Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Je to krásný, moc jsem si post užila! Děkuju za zlepšení dne :Ddd
+2 křišťály a 2 perly

Hlásim se 2x protože nemám zábrany :tasa:

Můj zátylek už musel být tak moc rozkousaný, že jsem snad ani nevnímal, když Parsifal prohloubil díry, které se na něm vyskytovaly. Dost možná to ale bylo prostě tím, že jsem měl větší problémy. Jako třeba to, že jsem se dusil.
I když ze mě byla chrčící hromádka chlupů, které se zatmívalo před očima (to jsem si ale díky písku i v očích vůbec neuvědomoval), snažil jsem se mu pomáhat se posouvat směrem, kterým mě táhl. V divokém chaosu mojí mysli mě přece jenom píchly výčitky, že jsem ho nejdřív tak odháněl. A ten rozzuřený tyátr se zapíchl mnohem víc středu, než bych čekal. Neměl jsem ale ještě kapacitu na nějaké řešení situace a za to jsem byl zbaběle vděčný.
Dopad do chladné vody byl pro mě dost velký šok, začala mě pálit místa, o kterých jsem ani nevěděl, že mě bolí. To všechno mě donutilo otevřít tlamu a pokusit se zalapat po dechu, co všechno ale způsobilo jen natečení vody do plic a já se začal dusit.
I když, pokud jsem se dusit tak úplně nepřestal, znova jsem začít nemohl, ne?
Každopádně, dusil jsem se ještě víc a už jsem i začal vnímat černé fleky v zorném poli, když mi došlo, že dusit se vodou je vlastně trochu lepší než se dusit pískem, hlavně když je jeden hned na břehu a opečovává ho blízký přítel, kterému věří. Voda pomohla aspoň částečně odplavit vrstvu písku z vnitřních sliznic a to už šlo lépe vykašlat. Zdálo se mi, že společně s chuchvalci písku vidím i čerstvé kapky krve, ale rozhodl jsem se to nekomentovat. Neměl jsem kapacitu na přemýšlení o tom, že mi krvácí plíce a tak jsem se tvářil, že jsem to neviděl.
Snažil jsem se o Parsiho opřít, jak metaforicky, tak doslova. Uvnitř mě pálily výčitky, které pomáhaly držet na uzdě potřebu se od něj odtáhnout a nějak si pomoct sám. Nevybavoval jsem si jeho přesná slova, ale neustále se mi ten tón ozýval v hlavě, až jsem měl pocit, že se mi rozskočí – skvělý doplněk k pálící bolesti na různých místech těla.
“Díky,“ chraplavě jsem se ozval a mluvení ještě pořád bolelo. “Díky ti, Parsifale,“ dodal jsem obřadněji, protože jsem měl pocit, že je to tak správné a byl ochotný i zaplatit cenu dalšího záchvatu kašle s opětovnou příchutí krve na jazyku.

