Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 5/10

Otázky se z vlčete hrnuly jako přívalový déšť, ale mě to naštěstí vůbec nevadilo. Ba naopak mi celkem vyhovovalo, že si s někým můžu pořádně pokecat - snad by někdo mohl poznamenat, že jsme byly mentálně na podobné úrovni. "Hehe, no, to nevím, co říká tvoje ségra. Možná, že ani není ohnivák - ono mít magii ohně z tebe ohniváka automaticky nedělá! A když ji nemáš, tak to neznamená, že ohnivák nemůžeš bejt," vysvětlovala jsem a částečně jsem si to tak trochu vymýšlela na fleku. "Vohniváctví je... je... životní styl! Tak! V tom to hlavně spočívá. Musíš mít ráda dobrodrůžo a bejt statečná a nikdy necouvnout před žádnou výzvou, leda by byla trapná a pod tvojí úroveň," pokračovala jsem a dost se do toho vžívala. Ohnivá Žaneta byla osobnost, na kterou jsem si většinou hrála, když jsem byla sama nebo se Žužlíkem, ale možná na tom něco bylo. Třeba by o ohniváctví mělo zájem víc vlků!
Thyra se asi ještě nerozhodla ohledně uší, na což bylo času dost. Vypadalo to, že ji ale zklamalo, že jsou moje štětičky přikouzlené. "No mám," řekla jsem trochu zaraženě. "Ale proč by to bylo podvádění? Jsou opravdový, na míru dělaný, těžce vydřenýma mušlema zaplacený." Trošilinku se mě to dotklo, nebyl to žádný laciný šunt! A škudlit mušličky pro Života nebyl zrovna med!
Nevěděla jsem, co malou vlčici tak rozházelo ohledně toho, že její rodiče neví o tajných výpravách, které podniká. Nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem si to nenamlouvala, protože za chvilku už vypadala v pořádku. "Přesně tak, seš úplná mistryně utajení," přikyvovala jsem horlivě. "Co rodiče nevidí, to jejich srdce nebolí," zarecitovala jsem. Velice výchovné.
Zahleděla jsem se směrem, který mi Thyra Nina naznačila, ale i když jsem vysoké cedry jasně viděla, pořád jsem si nemohla vzpomenout, co by pro mě měly znamenat. Jestli vůbec něco. Budu se muset zeptat Iskierky, ta snad nemá tak děravou hlavu. "Jo taak, tak to od nás nejste moc daleko, hele. My bydlíme támhle v lese pod horama," kývla jsem hlavou k severu, kde se rýsoval Ragar. "Je to tam skvělý, máme tam svítící mech, což je fakt hustý. A jsme teda ještě docela malá smečka, jen já a moje partnerka a náš synek a jeho kámoška - ti dva jsou alfy - a taky naše zvířata, jezevec, mýval, co možná není mýval a straka," vykecala jsem Thyře ochotně úplně všechno o naší smečce, co mě napadlo, aniž bych uvažovala nad tím, jestli to je vůbec rozumné.

Duben 4/10 - Thyra

Přikývla jsem, až mi štětičky na uších poskakovaly. "Čestný ohnivácký - tím ti jako slibuju, že to, co říkám, je pravda! Protože pravej vohnivák nikdy neporuší čestný slovo," vysvětlila jsem a ve vzduchu po mých bocích na chvíli zatančily malé jiskřičky. "Jak vidíš, já pravej ohnivák jsem," zazubila jsem se na mladou vlčici.
Tu ale mezitím zaujaly spíše moje uši. Celkově budily hodně pozornosti, a to bylo jedině správně, protože byly prostě boží. "Dík! Možná budeš, to se takhle dá těžko poznat," střihla jsem svýma fešácky střapatýma ouškama a prohlížela si ty její. "Myslím, že by ti slušely. A když ti nenarostou samy a budeš je dál chtít, no, možná ti je někdo přičaruje," pronesla jsem tajemně. I moje štětičky mi přikouzlil Život.
Tohle mrně se mi líbilo. Ze všeho, co jsem dělala, byla úplně vydřená. Přesně to jsem v životě potřebovala! Měly bysme ji taky adoptovat, jako Crowleyho, Iška by určitě nebyla proti! Ale ona už určitě rodiče měla. Nebyla jsem zase úplně zloděj děcek. Malá slečna nejdřív halekala nad mým jazykem a potom hltala každé moje slovo, když jsem jí vykládala o tajných výpravách.
"No jasně, jinak by přece nebyly tajný, ne?" mrkla jsem na ni, ale trochu jsem znejistěla. Netvářila se už tak nadšeně, jako před chvilkou. "Ty- chceš, aby o nich věděli?" zeptala jsem se opatrně. "Tyjo, máš dlouhý jméno, to je super. Já jsem z Ageronské smečky," doplnila jsem a vesele zaplácala oháňkou, než jsem se zadumaně podrbala za uchem. "Cedrová smečka, to mi něco říká, ale ať mě vezme čert, jestli vím co," mumlala jsem. "No, asi to není důležitý!"

