Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem přivřel oči, když mi odsekl. Nečekal jsem od něj takovou reakci, ale zase jsem mu to nemohl vyčítat. Nebo aspoň nechtěl. Najednou jsem si nebyl jistý, co se mu ho ní hlavou, ne že bych to někdy vlastně věděl. Ale tentokrát mě přepadla skoro až neobvyklá nejistota a já si uvědomil, že nevím, jak se zachovat. Nechtěl jsem pokazit situaci, nechtěl jsem ho nějak rozzlobit nebo si ho znepřátelit a tak jsem se rozhodl, že to prostě přejdu bez komentáře, i když se jedna moje část tomu vzpírala. Chtěl jsem na to něco říct, ale nepřišlo mi to moudré. Tak jsem jen pokývl.
Chlapče zlatá, příšer není nikdy dost. I kdybys chtěl, budou přicházet další a další, povzdechl jsem si v duchu a najednou se cítil mnohem starší než jsem byl. Než jsem měl právo se vůbec cítit. “Někdy bychom mohli zkusit vyrazit společně,“ řekl jsem dřív, než jsem si uvědomil, co to vlastně říkám. Já vyrazit na toulky krajinou? Poznávat nová nebezpečí? Co mě to napadlo? Jsi alfa, tak máš být v lese a starat se o něj, okamžitě se ozval jeden hlas. Neměl by ses starat i o svoje duševní zdraví? namítl další, který se až podezřele podobal tomu tátovu. Připomnělo mi to jeho pobídku, ať se nadržím jen lesa, což bylo přesně to, co jsem plánoval. Ale zjevně se moje ústa rozhodla jednat za mými zády a moje plány překazit. “Pokud bys o to samozřejmě měl zájem,“ dodal jsem rychle, pokud by mu to náhodou nepřišlo moc lákavé.
Dostali jsme se do docela trapného tématu. I když to asi mohlo být horší, jen mi připomněl moje milostné příhody, na které jsem se obvykle snažil nemyslet. Nemohl jsem se ale udržet a nad pojmenováním počůraný sníh jsem si pobaveně odfrkl. “Smysl pro humor je často velmi vítaná vlastnost,“ navrhl jsem mu s pokřiveným úsměvem, který značil jisté zkušenosti. Vůbec mě netrápilo, že jsem je nafukoval. Tohle nebyla debata s nutností upřímnosti, ale uklidnění Parsiho. “Ale hledání někoho, s kým chceš strávit život je těžké,“ povzdechl jsem si. Rád bych mu poradil jinak, než aby šel poznávat další vlčice, ale to bych mu musel navrhnout, aby smečku opustil, alespoň fyzicky. A já byl sobec.
“Nevím, jestli je vrhnou úplně správné pojmenování,“ zamrmlal jsem trochu rozpačitě a v hlavě měl představu vlčice střílící z pozadí vlčata. Útoční zbraň s dlouhým dostřelem, šikovně doplnil vnitřní hlas a já měl co dělat, abych frustrovaně nezaskuhral nahlas. Na co jsem to proboha myslel? Jako kdybych už i předtím neměl problém udržet konverzaci pod kontrolou, tohle tomu rozhodně nepomáhalo. “Co jsem viděl, jsou po tom dost nadšené… teda, z těch vlčat,“ pokrčil jsem rameny. “Asi jim to stojí za to,“ upřeně jsem se zadíval na Parsiho, a zkoumavě si ho prohlédl. Jaký by to byl pocit? Mít někoho, kdo je… tvým potomkem.
Překvapeně jsem vzhlédl, když do jeskyně vešla, jako velká voda, moje mladší sestra s… Jezevcem. A živým, ne tím, co tahal v tlamě. Nějak mi to vzalo vítr z plachet, který už byl beztak poněkud slabý kvůli předchozím tématům, ale tahle scenérie nabírala na pozoruhodně bizarní příchuti. Skoro mě už ani nepřekvapilo, když to zvíře promluvilo. A urazilo Parsifala. “Oceňuju tvou snahu mít po ruce čerstvé jídlo, ale jsi si jistá, že to je nejlepší volba? Zdá se, že má prašivinu nebo přinejlepším blechy v zadnici,“ zeptal jsem se sestry lehkým konverzačním tónem, ale pichlavý pohled, který jsem upřel na toho drzouna, byl všechno jen ne příjemný.
A pak, jak se tu objevila, tak se i zdekovala, naštěstí i s tou chundelatou věcí. Nastalo ticho, které mělo podivnou atmosféru. “A občas to nejsou ani příšery, ale drzí jezevci,“ narušil jsem ho pobaveně.

