Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem si spala a odpočívala po dni plném sněhových hrátek. Každý, kdo to někdy zažil, ví, jak to jednoho dokáže utahat. Takže jsem skutečně chrněla jako do vody hozená. Ale nespala jsem ani tak dlouho, když mě probudil jakýsi rozruch. Chladnou zimní noc náhle protnul hlasitý bolestný řev. Vylítla jsem na nohy a hrnula se k východu z úkrytu po boku sestry a rodičů, kteří to samozřejmě taky slyšeli. I z ostatních nor a zákoutí vykukovaly rozespalé vlčí hlavy a vylézali právě probuzení vlci, aby se šlo podívat, co se to přihodilo.
O nic jsem samozřejmě nechtěla přijít, takže jsem byla mezi prvními, kteří vyběhli mezi stromy, brzy mě však zachvátila zlá předtucha. Ale ne, určitě se schylovalo k výprasku! Úpění se totiž linulo právě z míst, kde jsme se sestrou a Quinne nechaly naši skvělou ledovou klouzačku, která nám dala tolik práce vybudovat. Teď se zdálo, že se na ní někdo přinejmenším přizabil. Letmým pohledem jsem zavadila o sestru, která vypadala vyplašeně, nejspíš už jí tedy také došlo, co se muselo stát. Tiše jako pěny, což bylo samo o sobě určitě podezřelé, jsme následovaly starší vlky k tomu místu.
Už za chvíli jsme mohly uvidět Orrise, který se válel pod kopcem a kroutil se jako žížala. "Au, au, moje záda, dávejte bacha, je tady hroznej led. Do háje, to bolí, v té tmě jsem to vůbec neviděl!" Led tam skutečně byl a jak se brzy zjistilo, byl tak krásně uklouzaný a upravený, že to nemohla být náhoda. A podezření samozřejmě hned padlo na nás. Starší vlci se ochomýtali kolem chudáka Orrise, pomohli mu vstát a dopravit se do nory, ale ne všichni se věnovali jemu. U nás zůstala máma a její pohled nás div na místě nezabil. Leda někdo slepý by mohl nevidět, že jsme byly vážně v průšvihu.

Přidáno.

Únor 10/10

Dovedete si tedy představit, jak krásně se mi usínalo. Zalezla jsem do pelechu, málem jsem ani neřekla rodičům "dobrou", jak se mi už klížila očka. Ááá, další krásný den plný neproduktivního lelkování a blbnutí za mnou! Takové jsem měla nejradši. Stočila jsem se do klubíčka, zavřela oči a odplula do říše snů na růžovém obláčku. Vůbec nad ničím jsem nepřemýšlela. Ani nad tím, že venku se snášela hustá tma, tak hustá, že ji téměř nešlo prohlédnout. Ani nad tím, že jsme naši klouzačku nechaly zcela neoznačenou poblíž stezky, po které vlci ze smečky dost často chodili. Dokonce ani nad tím, že jsme vůbec nikomu o té klouzačce ani neřekly a tak jsme byly jediné, kdo věděly, že se tam skrývá. Ne, nic z toho mě v tu chvíli nenapadlo - to přišlo až později.

Únor 9/10

Tedy aspoň z našeho pohledu. Dospělí (i když my už jsme, teoreticky, taky byly skoro dospělé) občas měli výhrady a viděli důvody, proč bychom něco neměly zkoušet, jenže kdo by je poslouchal? Připadali mi jako hotoví brontosauři, říkala jsem si, že já nikdy tak stará a přehnaně opatrná nebudu! No... aspoň v jednom z toho jsem měla pravdu, co?
Tak jsme teda stavěly klouzačku a hodně jsme si na ní daly záležet. Udělaly jsme jí i zpevněné okraje, aby se nám nerozpadala, byla to dráha jaksepatří. Pořádně jsme se na ní vyblbly a když jsme večer zamířily domů do nory, už jsem měla úplně křeče v nohách, jak jsem celý den běhala zpátky do kopce a pouštěla se zase z kopce.

