Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Boj s příšerou 4

Sotva jsme se pustily do křížku s příšerou, kdoví odkud se vynořil Krůli, samozřejmě s tlamou pěkně proříznutou. "Crowley! To jsme teda- netento," zvolala jsem poněkud pohoršeně a uskočila před rozmáchnutou tlapou příšery. "Radši nám pojď pomoct!" Což taky udělal. Pustil se do ní s pomocí kořenů, zatímco Iskierka zaútočila blesky. Já těm svým ještě moc nevěřila, bála jsem se, že by to mohlo praštit do někoho jiného, raději jsem se držela svého dobře známého ohně. Vyslala jsem na příšeru další ohnivou kouli a znovu uskočila stranou, držela jsem se pořád v pohybu, aby na mě monstrum nemohlo. Naštěstí nebylo až tak mrštné a pod náporem našich útoků postupně umdlévalo.
Iskierka na něj zkoušela útočit i zuby, ale bylo vidět, že to příliš nejde. Popílek vztekle vrčel a Žužlík... Žužlík, ten se motal kolem, vztekle ňafal, ale asi moc nevěděl, co si počít. To nevadilo. Hlavně, že nepřišel k úhoně. Sotva se naskytla další šance, plameny objaly tentokrát téměř celé monstrum. Udržela jsem je tam co nejdéle a z příšery se opět pořádný kus rozpustil. Šlehaly plameny, blesky, kořeny... Příšera se drolila a rozpadala. Vztekle kvílela a snažila se ještě osvobodit, zasadit někomu poslední ránu, ale kdepak, už neměla šanci. Poslední ohnivá střela, kterou jsem po ní mrskla, už byla spíš jen pojistka. Tělo monstra se rozpadalo a bylo vidět, že je boj u konce. Za chvíli z ní už nezbude nic, než hromádka sněhu.
"Co to krucinál mělo znamenat?" vykoktala jsem, sotva se tak stalo, a kecla jsem si do sněhu. Žužlík se mi okamžitě zavrtal za přední nohy a vypadalo to, že se nikam už ani nehne. Cítila jsem, jak se chudák celý klepe. "To nic, byl to jen vzteklej přerostlej sněhulák," broukla jsem k němu a čenichem mu přejela po kožíšku. Vykuleně jsem se rozhlížela po té spoušti, kterou to tady nadělalo. Aspoň to vypadalo, že jsou všichni v celku.

Boj s příšerou 1
//Jedlák přes Severní Galtavar

Doplácaly jsme se konečně do našeho lesa. Taky tady ležely kupy a kupy sněhu, ale rozhodně tu bylo lépe, než na pláni. Připojila jsem se k Iskierce se značkováním hranic a zanechávala chumáčky srsti a sem tam nějakou tu loužičku u stromů po obvodu lesa. Žužlík se mi dál držel na hřbetě a byl nezvykle ticho. Možná mu zamrzla tlama. Zato Popílek cosi nespokojeně mumlal. Tlumeně jsem se zasmála a už se těšila, až tohle budeme mít hotové a konečně se budeme moci uložit do úkrytu. Už jsem to úplně viděla! "Komu by nelezla," broukla jsem souhlasně, i když trochu nepřítomně, byla jsem myšlenkami už napřed, ve vyhřáté jeskyni. Šlo nám to pěkně od tlapky a brzy jsme se blížily k závěru naší dřiny. Jenže...
Najednou se nám pod tlapami otřásla země. "Huuuh?" protáhla jsem, když mi přitom za krk žuchla pořádná sprška sněhu. Žužlík vylekaně zaječel a vrhl se mi ze hřbetu dolů rovnou do závěje. Vytáhla jsem ho spěšně z nejhoršího sněhu, ale rozhodně jsem ho nechtěla vodit sebou. Ne, když jsem spatřila, co se potácí před námi v lese. "Počkej tady!" přikázala jsem mu a rozběhla se za Iskierkou, která nestála daleko.
"Tyvole, však nám to ničí les!" zvolala jsem, úplně vykolejená, když jsem viděla to stvoření, jak se klátí mezi stromy. Vypadalo to jako... no, popravdě se to nedalo k ničemu přirovnat. Jakýsi divný hroudotvor z ledu, z huby mu trčely ostré rampouchy a vypadal pořádně nakrknutě. "Necháš toho!" zavrčela jsem na to a monstrum se obrátilo směrem k nám - ke mně, Iskierce, Popílkovi i Žužlíkovi, který se přece jen připlížil za mnou. Vydral se z toho mručivý zvuk a začalo si to klestit cestu křovím proti nám. "Rozpustíme ho," to bylo první, co mě napadlo. Nebylo proč váhat. Vyslala jsem proti ledové příšeře velkou ohnivou kouli, která ji zasáhla přímo do hrudi. Bylo vidno, že se jí to nelíbí, nejspíš to pěkně zabolelo, ale než jsem stihla zahájit další útok, musela jsem se vyhnout rozpřažené tlapě, která se po mě ohnala. Monstrum už totiž bylo u nás. Skočila jsem stranou, dala prostor Iskierce a sama se chystala znovu do útoku.