// používám bonus štěstí

Přes slzy jsem neviděl Parsifalův výraz jasně a i to prudké ublížené nabrání vzduchu do plic bylo možná jen výplodem mojí fantasie. Nedivil bych se tomu nejspíš. To, co jsem ale zaslechl jasně, byl jeho podřážděný křik a tak ten vzdech byl asi opravdu skutečný. Být v jiné situaci, pokusím se najít hlubší význam jeho slov, ale teď jsem neměl čas se nad tím pořádně zamyslet, protože najednou byla zase u mě. A ne u mě, ale na mě, nade mnou a ve mně a v jedné vteřině se kolem nás písek rozestoupil, jako kdyby se snad chtěla vyhrabat a pak najednou ticho.
Tma, ale naprostá panika, protože moje plíce, moje oči, moje tlama, byly úplně plné, začal jsem se velmi rychle dusit a snaha o kašlání jen posunula písek dál a já se začínal dusit. Už jsem ani slzy nevnímal, protože se hned vsákly do písku, který byl všude kolem a všude uvnitř.
Ani jsem si neuvědomil, že tak moc panikařím. Že se zmítám jako kořist mravkolva, vtažená pod pískem, kterou ale mravkolev náhle pustil. Protože podle toho, jak se kolem mě písek přesypával, mě už nemohla držet. Celá ta situace byla bizarní. Měl jsem pocit, že se vznáším, kousek od svého těla a skoro jsem měl pocit, že můžu vidět písek na povrchu, jak se vlní, ale moje tělo zůstává pod ním. Nebo to bylo všechno součástí halucinace. Nic jiného než písek jsem ve svém vnitřním zraku neviděl.
Ven! Musím ven! uvědomil jsem si najednou a s tou myšlenkou jsem byl znova vcucnut zpátky do těla, které se zmítalo, bez vzduchu, v hrozné panice a nevědělo, kde je nahoře a kde dole. Hrabat. Hrabat! Snažil jsem se, seč jsem zvládal, ale už si jedna moje část uvědomovala, že to je zbytečné. Že nás zakopala až moc hluboko. A myšlenku pokud půjdu ke dnu já, půjde i ten druhý jsem chápal až děsivě dobře. Možná jsme nebyli až tak rozdílní.
A najednou jsem byl na povrchu. Necítil jsem to díky nadechnutí, nebo že bych viděl světlo, krk jsem měl pořád pokrytý pískem a oči stejně tak, ale pocítil jsem vánek na srsti. Spíš podle paměti než smyslů jsem narazil na Parsifala a s jeho pomocí se vyškrábal ven. Nepamatoval jsem si, jak jsem to udělal. Všechny myšlenky na jeho bezpečí, na to, že mu můžu ublížit, se mi kompletně vykouřily z hlavy. Šlo mi jen o přežití a jestli jsem u toho použil zuby nebo drápy, jsem si nepamatoval.
Ležel jsem na boku, točila se mi hlava, chtělo se mi zvracet, ale především jsem lapal po dechu jako ryba vytažená na suchou zem a sípavě se dožadoval pomoci. “Vodu, vodu,“ chrčel jsem, ale vůbec si nebyl jistý, jestli mi bylo rozumět.

