Gallirea - Příspěvky uživatele

Souhlasně jsem pokývl, byl jsem rád, že Belial je tak rozumný. "Nová vlčice byla vychovaná na místě čistě s vlčicemi. Podle toho, jak ho popisovala, se docela od klasické smečky lišilo. Byl jsem zvědavý, jak zvládá základní úkony," prohodil jsem, aby řeč nestála. "Je zajímavé, jací různí vlci se tu objeví," uchechtl jsem se. "Odkud jsi ty?" zeptal jsem se Beliala. "A vůbec, jaká magie způsobuje tvoje zbarvení? Ještě nikdy jsem ho snad neviděl," naklonil jsem hlavu na stranu a spokojeně se usmál, když se šel najíst. Taky bych už měl.
Otočil jsem se na dojídající Rowenu právě když začala odpovídat. "Opravdu?" překvapeně jsem zamrkal a v duchu se snažil vypočítat, kolik jí vlastně je. Do háje, vždyť jsem ji nemohl poprvý vidět až tak dávno ne? Kdy to všechno stihla? divil jsem se, ale odpovědi jsem se dobrat nedokázal. "Ti předcházející jsou už asi už vyrostlí, co," prohodil jsem. "A rádi se toulají," dodal jsem s myšlenkami na vlastní sourozence, kteří byli... Kdo ví kde. Doma rozhodně ne.
"Dobrý nápad," přikývl jsem Belialovi a přiklusal přidat pomocnou tlapu. "Počkej, pomůžu ti," řekl jsem, ale na srnu nesáhl. Místo toho jsem sáhl po magii, uchopil jí kůži a začal opatrně táhnout a oddělovat ji od tuku a masa. Nešlo to úplně zlehka, ale lepší, než kdybych to tahal zuby a nadělal do jí spoustu malých děr.
Zamyslel jsem se nad jeho dalšími otázkami. Možná bych byl z nich překvapenější, ale sám jsem kdysi podobně přemýšlel. "S Borůvkou máme dobré vztahy, ještě před nějakou dobou jsme měli doodu volného přechodu přes jejich území a naopak," začal jsem zamyšleně. "Ale je pravda, že to bylo před lety a už dlouho se nikdo z nich neukázal u nás," pokračoval jsem. "Za prověření vlk nic nedá, není to špatný nápad. Mohl bych se i připojit," nabídl jsem. Aspoň bych vytáhl zadek z lesa a trochu si užil. I když jen alfovských povinností. "Jinak smečka měla... řekněme hlavního nepřítele. Rodinu vlků, kteří nám škodili po celé roky. Ale hlavní vlčice už... Je o ni postaráno a Noroxe, jejího bratra jsem roky neviděl." Nečekal jsem, že se mi bude o Styx mluvit tak těžce, ale i vyslovení jejího jména bylo dost nepříjemné, tak jsem se toho ušetřil. Už to ale nebylo potřeba, že? Že?

20 oblázků, 25 drahokamů a 2 křišťály!

Měl jsem pravdu. Vlka přijal táta a podle pohledu se zdálo, že je to Rowenin partner. Belial. Usmál jsem se. "Těší mě, Beliale," pokývl jsem. "Nějakou chvíli jsem řešil přijetí nové členky s malou dcerou, tak jsme se míjeli." Ani jsem nebyl překvapený, že ho táta rovnou označil za ochránce. Rowena byla něco jako vzdálená rodina a pokud se za něj zaručila... Proč ne.
"Úplně chápu. Kolem mláďat je vždy plno práce. Kdybyste potřebovali nějak pomoct, stačí říct," nabídl jsem se. Beztak by mi nějaká práce pomohla. Zabavil bych se tím a cítil bych se užitečně. Projednou.
Opatrně jsem přišel blíž k malým. Nechtěl jsem se jich dotýkat, ale jen se přitáhl a natáhl do nosu jejich pach. Vzpomněl jsem si na sourozence. To už byla doba. "Pamatuju se, když jsi přišla poprvé do lesa, nebyla jsi o moc větší," pobaveně jsem prohodil k ležící Roweně. Vypadala dost ztrhaně, možná to bylo znakem prvorodiček. Máma se tvářila už mnohem vyrovnaněji.
Namísto odpovědi nás ale Rowena mírně sprdla a popohnala k jídlu. Pobaveně jsem se rozesmál. Připomínala mi jak Lennie tak mámu. "Ovšem, hned to bude," zazubil jsem se na ni a hodil i pobavný pohled po Belialovi. "Na úlovek mají nárok všichni ze smečky. Beztak se na lovech střídáme," prohodil jsem, zakousl se srně do stehna a utrhl pořádný kus. Když jsem ho přinesl k Roweně, mrkl jsem po Belialovi. "Taky si můžeš dát."

