Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 2/10

To mě zaujalo. O Žužlíkově rodině jsem věděla hrozně málo a on se o ní nikdy sám od sebe nerozpovídal, tak jsem nechtěla vyzvídat. Ale když teď zmínil strýčka, přišlo mi to jako skvělá šance z něj nějaké ty informace vyšťourat. "Poslyš, Žužlíku, ty jsi mi nikdy o svojí rodině moc neřekl. Jací jsou?" "Ó, neřekl, viď? To bych se měl stydět. Rod Podšívků je totiž veliký a vážený, někteří z největších mývalů, co kdy vůbec žili, byli Podšívkové." Žužlík se přede mne usadil, pohodlně se uvelebil a huňatý ohon si přitáhl k tělu.
"Tak poslouchej. Můj táta byl Marcipán Podšívka a moje máma Blatoslava Podšívková, rozená Rybožralová. Táta, ten nebyl jeden z těch největších mývalů, ale jeden z jeho bratří, můj strýček Punťomír Podšívka, je vážně slavnej."

Březen 1/10

Slunce nabíralo na síle a sníh před jeho paprsky zoufale zalézal do země. Ještě, že tak! Ta letošní zima byla fakt, fakt hrozná. Teď jsem se mohla v klidu vyvalovat s Žužlíkem na paloučku, vyhřívat se na sluníčku a gratulovat si, že jsme to přežili.
"Co je todle za kytku?" vynořil se mýval už nejmíň po desáté z lesa a zamával mi před čumákem květem podbělu. Zamžourala jsem na to. "To nevim, nějaká zmutovaná pampeliška asi," soudila jsem s přimhouřeným okem. "Vy jste snad doma neměli kytky?" zajímala jsem se, Žužlíkova náhlá fascinace vším, co kolem rozkvétalo, mi připadala úsměvná a trochu podivná. "Ale joo, to jo, akorát jsem je nikdy moc nezkoumal, tak jsem si říkal, že se to doučím. Jó, to můj strejda, ten se vyznal! Jenže já jsem ho nikdy moc neposlouchal."

378 (2)
//Ageron

Zvědavě jsem naslouchala tomu, jak hodně se rozšířily Crowleyho magické obzory. "No týjo, z tebe bude mág jako-" Chtěla jsem udělat nějaký vtipný rým, ale pěkně jsem si naběhla. Co se rýmuje s mág? Pták? Mák? Funebrák? "Prostě budeš hustej mág!" dokončila jsem triumfálně a zašvihala ocasem. "Ale teda jsem ráda, že jsem na tvojí straně, nechtěla bych být v kůži toho, kdo tě nakrkne," zakřenila jsem se, když zmínil, že dokáže i působit ostatním bolest pomocí magie.
Ukázalo se, že i elektřinu v sobě synek objevil. Samozřejmě jsem byla ochotná mu s ní pomoct... jenže jsem to zatím použila jen jednou a to bylo tak trochu omylem. "Tyjo, tak to můžem potom vyzkoušet, můžem třeba procvičovat spolu! Já s tím zatím taky neumím moc pracovat, ale určitě na to přijdem, nejsme blbý," usoudila jsem sebevědomě. Jen aby se Iskierka nevrátila k doutnajícím troskám lesa... Jenže na to jsem pochopitelně vůbec nepomyslela.
Atsumu byl tedy pasován do role poskoka, asi bez jeho vědomí a souhlasu, ale takový už byl život. I téma Crowleyho biologické rodiny jsme už jen tak prolétli, ono k tomu nebylo příliš co dodat. Nechápala jsem, jak se někdo jako on mohl narodit v takovém blázinci. Hlavním bodem programu se ale stalo jídlo. Žužlík se hnal napřed, jak se dalo čekat, ale i mě už v břiše kručelo a mručelo. "Jen se neboj, vypadá to, že zima už táhne do háje," pokývala jsem moudře hlavou, když jsem se rozhlédla, než jsem zaplula do nory.
Tam to vypadalo pořád stejně, ať byla zima, jaro nebo padaly trakaře. Nemýval už se v koutě ládoval kusem losa a já neváhala se k němu připojit. "Tak na zdraví," zasmála jsem se a zakousla se do úlovku. Byl už trošku starší, ale v chladu vydržel nezkažený a pořád docela dobrý. Po všem tom zimním hladovění mi navíc připadal víc, než jen docela dobrý. Hladových krků ve smečce pořád tolik nebylo a tak nebylo třeba se upejpat. Na následujících několik minut jsem sklapla a jen se krmila.

