Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 3/10

"Došel jsem k řece a vyšplhal se na kámen kousek od břehu, že se podívám, jestli by se dala chytit nějaká rybka. A co nevidím? Po proudu ke mně připlouval zrovna tenhleten kmen. Vypadal úplně jako loďka! Copak jsem ho mohl jen tak nechat? Nechtěl jsem se namočit, ale on jel přímo ke mně. Narazil do toho kamene, co jsem na něm seděl, tak jsem na něj naskočil a pěknou chvíli jsem se plavil, než jsem narazil na tebe." Zubil se na celé kolo a já taky. "To je super! Škoda, že jsi mě neprobudil. Měl jsi mě štípnout do ucha nebo tak něco, aspoň bych si ušetřila ty nervy a mohli jsme se od začátku plavit společně." Žužlík se na chvíli zatvářil trochu zahanbeně a svěsil ušiska. "Příště tě štípnu pořádně, jo?"

Květen 2/10

Nemýval se ohlédl a roztáhl tlamičku do úsměvu. "Nechtěl jsem tě vyděsit, ale nemohl jsem odolat! Víš, ráno jsem se vzbudil a měl jsem hlad, takže jsem si říkal, že půjdu k řece na žáby nebo na ryby, když ty jsi chrápala jako špalek. Třepal jsem s tebou, ale ani to s tebou nepohnulo." "To není možný!" zvolala jsem pohoršeně, ale zároveň jsem se smála. "To sis teďka vymyslel!" Žužlík se taky zasmál. "Vůbec ne, spala jsi jako zabitá, ale aspoň jsi tentokrát nechrápala nahlas." "Tentokrát?" No prosím, to jsem to dopracovala! Takovéhle lži a pomluvy na mě vymýšlet. "No, kažodpádně," přešel to Žužlík, pro jednou ten moudřejší z nás - jinak bychom se ve vyprávění nikam nedostali.

Květen 1/10

Doplácala jsem se studenou vodou až k Žužlíkovi a jeho provizornímu člunu. Začala jsem se škrábat na vykotlaný kmen a málem jsem nás oba vyklopila. "Pomalu, však ztroskotáme," držel se Žužlík dřeva vší silou svých drobných paciček. Vor se povážlivě naklonil, ale nakonec vydržel. "Neztroskotáme! Dokud máš s sebou Ohnivou Žanetu, tak ztroskotat nemůžem!" Jakmile jsem se usadila, kmen plul celkem poklidně. Tok řeky tady byl pořád ještě lenivý a už jsem si nebyla tak jistá, jestli jsem se s tím svým odhadem nespletla. Možná byly vodopády spíš dál na sever, takže za námi, a mohli jsme se v klidu plavit? Jo, tak to určitě bylo. "A teď mi řekni, co to vyvádíš, víš, jak jsem se bála, že ses mi ztratil?" vyzvala jsem Žužlíka, byla jsem vážně moc zvědavá.

Coming up with a plan was easier said than done, however. We had to put our three collective braincells hard to work as we tried to work out this problem. Everything we did seemed to just plain not work... But it soon became clear to us what the main issue was. We just weren't working hard enough. Little sticks and stones and bits of mud just wouldn't do it. No, sir. We had to work not just with our (brilliant and smart, of course) brains but also with our muscles.
So we started with it. We rolled bigger boulders into the creek. Trying to lift them up on each other was no easy task. Quinne nearly broke her leg. She managed to flinch away in the last second before the boulder crushed it. We laughed like lunatics to hide how scary that actually was. But it did not stop us.
We dragged in some bigger branches from the forest, too, and we put them across the stream and across the stones. With smaller sticks and grass we started filling in the holes. It was starting to look like we'll be able to make it. The creek was definitely much smaller now from our dam onwards. And above it water started gathering. Soon, we would be able to finally swim!

