Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 1/10 - Thyra

Vyběhla jsem z lesa k jezeru s nadšením, které mi bylo vlastní. Zase jsem byla na cestách sama, Iskierka, Crowley, Žužlík i Popílek zůstali doma nebo se někde věnovali vlastním povinnostem, ale to mi nevadilo. Já jsem se vždycky uměla zabavit. Vesele jsem přihopkala až k vodě, plácla tlapkou do hladiny a cvalem se vydala podél břehu. Poskakovala jsem jako nezbedné hříbě, tlapky se mi rozjížděly na kluzkém blátě do všech stran, jen tak tak, že jsem některé ty manévry ustála. Byla to zkouška rovnováhy, ale hlavně ideální způsob, jak ze sebe vybít přebytečnou energii.
Tedy až do chvíle, než se mi do cesty připletl spletenec větví, které se vyplavily na břeh. Brzdit už jsem nestačila, místo toho jsem zrychlila a mohutným skokem se přes překážku přenesla. Nebo jsem si představovala, že se přes ni přenesu, žádné nohaté hříbě, ale majestátní kobyla... Tak to však nebylo. Už přední nohy mi zavadily o větve a místo čehokoliv elegantního jsem šla prostě na tlamu. Rozplácla jsem se v bahně a zelených řasách. "Uuuh, au," zafuněla jsem a začala se sbírat na tlapy. Obalená v jezerním hnusu jsem jistě vypadala jako nějaké monstrum z bažin.

Březen 10/10

"To je škoda! Rád bych si poslechl, co za skvělé skutky vykonali zase tvoji předkové," zasmál se Žužlík a vyskočil mi na záda, aby se tam pohodlně uvelebil. "Museli tam být neuvěřitelní vlci!" "No, možný to je. Asi jen nevykonali dost neuvěřitelný skutky na to, aby se to předávalo dál a dál mezi generacemi," uvažovala jsem. "Řekla bych, že byli prostě... obyčejní, víš? Ne, že by na tom bylo něco špatnýho. Ale dost pochybuju, že některý z nich letěl mezi hvězdy nebo tak něco." Žužlík si povzdechl a zavrtal se mi hlouběji do srsti. "Třeba byli obyčejní, ale museli být super. Po někom jsi to určitě zdědila." Potěšeně jsem se zašklebila. "Ti, který znám já, jsou hrozně suproví."

Březen 9/10

Aspoň... fyzicky. Po tomto vyčerpávajícím výkladu už nebylo nejmenších pochyb o tom, že duchem a srdcem je Žužlík stoprocentním mývalem. "Víš, nikdy jsem netušila, že jsou mývalí rodiny tak propletené a zajímavé," řekla jsem, když se odmlčel, protože už ho musela tlama nesnesitelně bolet. On toho uměl namluvit vážně hodně, ale tohle musel být nový rekord. "Jistě, že jsou. My jsme rodinný národ, na rodině si vážně zakládáme." Trochu jsem si povzdechla: "Rozhodně toho o svých předcích víš víc, než já. Znám jen jména prarodičů, ale tím to končí." "Páni, jakto?" Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Už to tak chodí. Nikdy jsem se v té minulosti tak úplně nenimrala, víš?"

Březen 8/10

"Jak to tam vypadá? Řekla o tom někomu?" "To nevím. Ona se nikdy nevrátila, takže to tam je asi fajn," zazubil se Žužlík spokojeně, ale mě z toho všeho začínalo být nějak nanic. Rozhodla jsem se pomlčet o svém pocitu, že odpálit mývala do nebes je jenom kreativnější způsob, jak se ho zbavit.
Žužlík povídal dál a dál. Brzy mi z toho šla hlava kolem, ze všech těch strýčků a tetiček, bratranců, sestřenic a propletených dějin mývalích rodů. Některé spolu bojovaly, jiné si pomáhaly a všichni měli rozkošně směšná jména. Mandělika, Pruhochvostík, Buřtěna i Pětikvítek, to všechno byli Žužlíkovi příbuzní. Se svým rodným jménem - Filián - mezi nimi zněl skoro jako mývalí princ, ačkoliv tu pořád byla otázka toho, jestli doopravdy mýval je nebo není.