Únor 8/10

Zvedla jsem se a zavolala k vlčicím stojícím pořád nahoře: "Když to zopakujem ještě několikrát, bude to dokonalý. Udělá se tam na povrchu úplnej led, no fakt! Jen to musíme hodně uhladit!" A už jsem vybíhala zpátky na kopeček. Než jsem tam doběhla, už se dolů šinula Rosie, těsně následovaná Quinne. Na nic jsem nečekala a se smíchem jsem se pustila za nimi. Kožichy jsme důkladně klouzačku uhlazovaly, aby byla vážně dokonalá. Žádné hrboly, na kterých bychom si natloukly zadky a které by nás mohly zpomalit. Nic takovýho! Musela to být ta nejlepší a nejdokonalejší dráha, jakou kdy kdo postavil. Proč? Protože jsme mohly, to je jednoduché. Tehdy jsme většinu věcí dělaly prostě proto, že to šlo a nebyl důvod to nezkusit.

Únor 7/10

Zima byla doma vždycky obdobím radovánek a nekonečné srandy. Nemohla jsem se jí nabažit. Sníh jsem zatím viděla jen málokrát a tak se ještě neokoukal, každý jeho návrat byl důvodem k oslavě. Navíc během každé další zimy jsem se stačila naučit nějaké nové fígle, které jsem té další mohla dovádět k dokonalosti.
"Vtip je v tom to pořádně uklouzat," instruovala jsem Rosie a Quinne a rovnou jsem jim i předvedla, jak si to představuju. Plácla jsem sebou na bok a začala se sunout dolů z mírného kopečka. Zatím to nebylo nic moc, cestička, kterou mé tělo vytvořilo v mokrém sněhu, rozhodně nebyla tak uklouzaná, jak bych si přála, ale hlavní bylo předat vizi, chápete.

Naštěstí nikdo nepřišel k větší úhoně. "Jo," opáčila jsem Išce. "A ty?" přejížděla jsem ji pohledem, ale zdála se být celá. I Crowley se ke mně brzy připletl. Oplatila jsem mu jeho objetí, aspoň natolik, jak to šlo s mývalem stuleným u mých předních nohou. Chudák Žužlík z toho měl pořádný šok. "Taky tě ráda vidím," broukla jsem k němu, ale ani jsem mu nestihla říct, že už jsme značkovaly a byl fuč.
Fuč byl taky Popílek. To bylo ale horší, protože jsme nikdo netušil, kam by mohl jít. "Co? Před chvilkou tu ještě byl!" podivila jsem se a hned jsem si div hlavu neukroutila. "Popílku! Popílkuuu!" hulákala jsem s Iskierkou (která popravdě ani tolik nehulákala, to spíš já), ale po jezevci ani vidu, ani slechu. "Tak jo, snad to bude v pohodě," vybreptla jsem. "Nejspíš se jen zatoulal, nevšimla jsem si, že by mu ta příšera něco udělala," svěsila jsem trochu uši, taky jsem měla o jezevce strach. Snad se mu nic nestalo?
Byla bych šla s Iskierkou, sledovala jsem, jak mizí mezi stromy s jistou úzkostlivostí. Jenže Žužlík vůbec nevypadal, že by teď chtěl někam jít. "Už to je dobrý," zopakovala jsem k němu vlídně. "Neublížilo ti to, že ne?" "Né," broukl. "Ale bylo to děsný." "To teda jo," vydechla jsem.
A to už tu byl zpátky Crowley. "Tak paráda, další vzrušení už asi nepotřebujem, stačí to hrozný počasí, aby to z vlka úplně vycucalo život," zavrtěla jsem hlavou, měla jsem toho až až. "V úkrytu je ještě kus losa, žejo? A- přišel sem někdo, když jsme byly pryč? Někoho cejtim," zavětřila jsem, ale pach mi povědomý nebyl. Kdyby to ale byl vetřelec, Krůli by na to určitě nějak reagoval, no ne?

