Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Točila se mi hlava.
Fakt, že se všechno hroutilo, ač pomalu, tak důsledně, mi vůbec nepomáhalo v udržení si čisté mysli, abych tuhle situaci nějak… vyřešil. Tušil jsem, že to v žádném případě není správné pojmenování pro chvíli, ve které jsme se nacházeli, ale byl jsem srab. A tak jsem se stále vnitřně držel toho alfovského přístupu, který byl záchranným lanem, abych… nebyl vtažen? Toho jsem se opravdu bál? Byl jsem zmatený. Ale to nebylo nic proti tomu, co musel prožívat Parsifal.
Chtěl jse se mnou hádat. Dohadovat. Argumentovat. Šlo v tomhle případě změnit názor? Dalo se vyhádat změnu pocitů? Protože já sám jsem se cítil… Zmrzlý. Chladný. Praskliny, které na mém srdci nezanechala jen Nym, ale také smrti, kterých jsem byl svědkem, smrti, kterých jsem byl příčinou (Proboha, já zabil Styx!), vztahy, které se rozpadly a vlky, které už nikdy v životě neuvidím.
On si myslel, že zranitelný nebyl. Ale já? Mě nic zranit nemohlo, ale na oplátku jsem se vzdal i dalších pocitů. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě, ozývalo se mi v hlavě, až se z té ozvěny roztočila hlava a já musel zavřít oči, abych nezačal zvracet. Skoro hystericky jsem si představil, jak by reagoval, kdybych to v sobě neudržel. Pokud by to byl příběh o někom, koho jsem neznal, asi bych se i smál. Vyznal mu lásku a on se před ním pozvracel, bylo to tak ironické, až se mi skoro chtělo brečet.
Nebo bych brečel z toho, že to zvládne. Kdybych prečet ještě mohl. Kdybych si vzpomínal na to, jak se to dělá. Ale já už slzy neznal. A tak jsem nevěděl, jestli brečet můžu. A beztak, k čemu by to bylo? K čemu by bylo, kdybych mu řekl, to, co chce slyšet? Dokázal bych ho udělat šťastným? Ani já sám už pořádně nevěděl, co štěstí je. Ale to jsem se už zase litoval. A potřeboval jsem hlavně Parsifalovi pomoct, bez ohledu na to, co se dělo ve mně.
“Necítím,“ řekl jsem prázdně a zavřel oči. Nechtěl jsem být krutý. “Je mi to líto, Parsi. Vždy jsem tě viděl jako dobrého přítele, na kterém mi velmi záleží. Nevím, co bych tu bez tebe dělal.“

Čekal jsem, že začne protestovat a taky to udělal. Tiše jsem vydechl vzduch z plic. Celé mě to tížilo a zdálo se mi, že je to všechno moje vina. Co jsem udělal, aby si myslel tohle? A vůbec, co si konkrétně myslel?
Znova jsem měl před očima Nym, ale byla už dost mlhavá. Jako polozapomenutá vzpomínka. A polozapomenutý vztek. To, co jsem si s ní představoval… S Parsifalem? Snažil jsem se dosadit do její pozice jeho. Nesedělo mi to. Možná pro to, že moje tehdejší fantasie vymýšlel sotva dospělý vlk, nebo prostě tím, že Parsifal nebyl Nym, ale co bylo horší, ani jeden z nich nevypadal správně.
Zavřel jsem oči, zatímco mi vyprávěl, jak se mýlím a že mě má rád, protože jsem to já. Zaplavila mě horkost, která byla až skoro nepříjemná. S tou se objevila nová vize. Taková, do které se Parsifal hodil, i když nebyla o nic méně mlhavá než ta s Nym. Říkal mi ale takové věci, že mě má rád za to, jaký jsem a že by si nepřál nic jiného. Že jsem všechno, co potřebuje k životu. A že jsem přesně takový, jaký mám být. Dokonalý.
Spirála slasti mě stáhla skoro až příliš hluboko. Na chvilku jsem byl až příliš sobecký, až jsem začal zvažovat, že bych mu to odkýval. Že bych se prostě do toho vrhl, co sliboval jeho hlas a co z něj vyzařovalo a plálo. Že bych se cítil být miovaný a třeba konečně pohromadě.
Ale pak jsem si se zhnusením uvědomil, o koho se jedná. Koho jsem na chvíli zvažoval, že zneužiju. Protože to nic jiného nebylo. Jen odporné využití kvůli honění si vlastního ega. Bylo mi ze sebe zle. Opravdu jsem o něčem takovém přemýšlel? Cítil jsem se odporně. Už jsem viděl před sebou jen to malé vlčátko, které si bylo tak jisté světem, co byl ve skutečnosti úplně jiný. (Přemýšlel jsem teď o Parsifalovi nebo o sobě?)
Je to mnohem víc.
V podstatě ale nezáleželo na jeho motivacích, i když mě pořád vůbec nepřesvědčil. “Mnohem víc,“ zopakoval jsem unaveně. Svraštil jsem obočí a odvrátil pohled. Beztak se na mě odmítal podívat. Chtěl jsem se zajíknout, ale potřboval jsem být ten zodpovědnější. “Jsi pro mě jako bratr. Mladší bratr, kterého jsem nikdy neměl a potřebuju ochránit,“ řekl jsem a nebyl si jistý, proč zním tak smutně. “Pořád tě před sebou vidím, jak jsi k nám poprvé přišel. Malý. Zranitelný. Zmatený,“ pokračoval jsem a napadlo mě, že ho vlastně tak vidím pořád.