Zamotaná vlčice se pěkně vyděsila Crowleyho zjevu, ale byla jsem v tu chvíli tak mimo ,že jsem se tomu dokonce ani nezachichotala. Jaké totiž bylo moje překvapení, když jsem si uvědomila, kdo se sem přikutálel! Tlama se mi roztahovala od ucha k uchu, hlavně, když se Rosie začala ohrazovat proti Růženě. "Prosit můžeš, ale bude ti to houby platný," zachechtala jsem se a už jsme byly v jednom chumlu.
Důkladně jsem si ji prohlížela, aspoň tak důkladně, jak to šlo, zatímco jsme se válely po zemi. Nebylo nejmenších pochyb, že to je ona! Teda, vypadala tak divně starší, ale byla živá a vypadala i zdravá! "Abych tě líp slyšela, né!" zasmála jsem se. "To se teďka nosí, zase seš pozadu," odfrkla jsem si a dál se smála jako pošuk, i když mi Růža slintala na čumák. Na naší valné hromadě se nějak octl ještě i Žužlík, kterého jsme mezi sebou málem rozmáčkly. "Jo, hrozně a ke všemu ještě děsně! A kde se tady vůbec bereš?" Myslela jsem, že Rosie toulky nelákají... ale byla jsem ráda, že si to rozmyslela. Nedokázala jsem se přestat smát, už jsem nevěřila, že sestru ještě někdy uvidím.
Až když Lilac promluvila, vzpomněla jsem si, že tady vlastně nejsme samotné. "Nó, jestli by to nevadilo- Ale musím vás nejdřív aspoň představit!" vyskočila jsem na nohy a propustila tím sestru ze svého sevření. Prozatím. "Lilac, Crowley, tohle je Rosie, moje dlouho ztracená ségra! A tohle jsou Lilac a Crowley," otočila jsem se na pro změnu na sestřičku a jedním dechem začala o překot vysvětlovat: "Jsou to alfy týhle smečky, a Crowley je můj syn, a tohleto je Žužlík," poukázala jsem ještě na nemývala, který mě tahal za tlapu, abych na něj nezpomněla, "můj kámoš." Dokončila jsem ten krkolomný výčet a dál se jen šklebila a čekala, co Rosie na to.

Duben 10/10

K řece to nebylo daleko. Rozhlédla jsem se na obě strany, ale huňaté baňaté tělo svého kamaráda jsem nikde nezahlédla. Jenom... Co to je tamhle? Přimhouřila jsem oči. Po proudu řeky se cosi plavilo ke mně. Vykotlaný kmen a na něm- "Žužlíku! Co to vyvádíš? Od rána tě hledám!" zahulákala jsem na něj. Mýval zamával tlapičkou. "Já ti nerozumím! Hrozně tady hučí řeka! Našel jsem loď!" Teď už ho proud dohnal až ke mně. S otevřenou tlamou jsem ho sledovala, jak se plaví kolem. "Není tamtím směrem náhodou vodopád?" zahulákala jsem. "Cože?" "VODOPÁD! Počkej, Žužlíku, plavu s tebou!" Vrhla jsem se do vody a pádlovala ke kmeni. Nemohla jsem ho nechat, aby se plavil řekami sám. Krom toho, kapitánka musí být vždycky Ohnivá Žaneta. To ví každé vlče.

Duben 9/10

Bloudila jsem po lese a koukala pod každé křoví. Dokonce jsem tlapou nadzvedávala lopuchy, jestli náhodou nemýval nespí ve stínu velkého listu. To by mu bylo podobné. Jenže všechno marné. Nenašla jsem po něm ani stopu. Teď jsem litovala, že jsem se stopovat neučila pilněji. Neměla jsem na to trpělivost, studovat každé přelomené stéblo a každý miniaturní chloupek, co možná leží v jehličí. Teď by se mi to hodilo! Co víc, třeba by to mohlo zachránit Žužlíkovi život! Nevěděla jsem, jestli by bylo moudřejší zkusit sehnat Iskierku s Popílkem, aby mi pomohli, nebo pokračovat sama. Času ale možná nebylo nazbyt. Párkrát jsem neklidně přešlápla a potom jsem poklusem vyrazila skrz les a směrem k řece. Zdálo se mi to jako nejpravděpodobnější směr, kterým by se mohl Žužlík vydat, jestli dostal žízeň nebo ho napadlo jít rybařit.

