Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 2/10 - Morghana

Rezavá vlčice předváděla na ledu docela vtipné pózy. Nechtěla jsem se jí smát, ale zachovat vážnou tvář bylo nad moje síly, když jsem to viděla. Koutky mi zacukaly. "Teda, ale jde ti to!" prohlásila jsem se smíchem, jenže jsem to asi zakřikla. "Třeba ani nebudeš pomoc potřebovat-" Ani jsem nedokončila větu a už se cizinka řítila k zemi a nejspíš si i pěkně nabila šišku. "Jauvejs, no dobře," přestala jsem se chechtat (v rámci možností) a uvědomila si, že jsem zase zaslechla ten dvojatý hlas. Jenže ony oba vycházely z jedné vlčice! To byl aspoň hustej trik! Na to se jí budu muset zeptat! Jenže nejdřív bylo potřeba ji dostat z ledu, aby se na něm ještě nezabila, než mi bude moct cokoliv povědět.
"Jasně, jdu na to. I když jsem myslím spíš veverčice," uchechtla jsem se, vždycky jsem na střapečky na svých uších myslela jako na veverčí, než na rysí. "Nebo nejlépe Sinéad," přidala jsem rovnou i své jméno a obezřetně se vypravila na led. "Asi tě budu muset trochu vytahat za kůži, ale zkusím ti neudělat plešku," zubila jsem se cestou. Ke strakaté jsem to zvládla v pohodě, ale jak jsem ji chytla zuby za zátylek a pokoušela se zabrat, už to tak dobře nešlo. Pekelně to klouzalo, nemohla jsem se pořádně zapřít. Tlapy mi jezdily sem tam a málem jsem si taky namlela. Zase jsem ji pustila. "Musíš se trochu odpíchnout," instruuovala jsem ji a počkala, až bude připravená, než jsem zahájila další pokus.

//Ragar

Čím níže jsme šly z hor, tím bylo počasí horší. Vichr fučel a kvílel nám kolem uší. Žužlík se mě držel jako huňaté klíště, aby nespadl do moře sněhu a viděla jsem, že ani Popílek z toho není nadšený. Já taky ne, abych řekla pravdu - proti sněhu jsem normálně nic neměla, ale nebylo tohlecto už trochu... příliš? Prodírala jsem se závějemi za Iskierkou, která je se svojí robustnější stavbou těla alespoň trochu prorážela. "Jo, tohle... Tohle vypadá, že to asi za hoďku nepřejde," odfrkla jsem si nespokojeně. Plahočit se až na jih se mi nechtělo ani v nejmenším. Jaká byla šance, že bychom zmrzly někde v závěji? Obě jsme byly ohnivky, takže asi ne zase tak vysoká, ale proč to riskovat?
"Joo, jo, půjdeme domů," žebral Žužlík. "Vohřejem se a nacpem se!" Vyprskla jsem smíchem, tady Filián měl svoje priority vždycky jasné. "Jestli bude takhle mrznout, nemůžeš sežrat všechny zásoby," potřásla jsem hlavou. "Ale v úkrytu snad ještě něco zbývá, ne?" otočila jsem se trochu ustaraně k Išce. Popravdě jsem si to moc nepamatovala, nějak jsem si s tím doteď hlavu nelámala. Ale stejně. Přece nám nehrozil hladomor, ne? Neee. To bude v pohodě, máchla jsem mentálně tlapou a brodila se dál sněhem za bílou špičkou oháňky své milé.

Leden 1/10 - Morghana

Vracet se k tomu jezeru po minulých zážitcích byla asi blbost, ale stejně jsem to udělala. Jaká byla šance, že tady na tu pošašenou vlčici narazím znovu, hm? A hlavně jsem si chtěla dokázat, že nejsem žádná poseroutka. Nenechám se navěky zastrašit od takového pěkného místa kvůli jedné šílené vlčici! "Já se nebojím," prohlásila jsem pevně (a vrhala kolem sebe kradmé pohledy, které mému tvrzení příliš na důvěryhodnosti nepřidávaly).
Ještě než jsem se vymanila z křovin kolem, zaslechla jsem od jezera jakýsi povyk. Zabrzdila jsem a pozorně nastražila střapaté slechy. Někdo tam hulákal. Znělo mi to jako dva hlasy. Ani jeden z nich ale nezněl jako skřípavý hlásek té opelichané vlčice z minula, takže jsem se s nadšením prodrala skrz a už se mi otevřel krásný výhled na jezero. Na něm se rozjížděly tlapy do všech stran pouze jedné vlčici, i když bych byla přísahala, že jsem jich slyšela víc. Přiklusala jsem blíž a zabrzdila na okraji ledu. "Čau! Co tu vyvádíš? A kde máš toho druhýho?" rozhlížela jsem se, nebyla jsem přece blázen! Zatím jsem si aspoň prohlédla tu bruslařku. Měla vážně divoké zbarvení kožichu, takový jsem snad ještě v životě neviděla.

