Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 28 (3/5)
Leden 5/10 - Lia

Nestihla jsem se uhnout a vlčice mě prostě převálcovala. Pěkně jsem si na ledu nabila, ale horší byl ten posměch, který se na mě sypal z její rozšklebené tlamy. Začínalo to ve mně vřít. "To nejsem," ohradila jsem se a uhnula její chňapající tlamě, která ale moje ucho minula o pěkný kus. "Umím se prát, však uvidíš," frkla jsem a snažila se ji ze sebe setřást. Problém byl ,že jsem se až tak moc prát neuměla. Spíš vůbec, i když jsem byla naštvaná. Tím víc poté, co mi spálila i ucho. Sice jen trošku, ale cítila jsem to!
Za moment už se mi zase vzdalovala. Vyskočila jsem na nohy a uši připleskla k hlavě. Však já jí ukážu! Zavrčela jsem a odpíchla se po ledu. Co by udělala Iška? Natrhala by ji na maličké camfourky, které by potom rozfoukal vítr. Jenže bez ní jsem nebyla moc hrdinka. Neuměla jsem to tak, jako ona. Nic jsem jí neudělala, zavrčela jsem znovu a odpíchla se podruhé, abych zkrátila vzdálenost mezi námi. "Běž odkud jsi přišla a nech mě bejt!" zakvílela jsem nepříliš děsivým hlasem, koulela očima jako posedlá ve snaze nasadit hrozivý zjev a kožichem mi náhle zapraštěly jiskry. Malý modrý blesk vyšlehl a trefil šklebivku do čumáku. "Í!" vyjekla jsme, jako by to snad trefilo mě. Co to-?

Loterie 25 (5/5)
Leden 4/10 - Lia

Teda narazila jsem na pěkně popudlivou dušičku. Bohužel jsem měla problém to brát vážně - až do chvíle, kdy to skutečně vážné začínalo být. To bylo přibližně v momentě, kdy mi oheň ožehl čenich. Vypadala, že je opravdu odhodlaná mi naliskat. Trochu mi připomínala lva, co jsem potkala na jihu. "Já vím, já vím, ale když už se to stalo, tak jsem ti pomohla?" pokoušela jsem se získat body k dobru a nějak se z toho vykecat. Nepřišlo mi, že se to moc daří. "Tohle není válka ani hladomor, notak, byla to nehoda. Nebudem si kazit takovej krásnej den!" nasadila jsem pro změnu optimistický tón, ale přišlo mi, že se snažím ukecat lesní požár, aby přestal blbnout a šel si hezky zase sednout.
No a pak jsem se uchechtla, když jí nešlo rozběhnout se na ledu. Nechtěla jsem, ale prostě mi to vylítlo, protože to bylo tak komické. Jestli jsem ještě neměla zatlučené všechny hřebíčky do rakve, tohle byl asi ten poslední. Pokud to vůbec vnímala. Už se na mě totiž vrhala. "Néééé!" zavřeštěla jsem a tentokrát podjely tlapy mě. Nestíhala jsem utéct, kolize byla nevyhnutelná. "Né, prosím-"

Loterie 21 (1/5)
Leden 3/10 - Lia

"Mám těžký kosti," hájila jsem se proti té sprosté urážce, vždyť jsem byla drobounká jako lasička, žádná prasnice. K horšímu zvířeti mě přirovnat nemohla, fuj, nesnášela jsem prasata. Přesto byl můj kopanec, který vlčice rázem schytala, zcela neúmyslný. Možná jen zapracovalo moje podvědomí. Vlčice se nicméně pořádně čertila. "Fakt to byla nehoda, můžeš mě na oplátku taky převálcovat, jestli chceš? Svůj zadek bych ráda ještě používala, však víš, na sezení a tak," zubila jsem se dosti nemoudře, pořád jsem ty výhružky nebrala tak úplně vážně. Přišly mi spíš jako rozmrzelé bručení nevrlého jezevce, jako byl třeba Išky Popílek, nic, co by mělo přejít ve skutečnou akci. Ulevilo se mi, když jsem slyšela, že je celá a dál ji hrabala ven, takže když najednou vyšlehly plameny, pěkně mi ožehly čenich.
"Hej!" vyjekla jsem a odskočila jako... inu jako bych se popálila. "Co děláš? Já se ti snažím pomoct!" zaúpěla jsem ublíženě a rozkročila tlapy, protože zem pod nimi se začínala jaksi třást. "Řekla jsem promiň," kulila jsem nevěřícně oči, copak se to dělo, snad ne následky mých činů? Led na jezeře se lámal a jak se jala dál přeskakovat odrbaná vlčice, pustila jsem se do toho i já. Nechtěla jsem totiž skončit v ledové vodě. Hopla jsem na pevnější část ledu a přikrčeně se zaměřila na pískovou, připravená se bránit, kdyby jí zase hráblo. Nechtěla jsem se prát, ale ani jsem si nehodlala nechat nabančit jen tak. Čumák mě pěkně pálil. "Nemůžem to vyřešit nějak normálně?"

