Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← zase odněkud, kdo si to má pořád pamatovat

Do háje do háje do háje dohájedohájedoheáje... opakoval jsem si dokolečka, zatímco jsem zrychloval. Drobek se pořád neprobouzel a mě to docela znepokojovalo. Ještě aby ne, když jsem z ní sotva vytřískal pár vět a ani oči neotevřela. "Notaknotaknotak notak..." huhňal jsem si pod vousy i když to stejně znělo jako nějaké mručení, s vlčetem v tlamě se fakt špatně mluví. Ale v každém případě, vzpomínky.
Skvělé, nejmilejší vzpomínky, které se mi vynářely a já byl nakonec ještě vděčný za to, že jsem mohl běžet, aspoň něco, abych na to nemyslel. Ne tak moc. A kam ji pak dáš? Do jeskyně? Do té nejmenší? Je tam vůbec dost kožešin? vysmíval se mi vnitřní hlas a mně se stáhl žaludek z představy, že budu muset být v nějakém prostoru, který má strop. Ale co jsem mohl dělat? Nic.
Potřeboval jsem té malé červené kouli pomoct a to bylo jedinou prioritou, na kterou jsem si dovolil myslet.

→ vřesoviště přes hadí ocas

"Ale do háje," zabručel jsem, když se mi to malé škvrně snažilo ještě hloub zavrtat do kožichu. Ale aspoň odpovědělo. I když úplně z cesty. To bylo dobře, ne? Že reagovalo. V každé m případě to hodně pomohlo nepříjemnému sevření žaludku a trochu zatlačilo nepříjemné vzpomínky dál. I tak jsem musel skřípat zuby, abych se udržel co nejvíc přítomný.
Takhle to ale zjevně nešlo. Proleželi jsme tu snad celou noc a to, co bylo předtím déšť, začalo docela efektivně mrznout. Do háje. Do psí pr... Jo, přesně na tohle jsem se těšil. Ještě by mohly napadnout hromady sněhu, že bychom se nedostali domů, co?
Vůbec jsem v duchu nepanikařil. Docela úspěšně jsem ignoroval svoje dost frenetické myšlenky, které mě nabádaly, abych chvíli pobíhal kolem jako splašená srna a pak zalezl do nějaké nejbližší nory, kde bych dost pravděpodobně měl ještě větší hysterii. V suchu, ale pořád v zimě a v malém tmavém prostoru.
Po páteři mi přejel mráz a já se pořádně otřásl. Skoro se mi povedlo k těm nepříjemným stavům sklouznout, sakra. Dobře tedy, musíme něco dělat, zvedej se, Sionne.
"Hele, bobku. Já tě teď zvednu a odnesu, kde bude příjemně teplo a sucho, jo?" řekl jsem jí ještě než se zvedl. "A pak si budeš moct pořádně pospat. Bude dobře, uvidíš, broučku," broukal jsem k ní uklidňující myšlenky a částečně se snažil zklidnit i sebe. Tohle počasí mi nedělalo vůbec dobře, hlavně v takovéhle situaci. Do háje s tím vším.

→ esíčka přes hadí ocas

Drobná vlčice se moc nejala probouzet. "Ale no tak... zašeptal jsem a aspoň se k ní přitulil, i když jí asi to moc prospěšné nebylo. I když jsem to přes svou srst (zatím) necítil, byla pořádně promoklá a trocha tepla ji rozhodně nezachrání. "Drobku, probuď se," snažil jsem se do ní šťouchat.
Bylo mi proti srsti ji jen tak vzít a přenést, sám bych z takového zacházení byl hodně rozhozený a ještě jsem nevyčerpal alternativní metody.
Magie. Magii bych mohl použít. Vydal jsem ze sebe něco mezi zasténáním a kňučením (rozhodně to kňučení nebylo, jen povzdech, bezpochyby povzdech). Jaké jsem vůbec měl? Zdálo se mi, že jsem je nepoužil tak dávno, že mi znalost o nich vyšuměla z hlavy. Ono se to prostě vsáklo. Vsáklo a zmizelo, pomyslel jsem si rozhořčeně, ale rozhodně ne hystericky. Tam jsem ještě nebyl. Měl jsem ale...obavy. Nadechl jsem se a začal si přát, aby se stalo něco, co by poholo té malé. Nebýt tak mokrá. Nebo být v teple.
Magie ale tak zjevně odmítala fungovat, protože jsem jenom zablikal, sem a tam, z existence a zase zpátky a nějak tak podobně jsem se i cítil co se týče mé snahy o pomoc. Dost..mizivá.

