Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z lesa jsem se vykulila, div že jsem se nezabila. Strašné místo plné hrůzy nutilo mě k rychlé chůzi. Jen, abych už byla pryč, to byl k mému štěstí klíč. Spatřila jsem známá místa, tušila jsem, co se chystá. Dnes jsem to však jinak cítila, na lišku jsem se i trochu těšila. Po hrůzné noci spatřit známou tvář! V mých očích liška dostala svatozář.
"Liško, lištičko, kdepak dnes vězíš? Slunce už vstalo, snad ještě nespíš?" Z nory v křoví liška vyskočila ladně, ke mně si to namířila trochu těžkopádně. Asi jsem ji vzbudila, ale muselo to být, další chvíle o samotě mě mohla rozložit. "Vítej, vlčí dítě, přece jsi rozum dostalo? Budeš tu chtít se mnou bydlet v lese na stálo?" "Nejsem dítě- to je fuk, chtěla jsem s tebou mluvit. Nemůžu zůstat napořád, ale chvíle by neměla vadit."
Lišce zasvítila očka, měla velkou radost, věděla jsem, jak moc chtěla mít vždycky společnost. "Ale jistě, jen pojď dál, pohostím tě trošku. Mám tu zbytky od večeře, snad máš ráda čočku." Popravdě jsem věřila, že je čočka zlo, měla jsem však takový hlad, až mi bylo mdlo. "Čočka je fajn-" "Taky mám myš, jo a kousek sýru. Jsi hubená jak vyžle, dítě, musíš zajíst tu díru." Tak jsem s ní šla do nory a nechala se hostit a nemyslela na to, že mě nebude chtít pustit.

It seemed I had no choice. I will have to spend the night in the haunted forest. I looked around for a place to hide but the options weren't great. I found an old hollow tree but I didn't really want to go insinde there. It was far too easy to imagine the hole as a hungry gaping maw of some awful creature that would snap shut right behind me, swallowing me whole or leaving me trapped for all eternity. A ridiculous thought in the daylight, maybe, but at this point, and with night at my heels, nothing seemed all that ridiculous to me anymore.
In the end I curled up between the moss covered roots of an old oak tree and tried to sleep. I can't, I won't be able to sleep even a second tonight, I thought. But even though I listened carefully, nothing happened for a long time and I started do drift into sleep after all. Which is when I heard it.
The soft sounds of cracking branches startled me awake. Something was sneaking through the underbrush a little to the right. Something big. And it was sniffing very loudly. I shrank against the big root behind my back just as the thing came into view. It looked a bit like a deer, but horribly misshapen. It's legs were too long, the body too thin and the snout didn't look friendly and herbivore-like at all. I was sure its mouth was full of sharp teeth. I tried to hide better, but the roots got wrapped around me somehow. They pinned me in place. And now the creature was slowly turning its head. In just a second it will see me and then-
I screamed and jumped up. No roots around me now... and no creature. As the worst of my frigth passed, I realized I must have fallen asleep after all. Soft daylight was now all around me along with the sound of chirping birds. And suddenly I clearly saw a path leading out of the forest. Just a dream, I told myself and for the sake of my sanity, that's what I chose to believe. Still, I ran out into the new day without looking back once.

