Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trhl jsem hlavou, když jsem zaslechl Parsifala. Podvědomě jsem se trochu naježil, protože pořád jsem byl naštvaný a čekal, že i on po mně začne štěkat. Namísto toho vypadal skoro omluvně. Jako kdyby mu to bylo líto. Docela se mi ulevilo, ze sobeckých důvodů.
Už jsme zase byli na panu Sionnovi. Olízl jsem si čumák a potřásl hlavou. “Nerušíš,“ odpověděl jsem a pokynul na místo vedle sebe. Když se rozmluvil, moje uvolněná nálada zase zmizela. Ztuhnul jsem a na jazyku se objevila podivná pachuť. Co jsem na to měl říct? Vlk, kterého jsem považoval za mladšího bratra… Stáhlo se mi hrdlo. “Parsi…“ hlesl jsem.
Nemůžu na tebe přestat myslet. Nebyla to slova, která jsem chtěl slyšet? Že mě má někdo v srdci a miluje mě? Na Nym jsem už skoro nemyslel a ani teď to nebylo jinak. Ale i tak byla to jediné, co se jen vzdáleně přiblížilo tomu, po čem jsem toužil. Ale od Parsifala? Kousl jsem se do jazyka. Nemyslel jsem na věci, které by byly správné. Přesto jsem zavrtěl hlavou. Nemohl jsem o něj přijít. “Ne, ne… Parsi, ne,“ hlesl jsem. “Ať se stane… cokoliv, tak o tohle nepřijdeme,“ řekl jsem mu a cítil se u toho jako strašná sobecká svině. Důraz na to, že my, ne on a ne já. Kdy jsem se to naučil?
Zavřel jsem oči, když pokračoval a vyjmenovával, kdo mu jak pomohl ze smečky. Opravdu jsme tu pro něj byli jako rodina, zachvěl jsem se. Znova jsem potřásl hlavou. “Nejsi malý parchant. Jsi schopný mladý vlk, kterého mám čest znát,“ oponoval jsem.

Nazvala bych to Fuck around and find out :Dd
trochu magical to vypadá, protože se mi nechtělo dělat víc pozadí a nějaký rozumný zdroj, odkud rampouchy rostou, hehe
odměnu nechám na náhodě :*

Tak dvě sekundy jsem nevěděl, co na to Siriusovi říct. Pak jsem se ale rozesmál. T_BOBR. “To je skvělý,“ zazubil jsem se a byl si plně vědom, na koho je to zamířeno. A vlastně, proč ne? Beztak se Parsifal teď kámošil s tamtím Wylanem. “Máme potom vybráno,“ spokojeně jsem se usmál a rozhlédl se. “Ti dva už vyrazili, tak bychom měli asi taky, pokud máme vyhrát,“ střelil jsem pohledem po té divné kryse.
“Když se vrhli k úkrytu, můžeme začít něco jinýho,“ navrhnul jsem a švihl ocasem. Nechtěl jsem jít v jejich patách, cítil bych se, že se je snažím dohnat namísto porážení. “Třeba ozdobení stromu,“ navrhl jsem, ale znělo to skoro jako rozkaz a bez čekání na odpověď jsem vyrazil směrem, o kterém jsem věděl, že bude slibný adept. “Co že jsi přišel do Asgaaru?“ zeptal jsem se ho. Byl Alastorovi hrozně podobný, ale v tom, jak se nesl, se lišili jako černá a bílá. “Ne že bych nebyl rád, že tu jsi,“ dodal jsem a z náhlého popudu ještě mrkl. Myslel jsem u toho na Parsifala a měl jsem z toho dobrý pocit. Výčitky žádné.