Úsměv se mi zkřivil do grimasy ne nepodobné tomu, co se objevilo na Parsiho tváři, když se zasmál. "Chvíli to bude dost nepříjemné," pověděl jsem mu, ale myslel jsem dávej na sebe pozor, prosím. Už mi víckrát nenaháněj takový strach. To mi ale přes jazyk nechtělo přejít a tak jsem se muset spokojit se zkrácenou upravenou verzí. "Brzo budeš ale zase v pořádku," dodal jsem a šťouchl do něj jemně čumákem.
Byl jsem vděčný za jeho humor. "Proč ne?" prohodil jsem konverzačně. "Nemusíš ani cestovat na kraj světa. Tady je příšer taky docela dost," pokračoval jsem a myšlenky se mi rozeběhly dvěma směry. Jeden byl k příšerám, ne úplně vzhledem, jako povahou a činy. A druhý směr v kolečku opakoval neodcházejneodcházejneodcházejneodcházejneumírejneumírej. "Pokud tě teda kraje světa nelákají víc," nadzvedl jsem jeden koutek v rozpustilém úsměvu. Necítil jsem se úplně ve své kůži, jako kdybych měl mezi sebou a pokožkou tenkou vrstvu tekutiny, která mi neomezovala v pohybu, ale vytvářela pocit, že všechno není v pořádku. Unaveně jsem si povzdechl, zavřel oči a položil hlavu na tlapy, abych se pokusil si užít chvilku klidu. Jak je to dlouho, co jsem byl v úkrytu a odpočíval?
Pootevřel jsem jedno oko, abych se na něj podíval. "Nepřijdeš mi zrovna jako pařez," koutek mi cukl nahoru. "Divím se, že si tě ještě nějaká dáma nevyhlédla," oko jsem znova zavřel a jemný úsměv nabyl trochu hořké příchutě. "Ale pařezové jsme asi oba," povzdechl jsem si, i když jsem si už dávno řekl, že mi na tom nezáleží. Že bych stejně nemohl nikomu nabídnout trvalost, celistvost a čas. Ale u Parsiho mě to trochu trápilo. Rád bych viděl, že je šťastný. S někým. Ale moje dohazovačské schopnosti padaly rovnou na neznalosti místní populace. Mohl jsem mu navrhnout, ať si půjde nějakou děvu najít mimo smečku, jako to udělali sourozenci. Ale to bych nesměl sobecky toužit po tom, ať tu zůstane. Nejenom jako člen, ale fyzicky. Ne že by se teď dokázal někam pohnout.
Ve chvíli, kdy zmínil Lucy, jsem se rozchechtal. Nějak mi k naší debatě nenapadlo, že zmíní partnerku mého bratra a když už jsem se začal smát, nešlo jen tak přestat. A tak mi hned nedošlo, proč vlastně o Lucy mluvil. "Uhm," odkašlal jsem si po tom, co jsem se uvolnil. "Obávám se, že je jen jeden způsob, jak se vlčata dostávají z matky ven," zamrmlal jsem a byl upřímně vděčný, že já u toho přítomen nikdy nebyl. "A je mi líto, že jsi to musel zažít," povzdechl jsem si. Mohl je zašlápnout hned na začátku a bylo by po problému.

Koutek se mi trochu nadzvedl. "Nebyl jsi úplně při vědomí, když že Sinéad přitáhla. V jednu chvíli to vypadalo dost divoce," prohodil jsem a nedal najevo bodnutí výčitek, že velký kus z toho dramatu jsem zapříčinil já. Můj křik a Sinéadiny slzy. Příště se musím lépe kontrolovat, umínil jsem si a několik vteřin strávil v šoku, jak přirozeně předpokládám, jak vím, že bude příště. Kdysi to pro mě bylo naprosto nemyslitelné. Ale už mě život poučil. A beztak, je lepší být připraven, než potom... Panikařit.
Úsměv se mi vrátil, když mě vytrhl z pochmurných myšlenek. Docela mě překvapilo jeho vyjadřování - už neznělo tak strojeně jako kdysi. Patří sem, zahřála mě myšlenka. "To je pravda," uchechtl jsem se. "Historku o tom, jak přežil útok líté bestie, nemá každý," pobaveně jsem pohodil hlavou a trochu se zavrtěl, abych si lehl pohodlněji.
Obočí mi hned ale vyletělo vzhůru, když mě překvapil další větou - která pro mě asi neměla být až tak nečekaná. "Oh, takže holku?" zamrkal jsem. "Nějakou konkrétní možná?" laškovně jsem se na něj zazubil.

