Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 6/10

Vedla jsem nás lesem na jistotu ke kopečku, který jsem dobře znala. Na klouzačku byl ten sníh podobně na prd, jako na vlkuláka, ale doufala jsem, že se mi to povede trošku vylepšit. Začala jsem sníh ohněm lehce rozpouštět. Protože ale mrzlo, začala mrznout i roztopená voda ze sněhu a za chvíli se vytvořila pěkná ledová krustička. Pokračovala jsem kousek po kousku až dolů z kopečka. Dráha nebyla ještě úplně hladká, ale věřila jsem, že až se po ní párkrát sklouzneme, bude hezky uklouzaná raz dva. Vyběhla jsem zpátky do kopečka se Žužlíkem na zádech a tam jsem ho nechala hopnout dolů do sněhu. "Tak pozor pozor, zkušební jízda!" zvolala jsem a vrhla se na klouzačku. Sjížděla jsem ji po boku, hlavou napřed. Žužlík naskočil hned za mnou, po zadku si to svíštěl z kopečka jako žíznivá čára.

Prosinec 5/10

A tak jsem začala uplácávat hroudu, ze které se měl stát vlkulák, jenže tenhle sníh stál fakt za pendrek. Rozpadával se pod tlapkami a vůbec nechtěl držet tvar. Byl to zatracený prašan, ze kterého se stavět moc nedalo. "To je na nic," zahučel Žužlík a kopl sklesle do sněhu. Ne, že by mu to bylo platné. Sníh byl pořád sníh, pořád stejné mizerné kvality. "Dnešek je fákt na nic," povzdechl si nemýval a kecl si do sněhu jako hromádka neštěstí. Přiskákala jsem k němu a tlapou ho pohladila po zádech. "Ale notak, velký Filián Žužlík Podšívka snad nebude podléhat zoufalství? Určitě si nějakou zábavu najdem. Můžeme si zkusit udělat třeba klouzačku, co? Vím, kde je tady v lese bezva kopeček, pojď," pobídla jsem ho a vyběhla. Žužlík taky ožil a rozklusal se za mnou sněhem.

Prosinec 4/10

Procházeli jsme pomalu lesem a já se rozhlížela kolem, co bychom mohli dělat. Žužlík hopsal sněhem kolem a ožíral z keře šípky scvrklé mrazem. Mně tedy nepřišly moc lákavé, ale nemýval nebyl příliš vybíravý tvor. "Tak se budem koulovat," hodila jsem do placu klasiku. "Ale koulujem se pořád," zakňoural nemýval, jako bych ho bušila koulema od rána do večera. "Popílek mě posledně napálil ledovkou do žeber, ještě tam mám modřinu, hele, tady, tadyhle," kroutil se jako paragraf a pracičkou si hrabal v srsti. "Já tam nevidím, máš tam chlupy, ale věřím ti to," pošťouchla jsem ho čenichem a přemýšlela dál. "Proč nepostavíme ještě jednoho vlkuláka?" Vida, to byl nápad! A tak jsem se do toho hned pustila.

Prosinec 3/10

"Tak půjdem něco ulovit!" "Né," zaprotestovala jsem tentokrát zase já. To zvíře by pořád jenom jedlo, to je hrozný. Nechápala jsem, kam to pořád dává a jakto, že z něj ještě není maxi-koule. Byl to takový váleček buclatý, ale asi to docela úspěšně kompenzoval tím, jak pořád lítal z místa na místo. Alespoň po zbytek roku, teď na něj přišla nějaká lenivá. "Hele, neukládají se mývalové třeba k zimnímu spánku? Proto jsi možná tak lenošný," napadlo mě. "Ne, vůbec ne. To někdo dělá?" "Ale jo. Třeba medvědi, ježci a tak, v zimě je vůbec neuvidíš. Až do jara spí." Žužlík potřásl hlavou. "To je teda něco, to by se mi taky líbilo. Ale tak dlouho spát bych asi nevydržel," mínil. "To já taky ne. Víš, jak musí mít zlomený záda, když se na jaře hrabou z nory? To musí být hrůza," zakřenila jsem se.