Březen 7/10

"To kecáš!" zvolala jsem nevěřícně, určitě si to musel vymýšlet, přece nebylo možné, aby se něco takového doopravdy stalo. "Vůbec ne! Prostě ji nacpali do dutého kmene a fííí, vzhůru ke hvězdám." Třeštila jsem na Žužlíka oči. "Ale proč? Proč by někdo něco takového dělal? A proč se tam neodpálili sami?" "Protože jedině Hopla Podšívková byla tak statečná, aby něco takového udělala, přece," vysvětloval můj mýval trpělivě. "Chtěli asi vědět, jak to tam vypadá. Nikdo tam ještě nikdy nebyl." Zvedla jsem oči k obloze. Jistě, že tam nikdo nebyl. Bylo to strašně vysoko a nedalo se tam dýchat. To vědělo každé malé vlče. Že by tam Žužlíkova dávná příbuzná skutečně vyletěla...?

Březen 6/10

"Abych řek pravdu, já a moji sourozenci jsme dvounožců zas tak moc v životě neviděli. Naši se odstěhovali do lesů, protože měli právě z tohohle strach - z těch záhadných zmizení a čepic z kožešin a rozplacaťovadel a jedů a tak. Ale ne vždycky to takhle bylo! Dřív se díky dvounožcům naše rodina nejvíc proslavila!" Skleslý výraz zmizel ze Žužlíkovy tváře a už na ní zase zářil širokánský veselý úsměv. "Víš, kdo byla nejslavnější mývalice všech dob? Moje praprapraprateta. Hopla Podšívková. A víš, čím se nejvíc proslavila?" Zamyslela jsem se. "Naučila se mluvit řečí dvounožců?" plácla jsem první věc, která mne napadla a bezradně pokrčila rameny, když se nad tím Žužlík rozesmál. "Ne, ale nedivím se, já bych to taky neuhodl. Dvounožci ji totiž vystřelili do vesmíru."

Březen 5/10

Žužlík se zavrtěl a svěsil koutky tlamy. Podrbal se za uchem a vypadal na chvíli docela smutně, až jsem se zastyděla, že jsem o něm pochybovala. "No, to jo, to jsou. Aspoň některý z nich. Taky na to spousta Podšívků dojela, víš? Hodně jich skončilo jako čepice nebo šály, který nosili, aby odstrašili ostatní mývali. Někteří se taky otrávili nebo beze stopy zmizeli a docela hodně jich to rozplacatilo." Přejel mi mráz po zádech. "To je přece strašný! A... co je rozplacatilo?" "To nikdo neví," prohlásil Žužlík tajemně. "Ale vždycky tě to dostalo na cestě. Muselo to být něco hodně velkýho a těžkýho, protože když tě to zasáhlo napřímo, tak... fuj, ani nechtěj vědět," oklepal se při nějaké hrůzné vzpomínce. "To mi je moc líto. A přesto jste s nimi pořád žili?"

Březen 4/10

"To teda jo," odkývala jsem. Nechápala jsem, proč by se někdo chtěl dívat na mrtvého mývala. Asi ten Žužlíkův strýček musel být vážně výjimečný. "A to byl ten strýček, který se vyznal v kytkách?" "Ne, ne, to byl zase strýček z maminčiny strany. Ta měla dva bráchy. Kryslava a Hřibuldu Rybožrala. Takže, Rybožralové jsou taky docela vážená mývalí rodina, ale jsou menší a hlavně žijou mnohem klidnější životy. Vždycky se třeba drželi dál od dvounožců. V tom jsou právě Podšívkové docela výjimečný, protože ti se jich nikdy moc nebáli a dokonce s nimi někteří pracovali." Bylo to dost fascinující, ale v tomhle bodě jsem začala pojímat trochu podezření, jestli mě náhodou Žužlík tak trochu netahá za frňák. "Pracovali s nimi? Já myslela, že to jsou nebezpečný zvířata, od kterých se musí všichni držet dál."