Loterie 19 (4/5)
Leden 2/10 - Lia

Vlčice se blížila a blížila, vážně závratnou, až děsivou rychlostí. Stačila jsem si všimnout, jak je pohublá a hrbatá, oškubaná a celá taková, no, skřetí, stačila jsem si pomyslet: Bohové, já převálcuju nějakou nemocnou chudačku, a pak už nebyl čas vůbec na nic. Prásk! Válely jsme se rázem ve sněhu, změť propletených končetin a těl. Písková vlčice zůstala přimáčknutá pode mnou a podle toho, co se jí linulo z tlamy, nebyla příliš nadšená. "Jéje," vyhrkla jsem a začala se z ní hrabat dolů, přičemž jsem jí nechtíc uštědřila důkladný kopanec do žeber. "Uh, promiň, promiň, nějak jsem neodhadla, jak moc se to rozjede, tyjo, to bylo teda něco," neubránila jsem se smíchu nad tou komickou situací, ve které jsme se octly. Jistě se tomu písková taky zasměje. "Seš celá? Že to ale byla jízda! Máš taky určitě bruslařský geny, jako já," brebentila jsem a jala se aktivně odhrabovat sníh kolem vlčice, aby to měla jednodušší s lezením ven ze závěje.

Loterie 7 (2/5)
Leden 1/10 - Lia

Vypravila jsem se zase jednou k jezeru. Pro jednou úplně sama, kde se všichni poflakovali? Iskierka byla někde v trapu, Crowley asi hlídal les, Lilac vyváděla kdoví co a Žužlík chrápal v jeskyni, ta zimní lenivost ho nějak neopouštěla. Zato mně už lezlo krkem se pořád jenom někde povalovat. Chtěla jsem si tu zimu trochu užít! A i když už jsme toho stihli hodně, pořád ještě byla spousta zimních radovánek před námi.
Probrodila jsem se závějemi až ke krásnému ledovému jezeru a moje srdéčko zaplesalo. Bruslit jsem letos ještě nebyla! A co to vidělo mé oko támhle opodál? Že by společnost? Nový, třeba jen krátkodobý společník pro všemožné vylomeniny? To jsem takhle pouhým pohledem z dálky nedovedla poznat, ale byla jsem odhodlaná na to přijít. Couvla jsem na pevnou zem, pořádně se rozběhla a pustila se na led. Hned to svištělo, vítr mi hvízdal kolem uší, párkrát jsem se odpíchla, abych nabrala rychlost... Možná jsem to ale trochu přehnala. S každým metrem se zdálo jasnější, že nedokážu zabrzdit, než tu vlčici stojící na ledu smetu. "Bachááá!" zahulákala jsem se smíchem. "Nebrzdí to!" Měla možná tak pár vteřin na to uskočit, než do ní narazí rozjetá huňatá střela.

Prosinec 7/10

Brzdit se příliš nedalo, jako brzda sloužila prostě a jednoduše závěj na konci klouzačky. Do té jsem taky po hlavě zajela a vzápětí jsem cítila, jak mi nějaké vypasené zvířátko velikosti mývala huplo na žebra. "Paráda! To byla prostě paráda! Já věděl, že něco vymyslíš! Ohnivá Žaneta opět boduje!" "To jsem ráda, ale prosímtě, slez," hekla jsem, protože nemýval tančil vítězný tanec přímo na mém hrudníku, z mých žeber si dělal xylofon a já měla pocit, že ze mě snad vydupe duši. "No jasně, jasně, promiň," seskočil na zem a začal odhrabávat sníh, aby mi pomohl ze závěje. Vyhrabala jsem se ven a mohli jsme jet znova. "Tentokrát jedu první já," zvolal a cvalem se pustil do kopce. Vypadalo to, že ho lenost přešla. Se smíchem jsem se rozběhla za ním.

