Gallirea - Příspěvky uživatele

4. Zazpívej někomu koledu.

Naštěstí Iskierky tlapa nevypadala vůbec rozbitě. Ulevilo se mi, ale Popílek doopravdy vypadal, že je v docela nelibé situaci. Musel být zmrzlý jako rampouch, ani jsem si nedovedla představit, jak strašná kosa mu musí být. "To je dobře," broukla jsem alespoň směrem k Išce, protože jsem byla ráda, že si nijak neublížila. Mohly jsme se tak obě soustředit na Popílka.
Pustila jsem se do stavby iglú, zatímco se Žužlík okamžitě připlácl ke svému promrzlému kumpánovi ve snaze ho co nejvíc zahřát. Tváří se mi mihl úsměv a začala jsem dál snaživě hrabat, tentokrát už s pomocí Išky. "Támhle by to možná chtělo trošku přidat," navigovala jsem ji, když mi na jedné straně přišla naše stavba příliš splácnutá. Takhle podobně jsem ji ještě párkrát nasměrovala a nakonec bylo naše iglú hotové. Nebyla to nejkrásnější stavba pod sluncem, ale to jsme ani nepotřebovali. Hlavně, aby posloužilo svému účelu.
Už jsem byla celá udýchaná a ztahaná, když před námi konečně stál hotový úkryt. Iskierka tam chvatně postrčila Žužlíka i Popílka a vzápětí i sebe. Já se nenechala pobízet, vecpala jsem se mezi ně. Byli jsme tam všichni namáčknutí a já si vůbec nestěžovala. Bylo to fajn. "Hehe, to tedy, ale co bysme čekaly? Když se někam vydáme spolu, je z toho vždycky dobrodrůžo," otřela jsem se o ni čenichem a zahleděla se ven.
A tu mě úplně z ničeho nic konečně taky napadala jedna zimní koleda. Snad už každý si nějakou zahalekal, takže jsem se chtěla také přidat. Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo děda Mráz? Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich? Maminčiny písničky, Vánoce a sníh." Nakrčila jsem čelo. "Jen mi nikdo n ikdy nedokázal říct, co to je ta rolnička." Protáhla jsem si tlapy dopředu a zasmála se. "Ale dál se tam zpívá něco o saních... to by mohla být sranda! Mohly bysme si nějaké udělat, až Popílek rozmrzne," nadchla jsem se.

21. Zkus postavit iglú

Běžela jsem, jako bych neplánovala nikdy zastavit. A taky že neplánovala, i když mi bylo jasné, že nakonec budu muset zabrzdit. Ale že bych to měla v plánu? Vůbec! Slyšela jsem za sebou nějaký povyk, ale neposlouchala jsem, střapatá ušiska jsem připlácla k hlavě a nabrala rychlost větru- "Žando, počkej," ozvalo se uřícené zafunění kousek za mnou a nemýval zněl tak vyjukaně, že jsem vážně v tu ránu smykem zabrzdila, jen se spršky sněhu rozletěly do všech stran. "Co? Co je?" Otočila jsem se za sebe a už jsem spatřila to nadělení. Popílek vypadal, že se každou chvíli promění v rampouch a Iška, která ho vlekla na hřbetě, jaksi pajdala. "Co se stalo?" vyjevila jsem se okamžitě, na nějakou koulovačku a zběsilý úprk jsem hned zapomněla. Však jsem se otočila jenom na chvilku, jak se jim tohle povedlo?
"Však von je chudák úplně zmrzlej a mokrej - a co se ti stalo s nohou?" blekotala jsem a motala se s Žužlíkem v patách okolo Iskierky, sice starostlivě, ale jediné, v čem jsem nejspíš uspěla bylo pletení se pod nohy. "Musíme ho usušit a-a-a nemáš to zlomený, že ne," blábolila jsem dál, snažila se zároveň okukovat Jiskry nohu a zmáčeného jezevce a vtom se mě chopil geniální nápad. "Jestli se tady budeme zdržovat, tak se musíme mít kam schovat! Popílek se stejně takhle na vichru kloudně neohřeje ani u ohně," a už jsem plácala sníh na hromadu s úmyslem z něj udělat to největší, nejlepší a nejluxusnější iglú, jaké kdy kdo viděl. Zatím sice vypadalo jako to nejšišatější a nejsplácnutější, ale věřila jsem, že to vyřeším.