Ani jsem si pořádně neuvědomil, že se ti dva domluvili, že budou spolu. A pak to už bylo. Loupl jsem po nich nepříjemným pohledem, hlavně po Parsim, který se mě nakonec rozhodl ignorovat. To mě naštvalo ještě víc, ale nemohl jsem nic moc dělat kromě tichého trucu. Skoro bych se i na toho hlodavce vykašlal, kdyby neslíbil nějaké zajímavé odměny. Něco takového říkal, ne?
A hlavně, otočil jsem hlavu na vlka, co tu zbyl, bych v tom nechal samotného. Nahodil jsem přívětivý úsměv. “Jsme tu na sebe trochu zbyli, co,“ uchechtl jsem se. Popravdě, zas tak mi to nevadilo. S kým jiným bych asi měl být? S uraženým Parsifalem nebo tím druhým novým, co vypadal dost vyděšeně?
“Máš nějaký návrh na název týmu?“ zeptal jsem se a doufal, že vymyslí něco zábavného. Mě ještě pořád v myšlenkách poskakoval Parsifal a tak všechny nápady byly dost… malicherné a uražené.

← jeskyně

Vyšel jsem v nepružené náladě. Parsifalovo chování mě nasíralo čím víc jsem o tom přemýšlel. Proč se tvářil tak ublíženě? Nemáš se vyznávat, když nechceš znát odpověď. Teď se tvářil jako kdybych mu zalehl nejoblíbenější místo a i když jsem tušil, že můj vztek není tak úplně fér, nemohl jsem si pomoct. Co jsem taky asi měl dělat, když to na mě vybalil těsně po tom, co jsem zabil svého úhlavního nepřítele a skoro sám umřel? Jo. Řekl jsem to. Věděl jsem, že jsem měl na mále a že mi zachránil krk, to mu ale nedávalo právo na mě vybalit něco takového a potom se chovat takhle.
Nespokojeně jsem se mračil a i když jsem chtěl jít kamkoliv jinam, než Parsifal byl, vůbec se mi to nepovedlo. Nechtěl jsem teď s ním být, protože bych mu dost pravděpodobně řekl pořádně od plic, co si myslím o jeho narážkách an nové členy. Prý flirtování? Co tu potom dělal s Wylanem?
Neměl jsem ale víc času o tom přemítat, protože jsem zahlédl tu mluvící věc. Okamžitě se mi zježila srst na zátylku. Když tu naposledy byl podivný hlodavec, nedopadlo to moc dobře a vlastně jsem ani nevěděl, jak to, že mi ti ušáci neodkousli pořádný kus. I když tohle pískle nabízelo hru. Podíval jsem se po zbylých přítomných a snažil se, aby to nevypadalo, že se je snažím spálit pohledem. Kdo ví, jak úspěšný jsem v tom byl. "Máte chuť hrát nějakou hru?" můj hlas byl hlubší než obvykle a zněl jsem docela pochybovačně, ale jak jsem o tom přemýšlel, hra by možná nebyla až tak na škodu. Vybít si ty emoce jinak než hádkou, o které jsem tušil, že se blíží.

//For the record, vim, že zajíc neni hlodavec, ale Sionn ne. Děkuju ._.