Až pohled na Styx – přes kámen, který nás dělil, mi připomněl, že ještě stále v zubech drtím její křídlo. Nebyl jsem si toho úplně vědom, ale velmi letmo mnou proletěl šok, že držím vlčí končetinu. Byla to spíš podvědomá reakce, očekávání, že bych měl cítit nějaké znechucení, možná šok. Ale nic takového nepřicházelo, ať to bylo adrenalinem nebo tím, že pro me Styx nikdy úplně nebyla vlkem. Většinu mého života (prakticky celý vědomý, protože vzpomínky na dobu před ní ve mě asi vůbec nebyly), jsem ji vnímal jako temný stín na okraji periferního zraku. Tyčil se nade mnou, bez konkrétního tvaru, ale i v dobách, kdy jsem si na ni nepamatoval, jsem si toho musel být na určité úrovni vědom.
Povolení čelistí a následné dopadnutí křídla na zem, ve mě uvolnilo do určité míry tlak. Prostřelil jsem ji pohledem. Dřív než jsem se k něčemu odhodlal, ona se už rozeběhla s řevem, ze kterého mi tuhla krev v žilách. Kdyby ji ovšem hned nerozehříval planoucí vztek. Viděl jsem, jak ke mně běží, viděl jsem, že se dostatečně nekryje a to byla moje příležitost. Bez přemýšlení jsem vyskočil, i když jsem byl větší a těžší, moje setrvačná síla nebyla dost velká na to, abych ji odhodil. Naše hrudě do sebe narazily a já se jí zahryzl do boku krku. Ani jsem si v té chvíli neuvědomil, že se mi do tlamy zabodly ostny drátu, který měla omotaný. Nejspíš se mi nepovedlo dostatečně stisknout hrtan – stále mohla dýchat, ale ne tak volně a krev mi prýštila na jazyk a do krku. Pálila.
Výhoda takového útoku nesla riziko, které jsem rozhodl podstoupit. Až ve chvíli, kdy jsme se řítili k zemi – já jako první, Styx nade mnou – mi došlo, že padáme až moc dlouho. Když se v mém zorném poli objevily hrany díry, uvědomil jsem si svou chybu. Neměl jsem ani čas ji ze sebe pořádně skopnout, sotva jsem se stačil odtrhnout tak, že na mě kámen nespadl. Hlasité křupnutí ale prozrazovalo, že Styx byla zasáhnuta.
Dopadnutí mi na krátkou chvíli vyrazilo dech, ale i tak jsem se snažil svíjet a dostat se kompletně nad ní, hlavně když jsem věděl, že je částečně připíchnutá. Konečně jsem měl pořádnou šanci! Znova jsem nečekal, že použije magii. Písek kolem nás se okamžitě začal sesouvat a vytvořil nepříjemný prach, který se mi dostal na všechny sliznice. “Ty svině,“ zachrčel jsem a znova po ní chňapl, abych jí dal patřičně najevo svou frustraci. Zdálo se mi, že jí ubývá energie. Mohlo to být dobrou výhodou, kdybych i já necítil bolest ve svalech. Ani to, že je tu Styx se mnou, mi nepřineslo moc satisfakce. K písku v plicích se přidal ještě v očích. Každé mrknutí dřelo a pálilo, až jsem Parsifalův hlas skoro přeslechl.
"Parsifale!" zavolal jsem ochraptěle směrem vzhůru. Přes slzy jsem ho viděl jen jako mlhavý tmavý stín. Kdybych už předtím nebrečel, teď bych se úlevou rozplakal určitě. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se snaží udělat. "Ne," prudce jsem zavrtěl hlavou, před očima to, jak moje tlama před krátkou chviličkou drtila kosti. "Ublížím ti. A stáhnu dolů, mluvilo se mi čím dál hůř a i když jsem se snažil hrabat a udržet se nad povrchem. Cítil jsem se jako potrava mravkolva.

Byl jsem pevně odhodlaný se držet a nepustit. Nechtěl jsem dát té svini ani nejmenší výhodu. Ještě před pár chvílemi jsem byl v úplně jiné situaci, v úplně jiném rozpoložení. Dokázal jsem se tak rychle přehodit do jiného stavu jen díky zkratkám – nebyl jsem s to ji poslouchat, všechno soustředění směřovalo k pohybu, k tomu, abych v hlavě přepnul z vnímání vlk – bytost, přítel, soukmenovec na vlk – kořist, potrava, nepřítel. Odosobnění se bylo jednodušší. Nemusel jsem vnímat, že se mi snaží brnkat na struny.
Křupnutí mezi zuby jsem vnímal a stejně tak si ho musela všimnout i ona, protože se začala mnohem víc svíjet a já se o to víc snažil utrhnout to, co jsem držel v tlamě. Když mi začala drápat po obličeji, zuřivě jsem zavrčel. Cítil jsem, jak se mi její drápy zadírají do masa a Ještě o to víc jsem začal cukat hlavou, abych se jí vyhnul.
Když na nás něco dopadlo, nejdřív jsem se to zpočátku ani neuvědomil – neuvědomil jsem si, co to bylo. Z větší části mě to zasáhlo jen do ramene a sklouzlo po něm. I tak mi to ale vyrazilo dech. Podvědomě jsem se ještě odkulil a až vteřinu na to si uvědomil, že mám zuby stále podvědomě zaťaté – a v nich Styxino křídlo.