Únor 5/10 - Morghana

Nepřekvapilo mě, že už o Životovi Morghana slyšela. Bohové byli docela profláklí, no ne? "Jo, jo, je to prostě barevná srst," pročísla jsem si čenichem červené chlupy, abych to předvedla lépe. "Vů, krevní znamení, co to je? Znamení čeho?" zajímala jsem se a zvědavě okukovala krví slepené chlupy u Morghany na boku. Bylo to dost zvláštní, ještě nikdy jsem o ničem podobném neslyšela. "Jo, to musí být otrava, krev asi úplně moc nedrží," usoudila jsem po trošce zamyšlení. "A neláká to třeba mouchy nebo tak něco?" vyptávala jsem se dál, prostě jen z čisté zvědavosti.
Morghana se zamýšlela dál nad střapečky na uších a dokonce si udělala své vlastní, ale ještě o něco víc cool, než ty moje - ty její totiž byly z ohně. "Paráda!" zvolala jsem a zamáchala ocasem. "Tohle ale zkoušet nebudu, ještě bych si zapálila ucho," zasmála jsem se, se svou magií jsem sice pracovat uměla, ale takovéhle drobné plamínky a detaily jsem si radši odpustila. Pro mě bylo jednodušší oheň posílat prostě... plnou parou vpřed. "Jestli na ně plánuješ zapomínat, hlavně si nestav domeček ze suchého roští, to by byla teprve katastrofa," uchechtla jsem se a doufala, že na to Morghana vážně nezapomene.
"Jó, na jihu, jak už žijou jenom všechny možný divný zvířata," pokývala jsem hlavou. "Naštěstí tady víc na severu moc kočky nepotkávám. Párkrát jsem viděla rysa, ale to je asi všechno." Morghana ale najednou vyhlížela jaksi sklesle. "Osamělý toulky jsou někdy docela na nic, co?" broukla jsem. "Není to lehký." Svoje tulácké období jsem si dost užila, ale byly časy, kdy jsem se vážně cítila hodně osamělá. V tom byla smečka mnohem lepší. Vždycky se našel někdo, ke komu jsem se mohla vetřít!
Pokývla jsem hlavou. "Jo, jsme taková nová smečka. Zatím spíš jen moje rodina," střihla jsem ušima. "Taky jsem z tý svojí odešla poznat svět. Akorát nezníš moc nadšeně?" protáhla jsem do otázky, že by to Morghaně na cestách až tak nevyhovovalo? Nebo svět neměl to, co si představovala?

"Jasně, že přejde!" zhrozila jsem se nad vyhlídkou toho, že by snad jaro vůbec nemělo nastat, nebo co že to vlastně Iška naznačovala. "Určitě jo, třeba budeme mít trochu pozdní jaro, ale no co, rozhodně to přejde," mlela jsem vytrvale pantem v naději, že když to budu pořád dokola opakovat, třeba se to tak doopravdy stane. Zima byla sice fajn, ale ne takhle. Takhle fakt ne.
Vzpomínka na losa mě naštěstí okamžitě povznesla na duchu. "Nojo! Jasně! Tak to bysme měli být v pohodě," vydechla jsem si a najednou se mi očka rozzářila velice živou vzpomínkou. "O- óóó! Vlastně! Loni v zimě jsem se od Kessela naučila bezvadnej trik, jak udělat maso ještě lepšejší v takovýhle zimě," poskočila jsem si navzdory nepříjemnému počasí. V čenichu jako by mě opět šimrala vůně ryby opečené na horkém kameni. Jak by asi chutnal los, kdybych mu tohle udělala? Kessel byl možná starší než uhlí, ale byl to génius.
Nemohla jsem se už dočkat tepla úkrytu a něčeho dobrého do břicha, ať už to bude pečený los nebo úplně cokoliv, ale přišlo mi, že se cesta vleče víc, než normálně. I můj huňatý kožich dost profukoval a omrzaly mi tlapky, chudák Žužlík mi do ucha drkotal zoubky. Bylo to... fakt na nic. Naštěstí toho bylo dost, na co jsem se mohla těšit. Představila jsem si, jak se s Iškou a oběma našimi malými chlupáči v jeskyni zachumláme k sobě a hned jako by se mi do duše (když už ne do těla) vrátil pořádný kus hřejivého tepla. Uculila jsem se pod vousy a zatnula pořádně zuby, abychom tam už byly.