Šla jsem takhle jednou lesem a tu koukám - jéje, kde jsem? Dávno už jsem se tu netoulala, avšak tohle místo jsem poznávala. Na útěk již bylo pozdě, už mě vítá liška v hvozdě. "No ne! To ty! Vrátila ses!" Liška přeskočila pařez. Přede mnou se zastavila, pohledem mě zhodnotila. "A jaká jsi hubená, jen ti lezou kosti! Což tě doma trápí hlady, nekrmí tě dosti?" "Kdepak, kdepak, liško milá, já se najím dost a dost, mrňavá jsem od přírody, vždycky jen kůže a kost." Věděla jsem, že ta liška má postranní úmysly - už minule chtěla si mě tu navždycky zasyslit. Jenže jak se vykroutit z její strašné moci? Už se kolem mě zas motá, snad mi není pomoci...
"Kdeže, kdeže, podívej se, hlady ani nevidíš! Do své nory já tě pozvu, tam se pěkně nabaštíš. Pak si můžeš v koutku lehnout, kožešinu načechrám, zazpívám ti pěknou píseň, já se o tě postarám. Můžeš se mnou zůstat navždy," řekla liška směle. "Navždy? Nafurt? Počkej, liško, s tím jdi do pr-" "Skvěle!" Snad mě ani neposlouchá, mele si dál jen to svoje. Snaží se mě vskutku unést - a má na to nástroje. Šťouchá, dloubá, postrkuje, zuby na mě cení. Což existuje na světě vlk, který tohle ocení? "Já už musím," vymlouvám se a odskočím stranou. Liška mě hned následuje, už jí slzy kanou. "Jen si běž, ty nevděčnice, nevíš, co se sluší. Najdu si přátele jinde a tobě dám za uši." To už ale nestihla, začala jsem prchat. Přes les a pak přes louku, nemohla jsem čekat.

Začínal úplně nový krásný den. Zlatavé paprsky slunce dolezly až do koutku nory, kde jsem spala já a pošimraly mě na čenichu. Zamžourala jsem rozespale kolem sebe jako vyoraný krtek, stěží jsem dokázala udržet oči otevřené. Zívla jsem doširoka, div, že jsem si nevykloubila čelist a spokojeně jsem mlaskla. Za chvíli už jsem byla úplně vzhůru a připravená na nový den plný lumpáren! Zděšeně jsem si však uvědomila, že už jsem v noře úplně poslední. Zatímco jsem spala, všichni se někam vytratili. Zapomněli na mě, nebo mě tu snad prostě prachsprostě nechali? "Za to zaplatíte," ušklíbla jsem se s jiskřičkami v očích a vylítla jsem do lesa.
Začala jsem hned volat na všechny strany. Z plných plic jsem vyvolávala mámu, tátu, Rosie i Quinne. Zatím mi však odpovídala pouze ozvěna. Začínala jsem mít pocit, že mi to snad dělají naschvál. Že by to byla nějaká hra na schovávanou? Zlomyslný trik, který vymyslela Quinne a přemluvila k němu i ostatní? Zase tak moc bych se tomu nedivila, podobné legrácky, to byl přesně její styl. Zařvala jsem ještě jednou do hlubin lesa, když tu mě to najednou trklo. Zabloudila jsem ve vzpomínkách ke včerejšímu večeru, kdy táta říkal, že se půjde brzo ráno na lov jelenů a kladl nám na srdce, že se musíme vzbudit včas a kdo zaspí, toho prostě nechají doma. Zaspala jsem, samozřejmě. Z hlubin spánku mě nejspíš nedokázali probudit a tak mě tady nechali. Zhluboka jsem si povzdechla a lehla si do jehličí. Zdřímnu si teda ještě chvíli, než se vrátí.

