Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 1/10 - Wylan

Zvířata se mezi sebou dál hašteřila a vlk vypadal, že by byl nejšťastnější, kdyby se pod ním země otevřela a celého ho slupla jako malinu. Žužlík na další soví provokaci odpověděl už zcela klidně. "Ale nejsi, ale to nevadí, i tak umíš být hodně děsivá!" broukl uznale, jestli se ještě před chvílí zdál naštvaný, tak teď už to všechno vyprchalo. Neuměl se moc vztekat. Byl až moc milá dušička.
Vlk přitom dál vypadal nejistě, ale už se asi trochu sbíral. Já máchala oháňkou a spokojeně se zubila, nepřátelského na mě nebylo věru vůbec nic. Jenže jak mluvil, musela jsem se praštit do čela. "Já jsem ale blbá!" zvolala jsem v úžasu nad svou vlastní zabedněností. "Vždyť Iška - Iskierka - moje partnerka - vždyť ona má přece jezevce! Jenže já už asi Popílka nevnímám jako nic zvláštního, spíš jako člena rodiny," zasmála jsem se. Byla jsem ale hodně hodně ráda, že u tohohle Iška, nebo nedejbože Popílek, nebyli. Jak jsem mohla vypustit z hlavy něco tak zásadního?
Hnědý vlk nebyl jediný, kdo zpochybňoval Žužlíkovo mývalství, ale on se nenechal. "Já jsem ale prosím pěkně čistokrevný mýval z dlouhé linie čistokrevných mývalů," prohlásil a vypjal hrdě hruď. "Vy dva taky vypadáte každý jinak a stejně jste vlci," dodal ještě a přejížděl pohledem mezi mnou a vlkem. Pokrčila jsem směrem k cizinci rameny. Sama jsem nevěděla, co vlastně Žužlík je zač, ale on se zdál si tím být velice jistý a... no, určitě věděl, co je za zvíře, že?
Vlk se představil jako Wylan a jeho společnice byla Katastrofa. Krátce jsem se tomu jménu zasmála, i jejím protestům. Vznešená jména se mezi zvířecími přáteli evidentně příliš nepěstovala. "Mně to zní jako super jméno," střihla jsem střapatými oušky a vyslechla si stručný příběh jejich seznámení. "Mně si Žužlík taky našel sám," začala jsem, ale to už mi nemýval skočil do řeči: "Ohnivá Žaneta je totiž velká vlčí hrdinka! Já ji několik dní sledoval, a potom mě zachránila před jedovatými výpary a ještě před potopou, takže jsem se k ní připojil a teď jsou z nás dobrodruzi na honbě za dobrodružnými dobrodružstvími," brebentil a i když jsem se moc snažila, nedovedla jsem ke konci zachovat vážnou tvář. "Jasně, to jsme a přesně tak se to stalo," rozesmála jsem se. "Bylo to dramatické seznámení, jak vidíš."

Září 3/10 - Wylan

Situace nebyla vůbec pod kontrolou, aspoň zpočátku ne, ale to naštěstí pro mne nebyl žádný problém. Vrhla jsem se zkrátka do proudu dění a nechala se jím strhnout - jakmile jsem si byla jistá, že sova není žádný výr, který by mohl Žužlíka unést, začala to být docela sranda. Přiklusala jsem si to k vlkovi, na jehož hlavě se sova nakonec usadila a jakmile humbuk trošku ustal, mohli jsme se dát do řeči. Akorát to vypadalo, že vlk se ze mě snad sesype. Jéje, copak jsem vypadala tak nebezpečně? I když se takhle hrbil, bylo naprosto jasné, že je o pořádný kus větší, než já.
"To neřeš, mně to nevadí," máchla jsem tlapou. "Ale mně jo! Chtěla mě sežrat!" durdil se pořád Žužlík, nebo chtěl, ale už mu to moc nešlo. Moc naštvaně nezněl a přišlo mi, že je spíš zvědavý. Aby ne. Nemyslela jsem, že by se někdy dřív setkal s dalším z těchto zvláštních vlčích společníků. "Ale nechtěla. Však by ses jí nevešel do zobáku," broukla jsem k němu a otočila hlavu zpátky k vlkovi: "Ale seš první, koho potkávám, koho taky doprovází zvířátko! Tedy, vlastně druhý, ale s tou první vlčicí jsem její společnici nepotkala, jen jsem ji slyšela o ní mluvit a to není tak úplně ono," brebentila jsem a zasmála se s hrolivým zamácháním oháňky. "Jak jste se našli? Ó, počkej - nejdřív bych se měla asi představit," uvědomila jsem si. "Jsem Sinéad. A tohle je Žužlík," ukázala jsem na nemývala, který někdy během mojí řeči seskočil zase na zem a teď si zvědavým pohledem měřil sovičku na vlkově hlavě.