Loterie 136 (2/5)

Váleli jsme se ve sněhu všichni tři, jeden vedle druhého. Chechtala jsem se jako pominutá, i když jsem měla sníh snad všude - v tlamě, v očích, možná i v uších! A co teprve Žužlík? Propána, však on v té závěji zmizel skoro celý. Slyšela jsem i Išku, jak se řehtá jako o život. Ten náš kousek musel vypadat vážně komicky. "Asi jo," pochechtávala jsem se a čapla Žužlíka za kůži v zátylku, abych ho vylovila ze sněhu. "No, seš celej?" zjišťovala jsem a oprašovala z něj sníh. "Jo, úplně celej!" pokyvoval hlavou a protáhl si postupně všechny čtyři nohy, nejspíš aby předvedl, že mu žádná nechybí.
Zima ovšem jaksi pokročila a začalo tu hodně přituhovat. Moc se mi tady už nelíbilo, popravdě, kožich jsem měla sice pořádně huňatý, ale stejně mi přišlo, že tu za chvíli začneme mrznout. Už vůbec nemluvě o tom, že ti menší z nás (což byly tři čtvrtiny z nás) by asi docela snadno zapadli do závěje až po uši. "Jo, taky bych zahájila ústup. A mrkla se i k bohům, proč ne? Třeba nám prodaj něco zajímavýho," zasmála jsem se a začala se drát sněhem dolů z hor za Iškou, s mývalem už zase bezpečně usazeným na hřbetě.

//Jedlový pás

Loterie 52 (2/5)
Leden 10/10

Utíkala jsem od jezera, co mi tlapy stačily. Až ve stínu lesa jsem se zastavila a začala si osahávat kožíšek, jestli mi náhodou ještě něco neshořelo. Naštěstí ne. Ta vzteklá vlčice mi uštědřila jen ten jeden ohnivý šlehanec. Naplácla jsem si na čenich sníh a sebelítostně si povzdechla. "Co děláš?" "Uá!" nadskočila jsem, když se ke mně znenadání připlížil Žužlík. Málem jsem mu tou rozmáchnutou tlapou se sněhem jednu flákla. "Šmarjá, to seš ty! Já jsem z tebe měla málem smrt!" Srdce mi v hrudi divoce mlátilo. Nechtěla jsem si přiznat, jak mě ta vlčice rozhodila, ale vážně to se mnou celkem zamávalo. "Kdo jiný by to byl? Stalo se něco? Proč máš na čumáku ten sníh?" "No, já, no- asi o tom nechci mluvit," zamrmlala jsem a kecla si do sněhu. Nemýval se mi vecpal pod břicho a mezi přední nohy. Levou mi ovinul pacičkami a přitiskl se k ní. "Tak jo. Nemusíme o tom mluvit. Najdu ti něco k jídlu, nechceš?" Musela jsem se zasmát. Jídlo bylo Žužlíkova univerzální oprava na všechno. "Proč ne?" uculila jsem se a přejela mu čenichem v hustém kožíšku.

Leden 9/10

No a tak jsme couvaly, jako dvě ledové kry vzadlující se od sebe na širém oceánu... nebo jako dva truhlíci, pokud jste tak jako já nebyli poetická duše. Romantická přirovnání bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli myslela. Chtěla jsem to prostě už mít celé za sebou a byla jsem jenom ráda, že se mi povedlo vyváznout skoro bez úhony. Jen chudák můj sežehnutý čumáček! Pěkně mě pálil ještě teď.
"Taky že nevrátim!" zavřeštěla jsem na ni přes jezero, protože už byla vážně docela daleko. Za chvíli z ní bude jen tečka v dálce. Pohledem jsem proměřila vzdálenost mezi námi a usoudila, že kdyby se za mnou chtěla vrhnout teď, už bych jí utekla docela bez problémů. Takže jsem vyskočila, otočila se a vzala nohy na ramena. Velice hrdinsky. Ještě, že tohle vážně nikdo neviděl! Dokonce ani Žužlík, i když jsem měla pocit, že u něj bych se musela hodně snažit, abych ztratila image hrdinné pirátky Ohnivé Žanety...