Výměnu mezi Parsifalem a Sinéad jsem pozoroval mlčky, nezdálo se mi, že bych k tomu něco měl dodávat. To, co se stalo, se stalo mezi nimi a teď si to potřebovali vyříkat. Ostatně, já tomu taky moc nepomohl, povzdechl jsem si, ale tušil jsem, že kdyby se to stalo znova, zareaguju podobně. Nemohl jsem si pomoct. Ze smrti mých blízkých - hlavně ze smrti před mýma očima jsem měl panickou hrůzu. Už jsem toho zažil až moc. Co se stane, když se z moc stane příliš? napadlo mě pesimisticky.
V průběhu mého zamyšlení se Sinéad rozhodla, že odejde. Neměl jsem jí to za zlé. "Dávej na sebe pozor," řekl jsem jí jemně a nemohl se ubránit myšlenkám o tom, co jsem mohl udělat jinak. Umínil jsem si, že si s ní v blízké době promluvím, i když blízká doba byla v tomhle lese dost neurčité slovo. Tak dlouho jsem už neviděl některé své blízké. Zajímalo mě, kde je Nemesis. Iskierka. Jak se jim daří. A Alastor. Chtěl jsem i s ním mluvit. Chtěl jsi mluvit úplně se všemi, napomenul jsem se. Tyhle starosti mi rozhodně neprospívaly. Zase jsem měl pocit, že v hrudi nosím obrovský balvan.
"Co by byl Asgaar bez dramatu," povzdechl jsem si a klesl vedle bílého vlka. "Pořádně jsi nám nahnal strach," začal jsem. "Ale už je to v pořádku. Ty budeš v pořádku," pověděl jsem jemu stejně tak jako i sobě.

Vydechl jsem a s tím se za mě uvolnilo i trochu napětí, kterého jsem se v poslední době vůbec nedokázal zbavit. Pořád se něco děje. Drželo se mě jako lepkavý sliz který ne a ne zmizet. Jedna tragédie střídá druhou. Dokážu se s tím někdy vypořádat? Jedno nebezpečí za druhým. Nebo takhle budu pokračovat až do konce života?
“Ale nevěděla jsi, že tam bude nebezpečí, ne?“ zeptal jsem se a chtěl jsem znít povzbudivě, na to to ale bylo asi až moc unavené. “Vím, že ses snažila. A je docela možné, že nebýt tvé snahy, už by nebyl,“ podotkl jsem a napadlo mě, kam zmizel ten vztek vůči ní. Vyměnil jsem ho za snahu uklidnit její pocity, které jsem ještě nedávno rozdmýchával. Z nějakého důvodu mi tak úplně správný nepřišel ani jeden přístup, ale nevěděl jsem, jak nalézt rovnováhu. Alespoň jsem se zastavil v přesvědčování, že to nebyla její chyba. Protože nejspíš částečně byla. I když nevědomá. Nebyl jsem její rodič, abych ji musel mazlit a přesvědčovat, že je nejlepší a nejhodnější vlčice na světě. Už jen fakt, že jsem k tomu měl trochu našlápnuto, mi vadil. Soudnost, Sionne, připomněl jsem si a radši se otočil k Parsifalovi, abych nemusel pokračovat v rozebírání svých pocitů. To byla věc, které bylo ideální nedávat moc prostoru.
“Jistě,“ odfrkl jsem si. “A venku svítí slunce a všichni umíráme vedrem,“ opáčil jsem a až pozdě si uvědomil, že poznámka s umíráním byla docela nemístná. Umírání v Asgaaru je vždy nemístné, odvětil vnitřní hlas rebelantsky. Nějak jsem se té myšlenky nemohl zbavit.
Asi byla moje ignorace až moc nepříjemná. Potřásl jsem hlavou. “Ne, jdi,“ odvětil jsem a lehl si vedle lazara. “Nahnal jsi mi pořádný strach,“ přiznal jsem, ale podařilo se mi udržet lehký konverzační tón.

