Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Krásná, netrhaná řeč 2 křišťály a 1 perla :>

// Hezoučké, 2 křišťály :>

Poslouchal jsem výměnu Parsiho a Hyetty. Neznělo, že by byl z ní kdo ví jak nadšený, ale pravým důvodem jsem si jistý nebyl. Myslí si, že je podvodnice? Nezdálo se mi, že by tohle chování bylo pro něj typické. Na Parsifala to vypadalo až nepříjemně vulgárně. Netušil jsem, co jsou to hraničáři ani bratrské chrámy. Do nich se ale zjevně Parsiho domov nepočítal. Olízl jsem si tlamu. Byl jsem v pokušení vlčici odmítnout, už jen pro to, z jakého místa pocházela. Parsifal se ale naučil našim zvykům. Taky byl malé vlče a ne dospělá samice s dítětem.
Snažil jsem se s ním navázat oční kontakt a proklínal to hloupé napětí, které mezi námi panovalo. Uvědomil jsem si, jak na něm závisím jako na parťákovi. Kdo ví, jak to teď viděl on a jak to ovlivní naše fungování do budoucna. Potřeboval jsem se ho zeptat na názor, ale ne před Hyettou a tou malou.
“Co je účelem misie?“ vetřel jsem se do debaty a snažil se nedat najevo, že nemám sebemenší tušení, co to slovo znamená. Budu se muset vzdělat v životech vlků, co nežijí v typických smečkách. Nějak taktně. Ne zaplavit dotyčného (nejspíš Parsifala) vlnou zvědavých otázek, až se v tom utopí. Ale beztak to až jindy.
Přivřel jsem oči nad vyhýbavou odpovědí na otázku o přežití. Trnuly mi z ní zuby a moc jsem tomu nevěřil. “Co jste cestou zažily? Rád bych o tom slyšel něco víc,“ pobídl jsem ji. Tentokrát ne ze zvědavosti. “Nabízela jsi svoje schopnosti mojí smečce, zajímalo by mě, jaké to jsou a jak jsi je využila,“ dodal jsem ještě k upřesnění.
Znova jsem si připadal, že mi uniká nějaké důležité jádro konverzace, když začali mluvit o pomoci. Hlavně u Parsifala to znělo kostnatě a naučeně, ale i Hyettina slova se zdála jako mnohokrát opakovaná. Bylo mi to trochu proti srsti. Nelíbilo se mi, že někdo přišel sem, protože jeho posláním je pomáhat a usoudil, že pomoc potřebujeme zrovna my. Proč Asgaar? Proč ne třeba Borůvka? Nebo Ragarská smečka?
“Přišly jste pomoct, ale zdá se mi, že pomoc potřebujete spíš vy,“ opáčil jsem, možná trochu chladněji, než jsem zamýšlel, ale odráželo to moje vnitřní rozpoložení. Tlapy mně začínaly brnět. Vstal jsem a otočil se na zbylé. “Pojďme se projít,“ spíš jsem přikázal, než vybídl a bez čekání vyrazil po hranicích kolem lesa. “Říkala jsi, že umíš lovit,“ nadhodil jsem po chvíli.

k/bóře 5

"Mmmhmm," pokýval jsem hlavou s výrazem, který prozrazoval, že jí vůbec nevěřím. Chvíli jsem ještě zvažoval, že ten vtip potáhnu dál, ale cítil bych se už asi dost trapně. Olízl jsem si čumák a trochu se zavrtěl, abych si vytvořil větší důlek. Vlnky se mezi námi zase rozhoupaly.
"Hm," pronesl jsem zamyšleně. "Asi záleží. Nemůžu za ně mluvit, takže se ale ani zaručit nemůžu," výmluvně jsem pohodil hlavou. "Dobře, slečno, výzva přijata," zasalutoval jsem s širokým úsměvem. Udělat dobrej dojem. Jasně. Pohoda.
Odfrkl jsem si. "Ještě aby ne," uchechtl jsem se. Že bych nebyl původní Sionn. Určitě. "Nebo teda doufám, že bych to poznal," řekl jsem po chvíli. "Pokud ještě nějakýho potkáš, můžeš se ho zeptat."
"Wau," uniklo mi tiše, když se přihnala bouřka... teda, bouře, kterou vyvolala moje společnice. "Vidím, že se jméno trefilo," mrkl jsem na ni. "Tohle jsem si vždy přál umět," povzdechl jsem si, trochu zasněně.