Prosinec 2/10

"Co budem dělat?" Ležela jsem ve sněhu pod stromem s nohama trčícíma k nebi, ale už mě to popravdě moc nebavilo. Toužila jsem po nějaké akci. Ale Iška byla kdoví kde, Krůli s Lilac zrovna tak... Ještě tu ovšem byl Žužlík. Ten se válel ve sněhu vedle mě a momentálně vypadal docela lenivě, ovšem zvedl hlavu a zastřihal ušima. "Nemůžem se dál válet? Mně se v zimě vůbec nic nechce," zívl a protáhl si pracičky. "To kecáš, to sáňkování tě přece bavilo!" "No dobře, dobře. Tak to můžem udělat znova, co? Sáňkování?"
Vyskočila jsem na nohy a otřepala ze sebe sníh. "Sáňky už nemáme," posteskla jsem si. "Můžem si zahrát na schovku." "Ale ve sněhu hned uvidíš moje stopy," kápl na to hnedle nemýval. "Nojo," podrbala jsem se zadní tlapou za uchem. "Tak co?"

//Jezero Na'hi

Iška nás vytáhla až na vrchol svahu a než jsem se stačila nadát, pošťouchla nás dolů z kopce. "Á! Hahahá!" stačila jsem se jen zachechtat a už jsme letěli dolů. Sáně se rozjížděly, rozjížděly, zrychlovaly a zdálo se, že dosáhnou rychlosti téměř sebevražedné, než dorazíme dolů. Vítr mi svištěl kolem uší, tanec bílých vloček byl za chvíli všechno, co jsem viděla. "Drž se, Žužlíku!" zahulákala jsem na nemývala, který to povzbuzení ani nepotřeboval. Svíral mě za ocas pevně jako klíště. Mohla jsem jen předpokládat, že jezevec se zase drží Žužlíka. Sáňky letěly z kopce vymletým korytem, které je naštěstí drželo ve správném směru, takže asi nehrozilo, že sjedeme někam ze srázu. Mrknout za sebe jsem stihla jen krátce. Iška se držela za námi, i když skrze chumelenici byla jen šedou skvrnou na sněhu. Dál jsem se smála. Tohle! Tohle bylo ono! To bylo to pravý vzrůšo!
Sáně přejely přes hrbol a chvíli dokonce nadskočily do vzduchu. Naklepala jsem si pěkně zadek, když jsme dopadli dolů, což akorát způsobilo další záchvat smíchu. Poněkud nervózního, ovšem. Co bylo to křupnutí, které se ozvalo? Stačilo pár dalších metrů, aby to bylo jasné. Naše sáně se začaly lámat! A katastrofa už byla nevyhnutelná. Jakmile křuply, už to šlo rychle. Nejdřív se odlomil zadek, Žužlík s Popílkem na mě najednou šplhali jako opičátka, jak nechtěli vypadnout. "Ne, počkejte!" zahukákala jsem, ale stejně už bylo pozdě. Nabrali jsme další hrbol a zbytek sáněk se prostě rozpadl, zatímco vaši chrabří dobrodruzi zahučeli do čerstvého sněhu, vyhození ze sedla.

Mrkla jsem na Išku, bylo mi jasné, že v tom jejím lovu ryb byla nějaká čertovina. Koukalo jí to z očí. "Hmmm, takže nějaká tvá osobní finta, říkáš?" zaculila jsem se. Ať to bylo jakkoliv, ryba byla dobrá a vážně bodla, hlavně tady, kde ostatní jídlo zrovna moc k dostání nebylo. Navíc, na sáňkování bylo potřeba sílu!
Sáňky se povedly opravdu skvělé, pokud to můžu tak neskromně sama říct. Nebyly zrovna, no, překrásné, ale už jsem viděla, že jezdit budou vážně skvěle. Vyskočila jsem si na ně, Žužlíka v patách a Popílek následoval krátce poté. Chtěla jsem po Išce jen jedno pošťouchnutí, abychom si je nejdřív vyzkoušeli z mírnějšího svahu, ale ona měla jiný nápad. "Jo? Fakticky? Nebude tě to tahat-" Ale na kecání nebyl čas, byla rozběhnutá a nachystaná a tak jsem zkrátka dělala, co se po mě chtělo. Čapla jsem svou milou zuby pevně za ocas, ale ne tak pevně, abych jí ho prokousla, trochu jsem se tlapou odpíchla, abych jí pomohla nás rozpohybovat a už jsme se vezli, jako na skutečných saních! Chvílemi jsem jí pomáhala tlapami, aby se snad ještě nestrhala. Byla bych jí předala nějaké to povzbudivé slůvko, ale s oháňkou v tlamě jsem byla dokonale umlčená.