Nevěděl jsem, co mám čekat. V hlavě jsem měl pořád prázdno a byl si jen okrajově vědom vnitřního hlasu, který na mě křičel, ať se už sakra vzpamatuju. Mezitím jsem ale vyčkával a snažil se v jeho očích spatřit něco, co by mi pomohlo, i když jsem si už byl tak nějak vědom, že se moc žádné pomoci nedočkám. Bylo to na mě. Zase. Jako vždy. A tak jsem jen čekal na další chvíli, kdy budu muset převzít otěže, protože to jsem ostatně dělal celou dobu. Nikdo mě už dávno nevedl za pacičku a pocit samoty se objevil i teď. Protože jsem to musel vyřešit a zase to byla situace, kterou jsem neznal a nevěděl, co je v ní nejlepší. A měl jsem strach, že to podělám.
Parsi se taky bál. Nejdřív jsem chtěl namítnout, že přece se nebojí, ke všemu přistupuje tak vážně a logicky, ale to byla jen bláhová myšlenka naivního Sionna, který už dávno nebyl.
Dlouho po tom, co nemluvil, jsem nebyl s to promluvit. Spojily se mi v té chvíli dva body a to mě nějak zasáhlo. Strach tehdy a strach i teď. Myslel si, že umřu. Myslí si, že… přemítal jsem a zasáhlo mě to až moc bolestivě. Zavrtěl jsem hlavou. “Ne, nechci tě posílat pryč,“ namítl jsem a snažil se zvažovat svoje slova, ale měl jsem mnohem výraznější potřebu udělat něco teď. A kdo ví, jestli bych někdy našel tu správnou kombinaci. Nemohl jsem si dovolit další dlouhé odmlky.
“Neztratíš mě,“ zamumlal jsem, protože to bylo to moje odhalení, ze kterého jsem měl na chvíli tak úzko v hrudi. “A neomlouvej se. Udělal jsi v té chvíli to, co jsi chtěl a…“ snažil jsem se o nějaké uchlácholení, zatímco se pokoušel o nějaký odstup. Začínalo mi docházet, že jsem tak zmatený, protože jsem hledal nějaké city ze vztahu u Nym, ale i tam byly tak prchavé, že jsem se na ně už nepamatoval. A moje náklonnost k Parsimu byla silná. Jenže. “Byl jsem prvním vlkem, který se tě ujal po ztrátě všeho, co jsi do té doby znal. Je jasné, že ke mně cítíš vděčnost,“ snažil jsem se mu osvětlit, co ty city nejspíš způsobilo. A proč je z toho tak zmatený. Já byl jako mladý vlk taky pomotaný.