Prosinec 6/10

Vedla jsem nás lesem na jistotu ke kopečku, který jsem dobře znala. Na klouzačku byl ten sníh podobně na prd, jako na vlkuláka, ale doufala jsem, že se mi to povede trošku vylepšit. Začala jsem sníh ohněm lehce rozpouštět. Protože ale mrzlo, začala mrznout i roztopená voda ze sněhu a za chvíli se vytvořila pěkná ledová krustička. Pokračovala jsem kousek po kousku až dolů z kopečka. Dráha nebyla ještě úplně hladká, ale věřila jsem, že až se po ní párkrát sklouzneme, bude hezky uklouzaná raz dva. Vyběhla jsem zpátky do kopečka se Žužlíkem na zádech a tam jsem ho nechala hopnout dolů do sněhu. "Tak pozor pozor, zkušební jízda!" zvolala jsem a vrhla se na klouzačku. Sjížděla jsem ji po boku, hlavou napřed. Žužlík naskočil hned za mnou, po zadku si to svíštěl z kopečka jako žíznivá čára.

Prosinec 5/10

A tak jsem začala uplácávat hroudu, ze které se měl stát vlkulák, jenže tenhle sníh stál fakt za pendrek. Rozpadával se pod tlapkami a vůbec nechtěl držet tvar. Byl to zatracený prašan, ze kterého se stavět moc nedalo. "To je na nic," zahučel Žužlík a kopl sklesle do sněhu. Ne, že by mu to bylo platné. Sníh byl pořád sníh, pořád stejné mizerné kvality. "Dnešek je fákt na nic," povzdechl si nemýval a kecl si do sněhu jako hromádka neštěstí. Přiskákala jsem k němu a tlapou ho pohladila po zádech. "Ale notak, velký Filián Žužlík Podšívka snad nebude podléhat zoufalství? Určitě si nějakou zábavu najdem. Můžeme si zkusit udělat třeba klouzačku, co? Vím, kde je tady v lese bezva kopeček, pojď," pobídla jsem ho a vyběhla. Žužlík taky ožil a rozklusal se za mnou sněhem.

Prosinec 4/10

Procházeli jsme pomalu lesem a já se rozhlížela kolem, co bychom mohli dělat. Žužlík hopsal sněhem kolem a ožíral z keře šípky scvrklé mrazem. Mně tedy nepřišly moc lákavé, ale nemýval nebyl příliš vybíravý tvor. "Tak se budem koulovat," hodila jsem do placu klasiku. "Ale koulujem se pořád," zakňoural nemýval, jako bych ho bušila koulema od rána do večera. "Popílek mě posledně napálil ledovkou do žeber, ještě tam mám modřinu, hele, tady, tadyhle," kroutil se jako paragraf a pracičkou si hrabal v srsti. "Já tam nevidím, máš tam chlupy, ale věřím ti to," pošťouchla jsem ho čenichem a přemýšlela dál. "Proč nepostavíme ještě jednoho vlkuláka?" Vida, to byl nápad! A tak jsem se do toho hned pustila.

Prosinec 3/10

"Tak půjdem něco ulovit!" "Né," zaprotestovala jsem tentokrát zase já. To zvíře by pořád jenom jedlo, to je hrozný. Nechápala jsem, kam to pořád dává a jakto, že z něj ještě není maxi-koule. Byl to takový váleček buclatý, ale asi to docela úspěšně kompenzoval tím, jak pořád lítal z místa na místo. Alespoň po zbytek roku, teď na něj přišla nějaká lenivá. "Hele, neukládají se mývalové třeba k zimnímu spánku? Proto jsi možná tak lenošný," napadlo mě. "Ne, vůbec ne. To někdo dělá?" "Ale jo. Třeba medvědi, ježci a tak, v zimě je vůbec neuvidíš. Až do jara spí." Žužlík potřásl hlavou. "To je teda něco, to by se mi taky líbilo. Ale tak dlouho spát bych asi nevydržel," mínil. "To já taky ne. Víš, jak musí mít zlomený záda, když se na jaře hrabou z nory? To musí být hrůza," zakřenila jsem se.

Prosinec 2/10

"Co budem dělat?" Ležela jsem ve sněhu pod stromem s nohama trčícíma k nebi, ale už mě to popravdě moc nebavilo. Toužila jsem po nějaké akci. Ale Iška byla kdoví kde, Krůli s Lilac zrovna tak... Ještě tu ovšem byl Žužlík. Ten se válel ve sněhu vedle mě a momentálně vypadal docela lenivě, ovšem zvedl hlavu a zastřihal ušima. "Nemůžem se dál válet? Mně se v zimě vůbec nic nechce," zívl a protáhl si pracičky. "To kecáš, to sáňkování tě přece bavilo!" "No dobře, dobře. Tak to můžem udělat znova, co? Sáňkování?"
Vyskočila jsem na nohy a otřepala ze sebe sníh. "Sáňky už nemáme," posteskla jsem si. "Můžem si zahrát na schovku." "Ale ve sněhu hned uvidíš moje stopy," kápl na to hnedle nemýval. "Nojo," podrbala jsem se zadní tlapou za uchem. "Tak co?"

