Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// zuběnka je nový učitel naučí všechno, co potřebuje, a ještě ti za to zaplatí 10 oblázků a 2 křišťály

// chudák zuběnka, tak ráda by si hrála s vlčaty a nemůže :< 5 kytiček a křišťál

// hehe, žlutej sníh :> 6 drahokamů a 2 křišťály

S předstíranou vážností jsem se rozhlédl kolem. Byla pravda, že tu v lese nikdo kromě nás nebyl. Což tedy přirozeně neznamenalo, že se sem nemohla řítit zuřivá tlupa vedená matkou, a to by znamenalo, že bych se měl co nejrychleji vzdálit. Což by tedy byla rozhodně hluboká škoda, pomyslel jsem si. “To, že je nikde nevidím, neznamená, že jsi je už nestihla někde zakopat,“ blýskl jsem po ní pobaveným úsměvem. Zdálo se, že jsme na podobné notě.
“Tak trochu,“ pousmál jsem se s příjemnou myšlenkou na Parsiho. A už ne tolik příjemnou na jiné. Aspoň jsem ale Bouři mohl opravdu poradit. Měl jsem za sebou úspěšný pokus a několik v různých úrovní neúspěchu. “Pokud bys měla zájem, můžu poradit,“ mrkl jsem na ni. Možná by učení Bouře, jak se starat o vlče by nemuselo být zas tak špatné. Vůbec ne špatné.
“Nevím, jestli zajímavé, to budeš muset posoudit ty,“ zajiskřilo mi v očích. “Jsem Sionn,“ řekl jsem, snad s dostatečnou charismou, a čekal, jak mě posoudí.
Když se mě Dranven zeptal, jestli ho… Proboha. Proboha. Vždyť je tak malý a už potkal ji? A Smrt? Neudržel jsem se a po tváři mi rychle přeběhnul zlomený výraz, než jsem se ovládl. Knedlík v krku ale nezmizel. “Ne,“ vydechl jsem jemně. “Ne, nechci tě sníst. Já ne,“ hlesl jsem. Ke Smrti jsem se ani vyjadřovat nechtěl… V těch dvou větách bylo tolik… bolesti, že jsem ani nevěděl, co s tím. Obrátil jsem tichý pohled směrem k Bouři. Opravdu jsi odhodlaná se ho ujmout? mlčky jsem se jí ptal.

To, že se vlče usmívalo, mi dodalo odvahu ho přijít opravdu očichat. Když se ale najednou přikrčilo a začalo se klepat, překvapeně jsem se zarazil a začal se pomalu stahovat pryč. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat... Nechci ti nic udělat," jemně jsem mu řekl, s náznakem úsměvu a snažil se vyzařovat pozitivní nekonfliktní energii, ale kdo ví, jak dobře se mi to dařilo. Snažit se potlačovat fakt, že jsem byl podstatně větší než ten malý, i vlčice, bylo překvapivě namáhavé. Couval jsem přikrčený a narovnal se až v původní vzdálenosti. Celou dobu jsem si je střídavě prohlížel, ale pak se už věnoval různým očím světlé vlčice.
Pobaveně jsem se uchechtl. "Mám mít důvod, proč si myslet, že jsi ho ukradla?" zeptal jsem se s úsměvem a mrkl k tomu škvrněti. To mi úsměv trochu ztlumilo. Pokud mě zarazilo, jak ochotně se k němu tulila, rychle jsem ten pocit oklepal. Nedalo se říct, že jsem dřív taky neměl podobné pocity.
Ah. Už mi ta situace došla. Pobaveně jsem se ušklíbl. "Jaký je rozdíl mezi necháním si a krádeží?" v očích se mi rošťácky zalesklo. Ne že bych ji nechápal. Ten malý by mohl být opravdu rozkošný, kdyby nevypadal, že se každou chvílí rozpadne. "Mm," zamručel jsem, protože jsem měl pocit, že bych jí měl nějak pomoct. "Není to poprvé, co se tu objevilo vlče bez rodičů. Kdo ví, co je sem táhne," druhou větu jsem spíš zamumlal, s kyselým tónem. Absolutně jsem nevěřil, že tohle místo je o moc lepší než jiné. A těch vlčat, co prošly jenom Asgaarem? Zkoumavě jsem se podíval na šedavou hromádku neštěstí a usoudil, že bych neměl mluvit úplně přímo. "Často pak zůstanou ve smečce do dospělosti," upřel jsem důrazný pohled na vlčici, abych předal zbytek informace, kterou jsem z laskavosti neřekl nahlas. Rodiče se pro ně nevrátí. Nikdo je nehledá. Potřebují někoho, kdo se o ně postará. A zdálo se, že tahle vlčice o to zájem měla. I když mě k tomu vlčeti nic nepoutalo... věděl jsem, že je správné, že se ho rozhodla ujmout.
"Bouře," zopakoval jsem, trochu překvapeně a zkusmo ho převalil na jazyku. Líbilo se mi to. Nečekal bych to. "Zajímavé jméno," řekl jsem jí, i když její slova nebyla směřovaná ke mně.