Poslouchal jsem její příběh s kamenným výrazem a snažil se občas přikývnout na pobídnutí, když se někdy až moc zarazila. ”Jeho kopečky?” zamumlal jsem, trochu překvapeně, ale nedivil bych se, kdyby mě nezaslechla. Na kratičkou chvíli mě bodla lítost, že já nic o Parsifalových kopečcích nevím, ale hned jsem to zase zapudil. O to přece vůbec nešlo. A hlavně, proč mě napadlo, že si můžu nárokovat vědět úplně všechno? Zž byl dospělý vlk, který se dokázal potrarat o sebe.
Opravdu? ozval se pochybovačný hlásek. Nechtěl jsem an něj odpovídat. Možná by se mi stalo něco podobného, na jeho místě. V jeho věku. Kdo ví. Kdo ví. To, že ho nechala někde… Ne. Nenechala. Znělo to spíš, že zamrzl sám. A za to jsem ji přece nemohl vinit, ne?
Vrátila se pro něj hned, jak to šlo. To ej nejdůležitější, rozhodl jsem se. Z toho návalu sebeobviňování se probudil i Parsifal a já sebou škubnul, neschoný hned ovládnout touhu se k němu vrhnout a zjistit, co pro něj můžu udělat. Pořád jsem se o něj bál. Ale ovládl jsem se, vypadal už být při smyslech a nebylo by vhodné, aby tu alfa (alfa!) skákala jak vyděšené vlče. ”Vidíš? I Parsi si nemyslí, že za to můžeš ty,” povzdechl jsem si a jeden koutek se mi trochu zvedl. ”Z toho, co říkáš se zdá, že jsi udělala všechno, co jsi v té chvíli mohla,” pověděl jsem jí a kromě toho, že jsem se snažil znít měkce, se mi zdálo, že je můj hlas i docela unavený. ”Musím se omluvit…” neochotně jsem dodal. ”Na začátku jsem zpanikařil, neměl jsem na tebe tak křičet, když jsem nevěděl, co se stalo.” Cítil jsem se provinile. Otočil jsem se na Parsiho. ”Jak se cítíš?”

← les

Byl jsem vděčný za Sinéadinu pomoc. Sám jsem už neměl tolik sil a občas jsem zapomínal na správný směr; tehdy mi v hlavě běželo jen tahat, tahat, tahat. Naštěstí jsem nikdy nevybočil moc, takže cesta nebyla tak dlouhá, jak by mohla být. Přesto mě bolely svaly, když jsme se dostali dovnitř a zahalilo nás šero jeskyně. Dotáhli jsme ho blízko ke kožešinám, kde jsem ho konečně pustil a dovolil si uvolnit i magii, která mě bolela jako přetažený sval. Roztřeseně jsem vydechl a podíval se na Sinéad. ”Díky,” hlesl jsem, s mírně povytaženým koutkem a zapřel se do Parsiho, aby sklouzl ze saní do měkkého. ”Tam na kameni se suší nová kožešina,” trhl jsem hlavou směrem k ní. ”Dones ji, prosím,” dával jsem si pozor na to, jak to vyslovuju. Únava ze mě vyhnala veškeré zbytky vzteku a už jsem na ni neměl důvod být tak tvrdý. Naopak, oceňoval jsem tu spolehlivost, kterou prokazovala kdykoliv jsem ji viděl. Uvědomil jsem si, že ji vlastně mám docela rád. Iška si vybrala skvělou kamarádku.
Posadil jsem se těsně vedle stále nevnímajícího vlka a sledoval, jak plní můžj požadavek. Když jsem se ptal prvně, nedostal jsem z ní víc než několik vyděšených slov a hysterický pláč. Pokud mezi nimi byl nějaký smysl, nebyl jsem s to ho vnímat. Ne když Parsifal kolaboval přímo přede mnou. Nemůžu ztratit někoho dalšího, probleskla mi hlavou myšlenka, která byla to první, co mě napadlo, když jsem ho viděl.
Uvědomil jsem si, že už nějakou dobu mlčím a prohlížím si vlčici přede mnou. ”Říkala jsi, že vás někdo napadl,” začal jsem, hlas pečlivě zbavený jakékoliv emoce, jen s mírným pobídnutím k hovoru. Nechtěl jsem být tvrdý, ale zase jsem neměl žádnou chuť s ní jednat v rukavičkách. Potřeboval jsem to vědět. ”Co se přesně stalo?”

// 5 drahokamů a 2 křišťály

Přes krátkou mlhu únavy, co na mě náhle padla, jsem zaslechl okouzlený hlas Zurri. ”Myslím, že ne,” hlesl jsem a potřásl hlavou, abych se zbavil mlhy, která se objevila po dokončení magické přeměny. Doufal jsem, že už je Parsi natolik v pořádku, že zpomalení našeho tempa mu neublíží. ”Tohle byla magie předmětů, pokračoval jsem, aby nebylo moc očividné, že čekám, až se mi přestane motat hlava natolik, abych mohl pkračovat v práci. ”I když by magie země na to byla vhodnější… a rozhodně jednodušší k použití,” zamrmlal jsem a zkusmo pohodil hlavou. Potřeba zvracet se neobjevila a tak to bylo asi už v pořádku a otočil pozornost na bezvládného vlka.
Nechtěl jsem zmiňovat nahlas to, jak mě t vyčerpalo, ani lítost, že jsem magií země neoplýval. Jediné, co bych dokázal, znělo i v myšlenkách tak nebezpečně, že bych se toho nikdy neodvážil. Představa, že se nevládná vlčí těla snažím udržet ve vzdušném proudu mi připadala děsivá. Zlomil bych jim vaz a ani bych si toho nevšiml.
V průběhu mého přemítání se Sinéad pokusila zatáhnout za sáňky. ”Počkej na mě,” zamrmlal jsem s možná až moc pasivním tónem, ale cítil jsem se trochu provinile za křik. Nebo si ho snad zasloužila? Byla tam s ním. Musím zjistit, co se přesně stalo. Teď jsem se ale vyptávat nechtěl začít, brečící vlčice mi byla k ničemu.
Když jsem vší silou zatáhl i já, pohnuli jsme se. Slyšel jsem, že vlčata ještě něco říkají, ale měl jsem tlamu plnou, bez možnosti se pustit. Jenže jsme stále nepostupovali lesem dostatečně rychle a kopcovitý terén tomu vůbec nepomáhal. Znova jsem se chopil své magie a sáně se najednou tahaly lépe. K tomu se ještě přidal vítr, který asi nebyl k ničemu, ale nebyl jsem ho schopný ovládat – tak moc jsem myslel na to, že ho potřebuju dostat do bezpečí, že jsem k tomu používal všechny dostupné prostředky.