352
//Ageron

"Neskutečný, jste rychlíci," zasmála jsem se. Jak to všechno tak rychle stihli, to jsem nechápala - přitom jsem sama byla dost splašené stvoření, ale nejspíš v tom vězel ještě jiný trik. "Jo. Žužlík," zopakovala jsem po Krůlim jeho zopakování a pokrčila jsem rameny. V jeho pohledu jsem viděla, že by rád nějaké vysvětlení, ale popravdě Žužlík byl prostě Žužlík a tím to haslo. Ke svému jménu přišel docela jednoduše a prostě k němu sedlo. Lilac dodala, že i ona má svoji zvířecí kámošku. "No ne, vážně? Super, já ještě nikoho nepotkala, ke komu se taky přidalo nějaké zvířátko. Ale říkala jsem si, že určitě nemůžu být jediná!" máchala jsem spokojeně oháňkou a Žužlík (i když jsem ho neviděla) se mi na hřbetě zvědavě rozhlížel, jestli už straka jako náhodou neletí. "Umí taky mluvit?"
To už jsme se ale vrhli do průzkumu vchodu, který se skrýval pod prdelí Lilac, jak to velmi elegantně Krůli podal. "Ageronská? To zní dobře. Tak jako vznešeně, což mi samozřejmě jsme," zasmála jsem se, no jasně, byli jsme ta nejvznešenější banda kolem. Vlezli jsme dovnitř a ukázalo se, že tam moc místa není. "Nó, kdyby tu byla ještě Išky prdelka, už se sem asi nevejdem," usoudila jsem a pustila jsem se společně s Lilac do hrabání. Žužlík mi seskočil z hřbetu, hrabání tedy moc nedal, ale sežral každou žížalu, která se v hlíně náhodou objevila. "Já bych řekla, že super," zamáchala jsem ocasem, když se nám po úmorném hrabání pod tlapami vyrýsovalo cosi použitelného. "Asi to časem snese ještě úpravy, ale zatím to stačí!" Iška bude mít určitě nějaké nápady. Kde se vůbec flákala? Už se mi po ní začínalo stýskat, chtěla jsem, aby se tohohle taky účastnila.
Lilac najednou vylítla z úkrytu pro nějakou srnu, kterou ještě ulovili někdy v mezičase. "Chceš pomoct?" zahulákala jsem za ní, ale nejspíš už zmizela z dosahu. Zazubila jsem se na Krůliho. "Vy dva jste fakt měli v zadcích vrtulky, poslouchej, to jste ještě stihli lovit a všechno?" smála jsem se a strčila jsem do něj jemně čenichem. "Jsem ráda, že se to takhle povedlo. Zvládl jsi to skvěle."