← asgaar

Srnu jsem tahal silněji než normálně. S každým škubnutím se posunula o značný kus. Hyetta mi značně lezla na nervy, byl jsem naštvaný, že jsem se nechal tak vyprovokovat a k tomu ještě plácnul tu kravinu o malé. Byla to sice pravda – to vlče opravdu vypadalo ne úplně dobře. Ale při cestě chodbou do jeskyně jsem slyšel jejich hlasy. A přepadla mě vina vůči malé. Nikomu by se nelíbilo slyšet něco takového. Ani jsem vysvětlení nedostal. A to všechno mě naštvalo ještě víc.
Změnu pachu jsem si uvědomil až pozdě, kdy jsem po zadu nacouval do síně s masem v hubě. Naráz jsem ho pustil a ztuhl. Pach krve, neznámých vlků a něčeho, co mi bylo vágně povědomé. Prudce jsem se otočil a byl z toho ještě zaraženější, než předtím. "Oh," vydal jsem ze sebe. Rowena se choulila s nějakým cizákem (který podle všeho do smečky patřil, protože byl les jeho pachem už víceméně nasáklý. Nejzajímavější byly ale dva uzlíčky tulící se k vlčici.
"Roweno," vydechl jsem. "Tohle je překvapení," řekl jsem a z tónu hlasu nebylo úplně znát, jestli to je příjemné nebo nepříjemné. Sklouzla jsem podhledem na druhého vlka. "A ty jsi...?"

Spokojeně jsem přikývl, když jsem zaslechl vytí. Nebyl jsem si úplně jistý, čí bylo, ale v poslední době se tu objevila spousta nových pachů. Zajímalo by mě, kde vězí Nemesis a Iskierka, přemítal jsem. Už jsem je neviděl celé věky. "Jistě že tu nejsme sami," vážně jsem pokývl a uvnitř měl vztek. Jakoby smečka jen těsně prošla zkouškou. Vlci tu přece byli. Jasně že ano.
Mračil jsem se na ni dál, když mi vysvětlovala, jak to mezi námi s Parsifalem je. Jakobych to nevěděl sám. Její omluva mě uklidnila jen mírně a nepomohla ani zaťatým zubům. Přesto jsem pokývl hlavou, vzal to na vědomí a dál nekomentoval. Neměl jsem v úmyslu si do ni kopnout ještě víc.
"Ahoj," donutil jsem se pousmát, když se objevila její malá. Lalie. Lalie, snažil jsem se její jméno zamapatovat. Ještě že ho Hyetta řekla, sám bych si na něj nevzpomněl. Zdála se ale trochu zmatená. Nejdřív se vydala trochu roztřeseně směrem ke mě a ve chvíli, kdy jsem už už chtěl couvnout, zastavila se. Hyetta na to nereagovala, jen si ji stáhla k sobě. Byl jsem z toho zmatený. Bylo jí něco? "Nejspíš bys ji už neměla pouštět od sebe. Nevypadá, že by byla úplně v pořádku," řekl jsem jí a uvnitř cítil trochu zlomyslné zadostiučinění – pokud chtěla poučovat ona mě, mohl jsem i já.
Po jejích dalších slovech jsem se načepýřil. Neměl jsem ji rád, Vážně jsem ji neměl rád. Co si myslela, že je, že mě může pořád poučovat a rýpat? Neměl jsem ji přijímat, napadlo mě. I když byla schopná. Ale ty její poznámky se těžko snášely. "Neměj obavy, zvládnu to naprossto v pořádku," odtušil jsem chladně, popadl mršinu a trochu agresivněji ji začal táhnout do úkrytu. Byl jsem rád, že už můžu z její společnosti pryč.

