovat, nebo aspoň dělat nové. Na úklid byla ještě podle mého docela zima, na jaře to bude jednodušší. A také s větší skupinou. Jedna potenciální kožešina tu ale byla teď a na jaro nepočkala.
Opatrně jsem svým smyslem hmátl po nakousnutém muflonovi. Mohl jsem to udělat dřív než jsem se do něj pustil, zalitoval jsem. Co se ale dalo dělat? Holt bude mít díru na boku. Ale aspoň zimní srst. Stáhnout srst ze zvířete nebylo nejjednodušší, ke konci jsem z té jemné práce hlasitě oddechoval a potřeboval si na chvíli sednout. Byl jsem ale se svou prací spokojený. Vzal jsem ji do tlamy a přehodil přes vyšší kámen, aby vyschla a vyrazil ven.

→ les

← les | L1

Ve třech jsme dostali zvíře dovnitř a na mě dopadla vlna únavy. Možná mi Parsi ještě něco říkal, to ale úplně uniklo mým smyslům. Jen jsem neurčitě zamumlal něco ve smyslu dobrá práce a půjdu si lehnout, než jsem se odpotácel hlouběji do jeskyně. Však oni si poradí, pevně jsem věřil. Byl jsem trochu ješitně hrdý na to, jak se mi dařilo připravovat Parsifala na… kdo ví, co ho v životě čeká. Život není jednoduchý a ani milosrdný. Ale teď to bude život tady. U nás v Asgaaru, dodala samolibá část. To mi dělalo opravdovou radost a až teď jsem si uvědomil, že jsem pokaždé, když se mi ztratil z očí, podvědomě přemýšlel, jestli ho nevidím naposledy. Protože i když by se se mnou možná přišel rozloučit, nebylo by to normální setkání, bylo by to jen rozloučení. Ale to se teď už nechystalo a já mohl zase o něco klidněji spát. Všechno se postupně zlepší a život zase začne dávat smysl, uklidňoval jsem se, zatímco jsem zalehal do kožešin v jeskyni bet.
Byl jsem si vědom toho, že moje otupení souvisí především s hladem a že jsem od toho jídla právě vědomě odešel - nohy mě ale bolely tak, že jsem se rozhodl si zdřímnout. A pak se najím.
Kůže voněly příjemně, ale už se do nich začínal vkrádat zatuchlý pach, který značil, že mají namále. Chtělo by to ulovit něco pořádně chlupatého. A nejen do téhle jeskyně. Zurri by taky potřebovala pohodlí, stejně jako zbytek vlků ve velké jeskyni. Tam je to nejdůležitější, vtloukal jsem si do hlavy všechny úkoly, které jsem po probuzení chtěl splnit, ale i teď, už napůl ve spánku, jsem tušil, že aspoň polovina se mi z hlavy vypaří dřív, než otevřu oči. Přesto mi odříkávání těchto úkonů dodávalo trochu klidu. Pokud jsem měl před sebou věci, co potřebovaly být splněny, měl jsem co na práci a dával jsem svůj koutek světa do pořádku. To bylo mým jediným zaměřením v poslední době. Je to vůbec zdravé? Soustředit se pouze na zvelebování smečky a teritoria? proletěla mi hlavou myšlenka, ale než jsem se vůbec stihl podivit nad tím, odkud přišla, nebo se zamyslet nad jejím významem, usnul jsem.

Prohlédl jsem své dva spolupracovníky a cítil hrdost. I když se mu Parsi nevrhl po krku, přesto se značně podílel a jeho role rozhovně nebyla zanedbatelná. Asi je nakonec dobře, že si vyzkoušel i jiné pozice, než postupně zaujme tu vůdčí, které se jen tak nezbaví, uklidnil jsem se myšlenkou a mohl se odprostit od mírného zklamání, které jsem cítil. Nemohl jsem mu přece vyčítat, jak vyhodnotil situaci a hlavně že ji vyhodnotil dobře. Bylo potřeba zvířeti zablokovat zadní nohy a protože se já držel až za ním, byl to logický krok. Pousmál jsem se. Jde mu to. Byl jsem na něj hrdý.