//Ragar

No. Možná to po té milé nabídce pomoci byl vážně docela nevděk, naprat Išku sněhovou koulí přímo do zadku, ale... kdo tomu mohl odolat? Byla to příležitost přímo na zlatém podnose a já neoplývala dost silnou vůlí, abych se ubránila pokušení. Chvíli se zdálo, jako bych ji úplně zmrazila. Přikrčila jsem se, napjala... a začala prchat. Jenže to už jsem to taky schytala ledovkou! "Jauvajs," vyjekla jsem a chechtala se přitom na celé kolo. Zdrhala jsem, co mi tlapy stačily, ale chvíli jsem přibrzdila, abych mohla opětovat palbu. "Žužlíku! Do nich!" kvílela jsem a pokusila se skrýt za nejbližší balvan, abych měla šanci si připravit další munici. Nemýval také nezahálel, drobnýma pracičkama vytvářel sněhové střely a mrskal je všude kolem sebe hlava nehlava. Já na tom byla podobně. Ale zastavit postup Iskierky s Popílkem bychom asi nedokázali. "Ústup, ústuuup," hulákala jsem a postrčila Žužlíka dopředu. Dál jsem se smála a metelila si to sněhem směrem k horskému plesu, které se rozkládalo před námi.
Tam jsem, chtě nechtě, musela přibrzdit, protože jsem nechtěla uklouznout a zřítit se do vody. To už bych taky nemusela rozchodit. Pohotovou tlapou jsem odšoupla stranou rozběhlého nemývala, který měl namířeno k podobnému osudu. "Tam né," zaúpěla jsem a nabrala obrátky po břehu. Hodila jsem pohledem přes rameno na Išku. "Živý nás nedostaneš, jako že se Žaneta menuju," hulákala jsem a zdrhala okolo jezera, dokud mi úplně nedocházel dech.

13. Zúčastni se koulovačky
//Ageron

"To tedy vybral, vážně dokonalý," přitakala jsem a držela se poblíž Išky, aby mi neutekla, což se ale stejně stalo. Měl na tom svůj podíl můj drahý nemýval. Jen, co jsme začaly šplhat do kopce, povedlo se Žužlíkovi čert ví jak sklouznout a už se kutálel kamsi dolů. Naštěstí jen z mírného svahu, ale propána, stejně ve mně hrklo. "Žužlíku!" vyjekla jsem a hupla za ním, abych ho dohnala. Už už jsem viděla, že si něco ulomil, přelomil nebo vykloubil, ale on se ten blázínek chechtal na celé kolo a byl obalený sněhem jako sněhulák. "To je super, takovouhle klouzačku bych bral pořád," smál se, až jsem musela taky. "Málem mě z tebe trefilo, ty oslíku. Pojď, Iška nám uteče," už teď jsem ji viděla o pěkných pár metrů výš. Vytáhla jsem Žužlíka ze závěje a pro tu chvíli ho nechala, aby se mi vyškrábal na hřbet, protože dohnat Iskierku s jejíma dlouhýma nohama nebylo jen tak.
Zastavila se nad námi a čekala na nás. Všude kolem se ozývalo táhlé vytí, jak vlčí srdce toužila vykřičet svou píseň k nebesům. Přidala jsem i tu svou, skřípavou a nelibou, ale to neznamenalo, že mi nešla přímo od srdíčka. Překvapilo mně, když se připojil i Žužlík. "Krrr-reee! Uííí!" vyšel z něj pazvuk, který jsem v životě předtím neslyšela. "Teda! Ty umíš výt skoro tak dobře jako já," zasmála jsem se a vypravila se za Iškou, která si to štrádovala kamsi hlouběji do hor. Cítila jsem kolem poklidnou, skoro až zádumčivou atmosféru, ale... nedovedla jsem si pomoct. Prostě ne. Jak jsem viděla šedivý zadek nevinně kráčející po sněhu, mohla jsem udělat pouze jednu věc. "Šup dolů, Žužle," setřásla jsem nemývala na zem, uplácala sněhovou kouli a poslala ji přímou čarou na Iskierky pravou půlku. "Ups!" vyjekla jsem a zatvářila se jako to největší nevinňátko. "Asi mi to nějak... uklouzlo," zašklebila jsem se vzápětí a nahrábla jejím směrem další spršku sněhu, než jsem udělala to nejrozumnější, co se v takové chvíli dělat dá. Začala jsem zdrhat.