Jako první se na mě zaměřilo vlče, které poulilo zlatá očička a vůbec, když jsem se na něj pozorněji zadíval, vypadalo docela odrbaně. A špinavě. Střelil jsem pohledem znova po vlčici s dvoubarevnýma očima. Za to mohla ona? Nebyl jsem si jistý, do kterého oka se jí mám dívat a pořád jsem těkal. Bylo to ale svým způsobem fascinující.
Naklonil jsem hlavu na stranu a znova se podíval na vlče. "Měl bych?" zeptal jsem se nakonec. Vážně mi to malé nikoho nepřipomínalo. Byl jsem si vcelku jistý, že ve smečce nikoho tkaového nemáme. Nebo snad ano...? Přišel jsem k nim blíž, pohled zabořený o barevných očích dotyčné. Nakonec jsem se pomalu sklonil k mláděti a jemně ho očichal. Snažil jsem se nenavazovat oční kontakt, jeho emoce vyzařovaly na metry od něj a nechtěl jsem ho moc znepokojovat. "Ne, obávám se, že jsem ho nikdy neviděl," vydechl jsem a znova se zpytavě podíval na jeho... matku? Sestru? Opatrovatelku? Strážkyni?

← Středozemka

Z lesa do lesa. Nebo alespoň tak nějak jsem si to říkal, když jsem vklouzl do lesíka, kterého atmosféra byla úplně jiná, než ta, na kterou jsem byl zvyklý. Přepadla mě zvědavost. Jako kdyby okraj lesa byl jenom závoj, který se pak rozhrnul a já si připadal, že ani nejsem v lese. Čím dál jsem šel, a teď jsem doopravdy jen šel, protože jsem měl hlavu zvrácenou ke korunám v nebi, tím vyšší stromy byly. V Asgaaru jsem skoro mohl na některé větve dosáhnout, tady by se mi to nepovedlo ani s kdybych uměl létat. Tím ale les působil otevřeným dojmem. Skoro bych se tu cítil nahý. Alespoň jsem si ale mohl ospravedlnit fakt, že jsem zase zaplul do lesa.
Nejdřív jsem si neuvědomil, že se tu nacházejí jiní vlci. To byla asi chyba, soustředit se jen na okolí rostlin a nečichat vlky v okolí. Ne všechny pachy tu byly přírodní. Když jsem je ale zahlédl, docela mi odlehlo. Napětí jsem nevnímal, dokud nezmizelo. Vlčice s vlčetem. Žádný hrozba. Tedy, žádná, jakou bych nedokázal zvládnout, dodal jsem, dobře si vědomý, že vlčice jsou občas ještě nebezpečnější než vlci.
"Zdravím," pozdravil jsem je, ještě z dálky a zdvořile zastavil kus od nich. Zvědavě jsem si je prohlížel. Nevypadali moc podobně, ale kdo jsem byl, abych je soudil? Někdo už řekl něco takového i o mně. Zastavil jsem se pohledem na vlčici.