→ úkryt

S určitým uspokojením jsem sledoval, jak se všichni tři vrhli hledat kůru… která nebyla k nalezení. Přísahal bych, že v lese určitě nějaké byly, ale možná ne teď ke konci zimy. Povzdechl jsem se a přiklekl k Parsimu. Pořád se mi zdálo, že se třásl a tak jsem znova vyvolal teplá vánek, i když jsem si nebyl jistý, na kolik to je efektivní.
Rozhlédl jsem se, jestli je už někdo z nich zpátky, ale zatím jsme tu byli sami… tři. Táta v bezvědomí, Parsifal skoro blouznící a já. Obrnil jsem se po jakékoliv panice. Na ni opravdu nebyl čas, alfa měla jednat a ne se unášet pocity.
Nervózně jsem přešlápl a přemýšlel, jestli bych neměl taky něco hledat, ale zároveň jsem se je tu bál nechat samotné. Co kdyby se něco stalo? Z toho pomyšlení se mi stáhlo srdce, ale hned jsem to zase zapudil. Žádná panika. Potřebují tě, zopakoval jsem si tvrdě a jen se zhluboka nadechl.
Od Parsifala jsem se hnul až ve chvíli, kdy měli nastřádáno dost klacků. ”Dobrá práce,” pochválil jsem Sinéad, která celou skupinu vedla. Následně jsem se ale zamračil. Ale co teď…? ”Hádám, že nikdo z vás neovládá magii země,” povzdechl jsem si, spíš jako konstatování než otázku. Vlčata na to byla ještě malá a když přítelkyně mojí sestry neovládala ani svou vrozenou magii, pochyboval jsem, že by v tohle ohledu mohla nějak excelovat.
Teď by se moc hodilo, kdybys byl vzhůru, vyslal jsem k nehybné hromadě černých chlupů trochu vyčítavou myšlenku, kterou jsem ale nemyslel nijak vážně. ”No dobře,” zamrmlal jsem a zadíval se na hromadu užitečných větví, které jsme neměli jak použít.
Zkusmo jsem po nich sáhl magií předmětů. Nebyl jsem si úplně jistý, co tím zamýšlím. Jak bych je mohl spojit? Ty největší větve se zvedly a pak se najednou jejich tvar změnil, propojily se a výsledkem bylo něco, na čem bychom je mohli docela pohodlně odtáhnout. Byly to pořád klacky, ale na jedné straně se zužovaly do jediné větve, za kterou se dalo táhnout a na druhé straně se vějířovitě rozšiřovaly. Tam by si mohli lehnout. ”To by šlo,” řekl jsem mírně překvapeně a až teď si uvědomil, jak moc mě to vyčerpalo.
”Nejdřív odtáhneme Parsiho, Sinéad, pojď mi pomoct,” vybídl jsem ji a začal nevnímajícího vlka postrkovat směrem ke dřevěné struktuře. Nebyl jsem si jistý, jestli to zvládnu sám, samotné vytvoření nosítek mi ubralo značnou část energie. Ještě že v úkrytu zůstal ten muflon, teď se bude hodit.