Jak se mi vůbec podařilo takhle zabloudit? Ten les se zvenčí nezdál být nijak veliký ani hustý, spíš jen takový remízek. Když jsem ho viděla, řekla jsem si, že si přes něj jen zkrátím cestu. Už jsem něco podobného udělala tisíckrát a nikdy se nic zlého nestalo. Ovšem, občas jsem si cestu spíš protáhla, nebo se musela prodírat děsným terénem, ale abych se takhle dokonale ztratila? Ani ve snu mě nenapadlo, že se to může stát.
Teď už jsem vůbec nevěděla, kudy se vydat. Točila jsem se nejspíš v kruzích, přísahala bych, že kolem tohohle pařezu s chorošem jsem šla už nejmíň stokrát a ať jsem od něj vyrazila na jakoukoliv stranu, vždycky jsem se k němu vrátila. A ta těžká vůně borovic... Cítila jsem, jak se snaží ošálit moje smysly, ukolébat mě a zmást. Točila se mi z ní hlava a tlapky se mi pletla jedna přes druhou. "Už dost..." Těžký příkrov noční temnoty padal na začarovaný hvozd. Doufala jsem, že odtud uniknu, než přijde noc, ale teď už jsem viděla, že to nestihnu.
Už teď byla tma tak hustá, že se dala skoro krájet. Teď tu tedy budu muset přečkat až do rána. Ale zvládnu to? Objímal mě chlad, když jsem pomyslela na to, co by se tu mohlo ve tmě skrývat. Totiž, nebyla jsem žádný strašpytel, ale tohle místo si se mnou nehezky zahrávalo. Odvaha jako by tady nic neznamenala a do hlavy se mi cpaly jen ty nejhorší představy možné budoucnosti. I bezstarostný smích mě opustil. Lekavě jsem se krčila a hledala teď aspoň nějaké místo, kam bych se mohla schovat a zkusit přečkat noc.

Bloudila jsem lesem už kdovíjak dlouho. Bolely mě nohy z neustálého klopýtání přes kořeny. Bylo by to docela legrační, ztratit se v takovém malém hájku - a vlastně to zezačátku dost legrační bylo, ale teď už trošku mizel úsměv z tváře i mě. Bála jsem se, že se odtud už nikdy nevymotám. Bludné kořeny určitě nebyly skutečné, že ne? Bylo možné, že bych nějaký překročila a teď se tady motala do konce svých dní? Bludičky jsem žádné neviděla, takže ty za to asi nemohly.
Blednoucí světlo kolem mi navíc naznačovalo, že večer postupuje. Brzy bude noc a tehdy jsem tu vážně nechtěla být. Bázlivě jsem sledovala prodlužující se stíny a temnějící les všude okolo. Břízy šepotaly, jasany šuškaly, smrky a borovice se k sobě nakláněli jako spiklenci diskutující o tom, co se mnou provedou, jen co zapadne slunce. Bát se stromů! Bacila jsem se tlapou do čela. Bylo to samozřejmě směšné, jenže vy jste tam nebyli a neviděli jste, jak strašidelné to tam doopravdy je. Borová smůla omamně voněla, ale čím větší byla tma, tím zlověstnější se ta vůně stávala. Balamutila mi mysl, možná mě od začátku mátla právě ona? Bohové, prosímvás, začnu na vás věřit, když mě odtud vyvedete!

379 (15)

Byla jsem z Krůliho magií dost nadšená. Probouzelo to ve mně touhu lépe objevit ty svoje. Zase tak zručná jsem s nimi totiž zatím nebyla, asi hlavně proto, že jsem do toho všeho byla trochu moc hrrr a snažila se dělat halabala hlava nehlava všechno najednou. Nebo jsem byla prostě levá, ale! To mě nemohlo zastavit! Ještě nikdy v ničem mě to nezbrzdilo, takže proč v tomhle?
"Bezvadný, tak se najíme a dáchnem si a můžem to jít vyzkoušet," prohlásila jsem s radostí. "Uvidíme, co všechno dokážem vymyslet!" chechtala jsem se pro sebe, už teď jsem měla spoustu nápadů, což by rozumnějším bytostem možná nepřišlo jako to nejlepší znamení. Jaká klika, že tu žádné nebyly.
Prozatím však mým hlavním plánem bylo nacpat se losem a chvíli se natáhnout v teple úkrytu. I mě totiž začínaly pomalu, ale jistě docházet baterky. Přihodilo se toho poslední dobou fakt hodně a bylo na čase trošku nabrat zpátky ztracené síly. "Tobě taky," zahuhlala jsem k synátorovi s plnou tlamou losa. Žužlík ani nemluvil, jen žvejkal svůj kus masa a vypadal jako v sedmém nebi. Tak jsem se za chvíli cítila i já. S nacpaným břichem jsem se natáhla na zem a protáhla si spokojeně tlapy. Žužlík se skulil vedle mých zad a přitulil se mi do kožichu. "Áááh, to je život," zasmála jsem se a zkoumavě se podívala na Krůliho. Pod maskou nebylo moc poznat, jak se tváří, ale vypadal tak nějak všelijak. "Co je? Spolkl jsi kostičku?"