← esíčka přes hadí ocas

Z deprasivních myšlenek mě vytrhl slabý pach, kterýbych skoro ani nevnímal, kdybych zároveň s ním nezaslechl tichý hlásek a nakonec i lesk mokrých chlupů. Žaludek se mi tedy stáhl ještě podstatně víc než před chvílí, což by mě normálně frustrovalo, ale teď jsem neměl čas. Měl jsem přece stažený žaludek.
A bylo to pro to, že ta hromádka chlupů, co se trochu pohnula, nebyla žádné drobné zvířátko, které bych si mohl dát k brzkému obědu. Drobné vlčátko se nakonec nezdálo až tak moc drobné, když jsem se na něj (ni) podíval pořádně a z větší blízkosti.
Malá vlčice se ale tak choulila, že vypadala mnohem menší. Už jsem dávno neviděl vlče a na dlouhou chvíli jsem si nedokázal vzpomenout, jak velká vlstně vlčata jsou a kolik jim může být měsíců. Týdnů. Co jsem já věděl. Na tom ale teď nezáleželo.
"Hej, drobku," vydechl jsem, zatímco jsem se k ní blížil dlouhými kroky. "Prcku," postavil jsem se nad ní, aby na ni nepršelo, i když to asi nebylo moc produktivní. Už beztak byla promočená. "Broučku, vstávej. Tady nemůžeš ležet," jemně jsem do ní šťouchal čumákem a doufal, že... ne, nemysli na to, sionne.

Sjon 11.11. hír

další 11.1.

← brrrrrrm z assgaaru

Ne že bych čekal, že vytáhnutí zadku z domova mě hned spraví. Jako kdyby se to někdy stalo. Spíš mi bylo hůř, ale bylo to jako když je vlk zapořený po uši do bahna a popojede o trošku níž. Pořád stejně v háji, kolem a kolem. Na jednu stranu byl pohyb rozhodně lepší, ale na tu druhou... Neměl jsem rád opouštění lesa. Hned jsem měl v hlavě hlásek, který na mě skoro křičel, ať se vrátím. Protože se něco hrozného stane. Určitě. Buď mně, nebo doma.
Zaťal jsem zuby a pokračoval dál. Tohle se dalo. Tohle nebyl žádný problém, který bych nedokázal překonat. Prostě... jít dál. Procházka. Pohoda. Naprostá.