← Asgaar

Bylo to skoro až k vzteku, jak se mi zlepšila nálada, když jsem vytáhl paty z úkrytu, z lesa. Byl jsem trochu nervózní z absence stromů kolem sebe. Odfrkl jsem si. Kdo jsem byl, že mě něco takového vyvede z míry? Směšné.
Pohodil jsem hlavou, abych se zbavil těchto myšlenek. "Pročistit si hlavu, ne ji zatížit ještě víc, Sionne," zopakoval jsem polohlasem, aby to mělo větší váhu. Nebyl jsem si jistý, jestli mělo. Ale na tom asi zas tak moc nezáleželo. Teď jsem byl mimo les a mohl jsem být jen Sionn... Jenom kdyby se mi chtělo. Cítil jsem svůj les za sebou, tentokrát oficiálně alfou. Uvědomil jsem si, že to nejde jen tak smazat. Skrýt se. Skrýt se... Hádal jsem, že bych se asi mohl zneviditelnit, ale... Nechtěl jsem. Teď ne.

→ Borovicová školka

Nevěděl jsem, co na to Parsimu říct. Těkal jsem pohledem po všem, jen ne něm a asi jsem to trochu podělal. Ani jsem si to neuvědomil. Musel jsem v průběhu toho všeho usnout, ponořený do myšlenek o tom, co tím Parsi myslel. Nejspíš jsem na to přišel a právě pro to mě to tak děsilo. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, vůbec mě to nenapadlo. Jak by taky mohlo? Jediné vlče, které jsem měl doopravdy na starost, bylo to malé odrbané, které mě nesnášelo... a nejspíš leželo v žaludku někomu hladovému. Nedalo se říct, že by se mi po ní nějak zvlášť stýskalo. A Parsifal se prostě tak nějak... Stal. Nedostla jsem ho na starost, protože nebyl kdo by mi ho na starost dal.
Ale přece jen to nakonec tak bylo, ne?
Když jsem otevřel oči, už byl ale pryč. Zanadával jsem v duchu, ale nehnal se ho hledat. Potřeboval jsem... To všechno promyslet. Věděl jsem, že si to nakonec vyříkáme a všechno bude zase v pořádku. Nebo alespoň tohle jsem si říkal, abych se zbavil úzkostného sevření hrudi.
Vstal jsem a oklepal se. Měl jsem potřebu si protáhnout nohy a tentokrát ne s někým, koho jsem důvěrně znal. Prozkoumávej svět. Nebuď jen doma, zněl mi v hlavě tátův hlas, který jsem sice neplánoval poslouchat, ale zase... Na druhou stranu... Cítil jsem, že se tu nedá dýchat a nebylo to vzduchem.

→ Středozemka přes les

“Mmm,“ zamručel jsem v odpověď. “O to lepší to začít procvičovat.“ Možná by nebylo až tak špatné ho nechat vyzkoušet na mě. I když jsem z toho měl pořád obavy. Strach. Čeho se tak bojím? Než jsem se stihl rozhodnout, jestli mu to navrhnout nebo radši (ještě) ne, překvapeně jsem ztuhnul. “…paroháč?“ zeptal jsem se, i když jsem znal odpověď. Yeter. Jak já toho vlka nenáviděl, i když byl už dávno po smrti. Rád bych ho vytáhl z té řeky a za tohle mu ublížil ještě víc. “O něj se už nemusíš bát. Je mrtvý,“ řekl jsem mu hlasem bez emocí. V jednu chvíli jsem se cítil úplně prázdně, v tu druhou do mě narazila vlna, která mě skoro srazila na kolena.
Byl jsem z toho všeho v rozpacích. Nevěděl jsem, co si počít, nikdo mě nikdy na takovou situaci nepřipravil a teď jsem tu byl jako ten starší, zkušenější. Mladý vlk, který byl dospělý, se mi svěřoval, že bych chtěl mámu a tátu. A co jsem měl dělat já? Polkl jsem. Bylo mi jasné, že tichem celé atmosféře nepřidávám, ale cítil jsem se zaseknutě. Několikrát jsem se pokusil otevřít tlamu a hned ji zase zavřel. Potřásl jsem hlavou.
“Co bys rád, Parsi?“ zeptal jsem se, snad už poněkolikáté, ale tentokrát to mým uším znělo trochu jinak. “Přijde mi, že víš, o co chceš žádat, ale neříkáš to přímo,“ dovysvětlil jsem a podíval se na něj. Teď nebyl čas na zbabělost z mojí strany. Pokud jsem chtěl zjistit, o čem tahle debata ve skutečnosti je, potřeboval jsem to z něj vydolovat a nemotat se pořád kolem horké kaše. Co po mě chtěl? “Snažil jsem se tě podpořit, už od té chvíle, cos k nám přišel a ukazoval jsem ti všechno, co jsem znal. Mám tě moc rád, Parsi,“ sklonil jsem hlavu a uhnul pohledem. “A je mi líto, že jsem ti nemohl dát rodiče.“