Zvědavě jsem našpicovala štětinatá ušiska, jakmile jsem uslyšela, že Crowley objevil nové magie. "Bezvadný! Co za magie ses naučil? Něco hustýho? Něco užitečnýho? Od každýho trošku?" Chtěla jsem to hned všechno slyšet. Taky bych měla s magiemi trošku popracovat. "Já jsem zjistila, že dokážu dát pořádnej elektrickej šok. Byl to docela šok i pro mě," zasmála jsem se, ale nerada jsem myslela na tu vlčici, co jsem v zimě potkala. Byla divná.
Ten nový vlk zněl zajímavě, tedy hlavně způsob, jakým se s Crowleym seznámili a vlastně i celá ta dynamika jejich dvojice zněla... dost originálně. "Necháme, jo? Bude nám dělat poskoka?" zasmála jsem se, skoro to tak vyznívalo. Když vás zachránil Crowley, asi jste neměli tak úplně vyhráno. Na druhou stranu, pokud vlk chtěl, mohl se už zdejchnout. Já ho tu ale pořád cítila. "No, to se uvidí. Třeba na něj narazíme," škubla jsem rameny.
Zaujalo mě, že tu byl na návštěve Crowleyho bratr. Naštěstí se zdálo, že to šlo docela dobře, třeba nebyly vztahy mezi sourozenci nenapravitelně pošramocené. Narozdíl od toho s Etneyem. Ten navíc podnikal úplně nové eskapády. Jak synek dál mluvil, kulila jsem oči víc a víc, až hrozilo, že mi vyletí z důlků. "Co prosím? Je to vůbec možný! I když, já se nedivím, jestli to s ním Lucy nevydržela... Kdo by s ním přežil?" Nevěděla jsem, jestli nemám tu novou vlčici litovat, ale třeba byla taky jako on. Jestli si začala s tímhle panem nadsamcem, tak určitě není normální. Fujky, ušklíbla jsem se znechuceně jen nad tou představou.
Crowley se asi docela činil, zatímco jsme byly pryč. "No, práce je furt dost, že," pronesla jsem tak nějak neurčitě - nevzpomínala jsem si totiž, že bych se kdy v životě zrovna předřela. Ale lovit jsem posledně byla, to zase jo, takže cpát jsem se mohla podle libosti! A Žužlík samozřejmě při zmínce jídla pookřál. "Ano, pojďme, pojďme, potřebuju zajíst tu strašnou hrůzu," vyjekl a už mě tahal za nohy, abych vyrazila. Se smíchem jsem mrkla na černého vlčka. "Tak myslím, že odpověď máš," zasmála jsem se a mířila si to k úkrytu. Už jsem taky měla hrozný hlad.

//Stříbrná nora

Věřila jsem, že Popílek neutekl nikam daleko a nic se mu nestalo, ale Iška nám tak či tak zmizela z dohledu. Lehce jsem si povzdechla. Co se dalo dělat? Aspoň, že Crowley tu zůstal. Konečně jsme mohli být zase chvíli spolu! "Jo? Jak to víš?" rozhlížela jsem se, co viděl, že mu to dalo takovou jistotu, že už se počasí bude lepšit. "Ale asi máš pravdu, přijde mi, že už není až takovej mráz," usoudila jsem. Byla sice noc, ale už jsem se neklepala jako laciný ratlík. Možná to nejhorší skutečně bylo za námi.
Crowley se rozpovídal o tom, co podnikal, zatímco jsme byly pryč. "Oh, polomrtývho? Tyjo, je v pohodě? Co se mu stalo?" vyzvídala jsem, znělo to fakt dramaticky, ale když šli spolu lovit, asi to nebylo nakonec až tak vážné, jak to prve vypadalo v mojí hlavě. "Tak to je super, hlady totiž pomalu šilhám," olízla jsem si mlsně čenich a cítila jsem, že i Žužlík zpozorněl. Jak šlo o jídlo, to byl na nohou hned. "Noo, jestli se tu furt potlouká, tak to vypadá, že se rozhodl," zazubila jsem se a naklonila hlavu ke straně když Crowley zmínil bratra. Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako zprávu dobrou či špatnou a jeho výraz mi nějak moc nenapovídal. S Crowleyho rodinou to bylo prostě složité. "Jé. No a... jak to šlo?"
"Nám se vedlo fajnově," zamáchala jsem ocasem. "Užily jsme si zimy, jak jen to šlo. Postavily jsme vlkuláky, málem jsme se ukoulovaly k smrti, pak jsme si postavily iglú, což se hodilo, protože Popílkoslav se vyválel v jezeře - no věřil bys tomu, málem z něj byla prostě ledová kostička! No a nakonec jsme si postavili ledový sáně a já tady s pišišvorama jsem na nich sjížděla horu, akorát že... no, takhle, rada do života - ledový sáně toho moc nevydržej." Se zazubením jsem dokončila výčet našich zimních aktivit a zamáchala ocasem. "Škoda, žes nebyl s náma," povzdechla jsem si trošku, ale Krůli byl teď velká alfa, že ano. Asi nemohl jen tak lítat po kopcích se svýma praštěnýma mámama.