”To vidím,” chladně jsem odtušil. Táta vlastně říkal, že si ho se sestrou osvojily. Bydlí tady. Skoro jsem litoval svého svolení, že tu může zůstat, nebýt mých obav o Parsiho, byl bych zrovna v náladě ho čapnot a odtáhnout za hranice. Ať si jde za svými. Nbo kýmkoliv jiným to mi už bylo jedno. Jenže nebýt obav o Parsiho bys ani v takové náladě nebyl, upozornila moje rozumnější část a chtě nechtě jsem ji musel dát za pravdu. Rozhodl jsem se, že bude nejjednodušší ho prostě ignorovat. Když ho tu už musím trpět, nepotřebuju ho vnímat.
Až teď jsem si všiml malé Zurri, na kterou jsem v poslední době vůbec nemyslel. Kdyby se mě někdo na ni zeptal, nebyl bych si ani jistý, kdy jsem ji naposledy viděl a jestli to nebylo mnohem dávněji – takže by tu už ani nemusela být. Ale zjevně byla. ”Jasně, že bude v pohodě,” odpověděl jsem jí. Hlas se mi už netřásl a nezněl jsem ani nijak agresivně. Jenom jistě. Nebyl jsem si jistý, o kom mluvila a ani o kom jsem mluvil já, pevně jsem doufal, že v pohodě budou oba. Eliso, zahřej ho, mi stále rezonovalo v hlavě. Doufal jsem, že to byl jen chvilkový omyl v momentu chaosu, kdy si nikdo nebyl jistý, co by měl dělat.
Nebyl jsem rád, že se ozvalo zrovna to vlče, jestli není třeba pomoc. Nechtěl jsem mu odpovídat, ale nebylo by ani vhodné ty dva nechávat na tajícím ledu. Nakonec jsem zavrtěl hlavou. ”Nejlepší by bylo je dostat do úkrytu, tady by se kožešiny rychle zamazaly a byly by k ničemu,” zamručel jsem nespokojeně, tentokrát to ale bylo spíš z frustrace nad aktuální situací. Nemohl táta počkat na přesun a až pak omdlít?
”Sinéad,” začal jsem a když jsem viděl, jak vyděšeně se tváří, zjemnil jsem tón. Ani jsem si neuvědomil, jak moc musela vyšilovat. ”Prosím, najděte nějakou velkou odpadlou kůru, na které je bychom mohli dostat do jeskyně,” požádal jsem ji, ale na bratrova syna se ani nepodíval.
Stočil jsem zrak k Parsimu, přesvědčený, že hned udělají, co jsem jim řekl. Rostlina by měla být vylouhovaná už dost, rozhodl jsem se a klekl si k malátnému vlkovi. ”Parsi, slyšíš mě? Potřebuješ se napít,” důrazně jsem mu řekl a zamračil se, když jenom zasténal. Dobře, takže to půjde po zlém. Opatrně jsem mu tlapou hladu posunul k vodě, až mu do ní čumákem skoto zajel, To ho naštěstí probudilo a začal pít. ”Tohle ti pomůže. A pak ti už bude líp,”

”Už to bude v pořádku, vrtěl jsem hlavou, při tom, když říkal, že už nebude krvácet. Potřeboval jsem, aby přestal, když už bude mimo nebezpečí, aby do nebezpečí nepřivedl i sebe. Pak jsem ale zaúpěl. Ještě to nebylo v pořádku. ”Parsi, Parsi! Slyšíš mě?” promluvil jsem na něj a nesnášel se i za ten slabý záchvěv v hlase. ”Bude to v pořádku. Slyšíš? Budeš už v pohodě,” opakkoval jsem mu a sáhl znova po magii. Teplý vánek se rázem změnil na studený a nabral na síle, až mu čechral srst. Bylo mi fuk, že mě to unavovalo.
Sklouzl jsem pohledem na toho tmavého vlka, kterého jsem doteď zaregistroval jen okrajově. Až nyní jsem měl dost času se dívat kolem sebe. A náhle mi to došlo. Černé tělo, na krku přecházející do šedé. Jen hlava byla opět černá namísto bílé. Ta podoba tam byla ale neoddiskutovatelná. Ve stejnou chvíli jsem ztuhl a celým tělem mi projela vlna horkosti. ”Co tu dělá on,” zeptal jsem se, hlas mísící se s vrčením a propaloval jsem toho malého spratka pohledem. Nechtěl jsem ho tu Moje rodina bojovala o život a on se tu jen tak promenádoval, jakoby nic.
Vytrhl mě až tátův hlas. ”Dobře,” kývl jsem a hned se vrhl k té rostlině, abych ji mohl co nejdřív namočit do vody, ale to už táta padal k zemi a jen tak tak jsem ho zachytil. Střelil sem pohledem k Sinéad, která na nás vyděšeně zírala. ”Jasně že ano,” odsekl jsem, naštvaný, že vůbec něco takového mohla vypustit z tlamy. Teď nebyl čas na panikaření. ”Proč by neměl?” Střelil jsem pohledem k rostlině, jestli je dostatečně vylouhovaná, abych se nemusel zabývat myšlenkami o tom skrčkovi, co tu neměl být.