// Ty si je budeš umazávat sama, abys to nějak zvládla

Vydechl jsem, když jsem si uvědomil, že s ní nic můj vítr nedělá. Pokusil jsem se sílu vichru ještě zesílit, ale možná pro to jsem si neuvědomil, že mě chytila svou magií a vynesla do vzduchu. Ve svém překvapení jsem přestal magii větru ovládat a moje stoupající tělo mu vlezlo do cesty. Nejenom, že jsem se zvedal vzhůru, ale začal jsem rotovat a nevěděl, kde je nahoře a kde dole.
Až když se země začala přibližovat, došlo mi, že mě už pustila a padám. V poslední chvíli jsem se v panice zneviditelnil a svoje tělo polapil magií předmětů. Dopadl jsem na zem téměř bezbolestně, ale náraz mi roztřásl celou kostru. Pořád mi tělem probíhalo tolik adrenalinu, že jsem si nedovolil na nic čekat a vyrazil dopředu – díky své neviditelnosti jsem nebyl vůbec slyšet, hlavně když jsem zadržel dech.
Naběhl jsem na ni pod úhlem, nebyla to přímá srážka, ale stejně jsem mířil zhruba k ramenu. Zaťal jsem do ní zuby a doufal, že moje masa těla ji povalí k zemi. V té chvíli jsem ztratil kontrolu, znova se zviditelnil a s tím se náhle objevily i všechny zvuky, které jsem vydával*.

// *zvuky, které vydávalo jeho tělo/pohyb/whatever, nemyslím tím hlasové projevy

// Jen počkej, až o všechny přijdeš

Když jsem si uvědomil, že mi mezi zuby nepraskají její kosti, ale jen peří, frustrovaně jsem zavrčel. Neměl jsem vůbec čas na přemýšlení. Kde se tu vůbec vzala? Takové myšlenky mi hlavou neprocházely. Z nuly na sto. Přímo do bojového módu. To, že po mě před chvílí i něco pokřikovala, jsem mezitím už úplně vypustil z hlavy. Se zakašláním jsem je chtěl vyprsknout, když mě kopla do krku a tím mi většina vyletěla.
Sotva jsem stihl zvednout hlavu, když se mi za zády ozval zvuk a já podvědomě zvedl vítr kolem mě, aby mě ochránil před čímkoliv, co se blížilo. I když jsem zároveň uskočil do strany, nestihl jsem to úplně a valoun mě zasáhl do žeber. Neměl jsem čas na nic jiného než heknutí, hned jsem znova ovládl vítr a tentokrát ho nasměroval kolmo dolů, aby Styx přišpendlit k zemi. Sám jsem se k ní znova rozeběhl a pokusil se jí srazit k zemi, pokud by vítr nestačil.

Hlasitý řev, který se ozval po mé pravici, mě překvapil. Doteď jsem byl jistý, že nikdo kolem mě není. Škubnul jsem sebou, ale nebyl jsem z toho nijak zvlášť rozhozený. Maximálně otrávený z narušování klidu, který jsem si užíval a mohl se dál ukájet ve svém sebemrskačství.
Ale to vše skončilo, když jsem otočil hlavu, abych se podíval na vlka – vlčici – která na první pohled nevypadala jako nikdo, koho bych znal. Ale z hrůzy, která se mi začala šířit hluboko v žaludku, jsem se nemohl pohnout.
Krví zbrocená postava s nepřirozeným množstvím končetin si mě všimla o vteřinu později, než já ji. A v té vteřině, než jsme navázali oční kontakt, jsem byl zmatený, proč mám z ní takový strach. A pak jsme navázali oční kontakt. A já pochopil.

To jméno mě provázelo většinou mého života a i když jsem ji předtím viděl jen jednou, stačil jediný pohled do stejně žlutých očí a věděl jsem. Nepamatoval jsem si její hlas, nebo možná předtím zněl jinak, v mojí hlavě už dávno zmutoval do úplně jiné podoby, než tkerou jsem zaslechl.
A na kratičkou chvíli, když se po mně vrhla, jsem se změnil na malé vlčátko, které se strachem nemohlo pohnout. Zdála se být naprosto obří, s křídly a krví zbrocenou mordou a já jsem proti ní vůbec nemohl nic dělat. Nebo aspoň tak se mi to zdálo. Těsně před tím, než se mi zakousla do nohy jsem blikl, bolest z jejího stisku mě ale hned zviditelnila, až jsem si skoro neuvědomil, co se stalo.
"Nikdy," zachrčel jsem, zatímco se zvedal ze země. "Už nikdy nikomu neublížíš," zavrčel jsem. Začínal jsem si uvědomovat, že tentokrát jsem na tom mnohem lépe. Vrhl jsem se směrem k ní s otevřenou tlamou. Chtěl jsem jít po krku, ale povedlo se jí vysmeknout a namísto toho jsem skousl její křídlo. Byl jsem zvyklý na mnohem tvrdší kosti a tahle se mi v tlamě okamžitě roztříštila. Ještě jsem škubl hlavou do strany, ale utrhnout se mi ho nepodařilo.