k/bóře 4

Vyprskl jsem smíchy a hraně sebou cukl, když po mně šplouchla. "Tak panensky čistá najednou?" uchechtl jsem se a cákl po ní na oplátku. "Nebyla ještě před chvílí usilovně zahřívaná? zahýbal jsem obočím. Vypadala roztomile, když byla v rozpacích a já si nemohl pomoct, koutky se mi roztáhly ještě víc.
"Oh," zamyšleně jsem zamručel. "Tak to bych měl udělat dobrý dojem, abych Sionnům neudělal špatnou pověst," řekl jsem, jako kdyby mně až teď došlo, jaká náročná úloha to je. "Oh?" nastražil jsem uši. "Jenom na přítomnost toho dalšího?" zeptal jsem se laškovně a ocas se mi rozvlnil pod hladinou. Moje nálada se jen zlepšovala. Olízl jsem si tlamu. "Abych ale pravdu řekl, nesázel bych na to, že jiní Sionnové jsou stejní. Originál je vždy nejlepší," mrkl jsem na ni sebevědomě.
Bouře. To jméno chutnalo krásně na jazyku. Netipoval bych to do ní, ale... Bouře. Rozhlédl jsem se kolem. "Hm," zamrmlal jsem. "Máš pravdu, žádná jiná bouře tu není," pokýval jsem hlavou.

k/bóře 3

Byl jsem trochu nervózní z toho, jak se na mě dívala. Mrká vůbec? projelo mi letmo hlavou. Nechtěl jsem se tím ale nechat vyvést z míry. Buď jsi divný a nebo jsi byl tak dlouho zalezlý v lese, že jsi zapomněl, jak se vlastně interaguje s cizími vlky, posmíval se mi vnitřní hlas, ale já ho odmítal brát na vědomí.
Pobaveně jsem se rozesmál. Až doteď jsem si nemyslel, že by opravdu myslela zahřání vody takovým způsobem, ale zjevně se mi nezdálo, že je voda mírně nažloutlá. No, co už. "No, ještě jednou smekám a snad nevadí, že se možná přiložím... tlapu k dílu," zafrkal jsem.
Pomalu jsem mrkl, při zpracovávání její odpovědi. Nebyla z těch, které bych očekával. "Ah, vážně?" vydechl jsem. "Do háje a já myslel, že je tu Sionnů víc," zklamaně jsem potřásl hlavou. "Asi jsem potom jediný," povzdechl jsem si a tragicky se zadíval do dálky.
"No," otočil jsem se zase na ni s pobaveným úšklebkem. "Když nejsi Sionn, tak kdo?"

k/bóře 2

Musel jsem se kousnout do jazyku, když se na mě podívala. Nečekal jsem oči dvou různých barev, ale seděly k ní. Moc. Ale úsměv se mi po jejím přijetí ještě víc roztáhl. "Mockrát díky," zazubil jsem se a pobaveně prskl, když na mě šplouchla vodu. Na oplátku jsem si do vody kecnul trochu prudčeji, takže to zas šplouchlo na ni. Nahodil jsem překvapeně nevinný výraz. Já? Já nic neudělal!
"Ah, tak to byla skvělá práce," pokýval jsem hlavou. "PRvotřídní zahřívačství, ukázková forma," řekl jsem s vážným výrazem a pohledem upřeným na vodu, abych měl záminku si ji prohlédnout. Zdálo se mi, že její kožich vypadal pod vodou trochu žlutěji, jakoby ho zabarvovala voda, ale to se mi asi jen zdálo. "Jsem Sionn," představil jsem se.