lotyna 7

Trochu jsem sebou trhl, když jsem zaslechl Parsifalům odměřený tón. Ale asi jsem to měl čekat. Nezachoval ses k němu nejlíp ozval se vyčítavý hlas, který se podezřele podobal tomu máminu, ale ta by to řekla jinak. Nespokojeně mi cuklo ucho. Asi bych si měl vybrat jiného mrtvého vlka, který mi bude vyčítat moje chyby. Třeba Styx? napadlo mě, trochu hystericky.
Otevřel jsem tlamu a zase ji zavřel. Omluvu jsem neplánoval. Možná byla na místě, ale necítil jsem se, že bych ji potřeboval. Docela vděčně jsem se otočil na tátu. Zmužněl jsi. Zavřel jsem oči a snažil se udusit zklamání, které mi zatížilo hruď. Ani nevím proč jsem doufal v něco jiného. Zmužněl jsi. Toužil jsem po něžné otcovské radě, objetí a otázce, jak se ohledně toho cítím. Protože to já nevěděl. Ale taky jsem tušil, že bych něco takového nepřijal. Minimálně ne před ostatními. A tak jsem nej přikývl a bojoval s knedlíkem v krku. “Pokud se neobjeví někdo další,“ zamrmlal jsem temně, protože jsem si nemohl pomoct.
Z jeho strany to už asi bylo vyřešeno, ale Sirius se pořád vyptával. Vážně? Neví, kdo je Styx? “Už nikdo důležitý,“ potřásl jsem hlavou. “Měli jsme s ní dlouhou a krvavou historii. Na tom ale nezáleží,“ dodal jsem nakonec, aby se neřeklo, ale uvědomil jsem si, že o tom vlastně nechci mluvit. Vůbec. Zvláštní, čekal bych, že se s tím budu chtít vychloubat, jak jsem konečně zvládl zničit největší hrozbu mé rodině. A ono ne.
Koutek mi pobaveně cukl při Siriusově poznámce, ale neměl jsem ani čas na reakci, když se Parsi kysele ozval. Teď jsem už sebou neškubl, ale probodl ho chladným a trochu překvapeným pohledem. To opravdu myslí vážně? Nečekal jsem od něj takovou reakci a chvíli netušil, jak reagovat.
Nakonec jsem sklapl zuby a odvrátil od něj pohled. Jestli si chtěl hrát na uraženého, prosím. Neměl se vyznávat a pak se namíchnout, že jsem ho viděl jen jako přítele. Přítele, to slovo teď podivně rezonovalo. Chvíli po tom, co odešel, jsem si uvědomil, že tu už nechci být a táhne mě to ven. I když jsem nespal, zjevně jsem si i tak odpočinul. “Jdu si protáhnout nohy,“ oznámil jsem nikomu a všem a vyrazil ven. Cestou jsem se ještě stihl zamračit na syna mého bratra, který tu stále z nějakého důvodu trčel a Zurri, na kterou jsem se pousmál a kývl.

→ Asgaar

// Hlásim se se Sjonem!

lotyna 6

Byl jsem upřímně zvědavý, jak bude táta reagovat na novinky, které jsem trochu tajemně zastřel. Chtěl jsem, aby se vyptával a chtěl jsem, aby byl na mě hrdý, že jsem naši rodinu zbavil jedné z hrozeb, které nad námi visely už roky. Namísto toho se najednou zmateně napřímil a střelil pohledem po Parsifalovi. Moje zmatení následovalo hned potom, když vyjekl, že jsem skoro umřel. Zamračil jsem se a podezřívavě přivřel oči. Jak to do háje věděl? A pak mi to došlo.
Švihl jsem hlavou k Parsimu a věnoval mu uražený pohled, i když za to tak úplně nemohl. Mnohem intenzivnější vinu jsem ale dával tátovi. To vážně? Měl jsem chuť trucovitě zapřít pravdu nebo mu něco drzého odseknout, ale nebyli jsme tu sami a bylo by to vůči Parsimu kruté. “Ale jenom málem,“ odpověděl jsem a neodpustil si podrážděný výraz. A beztak, mohl by ses na takové věci zeptat přímo a ne je tahat jen tak z hlavy, ne? pomyslel jsem si kysele a nepochyboval, že uslyší i tohle.
“Ne,“ odmítl jsem ho. “Jsou to jen škrábance,“ řekl jsem a byl tak naštvaný, že jsem ani nechtěl, aby se ke mně přibližoval. Najednou jsem už neměl ani chuť mu říct přímo, že jsem Styx zabil. Beztak se na mě díval jako na malé vlče, které se o sebe neumí postarat. Ale já to zvládl. Dokázal jsem zabít Styx a zabiju kohokoliv, kdo bude chtít ublížit mojí smečce.
Jakmile Sirius otevřel tlamu, uvědomil jsem si, jak moc si jsou s Alastorem nepodobní. A taky jsem si nemohl pomoct, ale už jsem měl Siriuse radši. Nadzvedl jsem jeden koutek. Aspoň někdo se o to zajímá. “Se zuby a drápy,“ odpověděl jsem mu ne úplně pobaveně, ale určitá satisfakce v hlasu byla. “Wylane,“ pokývl jsem hlavou i k druhému vlkovi a až když se Parsi představil, uvědomil jsem si, že jsem to neudělal.
Než jsem to stihl napravit, Sirius mě oslovil. Byl jsem příjemně překvapený, že mě zná. Z jeho další poznámky mi obočí vyjelo nahoru. Bylo to to, co jsem si myslel? Boha jeho… “A ty už nejsi malé škvrně, co mi nesahalo ani po kolena,“ odpověděl jsem mu, aby si nemyslel, že na mě může jen tak házet oči. To, že se to dalo vyložit i jinak, mi nedošlo.