"Myslím!" potvrdila jsem Krůlimu, i když se nedalo říct, že bych v tu chvíli kdovíjak hluboce přemýšlela. Ale chtěla jsem ho povzbudit, pošťouchnout k tomu, aby dal průchod té magické síle, co v něm určitě dřímala. Však se tady na Galliree narodil, musí být plnej magie až po uši!
Než jsme ale zjistili, co se v Crowleym skrývá, připojila se k nám Lilac. Hned si přisadila na Crowleyho účet a ten se opět zatvářil velice ublíženě. "Ale však my jsme na tvojí straně, chceme pro tebe jen to nejlepší, Crowley, Krůlíčku, notak," vemlouvala jsem se. "Poplácala bych tě mezi ušima, kdybych se nebála, že tě to znova praští," ušlo mi tiché zachichotání, ale praskání v mém kožichu už ustalo. Pořádně jsem se otřepala a srst mi začínala pomalu klesat zpátky k tělu. Nápad s lovem se mi zamlouval, byla jsem připravená vyrazit klidně hned.
Jenže to taky nevyšlo. Zaslechla jsem jakýsi šramot jen chvilku předtím, než jsem uviděla, jak se k nám cosi řítí. Bylo to chlupaté, hekalo to a kutálelo se to z kopce přímo k nám. Žužlík stačil tak tak uskočit, než by z něj byla placička. Odběhl mi k zadním nohám a opatrně vykukoval. Před námi na zemi se sbírala otřesená šedo-hnědá vlčice. Na tváři se mi roztáhl pobavený úsměv - to byl, panečku, příchod ve velkém stylu! - ale rychle mi zase ztuhnul na tlamě, jen co jsem si ji líp prohlídla. Crowley a Lilac na ni cosi pokřikovali, já však zůstala stát s pokleslou dolní čelistí. Je to...? Mohla by to být...?
Lilac na mě mluvila, ale vnímala jsem ji jen tak napůl. To až Crowleyho slova ke mně pronikla. "Né! Počkej!" vrhla jsem po něm rychle pohledem a přiskočila blíž k vlčici, která se ke mně hlásila. Ocásek se mi začínal kmitat sem a tam. Ten už věděl. "Rosie? Růženo? Seš to vážně ty?" Veškeré pochybnosti se rozplynuly. Zplna hrdla jsem se rozesmála a vrhla se po té otlučené hroudě, která byla mojí sestrou. Byla jsem tak hrozně ráda, že ji vidím! Sama jsem si odpověděla. "Jasně, že seš to ty! Kdo jinej by takhle po sto letech prostě jen spadl z nebe? Pocem," a už jsem ji válela po zemi v pevném objetí a hravě jsem ji vykrákala za ucho. "Víš, jak se mi stejskalo!"