k/bóře 1

Počasí se neustále zlepšovalo. Rozhodně mi přidávalo na náladě a měl jsem skoro chuť jít najít Parsiho, jen abych mu trucovitě ukázal, že i já umím mít dobrou náladu. Ne že bych ho zrovna teď chtěl vidět. Kdo ví, kde běhal. Mířil jsem za to k jezeru, kterého vůně se táhla doširoka. Už jsem si dlouho nezaplaval a těšil jsem se, až se trochu zchladím.
Zjevně jsem v tom nebyl sám, ve vodě se ráchal bílý kožich. Vůní to byla vlčice a dokonce mi byla něčím povědomá. Neucházela se o místo ve smečce? byla první myslenka, která mě automaticky napadla. Jak jinak. Tentokrát jsem se ale pletl. Nejspíš.
"Zdravím, slečno," pozdravil jsem ji s širokým úsměvem. Vypadala, že si docela spokojeně hoví. "Můžu se přidat?" mrkl jsem na ni, ale drze nepočkal na odpověď a zajel do vody kousek od ní. "Mm," zamručel jsem spokojeně. "Vůbec se nedivím, že tu jsi, tohle je vážně příjemný," zavrtěl jsem se trochu hlouběji do vlhkého dna.

Zapomněl jsem, že místo, odkud Parsi pocházel, znělo docela podobně jako to, co popisovala Hyetta. Teda, popisovala. Moc konkrétních věcí z ní nelezlo, jakoby se tvářila, že to přece také musíme znát. Pamatoval jsem si, že když se Parsifal u nás objevil poprvé, vůbec nechápal smysl a fungování smečky, kromě dalších mnoha věcí. Věděla vůbec Hyetta, do čeho se chce přidat a jak to funguje? Zvažoval jsem, jaké plusy by mělo přibrání zmatené matky s dítětem. Parsifal byl malý a i tak bylo docela náročné mu některé představy vytlouct z hlavy. Jiných se doteď nezbavil. A taky nachytal nějaké nové, že?
Byl fakt, že její formulace byly nanejvýš… podivné. Skoro až znepokojivé. Švihl jsem ocasem, abych uvolnil trochu napětí, ne že byl to moc pomohlo. “Hádám, že v sesterstvu byly jen samice, takže jste se domluvily s okolními smečkami na… obnově krve?“ zeptal jsem se nakonec. Trochu jsem litoval, že jsem jí naznačil, že i my přijímáme „čerstvou“ krev. Měl jsem ji nejdřív pořádně vyzpovídat.
Chladně jsem pokývl na její gratulaci k léčiteli. Bezpochyby je mnohem lepší než ty. “Porod na cestě a starání se o dceru samotná v divočině muselo být neskutečně náročné,“ řekl jsem a znělo by to skoro obdivně, kdybych to myslel vážně. “Neumím si představit, jakým rizikům jste musely čelit,“ podíval jsem se na ni s pohledem, který říkal, že bych velice rád slyšel o těch potížích. Protože jsem jí nějak pořád nevěřil. Ne že by pro smečku mohla být nebezpečná, ale nehodlal jsem si ji pustit do domu jen tak. Kdo vyšle březí vlčici pryč samotnou? “Za jakým účelem vaše sesterstvo vysílá vlčice na cestu?“

d/1

Nemohl jsem říct, že bych byla vděčný klidu, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Pokoj a klid se v mém světě prakticky nevyskytovaly a když už taková náhoda nastala, bylo to krajně podezřelé. Přesunulo se to jen někam dál? To by potom mohlo znamenat, že jsou potíže jen o kus vedle a já ja nemůžu řešit. Klid, snažil jsem se přesvědčit sebe samého, ale ne že by se to shledávalo s nějakým účinkem. V hlavě jsem pořád měl Parsifalova slova ohledně toho, kdo se postará o mě. Zaskřípal jsem zuby. Nechtěl jsem, aby se do mě tak zažraly. Přece jenom byly pitomost. Potřeboval jsem snad teď já něco? Ne. Tak proč jsem na to pořád tak myslel?
A vůbec, žralo mě, že mi pod kůží pořád běhají mravenci. Už jsem slyšel mámin hlas, jak si odfkrl, že se už ani uvolnit nemůžu. Nebo mi to říkal někdo jiný? Už to bylo tak dávno, že jsem si ani nebyl jistý, jestli si na ni dobře pamatuju. Když jsem ji naposledy viděl, byla duchem a... pak zase nebyla. Ani na její slova jsem si už nepamatoval. Cítil jsem se provinile, ale aspoň mi to pomohlo s nervozitou z klidu; mohl jsem se soustředit na něco jiného.
A nebo bych mohl dělat něco produktivního. Zima už byla kompletně pryč a já za to byl vděčný. Vždy jsem se v chladu cítil zvláštně a víc nepříjemně. Lov, napadlo mě. Měli bychom jít lovit. Jak dlouho jsem už vlastně na lovu nebyl? Rok možná. Učil jsem Parsiho, jak se to dělá. Měl by zájem o společnou naháňku? říkal jsem si, ale hryzalo mě svědomí, že bych neměl podporovat jeho zájem. I když mi dělal dobře.