Září 2/10 - Wylan

Běžela jsem za Žužlíkem, ale ten byl navzdory svému neaerodynamickému tvaru docela rychlý. Vidina toho, jak si pochutnává na rybě, ho asi hnala kupředu. Jenže to už se schylovalo k tragédii. "Žužlíku!" vytřeštila jsem oči, když jsem viděla, co se to k němu řítí. "POZOR, SOVA!" zařvala jsem z plných plic, tedy opravdu hodně nahlas. Měla jsem možná útlý hrudníček, ale v něm se ukrýval hlas řvoucího buvola. Pravda, sovička byla asi trochu moc malá na to, než aby ho odnesla, ale... nojo, trochu jsem zpanikařila, když jsem spatřila něco ve tvaru dravce, jasný? Žužlík ale nezaváhal. Sebral obratnou přední tlapkou ze země oblázek, mrštil ho po sově (minul asi jen tak o metr) a už zdrhal zase směrem ke mně. "Sestřel ji z nebes, Ohnivá Žaneto!" hulákal přitom. Sova taky vřeštěla, dorážela na nás oba a nejspíš nás chtěla vyhnat. Všechno byl... chaos. Totální a naprostý chaos. Ještě, že zmatek byl mé druhé jméno. Což se nedalo nejspíš říct o vlkovi, který stál opodál a jen poulil oči. "Ahoj!" zavolala jsem na něj se širokým úsměvem, zatímco sova dál pištěla a Žužlík se mi škrábal na hřbet, přičemž nepřestával vrhat podezíravé pohledy k opeřenci. "Ta sova patří k tobě?" tázala jsem se a už jsem byla na cestě k němu, vypasený nemýval se mi natřásal na zádech.

Zcela jsem zářila nadšením, že jsem Krůliho našla. Skoro bych i přehlédla jeho společnici, což byl celkem výkon, vzhledem k tomu, že nás dva skřítky o pěkný kus převyšovala. "Cooo, k hotovému? Ty už jsi to všechno stihl? Nebo spíš vy?" vykulila jsem oči, přišlo mi to nějak moc rychlé - to měl Krůli v zadku až takovou vrtuli, nebo jsme se my dvě flákaly tak hrozně dlouho? No toto! Iška se vlastně pořád jetě někde flákala, ale tušila jsem, že nebude daleko.
To už mi Crowley svoji společnici představoval jako Lilac. "Těší mě!" zamávala jsem nadšeně oháňkou k vlčici s růžovými očky. "A já jsem Žužlík!" ozval se Žužlík, který se patrně cítil opomíjený, zatímco se držel na mém hřbetě jako nějaké opičátko. "Jo, a tohle je Žužlík," potvrdila jsem a zubila se střídavě na Krůliho i na Lilac, která právě pronášela, že o nás Crowley prý v jednom kuse mluví. "Aww, vážně?" drkla jsem do něj se smíchem bokem. Hřálo mě to u srdíčka, fakt že jo! "To je super, že jste se našli, potom nám musíte všecko říct - ale asi až tu bude i Iskierka, ať to nemusíte říkat dvakrát," zasmála jsem se.
Teď nás čekala ale velice důležitá věc. Objevování úkrytu. Stěží jsem potlačovala chichot, když padla zmínka o prdeli - předpokládala jsem, že prdel bude vtipné slovo už napořád. Aspoň pokud odmítáte dospět. "Fakt? Přímo tady mezi těma šutrama?" načuhovala jsem do toho nenápadného vchodu. "Žužlíku, nechceš tady počkat a navigovat Išku, až přijde?" "To určitě! Co když tam budou nějaké žížaly nebo pavouci, co budou potřeba odklidit?" mlaskl a já zakoulela očima. Z těch jeho choutek by se jednomu udělalo blbě. "Pro mě za mě," vzdala jsem to a vklouzla dovnitř za Lilac i s nemývalem.

//Stříbrná nora

Září 1/10 - Wylan

Šli jsme s Žužlíkem náhodným směrem bez jakéhokoliv cíle. Ve vzduchu už začínal být cítit podzim, ovšem počasí stále bylo příjemné. Žužlík ve vysoké trávě naháněl jednoho z posledních motýlů, celého odrbaného - nepochybně proto, aby ho mohl sežrat. Zasmála jsem se tomu. "Jak vůbec chutná motejl?" houkla jsem na nemývala. "He?" otočil se Žužlík a babočka odtřepotala kamsi do háje. "Jak chutná motejl se ptám, už jsi ho někdy jedl?" "Taky by mě to zajímalo, ale ještě jsem nikdy žádného nechytil," postěžoval si nemýval a doklusal ke mně. "Určitě to nebude nic moc. Však to jsou samý křídla, a to musí bejt jako žvejkat suchý listí." "Suchý listí mi nechutná," potvrdil Žužlík a nakrčil znechuceně čumák. "To jsem už taky zkoušel. Ale hele! Jezero! Tam si nalovíme něco dobrýho, nechceš?" Já hlad neměla, ale ten Žužlíkův byl podle všeho nikdy nekončící a neutišitelný. A copak jsem mu mohla upírat tu radost? Krom toho bude brzo podzim, potom zima a cachtání ve vodě nám zase až do jara skončí. Měli bychom si to užít, dokud to jde. "Tak jo, jdem!" zavelela jsem a rozklusala se k vodě, ovšem nemýval mne předběhl. Když chtěl, to jeho zavalité tělíčko s krátkýma nožičkama dokázalo vyvinout docela obdivuhodnou rychlost. "Počkej! Vymácháš se!" Ale bylo to jako hučet do dubu. Žužlík metl přes louku, co mu nožičky stačily a neslyšel nejspíš nic kromě šumění větru kolem uší. Se smíchem jsem se rozběhla za ním.