Odkud se ten vichr přihnal? V jednu chvíli jsem stála úplně v klidu na kopečku a v tu další se do mě najednou opřel tak strašný poryv, že jsem se málem skutálela dolů. "Fůůů, klídek, tyjo! Však úplně ulítnu," otřepala jsem se, ale vítr neměl nejmenší zájem poslouchat. Jen na moment utich, než opět zadul. Stébla trávy se ohýbaly až téměř k zemi. Viděla jsem, jak se větve stromů nedalekého lesa divoce pohupují a špičky stromů se ohýbají. Skoro jsem i slyšela, jak dřevo skřípe námahou pod tím náporem.
Do obličeje mi vletěla sprška prachu, kamínků a malých větviček. "Pfuj," prskla jsem a začala se probojovávat z kopce dolů. "To teda není zrovna moc fér, hele! Já to umím taky!" Začala jsem snaživě foukat, abych to dokázala, ale akorát mi z tlamy vylítla slina, kterou mi vítr hned připlácl zpátky na čumák. Kdepak, potýkat se s takovýmhle silným větrem byla marná snaha. Doklopýtala jsem dolů z kopce a rozběhla se domů k noře, co mi tlapy stačily. Bude lepší to přečkat v úkrytu. Třeba tam přijdu na to, jak postavit nějaký lítací stroj nebo něco podobného. Pak bych si mohla vítr zkrotit jen pro sebe. To by bylo teprve něco!

Přidáno.

Spokojeně jsem si spala a odpočívala po dni plném sněhových hrátek. Každý, kdo to někdy zažil, ví, jak to jednoho dokáže utahat. Takže jsem skutečně chrněla jako do vody hozená. Ale nespala jsem ani tak dlouho, když mě probudil jakýsi rozruch. Chladnou zimní noc náhle protnul hlasitý bolestný řev. Vylítla jsem na nohy a hrnula se k východu z úkrytu po boku sestry a rodičů, kteří to samozřejmě taky slyšeli. I z ostatních nor a zákoutí vykukovaly rozespalé vlčí hlavy a vylézali právě probuzení vlci, aby se šlo podívat, co se to přihodilo.
O nic jsem samozřejmě nechtěla přijít, takže jsem byla mezi prvními, kteří vyběhli mezi stromy, brzy mě však zachvátila zlá předtucha. Ale ne, určitě se schylovalo k výprasku! Úpění se totiž linulo právě z míst, kde jsme se sestrou a Quinne nechaly naši skvělou ledovou klouzačku, která nám dala tolik práce vybudovat. Teď se zdálo, že se na ní někdo přinejmenším přizabil. Letmým pohledem jsem zavadila o sestru, která vypadala vyplašeně, nejspíš už jí tedy také došlo, co se muselo stát. Tiše jako pěny, což bylo samo o sobě určitě podezřelé, jsme následovaly starší vlky k tomu místu.
Už za chvíli jsme mohly uvidět Orrise, který se válel pod kopcem a kroutil se jako žížala. "Au, au, moje záda, dávejte bacha, je tady hroznej led. Do háje, to bolí, v té tmě jsem to vůbec neviděl!" Led tam skutečně byl a jak se brzy zjistilo, byl tak krásně uklouzaný a upravený, že to nemohla být náhoda. A podezření samozřejmě hned padlo na nás. Starší vlci se ochomýtali kolem chudáka Orrise, pomohli mu vstát a dopravit se do nory, ale ne všichni se věnovali jemu. U nás zůstala máma a její pohled nás div na místě nezabil. Leda někdo slepý by mohl nevidět, že jsme byly vážně v průšvihu.