Únor 6/10 - Morghana

Zvědavě jsem Morghaně naslouchala. Tohle bylo něco, co jsem vůbec neznala. Rituály pro bohy jsem nikdy nepodnikala, vlastně jsem na ně pomalu ani nevěřila, dokud jsem tedy nedorazila sem a nespatřila aspoň některé na vlastní oči. "Ach tak. Takže tohle bohové mají rádi, jo," obhlížela jsem mizící krvavé značky na Morghanině kožichu. Popravdě mi moc nešlo do hlavy, proč by tohle nějaký bůh měl chtít, ale bylo to rozhodně zajímavé. Morghana mi osvětlila, že to občas láká nějaká zvířata, v jejím podání to však popravdě znělo celkem užitečně. "Hah, to musí být fajn, když ti nakráčí svačina přímo do tlamy," zasmála jsem se. "Třeba bych to měla taky někdy vyzkoušet? Jenže při mým štěstí bych na sebe nalákala tak akorát hladového grizzlyho nebo tak něco," uvažovala jsem, možná to nebyl až tak geniální nápad, jak jsem si prve myslela.
"Nó, já nevím, nezkoušela jsem to," zavrtěla jsem hlavou a odskočila stranou, když ke mně zamířily plamínky druhé vlčice. "Néé," vypískla jsem se smíchem. "Ten tvůj mě bude pálit určitě!" Zakličkovala jsem jako zajíc, vážně jsem tohle na vlastní kůži nechtěla testovat!
Pokývala jsem hlavou. "Ta chumelenice stála vážně za to. Ale aspoň víš, že jsou bráchové někde poblíž, oni se zase někde ukážou," střihla jsem ušima, tady měli vlci tendence se zjevovat znovu a znovu. "Někajou dobu jsem se taky toulala sama, když jsem odešla z domova. Ségru se mi nepovedlo přemluvit, aby šla se mnou, tak jsem to musela nějak zvládnout," povzdechla jsem si, kdoví, jak se Rosie asi měla? "J0, jasně, jsem tam spokojená, ale jak řikám, je to takovej... rodinnej podnik. Jsme to vlastně jen já, moje partnerka a náš adoptivní syn - jo a Lilac, to je jeho kámoška," vyžvanila jsem Morghaně ochotně, jak se to s naší smečkou vlastně má. "No a taky jeden jezevec a jeden asi mýval." Jistě, že Žužlíka s Popílkem jsem nemohla opomenout.
"Tak to chápu, není lehký si na to zvyknout, no," střihla jsem ušima. "Asi budeš muset bráchy přivázat na špagátek, až je znova najdeš, aby už ti nezdrhali," navrhla jsem Morghaně s uchechtnutím možné řešení.

Boj s příšerou 4

Sotva jsme se pustily do křížku s příšerou, kdoví odkud se vynořil Krůli, samozřejmě s tlamou pěkně proříznutou. "Crowley! To jsme teda- netento," zvolala jsem poněkud pohoršeně a uskočila před rozmáchnutou tlapou příšery. "Radši nám pojď pomoct!" Což taky udělal. Pustil se do ní s pomocí kořenů, zatímco Iskierka zaútočila blesky. Já těm svým ještě moc nevěřila, bála jsem se, že by to mohlo praštit do někoho jiného, raději jsem se držela svého dobře známého ohně. Vyslala jsem na příšeru další ohnivou kouli a znovu uskočila stranou, držela jsem se pořád v pohybu, aby na mě monstrum nemohlo. Naštěstí nebylo až tak mrštné a pod náporem našich útoků postupně umdlévalo.
Iskierka na něj zkoušela útočit i zuby, ale bylo vidět, že to příliš nejde. Popílek vztekle vrčel a Žužlík... Žužlík, ten se motal kolem, vztekle ňafal, ale asi moc nevěděl, co si počít. To nevadilo. Hlavně, že nepřišel k úhoně. Sotva se naskytla další šance, plameny objaly tentokrát téměř celé monstrum. Udržela jsem je tam co nejdéle a z příšery se opět pořádný kus rozpustil. Šlehaly plameny, blesky, kořeny... Příšera se drolila a rozpadala. Vztekle kvílela a snažila se ještě osvobodit, zasadit někomu poslední ránu, ale kdepak, už neměla šanci. Poslední ohnivá střela, kterou jsem po ní mrskla, už byla spíš jen pojistka. Tělo monstra se rozpadalo a bylo vidět, že je boj u konce. Za chvíli z ní už nezbude nic, než hromádka sněhu.
"Co to krucinál mělo znamenat?" vykoktala jsem, sotva se tak stalo, a kecla jsem si do sněhu. Žužlík se mi okamžitě zavrtal za přední nohy a vypadalo to, že se nikam už ani nehne. Cítila jsem, jak se chudák celý klepe. "To nic, byl to jen vzteklej přerostlej sněhulák," broukla jsem k němu a čenichem mu přejela po kožíšku. Vykuleně jsem se rozhlížela po té spoušti, kterou to tady nadělalo. Aspoň to vypadalo, že jsou všichni v celku.