//Ageron

Únor 4/10 - Morghana

Odstrčit Morghanu teda nebyl zrovna snadný úkol. Stála nade mnou a na můj vkus až příliš zblízka si prohlížela má huňatá ouška. Byla jsem z toho trochu paranoidní - co kdyby se zrovna teď někde vynořila Iška a udělala z ní hromádku popela? Nakonec se mi povedlo ji odšťouchnout a vyškrábala jsem se do sedu. Otřepala jsem ze sebe sníh a zazubila se na vlčici, která se zdála být štětičkami skutečně fascinovaná. "Né, to ne. Navštívila jsem místního boha, Života, a ten mi je přičaroval. Taky tohle," pozvedla jsem jednu přední tlapu a čenichem se dotkla červených odznaků. "Ani ne, jen občas, když tak správně zafouká," střihla jsem ušima, až střapečky poskočily. "Někdy zapomínám, že je tam mám a pak se lekám, co mi to leze po uchu," dodala jsem ještě se smíchem.
To už Morghanina tlapa vyletěla k mému uchu a šťouch, štětinky na ni byly snad jako magnet. Nechala jsem ji, tohle mi zase tolik nevadilo, jako válet se na zemi pod cizí vlčicí. "Jóó, to já taky, asi to bude častější!" souhlasila jsem a pak se zašklebila, když začala popisovat nějaký nechutný výrustek na uchu jejího známého. "Eww, to je teda drsný," protáhla jsem tlamu, ale přitom jsem se smála. "Já jen jednou viděla, jak velká kočka ukousla ucho jednomu mému známému," otřásla jsem se, další výlet na savanu si fakt rozmyslím!
"Né, necestuju, žiju s rodinou v malé smečce pod horama," objasnila jsem Morghaně. "Ty jen procházíš?" ptala jsem se zvědavě. Asi jsem ještě nepotkala někoho, kdo by se tu nechtěl aspoň chvíli zdržet.

Únor 3/10 - Morghana

"Jen se neboj, za moment budeš volná!" slibovala jsem rozmáchle a doufala, že situace není až tak vážná. Jestli totiž cizinku od jisté smrti dělila jenom moje pomoc, možná vůbec nevěděla, v jakém je ve skutečnosti nebezpečí. "Já ne. Jó, potkala jsem tu vlčici- Ale to je fuk, ta tu teď není a já nejsem žádnej vrah." Byla to docela směšná představa. Já a vrah? To by dopadlo. Byla jsem ráda, že dokážu zamordovat oběd, natožpak vlka.
"Snad nebude nutná," uchechtla jsem se a střihla střapatýma ušima, když mi sdělovala své jméno. "Mórghana, tyjo, to zní celkem cizokrajně," podivovala jsem se, ale pokecat jsme si mohly i potom. "Takže druhej pokus," čapla jsem vlčici opět za kůži, zatímco se ona už odpichovala po ledu. Pořádně jsem zabrala a snažila se jí nejen neudělat plešku, ale ani ji nějak nepokousat, což se i docela dařilo. Určitě to ale muselo pekelně tahat! Musely jsme vypadat skutečně jako komická dvojka. Pevnina se však vytrvale přibližovala a už to vypadalo, že to máme v kapse bez jakéhokoliv incidentu, když sebou najednou Mórghana tak mrskla, až jsme se obě vypleskly do sněhu.
"Dobře, takhle by to taky šlo," rozesmála jsem se. "Né, jsem v pohodě, já toho vydržím dost," zazubila jsem se a chtěla se zvednout, ale zůstala jsem pod strakatou tak trochu... zavalená a vystavená jejímu zkoumavému pohledu. Najednou jsem se cítila docela nesvá. "Dík, jo, jsou pravý, uhm... myslíš, že bys mohla trochu-?" zavrtěla jsem se a tlapou ji zlehka poodstrčila. Úplně mi to takhle nevyhovovalo, však jsem ji sotva potkala!