Duben 8/10

"ŽUŽLÍKUUUU!" zařvala jsem z plných plic. Z vysoké jedle s pohoršeným křikem vzlétla sojka a hejno drobnějších opeřenců se vyplašeně vzneslo z křovin. Na moment byl les tichý, potom ptáci opět započali svůj koncert a malí nevidění tvorové pokračovali ve svém hemžení. Žužlík se neobjevil, ba ani neozval. "Kam jsi jen mohl zalézt, ty hlupáčku malá," zamumlala jsem si pod vousy a teď už ve mně hlodal opravdový strach. Mohlo se mu toho přihodit tolik! Byl to přece mrňous, a ke všemu... Dobře, ne, že by byl hloupý, ale byl hrozně důvěřivý, mouše by neublížil a kdyby ho někdo chtěl odvést nebo mu ublížit, asi by to nepoznal, dokud by nebylo pozdě. V samém rozčilení mi ani nedocházelo, že jsme si v tomhle směru celkem podobní - i když já jsem nebyla až taková naivka, jako chudák ztracený Žužla.

Duben 7/10

Všechno kvetlo, bujelo zelení, barevné květy přímo explodovaly rovnou ze země. Ptáci řvali a slunce svítilo. Ale já jsem měla jinačí starosti. "Žužlíku! Žužlíkuuu!" Nemýval někam prostě zmizel. Vypařil se jako mlha nad loukou. Večer jsme usínali bok po boku a ráno? Puf. Byl fuč. Jistě, byl docela samostatné stvoření a každou chvíli někde pobíhal sám, ale většinou nebyl tak daleko, aby nepřišel, když jsem ho začala volat. Co jestli ho něco sežralo? Nikdy bych si to neodpustila. Měla jsem ho hlídat. Kessel mě upozorňoval na to, že jestli chce žít Žužlík mezi vlky, budeme muset být oba hodně opatrní a já se fakt snažila... Nechtěla jsem si připustit, že bych se snažila nedostatečně, nebo hůř, že i kdybych se snažila dostatečně, nestačilo to k tomu, abych udržela zvířátko v bezpečí.

Seděla jsem s liškou v noře, dobře jsem se bavila. Všemožnými dobrotami liška si mě krmila. Vyprávěla historky, vážné i ty úsměvné. Uměla říct příběhy s poučkou i dojemné. Povídali jsme si takhle dlouho, dlouho do noci. Po čase však ospalost hrozila mne přemoci. "Měla bych už asi jít," řekla jsem a zívla. "Ale kam bys chodila, mám ještě spoustu jídla. Můžeš přespat tady u mě, ráno ti dám snídani. Jaký to je hostitel, co své hosty vyhání?"
Cítila jsem náhle zahlodání obav v duši. Měla liška vážně na srdci jen, co se sluší? Přišlo mi to náhle všechno vážně velmi podezřelé. "Měla bych jít radši spát k sobě domů do postele. Ráda jsem tě navštívila, ale však víš, jak to je. Doma na mě čekají, nebudou mít pokoje." Liška svoji drobnou tlamu smutně dolů protáhla. "Přece by tě neubylo, kdyby ses tu natáhla. Já jsem tady pořád sama, návštěvy jsou vzácné." Sic mi bylo lišky líto, ale tím to hasne. Nechtěla jsem u ní zůstat, navěky ji bavit snad. "Kdepak, mrzí mě to, liško, ale musím domů hnát." Couvala jsem celou dobu pomaličku k východu. Ještě, že tady s tou liškou nemám žádnou dohodu. "No tak sbohem, ale věř mi, že jsem z toho smutná moc." "Mrzí mě to, liško milá, ale... no, tak dobrou noc."