→ siccumky

Vyhýbavě jsem trhl ramenem. Ne že by mě to neštvalo, ta neustálá prázdnota, která začínala být už skoro pravidlem. "Členové nejsou povinni se zdržovat na území. Mají přátele i jinde," odpověděl jsem, ale znělo mi to jako docela výmluva. Nelíbil se mi fakt, že by mohla začít pochybovat o schopnostech smečky zajistit vše, co jsem jí nasliboval. "Ale pravidelně se vracejí a podílejí se na chodu smečky," dodal jsem, abych se necítil tak mizerně.
Hyetta mi v tom ale moc nepomohla. Najednou byla členem a najednou se pustila do kecání o věcech, o kterých nevěděla zbla nic. "Je to soukromá věc, do které ti nic není," zopakoval jsem chladně, když ji zjevně neodradila moje první slova. "Asi nevíš, jak to ve smečkách chodí, ale ne všichni vlci jsou si rovni. Vše stojí na respektu k výše postaveným a těm, co jsou v hierarchii níže, nepřísluší říkat, co je napadne," v hlase jsem měl stopy vrčení. Jak se opovažuje se do toho motat? "Mě ani Parsifala neznáš, nevíš, co mezi námi je a tvoje laické odhady jsou naprosto zcestné." propaloval jsem ji pohledem. "Radil bych ti, aby sis takové poznámky odpustila."
Byl bych radši, kdyby mě nechala, ale rozhodla se srnu dotáhnout až k úkrytu. Uvnitř jsem pořád pěnil, ale objevila se její malá a nechtěl jsem se vztekat v její přítomnosti. Stále jsem ji ale probodával pohledem. "Můžete se pohybovat libovoně a bez omezení. Jak jsem říkal, členové můžou jít i mimo smečku a pak se kdykoliv vrátit. Jiní vlci ale na území zvaní nejsou."

← roh hojnosti

Pokud byla Hyetta stejně pracovitá jako se zdálo, bude pro smečku výhodná. Byl jsem spokojený, že srnu vzala do tlamy jako první. Přetáhnout zvíře přes celou planinu nebylo nejjednodušší, už jen kvůli tomu času, co to zabralo. Chápal jsem, proč smečka raději lovila na bližší pláni nebo přímo v lese. Ale co bylo, bylo.
Současně s ní jsem hlasitě zavyl a byl trochu zklamaný, že jsem neslyšel žádnou odpověď. Les byl poslední dobou jako místo duchů. Doufal jsem, že to mladá matka s dítětem třeba změní. "Malou jsi nechala v lese?" ujistil jsem se. Pokývl jsem na její díky. "V to doufám. Smečka se pak o vás postará a ochrání," řekl jsem jí.
Její další slova se mi už ale tak nelíbila. Na zátylku se mi naježila srst a přivřel jsem oči. "Máš pravdu, nenáleží ti soudit," odvětil jsem chladně. "Tak nesuď a nepleť se do toho, do čeho ti nic není." Původně jsem s ní chtěl probrat nějaké další věci ohledně smečky, ale přešla mě chuť. Znova jsem popadl mršinu, obepnul ji magií a začal ji táhnout k úkrytu.

Jakmile jsem byl zuby zaklesněný do masa, moc toho jsem už nevnímal. Dost práce zabralo si jen dávat pozor na nohy, aby mě srna nenakopla, aspoň ne tak, že bych z toho sípal ještě do zimy. Několik kopanců mi utržila, ale nic neprasklo a jakmile začala klesat k zemi, zabořil jsem zadní běhy do země. Její tah mi podráždil polštářky na nohou, země byla tak vyprahlá, že jsem nedokázal zabořit i co jeden dráp. Z hrudi se mi vydralo hluboké zavrčení, ne že by to nějak pomohlo.
Až pozdě jsem si vzpomněl, že bych měl pozorněji Hyettu sledovat. Přece jenom šlo o přijetí do smečky, ne? Jakmile jsem začal lovit, hned se mi to vypařilo z hlavy, všechno nahradil adrenalin. Do háje, zanadával jsem, ale co už. Ulovili jsme? Ulovili. A protože jsem se stáhl do méně aktivnější role, velká část závisela na Hyettě. "Dobrá práce," pochválil jsem ji, když už naše kořist nedýchala. Já naopak oddechoval až moc. Zadní nohy mě bolely víc, než jsem čekal, a nejspíš se to bude jenom zhoršovat.
"V naprostém," pokývl jsem Parsimu, když doklusal k nám. Byl jsem na něj hrdý. Než jsem ale stihl něco říct, oznámil, že se chce projít. Zamračil jsem se. Jeho tón mi nezněl jako někoho, kdo si chtěl jít na procházku. Ať nechce odejít, stáhlo se mi nitro, ale tu myšlenku jsem zase rychle zapudil.
"Dobře," pokývl jsem a přemýšlel, jestli by stál o mou přítomnost na procházce. Nejspíš ne. Podíval jsem se nejdřív na srnu a pak Hyettu. Beztak neměla dost síly zvíře dostat do smečkového lesa sama. "My odtáhneme zvěř domů," řekl jsem a chvíli přemýšlel, jestli ještě něco dodat. Třeba ať na mě počká, že půjdeme spolu. Nakonec jsem ale jen potřásl hlavou, čapnul srnu za srst na krku a začal táhnout i s pomocí magie. Proč si to dělat těžší než musím že.