Byl jsem u něj. Byl jsem u něj a mělo by mi to být uklidněním, ale já si naopak uvědomil, že mi může před očima umřít další člen rodiny a z toho mi bylo ještě víc špatně. ”Ne, ne, Parsi. To nebyla tvoje chyba,” šeptal jsem mu a probodl pohledem Sinéad, jako kdyby za to ona mohla. ”Kočky?” zavrčel jsem. ”Proč jste byli na jihu?” vyštěkl jsem ještě, než se přihnal táta.
Vodu? ”Tu ale žádná není!” vyjekl jsem a zoufale se snažil posbírat střepiny magie, které jsem měl, i ty, o kterých jsem ještě nevěděl, že mám, ale jediným výsledkem byl slabý vír vzduchu, který se kolem nás začal točit a zvedal kusy sněhu a listí pod ním. Já si to ani moc neuvědomoval. Nenáviděl jsem se, že jsem se v tátově přítomnosti znovu změnil na malé vlčátko. Jen na chvilku, ale i tak.
Vír ustal a já začal nabírat do tlamy sníh, za kterého to kapalo a jemně ho pokládal na Parsiho zranění. Voda mě neposlechla. Neuměl jsem to. A teď za to moje selhání může zaplatit životem. Když se od táty ozvalo pobídnutí Elisy, celý jsem strnul a s šokovaným výrazem se podíval na zmatenou Sinéad a pak zase na něj. Vůbec si to neuvědomoval, prostě pokračoval dál a neviděl, jaká se mi ve tváři zračí hrůza. Sinéad ale nebyla máma a podle toho, co říkala, se nezdálo, že by dobře vládla své magii. ”Já to udělám. Zahřeju ho,” ozval jsem se, trochu překvapený, jak pevně a rozhodně zním. Znova jsem sáhl po vzduchu, který se ale tentokrát proměnil v slabý vánek, který byl ovšem teplý a líně kroužil kolem zraněného bílého vlka. Mezitím jsem koutkem oka sledoval, jestli se táta nesune k zemi a pro jistotu se k němu přiblížil, kdyby bylo potřeba. ”Tati,” ozval jsem se hlasitě. ”Nepřežeň to. Když už bude mimo nebezpečí, přestaň s tím,” znělo to spíš jako rozkaz. Ale nemohl jsem dopustit, abych ztratil i jeho. Ne teď, ne nikdy.

Zpupně jsem pohodil hlavou a odfrkl si. ”To silně pochybuju. Neplánuju se zdržovat v jeho přítomnosti,” chladně jsem odtušil. Jedna věc byla trpět jeho výskyt, úplně druhá brát jeho přítomnost na vědomí. A tvořit si k tomu nějaký vztah? Nikdy. ”Nedělej si žádné iluze. Jen je mi jasné, že když ho bráníš ty a starají se o něj Iška se Sinéad, neprošlo by mi ho poslat si za zbytkem jeho rodiny,” zamračil jsem se a zdůraznil slovo jeho.
”Etneymu jste dávali šancí dost a celolu dobu jste se mu snažili věnovat. A i tak dopadl takhle,” sykl jsem, možná tvrději, než bych měl, než by bylo fér, ale rozčilovalo mě, že byl tak hloupě tvrdohlavý. ”Šance zjevně v jejich případě nic neznamenají, jen to dělají horší.” Ve své hlavě jsem si už udělal rovnítko mezi Etneym a tím vlčetem, co u nás zůstalo. Zaregistroval jsem, že bylo jeho jméno vyslovené, ale proč bych se ho měl učit.
Když táta prudce změnil téma, zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Bylo mi jasné, že se nikam nedostaneme. Určitě to věděl i on. A byl ten rozumnější, ten lepší, který poznal, že je potřeba ustoupit. Odložit to na jindy, zchladit emoce a přestat si vzájemně ubližovat. To on chce udělat. Už tu není, ale pořád nenávidí všechny. To, že jsem. To, že mi zůstal táta, kterého chtěl mít pro sebe. Bylo to všechno jeho plán? Nechat tu jedno vlče rozvrátit, co se jemu nepovedlo? Ta myšlenka mi udělala zle od žaludku, ale už jsem měl dost praxe v zatlačování nepříjemných věcí do pozadí.
”Byli jsme na lovu,” začal jsem skoro lehkým konverzačním tónem. ”A předtím jsem se tu trochu po okolí poflakoval,” neurčitě jsem pokrčil rameny. ”A chtěl bych něco udělat pro smečku. Aby se v ní vlci cítili víc jako doma… Už několik vlků mi řeklo, že se tu necítí zrovna… doma…” hlas mi postupně vytratil, jak se lesem šířilo zoufalé vytí.
//PARSI A ŽANDA
Vyměnil jsem si s tátou jediný rychlý pohled a vystřelil tím směrem. Věděl jsem, že půjde taky. Vytí bylo Sinéad. Pamatoval jsem si její hlas, ale nikdy ho neslyšel v takovém tónu, až jsem skoro pochyboval, jestli to byla ona.
Ale už nebylo pochyb. Viděl jsem, jak se její silueta vynořuje z lesa a u ní dva vlci, jeden menší, tmavý a ten druhý… PARSIFAL ”PARSI!” zařval jsem, když mi došlo, co se děje. Prudce jsem zabrzdil u něj a žaludek se mi prudce zhoupl. Létal jsem pohledem po jeho těle a nevnímal ani tak konkrétní stav, jako vážnost situace. Sinéad byla s ním. ”Co se stalo,” hlesl jsem ochraptěle a poprvé se na ni podíval. ”CO SE STALO!” zařval jsem a ke konci se mi hlas zlomil. Odmítal jsem vůbec možnost, že by Parsi mohl… Ne To nemohlo být. Už nikdo další. Prosím, ať se už nikomu dalšímu nic nestane, zoufale jsem zaprosil všechna bžstva, která jsem znal, i ta o kterých jsem ani nevěděl.