//Jižní Galtavar přes Armanské hory

Krajina už se stávala poněkud kopcovitější a s Iškou jsme vyhlíželi Krůliho snad za každým rohem, pod každým šutrem a v každém křoví. Zatím po něm však nebylo ani stopy. "Už musíme být blízko," opakovala jsem nejmín po desáté, asi bylo trochu s podivem, že mi má nejmilovanější Iška nechtěla zavřít tlamu, ale na to, že bych mohla být otravná, jsem vůbec nemyslela. "Bude tam něco k jídlu?" zajímal se Žužlík o to, co pro něj bylo nejdůležitější. Slyšela jsem za sebou Popílka, jak si odfrkl a cosi nevrlého zamrmlal - pravděpodobně se pořád nepřenesl přes tu rybu, co mu Žužla sežral. "Určitě jo. Nebo něco najdem. Ale nejdřív musíme najít Krůliho. Už musíme být blízko!" zopakovala jsem pro jistotu ještě jednou, stávalo se to jakýmsi mým zaklínadlem a zároveň mantrou.
A možná to i fungovalo, protože když jsme zatočili pod stromy lesa, o čenich se mi okamžitě otřel známý pach. Vytřeštila jsem oči a oháňka se mi divoce rozkmitala. "Krůli! Krůli! Iško! Cítíš to? Musí-tady-bejt a už to tady značkuje a všechno!" Poskočila jsem, což opět přimělo Žužlíka, aby mi zaryl drápy do zad, ale tomu jsem nevěnovala příliš pozornost. Zavyla jsem svým nepříliš elegantním způsobem a nemohla jsem už udržet tlapky v klidu. "Jdem ho najít! My půjdem tudyma a vy třeba tudyma a až ho najdem, tak... tak na sebe zahulákáme," vybreptla jsem absolutně bez hlubšího zamyšlení a vypálila jsem do hlubin lesa. "Krůli! Krůli! Jsme tuuu!" halekala jsem a navzdory vedru mé krátké tlapky nabraly divokého tempa, když jsem spatřila mezi stromy známý černý kožíšek. Smykem jsem začala brzdit, ale až příliš pozdě, takže jsem svým bokem ne zrovna jemně drcla do toho jeho. Žužlík zoufale zaúpěl, ale nějakým zázrakem se mu povedlo nesletět mi ze hřbetu. "Krůli, ahoj, promiň promiň promiň že nám to tak trvalo, ale už jsme tady! Iška je tu taky, někde v lese, určitě tady bude za chvilku," rozhlédla jsem se, ale zatím jsem ji neviděla. "A- jé! Ahoj," zazubila jsem se ještě i na vlčici, kterou se mi podařilo ve své fixovanosti na adoptivního synka dokonale přehlédnout. Zářila jsem jako měsíček na hnoji a oháňka mi kmitala ze strany na stranu tak rychle, až hrozilo, že mi upadne.