//jezero Nahi

Být s Iskierkou bylo to nejlepší, co jsem si kdy mohla přát. Nejen ve svátečním čase, prostě kdykoliv. Sedět tady, přitulené v jednom chumlu... bylo to to nejkrásnější. "Hehe, to se ti nedivím," zasmála jsem se taky a našpicovala uši, když se Iška pustila do zpěvu. Všichni, jak se zdálo, měli chuť pět z plných plic, tak proč mě zrovna žádná koleda nenapadala? Nevadí, nevadí. Alespoň jsem se zaposlouchala a na konci jsem se musela zasmát Iščinu dodatku. "Myslim, že jsme ho zkazily společně, ale povím ti, že Žužlíkovi by se takováhle písnička vážně líbila," zakřenila jsem se - vůbec jsem netušila, kam se v tu chvíli zdejchnul. Beztak ožíral toho losa. Co jiného?
Iskierka navrhla procházku a já byla jednoznačně pro. Už jsem si po lovu trošku odfrkla a strávit trochu času spolu? Tomu bych nikdy neřekla ne. "Jasně. Omrkneme, jak to kolem vypadá!" zamáchala jsem oháňkou a bez váhání vyběhla za Iškou. I Žužlík se vynořil z hlubin úkrytu, jen chvíli po Popílkovi. Mohla být nějaká lepší banda, se kterou se vydat na výlet?

//Ragar

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)
//Severní Galtavar

Táhli jsme losa, jak jen to šlo a byla to dost otravná práce, protože se při ní ani nedalo mluvit. Žužlík to zkoušel, ale slyšela jsem jenom: "Hmmhmhhmmm." Nebo tak něco. Jediné štěstí bylo, že les nebyl daleko a bylo nás na to tolik. Odvlekli jsme losici do úkrytu, hezky ji tam zabednili, stačila jsem si ještě i trošku z naší kořisti zobnout, protože jsem byla přesvědčená, že jinak fakt pojdu hladem. "Ne, že sežereš půlku losa," varovala jsem Žužlíka a obrátila se směrem ven. Kde zůstala ta Iška-
"Uá!" vyjekla jsem, když se na mě ze zálohy vrhlo cosi velice huňatého, obřího a šedivého. Měkkého, hřejivého a voňavého. Iskierka, samozřejmě. Kdo jiný? Po prvotním leknutí jsem se zasmála a zabořila hlavu hlouběji do její husté zimní srsti. "Ty mně taky, a moc," zahuhňala jsem a tváří se k ní přitulila blíž, vychutnávala jsem si tu zvláštní směsici vůní, která byla vždy cítit z jejího kožichu. Kouř a jarní kvítka. Chladný vítr a pozdní podzim. "Taky tě miluju," opětovala jsem jí i tahle slova, tak ráda, že konečně mohu tyhle city projevit, tak vděčná, že se ona cítí stejně.
"Takže už si mě necháš, jo?" zachichotala jsem se v tom těsném objetí a jako předtím jsem si představovala, že tahle chvilka bude trvat napořád. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že můžeme být spolu," dodala jsem už o něco vážněji, ale stále s úsměvem na tváři. Pootevřela jsem kukadla a sledovala padající vločky kolem, les proměněný v krajinu z pohádky. U srdéčka mě hřálo a neexistovalo žádné místo na světě, kde bych v tu chvíli byla raději. Tohle bylo správně, ta nejsprávnější věc v mém životě. Opřela jsem si hlavu o Iskierku a vychutnávala každou vteřinu.