Duben 3/10 - Thyra

Vlče na mě chvíli jen zmateně hledělo, než se jí povedlo si v hlavě přebrat, co že jsem to ze sebe vyšišlala. "Fakt! Čestný ohnivácký!" pozvedla jsem přední tlapku a zatvářila se na moment hrozně důležitě, což mi však příliš dlouho nevydrželo. Široký škleb, veselý a trochu praštěný, se mi sám od sebe vtíral zpátky na tvář. "Hůůů, to si teda piš, bolelo to jako čert, a teklo mi krve jako z vola," otřásla jsem se, byly to vzpomínky nic moc. "Ještě, že jsem si ten jazyk neukousla! Takhle se mi to nakonec zahojilo, nic tam nemám," odpovídala jsem ochotně na četné otázky, které mi vůbec nevadily. Ještě jsem názorně vyplázla jazyk, aby se malá vlčice mohla podívat, že ho fakt mám celej a nejsou na něm žádné stopy předešlého úrazu.
Mluvit a snažit se přitom zároveň zbavit nepořádku z jezera nebylo úplně nejchytřejší. Vlčice totiž schytala přímý zásah nějakou hrudkou jezerního slizu. "Jéje, promiň, to jsem nechtěla, takhle dobrou mušku mám, jenom když se nesnažím," vysvětlovala jsem a přiskákala blíž, tlapou jsem z ní chtěla ten hnus omést, pokud mě tedy nechala.
Viděla jsem, že moje další otázka se setkala s kapkou nervozity. Znovu jsem si ji přehrála v hlavě a až teď mi došlo, že to mohlo být pochopeno všelijak. Rozhodla jsem se, že se to nebudu snažit zakecat, však já nic zlýho za lubem neměla, tak proč se obhajovat? "Tak to je skvělý, že je máš poblíž. Já jsem taky vždycky ráda chodila tajně na průzkum, když jsem byla v tvým věku. Teda dělám to doteď, akorát že teďkonc už mi to nemůže nikdo zakázat, tak už to není takový dobrodrůžo," mlela jsem spokojeně pantem dál. "Jo a- jsem Sinéad, mimochodem!"

Crowley vtáhl slzy zpátky do očí opravdu obdihuvodným způsobem, něco takového jsem asi ještě neviděla. Ještě, že na té bublině u čumáku fakt někam nedoletěl! "To nevím, postavu bys na to měl," popíchla jsem ho - ale já měla co mluvit, že? Oba jsme byli zakrslíci, co vypadali, jako by je doma kloudně nekrmili.
To už jsme se pustili do procvičování magie. Crowley se bohužel nedopatřením stal terčem pro můj elektrický výboj. "Promiň, to jsem fakt nechtěla, někdy to lítá, kam to napadne," mrkla jsem na něj a omluvně sklopila uši. Na chvilku. Než jsem se zase nadchla jiskrami, které praskaly ve vzduchu kolem nás. Crowley nicméně stále vypadal pokořeně. Vypadalo to, že víc, než načepýřit svůj kožich se mu nepodaří. "Zkus se víc vodvázat," pobízela jsem ho a hravě se přikrčila. Žužlík skákal mezi námi a jen zázrakem taky nějakou šlupku neschytal. "Je to taková divoká magie, stačí ji nedržet!" I když já takhle používala všechny magie.
To už nám ale nad hlavou zakroužila straka, což bylo jasným znamením, že Lilac nebude daleko. A nebyla. Brzy se vynořila z lesa a došla až k nám. "Ahoj!" zamávala jsem oháňkou v pozdravu a i když už mi v ní nepraštělo, srst mi pořád trčela do všech směrů. "Jen proto, že Krůliho čumák funguje jako hromosvod," pokrčila jsem rameny, netušila jsem, proč si ho moje magie vybrala za cíl. Lilac měla dobrý nápad. Teď by mohlo být na lov nejlepší období. "Já jsem pro! Ve vedrech se nám pak nebude chtít nic dělat," zazubila jsem se, byla jsem připravená k jakékoliv nepleše - i když tahle by byla hlavně užitečná.