lotyna 4

Parsifal mi už neodpověděl. A tak jsme mlčeli. Přemýšlel jsem, jestli pokračovat v některé z rozvedených konverzací – hlavně té jedné konkrétní, ale než jsem k tomu našel síly, uvědomil jsem si, že můj kamarád už oddechuje. Unaveně jsem vydechl. Taky bych měl jít spát. Jenže to se lehce říkalo. I když jsem ještě před chvílí měl dojem, že padnu únavou, uvědomil jsem si, že jsem vlastně celou dobu blízko spánku nebyl. Svaly jsem měl unavené, to ano. Ale všechno se ve mně ještě pořád mlelo a před oči mi přicházely obrazy nedávných zážitků.
Roztřeseně jsem zavřel oči. Až teď mi začalo docházet, jaký strach jsem měl při boji se Styx. Proboha, já mohl umřít, teď už jsem nemohl třes zastavit. Byl jsem vděčný, že už mladší vlk spí, protože jsem s ním nechtěl začít probírat detaily. A taky jsem si nechtěl připomínat jeho vyznání. Zafuněl jsem. Bylo toho na mě hrozně moc a nemohl jsem si uspořádat myšlenky.
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem ležel, občas s otevřenýma, občas se zavřenýma očima, bylo to ale jedno. Spánek pořád nepřicházel. A nakonec jsem zaslechl několik sad kroků. Báječné, kysele jsem si povzdechl a zaměřil se na identitu příchozích.
Fakt, že jsem znal jen jednoho ze tří, mě donutil zvednout hlavu. Zachytil jsem Parsiho pohled a mlčky mu naznačil, že taky netuším, kdo ti nováčci byli. Nováčci? To už tu dlouho nebylo. Nejdřív se objevil táta a za ním dva vlci, z nichž jsem jednoho poznával, ale něco bylo špatně.
Než si můj mozek stačil přebrat všechna fakta, táta vykřikl. Vlastně jsem se mu moc nedivil, musel jsem být pořádně pocuchaný a pořád jsem cítil pálení ran na čumáku, rameni, nohou a několika dalších neurčitých místech. “Ahoj tati,“ pozdravil jsem ho a usoudil, že mi nestojí za to vstávat. Jen jsem hlavu trochu napřímil, abych vypadal důstojněji. Někde vzadu v hlavě jsem zaslechl máminu mlhavou radu, ať se prezentuju jako alfa. “Uklízel jsem po vás zbytky,“ nehezky jsem ohrnul rty a hned toho zalitoval, protože se mi napnula čerstvá jizva. Styx přibíhala z našeho lesa, tak jsem usoudil, že jí jako první pocuchali peří doma. “Vybíjel škodnou,“ dodal jsem se špetkou temného pobavení. Aspoň na tom byl dobrý fakt, že jsem její smrti nelitoval. Rozhodně ne jako Yeterovy. To už jsou dvě smrti mojí tlapou, projelo mi hlavou a já nevěděl, jak se ohledně toho cítit. Rozhodně bych čekal, že mě to bude víc trápit.
“Zdravím,“ otočil jsem se na dva nové vlky. Ten nepovědomý vypadal docela zaraženě. Nadzvedl jsem jeden koutek. “Jsme trochu pomlácení, ale není to nic hrozného,“ pootočil jsem hlavu a věnoval Parsimu slabý úsměv. Znova jsem se podíval na tmavšího vlka a otevřel tlamu, abych ji hned zavřel. Došlo mi, že se ho snažím spojit s Alastorem, ale chybí mu odznaky. A pak jsem si vzpomněl na tři vlčátka, která jsem kdysi dávno potkal v lese. “Siriusi,“ pozdravil jsem ho nakonec. “Dlouho jsme se neviděli,“ pokývl jsem hlavou a snažil se znít přívětivě. S myšlenkami u zabití Styx se mi to ale zas tak moc nedařilo.