Přidáno.

Únor 10/10

Dovedete si tedy představit, jak krásně se mi usínalo. Zalezla jsem do pelechu, málem jsem ani neřekla rodičům "dobrou", jak se mi už klížila očka. Ááá, další krásný den plný neproduktivního lelkování a blbnutí za mnou! Takové jsem měla nejradši. Stočila jsem se do klubíčka, zavřela oči a odplula do říše snů na růžovém obláčku. Vůbec nad ničím jsem nepřemýšlela. Ani nad tím, že venku se snášela hustá tma, tak hustá, že ji téměř nešlo prohlédnout. Ani nad tím, že jsme naši klouzačku nechaly zcela neoznačenou poblíž stezky, po které vlci ze smečky dost často chodili. Dokonce ani nad tím, že jsme vůbec nikomu o té klouzačce ani neřekly a tak jsme byly jediné, kdo věděly, že se tam skrývá. Ne, nic z toho mě v tu chvíli nenapadlo - to přišlo až později.

Únor 9/10

Tedy aspoň z našeho pohledu. Dospělí (i když my už jsme, teoreticky, taky byly skoro dospělé) občas měli výhrady a viděli důvody, proč bychom něco neměly zkoušet, jenže kdo by je poslouchal? Připadali mi jako hotoví brontosauři, říkala jsem si, že já nikdy tak stará a přehnaně opatrná nebudu! No... aspoň v jednom z toho jsem měla pravdu, co?
Tak jsme teda stavěly klouzačku a hodně jsme si na ní daly záležet. Udělaly jsme jí i zpevněné okraje, aby se nám nerozpadala, byla to dráha jaksepatří. Pořádně jsme se na ní vyblbly a když jsme večer zamířily domů do nory, už jsem měla úplně křeče v nohách, jak jsem celý den běhala zpátky do kopce a pouštěla se zase z kopce.

Únor 8/10

Zvedla jsem se a zavolala k vlčicím stojícím pořád nahoře: "Když to zopakujem ještě několikrát, bude to dokonalý. Udělá se tam na povrchu úplnej led, no fakt! Jen to musíme hodně uhladit!" A už jsem vybíhala zpátky na kopeček. Než jsem tam doběhla, už se dolů šinula Rosie, těsně následovaná Quinne. Na nic jsem nečekala a se smíchem jsem se pustila za nimi. Kožichy jsme důkladně klouzačku uhlazovaly, aby byla vážně dokonalá. Žádné hrboly, na kterých bychom si natloukly zadky a které by nás mohly zpomalit. Nic takovýho! Musela to být ta nejlepší a nejdokonalejší dráha, jakou kdy kdo postavil. Proč? Protože jsme mohly, to je jednoduché. Tehdy jsme většinu věcí dělaly prostě proto, že to šlo a nebyl důvod to nezkusit.

Únor 7/10

Zima byla doma vždycky obdobím radovánek a nekonečné srandy. Nemohla jsem se jí nabažit. Sníh jsem zatím viděla jen málokrát a tak se ještě neokoukal, každý jeho návrat byl důvodem k oslavě. Navíc během každé další zimy jsem se stačila naučit nějaké nové fígle, které jsem té další mohla dovádět k dokonalosti.
"Vtip je v tom to pořádně uklouzat," instruovala jsem Rosie a Quinne a rovnou jsem jim i předvedla, jak si to představuju. Plácla jsem sebou na bok a začala se sunout dolů z mírného kopečka. Zatím to nebylo nic moc, cestička, kterou mé tělo vytvořilo v mokrém sněhu, rozhodně nebyla tak uklouzaná, jak bych si přála, ale hlavní bylo předat vizi, chápete.