//Ragar

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným

Dobře... možná jsem si docela naběhla. Tiše jsem se zasmála. "Tak jsem to přeci vůbec nemyslela," zamrkala jsem nevinně a vtírala se čenichem Išce pod bradu. "Jen říkám, že jsme to nikdy nikomu netvrdily." Ovšem Popílek to rozsekl naprosto bez váhání. Trochu jsem sebou škubla a potom se kousla do tváře, abych se nerozesmála.
Bylo fajn se povalovat v iglú, tulit se k sobě, užívat si vzájemné blízkosti. Jenže ty hloupé sáně mi prostě nedaly pokoj. Musela jsem na ně pořád myslet a nejspíš nedojdu klidu, dokud je nevytvořím. Iška souhlasila, Žužlík se do toho také nadchnul, ale předtím bylo ještě potřeba vyřešit jeden problém. Pousmála jsem se. "Jasná věc, přece po tobě nechci, abys padla hladem." Iška byla u vody, než jsem se nadála. Začala jsem se protahovat a štrachat ven, abych se mohla mrknout po vhodném materiálu na sáně, ale pořádně jsem se ani nerozkoukala a už byla zpátky, ryby v tlamě. "Teda, to byla rychlost," zvolala jsem nadšeně a zamávala ocasem. "Netušila jsem, že jsi takový rybolovec," olízla jsem Iskierce tvář, než jsem se pustila do svojí ryby. Žužlík s Popílkem se dělili o svoji, což se neobešlo bez trochy strkání a popichování, ale nakonec se nějak srovnali. Snědla jsem svou rybku možná trochu ve spěchu, ale myslí mi pořád dokola pulsovalo jediné - sáňkování, sáňkování, sáňkování!
Jakmile už z kapra nezbyla ani šupina, vylítla jsem k vodě zase já. Jezero ještě úplně nezamrzlo, ale led už se začínal utvářet a kolem okrajů byl místy už dost silný. Poskakováním a potahováním se mi povedlo jednu pořádnou kru vytáhnout na břeh. "Super! A teď..." Pomocí magie jsem přiblížila ohnivou kouli opatrně po kouskách k ledu. Nechala jsem okraje trošku ohladit a rozpustit, stejně jako horní část kry. Ta se totiž měla stát spodní částí sáněk, teď pěkně hladkou a snad i klouzavou. Obrátila jsem ledové vozítko - málem jsem přitom rozplácla Žužlíka, který se musel motat kolem - a pohlédla na něj. "No. Můžem to vyzkoušet," vyskočila jsem opatrně na kru a zkusila se odpíchnout, ale byla tu moc velká rovina. "Zkusíš mě trochu postrčit?" otočila jsem se prosebně na Išku.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Zachumlaným v iglú, které jsme vytvořily společnými silami, nám bylo dobře. Vždyť co by nám tu chybělo? To, co jsem na světě nejvíc milovala, jsem měla tady. Snad jen Krůli scházel, ale musela jsem se smířit s tím, že už holt není malé vlčátko, které máme pořád za patami. A stejně bylo fajn mít Išku občas jen sama pro sebe. Když tedy nepočítám naši dvojku vykutálených zvířecích společníků.
"To jo, když jsme spolu, tak dobrodrůžo nikdy nekončí," zasmála jsem se spokojeně a tetelila se blahem, jak se ke mně má partnerka tiskla. "Teď je všechno tak, jak to mělo od začátku být. Sice nám chvíli trvalo na to přijít, ale hej, přece jsme nikomu netvrdily, že jsme z těch nejbystřejších, ne?" chichotala jsem se dál jako praštěná a přitom se lísala k Iskierce.
Celkem jsem se jí divila, že tak ochotně naslouchala mému békání - můj zpěv asi nebyl tak strašný, jako mé vytí, ale jistě se to blížilo remíze. Jestli tohle někomu nestačilo jako důkaz pravé lásky, pak už by nestačilo nic. Zamáchala jsem ocasem, když se můj návrh saní setkal s kladným ohlasem. "To zní jako plán!" "Bezva, budem sáňkovat," ozval se s nadšením i Žužlík, zatímco zmiňovaný jezevec na to měl vlastní názor, který vyjádřil sice beze slov, ale i tak velice jasně.
Přitiskla jsem se k Išce, jak to jen šlo a nechala se hladit těmi krásnými slovy, která ke mně směřovala. "Já tě taky moc miluju. A jsem si jistá, že to není ročním obdobím," střihla jsem ušisky. "Mám to stejně na jaře, v létě i na podzim. I teď. A už nafurt. Nikde mi není líp, než po tvým boku." Vlepila jsem jí jednu čumáčkovanou hezky mezi uši, protože jinam to ani nešlo, obličej měla zabořený v mé srsti. Odmlčela jsem se a chvíli jen koukala ven na nedotčenou krásu zimy, na bílé závěje, zamrzající modré jezero, tančící sněhové vločky a obrazce, které maloval mráz. Byla to nádhera, tím větší, že jsme byly takhle hezky v kutlochu a přitulené k sobě.
Začínala jsem možná i trošku podřimovat a byla bych snad usnula, kdyby se mi pořád nevracela ta myšlenka na sáně. "Iško?" zahuhňala jsem lehce rozespale a zamrkala, abych zahnala únavu z očí. "Myslíš, že bysme zvládly udělat sáně z ledový kry?" Trošku skok z romantického tématu někam docela jinam.