Loterie 45 (5/5)
Leden 8/10 - Lia

"To teda umím, nejsem blbá," ohradila jsem se nafučeně proti její hloupé poznámce. Celé tohle setkání byl jeden velký propadák, ale snad jsem si mohla zachovat aspoň poslední zbytky nějaké, um, důstojnosti - nebo toho, co ji u mě zastupovalo. Stejně tak jsem věděla, že bych na ni viděla, kdybych se rozhodla k couvání. "Takže mám couvat až domů nebo co," zamrmlala jsem spíš sama sobě pod vousy.
Mohly jsme tam stát a hulákat na sebe přes jezero třeba do skonání světa, kdyby se písková nerozhodla, že se trochu umoudří. "Hrozně moc," zahučela jsem a začala zase krůček po krůčku couvat. Přišlo mi to trochu komické, jen si nemyslete. Jen, co se zdálo, že nebezpečí pominulo, mi zacukaly koutky, ale naštěstí jsem se tentokrát ubránila smíchu. Hlavně ji nevyprovokovat! Ale bylo to jen tak tak, když jsem si představila, jak asi musíme vypadat pro kohokoliv dalšího. Dvě komediantky, co se plouží po račím způsobu. "Tak asi čau?" houkla jsem na ni, když vzdálenost mezi námi o několik metrů narostla. Co se vůbec říká v takovouhle chvíli?

Loterie 38 (3/5)
Leden 7/10 - Lia

Nevěděla jsem, jak z toho ven. Slova byla k ničemu, otrhaná vlčice je přebyla dětinským posměchem. Bála jsem se vycouvat, ale ani jsem neprahla po rvačce, ze které, jak jsem věděla, může jako vítěz vyjít jenom jeden a ten většinou nevypadá zrovna moc pěkně. Pravděpodobně jsem měla větší sílu než ona, na druhou stranu ona byla dost možná úplně šílená... a takový vlk může udělat cokoliv, že?
"No ale-" přešlápla jsem na ledu. Praskající výboje odumřely tak rychle, jak se objevily, protože mně tak nějak opouštěla bojovnost s každou její další výhružkou. Už jsem jenom chtěla, aby tohle bylo u konce. Nechtěla jsem ji třeba omylem zabít bleskem, nebo aby ona mě usmažila na škvarek. "No ale když budu couvat, tak stejně nevím, jestli se po mně nevrhneš," pochybovala jsem stále, ale jevilo se to jako nejmoudřejší rozhodnutí. Prostě hezky vycouvat. Opatrně jsem udělala krok dozadu. O tomhle Iskierce snad ani nemůžu říct, napadlo mě, protože to bylo vážně docela ponižující. Ale co jsem měla dělat?

Loterie 34 (4/5)
Leden 6/10 - Lia

Vůbec jsem nechápala, jak jsem najednou spadla do takovéhle šlamastyky. Jak jsem v ní ale jednou byla, musela jsem se prostě nějak prokousat ven. Snad ale nebudu muset kousat do vlčice...? "Jo, jo, radši bys to vůbec neměla pokoušet," kecala jsem dál. To byla věc, která mi šla nejlépe. Bohužel to moc nepomáhalo.
Že ze mě vyletí blesk jsem vůbec nečekala. Objevila se ve mně skrytá moc, se kterou jsem neuměla zacházet. Pískovou to ale akorát víc vytočilo. "A tys mě popálila, když jsem si to omlouvala a snažila se ti pomoct! Já se jenom bránim!" zahulákala jsem na ni s ušima staženýma a naježeným krkem. "Já bych táhla, ale jakmile se otočím, připálíš mi koudel u zadku," obviňovala jsem ji, ale cítila jsem, že mám právo. Copak to nebyla pravda? "Takže ty zmiz první, nebo- nebo-" Praskání v kožichu se vrátilo, viděla jsem na sobě modravé jiskřičky. "Nebo tě prásknu takovým bleskem, žes to neviděla!" Jen ještě vědět, jak to udělat. Snad to nebudu muset dokazovat.