//Stříbrná nora

"Samozřejmě! Ohnivá Žaneta přeci dokáže všecko," nechtěla jsem nahlas přiznat, že vůbec nevím, jak takovouhle věc Žužlíkovi zařídit. Nebo jestli to vůbec jde. Crowley vypadal sám se sebou velice spokojeně, že se mu podařilo zasít mému huňáčovi do hlavy takové semínko nápadu, které bude akorát vzkvétat a rozrůstat se.
"Krůli, prosimtě, říkám snad, že odcházíme za pět minut?" zavrtěla jsem hlavou. "Však tady Iška ještě ani není." Což začínalo být trošku divný. Kam se zatoulala? Nebála jsem se, že by si neporadila, Iška by všem problémům nakopala zadek, ale stejně to bylo podezřelý. I když ne tolik, jako výraz, který se objevil Crowleymu na tváři. Očka pod maskou se mu zaleskla slzami, nakrčil bradu, dokonce i z čumáku vyfoukl soplovou bublinku! "No fuuuj," zachechtala jsem se. "Neblázni, ještě trochu ji nafoukneš a odletíš támhle na jedli. A já tě nesundám, mám krátký nožičky, musel bys čekat na Išku," křenila jsem se.
"O tom nepochybuju, on na to jen tak nezapomene." Kdoví, jak hluboko už se ten chroust dochroustal. Žužlík pobíhal po lese a skákal po pařezech. My dva jsme vylítli do lesa vzápětí a Crowley se s parádním výskokem načepýřil jako dikobraz. "Tak jo!" křikla jsem na oplátku a kožichem mi taky zapraskala elektřina. Srst mi vstala po celém těle. Udělala jsem skok ke Crowleymu, ale moc jsem to nedomyslela. Malý modrý blesk statické elektřiny ho praštil do čumáku. "Joj, to jsem nechtěla! Ale dívej," odskočila jsem od něj dál a udělala ve vzduchu několik velkých praskavých jisker. Bylo to super na pohled! I když praktické využití vcelku nulové.

381 (22)

Crowley hned vypadal o něco líp, když si lehnul. A vymýšlel kdejaké koniny, takže jsem se o jeho zdraví moc neobávala. Jen mi ten jeho nápad tentokrát nesedl, i když se tvářil tak ublíženě. Zato Žužlík se nadchnul. Jenže mohli mít mývalové (nebo nemývalové) magie? "Viď, že není, mělo by se to prozkoumat!" "To asi jo, za průzkum by to stálo!" Jenže Crowley začal Žužlíka podporovat v tomhle nápadu možná až trochu moc. "Jasně, není to jen tak obyčejný mýval, ale nevíme, jestli-" "Jo, jo, já bych chtěl dokázat schramstnout všechno, Žando, prosíííím, že mi to zařídíš?" nenechal mě Žužlík vůbec domluvit a věšel se mi na nohy. "Že to nějak půjde udělat, žejo?" Vrhla jsem na Crowleyho rádoby naštvaný pohled - tak dík - ale brzo jsem to nevydržela, musela jsem se rozesmát. "Uvidíme, co se dá dělat. Stejně jsme s Iškou chtěly navštívit bohy." "Hurá!" vyjekl Žužlík a vyběhl svižně z úkrytu ven, aby dal průchod své radosti.
"Teď jsi mu teda nasadil chrousta do hlavy," zasmála jsem se a taky se začala sbírat na nohy. Krůli měl pravdu, byl čas se přestat flákat a začít něco dělat. "No jasně, jdeme, než tady zarostem do země!" Crowley vyskákal z úkrytu jako postřelený kamzík a já ho následovala stejnými výskoky a přískoky. Museli jsme vypadat jako trojka naprostých klaunů. A co na tom?!

//Ageron

380 (21)