sjon :>

lotyna 1

Povzdechl jsem si. “A neodpočívám snad?“ zabrumlal jsem s mírným pobavením. Ležel jsem, jen hlavu jsem měl zvednutou, abych se udržel aspoň trochu vzhůru. Z nějakého důvodu, ač jsem po spánku fyzicky přímo bažil, představa, že bych teď ztratil vědomí, mě děsila. Možná to mělo co dočinění se Styx – zdálo se mi, že pokud bych usnul, probudil bych se v realitě, kde bych se s ní nesetkal. Nebo bych naopak procitl na dně díry s jejím mrtvým tělem. Písek kolem mě by se stahoval, všude by byla tma a všechno by se uzavíralo a dusilo…
Uvědomil jsem si, že se můj dech zrychlil, stejně jako tep. Točení hlavy znova zesílilo z příjemného otáčení na divoký kolotoč. Chtěl jsem potrást hlavou, abych se toho pocitu zbavil, ale měl jsem strach, že se pozvracím. Kdybych v žaludku něco měl.
A tak jsem se musel spokojit jen s cukavým tikem kůže na zátylku. Ten mě znova začal pálit a připomnělo mi, že mě tam Styx popadla. Krvácím ještě? Sám jsem neměl možnost to zkontrolovat, ne bez větší fyzické námahy a najednou s emi představa požádání Parsifala o pomoc, zdála naprosto nepředstavitelná.
Dobře jsem si uvědomoval, že to bylo přesně to, co mladší vlk nechtěl a taky to, co jsem tak trochu slíbil, že už nebudu dělat. Ale. Jako kdybych si nechal někdy říct, že. Vzdechl jsem a doufal, že můj krátký záchvat strachu nezaznamenal. Ale co jsem si namlouval. Jak by si toho mohl nevšimnout?
Pořád jsem měl adrenalinu v krvi dost a tak jsem si dovolil si hlavu položit na tlapy. Na parsifala jsem se nedíval. Neměl jsem moc chuť mluvit a jestli se mnou chtěl pokračovat v konverzaci, musel se sám snažit.

Byl jsem tak moc vděčný, když jsem se mohl svézt k zemi, která byla příjemně měkká a teplá. Zavřel jsem oči a svět se znova roztočil. Tentokrát už to ale nebylo tolik nepříjemné a zdálo se mi, že bych vlastně i tak možná dokázal usnout. Jenže vedle mě byl pořád Parsifal a já si nemyslel, že jsme to vyřešili dostatečně.
S povzdechem jsem nejdřív zvedl hlavu a až pak otevřel oči. Tentokrát točení světa nepřestalo, ale já už nepotřeboval chodit a tak to bylo mnohem jednodušší. V postatě jsem ani nepotřeboval zaostřovat a tak mi to problém nedělalo vůbec.
“Asi jsem to ale potřeboval,“ přiznal jsem, ne úplně ochotně, tichým tónem. Ale přese jenom, Parsifal byl můj blízký přítel, ať se mezi námi dělo cokoliv. “Asi občas potřebuju připomenout, že na to nejsem sám,“ dodal jsem s mírným úsměvem a zamlženým pohledem. Až teď, když jsem se usadil, jsem si začínal znova uvědomovat svá zranění. “I když si pořád stojím za tím, že kdybych po tobě skočil na začátku, pořádně bych ti ublížil. A nebo v nejhorším případě tě stáhl dolů s sebou,“ pokračoval jsem, protože jsem přece jenom byl zatvrzelý jako starý mezek. “A to místo nebylo vhodné na hrob pro tři mrtvoly,“ zkroutil jsem obličej do grimasy, která tak docela nebyla úsměvem.
“Takže se neomlouvej,“ vydechl jsem a trochu se zavrtěl pro pohodlí. Nejradši bych se zvedl a úplně změnil pozici, ale to by asi moje točící se hlava nepřežila, takže abych se ubránil riziku pádu na nos, udělal jsem to úsporněji. “A přece jenom, známe se dost dlouho na to, aby mi nějaký křik od tebe nepřekážel,“ tak nějak jsem tušil, že si znova nahrávám k načnutí konverzace o jeho vyznání, ale ještě jsem chtěl chvíli chodit kolem horké kaše. Přece jenom jsem byl trochu srab.