16. Dováděj ve sněhu

Držela jsem losici celou svou muší vahou a silou. Dávalo mi to docela zabrat, nechtěla dát svůj život lacino, ale Lilac naštěstí rychle zareagovala a vrhla se po ní. Zahryzla se jí do hrdla a konečně jsem cítila, že z losice vyprchává život a přestává tolik bojovat. Ležela jsem na ní dál, ještě několik dlouhých chvil poté, co se naposledy nadechla. Pak už bylo jasné, že je po všem. "Á! Zvládli jsme to," hlesla jsem a skutálela se do sněhu na záda. Pořádně jsem se v něm vyválela a vyskočila na nohy. Od lesa si to sněhem metelil Žužlík jako huňatá koule a už z dálky hulákal. "Vy jste to zvládli! Vy jste toho macka doopravdy ulovili!" Jako bychom skolili draka a ne losici. I když mě osobně to přišlo na stejné úrovni! "Jasně že jo," vyštěkla jsem radostně a s oháňkou vlající jako vítězný prapor jsem se připojila k nemývalovi v krátkém praštěném tanečku ve sněhu - s rovnýma nohama jsme hopsali dokola jako na pružinkách, než jsem měla konečně dost a musela se trochu nadechnout.
"Všichni v pohodě?" ujišťovala jsem se a už jsem se cpala k Išce, která ležela vyřízeně ve sněhu, abych jí oňuchala tvář. Crowley? Ten si někde opodál plácal svoje sněho-hroudy, dneska byl ještě roztěkanější, než já. A i Lilac se zdála být celá, hned nás pobídla, abychom úlovek odtáhli, což byl asi dobrý nápad. Nemělo cenu otálet. Čapla jsem losici spolu s ostatními a zabrala. Dokonce i Žužlík se připojil. Trochu se mi pletl pod nohy a jeho malá síla toho určitě moc nezmohla, ale nechala jsem ho, nechtěla jsem mu to brát.

//Ageron

Prosinec 1/10
5. Postav vlkuláka

"Notak, Žužlíku, kde se flákáš?" houkla jsem přes rameno. Nemýval klusal za mnou, ale vypadalo to, že už se mu moc nechce. Sněhu ještě nebylo tolik, ale on byl menší a zdálo se, že brodit se závějemi mu moc nevoní, i když měl kožich huňatý a načechraný, až vypadal jako zbloudilý obláček. "Zastavíme chvíli, jo? Už mě ten běh nebaví," funěl prosebně a zabrzdil u mé zadní nohy, když jsem se nad ním slitovala a zvolnila nejdřív do kroku a potom úplně zastavila. "Kam se vůbec tak ženeme? Zima přeci neuteče, nebo ano?" Zasmála jsem se. "Ne, hádám, že asi ne. Můžem tu chvíli zastavit. Je tu celkem pěkně."
Rozhlédla jsem se po plácku v lese, kde jsme se zastavili. Vážně tu bylo hezky. Ve skrytu smrků a jedlí ani tolik nefoukalo. Akorát se mi tu nechtělo jen tak postávat a koukat. "Postavíme si vlkuláka, nechceš?" "Myslíš mývaláka," opravil mě Žužlík a začal rovnou pacičkami koulet kouli. "No, asi záleží, co mu dáš za tvar," usoudila jsem a koulela svou vlastní. "Ty můžeš mít mývaláka a já zase vlkuláka, dáme je vedle sebe a budou to naše sněhový dvojčata," zastřihala jsem spokojeně ušima nad tím, jak jsem to vymyslela. "Ano! Filián Podsněžník a Ledová Žaneta!" zvolal Žužlík nadšeně a opřel se do své stavby s ještě větším odhodláním.
Já svojí sněžné vlčici zatím udělala hlavu, ocas i nohy. Místo očí a čumáku jsem jí přilípla malé šišky. Žužlíkův sněhový mýval měl oči z kůry a čumák z malé šnečí ulity, kterou nemýval někde našel. Těžko říct, jestli sněhové zvíře vypadalo víc jako mýval nebo jako zvíře, kterým byl ve skutečnosti Žužlík. Odhadovala jsem spíš to první, protože už mi bylo dávno jasné, že tak se můj zvířecí společník vidí, bez ohledu na to, co mu tvrdí odraz na vodní hladině. Připlácla jsem Ledové Žanetě poslední hroudu sněhu, kterou bylo levé ucho a poodstoupila jsem, abych si ji prohlédla.
"Ti jsou!" pochvaloval si Žužlík. "To teda, jako živí," zubila jsem se. "Ale... počkej, něco chybí." Žužlík cosi plánoval, ale neřekl mi to. Nechala jsem ho, aby mi vylezl na hřbet a navigoval, jak chce, abych stála. Otrhal trochu jehličí z nízko visící větve a potom jsem se naštelovala vedle Ledové Žanety, aby jí dosáhl k uším. To už mi to bylo jasné. Zapíchal jí na její špičky jehličky, aby měla štětičky jako já. "Tak to je parádní. Teď už nás každý pozná." Spokojeně jsem vrtěla ocasem. Tohle se nám vážně povedlo.