Takže jsme byli domluvení. Těšila jsem se vážně moc, až půjdeme společně magie procvičovat. Třeba v sobě objevím ještě nějakou další skrytou sílu? Zatím však byly na pořadu dne hody a lenošení. Akorát že Crowley vypadal dost zničeně, poté, co jsme dojedli. "Oh, no jasně," zakoulela jsem lehce pobaveně očima, prostě se přežral. Jenže já zrovna neměla co mluvit, taky jsem měla někdy dost hovězí nápady. "Tak se natáhni a ono ti za chvíli slehne, bude to oukej," dodala jsem mírněji, věděla jsem dobře, jak je nepříjemné, když si žaludek z jakéhokoliv důvodu stěžuje. Nejubrečenější orgán vlčího těla, fakt že jo. Chudák Krůli si tu hostinu asi pěkně odskáče.
Já už jsem se válela na zemi a teď jsem se snažila si představit, jak by taková magie fungovala. Z představy nekonečně se roztahujícího žaludku se ale začalo trošku blbě dělat i mě. "Uuuh, no já ti nevím," zašklebila jsem se napůl v pobavení, napůl znechuceně. "Z toho se mi dělá trochu šoufl, abych pravdu řekla." "Né, né, nech ho mluvit! Ty jsi génius!" probral se Žužlík, který začínal podřimovat, avšak tohle téma si získalo jeho pozornost. Přelezl přes moje záda, seskočil na zem a zíral na Crowleyho s výrazem téměř nábožné úcty. "Vážně myslíš, že by se taková magie dala sehnat? Protože já bych ji vážně moc chtěl." Seděl před Crowleym s předníma pacičkama úhledně složenýma a očka mu zářila. Pak se ale zarazil. "Můžou... mít mývalové magie?" otočil se na mě váhavě, když si náhle uvědomil možnou díru ve svém plánu. "To já nevím, Žužlíku, a nevím jestli je dobrý, abys takovou moc měl," zasmála jsem se. "Aby ještě zbylo nějaký jídlo i pro ostatní!"

Vyšla jsem si na procházku kolem jezírka. Nemyslela jsem na nic, jen tak jsem se poflakovala a koukala na kačeny na jezeře, když v tom - káč, káč, přímo pod nohama se mi motalo malé ochmýřené kačátko. "Bacha, prcku, málem jsem tě zašlápla," řekla jsem mu. "Mazej za mámou." Ale ono nešlo, jen dál smutně káčalo a zmateně se batolilo kolem. "Snad ses neztratil?" Ale vypadalo to tak. "No, to nevadí, máš kliku, že jsi narazil na mocnou hrdinku Žanetu!" vypjala jsem hrdinsky hruď. Opatrně jsem vzala káče do tlamy a vysadila si ho na hřbet. "Pojď, najdeme mámu!"
První kachna, na kterou jsem narazila, ještě seděla na vejcích. "Hm, to nebude mamča." Další už vypadala slibněji. Kolem ní se motala spousta mrňousů. "Brej den, není tohle váš malej?" Ale kachna se na nás jen pohrdavě podívala, posbírala svoji školku a odvedla je na jezero. Div, že si znechuceně neodplivla. Šla jsem dál po břehu a uviděla další kachnu s káčaty. A ona uviděla mě... A vztekle se na mě vrhla! Káčátko se nadšeně vrhlo z mého hřbetu k mámě, zatímco ta mě štípala do kotníků. "Já chtěla jen pomoct! Dovedla jsem ti dítě!" Pro dobrotu na žebrotu, jak se říká.

Z lesa jsem se vykulila, div že jsem se nezabila. Strašné místo plné hrůzy nutilo mě k rychlé chůzi. Jen, abych už byla pryč, to byl k mému štěstí klíč. Spatřila jsem známá místa, tušila jsem, co se chystá. Dnes jsem to však jinak cítila, na lišku jsem se i trochu těšila. Po hrůzné noci spatřit známou tvář! V mých očích liška dostala svatozář.
"Liško, lištičko, kdepak dnes vězíš? Slunce už vstalo, snad ještě nespíš?" Z nory v křoví liška vyskočila ladně, ke mně si to namířila trochu těžkopádně. Asi jsem ji vzbudila, ale muselo to být, další chvíle o samotě mě mohla rozložit. "Vítej, vlčí dítě, přece jsi rozum dostalo? Budeš tu chtít se mnou bydlet v lese na stálo?" "Nejsem dítě- to je fuk, chtěla jsem s tebou mluvit. Nemůžu zůstat napořád, ale chvíle by neměla vadit."
Lišce zasvítila očka, měla velkou radost, věděla jsem, jak moc chtěla mít vždycky společnost. "Ale jistě, jen pojď dál, pohostím tě trošku. Mám tu zbytky od večeře, snad máš ráda čočku." Popravdě jsem věřila, že je čočka zlo, měla jsem však takový hlad, až mi bylo mdlo. "Čočka je fajn-" "Taky mám myš, jo a kousek sýru. Jsi hubená jak vyžle, dítě, musíš zajíst tu díru." Tak jsem s ní šla do nory a nechala se hostit a nemyslela na to, že mě nebude chtít pustit.