Držet, chránit, rozložit
Ne všechny vztahy – jakéhokoliv druhu – jsou něčím, co by se dalo označovat jako normální. Přirozené. Zdravé. Ale Karoe nebyla jedním z těch, kteří by si správností a zdravostí nějak zatěžovali hlavu. Ono ostatně něčeho takového u ní nebylo k nalezení. A předmět jejího zájmu? Stále si nebyla jistá. Vlastně ničím. A asi to i tak moc fascinovalo.
Nepamatovala si, kdy to vzniklo. Jestli ji Rowena neproklela, na svém oltáři, kde ji chtěla obětovat Smrti. Jestli ji neposedla nějaká zrůda, nebo nebyla přenesena do světa, který nepoznávala. Anebo ji to prostě změnilo. Emočně, vnitřně, a nakonec i zvenčí. Jako kdyby změna z ní prýštila, jako hutná černá substance, která slepovala srst a proměnila ji v něco tak odlišného od toho, čím bývala. A tak svět přestal dávat smysl. Všechno bylo snové.
Někteří vlci ji vtahovalo zpátky do reality. Když s nimi mluvila, musela zapomenout, nebo se alespoň pokusit o vytlačení všech bizarností za hranici vnímání, kde nedočkavě čekaly, až se budou moct rozletět jejím vědomím. Tyto sociální interakce ji neskutečně unavovaly. Byla perfekcionistkou. A tak pokud chtěla vypadat příčetně, zajistila, aby vypadala sakra příčetně.
Ale existovalo několik málo jedinců, před kterými nemusela natahovat přes celé tělo cizí kůži, která ji dusila, štípala a pálila. V jejich přítomnosti nechávala hutnou černou substanci samovolně prýštit a snad i doufala, že zůstane nalepená na jejich tělech. Aby byla její mysl navždy s nimi.
Makadi byl tím nejlepším společníkem. S ním si nikdy nebyla jistá ničím. Co byla realita? Kde končila a kde bylo už jen nesmírné pole, vědomí vlčice Karoe, která samovolně pronikala skrze skutečnoý svět do něčeho jiného?
Rozhodně tomu pomáhal fakt, že si ani nebyla jistá, co Makadi je. Čím je. To, že o sobě mluvil ve středním rodě byla pouze menší podivnost. To, co začalo jako prachsprostá lež pro efekt, zahnízdilo v Karoině mozku natolik, že už skoro začala být přesvědčená, že je to pravda. Makadi je bohem. A pokud ne bohem, tak nějakou vrtkavou entitou, která není tak docela zde ani tam.
A ty konverzace. Vždy a neustále, točící se v kruzích, stoupající ve spirálách a klesající ve tvarech a křivkách dosud nepopsaných, ale přesně v těch se Karoe cítila dobře. Jako kdyby se už nemusela skrývat, nemusela počítat vteřiny, mohla rozevřít truhlici, ve které bylo její nitro, její skutečné nitro a nechat světlo zářit do všech stran a oslepit všechny, které tak hluboce nenáviděla.
I když mlčeli, ona s mluvením nepřestávala. V tichosti, ve své hlavě, ale nikdy se to nezastavilo. Především milovala, když se k sobě tiskli, nebo spíš Karoe se tiskla a Makadi ji nechávalo. Právě ta odevzdanost, která nebyla ani tak úplně odmítnutím ani souhlasem ji na tom lákala nejvíc. Naprosté přijetí by nezvládla. Při jasném odmítnutí by ho zničila.
I když…
Karoe rozhodně nedokázala říct, co přesně s Makadim měla. Kdesi, na podvědomé úrovni a při krátkých chvílích, kdy viděla jasně a vnímala svět skoro takový, jaký byl, di byla jistá, že každý z nich vidí toho druhého v úplně jiném světle. Že jejich… známost je jako den a noc, každý z nich vidoucí jen jednu stranu. A Karoe ani netoužila, většinou ne, vidět tu Makadiho. Tiskla se k červenému tělu a když nevedli zrovna debatu, která byla přelétavá jako opilý motýl a jakémukoliv jinému uchu naprosto nesmyslná, nikam nevedoucí a zároveň rozprostřená úplně všude. Jako kdyby se někdo snažil vymyslet stezku na místě, kde byla louka. Kamkoliv se podíval, vypadal úplně stejně. A tak šel, občas zatáčel a kroužil, jako kdyby se pohyboval po neustále se měnící síti cest.
A když nemluvili, když se modrozelené oči zavřely, tak se Karoino drobné tělo přitisklo a nebylo to kvůli potřebě být chráněna. Ne, tento pocit nezažila za celý svůj život, tato schopnost se v ní vůbec nevyvinula, jako spoustajiných a přesto fungovala; jako podivný, pokroucený, zmrzačený strojek, který navzdory všemu tiká, tiká a zní to zvláštně, zní to špatně, ale přesto tiká.
A pak do tmy, do ticha, do tepla mezi dvěma kožichy, se vnoří její nos, vyceněné zuby a laskavý, skoro něžný tón. “Jednou tě zničím. Naprosto a na kousíčky,.“
Protože jednou z věcí, které jsou v Karoe pokroucené, je udržovat vztahy. Vlastnění a náklonnost a udržování něčeho, na čem jí záleží… To vše bylo smotané, rozbité a překroucené do podivného tvaru, který má na jedné straně ostří jako břitvy a na druhé straně vystouplé jehly. Protože se Karoe nikdy nenaučila, jaké to je mít a chránit, takže jiná logická věc je držet, nepustit a rozložit, nechat vykrvácet, vykoupat se v krvi a pak zanechat v prachu cest, aby vzpomínka stále žila s ní tak dlouho, dokud se nestane skutečností.