Měl jsem pocit, že se spouštím vysokou rychlostí z kopce a netuším, kde je dno a co na něm najdu. Ostatně jsem netušil ani proč jsem se na tom kopci ocitl. Co se tak najednou změnilo, že jsme tady? Byl jsem hrozně zmatený a bušící srdce mi vůbec nepomáhalo. Parsifal se o mně otřel, opakoval jsem si, ale to bylo opravdu hrubé zjednodušení situace. Porád se na mě ještě nedíval. Nadechl jsem se, abych ho vybídnul znova, ale pak si to rozmyslel. Ne. Neměl jsem v sobě aktuálně sílu na něco takového.
A když konečně zvedl hlavu a nakonec i svůj zrak, čekal jsem na nějaký katartický pocit, který mě obepne a já najednou budu přesně vědět, co mám udělat. Jenže nic takového nepřišlo. Cítil jsem se pořád stejně a prázdný pohled mladšího vlka mi taky vůbec nepomohl. Proboha, co mám dělat? skoro se mě chopila panika.
Tu jsem násilně zatlačil pryč. Ne. Na to teď nebyl čas. Musel jsem jednat a zjevně mi přenechal veškeré rozhodování. Hodil všechnu zodpovědnost na mě a teď se jen tvářil jako prázdná schránka bez duše. Z nějakého důvodu se mě kvůli tomu chopil vztek. Jeho apatie mě rozčílila, protože jak jsem měl teď tu situaci vyřešit? Očividně on už s tím byl hotový. Zaťal jsem zuby.
“Parsi,“ hlesl jsem znova a už ztratil pojem o tom, kolikrát jsem jeho jméno vyslovil. Já… Ty… My… napadala mě spousta začátků, ale žádné pokračování a už vůbec žádný konec. Polkl jsem. Nade všechnu nejistotu stála otázka, proč to udělal. Jen jsem se nechtěl zeptat tak, že by to znělo jako výtka. Já… Ne, do téhle oblasti jsem neměl prostor zajíždět. Proč jsi to udělal? Ne, vyčítání. Já tě mám taky rád. Ne, zavádějící. Co si teď myslíš? Ne, moc tvrdé. Co si představuješ, že se stane? Ne, ne, ne. Všechny otázky byly špatné, hrozné a nejhorší. “Co teď cítíš?“ zeptal jsem se nakonec, docela trapně, ale byl pro mě neprostupnou hradbou a já potřeboval znát jeho motivace.

Odtáhl se. Skoro jako kdyby byl na pružince a jen čekal, až to bude moct udělat. Ne že bych já na tom byl o moc líp, jen těžkost únavy mi nedovolila moc prudkých pohybů. Prudce jsem se nadechl a zadržel dech. Na jazyku jsem měl podivně trpkou pachuť, jako těsně před zvracením, ale nevěděl jsem, z čeho přesně. Uvnitř to bylo hrozně zmatené a nebyl jsem s to si uspořádat myšlenky a alespoň pochopit, co se děje.
Zatoužil jsem na chvíli zastavit čas, abych si mohl všechno aspoň trochu promyslet. Jediná reálná varianta bylo zmizet, ale to by mě ani nenapadlo. Nebyl jsem srab. Ne takovýhle. A vlastně já srab nebyl vůbec, ne?
Trhaně jsem vydechl ten vzduch. “Parsi,“ hlesl jsem znova, tišeji tentokrát. Mladší vlk těkal pohledem všude možně, jen ne na mě. Všechno jsem měl stažené a bylo mi bídně. Přece jenom jsem si vybral trochu zbabělou taktiku a sáhl, jenom částečně, po svému alfovskému já. Potřeboval jsem trochu odstup, nebo aspoň tak jsem si to vysvětloval. Ospravedlňoval.
“Parsi, podívej se na mě,“ zaprosil jsem ho jemně a soustředil celou svou pozornost na jeho oči, které byly zakryté. Abych nemusel myslet, jak jsem se cítil, když se o mě otíral. Abych nemusel myslet, co jsem cítil, když přitiskl svou tlamu k té mojí.