← Asgaar přes Medvědí jezírka

Voda naštěstí vypadala lákavě i teď. A navíc tu nikdo nebyl, především ne nikdo ze smečky, což jsem vítal, ale zároveň mě u toho trochu bodly výčitky. Já se jim rozhodně nevyhýbal. To vůbec. Jen jsem chtěl trochu klidu. Vděčně jsem doplňoval tekutiny a skoro i cítil, že brzo budu připravený na další dávku značkování. Trochu jsem se nad tou blbou myšlenkou ušklíbl. Pitomosti.
Tiše jsem si povzdechl a posadil se kus od břehu. Nechtěl jsem najíždět do žádné melancholické nálady, ale jen... Chvíli si sednout a přemýšlet o životě nemohlo ublížit, ne? Nervózně jsem zahrabal tlapkou ve vlhké zemi. Jílovitá hlína se rozryla dost ochotně a já čekal, až se naplní vodou. Tak moc ale nepršelo a tak díra zůstala tak, jak na začátku. Radši jsem důlek zase zahrabal. Z nějakého důvodu se mi nelíbila představa, že by tu zůstal po tom, co odejdu. Prostě by tu byl, drobný, všichni by ho přehlédli, ale někdo by na něj mohl šlápnout a...
Nitro se mi z toho stáhlo. Vůbec jsem netušil, proč. Ale pokud jsem se chystal odejít, musel jsem zahrabat i důlek. Jako kdybych ho zaplnil něčím jiným než vodou. A tak jsem ho tlapou pořádně umačkal a zvedl se k odchodu.