"U sebe magie nevidíš?" zeptal jsem se, i když jsem tušil odpověď. Tato vlastnost ale v době skýtala neskutečný potenciál, už jsem si ji i v hlavě zakládal na místo potenciálně velmi užitečných věcí. Měl jsem z toho radost, další pojistka, která pomůže k bezpečnosti všech. "Může to být hodně užitečné při procházení smeček... Nenápadně sondovat, co její členové umí," přemýšlel jsem nahlas. Už jsem neřekl, že se to může hodit v případě ohrožení, ale asi to bylo znát. O to vděčnější jsem byl za Parsifalovy myšlenky, které do jisté míry zrcadlily ty moje.
Cítil jsem se trochu jako idiot. Sobecký, egocentrický idiot, který se ukájel myšlenkou jisté nadřazenosti a o to to bylo horší, že jsem tu nadřazenost chtěl cítit nad někým, na kom mi velmi záleželo. A záleží. “Parsi,“ řekl jsem jemně a snažil se nedat najevo svoje vnitřní znechucení. “Nemusíš mi říkat pane. Ani mi vykat. Prosím,“ pokusil jsem se do svého hlasu dostat nejvíc vřelosti, jak to jen šlo. Trápily mě jeho myšlenky. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, že by někdo potřeboval být v rodině oficiálně. Jenže na rozdíl ode mě Parsi neměl vůbec žádnou rodinu. To, co mu nabízeli Bratři, jestli jsem dobře chápal, se také nedalo brát jako rodina v oficiálním slova smyslu. Takže ta touha musela vycházet z hluboka.
“Se vším všudy,“ zopakoval jsem opatrně. “Jak… jak by sis představoval oficiální součást rodiny?“ zkoumavě jsem se na něj zahleděl. Co pro tebe můžu udělat?