Únor 2/10 - Morghana

Rezavá vlčice předváděla na ledu docela vtipné pózy. Nechtěla jsem se jí smát, ale zachovat vážnou tvář bylo nad moje síly, když jsem to viděla. Koutky mi zacukaly. "Teda, ale jde ti to!" prohlásila jsem se smíchem, jenže jsem to asi zakřikla. "Třeba ani nebudeš pomoc potřebovat-" Ani jsem nedokončila větu a už se cizinka řítila k zemi a nejspíš si i pěkně nabila šišku. "Jauvejs, no dobře," přestala jsem se chechtat (v rámci možností) a uvědomila si, že jsem zase zaslechla ten dvojatý hlas. Jenže ony oba vycházely z jedné vlčice! To byl aspoň hustej trik! Na to se jí budu muset zeptat! Jenže nejdřív bylo potřeba ji dostat z ledu, aby se na něm ještě nezabila, než mi bude moct cokoliv povědět.
"Jasně, jdu na to. I když jsem myslím spíš veverčice," uchechtla jsem se, vždycky jsem na střapečky na svých uších myslela jako na veverčí, než na rysí. "Nebo nejlépe Sinéad," přidala jsem rovnou i své jméno a obezřetně se vypravila na led. "Asi tě budu muset trochu vytahat za kůži, ale zkusím ti neudělat plešku," zubila jsem se cestou. Ke strakaté jsem to zvládla v pohodě, ale jak jsem ji chytla zuby za zátylek a pokoušela se zabrat, už to tak dobře nešlo. Pekelně to klouzalo, nemohla jsem se pořádně zapřít. Tlapy mi jezdily sem tam a málem jsem si taky namlela. Zase jsem ji pustila. "Musíš se trochu odpíchnout," instruuovala jsem ji a počkala, až bude připravená, než jsem zahájila další pokus.

//Ragar

Čím níže jsme šly z hor, tím bylo počasí horší. Vichr fučel a kvílel nám kolem uší. Žužlík se mě držel jako huňaté klíště, aby nespadl do moře sněhu a viděla jsem, že ani Popílek z toho není nadšený. Já taky ne, abych řekla pravdu - proti sněhu jsem normálně nic neměla, ale nebylo tohlecto už trochu... příliš? Prodírala jsem se závějemi za Iskierkou, která je se svojí robustnější stavbou těla alespoň trochu prorážela. "Jo, tohle... Tohle vypadá, že to asi za hoďku nepřejde," odfrkla jsem si nespokojeně. Plahočit se až na jih se mi nechtělo ani v nejmenším. Jaká byla šance, že bychom zmrzly někde v závěji? Obě jsme byly ohnivky, takže asi ne zase tak vysoká, ale proč to riskovat?
"Joo, jo, půjdeme domů," žebral Žužlík. "Vohřejem se a nacpem se!" Vyprskla jsem smíchem, tady Filián měl svoje priority vždycky jasné. "Jestli bude takhle mrznout, nemůžeš sežrat všechny zásoby," potřásla jsem hlavou. "Ale v úkrytu snad ještě něco zbývá, ne?" otočila jsem se trochu ustaraně k Išce. Popravdě jsem si to moc nepamatovala, nějak jsem si s tím doteď hlavu nelámala. Ale stejně. Přece nám nehrozil hladomor, ne? Neee. To bude v pohodě, máchla jsem mentálně tlapou a brodila se dál sněhem za bílou špičkou oháňky své milé.

Leden 1/10 - Morghana

Vracet se k tomu jezeru po minulých zážitcích byla asi blbost, ale stejně jsem to udělala. Jaká byla šance, že tady na tu pošašenou vlčici narazím znovu, hm? A hlavně jsem si chtěla dokázat, že nejsem žádná poseroutka. Nenechám se navěky zastrašit od takového pěkného místa kvůli jedné šílené vlčici! "Já se nebojím," prohlásila jsem pevně (a vrhala kolem sebe kradmé pohledy, které mému tvrzení příliš na důvěryhodnosti nepřidávaly).
Ještě než jsem se vymanila z křovin kolem, zaslechla jsem od jezera jakýsi povyk. Zabrzdila jsem a pozorně nastražila střapaté slechy. Někdo tam hulákal. Znělo mi to jako dva hlasy. Ani jeden z nich ale nezněl jako skřípavý hlásek té opelichané vlčice z minula, takže jsem se s nadšením prodrala skrz a už se mi otevřel krásný výhled na jezero. Na něm se rozjížděly tlapy do všech stran pouze jedné vlčici, i když bych byla přísahala, že jsem jich slyšela víc. Přiklusala jsem blíž a zabrzdila na okraji ledu. "Čau! Co tu vyvádíš? A kde máš toho druhýho?" rozhlížela jsem se, nebyla jsem přece blázen! Zatím jsem si aspoň prohlédla tu bruslařku. Měla vážně divoké zbarvení kožichu, takový jsem snad ještě v životě neviděla.