Březen 3/10

Poulila jsem na Žužlíka oči a měla co dělat, abych se nerozesmála. Bylo pro mě dost těžké to brát vážně, se všemi těmi směšnými jmény, ale on o svojí rodině vykládal tak srdečně a s takovým nadšením, že jsem věděla, že bych mu tím nejspíš zlomila srdce. A bylo to zajímavé, ne že ne. "Vážně? Čím se proslavil?" "Byl to prostě mazanej mýval," zasmál se. "Kradl dvounožcům - víš, kdo jsou, ne? - všechno možný, přímo z jejich nor. Myslela by sis, že je to bude strašně štvát, ale oni ho museli hrozně obdivovat, protože když umřel, nechali ho vycpat a všichni se na něj prý chodili dívat." "Vycpat?" nechápala jsem. "Cože?" "No, já taky nevím, jak to přesně funguje. Prostě do něj nastrkali něco, aby jim neshnil a mohli ho okukovat. Zní to dost ujetě, žejo?"

Březen 2/10

To mě zaujalo. O Žužlíkově rodině jsem věděla hrozně málo a on se o ní nikdy sám od sebe nerozpovídal, tak jsem nechtěla vyzvídat. Ale když teď zmínil strýčka, přišlo mi to jako skvělá šance z něj nějaké ty informace vyšťourat. "Poslyš, Žužlíku, ty jsi mi nikdy o svojí rodině moc neřekl. Jací jsou?" "Ó, neřekl, viď? To bych se měl stydět. Rod Podšívků je totiž veliký a vážený, někteří z největších mývalů, co kdy vůbec žili, byli Podšívkové." Žužlík se přede mne usadil, pohodlně se uvelebil a huňatý ohon si přitáhl k tělu.
"Tak poslouchej. Můj táta byl Marcipán Podšívka a moje máma Blatoslava Podšívková, rozená Rybožralová. Táta, ten nebyl jeden z těch největších mývalů, ale jeden z jeho bratří, můj strýček Punťomír Podšívka, je vážně slavnej."

Březen 1/10

Slunce nabíralo na síle a sníh před jeho paprsky zoufale zalézal do země. Ještě, že tak! Ta letošní zima byla fakt, fakt hrozná. Teď jsem se mohla v klidu vyvalovat s Žužlíkem na paloučku, vyhřívat se na sluníčku a gratulovat si, že jsme to přežili.
"Co je todle za kytku?" vynořil se mýval už nejmíň po desáté z lesa a zamával mi před čumákem květem podbělu. Zamžourala jsem na to. "To nevim, nějaká zmutovaná pampeliška asi," soudila jsem s přimhouřeným okem. "Vy jste snad doma neměli kytky?" zajímala jsem se, Žužlíkova náhlá fascinace vším, co kolem rozkvétalo, mi připadala úsměvná a trochu podivná. "Ale joo, to jo, akorát jsem je nikdy moc nezkoumal, tak jsem si říkal, že se to doučím. Jó, to můj strejda, ten se vyznal! Jenže já jsem ho nikdy moc neposlouchal."