"Oh," překvapeně jsem se zasekl a pár vteřin jen mrkal. "Tak pro to o tom pařezu mluvíš?" uchechtl jsem se. Doteď jsem si myslel, že to je třeba jen nějaký zvláštní obrat, který jsem buď neslyšel, nebo si ho vymyslel. Ale... Proměnit se v pařez? Ono vlastně, proč ne, že... povzdechl jsem si v duchu, i když mi to pořád přišlo jako podivné. "Dost pravděpodobně jsi ji ještě neobjevil," jemně jsem namítnul, aby to nevypadalo, že se s ním hádám. Matně jsem si vzpomínal, že jsme spolu už podobnou debatu vedli. Nebo to bylo s jiným vlčetem? Jako kdyby si každé myslelo, že nic ovládat nebude a najednou... "Často se magie projeví až dlouho po tom, co ji získáš, nebo alespoň tak o tom mluvil Život," prohodil jsem, protože mně trápilo, že by si myslel, že umí být jenom pařezem. Kdo ví kde se na něj tahle magie nalepila.
Jeho nabídka mě tak zarazila, že jsem si ani neuvědomil přechod z vykání na tykání, což bych jinak rozhodně ocenil. Zrychlil se mi tep. Chtěl bych to vůbec? Jenom ta myšlenka mě naplnila úzkostí, kterou jsem nechápal, ale nemohl ignorovat. Nakonec jsem potřásl hlavou. "Děkuju za nabídku, možná to někdy rád využiju, ale teď... Asi ne," omluvně jsem se pousmál. Nejspíš mám strach, usoudil jsem. Strach z toho, co se ve mně skrývá a o čem nevím. Nebyl jsem si jistý, jestli mám zájem o nejistotu v dalším poli. Aktuálně jsem byl spokojený s tím, co jsem o sobě věděl. "ale pověz, dokážeš rozpoznat, jaké magie vlci mají? I ty, které mají jen oni a jiný ne?" vyzvídal jsem, aby se necítil úplně odmítnutě.
"Někdy až se počasí umoudří," kývl jsem hlavou ke vchodu, odkud se dokonce ozývaly i blesky. Byl jsem dost vděčný, že můžu být v klidu a relativním teple i suchu. "Až se ty dáš pořádně dohromady a doma nebude nic akutního potřebovat mou přítomnost."
"Mm, tak potom vlka," lhostejně jsem pokrčil rameny. "Jde o to, abys byl šťastný," vřele jsem se na něj usmál. A můj úsměv se jen rozšířil, když vysvětlil svůj záměr ohledně poznávání smeček. V hrudi mě příjemně hřálo něco, o čem jsem si byl docela jistý, že je to hrdost. "To je moc dobrý důvod," přikývl jsem.
"Parsi..." začal jsem, protože jsem mu to potřeboval říct, ale zároveň mi to šlo těžko. Odvrátil jsem zrak, aby to bylo lehčí. Moc nebylo. Rozpačitě jsem se usmál. "Mám z tebe radost. Opravdu. Vyrostl jsi v schopného mladého vlka a myslím, že bych si nemohl přát nic lepšího," neudržel jsem se a podíval jsem se mu do očí. "Vím, že jsem nebyl jediný, s kým jsi vyrůstal, ale jsem moc šťastný, že jsi takový, jaký jsi," cítil jsem se rozpačitě, dojatě a trochu i zdráhavě. Měl jsem trochu strach, co na to řekne. Ale potřebovalo to ven. Vychoval jsem tě dobře, viselo ve vzduchu mezi námi dvěma.