S mírným úsměvem jsem pozoroval i Sinéad, která vypadala mnohem víc nadšeně. ”To jsem rád,” uchechtl jsem se, když se válela po zemi. Měl jsem pravdu i s ní. Mohli by být s Parsifalem dva, plánoval jsem, jak je přijmu k navázání přátelství, aby jim kooperace líp šla.
”V těchto chvílích je použití magie moc výhodné,” prohodil jsem k Parsimu, který se jan tahat muflona směrem k úkrytu a nemohl jsem se ubránit hrdému žhnutí v hrudi. Byl samostatný, schopný a neváhal se sám pustit do práce hned, jak to bylo potřeba. Přišel jsem k němu, abych pomohl zvíře dotáhnout až do úkrytu. Ještě jsem kouknul na Sinéad. ”Díky moc za pomoc. Nebude potřeba všechny tři k odtáhnutí do úkrytu, tak pokud chceš, můžeš zkontrolovat sestru, nebo pojď s námi se najíst,” nabídnul jsem jí možnosti, znova se zakousl do zvířete a táhl jej s Parsim pryč.

→ úkryt

S blížícím lovem jsem začínal cítit, že mi zrychluje tep a tušil jsem, že mě brzo začnou brnět i tlapky. Lovil jsem moc rád, ale tentokrát jsem si snažil připomínat, že ho já nevedu. Že učím a mám podporovat, ne jít do čela. Kdy jsem naposledy nebyl hlavním lovcem skupiny? Muselo to být už hodně dávno, když mě učil Lucy. Ta vzpomínka mě nepříjemně píchla a skoro jsem nezachytil Parsiho otázku. ”Hmm?” zamručel jsem dřív, než mi opožděně došel význam jeho otázky. ”Ah, ano. Pokud je to potřeba, magii používám, ale ne moc,” vysvětloval jsem, ”Obralo by mě to o zážitek z lovu,” blýskl jsem po něm rychlým úsměvem.
Byl jsem rád, že jsme se všichni zorganizovali bez potíží. Sinéad vyrazila a já se upřel na ni. Věřil jsem, že to Nemesis s Iskierkou zvládnou bez podpory. Sledoval jsem naši kořist, jak se nakonec odpojila od stáda a varovně jsem štěkl, i když pozdě, hned, jak jsem viděl kopyto těsně míjet Sinéad. Dřív, než jsem si uvědomil, co dělám, jsem už natahoval svoje smysly směrem k noze zvířete, abych ochránil šedou vlčici, ale nakonec to nebylo potřeba.
”Parsi, skoč na něj! Na krk!” křikl jsem po něm, částečně pro to, abych připomenul i sobě, že se nemám hnát kupředu. Pro to jsem se držel až za ním a když se vrhnul zvířeti na pozadí, v duchu jsem frustrovaně zaskučel. Tam ne! Ale byla to částečně moje chyba, měl jsem jít první, měl jsem být před ním a přitáhnout to zvíře k zemi, aby měl víc prostoru zasáhnout. Vrhl jsem se teda kupředu ke krku, zaryl do něj tesáky a začal mu vyvracet hlavu do strany. Zvíře u toho ryčelo, ale nemohlo nic dělat, my tři jsme ho skoro připlácli k zemi a já se to snažil co nejdřiv ukončit, protože mě děsila vidina Parsiho tak blízko mocných zadních nohou. S posledním škubnutím mu prasklo v krku a celé tělo ochablo.
Ještě chvíli jsem ho pevně svíral, jako kdyby se mohl ještě probudit, než jsem ho pustil a podíval se na zbytek mojí skupiny. ”Všichni v pořádku? Žádná vážná zranění?” zeptal jsem se. Mně samotnému se podařilo vyhnout rohům, pár kopanců jsem schytal, ale nic nepálilo natolik, aby to bylo moc vážné. Možná budu pár dní cítit modřiny, ale s tím se dalo žít.