Boj s příšerou 1
//Jedlák přes Severní Galtavar

Doplácaly jsme se konečně do našeho lesa. Taky tady ležely kupy a kupy sněhu, ale rozhodně tu bylo lépe, než na pláni. Připojila jsem se k Iskierce se značkováním hranic a zanechávala chumáčky srsti a sem tam nějakou tu loužičku u stromů po obvodu lesa. Žužlík se mi dál držel na hřbetě a byl nezvykle ticho. Možná mu zamrzla tlama. Zato Popílek cosi nespokojeně mumlal. Tlumeně jsem se zasmála a už se těšila, až tohle budeme mít hotové a konečně se budeme moci uložit do úkrytu. Už jsem to úplně viděla! "Komu by nelezla," broukla jsem souhlasně, i když trochu nepřítomně, byla jsem myšlenkami už napřed, ve vyhřáté jeskyni. Šlo nám to pěkně od tlapky a brzy jsme se blížily k závěru naší dřiny. Jenže...
Najednou se nám pod tlapami otřásla země. "Huuuh?" protáhla jsem, když mi přitom za krk žuchla pořádná sprška sněhu. Žužlík vylekaně zaječel a vrhl se mi ze hřbetu dolů rovnou do závěje. Vytáhla jsem ho spěšně z nejhoršího sněhu, ale rozhodně jsem ho nechtěla vodit sebou. Ne, když jsem spatřila, co se potácí před námi v lese. "Počkej tady!" přikázala jsem mu a rozběhla se za Iskierkou, která nestála daleko.
"Tyvole, však nám to ničí les!" zvolala jsem, úplně vykolejená, když jsem viděla to stvoření, jak se klátí mezi stromy. Vypadalo to jako... no, popravdě se to nedalo k ničemu přirovnat. Jakýsi divný hroudotvor z ledu, z huby mu trčely ostré rampouchy a vypadal pořádně nakrknutě. "Necháš toho!" zavrčela jsem na to a monstrum se obrátilo směrem k nám - ke mně, Iskierce, Popílkovi i Žužlíkovi, který se přece jen připlížil za mnou. Vydral se z toho mručivý zvuk a začalo si to klestit cestu křovím proti nám. "Rozpustíme ho," to bylo první, co mě napadlo. Nebylo proč váhat. Vyslala jsem proti ledové příšeře velkou ohnivou kouli, která ji zasáhla přímo do hrudi. Bylo vidno, že se jí to nelíbí, nejspíš to pěkně zabolelo, ale než jsem stihla zahájit další útok, musela jsem se vyhnout rozpřažené tlapě, která se po mě ohnala. Monstrum už totiž bylo u nás. Skočila jsem stranou, dala prostor Iskierce a sama se chystala znovu do útoku.