→ vřesoviště přes hadí ocas

// ZNAČKOPOST

Zhluboka jsem se nadechl. Nemohl jsem říct, že bych se v poslední době cítil moc přítomný, nebo alespoň správně ve své kůži. Jako kdyby mi vůbec neseděla a to byl ten nejdivnější pocit, jaký jsem kdy zažil. Ne nejhorší, toho vrcholu aktuální chvíle vůbec nedosahovala. Ani z dálky. Ale to neznamenalo, že jsem se necítil špatně, protože všechno bylo... zvláštní.
Jako kdybych se ocitl na místě, které bylo tak trochu podobné realitě, ale nebyla správná. Něco na ní nesedělo, ale čím dál jsem nad tím uvažoval, tím víc mi to unikalo. Pomalu jsem si ani nevšiml, že jsem se postavil na nohy a vyrazil neurčitým směrem. Mířil jsem cestou, kterou jsem si zpočátku vůbec neuvědomoval a bylo to hlavně tím, jak jsem byl zabraný do sebe.
Zjevně ale i když všechno je podivné, špatné a nesprávné, automatika a zvyky fungují dobře. Hranice byly neznačené. Můj pach z nich už vyprchal skoro úplně a i když jsem si nebyl jistý, jestli bych dokázal zareagovat, kdyby někdo ke mně přišel, hluboko zakořeněný strach, že někdo přijde a něco špatného se stane, mě hnal kupředu. Nepotřeboval jsem vlastně žádné velké soustředění, abych se posouval kupředu, krok za krokem, v podstatě stále rovně, i když to spíš byla pokroucená elipsa. Ale co na tom záleželo. Šel jsem, periodicky se otíral o stromy a keře, sem upustil bobek, tam se zase vyprázdnil na větší kámen. Značit. Značit. Zanechat pachy a pak zase pokračovat. Dál a dál.
S každým dalším krokem jsem...nemohl jsem říct, že jsem se začínal cítit líp, protože pořád jsem měl v sobě hluboký pocit špatnosti, ale fakt, že jsem se znova hýbal a dělal něco známého, pomáhal. Nebylo dobře, ale už i pachuť v ústech trochu zmizela.
Vydechl jsem, ještě jsem zdaleka nebyl hotový, ale už..se svět zdál trochu víc v pořádku. Jako by se bublina špatnosti smrskávala a já si ještě nebyl ochotný přiznat, co se z ní stane. Znal jsem odpověď. Jasně že ano. Ale to by bylo potřeba přijmout mnohem víc věcí, které mě tížily, skoro víc jako kdysi mámina smrt a další série těžkostí, které jsem... zažil. Zažil jsem je, že? Občas jsem si už ani nebyl jistý. Něco z toho bylo tak dávno...
Nepovídal mi jen někdo o tom? uvažoval jsem a musel zatnout zuby, abych se neuchechtl z představy, že vlastně celý můj život je něčí příběh a já jsem...třeba jen socha porostlá mechem a lišejníkem, ale ve skutečnosti, nemám s realitou nic společného. Občas jsem se tak cítil, cítil jsem se, že se věcí dějí mně a já nad nimi neměl prakticky žádnou kontrolu.
"Aaaaa..." začal jsem a chtěl pokračovat něčím jako "a dost", ale překvapila mě chraptivost vlastního hlasu. Už jsem ho nějakou dobu neslyšel. Do háje. Mizerný to se mnou bylo. Opravdu, opravdu mizerný.
Podíval jsem se k obzoru. Tam někde byli další vlci. Stále stejný realita.
Najednou jsem pocítil potřebu to zažít. Aspoň něco. Aspoň trochu. něco...něco malého. Co by mohlo být jen moje. Skoro mě to naplnilo nadějí. Něčím hezkým. Něco moje, zašeptal jsem si nadějně v duchu, protože jsem se bál znovu zkusit použít vlastní hlas.

→ pryč z assgaaru

Sionn 10.9. http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd#post-242134
další nejpozději 10. 11.