Dech se mi trochu zadrhl, když na mě upřel pohled. Měl jsem Parsiho rád. Moc rád. Ale to, jak se na mě podíval v té chvíli, mě úplně odzbrojila. Viděl jsem ho někdy… takhle? Jako kdyby mnoho z jeho zábran opadlo, když jsme byli sami. Kromě toho jsem sám nevěděl, co přesně jsem tím myslel. Zdálo se mi, že to bylo velké gesto, které mezi námi něco změnilo, ale netušil jsem, co přesně. Roztřeseně jsem se nadechl a přikývl s jemným úsměvem. ”To já taky.” Měl jsem z něj radost, jaký vlk z něj vyrostl. A už nebyl malé vlčátko. ”Co kdybychom na to přišli společně?” navrhl jsem. ”Máme spousty času zjistit, co to pro nás znamená,” úsměv se mi rozšířil a už jsem ani nezakrýval radost z toho, že tu hodlá zůstat.
Při jeho hodnocení barev, které kolem mě byly jsem překvapeně potřásl hlavou. Nečekal bych, že by něco takového mohlo existovat, ale zase se docela trefil. ”Možná ne,” zavrtěl jsem hlavou, ”O pocitech nic nevím, ale zbytek jsi trefil dost dobře. Třeba o takové magii u sebe ještě nevím. Zkusím si na ni teď dávat pozor,” poděkoval jsem.
Koutek mi spokojeně cukl, když i dobře určil polohu zvěře. Byla tak třeskutá zima, že bych se nechtěl vzdalovat z lesa, i kdyby tam byla šance na úlovek. Je to dobrá volba pro smečkového lovce, spokojeně jsem si řekl. ”Výborně Parsi,” pochválil jsem ho a hodil přátelský pohled směrem k Sinéad. ”Neboj se, u mě to rozhodně nehrozí,” temně jsem se uchechtl a vyslal směrem k bratrově celé rodině tichou urážku.
Nechal jsem je, ať se baví a čekal, že jim to vydrží až do začátku lovu. Pro to mě zastihl nepřipraveného, když ke mně přišel a přivinul se. ”O-hh,” vydechl jsem překvapeně a několik krátkých chvil se vůbec nehýbal, než jsem si ho přitáhl k sobě blíž a zabořil obličej do jeho husté srsti, aby nebylo vidět, jak se tvářím. Srdce mi přetékalo pocity, které jsem nedokázal popsat, ale rozahřívalo mi to celé nitro. Rodina, bylo jediné slovo v mé mysli. ”To já ti děkuju,” zahuhňal jsem tiše do jeho kožichu. ”Za to, jak úžasný jsi. Za to… že tu jsi,” šeptal jsem a cítil, že se mi v očích sbírá nebezpečné množství vlhkosti.
Musel jsem zuřivě mrkat, když se odtáhl, ale úsměv jsem neskrýval. Sinéád si toho naštěstí skoro ani nevšimla a i když jsem si odkašlal, abych něco řekl, když tu se ozvalo halekání a přibíhala další slečna s ohněm u zadnice. ”Ale, kdo se tu zjevil,” komentoval jsem s ještě docela ochraptělým hlasem. ”Máš zájem o protáhnutí si kostí?”nabídnul jsem jí vyzývavě a můj úsměv se ještě víc roztáhl, když dorazil i poslední sourozenec. ”Nemesisi,” pozdravil jsem ho vřele. ”Tak, když je nás tu už tolik, bude to mnohem větší akce,” řekl jsem si spíš pro sebe a dopřál si pár chvil na promyšlení nové strategie, do které jsem musel započítat i dva nové příchozí.
// LOV
Už to nemohlo být tak jednoduché a tento počet nám nabízel možnost přinést větší množství kořisti. Hm. ”Když je nás tu tolik, při lovu se můžeme rozdělit,” nadhodil jsem svým alfa tónem, ale přesto sjel všechny pohledem, jestli s tím souhlasí. ”Rád bych Parsiho zaučil na nějakém větším kusu, aby si to pořádně zkusil. Vy dva,” podíval jsem se na Išku s Nemesisem, ”byste mohli ulovit nějaký menší slabší kus. Předpokládám, že spolu budete fungovat dobře, že?” pousmál jsem se. Chtěl jsem spojit dvojice, u kterých jsem věděl, že jim to půjde, ale taky promíchat už zažité skupiny. ”Doufám, že ti nebude vadit, když ti Sineád ukradnu,” mrkl jsem na sestru a znělo to spíš jako oznam než žádost o dovolení.