← les

“…ah,“ pamatoval jsem si, že Parsifal mluvil o něčem takovém. Že viděl barvy magií. Vlci pak musí vypadat úplně jinak, napadlo mě se špetkou okouzlení, které jsem dřív ohledně magií měl. “O těch dvou vím už dlouho,“ zamyslel jsem se a pak jsem se překvapeně nadechl. Klid. Výdech. Nádech. “…a ty? Jaké magie máš?“ zeptal jsem se a nemohl se ubránit trochu přiškrcenému tónu. Slyšel mě? Odvykl jsem si být mezi vlky, co uměli číst myšlenky. Táta to skoro nikdy nedělal, i když mohl.
Nervózně jsem přežvykoval jazyk. Vklouzli jsme do velké jeskyně a já pomalu vydechl. Lehnout si sem? Pohledem jsem zabloudil k jeskyni alf. I když jsem už alfou nějakou dobu byl, v tom místě jsem nebyl od té doby, co se narodili sourozenci. Už to bylo tak dlouho, že jsem už ani nepocítil stahující smutek, který se dřív objevoval. nebo jsem byl až tak unavený.
Pomalu jsem přišel až k jeho ústí, ale při pohledu na menší jeskyni na mě šly mdloby. Zdálo se mi, že se její stěny rozpohybovaly a zmenšovaly a zmenšovaly se, aby mě úplně udusily a rozmačkaly. To, že se mi točí hlava, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem se sunul k zemi. S roztřeseným výdechem jsem se donutil znova postavit na nohy a potřásl hlavou. Moc to nepomohlo, ale aspoň to ve mně vytvořilo iluzi nějaké kontroly nad mým stavem. Nadechl jsem se a vklouzl dovnitř. Pohled jsem měl upřený na zem, na konkrétní kožešinu, která se ještě vcelku skvěla novotou. Bude to chtít doplnit zásoby. Mohl bych s sebou vzít Parsiho… nebo radši ne, přemýšlel jsem, zatímco jsem tahal kůži ven a bojoval s nevolností z uzavřeného prostoru.
Bílého vlka jsem minul, udělal dva další kroky pozadu a najednou se zastavil. Kůže mi vypadla z tlamy a podíval se na Parsiho. “Už to dělám zase, co?“ unaveně jsem se usmál a mávl tlapou k přikrývce, kterou jsem byl ještě před chvílí odhodlaný odtáhnout na určené místo. “Snažím se dělat všechno sám, abych nikoho nezatěžoval,“ svěsil jsem hlavu k zemi. Znova si povzdechl. “Pomůžeš mi?“ zeptal jsem se jemně, s nadějí. Nevěděl jsem zatím, jak napravit náš vztah – vlastně jsem ani nevěděl, co by náš vztah měl být. Ale teď jsem myslel jen na pohodlný spánek. A to znamenalo dotáhnout tu hloupou kůži doprostřed hlavní jeskyně a padnout k zemi.