4. Zazpívej někomu koledu.

Naštěstí Iskierky tlapa nevypadala vůbec rozbitě. Ulevilo se mi, ale Popílek doopravdy vypadal, že je v docela nelibé situaci. Musel být zmrzlý jako rampouch, ani jsem si nedovedla představit, jak strašná kosa mu musí být. "To je dobře," broukla jsem alespoň směrem k Išce, protože jsem byla ráda, že si nijak neublížila. Mohly jsme se tak obě soustředit na Popílka.
Pustila jsem se do stavby iglú, zatímco se Žužlík okamžitě připlácl ke svému promrzlému kumpánovi ve snaze ho co nejvíc zahřát. Tváří se mi mihl úsměv a začala jsem dál snaživě hrabat, tentokrát už s pomocí Išky. "Támhle by to možná chtělo trošku přidat," navigovala jsem ji, když mi na jedné straně přišla naše stavba příliš splácnutá. Takhle podobně jsem ji ještě párkrát nasměrovala a nakonec bylo naše iglú hotové. Nebyla to nejkrásnější stavba pod sluncem, ale to jsme ani nepotřebovali. Hlavně, aby posloužilo svému účelu.
Už jsem byla celá udýchaná a ztahaná, když před námi konečně stál hotový úkryt. Iskierka tam chvatně postrčila Žužlíka i Popílka a vzápětí i sebe. Já se nenechala pobízet, vecpala jsem se mezi ně. Byli jsme tam všichni namáčknutí a já si vůbec nestěžovala. Bylo to fajn. "Hehe, to tedy, ale co bysme čekaly? Když se někam vydáme spolu, je z toho vždycky dobrodrůžo," otřela jsem se o ni čenichem a zahleděla se ven.
A tu mě úplně z ničeho nic konečně taky napadala jedna zimní koleda. Snad už každý si nějakou zahalekal, takže jsem se chtěla také přidat. Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo děda Mráz? Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich? Maminčiny písničky, Vánoce a sníh." Nakrčila jsem čelo. "Jen mi nikdo n ikdy nedokázal říct, co to je ta rolnička." Protáhla jsem si tlapy dopředu a zasmála se. "Ale dál se tam zpívá něco o saních... to by mohla být sranda! Mohly bysme si nějaké udělat, až Popílek rozmrzne," nadchla jsem se.

21. Zkus postavit iglú

Běžela jsem, jako bych neplánovala nikdy zastavit. A taky že neplánovala, i když mi bylo jasné, že nakonec budu muset zabrzdit. Ale že bych to měla v plánu? Vůbec! Slyšela jsem za sebou nějaký povyk, ale neposlouchala jsem, střapatá ušiska jsem připlácla k hlavě a nabrala rychlost větru- "Žando, počkej," ozvalo se uřícené zafunění kousek za mnou a nemýval zněl tak vyjukaně, že jsem vážně v tu ránu smykem zabrzdila, jen se spršky sněhu rozletěly do všech stran. "Co? Co je?" Otočila jsem se za sebe a už jsem spatřila to nadělení. Popílek vypadal, že se každou chvíli promění v rampouch a Iška, která ho vlekla na hřbetě, jaksi pajdala. "Co se stalo?" vyjevila jsem se okamžitě, na nějakou koulovačku a zběsilý úprk jsem hned zapomněla. Však jsem se otočila jenom na chvilku, jak se jim tohle povedlo?
"Však von je chudák úplně zmrzlej a mokrej - a co se ti stalo s nohou?" blekotala jsem a motala se s Žužlíkem v patách okolo Iskierky, sice starostlivě, ale jediné, v čem jsem nejspíš uspěla bylo pletení se pod nohy. "Musíme ho usušit a-a-a nemáš to zlomený, že ne," blábolila jsem dál, snažila se zároveň okukovat Jiskry nohu a zmáčeného jezevce a vtom se mě chopil geniální nápad. "Jestli se tady budeme zdržovat, tak se musíme mít kam schovat! Popílek se stejně takhle na vichru kloudně neohřeje ani u ohně," a už jsem plácala sníh na hromadu s úmyslem z něj udělat to největší, nejlepší a nejluxusnější iglú, jaké kdy kdo viděl. Zatím sice vypadalo jako to nejšišatější a nejsplácnutější, ale věřila jsem, že to vyřeším.