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

Pod spojenými silami nás všech, hlavně tedy Iskierky s Lilac, a samozřejmě i Krůliho a jeho akrobatických kousků, ze kterých tuhla krev v žilách, šel los nakonec k zemi. Neměl šanci proti naší vzteklé bandě! Ještě, že se mu žádný nepřihnal na pomoc! Jenže ještě pořád nebylo vyhráno. Iška ho držela, ale zvíře se pořád mrskalo a kopalo kolem sebe. Krůli zatím poskakoval kolem jako šašek. Co na to říct? Snad se jen plácnout do čela, kdyby na to byl čas. Ale ten samozřejmě nebyl.
Přiskočila jsem ke krku zvířete a chňapla po něm, ale co? No, netrefila jsem se pořádně. Nezahryzla jsem se dost hluboko na to, aby to stačilo k ukončení celé téhle šaškárny. Kruci! Krev tekla, rudé kapky dopadaly na bělostný čerstvý sníh, ale nebylo jich ani zdaleka dost. Rázem zvíře mocně hodilo hlavou a odstrčilo mě silou do sněhu, až jsem zůstala ležet chvíli jako brouk převržený na krovky. "Áh!" zavrčela jsem vztekle a kdybych v tu chvíli mohla, přiměla bych mráz, aby z losa udělal kostku ledu. Ve svém naštvání jsem to i zkusila, ale místo toho kolem vyšlehlo několik jiskřiček. Ne, nevládla jsem ledu a sněhu, právě naopak. "Lilac! Doraž ho!" vykřikla jsem po větší vlčici, která měla určitě mnohem víc síly, aby to udělala pořádně. Já jsem skočila po hlavě losice a přilehla ji k zemi.To určitě, házet s námi jako s hadrovými panáčky! Teď bylo její hrdlo odhalené a Lilac měla volné pole působnosti. Snad se i víc hodilo, aby to udělala ona. Byla přece ve strhávací skupince.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Byla bych se moc ráda ještě držela poblíž Iskierky, už takovou dobu jsme společně nic nepodnikly, ale nebyl na to teď vhodný čas. Doufala jsem, že po lovu se nám poštěstí. Trochu nervózně jsem se uchechtla, když jsem zjistila, že jsem považována za zodpovědnou osobu. Aspoň v porovnání s Krůlim. "Udělám, co budu moct," střihla jsem každopádně střapatými ušisky, naposledy ňuchla Išku čumákem a vyběhla za Krůlim, který se s tím nijak nepáral.
Brzy už jsme běželi společně, svými spojenými silami se nám podařilo stádo rozpohybovat a oddělovat od něj losa, kterého jsme potřebovali. Kéž by to bylo tak snadné! Neustále se snažil vrátit k ostatním. Chňapala jsem mu se vzteklým zavrčením po nohou. Párkrát jsem v ráži cvakla i po sněhu vířícím všude kolem. Rozpouštěl se mi na jazyku a brzy byl pryč - ovšem hlavní bylo soustředit se na losa. Nechtěla jsem, aby mě nakopl. Snažil se, o tom žádná. Jednou mi zadní noha prosvištěla tak blízko nad hlavou, až jsem cítila, jak se mi o ušiska otřel vítr. Bylo to těsné a přiznávám, že ve mně byla malá dušička. To zvíře bylo prostě obří. Jak ho vůbec můžeme udolat?
Naštěstí se nakonec povedlo losa odehnat od ostatních a Lilac s Iskierkou neváhaly ani na chvíli. Vrhly se vztekle po něm a já hned viděla, jak moudré bylo rozhodnutí držet se raději nahánění. I dvě velké vlčice měly problémy. Kdybych tam byla já nebo Krůli, nejspíš by měl los jen pocit, že ho štípou komáři. Když je řeč o Krůlim, i on se po losovi vrhl... Vyhoupl se mu na hřbet jako nějaký zatracený kovboj. "Crowley! Co děláš?" vyjekla jsem napůl zděšeně, napůl pobaveně, visel na losovi jako ozdobná pentlička a přes veškerou snahu se nezdálo, že by ho táhl jakkoliv k zemi. Sama jsem natáhla krok, jak mi to krátké nožky dovolovaly a útočila jsem mladé losici na břicho a slabiny. Příliš velkou škodu jsem napáchat nedovedla, ale když už nic, alespoň to rozptylovalo její pozornost. Doufala jsem, že ji i trochu zpomalím.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Išky objetí dovedlo zahřát i v nejstudenější a největrnější den. "A ty mně," broukla jsem. Klidně bych tak vydržela celé hodiny. Možná později, přiměla jsem se nakonec s malým bodnutím u srdíčka odtáhnout, protože nás konec konců čekaly povinnosti. Povinnosti, bleh! Ale nedalo se svítit, kdo chtěl jíst, musel lovit.
Nebyla jsem si jistá, jestli je Lilac rozvržení úplně stoprocentní, ale nevyhradila jsem se proti němu nahlas. Iška ale došla ke stejnému názoru a když to vyslovila, dávalo to tak velký smysl, až jsem vůbec nevěděla, proč že jsem s tím sama váhala. "Jo, bude to asi lepší," kývla jsem a docela se mi ulevilo, že budu z větší části mimo dosah těch obřích, naštvaných zvířat, co z prťavců jako já a Krůli mohla udělat marmeládu bez mrknutí oka. "Tak hlavně pozor, aby ti ty spoďáry nenatrhli," popíchla jsem trochu Išku, i když v tom byla i upřímná výzva, aby si dávala pozor. Neměla jsem z toho prostě nejlepší pocit. Radši bych lovila něco míň... no prostě menšího.
Už ale bylo rozhodnuto. Připojila jsem se ke Krůlimu a obloukem jsme začali obcházet stádo. "Jdu, jdu, jsem ti v patách," vyštěkla jsem za ním co možná nejoptimističtěji a přidala do klusu. Vzpomněla jsem si cestou na svou první zimu doma. S Rosie jsme se lovit teprve začínaly učit, táta s mámou nás vzali s sebou na lov srn, ale my dvě se spíš jen dívaly, jak se to správně dělá. Jé, co jsme se doma v lese nadováděly, a hlavně ten první rok, když jsme byly jen vlčata! Na zimní hrátky to tam bylo úplně ideální. Spousta kopců, kde se klouzat, dokonce jsme mohli i bruslit na potůčku, když zamrzl. Měli jsme tam všechno. Ale teď a tady jsem také byla šťastná. Tak, jak jsem jen mohla být.
"Tak jdem na to," vytrhla jsem se ze vzpomínek, potřásla hlavou a vrhla se cvalem kupředu mezi losy. Stádo nás už zmerčilo a dalo se do pohybu. "Jdu zleva!" křikla jsem na Krůliho a střihla to doleva, abych naší losici zabránila připojit se k ostatním. Snažila jsem se vidět všechno najednou, hlavně pak losího býka, který se tu musel někde pohybovat... Zatím jsem ho však neviděla a doufala, že nás nechá na pokoji.