Vlčice nevypadaly nebezpečně. To jsem už automaticky podvědomě sledoval u každého, koho jsem potkal. Vlčice začala pozdravem, který jsem ještě neslyšel. Bohyně, vydechl jsem. Nemyslela nikoho z našich bohů, ne? Rozhodně bych nečekal, že Smrt vymyslí něco takového. Pochyboval jsem, že by si vybrala takovou… křehkou zástupkyni. Další přehnaně formální vlk. “Zdravím tě Hyetto, Lalie,“ pokývl jsem jim. “Jsem Sionn, alfa této smečky. A toto je Parsifal, jeden z našich členů,,“ představil jsem i Parsiho, který nevypadal, že by se měl k řeči. Vždy jsem měl tendenci přebírat chování od těch druhých. Pokud byli zdvořilí, napodobil jsem je.
Překvapeně mi cuklo uchem, když se ozvala i ta mladá. Tohle mi nikdo, nebo teda skoro nikdo, neřekl. Nakonec jsem se mírně pousmál, hlavně když se zatvářila kajícně. “Nic se nestalo, za kompliment se nemůžu zlobit,“ ujistil jsem ji a loupl po Parsim pohledem. Co to bylo za poznámku? Věděl snad něco víc o kněžkách? Nechtěl jsem dát najevo, že jsem o nich ještě neslyšel. Snažil jsem se pohledem dát najevo svoje zmatení nad tak kousavou poznámkou a vybídnout ho, aby se podělil o informace. Nebo aspoň Hyettu prozkoumal i ze svého pohledu.
Co jiného by také v lese matka s dítětem pohledávaly. Neměl jsem v úmyslu je hned přijmout. Kdo ví, co byly zač? Navzdory všemu zdvořilému chování a lichotkám. “Vlčata ve smečce nemáme, pečovatele nepotřebujeme,“ řekl jsem věcně a sklouzl pohledem k Lalie. Aspoň byla záruka, že se o ni postará. Pokud mluvila pravdu. “A léčitele máme schopného.“ Pochyboval jsem, že by byla mocnější než táta. Pamatoval jsem si, co se mu podařilo vyléčit.
“Ale…“ začal jsem. “Nová krev ve smečce není špatná,“ řekl jsem smířlivěji. Pořád jsem ale nebyl přesvědčen. “Odkud jste sem přišly?“ Nepřišlo mi přirozené, že by se matka s malým vlčetem toulala sama bez smečky. Co se jim muselo stát?

Očekával jsem, že se napětí bude stupňovat. K mému překvapení se ale Parsifal uklidnil a začal mě naopak chválit. Perfektní. Možná jindy by se mi takové lichotky líbily, ale tentokrát jsem cítil jen nepříjemný pocit v žaludku. Já a perfektní? Chtělo se mi smát. Skoro jsem i začal, kdybych mu chtěl ublížit. “Tak to si o mě myslíš? Že jsem dokonalý?,“ potřásl jsem hlavou. Pokud si takovou hloupost vecpal do hlavy, asi jsem se už tolik nedivil jeho poblouznění. “Nikdo není perfektní. Ani já ne,“ řekl jsem mu důrazně. “Starat se mám já o vás, ne naopak.“ Ne že by mi to nějak zvlášť šlo.
Asi jsem se měl zeptat dřív. Chtělo se mi trochu smát, ale… Parsi by mladý. Hodně mladý. Jasně že ho to napadlo až teď. Ne že bych se já sám tím zabýval, ale o nešlo. “Cítím se dobře, byl jsem jen unavený,“ zalhal jsem. Možná. Sám jsem už ani moc nevěděl, jak na tom jsem. Ale pokračoval jsem, ne? Takže to nemohlo být až tak zlé.
Ve stejnou chvíli, kdy zpozorněl, jsem i já zaregistroval nové pachy. Nechtěl jsem to dávat najevo, ale ulevilo se mi, že jsem mohl z téhle situace utéct. Odejít. Odejít, rozhodně ne utéct. Před čím bych měl proboha utíkat. “Jdeme,“ přikývl jsem, i když bych to radši vyřídil sám. Ale zase. Já neutíkal.