Setkání se skunkem bylo jedno z nejhorších, jaké jsem kdy zažila. Smrděla jsem po jeho útoku od hlavy až k patě a nevěděla jsem, jestli se toho vůbec někdy dokážu zbavit. Smrkala jsem a protírala si oči, zatímco jsem klopýtala k řece. Stále ještě jsem ani netušila, jak se tomu zvířeti říká. Setkala jsem se s ním poprvé a doufala jsem, že to bude i naposledy. Sice jsem už věděla o kdejakých obranných mechanismech, ale tohle bych očekávala nanejvýš tak od nějakých brouků, ne od takového roztomilého tvorečka. Střapatý ocásek, pruhovaný kožíšek. Sladký to tvor, tak jak mohl tak příšerně smrdět?
Strčila jsem hlavu, která to schytala nejhůř, pod vodu, jen co jsem dorazila k řece. Studená voda nebyla nic příjemného, ale doufala jsem, že mi pomůže. Spláchne ze mě všechen ten hrozný puch. Snad jsem radši ani nechtěla vědět, co za tělesnou tekutinu to vlastně mělo na svědomí. Stála jsem u řeky a máchala se tam dlouho, ale přišlo mi, že to moc nepomáhá. Stavila jsem se tedy ještě vyválet ve voňavém vřesu. Snížila jsem možná trochu dosah pachu, ale pořád jsem to cítila. Smrděla jsem teď jako skunk ve vřesovém háji. Skutečně jsem dostala pořádně za vyučenou, ale odnaučí mě to čuchat ke všem zvířatům, která najdu?

Narazila jsem na to zvláštní zvíře při průzkumu lesa. Asi jsem nic takového nikdy dřív nepotkala, ale v porovnání s některými jinými objevy, které jsem učinila, byl tohle docela roztomilouš. Štramácký černobíle pruhovaný kožíšek mi trochu připomínal jezevce, třeba Iskierky Popílka. Ale jezevec to nebyl, protože to mělo huňatý prachovkovitý ocásek. Kříženec jezevce a veverky, nebo tak něco? Ovšem stavbou těla mi to moc nepřipomínalo ani jedno ze zvířat. Takže jsem si to chtěla jít prohlídnout trochu víc zblízka.
Avšak to se tomu zvířátku moc nelíbilo. Otočilo se ke mně nejdřív čelem a vydalo výhružný zvuk. "Klídek, já ti přece neublížím, jen se jdu na tebe podívat." Tichý a konejšivý tón mého hlasu tvora nikterak neuklidnil. Lehce se naježil, otočil se ke mně zády a začal si to štrádovat pryč. Čile jsem ho následovala, nechtěla jsem, aby mi utekl, než zjistím, co je vlastně zač.
Čumák jsem natahovala daleko dopředu a to se ukázalo být fatální chybou. Už jsem byla skoro u zvířete, když se najednou zastavilo, zvedlo ocas a postříkalo mě něčím naprosto nechutně smradlavým. "Můj bože, fuj, eee, ehm, ehm." Málem jsem se na místě pozvracela, protírala jsem si oči a čenich a kašlala jako o život. Tohle jsem si teda nezasloužila! A jak ze sebe vůbec kdy smyju ten hrozný smrad? Dávila jsem se a doufala, že nevyklopím veškerý obsah žaludku. Už navíc nebyla naděje, že kdy zjistím, co mi to vlastně provedlo, protože ten malý smradový terorista dávno zmizel v křoví.

I believe it was Quinne's idea to build the dam. She came up with it on a very hot summer day when we were just kind of lying around trying not to get baked to a crisp by the sun. We had a little stream running through our forest but it wasn't the greatest for swimming. In fact, you couldn't swim at all in there. Not in summer. You could kind of splash around and maybe catch the smallest fish you've ever seen but that was it. At least until Quinne got her brilliant idea.
"We should build a dam. You know, like the beavers we saw? Hell, we could turn that piddling little creek into something great!" Of course we loved the idea of having a nice place to cool of on such a hot day. And everyone else would love it too, right? There was no way it could go wrong.
So we started on it right away. But it's not as easy as it might seem. I don't know what secret knowledge beavers have that we don't but they must have something, because our first few tries were catastrophic. The current in the stream wasn't strong but it was still enough to carry away most of our sticks and the mud with which we tried to plug the holes. It soon became clear we needed to do something better. We had to come up with a plan.