Byla jsem nadšená, že jsem ty dva našla, ať už tady kuli jakékoliv pikle. Jen ta Iskierka tu chyběla! "Jó, to ti donesla straka? Mně ten můj darovala ryba," zasmála jsem se a zvedla tlapku s náramkem, který nedosahoval takového stupně hustosti, jako Lilac tlapa, ale měl určitě taky něco do sebe. "Ryby nosí dárky? Já je vždycky jenom žral," nestačil se divit Žužlík, který mi seděl u nohy, až jsem se musela znovu rozesmát.
Iška nezůstala ztracená dlouho. Sotva jsem se na ni doptala, ozval se její hlas za mnou. "Iško! Tady seš!" vrhla jsem se k ní a zodpovědně jí trochu pocuchala kožich radostným objetím. Srdéčko mi přitom nadšeně poskočilo. "Už jsem si říkala, že ses někde propadla do země!" Iška ale vypadala docela vážně a pohledem brousila k Lilac. Teprve mi došlo, že asi ještě neměly šanci se potkat, když už se Crowley pustil do představování. Ve kterém jsem zaslechla i cosi, co mě přimělo rádoby dotčeně zvednout bradu. "Co to bylo o těch spoďárech?" Ale jinak byly konečně vlčice seznámeny a já jsem doufala, že si budou rozumět a že tím pádem naše smečka bude naprosto nepřekonatelná a dokonale boží.
Konečně jsem se taky dozvěděla, co se tu vlastně podniká. Jídlo, to bylo věčné téma. Jen jsem trochu nadskočila, když chtěl Krůli lovit losy. "Nemyslíš ty, co mají parohy větší než jsem já?" ujišťovala jsem se, ale měla jsem takové vtíravé tušení, že myslí právě ty. "Já nejsem úplně velkej lovec, jo," informovala jsem raději rovnou všechny. Neměla jsem problém s menší zvěří, ale vysokou jsem příliš často nelovila. Natožpak taková hovada obrovská, jako byli losi. Ale jestli jsem měla jít ve dvojici s Iškou, snad to bude v pohodě. Sice bych se raději viděla jako naháneč, ale byly jsme sehraná dvojka a určitě to zvládneme. "Nějakýho menšího? Třeba... támhletu samici?" navrhla jsem a ukázala tlapou na kus, který se pohyboval na pláni s ostatními. Aspoň neměla ty obří lopaty, jako ten losák, kterého jsem viděla opodál, jak si je hlídá. "Žužlíku, ty počkáš na kraji lesa, nechci, aby z tebe byla placička," instruovala jsem ještě nemývala, který bez slůvka protestů zmizel v křovinách.