Parsiho odpoveď, ač to z něj na začátku lezlo jak z chlupatý deky, mi na tváři vykouzlila malý úsměv. Pocítil jsem hrdost vůči bílému vlkovi. "Jsi si jistý, že nevlastníš magii myšlenek?" zažertoval jsem. "Přesně tohle jsem měl v plánu," pohodil jsem hlavou a trochu změnil polohu. Parsimu jsem přenechal většinu dobrých kožešin a ty zbylé byly docela odrbané. A tvrdé. Nic bych ale neměnil. "Rád bych obešel smečky a zjistil, jak to kde vypadá... Jestli od někoho třeba nehrozí nebezpečí," druhou větu jsem dodal tišeji, jakoby mimochodem, i když to byla moje hlavní starost. Zabezpečit bezpečí mého domova a vlků v něm. "Takže jsem rád, že jsme na stejné vlně," věnoval jsem mu povzbudivý úsměv. Přišlo mi, že z něj sálá nejistota, která nebyla zaměřená na něco konkrétního, ale zároveň byla skoro všudypřítomná. Nebyl jsem si přesně jistý, co s si s tím počít, ale chvála, samozřejmě zasloužená, mi přišla jako docela dobrá taktika.
"Mmm," zamručel jsem. Byl bych radši, kdybych se o té Danie dozvěděl víc, ale Parsi správně vycítil, že fakt, že není pro něj je vlastně ten důležitý a v podstatě nepotřebuju vědět víc. V tomhle případě jsem si na dohazovače hrát nemusel. Přesto jsem si nebyl jistý, jak k tomu přistupovat. Nikdo mi nikdy nikoho nedosazoval. Už od dětství tu byla Nym. Hráli jsme si spolu jako vlčata a všichni, včetně mámy, tak nějak přirozeně usoudili, že dopadneme spolu. A taky že ano. Dopadli jsme. Ten náraz docela bolel. Nedali jsme se dohromady nakonec kvůli tomu, že to od nás všichni očekávali? dumal jsem. Ne že by na tom teď záleželo. Parsifal zjevně po někom toužil a já bohužel nemohl nabídnout nějaké své přátele s pohlednou nalezenou dcerkou, které by se zamlouval.
"Nechci říkat nějaké prázdné fráze jako, že se určitě někdo najde, stačí jen čekat," kysele jsem protáhl obličej. Kdybych nějakou takovou radu dostal já, nezareagoval bych moc pozitivně. "Protože čekání je na nic," pokračoval jsem a pocítil nával inspirace. "Chdyž nechceš pařezit, tak nepařezu," pokrčil jsem rameny, jako kdyby to bylo strašně jednoduché. Věděl jsem, že není. "Pokud si chceš někoho najít, musíš hledat a když ve smečce není nikoho, tak mimo ní. Ideální vlčice za tebou nepřijde jen tak sama," řekl jsem mu jemně, ale pevně. Pokud ji nepřivede její adoptivní matka, která je partnerkou dlouholetého přítele rodičů. Jenže Nym nebyla ideální. Ani zdaleka. A hlavně už byla dávno zapomenutou minulostí. "Možná v tomhle průzkum dalších smeček může pomoct," nahodil jsem znova lehčí tón. "Pokud jsi tohle nezamýšlel úplně od začátku?" hodil jsem po něm šibalský pohled.

Pookřál jsem, když se zatvářil, jako kdyby ho to skoro uráželo, že se tak nejistě ptám. Usmál jsem se víc, než to bylo v poslední době obvyklé a spokojeně jsem pokývl. "A až se přežene tenhle déšť," dodal jsem a na sekundu přesně po tom, co jsem to dořekl, se ozval hrom. Naprostá hrůza. Tak brzo v roce? Bezděčně jsem se otřásl a snažil se zatlačit předtuchu, že se něco blíží. Často se něco blížilo. Jenže to něco nemuselo mít ani záminku špatného počasí. Pohroma se mohla stát klidně na krásný sluneční den, takže... To bylo skoro jedno. "Máš nějakou představu, kudy by ses chtěl vydat?" zeptal jsem se radši, abych se znova nezabýval katastrofickými myšlenkami. Hrozně mě to unavovalo i vytáčelo. Opravdu jsem to neměl zapotřebí, ale všechno se nějak zhoršilo se zjištěním, že jsem opravdu alfa.
"Oh, takže Danie?" vydechl jsem se zvednutým obočím a provokativním pohledem. "Jaká tahle Danie je?" zeptal jsem se a skoro těsně položil jinou otázku, o tom, odkud Daná vlčice je, s kým je ve spojení, ale pak jsem se zarazil. Nemám trochu problém s kontrolou a opatrností? napadlo mě. Je špatné chtít, aby byl Parsi v pořádku sa bezpečí? zeptal jsem se obratem. Ne, byla jediná odpověď, která byla správná. "A odkud je?" dodal jsem, jakoby mimochodem.
"Samostatný pařez nebudeš," odfrkl jsem si. "Nebudeš sám," důrazně jsem se na něj podíval a dloubl do jeho stehna zadní nohou. Takové množství sebelítosti si mohl odpustit. Já jsem taky sám, snažil jsem se poukázat svým pohledem, ale nahlas to neříkal. Protože sebelítost, žejo.
"Opravdu si necháš zkazit náladu nějakým prašivcem, co vypadá, že mu každou chvíli od tlamy bude prskat pěna?" zeptal jsem se s mírně posměšným tónem, mířeným k tomu zvířeti, ne Parsimu. "Myslel jsem, že jsem tě naučil líp," mrknul jsem na něj rozverně. Ať jde sebelítost do háje.