Naštěstí nikdo nepřišel k větší úhoně. "Jo," opáčila jsem Išce. "A ty?" přejížděla jsem ji pohledem, ale zdála se být celá. I Crowley se ke mně brzy připletl. Oplatila jsem mu jeho objetí, aspoň natolik, jak to šlo s mývalem stuleným u mých předních nohou. Chudák Žužlík z toho měl pořádný šok. "Taky tě ráda vidím," broukla jsem k němu, ale ani jsem mu nestihla říct, že už jsme značkovaly a byl fuč.
Fuč byl taky Popílek. To bylo ale horší, protože jsme nikdo netušil, kam by mohl jít. "Co? Před chvilkou tu ještě byl!" podivila jsem se a hned jsem si div hlavu neukroutila. "Popílku! Popílkuuu!" hulákala jsem s Iskierkou (která popravdě ani tolik nehulákala, to spíš já), ale po jezevci ani vidu, ani slechu. "Tak jo, snad to bude v pohodě," vybreptla jsem. "Nejspíš se jen zatoulal, nevšimla jsem si, že by mu ta příšera něco udělala," svěsila jsem trochu uši, taky jsem měla o jezevce strach. Snad se mu nic nestalo?
Byla bych šla s Iskierkou, sledovala jsem, jak mizí mezi stromy s jistou úzkostlivostí. Jenže Žužlík vůbec nevypadal, že by teď chtěl někam jít. "Už to je dobrý," zopakovala jsem k němu vlídně. "Neublížilo ti to, že ne?" "Né," broukl. "Ale bylo to děsný." "To teda jo," vydechla jsem.
A to už tu byl zpátky Crowley. "Tak paráda, další vzrušení už asi nepotřebujem, stačí to hrozný počasí, aby to z vlka úplně vycucalo život," zavrtěla jsem hlavou, měla jsem toho až až. "V úkrytu je ještě kus losa, žejo? A- přišel sem někdo, když jsme byly pryč? Někoho cejtim," zavětřila jsem, ale pach mi povědomý nebyl. Kdyby to ale byl vetřelec, Krůli by na to určitě nějak reagoval, no ne?

Šla jsem takhle jednou lesem a tu koukám - jéje, kde jsem? Dávno už jsem se tu netoulala, avšak tohle místo jsem poznávala. Na útěk již bylo pozdě, už mě vítá liška v hvozdě. "No ne! To ty! Vrátila ses!" Liška přeskočila pařez. Přede mnou se zastavila, pohledem mě zhodnotila. "A jaká jsi hubená, jen ti lezou kosti! Což tě doma trápí hlady, nekrmí tě dosti?" "Kdepak, kdepak, liško milá, já se najím dost a dost, mrňavá jsem od přírody, vždycky jen kůže a kost." Věděla jsem, že ta liška má postranní úmysly - už minule chtěla si mě tu navždycky zasyslit. Jenže jak se vykroutit z její strašné moci? Už se kolem mě zas motá, snad mi není pomoci...
"Kdeže, kdeže, podívej se, hlady ani nevidíš! Do své nory já tě pozvu, tam se pěkně nabaštíš. Pak si můžeš v koutku lehnout, kožešinu načechrám, zazpívám ti pěknou píseň, já se o tě postarám. Můžeš se mnou zůstat navždy," řekla liška směle. "Navždy? Nafurt? Počkej, liško, s tím jdi do pr-" "Skvěle!" Snad mě ani neposlouchá, mele si dál jen to svoje. Snaží se mě vskutku unést - a má na to nástroje. Šťouchá, dloubá, postrkuje, zuby na mě cení. Což existuje na světě vlk, který tohle ocení? "Já už musím," vymlouvám se a odskočím stranou. Liška mě hned následuje, už jí slzy kanou. "Jen si běž, ty nevděčnice, nevíš, co se sluší. Najdu si přátele jinde a tobě dám za uši." To už ale nestihla, začala jsem prchat. Přes les a pak přes louku, nemohla jsem čekat.