//Jezero Na'hi

Iška nás vytáhla až na vrchol svahu a než jsem se stačila nadát, pošťouchla nás dolů z kopce. "Á! Hahahá!" stačila jsem se jen zachechtat a už jsme letěli dolů. Sáně se rozjížděly, rozjížděly, zrychlovaly a zdálo se, že dosáhnou rychlosti téměř sebevražedné, než dorazíme dolů. Vítr mi svištěl kolem uší, tanec bílých vloček byl za chvíli všechno, co jsem viděla. "Drž se, Žužlíku!" zahulákala jsem na nemývala, který to povzbuzení ani nepotřeboval. Svíral mě za ocas pevně jako klíště. Mohla jsem jen předpokládat, že jezevec se zase drží Žužlíka. Sáňky letěly z kopce vymletým korytem, které je naštěstí drželo ve správném směru, takže asi nehrozilo, že sjedeme někam ze srázu. Mrknout za sebe jsem stihla jen krátce. Iška se držela za námi, i když skrze chumelenici byla jen šedou skvrnou na sněhu. Dál jsem se smála. Tohle! Tohle bylo ono! To bylo to pravý vzrůšo!
Sáně přejely přes hrbol a chvíli dokonce nadskočily do vzduchu. Naklepala jsem si pěkně zadek, když jsme dopadli dolů, což akorát způsobilo další záchvat smíchu. Poněkud nervózního, ovšem. Co bylo to křupnutí, které se ozvalo? Stačilo pár dalších metrů, aby to bylo jasné. Naše sáně se začaly lámat! A katastrofa už byla nevyhnutelná. Jakmile křuply, už to šlo rychle. Nejdřív se odlomil zadek, Žužlík s Popílkem na mě najednou šplhali jako opičátka, jak nechtěli vypadnout. "Ne, počkejte!" zahukákala jsem, ale stejně už bylo pozdě. Nabrali jsme další hrbol a zbytek sáněk se prostě rozpadl, zatímco vaši chrabří dobrodruzi zahučeli do čerstvého sněhu, vyhození ze sedla.

Mrkla jsem na Išku, bylo mi jasné, že v tom jejím lovu ryb byla nějaká čertovina. Koukalo jí to z očí. "Hmmm, takže nějaká tvá osobní finta, říkáš?" zaculila jsem se. Ať to bylo jakkoliv, ryba byla dobrá a vážně bodla, hlavně tady, kde ostatní jídlo zrovna moc k dostání nebylo. Navíc, na sáňkování bylo potřeba sílu!
Sáňky se povedly opravdu skvělé, pokud to můžu tak neskromně sama říct. Nebyly zrovna, no, překrásné, ale už jsem viděla, že jezdit budou vážně skvěle. Vyskočila jsem si na ně, Žužlíka v patách a Popílek následoval krátce poté. Chtěla jsem po Išce jen jedno pošťouchnutí, abychom si je nejdřív vyzkoušeli z mírnějšího svahu, ale ona měla jiný nápad. "Jo? Fakticky? Nebude tě to tahat-" Ale na kecání nebyl čas, byla rozběhnutá a nachystaná a tak jsem zkrátka dělala, co se po mě chtělo. Čapla jsem svou milou zuby pevně za ocas, ale ne tak pevně, abych jí ho prokousla, trochu jsem se tlapou odpíchla, abych jí pomohla nás rozpohybovat a už jsme se vezli, jako na skutečných saních! Chvílemi jsem jí pomáhala tlapami, aby se snad ještě nestrhala. Byla bych jí předala nějaké to povzbudivé slůvko, ale s oháňkou v tlamě jsem byla dokonale umlčená.