Vzdechl jsem. Příchod zase dalšího podzimu znamenal návrat melancholie a vzpomínek na chvíle, kdy jsem se srovnával se svou novou pozicí ve smečce. Někdy jsem měl dojem, že jsem to nikdy nezvládl.
Bezděčně jsem si olízl tlamu. Pořád jsem se plácal. Nebo alespoň tak mi to připadalo. Nerozpadá se ti smečka pod tlapami? ptal jsem se sám sebe, protože jsem už neměl sílu se tvářit, že to nevidím. Stále jsem byl schopný před spoustu věcmi oči zavírat, i když jsem o nich tušil – ale přece jenom to nebylo až tak moc vidět jako obecný úpadek…všeho. Znova jsem vzdechl a i když se moje nohy rozešly neurčitým směrem, cítil jsem se jako na autopilotu. Cítil jsem, že pach smečky pořádně vyprchal, skoro bych se hořce zasmál, že to už tu ani jako ta smečka není cítit.
My, kteří jsme v ní zůstali, jsme spíš začali být citit jako les samotný, ne jako vlci. Stali jsme se součástí archivu, který už ale byl dávno vyšisovaný sluncem a pomalu pokrývající se prachem. Zavřel jsem oči. Dokázal jsem se po lese pohybovat docela dobře, takže i bez zraku jsem víceméně do kmenů nenarážel.
Tohle byl můj domov. Ale měl jsem pocit, že jsem už jen položkou na seznamu, něčím, co v lese prostě je, než že by s ním nějak interagovalo. Vnímal jsem aktivitu v lese, která pomalu utichala. Ostatní to zvládli. Oni to zvládnou. Není mě potřeba, říkal jsem si, jen abych si ublížil víc.
Tušil jsem, že bez alfy… Ani jsem to nechtěl domyslet. Beze mě to nezvládnou. A možná to bylo tím podzimem, možná něčím jiným, něčím mnohem delším, co nešlo jen tak zvrátit, ale zdálo se mi, že to nezvládám. Už jsem ani moc nemyslel na jiné vlky, kteří byli dřív v mém životě. Co mi po nich bylo. Stalo se to dávno, odešli v tak vzdálené minulosti, že jsem si nebyl pořádně jistý, jak přesně vypadali. Co ale jsem věděl bylo to, že teď už v lese moc vlků nezbývá.
A já se cítím unavený.
Bylo mi to ale k něčemu? Pomohlo by to nějak? Kdybych se začal snažit? Není už pozdě? Začít tu být pro někoho?
Nechtěl jsem si to přiznávat, ale potřeba se schoulit někde do tmavého koutu a jen zírat do prázdna, byla silná a já měl skoro chuť se jí poddat. Třeba by bylo všechno jednodušší pak, uvažoval jsem, zatímco jsem se bezmyšlenkovitě otíral o stromy lesa, aby to tu zase bylo cítit jako domov.
Jasně, nedělal jsem to jen pro to. Věděl jsem, že okraje smečky se značkovat musí, jinak se dost možná něco stane, ať už přiletí další vlk, co si začne dovolovat, nebo… něco jiného.
Nitro se mi stáhlo z představy, že by to tu chtěla obsadit nějaká jiná smečka. Prý jich bylo v okolí víc. Větší množství různých drobných kolonií, s vlky, co byli mladší než já a kdo ví, třeba by se jim to tu líbilo. Zajímaly by je tyhle staré kopce a taky třeba i historie, která sahala hluboko do minulosti.
A nebo možná ne. Třeba jsme už byli jenom vykopávka, stará, ošoupaná, vyprahlá. Všechno bylo tak moc těžké, jako kdyby mě už dávno zavalila lavina a já si to začal uvědomovat až teď. Ono to tam ale bylo už dávno. Třeba tohle místo mělo přestat existovat už dávno. Třeba tys měl už dávno zemřít, říkal mi v hlavě hlas, u kterého jsem zoufale doufal, že není můj.
V každém případě jsem se ocitl na začátku, kde jsem značkovat začal. Bylo hotovo. Smečka znova páchla jako smečka. Necítil jsem žádnou úlevu. Chtěl jsem padnout k zemi, k dalšímu odpočinku, který mi vůbec nepomůže a já se znovu budu cítit naprosto vyčerpaný, ale v hlavě jsem už začal procházet, co by bylo pro smečku ještě třeba udělat.
Lov. Je potřeba se zásobit na zimu. Věděl jsem, že je to potřeba udělat co nejdříve, ale dovolil jsem si kratičkou úlevu a klesl k zemi. Věděl jsem, že neusnu. Ale potřeboval jsem načerpat síly na další aktivity, které tentokrát zahrnovaly i jiné vlky. Bohužel. Chtělo se mi před nimi skrýt a tvářit se, že nejsem.

Hlásim se!

laryngeální tubus