-> Asgaar

Parsi po mě loupl výrazným pohledem. Nebyl spokojený s mou volbou? Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo mým rozhodnutím přimout Hyettu s dítětem do smečky nebo rolemi v lovu. Mrskl jsem podrážděne ocasem. Pokud mu něco na Hyettě vadilo, měl mi to říct přímo a ne házet očima a doufat, že to nějak pochopím. Jakmile se rozmluvil o lovu, šlo mu to. Přišlo mi dokonce, že jeho proslov byl lepší než ty moje, když jsem lovy vedl já. Byl důrazný a rozhodný. A taky mi docela imponovalo, že mi vybral roli toho, kdo má strhnout kořist k zemi. Nejsilnější, rezonovalo mi v hlavě. Rád bych. Na všechno jsem kýval hlavou, spíš souhlasně než poslušně. Byl by z něj dobrý vůdce, napadlo mě a nemohl jsem pomoct vlně hrdosti, která mě zaplnila. Docela rychle jsem se ale zase zchladil, když po mě loupl dalším důrazným pohledem. Popuzeně jsem cukl hlavou, ale před Hyettou jsem se nechtěl hádat. Stejně mi to ale rylo v hlavě. Jaké sólo akce? Já a sólo akce? Proč to znělo, jako by specificky mě káral? Byl bych i začal trucovat, kdyby... Kdybych tu nebyl vedoucí, že.
Než jsem se vzpamatoval ze svého pobouření, byl Parsi už pryč. Ohlédl jsem se na hyettu, aby se neřeklo. "Parsifal je dobrý lovec," řekl jsem, kdyby měla nějaké obavy ohledně jeho kompetence. "Až zvěř ulovíme, dotáhneme ji zpátky do lesa a už budeš plnohodnotnou členkou," pověděl jsem jí, aby řeč nestála. A taky abych si vnitřně upevnil svoje postavení alfy. "Budeš se moct volně pohybovat po smečce i mimo její území," dodal jsem, když jsem si vzpomněl, jak bezradný byl Parsi na začátku.
Pak jsem ale stočil pozornost ke svému příteli. Prvních pár vteřin jsem jen zmateně létal pohledem po stádu a panicky mě napadlo, že se prostě zdejchnul. A pak se najednou objevil. Skoro ve mě hrklo. A pak se zase vrátil ten pocit hrdosti. HA a prý že nemá žádnou magii, uchechtl jsem se. Už jsem se ale zdržoval. Hodil jsem pohledem po Hyettě, jestli dává pozor, mrkl na ni a vystřelil směrem ke zvířeti.
Byl jsem až překvapený, jak dobře se mi s ní spolupracovalo. Nemusel jsem ani moc myslet, jen se ponořit do adrenalinu, který mě vždy naplnil, když jsem byl na lovu vysoké. Bušilo mi srdce a mšlení se zúžilo jen na potřebu se zakousnout a ochutnat krev. Na ničem jiném nezáleželo. Miloval jsem to.
Když jsem se přiblížil dostatečně, skočil jsem mu po zadní noze a zaťal zuby. Hned se začala cukat, ale nalehl jsem na ni celou vahou a zapřel se zadníma nohama do země, aby zvíře nemohlo vykopávat. Měl jsem v úmyslu ho jen zpomalit. Dnes jsem nebyl ten, kdo by měl skolit a zabít.[]