Loterie 136 (2/5)

Váleli jsme se ve sněhu všichni tři, jeden vedle druhého. Chechtala jsem se jako pominutá, i když jsem měla sníh snad všude - v tlamě, v očích, možná i v uších! A co teprve Žužlík? Propána, však on v té závěji zmizel skoro celý. Slyšela jsem i Išku, jak se řehtá jako o život. Ten náš kousek musel vypadat vážně komicky. "Asi jo," pochechtávala jsem se a čapla Žužlíka za kůži v zátylku, abych ho vylovila ze sněhu. "No, seš celej?" zjišťovala jsem a oprašovala z něj sníh. "Jo, úplně celej!" pokyvoval hlavou a protáhl si postupně všechny čtyři nohy, nejspíš aby předvedl, že mu žádná nechybí.
Zima ovšem jaksi pokročila a začalo tu hodně přituhovat. Moc se mi tady už nelíbilo, popravdě, kožich jsem měla sice pořádně huňatý, ale stejně mi přišlo, že tu za chvíli začneme mrznout. Už vůbec nemluvě o tom, že ti menší z nás (což byly tři čtvrtiny z nás) by asi docela snadno zapadli do závěje až po uši. "Jo, taky bych zahájila ústup. A mrkla se i k bohům, proč ne? Třeba nám prodaj něco zajímavýho," zasmála jsem se a začala se drát sněhem dolů z hor za Iškou, s mývalem už zase bezpečně usazeným na hřbetě.

//Jedlový pás

Loterie 52 (2/5)
Leden 10/10

Utíkala jsem od jezera, co mi tlapy stačily. Až ve stínu lesa jsem se zastavila a začala si osahávat kožíšek, jestli mi náhodou ještě něco neshořelo. Naštěstí ne. Ta vzteklá vlčice mi uštědřila jen ten jeden ohnivý šlehanec. Naplácla jsem si na čenich sníh a sebelítostně si povzdechla. "Co děláš?" "Uá!" nadskočila jsem, když se ke mně znenadání připlížil Žužlík. Málem jsem mu tou rozmáchnutou tlapou se sněhem jednu flákla. "Šmarjá, to seš ty! Já jsem z tebe měla málem smrt!" Srdce mi v hrudi divoce mlátilo. Nechtěla jsem si přiznat, jak mě ta vlčice rozhodila, ale vážně to se mnou celkem zamávalo. "Kdo jiný by to byl? Stalo se něco? Proč máš na čumáku ten sníh?" "No, já, no- asi o tom nechci mluvit," zamrmlala jsem a kecla si do sněhu. Nemýval se mi vecpal pod břicho a mezi přední nohy. Levou mi ovinul pacičkami a přitiskl se k ní. "Tak jo. Nemusíme o tom mluvit. Najdu ti něco k jídlu, nechceš?" Musela jsem se zasmát. Jídlo bylo Žužlíkova univerzální oprava na všechno. "Proč ne?" uculila jsem se a přejela mu čenichem v hustém kožíšku.

Leden 9/10

No a tak jsme couvaly, jako dvě ledové kry vzadlující se od sebe na širém oceánu... nebo jako dva truhlíci, pokud jste tak jako já nebyli poetická duše. Romantická přirovnání bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli myslela. Chtěla jsem to prostě už mít celé za sebou a byla jsem jenom ráda, že se mi povedlo vyváznout skoro bez úhony. Jen chudák můj sežehnutý čumáček! Pěkně mě pálil ještě teď.
"Taky že nevrátim!" zavřeštěla jsem na ni přes jezero, protože už byla vážně docela daleko. Za chvíli z ní bude jen tečka v dálce. Pohledem jsem proměřila vzdálenost mezi námi a usoudila, že kdyby se za mnou chtěla vrhnout teď, už bych jí utekla docela bez problémů. Takže jsem vyskočila, otočila se a vzala nohy na ramena. Velice hrdinsky. Ještě, že tohle vážně nikdo neviděl! Dokonce ani Žužlík, i když jsem měla pocit, že u něj bych se musela hodně snažit, abych ztratila image hrdinné pirátky Ohnivé Žanety...