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever > manipulace Iškou povolena

A tak se naše výprava sunula postupně k severu jako putovní cirkus. Né, že by nám to šlo nějak rychle, protože panující vedra by vycucla život snad i z velblouda nebo já nevím ještě z čeho. "Blé, proč musí být takovej hic?" stěžovala jsem si, zatímco napůl upečeného Žužlíka jsem táhla na zádech jako chcíplinu. "Usadit se někde na severu je určitě dobrej tah. Mně teda teplo zase až tak nevadí, ale tohle? Tohle je teda fakt extrém," zasmála jsem se. Byla jsem sice ohnivý živel - to Iskierka konec konců také - ale tyhle přehnané teploty, to už bylo vážně o zdraví. Už abychom byly hezky na severu, nejlépe ve stínu nějakého pěkného lesíka... Snad se Krůli mezitím neupekl. Nebo se z něj nestala úplná kostra, zatímco na nás čekal. Už jsme se asi zdržely až moc dlouho, povzdechla jsem si lehce, ale nechala jsem si tyhle svoje starosti pro sebe. Zdržení bylo dlouhé, ale mělo svůj důvod a teď... Srdce mi opět nadšeně poskočilo, až jsem si navzdory vedru musela poskočit také (a málem přitom shodit ze zad Žužlíka). Teď byly věci mnohem jasnější. Krůli to určitě pochopí, až mu to povíme. A bude mít radost! Budem jedna velká rodina! Jako bychom snad nebyli i předtím - ale teď už to je oficiální.

//Ageron přes Armanské hory

//Tulipánová louka přes Esíčka

Mlácení Žužlíka už naštěstí nepokračovalo a on nad Išky omluvou jenom máchl pracičkou, jako že se nic neděje. Když se potom otočila ke mně se starostí v hlase, zahřálo mě u srdce a musela jsem se zase doširoka zubit. "Jasná věc. V tom nejlepším," a skutečně to tak bylo, obzvlášť, když se mi Iška zabořila tváří opět do srsti. Nic nemohlo být víc v pořádku, než tohle. Dokonce ani znechucené výkřiky Popílka to nedovedly pokazit. Co se týkalo Žužlíka, ten sice nic neříkal, ale všimla jsem si, že nás sleduje s očima zářícíma jako dvě hyperaktivní světlušky a tlapičky si nadšeně drží přitisknuté z obou stran čenichu. Snad jako by se snažil nevypísknout nadšením. Pravděpodobně měl na romantiku jiný pohled, než jezevec.
Který se svými protesty ještě neskončil. "Ale jen malou!" bránil se zase Žužlík a jakmile Iška navrhla, že tu jeden hladový krk necháme, začal se mi sápat po noze na hřbet, což dvakrát příjemné nebylo. "Ale né mě, že ne? Mě né!" "Jasně, že tebe ne," zakroutila jsem hlavou, pošťouchla ho jemně čenichem a vysadila si ho na záda, než mi nohu rozškrábe na proužky. Jezevec podobnou pomoc odmítl a já se jen zasmála jejímu vědoucnému pohledu, který mi věnovala. A že se nespletla! Brzo se i z Iskierky stal vznešený oř. A tak jsme šli, přes hory a přes doly - ale hlavně přes ty hory.
"O tom vůbec nepochybuju! Však je to přece Krůli. Kdyby to nedokázal on, tak už nikdo - ale on to dokáže," střihla jsem ušima. Věřila jsem mu a nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidíme. Pak bude celá naše familie tak správně pospolu, jak by měla být. "Fakt už se na něj těším. A jsem zvědavá, co našel a co je novýho a tak!" zubila jsem se a napínala zraky, jako bych čekala, že ho uvidím za každým dalším kamenem. Což se nezdálo pravděpodobné, ale jeden nikdy neví, žejo?
Stezka nás vedla přes hory a nabídla nám i výhled na stromy Asgaaru, který už naším domovem nebyl. Setkala jsem se pohledem s Išky rudými zraky a její zavrcení hlavou mi povědělo všechno, co jsem potřebovala vědět. Nebudeme se tam zastavovat. No, to se mnou bylo v pohodě. Už jsem nechtěla oddalovat setkání s Krůlim ani o chvíli déle, než bude nutné. "Proč ne?" odsouhlasila jsem a zamáchala oháňkou. "Když to projdem kloudně, určitě ho nemůžeme minout."