”Ty budeš nás hlavní naháněč,” zadíval jsem se na kamarádku mojí sestry. ”Vyrazíš ke stádu jako první a uvedeš ho do pohybu. Pro nás tři vybereš kus, který bude zaostávat, ale ne jeden z těch menších, pokud to bude možné,” povzdechl jsem si. V jak moc tlustého muflona můžu doufat uprostřed zimy? Asi bych měl být trochu realističtější. ”Pak nám ho pomůžeš strhnout k zemi. Chtěl bych, aby se Parsifal naučil co nejvíc, takže on by měl být tím, kdo na něj zaútočí jako první. Já budu hned v závěsu, pomáhat, kde bude třeba, ale třetí vlk bude nejspíš potřeba,” vyložil jsem první část plánu a otočil se na zbylé dva.
Mojí první myšlenkou bylo spojit Sineád s Iškou při nadhánění. Ale když jsem ten plán přemítal v hlavě, vzpomněl jsem si na bratrovy schopnosti při lovu. A také to, jak dostal nepříjemný kopanec kopytem. Při důkladnějším prohlédnutí mi přišlo, že Iška je víc stavěná na hrubou sílu, zatímco Nemesis se už dřív osvědčil na více pozicích. A taky jsem je chtěl trochu promíchat. Upevnit vztahy. ”Nemesis bude pomáhat v nadhánění. Půjdeš za Sineád a vybereš pro vás menší kus. Iška bude hlavní silou, která kořist stáhne dolů,” jejich úlohu jsem trochu zestručnil, oba už věděli, jak to chodí a jen Parsi potřeboval víc popisu, aby se v tom všem zorientoval.
”Hlavně si dávejte pozor na kopyta a pokud to bude jen trochu možné, nedostaňte se přímo před zvíře, rohy tam nejsou jen tak na parádu. Nejlepší je zvířeti zatížit aspoň jednu zadní nohu a pak mu prokousnout hrdlo,” přidal jsem poslední rady a i když se díval po všech, bylo to mířené hlavně Parsifalovi. Nelíbilo se mi, že mu předtím neřekli vůbec nic. Učení se za pochodu bylo i dle mého dobrá věc, ale ne hození do vody naslepo. ”Ještě nějaké otázky?” zeptal jsem se, ale už napůl vykročil směrem k stádu, abychom to měli co nejdřív za sebou.

”Jsi si jistý, že nejsi moje rodina?” zeptal jsem se ho klidným tónem, ale uvnitř mi bylo úzko. Trápilo mě, že si to myslel. ”Kdysi jsme spolu měli podobnou konverzaci o rodině. Možná jsem od té doby trochu pozměnil názor,” zamyšleně jsem se odmlčel a zapřemýšlel, jak formulovat další slova. ”Sám jsi říkal, že můj bratr i se svou rodinou odešel pryč. Už nejsme jeho rodina… A on není moje,” bylo to osvobozující říkat, ale teď to bylo nevyhnutelné. K tomuto rozhodnutí se schylovalo velmi dlouho. ”Možná to všechno je jednoduše o důvěře. A společném vztahu. Přátelství. A já tě mám moc rád, Parsi. Byl bych moc vděčný, kdybych tě mohl považovat za člena své rodiny. Doopravdy. Oficiálně,” něžně jsem ho pošťouchl čumákem a ani si neuvědomil, co mu tím naznačuji. Ale to neznamenalo, že bych to nemyslel vážně. Jen mi to ještě plně nedošlo.
Potřásl jsem hlavou. ”Já nevím, Parsi,” odpověděl jsem upřímně. ”Ještě nedávno jsem byl přesvědčený, že smrt je naprostý konec, ze kterého není úniku, ale prý vlci, kteří si to zaslouží a touží po návratu, mají možnost,” zopakoval jsem, co mi řekla máma. ”A taky jsem na vlastní oči viděl vlka, u jehož smrti jsem byl,” dodal jsem a tentokrát nemyslel na mámu. Nechtěl jsem se ale o Fiérovi zmiňovat. Ne teď. někdy později. ”Ale moc o tom nevím. Asi to není moc obvyklé, možná jsi měl štěstí,” jemně jsem se pousmál.