378 (2)
//Ageron

Zvědavě jsem naslouchala tomu, jak hodně se rozšířily Crowleyho magické obzory. "No týjo, z tebe bude mág jako-" Chtěla jsem udělat nějaký vtipný rým, ale pěkně jsem si naběhla. Co se rýmuje s mág? Pták? Mák? Funebrák? "Prostě budeš hustej mág!" dokončila jsem triumfálně a zašvihala ocasem. "Ale teda jsem ráda, že jsem na tvojí straně, nechtěla bych být v kůži toho, kdo tě nakrkne," zakřenila jsem se, když zmínil, že dokáže i působit ostatním bolest pomocí magie.
Ukázalo se, že i elektřinu v sobě synek objevil. Samozřejmě jsem byla ochotná mu s ní pomoct... jenže jsem to zatím použila jen jednou a to bylo tak trochu omylem. "Tyjo, tak to můžem potom vyzkoušet, můžem třeba procvičovat spolu! Já s tím zatím taky neumím moc pracovat, ale určitě na to přijdem, nejsme blbý," usoudila jsem sebevědomě. Jen aby se Iskierka nevrátila k doutnajícím troskám lesa... Jenže na to jsem pochopitelně vůbec nepomyslela.
Atsumu byl tedy pasován do role poskoka, asi bez jeho vědomí a souhlasu, ale takový už byl život. I téma Crowleyho biologické rodiny jsme už jen tak prolétli, ono k tomu nebylo příliš co dodat. Nechápala jsem, jak se někdo jako on mohl narodit v takovém blázinci. Hlavním bodem programu se ale stalo jídlo. Žužlík se hnal napřed, jak se dalo čekat, ale i mě už v břiše kručelo a mručelo. "Jen se neboj, vypadá to, že zima už táhne do háje," pokývala jsem moudře hlavou, když jsem se rozhlédla, než jsem zaplula do nory.
Tam to vypadalo pořád stejně, ať byla zima, jaro nebo padaly trakaře. Nemýval už se v koutě ládoval kusem losa a já neváhala se k němu připojit. "Tak na zdraví," zasmála jsem se a zakousla se do úlovku. Byl už trošku starší, ale v chladu vydržel nezkažený a pořád docela dobrý. Po všem tom zimním hladovění mi navíc připadal víc, než jen docela dobrý. Hladových krků ve smečce pořád tolik nebylo a tak nebylo třeba se upejpat. Na následujících několik minut jsem sklapla a jen se krmila.

Zvědavě jsem našpicovala štětinatá ušiska, jakmile jsem uslyšela, že Crowley objevil nové magie. "Bezvadný! Co za magie ses naučil? Něco hustýho? Něco užitečnýho? Od každýho trošku?" Chtěla jsem to hned všechno slyšet. Taky bych měla s magiemi trošku popracovat. "Já jsem zjistila, že dokážu dát pořádnej elektrickej šok. Byl to docela šok i pro mě," zasmála jsem se, ale nerada jsem myslela na tu vlčici, co jsem v zimě potkala. Byla divná.
Ten nový vlk zněl zajímavě, tedy hlavně způsob, jakým se s Crowleym seznámili a vlastně i celá ta dynamika jejich dvojice zněla... dost originálně. "Necháme, jo? Bude nám dělat poskoka?" zasmála jsem se, skoro to tak vyznívalo. Když vás zachránil Crowley, asi jste neměli tak úplně vyhráno. Na druhou stranu, pokud vlk chtěl, mohl se už zdejchnout. Já ho tu ale pořád cítila. "No, to se uvidí. Třeba na něj narazíme," škubla jsem rameny.
Zaujalo mě, že tu byl na návštěve Crowleyho bratr. Naštěstí se zdálo, že to šlo docela dobře, třeba nebyly vztahy mezi sourozenci nenapravitelně pošramocené. Narozdíl od toho s Etneyem. Ten navíc podnikal úplně nové eskapády. Jak synek dál mluvil, kulila jsem oči víc a víc, až hrozilo, že mi vyletí z důlků. "Co prosím? Je to vůbec možný! I když, já se nedivím, jestli to s ním Lucy nevydržela... Kdo by s ním přežil?" Nevěděla jsem, jestli nemám tu novou vlčici litovat, ale třeba byla taky jako on. Jestli si začala s tímhle panem nadsamcem, tak určitě není normální. Fujky, ušklíbla jsem se znechuceně jen nad tou představou.
Crowley se asi docela činil, zatímco jsme byly pryč. "No, práce je furt dost, že," pronesla jsem tak nějak neurčitě - nevzpomínala jsem si totiž, že bych se kdy v životě zrovna předřela. Ale lovit jsem posledně byla, to zase jo, takže cpát jsem se mohla podle libosti! A Žužlík samozřejmě při zmínce jídla pookřál. "Ano, pojďme, pojďme, potřebuju zajíst tu strašnou hrůzu," vyjekl a už mě tahal za nohy, abych vyrazila. Se smíchem jsem mrkla na černého vlčka. "Tak myslím, že odpověď máš," zasmála jsem se a mířila si to k úkrytu. Už jsem taky měla hrozný hlad.