//Jižní Galtavar přes Mahtaë

Išce netrvalo moc dlouho se probudit. Vlastně vylítla jako čertík z krabičky, sotva Žužlík řekl "auvajs". Vzbudila se s takovým vrčením a ježením, až jsem se sama lekla, přitom chudák nemýval schytal další štulec, který následovalo další, tentokrát už poněkud dotčené: "Auvajs!" "Nic se neděje," vyhrkla jsem rychle a otřela se čumákem o ten její, který se nade mnou starostlivě skláněl. "Vůbec nic. Jen jsem dala Žužlíkovi hlavou do zubů," hledala jsem pohledem trošku otloukaného nemývala, který ale vypadal, že si z toho moc nedělá. Ostatně, nevaroval ho snad Kessel, že to mezi vlky nebude mít jednoduché? Prostě dál mlel pantem o tulipánech a o hladu a o vznešeném poslání. A jezevec nebyl daleko pozadu. Musela jsem se smát, byla z nás teď pěkně vypečená banda, no ne?
"A co je jedna ryba? Kterou navíc skoro celou sežral on?" stěžoval si dál Žužlík. "On je bezedná jáma," objasnila jsem Išce a taky se začala sbírat na nohy. Oplatila jsem jí její otření o bok, tváří jsem přejela po jejím krku a co na to povídá Popílek, to mi bylo docela fuk. Bylo jedno, co si myslí kdokoliv. Zbytek světa mi klidně mohl políbit šos. "Tak se jde na věc!" zvolala jsem se smíchem a vyběhla za svou partnerkou. "Krůli už nás bude určitě vyhlížet," usoudila jsem a šiorký úsměv mi vůbec nemizel z tváře. Proč by měl? Byla jsem naprosto spokojená. "Snad při tom vyhlížení připraví nějakou pečínku," ozývalo se kdesi z trávy u mých tlap tlumeně, ale na to vlastně ani nebylo co říct. "Myslíš, že už našel nějaké pěkné místečko?"

//Zrcadlové hory přes Esíčka

Tohle je napořád, vyprovázela mě sladká slova do říše snů, kam jsem tedy odplula se širokým úsměvem na tváři. Musela jsem být ta nejšťastnější vlčice na světě. S Iskierky vůní v čenichu, v bezpečí a teple jejího objetí, jsem usínala tak spokojeně, jako už dávno ne. A spala jsem jako nemluvně. Jen občas jsem zabloudila z hlubokého spánku do dřímoty, ve které jsem si opět matně uvědomila blízkost své milované a úsměv na mé tváři se na chvíli rozšířil, než jsem se znovu ponořila do hlubokých vod spánku. Tohle je napořád. Napořád. Doufala jsem, že to bude hodně dlouhé "napořád".

Kdoví, jak dlouho bych vydržela spát? Možná taky napořád, ale to by mě nesmělo něco začít tahat za střapaté ucho. "Hmh," zamručela jsem s nespokojeně nakrčeným čelem, ale pokračovalo to. Děsně to šimralo. "Iško, nech toho," zamumlala jsem pořád ještě v polospánku, ale krucinál, pořád to nekončilo! "Kuš!" škubla jsem hlavou a můj čumák se rázem srazil s něčím tvrdým. "Auvajs," řeklo to a mě došlo, že to tvrdé musela být Žužlíkova hlava. Žužlík! Však já na něj na chvíli úplně zapomněla. Otevřela jsem oči a tam byl, seděl přede mnou a ublíženě si tlapkami mnul čelist. "Promiň," zašeptala jsem - jako by snad existovala možnost, že tohle všechno Išku neprobudilo. "To jsem nechtěla. Ale co blbneš?" "No... neměli jsme náhodou... vznešené poslání a tak? Už jsem očuchal snad každý tulipán na téhle louce," o čemž vypovídal jeho zlatě posypaný čumáček, "a taky mám hrozný hlad."
Jinými slovy Žužlík chtěl, abychom už zvedly zadky. Asi návrat do reality někdy musel přijít? Ale tohle byla nová realita, nová a lepší. Realita, ve které si s Iškou budeme stát po boku nejen jako kámošky, ale jako partnerky. Napořád, zachvělo se mi znovu srdíčko a roztáhla jsem tlamu do úsměvu. "Na tom něco bude. Iško?" otočila jsem se k ní ve snaze zjistit, jestli je už taky vzhůru a vnímá. "Jsi pro, že bychom měly zvednout zadky?"