Únor 5/10 - Morghana

Nepřekvapilo mě, že už o Životovi Morghana slyšela. Bohové byli docela profláklí, no ne? "Jo, jo, je to prostě barevná srst," pročísla jsem si čenichem červené chlupy, abych to předvedla lépe. "Vů, krevní znamení, co to je? Znamení čeho?" zajímala jsem se a zvědavě okukovala krví slepené chlupy u Morghany na boku. Bylo to dost zvláštní, ještě nikdy jsem o ničem podobném neslyšela. "Jo, to musí být otrava, krev asi úplně moc nedrží," usoudila jsem po trošce zamyšlení. "A neláká to třeba mouchy nebo tak něco?" vyptávala jsem se dál, prostě jen z čisté zvědavosti.
Morghana se zamýšlela dál nad střapečky na uších a dokonce si udělala své vlastní, ale ještě o něco víc cool, než ty moje - ty její totiž byly z ohně. "Paráda!" zvolala jsem a zamáchala ocasem. "Tohle ale zkoušet nebudu, ještě bych si zapálila ucho," zasmála jsem se, se svou magií jsem sice pracovat uměla, ale takovéhle drobné plamínky a detaily jsem si radši odpustila. Pro mě bylo jednodušší oheň posílat prostě... plnou parou vpřed. "Jestli na ně plánuješ zapomínat, hlavně si nestav domeček ze suchého roští, to by byla teprve katastrofa," uchechtla jsem se a doufala, že na to Morghana vážně nezapomene.
"Jó, na jihu, jak už žijou jenom všechny možný divný zvířata," pokývala jsem hlavou. "Naštěstí tady víc na severu moc kočky nepotkávám. Párkrát jsem viděla rysa, ale to je asi všechno." Morghana ale najednou vyhlížela jaksi sklesle. "Osamělý toulky jsou někdy docela na nic, co?" broukla jsem. "Není to lehký." Svoje tulácké období jsem si dost užila, ale byly časy, kdy jsem se vážně cítila hodně osamělá. V tom byla smečka mnohem lepší. Vždycky se našel někdo, ke komu jsem se mohla vetřít!
Pokývla jsem hlavou. "Jo, jsme taková nová smečka. Zatím spíš jen moje rodina," střihla jsem ušima. "Taky jsem z tý svojí odešla poznat svět. Akorát nezníš moc nadšeně?" protáhla jsem do otázky, že by to Morghaně na cestách až tak nevyhovovalo? Nebo svět neměl to, co si představovala?

"Jasně, že přejde!" zhrozila jsem se nad vyhlídkou toho, že by snad jaro vůbec nemělo nastat, nebo co že to vlastně Iška naznačovala. "Určitě jo, třeba budeme mít trochu pozdní jaro, ale no co, rozhodně to přejde," mlela jsem vytrvale pantem v naději, že když to budu pořád dokola opakovat, třeba se to tak doopravdy stane. Zima byla sice fajn, ale ne takhle. Takhle fakt ne.
Vzpomínka na losa mě naštěstí okamžitě povznesla na duchu. "Nojo! Jasně! Tak to bysme měli být v pohodě," vydechla jsem si a najednou se mi očka rozzářila velice živou vzpomínkou. "O- óóó! Vlastně! Loni v zimě jsem se od Kessela naučila bezvadnej trik, jak udělat maso ještě lepšejší v takovýhle zimě," poskočila jsem si navzdory nepříjemnému počasí. V čenichu jako by mě opět šimrala vůně ryby opečené na horkém kameni. Jak by asi chutnal los, kdybych mu tohle udělala? Kessel byl možná starší než uhlí, ale byl to génius.
Nemohla jsem se už dočkat tepla úkrytu a něčeho dobrého do břicha, ať už to bude pečený los nebo úplně cokoliv, ale přišlo mi, že se cesta vleče víc, než normálně. I můj huňatý kožich dost profukoval a omrzaly mi tlapky, chudák Žužlík mi do ucha drkotal zoubky. Bylo to... fakt na nic. Naštěstí toho bylo dost, na co jsem se mohla těšit. Představila jsem si, jak se s Iškou a oběma našimi malými chlupáči v jeskyni zachumláme k sobě a hned jako by se mi do duše (když už ne do těla) vrátil pořádný kus hřejivého tepla. Uculila jsem se pod vousy a zatnula pořádně zuby, abychom tam už byly.