Loterie 28 (3/5)
Leden 5/10 - Lia

Nestihla jsem se uhnout a vlčice mě prostě převálcovala. Pěkně jsem si na ledu nabila, ale horší byl ten posměch, který se na mě sypal z její rozšklebené tlamy. Začínalo to ve mně vřít. "To nejsem," ohradila jsem se a uhnula její chňapající tlamě, která ale moje ucho minula o pěkný kus. "Umím se prát, však uvidíš," frkla jsem a snažila se ji ze sebe setřást. Problém byl ,že jsem se až tak moc prát neuměla. Spíš vůbec, i když jsem byla naštvaná. Tím víc poté, co mi spálila i ucho. Sice jen trošku, ale cítila jsem to!
Za moment už se mi zase vzdalovala. Vyskočila jsem na nohy a uši připleskla k hlavě. Však já jí ukážu! Zavrčela jsem a odpíchla se po ledu. Co by udělala Iška? Natrhala by ji na maličké camfourky, které by potom rozfoukal vítr. Jenže bez ní jsem nebyla moc hrdinka. Neuměla jsem to tak, jako ona. Nic jsem jí neudělala, zavrčela jsem znovu a odpíchla se podruhé, abych zkrátila vzdálenost mezi námi. "Běž odkud jsi přišla a nech mě bejt!" zakvílela jsem nepříliš děsivým hlasem, koulela očima jako posedlá ve snaze nasadit hrozivý zjev a kožichem mi náhle zapraštěly jiskry. Malý modrý blesk vyšlehl a trefil šklebivku do čumáku. "Í!" vyjekla jsme, jako by to snad trefilo mě. Co to-?

Loterie 25 (5/5)
Leden 4/10 - Lia

Teda narazila jsem na pěkně popudlivou dušičku. Bohužel jsem měla problém to brát vážně - až do chvíle, kdy to skutečně vážné začínalo být. To bylo přibližně v momentě, kdy mi oheň ožehl čenich. Vypadala, že je opravdu odhodlaná mi naliskat. Trochu mi připomínala lva, co jsem potkala na jihu. "Já vím, já vím, ale když už se to stalo, tak jsem ti pomohla?" pokoušela jsem se získat body k dobru a nějak se z toho vykecat. Nepřišlo mi, že se to moc daří. "Tohle není válka ani hladomor, notak, byla to nehoda. Nebudem si kazit takovej krásnej den!" nasadila jsem pro změnu optimistický tón, ale přišlo mi, že se snažím ukecat lesní požár, aby přestal blbnout a šel si hezky zase sednout.
No a pak jsem se uchechtla, když jí nešlo rozběhnout se na ledu. Nechtěla jsem, ale prostě mi to vylítlo, protože to bylo tak komické. Jestli jsem ještě neměla zatlučené všechny hřebíčky do rakve, tohle byl asi ten poslední. Pokud to vůbec vnímala. Už se na mě totiž vrhala. "Néééé!" zavřeštěla jsem a tentokrát podjely tlapy mě. Nestíhala jsem utéct, kolize byla nevyhnutelná. "Né, prosím-"

Loterie 21 (1/5)
Leden 3/10 - Lia

"Mám těžký kosti," hájila jsem se proti té sprosté urážce, vždyť jsem byla drobounká jako lasička, žádná prasnice. K horšímu zvířeti mě přirovnat nemohla, fuj, nesnášela jsem prasata. Přesto byl můj kopanec, který vlčice rázem schytala, zcela neúmyslný. Možná jen zapracovalo moje podvědomí. Vlčice se nicméně pořádně čertila. "Fakt to byla nehoda, můžeš mě na oplátku taky převálcovat, jestli chceš? Svůj zadek bych ráda ještě používala, však víš, na sezení a tak," zubila jsem se dosti nemoudře, pořád jsem ty výhružky nebrala tak úplně vážně. Přišly mi spíš jako rozmrzelé bručení nevrlého jezevce, jako byl třeba Išky Popílek, nic, co by mělo přejít ve skutečnou akci. Ulevilo se mi, když jsem slyšela, že je celá a dál ji hrabala ven, takže když najednou vyšlehly plameny, pěkně mi ožehly čenich.
"Hej!" vyjekla jsem a odskočila jako... inu jako bych se popálila. "Co děláš? Já se ti snažím pomoct!" zaúpěla jsem ublíženě a rozkročila tlapy, protože zem pod nimi se začínala jaksi třást. "Řekla jsem promiň," kulila jsem nevěřícně oči, copak se to dělo, snad ne následky mých činů? Led na jezeře se lámal a jak se jala dál přeskakovat odrbaná vlčice, pustila jsem se do toho i já. Nechtěla jsem totiž skončit v ledové vodě. Hopla jsem na pevnější část ledu a přikrčeně se zaměřila na pískovou, připravená se bránit, kdyby jí zase hráblo. Nechtěla jsem se prát, ale ani jsem si nehodlala nechat nabančit jen tak. Čumák mě pěkně pálil. "Nemůžem to vyřešit nějak normálně?"