Nevztekal jsem se. Na vztekání jsem už byl moc velký, moc dospělý. Věděl jsem, že můj hněv má opodstatnění. Že to není trucování vlčete, kterému nechtějí dovolit to, co si zamane. A možná pro to jsem se ani nepozastavil nad tím, že jsem tátovi ubližoval. Neuvědomoval jsem si, jak bolestný výraz má. Ale možná, že i když bych to viděl, moc by to se mnou nepohnulo; kdo jsem byl, abych se jen kvůli jeho zármutku tak kompletně změnil?
”A?” lhostejně jsem škubnul hlavou. ”Etney byl můj bratr,” zdůraznil jsem slovo byl. Tohle byla jedna věc, na které jsem se s ním shodl. Nechtěl jsem, aby byl mým bratrem. ”Nic jim nedlužím. Já neznám je, oni zase mě. Pokud bych je náhodou potkal, ani se nepoznáme. Jak mi Etney už jasně vyložil, jsou to jeho mazánci a nehodlá nikoho dopustit, aby jim něco udělal,” znova jsem se zapitvořil a parodicky zvýšil hlas. ”Takže i kdybych měl – a já nemám – zájem je poznat, ani bych nemohl. Vychová si je podle sebe a i kdyby byli jen z poloviny takoví jako on, nemám sebemenší důvod se jimi zabývat.” Nebyli mojí rodinou, pro mě neexistovali, byl jsem vděčný, že je nemusím poznat. A i když to táta neviděl stejně, odmítal jsem změnit svůj postoj.
Jen jsem mlčky přikývl, rád, že si o něm nemusím myslet nic špatné. ”Ach, to je roztomilé,” vydechl jsem s nehezkým úsměvem. Opravdu jsem litoval, že jsem to neviděl – třeba by to konečně vyléčilo všechen vztek, který jsem vůči němu stále cítil. Bylo mi ale jasné, že tu se nesetkám s pochopením pro moje veselí. Tiše jsem si povzdechl, už trochu zklidněný. ”Je dobře, že je pryč. Vůbec toho nelituju, jsem rád. Jen škoda, že si nevzal s sebou všechny,” dloubl jsem důrazným pohledem po tátovi, aby to nevypadalo, že se jen tak vzdávám, ale… Co jsem měl dělat?
Když teď už ten výboj zuřivosti zmizel, napadlo mě, co by ze mě bylo, kdybych vlče jen tak vyhodil z lesa. Nebyl bych o nic lepší než on, dokončil jsem. Ale chtěl jsem vůbec být? Nepřišlo mi, že bych toužil po nějaké morální čistotě. Přál jsem si, aby byla moje rodina šťastná – ta rodina, která mě nezavrhla. Vždy ho můžu vyhodit později. Až se ukáže, jaký je. Že se sem nehodí, uspokojil jsem se s plánem. Pohledem jsem se tátovi vyhýbal, i když jsem nevěděl, jestli to jeho magii myšlenek ovlivňuje. Neměl jsem výčitky z hádky, ale zase jsem neměl zájem se na něj zlobit dlouho. Byl už starý a měkký.
Odkašlal jsem si. ”Pokud není zbytí,” začal jsem opatrně. ”To vlče tu strpím,” zvedl jsem k němu pohled. ”Ale! Pokud se ukáže, že je jako bratr,” pro důraz jsem se odmlčel. ”Odmítám ho tu trpět. Říkal si, že jsem alfa a ceníš si mého názoru,” dodal jsem poslední větu, abych zdůraznil, že se nebudu podvolovat všem jeho vrtochům.