Suprové nápady se někdy zrodí skoro úplně náhodou. Se sestrou a Quinne jsme jich doma měly vážně hodně a nikdy nevznikly tím, že bysme se o nich dlouho radily. Složité vymýšlení věci jenom komplikuje, dejte na moje slova. Spontánnost, to je to pravé koření života!
Smečka mých rodičů, ve které jsme my tři žily, byla docela malá, rodinná a všichni jsme se v ní dobře znali. S tím se pojily výhody, ale - hlavně pro nás vtipálky - i určitá úskalí. Super bylo, že jsme si byli blízko, pomáhali jsme si a starali se jeden o druhého. Snažte se ale napálit někoho, kdo vás zná od vlčete a má vás dokonale přečtené! Staré triky se rychle stávaly neefektivními. Starší vlci si o nich vždycky mezi sebou řekli. Stejně, jako se tedy oni museli mít pořád na pozoru, i my jsme se měly co ohánět. Stále jsme přicházely s novými a originálními koninami, které jsme uvrhaly na hlavy našich nebohých spolusmečkovníků.
Snad to nezní, jako že si stěžuji na to, jak těžké jsme to měly! Snad není na světě lepšího pocitu, než když se nám nějaká nová legrácka vydařila. Sice bylo vtipné, i když se čas od času někdo zapomněl a povedlo se nám ho nachytat na ten nejstarší trik, jako je třeba smrdutá ryba pod kožešinou, ale víte jak. Scházel tomu takový ten jas novoty a něčeho neokoukaného.

Duben 6/10 - Thyra Nina

Thyra byla úplně nadšená svým ohniváctvím, což mne jen utvrdilo v tom, že bych se o tom možná měla začít víc šířit. Nechtěla jsem začínat žádný kult nebo náboženství, ale... no, něco z toho být mohlo, ne? Třeba hnutí! Nebo spolek! "Nevím, asi o tom nikdo nevěděl. Tajemství to vůbec není, ale je fakt, že jsem o tom s vlky zatím moc nemluvila. I když pořádně ani nevím proč!" zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou.
Tiše jsem se zasmála, Smrrrťa by určitě nebyla ráda, kdyby slyšela, jak jí Thyra říká, ale mně to přišlo skvělé. "Vida, ty se v tom vyznáš. Jojo, Život mi je přikouzlil, stejně jako tyhle odznaky," přejela jsem čenichem po rudých obrazcích ve svém kožíšku. Pak jsem zvědavě naklonila hlavu ke straně. Tak o tomhle jsem zase já nikdy neslyšela. "Víla... Zuběnka? Tu teda neznám, ale jestli sbírá jen zuby, tak to asi bude tím. Mně všechny mlíčňáky vypadaly už předtím, než jsem na Gallireu došla, takže ji asi nezajímám," pokrčila jsem rameny, ale byla jsem trochu zklamaná. Kruciš, taky bych ji ráda potkala! Všechny nadpřirozené bytosti mě zajímaly.
Dobře, s tou záplavou informací o smečce jsem to možná drobátko přehnala. Ale Thyra se držela docela obdivuhodně. "Přesně tak, já jsem neměla moc zájem bejt alfa. Ono je to takový... moc zodpovědný," odfrkla jsem si. "Já mám radši větší svobodu. Ale kdoví? Třeba jednou taky alfa budeš, když budeš chtít - i když nevím, co za plány tvoji táta s mámou mají." Její rodinu jsem neznala, takže těžko soudit. "Určitě by ti to šlo," zazubila jsem se na ni.
"No, neřekla bych pěstujem," zauvažovala jsem nad tím. "Tohle jsou takový zvláštní zvířata. Umí mluvit po vlčím způsobu, víš? Jsou to spíš kámoši, ti se nežerou." Byla jsem ráda, že nerozumím řeči všech zvířat. Kdyby na mě všechna dovedla mluvit jako Žužlík, asi bych se už nikdy nenajedla.