Loterie 19 (4/5)
Leden 2/10 - Lia

Vlčice se blížila a blížila, vážně závratnou, až děsivou rychlostí. Stačila jsem si všimnout, jak je pohublá a hrbatá, oškubaná a celá taková, no, skřetí, stačila jsem si pomyslet: Bohové, já převálcuju nějakou nemocnou chudačku, a pak už nebyl čas vůbec na nic. Prásk! Válely jsme se rázem ve sněhu, změť propletených končetin a těl. Písková vlčice zůstala přimáčknutá pode mnou a podle toho, co se jí linulo z tlamy, nebyla příliš nadšená. "Jéje," vyhrkla jsem a začala se z ní hrabat dolů, přičemž jsem jí nechtíc uštědřila důkladný kopanec do žeber. "Uh, promiň, promiň, nějak jsem neodhadla, jak moc se to rozjede, tyjo, to bylo teda něco," neubránila jsem se smíchu nad tou komickou situací, ve které jsme se octly. Jistě se tomu písková taky zasměje. "Seš celá? Že to ale byla jízda! Máš taky určitě bruslařský geny, jako já," brebentila jsem a jala se aktivně odhrabovat sníh kolem vlčice, aby to měla jednodušší s lezením ven ze závěje.

Loterie 7 (2/5)
Leden 1/10 - Lia

Vypravila jsem se zase jednou k jezeru. Pro jednou úplně sama, kde se všichni poflakovali? Iskierka byla někde v trapu, Crowley asi hlídal les, Lilac vyváděla kdoví co a Žužlík chrápal v jeskyni, ta zimní lenivost ho nějak neopouštěla. Zato mně už lezlo krkem se pořád jenom někde povalovat. Chtěla jsem si tu zimu trochu užít! A i když už jsme toho stihli hodně, pořád ještě byla spousta zimních radovánek před námi.
Probrodila jsem se závějemi až ke krásnému ledovému jezeru a moje srdéčko zaplesalo. Bruslit jsem letos ještě nebyla! A co to vidělo mé oko támhle opodál? Že by společnost? Nový, třeba jen krátkodobý společník pro všemožné vylomeniny? To jsem takhle pouhým pohledem z dálky nedovedla poznat, ale byla jsem odhodlaná na to přijít. Couvla jsem na pevnou zem, pořádně se rozběhla a pustila se na led. Hned to svištělo, vítr mi hvízdal kolem uší, párkrát jsem se odpíchla, abych nabrala rychlost... Možná jsem to ale trochu přehnala. S každým metrem se zdálo jasnější, že nedokážu zabrzdit, než tu vlčici stojící na ledu smetu. "Bachááá!" zahulákala jsem se smíchem. "Nebrzdí to!" Měla možná tak pár vteřin na to uskočit, než do ní narazí rozjetá huňatá střela.

Prosinec 7/10

Brzdit se příliš nedalo, jako brzda sloužila prostě a jednoduše závěj na konci klouzačky. Do té jsem taky po hlavě zajela a vzápětí jsem cítila, jak mi nějaké vypasené zvířátko velikosti mývala huplo na žebra. "Paráda! To byla prostě paráda! Já věděl, že něco vymyslíš! Ohnivá Žaneta opět boduje!" "To jsem ráda, ale prosímtě, slez," hekla jsem, protože nemýval tančil vítězný tanec přímo na mém hrudníku, z mých žeber si dělal xylofon a já měla pocit, že ze mě snad vydupe duši. "No jasně, jasně, promiň," seskočil na zem a začal odhrabávat sníh, aby mi pomohl ze závěje. Vyhrabala jsem se ven a mohli jsme jet znova. "Tentokrát jedu první já," zvolal a cvalem se pustil do kopce. Vypadalo to, že ho lenost přešla. Se smíchem jsem se rozběhla za ním.