Loterie 45 (5/5)
Leden 8/10 - Lia

"To teda umím, nejsem blbá," ohradila jsem se nafučeně proti její hloupé poznámce. Celé tohle setkání byl jeden velký propadák, ale snad jsem si mohla zachovat aspoň poslední zbytky nějaké, um, důstojnosti - nebo toho, co ji u mě zastupovalo. Stejně tak jsem věděla, že bych na ni viděla, kdybych se rozhodla k couvání. "Takže mám couvat až domů nebo co," zamrmlala jsem spíš sama sobě pod vousy.
Mohly jsme tam stát a hulákat na sebe přes jezero třeba do skonání světa, kdyby se písková nerozhodla, že se trochu umoudří. "Hrozně moc," zahučela jsem a začala zase krůček po krůčku couvat. Přišlo mi to trochu komické, jen si nemyslete. Jen, co se zdálo, že nebezpečí pominulo, mi zacukaly koutky, ale naštěstí jsem se tentokrát ubránila smíchu. Hlavně ji nevyprovokovat! Ale bylo to jen tak tak, když jsem si představila, jak asi musíme vypadat pro kohokoliv dalšího. Dvě komediantky, co se plouží po račím způsobu. "Tak asi čau?" houkla jsem na ni, když vzdálenost mezi námi o několik metrů narostla. Co se vůbec říká v takovouhle chvíli?

Loterie 38 (3/5)
Leden 7/10 - Lia

Nevěděla jsem, jak z toho ven. Slova byla k ničemu, otrhaná vlčice je přebyla dětinským posměchem. Bála jsem se vycouvat, ale ani jsem neprahla po rvačce, ze které, jak jsem věděla, může jako vítěz vyjít jenom jeden a ten většinou nevypadá zrovna moc pěkně. Pravděpodobně jsem měla větší sílu než ona, na druhou stranu ona byla dost možná úplně šílená... a takový vlk může udělat cokoliv, že?
"No ale-" přešlápla jsem na ledu. Praskající výboje odumřely tak rychle, jak se objevily, protože mně tak nějak opouštěla bojovnost s každou její další výhružkou. Už jsem jenom chtěla, aby tohle bylo u konce. Nechtěla jsem ji třeba omylem zabít bleskem, nebo aby ona mě usmažila na škvarek. "No ale když budu couvat, tak stejně nevím, jestli se po mně nevrhneš," pochybovala jsem stále, ale jevilo se to jako nejmoudřejší rozhodnutí. Prostě hezky vycouvat. Opatrně jsem udělala krok dozadu. O tomhle Iskierce snad ani nemůžu říct, napadlo mě, protože to bylo vážně docela ponižující. Ale co jsem měla dělat?

Loterie 34 (4/5)
Leden 6/10 - Lia

Vůbec jsem nechápala, jak jsem najednou spadla do takovéhle šlamastyky. Jak jsem v ní ale jednou byla, musela jsem se prostě nějak prokousat ven. Snad ale nebudu muset kousat do vlčice...? "Jo, jo, radši bys to vůbec neměla pokoušet," kecala jsem dál. To byla věc, která mi šla nejlépe. Bohužel to moc nepomáhalo.
Že ze mě vyletí blesk jsem vůbec nečekala. Objevila se ve mně skrytá moc, se kterou jsem neuměla zacházet. Pískovou to ale akorát víc vytočilo. "A tys mě popálila, když jsem si to omlouvala a snažila se ti pomoct! Já se jenom bránim!" zahulákala jsem na ni s ušima staženýma a naježeným krkem. "Já bych táhla, ale jakmile se otočím, připálíš mi koudel u zadku," obviňovala jsem ji, ale cítila jsem, že mám právo. Copak to nebyla pravda? "Takže ty zmiz první, nebo- nebo-" Praskání v kožichu se vrátilo, viděla jsem na sobě modravé jiskřičky. "Nebo tě prásknu takovým bleskem, žes to neviděla!" Jen ještě vědět, jak to udělat. Snad to nebudu muset dokazovat.