//Ragar

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným

Dobře... možná jsem si docela naběhla. Tiše jsem se zasmála. "Tak jsem to přeci vůbec nemyslela," zamrkala jsem nevinně a vtírala se čenichem Išce pod bradu. "Jen říkám, že jsme to nikdy nikomu netvrdily." Ovšem Popílek to rozsekl naprosto bez váhání. Trochu jsem sebou škubla a potom se kousla do tváře, abych se nerozesmála.
Bylo fajn se povalovat v iglú, tulit se k sobě, užívat si vzájemné blízkosti. Jenže ty hloupé sáně mi prostě nedaly pokoj. Musela jsem na ně pořád myslet a nejspíš nedojdu klidu, dokud je nevytvořím. Iška souhlasila, Žužlík se do toho také nadchnul, ale předtím bylo ještě potřeba vyřešit jeden problém. Pousmála jsem se. "Jasná věc, přece po tobě nechci, abys padla hladem." Iška byla u vody, než jsem se nadála. Začala jsem se protahovat a štrachat ven, abych se mohla mrknout po vhodném materiálu na sáně, ale pořádně jsem se ani nerozkoukala a už byla zpátky, ryby v tlamě. "Teda, to byla rychlost," zvolala jsem nadšeně a zamávala ocasem. "Netušila jsem, že jsi takový rybolovec," olízla jsem Iskierce tvář, než jsem se pustila do svojí ryby. Žužlík s Popílkem se dělili o svoji, což se neobešlo bez trochy strkání a popichování, ale nakonec se nějak srovnali. Snědla jsem svou rybku možná trochu ve spěchu, ale myslí mi pořád dokola pulsovalo jediné - sáňkování, sáňkování, sáňkování!
Jakmile už z kapra nezbyla ani šupina, vylítla jsem k vodě zase já. Jezero ještě úplně nezamrzlo, ale led už se začínal utvářet a kolem okrajů byl místy už dost silný. Poskakováním a potahováním se mi povedlo jednu pořádnou kru vytáhnout na břeh. "Super! A teď..." Pomocí magie jsem přiblížila ohnivou kouli opatrně po kouskách k ledu. Nechala jsem okraje trošku ohladit a rozpustit, stejně jako horní část kry. Ta se totiž měla stát spodní částí sáněk, teď pěkně hladkou a snad i klouzavou. Obrátila jsem ledové vozítko - málem jsem přitom rozplácla Žužlíka, který se musel motat kolem - a pohlédla na něj. "No. Můžem to vyzkoušet," vyskočila jsem opatrně na kru a zkusila se odpíchnout, ale byla tu moc velká rovina. "Zkusíš mě trochu postrčit?" otočila jsem se prosebně na Išku.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Zachumlaným v iglú, které jsme vytvořily společnými silami, nám bylo dobře. Vždyť co by nám tu chybělo? To, co jsem na světě nejvíc milovala, jsem měla tady. Snad jen Krůli scházel, ale musela jsem se smířit s tím, že už holt není malé vlčátko, které máme pořád za patami. A stejně bylo fajn mít Išku občas jen sama pro sebe. Když tedy nepočítám naši dvojku vykutálených zvířecích společníků.
"To jo, když jsme spolu, tak dobrodrůžo nikdy nekončí," zasmála jsem se spokojeně a tetelila se blahem, jak se ke mně má partnerka tiskla. "Teď je všechno tak, jak to mělo od začátku být. Sice nám chvíli trvalo na to přijít, ale hej, přece jsme nikomu netvrdily, že jsme z těch nejbystřejších, ne?" chichotala jsem se dál jako praštěná a přitom se lísala k Iskierce.
Celkem jsem se jí divila, že tak ochotně naslouchala mému békání - můj zpěv asi nebyl tak strašný, jako mé vytí, ale jistě se to blížilo remíze. Jestli tohle někomu nestačilo jako důkaz pravé lásky, pak už by nestačilo nic. Zamáchala jsem ocasem, když se můj návrh saní setkal s kladným ohlasem. "To zní jako plán!" "Bezva, budem sáňkovat," ozval se s nadšením i Žužlík, zatímco zmiňovaný jezevec na to měl vlastní názor, který vyjádřil sice beze slov, ale i tak velice jasně.
Přitiskla jsem se k Išce, jak to jen šlo a nechala se hladit těmi krásnými slovy, která ke mně směřovala. "Já tě taky moc miluju. A jsem si jistá, že to není ročním obdobím," střihla jsem ušisky. "Mám to stejně na jaře, v létě i na podzim. I teď. A už nafurt. Nikde mi není líp, než po tvým boku." Vlepila jsem jí jednu čumáčkovanou hezky mezi uši, protože jinam to ani nešlo, obličej měla zabořený v mé srsti. Odmlčela jsem se a chvíli jen koukala ven na nedotčenou krásu zimy, na bílé závěje, zamrzající modré jezero, tančící sněhové vločky a obrazce, které maloval mráz. Byla to nádhera, tím větší, že jsme byly takhle hezky v kutlochu a přitulené k sobě.
Začínala jsem možná i trošku podřimovat a byla bych snad usnula, kdyby se mi pořád nevracela ta myšlenka na sáně. "Iško?" zahuhňala jsem lehce rozespale a zamrkala, abych zahnala únavu z očí. "Myslíš, že bysme zvládly udělat sáně z ledový kry?" Trošku skok z romantického tématu někam docela jinam.