//Ageron

Únor 4/10 - Morghana

Odstrčit Morghanu teda nebyl zrovna snadný úkol. Stála nade mnou a na můj vkus až příliš zblízka si prohlížela má huňatá ouška. Byla jsem z toho trochu paranoidní - co kdyby se zrovna teď někde vynořila Iška a udělala z ní hromádku popela? Nakonec se mi povedlo ji odšťouchnout a vyškrábala jsem se do sedu. Otřepala jsem ze sebe sníh a zazubila se na vlčici, která se zdála být štětičkami skutečně fascinovaná. "Né, to ne. Navštívila jsem místního boha, Života, a ten mi je přičaroval. Taky tohle," pozvedla jsem jednu přední tlapu a čenichem se dotkla červených odznaků. "Ani ne, jen občas, když tak správně zafouká," střihla jsem ušima, až střapečky poskočily. "Někdy zapomínám, že je tam mám a pak se lekám, co mi to leze po uchu," dodala jsem ještě se smíchem.
To už Morghanina tlapa vyletěla k mému uchu a šťouch, štětinky na ni byly snad jako magnet. Nechala jsem ji, tohle mi zase tolik nevadilo, jako válet se na zemi pod cizí vlčicí. "Jóó, to já taky, asi to bude častější!" souhlasila jsem a pak se zašklebila, když začala popisovat nějaký nechutný výrustek na uchu jejího známého. "Eww, to je teda drsný," protáhla jsem tlamu, ale přitom jsem se smála. "Já jen jednou viděla, jak velká kočka ukousla ucho jednomu mému známému," otřásla jsem se, další výlet na savanu si fakt rozmyslím!
"Né, necestuju, žiju s rodinou v malé smečce pod horama," objasnila jsem Morghaně. "Ty jen procházíš?" ptala jsem se zvědavě. Asi jsem ještě nepotkala někoho, kdo by se tu nechtěl aspoň chvíli zdržet.

Únor 3/10 - Morghana

"Jen se neboj, za moment budeš volná!" slibovala jsem rozmáchle a doufala, že situace není až tak vážná. Jestli totiž cizinku od jisté smrti dělila jenom moje pomoc, možná vůbec nevěděla, v jakém je ve skutečnosti nebezpečí. "Já ne. Jó, potkala jsem tu vlčici- Ale to je fuk, ta tu teď není a já nejsem žádnej vrah." Byla to docela směšná představa. Já a vrah? To by dopadlo. Byla jsem ráda, že dokážu zamordovat oběd, natožpak vlka.
"Snad nebude nutná," uchechtla jsem se a střihla střapatýma ušima, když mi sdělovala své jméno. "Mórghana, tyjo, to zní celkem cizokrajně," podivovala jsem se, ale pokecat jsme si mohly i potom. "Takže druhej pokus," čapla jsem vlčici opět za kůži, zatímco se ona už odpichovala po ledu. Pořádně jsem zabrala a snažila se jí nejen neudělat plešku, ale ani ji nějak nepokousat, což se i docela dařilo. Určitě to ale muselo pekelně tahat! Musely jsme vypadat skutečně jako komická dvojka. Pevnina se však vytrvale přibližovala a už to vypadalo, že to máme v kapse bez jakéhokoliv incidentu, když sebou najednou Mórghana tak mrskla, až jsme se obě vypleskly do sněhu.
"Dobře, takhle by to taky šlo," rozesmála jsem se. "Né, jsem v pohodě, já toho vydržím dost," zazubila jsem se a chtěla se zvednout, ale zůstala jsem pod strakatou tak trochu... zavalená a vystavená jejímu zkoumavému pohledu. Najednou jsem se cítila docela nesvá. "Dík, jo, jsou pravý, uhm... myslíš, že bys mohla trochu-?" zavrtěla jsem se a tlapou ji zlehka poodstrčila. Úplně mi to takhle nevyhovovalo, však jsem ji sotva potkala!