Išky hluboký smích zněl ještě mnohem líp, když jsem jí byla takhle blízko. Naštěstí potvrdila svoje zdraví a dodala k tomu další rýpaneček, takže to bylo potvrzené dvojnásob. "Nerada to říkám, ale asi bysme tě museli spálit někde v kopřivách," zasmála jsem se. "Ale ty bys nám to odpustila, já to vím," dodala jsem a trochu se zavrtěla, abych se přeskládala do trochu pohodlnější polohy. Ne, že bych se mohla cítit ještě o moc pohodlněji, než teď. V pevném Išky objetí jsem se cítila jako v přístavu největšího možného bezpečí a spokojenosti. Trvalo to tak dlouho, ale teď jsem byla právě tam, kde jsem měla být. Tím jsem si byla více než jistá. Kolikrát jsem si říkala, že asi žádnou lásku nikdy nenajdu, ba snad že ji ani nepotřebuju? No... možná nepotřebovala. Dokud jsem nenarazila na Išku - a teď mi přišlo, že její lásku určitě potřebuju. Tiše jsem se zasmála do jejího kožichu, ničemu konkrétnímu, prostě jen samou spokojeností. "Nejradši bych takhle zůstala napořád," zahuhňala jsem, opět tlumeně Iskierčiným kožichem, a po chvíli jsem cítila, že snad trochu usínám. Snažila jsem se tomu ubránit, nechtěla jsem tuhle chvíli zaspat, propána, ale v jejím náručí bylo tak měkce, příjemně, tak hezky voněla a hřála... Navzdory veškeré snaze jsem cítila, že my myšlenky odplouvají do dřímoty.

Nepamatovala jsem si, jestli jsem se někdy cítila šťastnější. Určitě jsem nikdy nezažila nic podobného. S nikým. Ale to přece dalo rozum, Iskierka přece nebyla jen tak někdo. Tady, mezi kvítím a v sevření jejích tlap, jsem byla tak spokojená, jak jen to vůbec šlo. Proč vlastně trvalo tak dlouho říct těch pár kouzelných slov? Proč bylo tak těžké se odhodlat, když potom bylo všechno náhle úplně v pořádku a všechny dílky zapadly na své místo? Najednou už jsem skoro zapomněla, jak jsem se ještě před chvílí bála, že mě Iška odmítne nebo že se všechno sesype jako sněhové doupě při jarní oblevě. Už nebylo čeho se bát. Vše bylo v nejlepším pořádku.
Najednou mě šedivá tlama zatahala za moje střapaté ušisko. Zasmála jsem se. "Kdybys s tím přestala, asi bych se bála, že jsi na umření," řekla jsem s širokým úsměvem a zamávala ocasem. "Je to jako zákon přírody nebo něco. Ostatně, já s tím taky přestávat nehodlám," dloubla jsem ji důkladně čenichem a dál se spokojeně usmívala, když si Iška zavrtala čenich do srsti na mé tváři. Opřela jsem se o ni a říkala si, že bych tu mohla zůstat napořád. Jen kdyby se nezdálo, že se žene nějaký déšť... a taky kdyby na nás někde kdesi na severu nečekal Krůli a kdybych nečekala, že se každou chvíli z tulipánů vynoří Žužlík s Popílkem. Asi proto jsem kradla ještě jednu a ještě další vteřinku, aby tenhle moment vydržel tak dlouho, jak jen může. Iška. Moje Iška. Moje... partnerka. Přivřela jsem oči. Znělo to vážně hezky. Správně.