//Ragar

No. Možná to po té milé nabídce pomoci byl vážně docela nevděk, naprat Išku sněhovou koulí přímo do zadku, ale... kdo tomu mohl odolat? Byla to příležitost přímo na zlatém podnose a já neoplývala dost silnou vůlí, abych se ubránila pokušení. Chvíli se zdálo, jako bych ji úplně zmrazila. Přikrčila jsem se, napjala... a začala prchat. Jenže to už jsem to taky schytala ledovkou! "Jauvajs," vyjekla jsem a chechtala se přitom na celé kolo. Zdrhala jsem, co mi tlapy stačily, ale chvíli jsem přibrzdila, abych mohla opětovat palbu. "Žužlíku! Do nich!" kvílela jsem a pokusila se skrýt za nejbližší balvan, abych měla šanci si připravit další munici. Nemýval také nezahálel, drobnýma pracičkama vytvářel sněhové střely a mrskal je všude kolem sebe hlava nehlava. Já na tom byla podobně. Ale zastavit postup Iskierky s Popílkem bychom asi nedokázali. "Ústup, ústuuup," hulákala jsem a postrčila Žužlíka dopředu. Dál jsem se smála a metelila si to sněhem směrem k horskému plesu, které se rozkládalo před námi.
Tam jsem, chtě nechtě, musela přibrzdit, protože jsem nechtěla uklouznout a zřítit se do vody. To už bych taky nemusela rozchodit. Pohotovou tlapou jsem odšoupla stranou rozběhlého nemývala, který měl namířeno k podobnému osudu. "Tam né," zaúpěla jsem a nabrala obrátky po břehu. Hodila jsem pohledem přes rameno na Išku. "Živý nás nedostaneš, jako že se Žaneta menuju," hulákala jsem a zdrhala okolo jezera, dokud mi úplně nedocházel dech.

13. Zúčastni se koulovačky
//Ageron

"To tedy vybral, vážně dokonalý," přitakala jsem a držela se poblíž Išky, aby mi neutekla, což se ale stejně stalo. Měl na tom svůj podíl můj drahý nemýval. Jen, co jsme začaly šplhat do kopce, povedlo se Žužlíkovi čert ví jak sklouznout a už se kutálel kamsi dolů. Naštěstí jen z mírného svahu, ale propána, stejně ve mně hrklo. "Žužlíku!" vyjekla jsem a hupla za ním, abych ho dohnala. Už už jsem viděla, že si něco ulomil, přelomil nebo vykloubil, ale on se ten blázínek chechtal na celé kolo a byl obalený sněhem jako sněhulák. "To je super, takovouhle klouzačku bych bral pořád," smál se, až jsem musela taky. "Málem mě z tebe trefilo, ty oslíku. Pojď, Iška nám uteče," už teď jsem ji viděla o pěkných pár metrů výš. Vytáhla jsem Žužlíka ze závěje a pro tu chvíli ho nechala, aby se mi vyškrábal na hřbet, protože dohnat Iskierku s jejíma dlouhýma nohama nebylo jen tak.
Zastavila se nad námi a čekala na nás. Všude kolem se ozývalo táhlé vytí, jak vlčí srdce toužila vykřičet svou píseň k nebesům. Přidala jsem i tu svou, skřípavou a nelibou, ale to neznamenalo, že mi nešla přímo od srdíčka. Překvapilo mně, když se připojil i Žužlík. "Krrr-reee! Uííí!" vyšel z něj pazvuk, který jsem v životě předtím neslyšela. "Teda! Ty umíš výt skoro tak dobře jako já," zasmála jsem se a vypravila se za Iškou, která si to štrádovala kamsi hlouběji do hor. Cítila jsem kolem poklidnou, skoro až zádumčivou atmosféru, ale... nedovedla jsem si pomoct. Prostě ne. Jak jsem viděla šedivý zadek nevinně kráčející po sněhu, mohla jsem udělat pouze jednu věc. "Šup dolů, Žužle," setřásla jsem nemývala na zem, uplácala sněhovou kouli a poslala ji přímou čarou na Iskierky pravou půlku. "Ups!" vyjekla jsem a zatvářila se jako to největší nevinňátko. "Asi mi to nějak... uklouzlo," zašklebila jsem se vzápětí a nahrábla jejím směrem další spršku sněhu, než jsem udělala to nejrozumnější, co se v takové chvíli dělat dá. Začala jsem zdrhat.