It seemed I had no choice. I will have to spend the night in the haunted forest. I looked around for a place to hide but the options weren't great. I found an old hollow tree but I didn't really want to go insinde there. It was far too easy to imagine the hole as a hungry gaping maw of some awful creature that would snap shut right behind me, swallowing me whole or leaving me trapped for all eternity. A ridiculous thought in the daylight, maybe, but at this point, and with night at my heels, nothing seemed all that ridiculous to me anymore.
In the end I curled up between the moss covered roots of an old oak tree and tried to sleep. I can't, I won't be able to sleep even a second tonight, I thought. But even though I listened carefully, nothing happened for a long time and I started do drift into sleep after all. Which is when I heard it.
The soft sounds of cracking branches startled me awake. Something was sneaking through the underbrush a little to the right. Something big. And it was sniffing very loudly. I shrank against the big root behind my back just as the thing came into view. It looked a bit like a deer, but horribly misshapen. It's legs were too long, the body too thin and the snout didn't look friendly and herbivore-like at all. I was sure its mouth was full of sharp teeth. I tried to hide better, but the roots got wrapped around me somehow. They pinned me in place. And now the creature was slowly turning its head. In just a second it will see me and then-
I screamed and jumped up. No roots around me now... and no creature. As the worst of my frigth passed, I realized I must have fallen asleep after all. Soft daylight was now all around me along with the sound of chirping birds. And suddenly I clearly saw a path leading out of the forest. Just a dream, I told myself and for the sake of my sanity, that's what I chose to believe. Still, I ran out into the new day without looking back once.

Jak se mi vůbec podařilo takhle zabloudit? Ten les se zvenčí nezdál být nijak veliký ani hustý, spíš jen takový remízek. Když jsem ho viděla, řekla jsem si, že si přes něj jen zkrátím cestu. Už jsem něco podobného udělala tisíckrát a nikdy se nic zlého nestalo. Ovšem, občas jsem si cestu spíš protáhla, nebo se musela prodírat děsným terénem, ale abych se takhle dokonale ztratila? Ani ve snu mě nenapadlo, že se to může stát.
Teď už jsem vůbec nevěděla, kudy se vydat. Točila jsem se nejspíš v kruzích, přísahala bych, že kolem tohohle pařezu s chorošem jsem šla už nejmíň stokrát a ať jsem od něj vyrazila na jakoukoliv stranu, vždycky jsem se k němu vrátila. A ta těžká vůně borovic... Cítila jsem, jak se snaží ošálit moje smysly, ukolébat mě a zmást. Točila se mi z ní hlava a tlapky se mi pletla jedna přes druhou. "Už dost..." Těžký příkrov noční temnoty padal na začarovaný hvozd. Doufala jsem, že odtud uniknu, než přijde noc, ale teď už jsem viděla, že to nestihnu.
Už teď byla tma tak hustá, že se dala skoro krájet. Teď tu tedy budu muset přečkat až do rána. Ale zvládnu to? Objímal mě chlad, když jsem pomyslela na to, co by se tu mohlo ve tmě skrývat. Totiž, nebyla jsem žádný strašpytel, ale tohle místo si se mnou nehezky zahrávalo. Odvaha jako by tady nic neznamenala a do hlavy se mi cpaly jen ty nejhorší představy možné budoucnosti. I bezstarostný smích mě opustil. Lekavě jsem se krčila a hledala teď aspoň nějaké místo, kam bych se mohla schovat a zkusit přečkat noc.