Začínal úplně nový krásný den. Zlatavé paprsky slunce dolezly až do koutku nory, kde jsem spala já a pošimraly mě na čenichu. Zamžourala jsem rozespale kolem sebe jako vyoraný krtek, stěží jsem dokázala udržet oči otevřené. Zívla jsem doširoka, div, že jsem si nevykloubila čelist a spokojeně jsem mlaskla. Za chvíli už jsem byla úplně vzhůru a připravená na nový den plný lumpáren! Zděšeně jsem si však uvědomila, že už jsem v noře úplně poslední. Zatímco jsem spala, všichni se někam vytratili. Zapomněli na mě, nebo mě tu snad prostě prachsprostě nechali? "Za to zaplatíte," ušklíbla jsem se s jiskřičkami v očích a vylítla jsem do lesa.
Začala jsem hned volat na všechny strany. Z plných plic jsem vyvolávala mámu, tátu, Rosie i Quinne. Zatím mi však odpovídala pouze ozvěna. Začínala jsem mít pocit, že mi to snad dělají naschvál. Že by to byla nějaká hra na schovávanou? Zlomyslný trik, který vymyslela Quinne a přemluvila k němu i ostatní? Zase tak moc bych se tomu nedivila, podobné legrácky, to byl přesně její styl. Zařvala jsem ještě jednou do hlubin lesa, když tu mě to najednou trklo. Zabloudila jsem ve vzpomínkách ke včerejšímu večeru, kdy táta říkal, že se půjde brzo ráno na lov jelenů a kladl nám na srdce, že se musíme vzbudit včas a kdo zaspí, toho prostě nechají doma. Zaspala jsem, samozřejmě. Z hlubin spánku mě nejspíš nedokázali probudit a tak mě tady nechali. Zhluboka jsem si povzdechla a lehla si do jehličí. Zdřímnu si teda ještě chvíli, než se vrátí.

Únor 6/10 - Morghana

Zvědavě jsem Morghaně naslouchala. Tohle bylo něco, co jsem vůbec neznala. Rituály pro bohy jsem nikdy nepodnikala, vlastně jsem na ně pomalu ani nevěřila, dokud jsem tedy nedorazila sem a nespatřila aspoň některé na vlastní oči. "Ach tak. Takže tohle bohové mají rádi, jo," obhlížela jsem mizící krvavé značky na Morghanině kožichu. Popravdě mi moc nešlo do hlavy, proč by tohle nějaký bůh měl chtít, ale bylo to rozhodně zajímavé. Morghana mi osvětlila, že to občas láká nějaká zvířata, v jejím podání to však popravdě znělo celkem užitečně. "Hah, to musí být fajn, když ti nakráčí svačina přímo do tlamy," zasmála jsem se. "Třeba bych to měla taky někdy vyzkoušet? Jenže při mým štěstí bych na sebe nalákala tak akorát hladového grizzlyho nebo tak něco," uvažovala jsem, možná to nebyl až tak geniální nápad, jak jsem si prve myslela.
"Nó, já nevím, nezkoušela jsem to," zavrtěla jsem hlavou a odskočila stranou, když ke mně zamířily plamínky druhé vlčice. "Néé," vypískla jsem se smíchem. "Ten tvůj mě bude pálit určitě!" Zakličkovala jsem jako zajíc, vážně jsem tohle na vlastní kůži nechtěla testovat!
Pokývala jsem hlavou. "Ta chumelenice stála vážně za to. Ale aspoň víš, že jsou bráchové někde poblíž, oni se zase někde ukážou," střihla jsem ušima, tady měli vlci tendence se zjevovat znovu a znovu. "Někajou dobu jsem se taky toulala sama, když jsem odešla z domova. Ségru se mi nepovedlo přemluvit, aby šla se mnou, tak jsem to musela nějak zvládnout," povzdechla jsem si, kdoví, jak se Rosie asi měla? "J0, jasně, jsem tam spokojená, ale jak řikám, je to takovej... rodinnej podnik. Jsme to vlastně jen já, moje partnerka a náš adoptivní syn - jo a Lilac, to je jeho kámoška," vyžvanila jsem Morghaně ochotně, jak se to s naší smečkou vlastně má. "No a taky jeden jezevec a jeden asi mýval." Jistě, že Žužlíka s Popílkem jsem nemohla opomenout.
"Tak to chápu, není lehký si na to zvyknout, no," střihla jsem ušima. "Asi budeš muset bráchy přivázat na špagátek, až je znova najdeš, aby už ti nezdrhali," navrhla jsem Morghaně s uchechtnutím možné řešení.