← trauma place ;-;

Nejradši bych si zíral pod nohy a choulil se do sebe. Jenže takový postoj nebyl pro alfu správný a tak jsem zatvrzele držel hlavu vzhůru a upřímně se snažil nedat najevo ani tu hroznou únavu, co jsem cítil jak na těle, tak uvnitř. Aspoň že jsme už byli doma. Domov mi chyběl. I když jsem přes ten všechen sníh skoro nic neviděl, zdálo se mi, že je tu i atmosféra jiná.
Ne úplně bezpečná, ale bylo na ní něco známého. Ještě aby nebylo, odfrkl jsem si v duchu. Kvůli chladu a sněhu jsem toho moc necítil, ale doufal jsem, že jsou všichni zalezení v bezpečí a nikdo nemrzne. (Ne jako my dva.) Stejně jsem na sebe byl naštvaný za srabáctví. Protože jsem pořád měl dojem, že bych to měl zvládnou líp. Nějak ho usměrnit… Jen kdybych věděl, jak.
Už jsem otevíral tlamu, abych něco řekl, když jsem si uvědomil, že mluví. “Cože?“ překvapeně jsem se na něj otočil. Zamrkal jsem. Slyšel jsem slova, ale nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil jejich význam. A pak ještě delší, než jsem zpracoval informaci. “Myšlenky? Já?“ nedůvěřivě jsem ho probodlpohledem a ignoroval hlas, který mi připomínal, že bychom měli sakra řešit něco jiného.
Nakonec jsem potřásl hlavou. “Jsi si jistý? O tom, že tu magii mám, bych měl vědět, ne?“ zeptal jsem se a vědomě se snažil neznít příliš blahosklonně. Ale kdo ví, byl jsem už unavený. Nic jsem nevěděl. A teď jsem se ještě pořád v myšlenkách musel vracet k tě, chvílím u řeky.
Povzdechl jsem si. Jeskyně už byla naštěstí skoro na dohled. Kdyby nesněžilo. “Parsi..“ začal jsem ztěžka, protože se mi už zase začínalo zatmívat před očima. “Moc ti děkuju za pomoc. Vděčím ti za život,“ povídal jsem, zatímco jsme vcházeli dovnitř. Už jsem se těšil na spánek.

→ jeskyně

Mlčel. Já jsem mlčel taky. Oba jsme mlčeli a měl jsem dojem, že každý myslí na něco jiného. Přesto jsem měl pocit, že jsem selhal… ne, to nebylo správně. Něco jsem udělal špatně. Tak, jak jsem neměl. Ten pocit se mi usídlil hluboko v břiše a hrozně mě tížil. Jenže. Už jsem to řekl a beztak, šlo udělat něco jiného? Šlo ho připoutat k sobě tak, aby nemohl odejít, ale co by potom byl život? Měl bych ho neustále u sebe a on by neměl jinou možnost, než zůstat.
Zavřel jsem oči. Byla to špatná a sobecká myšlenka. Tohle bylo správné. Bylo to nejlepší rozhodnutí pro něj. Nejlepší je strhnout strup najednou, aby moc dlouho nebolel. Mně už přese nemohlo nic ublížit. Já takové věci necítil.
A přece mě to bolelo. Mrzelo. A když se znova ozval… Už byl dal strašně daleko. Tak moc, že jsem si dovolil pár chvil výčitek. Co jsem to udělal? projelo mi hlavou a kdybych mohl brečet, teď možná začnu. Těžko se mi dýchalo a mluvení se zdálo jako nemožný výkon. A tak jsem neodpověděl. Ani jsem neotevřel oči. Věděl jsem, že bych měl, byl jsem alfa, doháje. Potřeby smečky by mělý být vždy před těmi mými. Ale v téhle chvíli jsem neměl na to sílu. Nemohl jsem se vymanit z bahna, které se na mě nalepilo.
A věděl jsem, že si za to můžu já. Raz, dva, tři, čtyři, pět…
Nádech, výdech.
Otevřel jsem oči.
Do těch jeho jsem se nezvládl podívat.
“Dobře,“ řekl jsem bez emocí a se skloněnou hlavou se začal šourat směrem k lesu. Neměl jsem na to sílu, ale Styx byla mrtvá a stejně tak moje srdce.

→ domov ;-;