← Borovicová školka přes Středozemku

Doma. Doma. Doma! Cítil jsem se jako sobec, že jsem se nechal zatáhnout další vlčicí mimo rodnou hroudu, o kterou jsem se měl starat. Tentokrát jsem už ale alfa, připomněl jsem si, abych svému sebemrskačství ještě trochu pomohl. Možná bych si měl všimnout, že v poslední době mou oblíbenou činností je ubíjet se výčitkami a vědomě se do toho stavu vracet, ale až takovou sebereflexí jsem neoplýval. Dost pravděpodobně jsem neoplýval ani průměrným množstvím sebereflexe, i když jsem si to o sobě rád myslel.
Tentokrát moje výčitky způsobily i stud, kvůli kterému se mi nechtělo nakráčet domů, jakoby se nic nestalo. na krátkou chvíli jsem zvážil, jestli se nezneviditelnit až do úplného nebytí, stát se Panem Duchem, jak mi Sinéad na začátku říkala, než jsem se jí odhalil. Ale to byla až moc velká zbabělost. A já nechtěl být zbabělý. Jen... opatrný v rámci rozumných možností. Což znamenalo nezneviditelnění se, ale jen neochotné courání se po hranicích. Velký rozdíl. Mnohem lepší.
Nelíbilo se mi také, v jakém stavu jsou naše hranice. Funguje ještě smečka? slyšel jsem hlas neznámého tuláka, který ohrnuje nos před naším lesem. Před mým lesem. A to ostatně bylo to nejvíc nepříjemné. Byla to moje vizitka a to, že hranice vypadaly tak, jak vypadaly, bylo mým pochybením. A taky pochybením jiných, jenže to se mi aktuálně nehodilo do mého sebemrskačského narativu. Míň běhat za holkama, víc se starat o domov! ozval se mi v hlavě hlas nápadně se podobající mámě, i když ta mi naposledy radila něco jiného. Ale to se mi aktuálně do krámu nehodilo. Pořád jsme byli v sebemrskačské náladě.
A tak jsem udělal aspoň něco, co by ulehčilo mému svědomí - začal jsem značkovat.
Přirozeně jsem věděl, jak se to dělá. Jeden pochopí, jestli čichá pak otřením se o strom, močovou, nebo i fekální stopu. Nemohl jsem si ale vzpomenout, kdy jsem naposledy značkoval. Přenechával jsem to jiným. Podle pachu hlavně mladším sourozencům a tátovi. Ne že bych jim chtěl vyčítat, že to tentokrát zanedbali - spíš mě to donutilo zamyslet se nad tím, jak se mají. Jestli se jim něco nestalo. Jestli se pořád trápí. A jestli ještě pořád tu vůbec jsou. Ve smečce. Myslel jsem VE SMEČCE. Ne jestli jsou naživu, tvrdě jsem zarazil směr proudu myšlenek, ze kterého se mi nedělalo vůbec dobře a radši se agresivněji opřel do značení.
Tušil jsem, že když skončím, vyždímám celý měchýř. Už teď jsem měl žízeň, ale nebylo ještě hotovo. Už taky mám docela hlad, přemítal jsem a ty jednoduchí věty v hlavě křičel co nejvíc nahlas, abych nemusel vnímat neustále se vracející představu mrtvé rodiny. Ne. ne Absolutně ne.
Trochu jsem zavrčel, napůl překvapením a napůl frustrací, když mi jedna větvička vyškubla větší chuchvalec srsti. Asi jsem měl trochu ubrat plyn, ale právě tohle mi pomáhalo se trochu odreagovat. Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem zůstal na ten bílý chomáč zírat. Potřásl jsem hlavou a pokračoval dál. To jsem už línal letní srst? Zima se už blížila? Letos to léto mizí nějak moc rychle, povzdechl jsem si o pár desítek metrů dál.
A tak se mi stalo, že jsem překvapeně zase stál na místě, odkud jsem vyrážel. I přes nudný začátek mi to nakonec uběhlo nějak rychle. A měl jsem pravdu. Opravdu jsem žízeň měl. Vyrazil jsem tedy směrem k řece, která bude mít snad dost vody i teď. A šel jsem čistě pro to, že jsem měl žízeň, ne že bych se vyhýbal rodině.

→ Machtaje jih

Trochu jsem přitáhl uši k hlavě. Jak dlouho tu už vůbec jsem? přemítal jsem. zdálo se mi, že jakmile jsem potkal nějakou vlčici, čas se zastavil... Ale moje tělo vnímalo jeho další plynutí, stejně jako zbytek světa. Přesto jsem Bouři věnoval vřelý úsměv. "Dej mu pořádně najevo, že ho miluješ a záleží ti na něm. Nejtěžší je pro ně se znova cítit někde doma," při poslední větě mi přes tvář přeletěl rychlý stín. To bylo ze všeho nejhorší. Vytvořit domov.
Odkašlal jsem si. "Rád bych pomohl víc, ale měl bych se vrátit domů, smečka čeká," omluvně jsem se usmál na Bouři i drobka. "Kdybys ale kdykoliv chtěla pomoct, poradit, nebo se jen vidět," při posledním slově mi v očích zajiskřilo. Líbila se mi a rád bych ji poznal víc. "Hledej Asgaarskou smečku a ptej se po alfovi," podvědomě jsem se trochu vypjal. Ještě jednou jsem na ni mrkl a vyrazil pryč rázným krokem. Domů, domů, ozývalo se mi v hlavě.

→ směr Asgaar

ZNAČKOVÁNÍ

//víla šmíralka! za věrnost víle bonus 11 mušlí a 3 křišťály

// 4 drahokamy a 2 křišťály :>