A Parsifal… Mě neuhodil. Měl jsem tak zaťaté svaly, abych sebou neškubnul, abych mu dopřál uvolnění vzteku za to, co si se mnou musel prožít. Protože jsem si to už začínal uvědomovat. Že to, jak to muselo vypadat z jeho pohledu, bylo hodně nepříjemné. I když jsem si stále za svým rozhodnutím stál. V té chvíli bych ho drápy nebo zuby rozdrásal. To ale neznamenalo, že jsem se mu tímto nemohl omluvit.
Ale žádná rána nepřišla. Ani drápy a nakonec ani zuby. I když jsem si to do poslední chvíle myslel s tím, jak se ke mně blíží, že mi chce hrozně ublížit. Už jsem skoro začal uvažovat, jestli mi to za to stojí. A pak… Jeho nos na mojí kůži. Kvůli chladu a navlhlé srsti jsem necítil, jak studený a vlhký je. Zaťaté svaly se odmítaly uvolnit a do mozku moc krve nepřicházelo.
Začal jsem si uvědomovat, co se děje až ve chvíli, kdy mi čenichem pročísl kůži na krku.
Bože.
To gesto bylo tak moc intimní, že jsem znova zkratoval a trvalo mi nahodit všechny systémy. Do určité míry bylo to gesto mnohem intimnější, než jsme kdy s Nym dělali. A to jsem si u ní myslel… Stáhl se mi žaludek. Nepříjemně pálil. Adrenalin se asi objevoval znovu. Nechápal jsem, co se dělo, protože jsem nejspíš chápat nechtěl. “Parsi,“ zajíkl jsem se. Co to děláš?

Parsifal vypadal čím dál tím víc rozrušeněji. Asi by mě to mělo taky rozrušit, nebo aspoň znepokojit, ale už se mi do kostí usazovala únava, jak míra adrenalinu klesala. Přesto jsem se snažil udržet na nohou, nebo aspoň v sedě. Zajímavé, jak projevy frustrace vypadají na každém jinak, napadlo mě, trochu hystericky. Myšlenky se mi roztékaly a ne všechno dávalo smysl.
To, že Parsi nemluvil, mi moc nepomáhalo. Svraštil jsem obočí a snažil se pochopit, co se mu honí hlavou. Ale jako kdybych narazil na zeď. Byl jsem až moc vyčerpaný a i zmatení, které ve mně pomalu rostlo, jsem cítil v pozadí. “Parsi…“ hlesl jsem nejistě a znělo to jako vzdech. Protože to asi vzdech byl. Ale měl v sobě i trochu skryté otázky. Protože jeho upřený pohled mě začal znervózňovat. Mít víc síly, určitě bych se aspoň ošíval, ale teď jsem ho jen pozoroval, jak stále oddychuje jako po běhu a měl neurčitý pocit hluboko v žaludku.
Když zanadával, skoro mě to ani nepřekvapilo. Protože byl na mě naštvaný, tak jasně, že si to chtěl vybít.
A měl by plné právo. I kdyby mě uhodil. Beztak bych teď nebyl moc dobrým protivníkem. I kdybych se bránil, tak by mi to moc k ničemu nebylo. A dlužil jsem mu aspoň tohle. Přinejmenším. A tak jsem se ani nepohl, jen jsem čekal, že mě uhodí a vybije si vztek. Možná jsem mu to neměl dovolit. Byl jsem přece alfa. Ale… Byl to Parsifal. A už v tom byly nějaké závazky.

Kdy vůbec získal ten naprosto podrážděný ledový pohled? Jako kdyby ho to naučila máma, napadlo mě to, ale to mě ještě víc pobavilo. Koutek mi mírně cukl nahoru. Ne že by to nebylo efektivní – docela mi zatrnulo, ale musel by se snažit mnohem víc, ab ymě umlčel. V těchto věcech jsem byl už docela otrkaný. Otevřel jsem tlamu, abych mohl říct něco o tom, že se s tím nemusel tak dělat – rozhodně ne až s odvodňováním země. Já se chtěl jen posbírat a pak jsme mohli vyrazit. Klidně i bych se nechal doručit k tátovi. Beztak jsme se dlouho neviděli.
Ale když sebou kydl na zem, došlo mi, že musí být taky vyčerpaný. A to pořádně. Dobře tedy. Budeme ležet. Asi s tím nemám problém. Teda, neměl bych, kdyby se pořád nekabonil a nevysílal nepříjemnou energii, kterou jsem cítil i když jsem se nesoustředil. Jako kdyby prosakovala přes vzduch.
Nečekal jsem ale takový výbuch energie. Nejdřív jsem byl trochu překvapený, ale vcelku vděčný za to, že říká svůj názor. To ale docela brzo nahradilo opravdové zaražení následované i ublíženým uražením a… Ke konci jsem už měl svraštělé obočí a těkal po něm pohledem. V ústech jsem měl sucho. Parsifal na tom zjevně nebyl o moc líp. I kdybych byl úplné emocionální poleno, tak by mi jeho prudké oddychování napovědělo, jak sakra náročné to pro něj bylo.
Ani jsem si nebyl jistý, kdy jsem se pomalu zvednul na předních do polosedu. Tohle zjevně rozhodně nebyla debata na ležení. “Protože…?“ pobídl jsem ho, protože mě ta nedokončená věta tížila a svírala nejen žaludek. Uvědomil jsem si, že mám docela strach.