//úkryt přes Ageron

S Žužlíkem v patách jsem vylezla do lesa a také do deště. Byl vážně dost pošmourný den a vyčenichat Išku, Krůliho a Lilac taky kvůli tomu nebylo úplně nejjednoduší. Někde kolem jsem je cítila, ale kde? Klusala jsem po rožčvachtaném mechu a nemýval mi byl v patách, i když celkem funěl. "Uf, musíme tak rychle?" "Jojo, musíme, potřebuješ vyběhat tu srnku," zasmála jsem se, po dlouhém lenošení jsem taky byla celá ztuhlá a toužila jsem si trochu protáhnout nohy a rozhýbat kosti. Nebyla jsem přece ještě žádná důchodkyně!
Octla jsem se až u kraje lesa a když jsem se zahleděla do pochmurné dešťové clony, spatřila jsem dvě vlčí siluety. Dosti povědomé vlčí siluety. Oháňka se mi okamžitě radostně rozkomíhala sem tam. "Krůli, Lilac! Čau!" zvolala jsem a už jsem si to k nim nadšeně metelila, samozřejmě i s nemývalem, který lehce zaostával. "Co tu nacvičujete, v takovým nečase? Neviděli jste Išku? Tyjó, to je hustý!" vychrlila jsem na ně závratnou rychlostí, přičemž poslední zvolání patřilo Lilac a její kostnaté ozdůbce na tlapě. Tu dřív rozhodně nemívala a vypadalo to hodně super.

353

Sotva Crowley odešel, padla na mě hrozná ospalost. Zívala jsem a oči se mi zavíraly, stačila jsem si ještě dát kus srny, kterou synátor zmiňoval, než jsem dočista odpadla. V mžiku jsem spala a byl to spánek tak hluboký a dlouhý, že se podobal popravdě spíš kómatu, než čemukoliv jinému. Chrápala jsem jako zabitá a vůbec jsem si nebyla vědoma ubíhajícího času. Už asi bylo potřeba pro jednou pořádně vypnout a dobít baterky.

Probrala jsem se někdy během dne. Jenže kterého? Dobrá otázka. Neměla jsem na ni odpověď. Zmateně jsem mrkala kolem sebe po jeskyni a protahovala si ztuhlé tlapy. Krůli nikde, Lilac nikde, Iška taky fuč. Dokonce ani Žužlík tady nebyl, a to bylo hodně divné. Myslela jsem, že spánek je hned po jídle jeho nejoblíbenější činnost. "Žužlíku?" zavolala jsem a našpicovala uši, aby mi neunikla odpověď. Tou mi bylo tiché mlaskání z kouta se srnou, které rázem ustalo. "Huh? Co?" Ze spíže se vykulil přežraný nemýval, který vypadal spíš jako koule. "No tě pic, doufám, že jsi nesežral celou srnku?" "Za koho mě máš? Ale nudil jsem se tady! Víš, jak dlouho jsi spala? Děsně dlouho, a nedalo se tady dělat nic jiného, než jíst a spát a jíst a spát..." To už jsem se smála. "Mohl jsi mě taky vzbudit nebo se jít proběhnout do lesa," nadhodila jsem. "Když já bez tebe nechtěl," přitulil se mi Žužlík k přední tlapě a vážně jste se na něj těžko mohli zlobit. "Tak půjdem teď spolu. Mrknem se, co dělá Krůli a jestli už tu třeba někde není Iška."

//Severní Galtavar přes Ageron