Bloudila jsem lesem už kdovíjak dlouho. Bolely mě nohy z neustálého klopýtání přes kořeny. Bylo by to docela legrační, ztratit se v takovém malém hájku - a vlastně to zezačátku dost legrační bylo, ale teď už trošku mizel úsměv z tváře i mě. Bála jsem se, že se odtud už nikdy nevymotám. Bludné kořeny určitě nebyly skutečné, že ne? Bylo možné, že bych nějaký překročila a teď se tady motala do konce svých dní? Bludičky jsem žádné neviděla, takže ty za to asi nemohly.
Blednoucí světlo kolem mi navíc naznačovalo, že večer postupuje. Brzy bude noc a tehdy jsem tu vážně nechtěla být. Bázlivě jsem sledovala prodlužující se stíny a temnějící les všude okolo. Břízy šepotaly, jasany šuškaly, smrky a borovice se k sobě nakláněli jako spiklenci diskutující o tom, co se mnou provedou, jen co zapadne slunce. Bát se stromů! Bacila jsem se tlapou do čela. Bylo to samozřejmě směšné, jenže vy jste tam nebyli a neviděli jste, jak strašidelné to tam doopravdy je. Borová smůla omamně voněla, ale čím větší byla tma, tím zlověstnější se ta vůně stávala. Balamutila mi mysl, možná mě od začátku mátla právě ona? Bohové, prosímvás, začnu na vás věřit, když mě odtud vyvedete!

379 (15)

Byla jsem z Krůliho magií dost nadšená. Probouzelo to ve mně touhu lépe objevit ty svoje. Zase tak zručná jsem s nimi totiž zatím nebyla, asi hlavně proto, že jsem do toho všeho byla trochu moc hrrr a snažila se dělat halabala hlava nehlava všechno najednou. Nebo jsem byla prostě levá, ale! To mě nemohlo zastavit! Ještě nikdy v ničem mě to nezbrzdilo, takže proč v tomhle?
"Bezvadný, tak se najíme a dáchnem si a můžem to jít vyzkoušet," prohlásila jsem s radostí. "Uvidíme, co všechno dokážem vymyslet!" chechtala jsem se pro sebe, už teď jsem měla spoustu nápadů, což by rozumnějším bytostem možná nepřišlo jako to nejlepší znamení. Jaká klika, že tu žádné nebyly.
Prozatím však mým hlavním plánem bylo nacpat se losem a chvíli se natáhnout v teple úkrytu. I mě totiž začínaly pomalu, ale jistě docházet baterky. Přihodilo se toho poslední dobou fakt hodně a bylo na čase trošku nabrat zpátky ztracené síly. "Tobě taky," zahuhlala jsem k synátorovi s plnou tlamou losa. Žužlík ani nemluvil, jen žvejkal svůj kus masa a vypadal jako v sedmém nebi. Tak jsem se za chvíli cítila i já. S nacpaným břichem jsem se natáhla na zem a protáhla si spokojeně tlapy. Žužlík se skulil vedle mých zad a přitulil se mi do kožichu. "Áááh, to je život," zasmála jsem se a zkoumavě se podívala na Krůliho. Pod maskou nebylo moc poznat, jak se tváří, ale vypadal tak nějak všelijak. "Co je? Spolkl jsi kostičku?"

Duben 2/10 - Thyra

Kdekdo by asi zadoufal, že jeho karambol nikdo neuvidí, ale mně to zcela upřímně bylo dost jedno. Což bylo dobře, protože já nějaké publikum měla, i když jsem si to předem neuvědomila. Tmavé vlče se vylouplo kdoví odkud a už se hrnulo ke mně se zájmem o to, jestli žiju. "Asi joooo," zahulákala jsem nazpátek se smíchem, zatímco jsem se sbírala z bahna.
"Už jsem zažila horší, aspoň jsem si tentokrát neprokousla jazyk," křenila jsem se na pískle a mrskala zvesela ocasem sem tam, což způsobovalo, že občas nějaký ten kousek bláta prosvištěl nebezpečně vzduchem. "To už se mi taky stalo a pak fem mufeua mhuvit takh-he," předvedla jsem se špičkou jazyka soustředěně vystrčenou mezi předními zuby.
"Hehe, fakt? Tak dík, je vidět, že víš, co je dobrý!" zasmála jsem se a otřepala ze sebe co nejvíc jezerního nepořádku. Bylo asi dobře, že mladá vlčice zrovna couvala, protože se to rozletělo na všechny strany a nebylo vyloučené, že taky schytá nějakou tu řasu nebo bláto do kožíšku. Pak jsem se rozhlédla na všechny strany. Nikde žádná rodina v dohledu. Že by se tahle malá rošťačka toulala na vlastní tlapku? "Co tady vlastně hledáš, sama? Na dobrodružný výpravě, hm?" ušklíbla jsem se spiklenecky.