Cítila jsem, jak Iskierce divoce tluče srdce. Snad stejně rychle a silně, jako to moje. Jako by spolu závodila, které dokáže mlátit víc - snažila jsem se trošku uklidnit, určitě to nemohlo být zdravé, ale marná snaha, srdce si dělalo, co chce. Přitisknutá v šedivém kožíšku v sevření mohutných tlap bych vydržela ležet snad celé hodiny. Nebylo však ještě ve všem úplně jasno, ačkoliv se to jevilo mnohem, mnohem jasněji, než kdy dříve. Jakmile jsem ze sebe vypravila těch pár slov, Iška se mírně zaklonila a pohlédla mi do tváře. Mlčky. Hleděla jsem na ni zpět, teď se opět drobné úponky obav začínaly plazit ven. Chtěla jsem slyšet, co poví a zároveň jsem se toho bála. Co když to nebude to, co bych si tolik přála slyšet? Nevěděla jsem, co bych si počala, kdyby se všechno sesypalo právě teď. Přišlo mi, že na sebe mlčky koukáme snad celé věky. Neporušila jsem ticho, cítila jsem, že šedivá vlčice k něčemu sbírá odhodlání, prosila jsem ji jen v duchu - aby byla opatrná s mou dušičkou, která se najednou zdála hrozně zranitelná. Nejspíš nebyl nikdo jiný na světě, kdo by měl v tlapkách moc mi ublížit takovým způsobem... A právě proto měla tu moc Jiskra. Protože jsem věřila, že to neudělá. Že mě chytí místo toho, aby mě upustila, a že ví, že já bych kdykoliv udělala to samé pro ni.
Ta slova se ozvala jako závan jarního vánku v tichém večeru, ale já je přesto slyšela úplně jasně, než mě na tváři zastudil černý Iskierky čenich. Na moment jsem zavřela oči, abych to mohla vychutnat. Všechno se ve mě tetelilo a chtělo skákat a jásat a výskat, moje duše to i dělala, i když já jsem pořád ležela v tulipánech. "Miluju tě," vydechla jsem potom tiše, ochutnávala jsem ta slova na svém jazyku a zjistila, že chutnají sladce, takže jsem je musela zopakovat ještě jednou, s mnohem větší jistotou. "Miluju tě, Iskierko." A přitiskla jsem svůj čenich zase k její tváři. A všechno bylo dobré. Nejlepší, jaké to kdy bylo.

Iška něco mluvila, ale v tu chvíli jsem její slova vnímala maximálně na pozadí. Nedovedla jsem přemýšlet nad jejími otázkami. Užívala jsem si vítězství? Vůbec jsem na žádné vítězství nemyslela. Ani na slávu. Myslela jsem na Išky rudé oči, na její tmavý kožíšek, který kontrastoval s barevnými tulipány, stejně jako se s nimi mísila její vůně. A pak jsem nějak přemýšlet přestala, prostě jsem udělala, co jsem už nedokázala dál zadržet.
Jen co jsem se jí dotkla, Iška ztuhla a já okamžitě taky. Na velmi krátkou, ale taky velmi ošklivou chvíli jsem si byla jistá, že mě od sebe odstrčí a bude po všem. Že jsem třeba všechno pokazila, že nic takového vůbec nechtěla. Necítila se stejně, určitě ne. Copak jsem byla úplně blbá? Musím si vymyslet nějakou pitomou lež, že jsem uklouzla, hopla, ups, už to nikdy neudělám-
Její velké tlapy se mě zmocnily a přitáhly mne k ní. Blíž. Bylo to jako kouzlo, které najednou všechny pochybnosti rozptýlilo. Nebo alespoň většinu. Muselo to znamenat, že mi taky chce být blízko, že ano? Nechala jsem se svalit na zem zcela bez odporu. Žádné odstrčení, ale pevné objetí. Cítila jsem v tu chvíli, že je to správně. Takhle to mělo být. Sem jsem patřila. Do Jiskry náručí.
Tiše jsem se zasmála někde hluboko v hrdle a přitiskla jsem se k ní tak blízko, jak to jenom šlo. Srdce mi dál divoce bušilo a motýli v břiše vířili jako snad nikdy předtím, ale už jsem neměla pocit, že se dusím. "Iško," řekla jsem a vyšlo to utlumeně její srstí. Na chvíli se stala ta vzácná věc, kdy mi došla slova. Jestli jsem předtím vůbec nepřemýšlela, teď jsem se cítila snad až moc opatrná, jako by se tenhle okamžik mohl roztříštit jako křehký rampouch, když řeknu něco špatně. "Je mi s tebou krásně," zamumlala jsem nakonec. A doufala, doufala, doufala, že náš krásný okamžik vydrží.