//Stříbrná nora

Věřila jsem, že Popílek neutekl nikam daleko a nic se mu nestalo, ale Iška nám tak či tak zmizela z dohledu. Lehce jsem si povzdechla. Co se dalo dělat? Aspoň, že Crowley tu zůstal. Konečně jsme mohli být zase chvíli spolu! "Jo? Jak to víš?" rozhlížela jsem se, co viděl, že mu to dalo takovou jistotu, že už se počasí bude lepšit. "Ale asi máš pravdu, přijde mi, že už není až takovej mráz," usoudila jsem. Byla sice noc, ale už jsem se neklepala jako laciný ratlík. Možná to nejhorší skutečně bylo za námi.
Crowley se rozpovídal o tom, co podnikal, zatímco jsme byly pryč. "Oh, polomrtývho? Tyjo, je v pohodě? Co se mu stalo?" vyzvídala jsem, znělo to fakt dramaticky, ale když šli spolu lovit, asi to nebylo nakonec až tak vážné, jak to prve vypadalo v mojí hlavě. "Tak to je super, hlady totiž pomalu šilhám," olízla jsem si mlsně čenich a cítila jsem, že i Žužlík zpozorněl. Jak šlo o jídlo, to byl na nohou hned. "Noo, jestli se tu furt potlouká, tak to vypadá, že se rozhodl," zazubila jsem se a naklonila hlavu ke straně když Crowley zmínil bratra. Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako zprávu dobrou či špatnou a jeho výraz mi nějak moc nenapovídal. S Crowleyho rodinou to bylo prostě složité. "Jé. No a... jak to šlo?"
"Nám se vedlo fajnově," zamáchala jsem ocasem. "Užily jsme si zimy, jak jen to šlo. Postavily jsme vlkuláky, málem jsme se ukoulovaly k smrti, pak jsme si postavily iglú, což se hodilo, protože Popílkoslav se vyválel v jezeře - no věřil bys tomu, málem z něj byla prostě ledová kostička! No a nakonec jsme si postavili ledový sáně a já tady s pišišvorama jsem na nich sjížděla horu, akorát že... no, takhle, rada do života - ledový sáně toho moc nevydržej." Se zazubením jsem dokončila výčet našich zimních aktivit a zamáchala ocasem. "Škoda, žes nebyl s náma," povzdechla jsem si trošku, ale Krůli byl teď velká alfa, že ano. Asi nemohl jen tak lítat po kopcích se svýma praštěnýma mámama.

Odkud se ten vichr přihnal? V jednu chvíli jsem stála úplně v klidu na kopečku a v tu další se do mě najednou opřel tak strašný poryv, že jsem se málem skutálela dolů. "Fůůů, klídek, tyjo! Však úplně ulítnu," otřepala jsem se, ale vítr neměl nejmenší zájem poslouchat. Jen na moment utich, než opět zadul. Stébla trávy se ohýbaly až téměř k zemi. Viděla jsem, jak se větve stromů nedalekého lesa divoce pohupují a špičky stromů se ohýbají. Skoro jsem i slyšela, jak dřevo skřípe námahou pod tím náporem.
Do obličeje mi vletěla sprška prachu, kamínků a malých větviček. "Pfuj," prskla jsem a začala se probojovávat z kopce dolů. "To teda není zrovna moc fér, hele! Já to umím taky!" Začala jsem snaživě foukat, abych to dokázala, ale akorát mi z tlamy vylítla slina, kterou mi vítr hned připlácl zpátky na čumák. Kdepak, potýkat se s takovýmhle silným větrem byla marná snaha. Doklopýtala jsem dolů z kopce a rozběhla se domů k noře, co mi tlapy stačily. Bude lepší to přečkat v úkrytu. Třeba tam přijdu na to, jak postavit nějaký lítací stroj nebo něco podobného. Pak bych si mohla vítr zkrotit jen pro sebe. To by bylo teprve něco!

Přidáno.