”Jak bys je mohl zklamat? Celý život se přece snažíš držet kodexu, který sice možná fungoval u tvých bratrů, ale tady jsou zvyky jiné. Ty ho nosíš v srdci pořád, navzdory tomu, že tím občas mateš hlavu některým vlkům tady,” pokoušel jsem se mu citlivě rozmluvit všechny pochyby. Nebo alespoň část z nich. ”Možná už ale kodex nepotřebuješ. Přebral jsi naše zvyky a pravidla, kterým sice neříkáme tak jako bratři, ale to neznamaná, že jsou méně důležitá,” namítl jsem a připravil se na poslední fázi argumentu. Hlavně kvůli tomu, že si vyčítal, že za nimi nešel. Mě to sobecky těšilo. To bych mu ale nahlas nepřiznal. ”Možná to znamená, žes našel rodinu” mírně jsem zdůraznil to slovo ”někde jinde. Je ti s ní dobře a dokážeš si představit, že bys s ní chtěl zůstat,” slovo napořád jsem už nedodal, ale viselo ve vzduchu mezi námi dvěma. Stejně tak jsem mu neřekl o tom, jak moc bych si to přál. Za ten rok a půl se stal konstantou v mém životě, kterou bych nerad ztratil.
Uchechtl, když se kolem mě objevily barvy. ”Páni,” rozhlížel jsem se kolem sebe a cítil hrdost, jak moc postoupil. ”Je to dost možné. V průběhu celého života budeš objevovat nové schopnosti, o kterých jsi netušil, že existují,” pousmál jsem se a zaměřil se na svou nově objevenou magii. Vánek se opět kolem nás zvedl, začal kroužit a při tom zdvihal sníh do vzduchu, až se kolem nás vytvořila vířící stěna, která se postupně rozplynula.
V té chvíli dorazila Sinéad. Podvědomě jsem hned začal očima hledat Išku, ale přišla sama. ”Volal. Ještě že tu ještě někdo poslouchá,” teatrálně jsem si vzdechl a oběma věnoval vřelý pohled. ”Hádám, že se spolu znáte, že?” položil jsem víceméně řečnickou otázku jen tak mimochodem. ”Každopádně,” odkašlal jsem si a znova cítil ten podivný nával povinnosti, když jsem k vlkům promlouval ne jako Sionn, ale jeden z vůdců smečky. ”Je potřeba smečku zaopatřit a i když na podzim proběhl lov, v zimě je vhodné uspořádat jeden další, třeba i menší,” podíval jsem se na ty dva a vzpomněl si na velké lovy, kdy jsme se dělili do skupin, protože nás bylo příliš. Nevadí. Aspoň se můžeme lépe zkoordinovat.
”Sinéad, říkala jsi, že už máš nějaké zkušenosti s lovem, že?” otočil se na kamarádku svojí sestry. Byl to dobrý pocit, mít pod sebou vlky, které jsem mohl vést. ”V lese se nachází stádo muflonů, občas je náročnější je najít, ale věřím, že se nám povede ulovit alespoň jeden slabší kus,” otočil jsem se teď i částečně na Parsiho, aby dostal víc informací. ”Hádám, že teď v zimě bude větší šance na starého nebo raněného muflona než mládě, takže se zaměříme na toho. Sinéad by mohla nahánět a vybrat kus,” podíval jsem se na ni s otázkou v očích, jestli má něco proti. ”Parsi a já budeme strhávat kus k zemi, každopádně bych rád přenechal hlavní roli tobě, pokud ti to nepřekáží,” podíval jsem se na Parsifala. ”Budu s tebou, abych ti pomohl, ale vedením získáš víc zkušeností,” osvětlil jsem mu. ”Každopádně, pokud máte jakékoliv připomínky, nebo obavy, plán můžeme změnit. Nejdůležitější je vaše bezpečí při lovu. Mufloni občas dokáží být nebezpeční, hlavně teď v zimě,” každému z nich jsem věnoval důrazný pohled.