//jezero Nahi

Být s Iskierkou bylo to nejlepší, co jsem si kdy mohla přát. Nejen ve svátečním čase, prostě kdykoliv. Sedět tady, přitulené v jednom chumlu... bylo to to nejkrásnější. "Hehe, to se ti nedivím," zasmála jsem se taky a našpicovala uši, když se Iška pustila do zpěvu. Všichni, jak se zdálo, měli chuť pět z plných plic, tak proč mě zrovna žádná koleda nenapadala? Nevadí, nevadí. Alespoň jsem se zaposlouchala a na konci jsem se musela zasmát Iščinu dodatku. "Myslim, že jsme ho zkazily společně, ale povím ti, že Žužlíkovi by se takováhle písnička vážně líbila," zakřenila jsem se - vůbec jsem netušila, kam se v tu chvíli zdejchnul. Beztak ožíral toho losa. Co jiného?
Iskierka navrhla procházku a já byla jednoznačně pro. Už jsem si po lovu trošku odfrkla a strávit trochu času spolu? Tomu bych nikdy neřekla ne. "Jasně. Omrkneme, jak to kolem vypadá!" zamáchala jsem oháňkou a bez váhání vyběhla za Iškou. I Žužlík se vynořil z hlubin úkrytu, jen chvíli po Popílkovi. Mohla být nějaká lepší banda, se kterou se vydat na výlet?

//Ragar

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)
//Severní Galtavar

Táhli jsme losa, jak jen to šlo a byla to dost otravná práce, protože se při ní ani nedalo mluvit. Žužlík to zkoušel, ale slyšela jsem jenom: "Hmmhmhhmmm." Nebo tak něco. Jediné štěstí bylo, že les nebyl daleko a bylo nás na to tolik. Odvlekli jsme losici do úkrytu, hezky ji tam zabednili, stačila jsem si ještě i trošku z naší kořisti zobnout, protože jsem byla přesvědčená, že jinak fakt pojdu hladem. "Ne, že sežereš půlku losa," varovala jsem Žužlíka a obrátila se směrem ven. Kde zůstala ta Iška-
"Uá!" vyjekla jsem, když se na mě ze zálohy vrhlo cosi velice huňatého, obřího a šedivého. Měkkého, hřejivého a voňavého. Iskierka, samozřejmě. Kdo jiný? Po prvotním leknutí jsem se zasmála a zabořila hlavu hlouběji do její husté zimní srsti. "Ty mně taky, a moc," zahuhňala jsem a tváří se k ní přitulila blíž, vychutnávala jsem si tu zvláštní směsici vůní, která byla vždy cítit z jejího kožichu. Kouř a jarní kvítka. Chladný vítr a pozdní podzim. "Taky tě miluju," opětovala jsem jí i tahle slova, tak ráda, že konečně mohu tyhle city projevit, tak vděčná, že se ona cítí stejně.
"Takže už si mě necháš, jo?" zachichotala jsem se v tom těsném objetí a jako předtím jsem si představovala, že tahle chvilka bude trvat napořád. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že můžeme být spolu," dodala jsem už o něco vážněji, ale stále s úsměvem na tváři. Pootevřela jsem kukadla a sledovala padající vločky kolem, les proměněný v krajinu z pohádky. U srdéčka mě hřálo a neexistovalo žádné místo na světě, kde bych v tu chvíli byla raději. Tohle bylo správně, ta nejsprávnější věc v mém životě. Opřela jsem si hlavu o Iskierku a vychutnávala každou vteřinu.