Uchechtl jsem se a už to znělo trochu víc jako pobavení. Ne o moc, ale i to byl progres. “To máš rozhodně pravdu,“ zafučel jsem, ale stále se nehýbal. Jestli to bylo způsobené nějakou vnitřní vzpurností, jsem si netroufal hádat. Asi jsem nechtěl zjistit, že to je pravda, protože potom se nabízela otázka, vůči čemu se vzpouzím. A do toho jsem už neměl chuť se pouštět vůbec. Cítil jsem se jako zbitý pes a moc jsem se v tom pocitu nevyžíval.
Ale to, co jsem cítil z Parsifala mě určitým způsobem vysávalo ještě víc. Mátlo a trochu možná ubližovalo, i když jsem si nebyl jistý, odkud to pramení. Už jen ta poznámka zněla jedovatě. Mlčky jsem si ho pozoroval a snažil se z něj vycítit ještě něco jiného, ale krom ublíženého vzteku jsem nic víc vyčíst nedokázal. I to jsem viděl s námahou.
“Ty se zlobíš,“ řekl jsem nakonec po chvíli a začal bych se i třást zimou, kdyby se najednou kámen vedle nás nerozpálil skoro do bíla. Pozoroval jsem ji okouzleně a v nitru pocítil slabý záchvěv toho dětského okouzlení, ve kterém jsem kdysi žil neustále. “Díky,“ vydechl jsem s dalším něžným úsměvem.

I když se mi hlava přestávala točit, stejně jsem měl pocit, že mi chybějí útržky paměti z posledních chvil. Všechno jsem vnímal jen dost mlhavě a rozhodně ne plynule. V jeden moment jsme byli ve vodě, v ten druhý už zase ne.
Nakonec jsem se už jen svezl k zemi a tam zůstal. Nebylo mi vyloženě teplo, ale bylo to rozhodně lepší než se dál máčet ve vodě. Potřásl jsem hlavou při Parsiho nabídce. “To se mě chceš tak brzo zbavit?“ zeptal jsem se a i když jsem se snažil o pobavený tón, stále jsem zněl dost strhaně. Asi za to mohl i fakt, že jsem dlouho nejedl. Jedna mrtvola je kousek od nás. Pohřbená pod vrstvou písku, napadlo mě a nebyl jsem si jistý, jestli na to myslím, protože pořád cítím její spáry na sobě, a nebo jsem reálně zvažoval, že bych… Ale vlastně, proč ne, že? Oko za oko… Stejně to chtěla kdysi udělat tak i se mnou.
Stočil jsem zrak zpátky na svého přítele. “Děkuju. Opravdu moc. Bez tebe bych tam zůstal i s ní,“ dal jsem do pohledu co nejvíc vřelosti, kterou jsem k němu cítil. Hřálo mě to u srdce. Aspoň něco teď v zimě.

Yeehaw baby, novej outfit pro novej rok <3 Paní bude mít R I Z Z ✨

Ve výpočtech máš menší chybku, za 74 křišťálů je až 246 kytek, ale jinak je to oke :>

Začínáš se lepšit :> Pořád jsi ale můj fav přispěvatal, prosím, pokračuj dál :Dd
+1 křišťál a 2 perly

Svět sa čenžnul. Čuchám to ve vodě, čuchám to v polu, čuchám to ve větru. Stejně jako Wylan!
+1 křišťál a 2 perly za super délku (skoro jak ten film :>)

Krásná slovenčina <3 Veľmi sa mi páčila a aj Litaine myšlienky boli dojímavé. Utieram slzičku a posielam muny na účet :>
+2 křišťály a 1 perla