Vlci tam byli dva. Dvě. Jedna a půl. Matka s dcerou? Zpomalil jsem do rozvážného kroku a trochu vypjal hruď. “Vítejte na území Asgaarské smečky. Za jakým účelem sem přicházíte?“ zeptal jsem se formálně a prohlížel si je.

Nevypadalo to, že bych ho potěšil. Zase. Teď jsem se tomu už ale ani moc nedivil. Byl zjevně až moc rozrušení na to, aby se k němu cokoliv pořádně dostalo. Co jsem ale měl dělat? Schovat se před světem, jen pro to, že mu vadilo, že s jinými mluvím?
Poprvé jsem pocítil i vztek. Nebo to byla možná frustrace. V každém případě, nebyl jsem nadšený, ale pořád jsem se snažil vystupovat konejšivě. Ve skutečnosti jsem se nechtěl hádat, nechtěl jsem ho od sebe odehnat, ať to už mělo důvod jakýkoliv. Některé věci ale musel pochopit. “Co-„ hlesl jsem překvapeně.
Tak to si myslel? “Myslíš že čekám na nějakou další alfu, která se objeví, protože nikdo jiný mi není moc dobrý?“ zeptal jsem se a neubránil se obviňujícímu tónu. “Tak to si o mně myslíš?“ přivřel jsem oči, teď už ne tak klidný jako před chvílí. Tohle mi ublížilo. Vážně mě tak viděl?
Už jsem ani neměl chuť pokračovat s vtipem se zubem. Myslel jsem, že z toho bude dobrý prostředek k uvolnění atmosféry. Tu nakonec ale Parsifal změnil na lítostivou. Chvíli jsem se na něj jen mlčky díval. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem nakonec nepreferoval vzteklého Parsho nad tímhle sebeobviňujícím se. Neměl jsem ani moc motivace ho z toho tahat. Přece jenom, nebyl jsem jeho chůva.
Odtáhl jsem se. “Musíš si to urovnat v sobě,“ řekl jsem mu nakonec a spolkl další věty, y které už nebyly tak příjemné.

Nezdálo se, že bych mu svými slovy nějak pomohl. Doufal jsem že by se to povést mohlo, protože jsem se v téhle situaci necítil příjemně. Rád bych ven, ale bylo mi jasné, že útěkem si nepomůžu. Cítil jsem se nepříjemně, protože jsem věděl, že správné by bylo ho od sebe něžně odtlačit, dát mu prostor, seznámit ho s jinými vlky. Jenže taky jsem byl sobec a měl jsem ho rád u sebe. Kromě jiného.
A možná byl problém nakonec někde jinde. “Jsem alfa, nemůžu se nestýkat s vlky,“ namítl jsem rozumně. Měl jsem chuť skřípat zuby. “Mezi mnou a Siriusem se nic nestalo. Skoro jsme spolu ani nemluvili o samotě,“ pokračoval jsem a ignoroval pocity, které ve mně jeho slova způsobovala. “Vím, že je to těžké,“ pomalu jsem vstal a přišel k němu. Šťouchl jsem do něj čumákem. “Jeden zem možná ne,“ pousmál jsem se. “Beztak jsi na podstatně vyšší pozici a nevypadá, že by se chystal svoje chování nějak zvlášť kontrolovat. Příležitost se může naskytnout.“