Duben 2/10 - Thyra

Kdekdo by asi zadoufal, že jeho karambol nikdo neuvidí, ale mně to zcela upřímně bylo dost jedno. Což bylo dobře, protože já nějaké publikum měla, i když jsem si to předem neuvědomila. Tmavé vlče se vylouplo kdoví odkud a už se hrnulo ke mně se zájmem o to, jestli žiju. "Asi joooo," zahulákala jsem nazpátek se smíchem, zatímco jsem se sbírala z bahna.
"Už jsem zažila horší, aspoň jsem si tentokrát neprokousla jazyk," křenila jsem se na pískle a mrskala zvesela ocasem sem tam, což způsobovalo, že občas nějaký ten kousek bláta prosvištěl nebezpečně vzduchem. "To už se mi taky stalo a pak fem mufeua mhuvit takh-he," předvedla jsem se špičkou jazyka soustředěně vystrčenou mezi předními zuby.
"Hehe, fakt? Tak dík, je vidět, že víš, co je dobrý!" zasmála jsem se a otřepala ze sebe co nejvíc jezerního nepořádku. Bylo asi dobře, že mladá vlčice zrovna couvala, protože se to rozletělo na všechny strany a nebylo vyloučené, že taky schytá nějakou tu řasu nebo bláto do kožíšku. Pak jsem se rozhlédla na všechny strany. Nikde žádná rodina v dohledu. Že by se tahle malá rošťačka toulala na vlastní tlapku? "Co tady vlastně hledáš, sama? Na dobrodružný výpravě, hm?" ušklíbla jsem se spiklenecky.

Duben 1/10 - Thyra

Vyběhla jsem z lesa k jezeru s nadšením, které mi bylo vlastní. Zase jsem byla na cestách sama, Iskierka, Crowley, Žužlík i Popílek zůstali doma nebo se někde věnovali vlastním povinnostem, ale to mi nevadilo. Já jsem se vždycky uměla zabavit. Vesele jsem přihopkala až k vodě, plácla tlapkou do hladiny a cvalem se vydala podél břehu. Poskakovala jsem jako nezbedné hříbě, tlapky se mi rozjížděly na kluzkém blátě do všech stran, jen tak tak, že jsem některé ty manévry ustála. Byla to zkouška rovnováhy, ale hlavně ideální způsob, jak ze sebe vybít přebytečnou energii.
Tedy až do chvíle, než se mi do cesty připletl spletenec větví, které se vyplavily na břeh. Brzdit už jsem nestačila, místo toho jsem zrychlila a mohutným skokem se přes překážku přenesla. Nebo jsem si představovala, že se přes ni přenesu, žádné nohaté hříbě, ale majestátní kobyla... Tak to však nebylo. Už přední nohy mi zavadily o větve a místo čehokoliv elegantního jsem šla prostě na tlamu. Rozplácla jsem se v bahně a zelených řasách. "Uuuh, au," zafuněla jsem a začala se sbírat na tlapy. Obalená v jezerním hnusu jsem jistě vypadala jako nějaké monstrum z bažin.

Březen 10/10

"To je škoda! Rád bych si poslechl, co za skvělé skutky vykonali zase tvoji předkové," zasmál se Žužlík a vyskočil mi na záda, aby se tam pohodlně uvelebil. "Museli tam být neuvěřitelní vlci!" "No, možný to je. Asi jen nevykonali dost neuvěřitelný skutky na to, aby se to předávalo dál a dál mezi generacemi," uvažovala jsem. "Řekla bych, že byli prostě... obyčejní, víš? Ne, že by na tom bylo něco špatnýho. Ale dost pochybuju, že některý z nich letěl mezi hvězdy nebo tak něco." Žužlík si povzdechl a zavrtal se mi hlouběji do srsti. "Třeba byli obyčejní, ale museli být super. Po někom jsi to určitě zdědila." Potěšeně jsem se zašklebila. "Ti, který znám já, jsou hrozně suproví."

Březen 9/10

Aspoň... fyzicky. Po tomto vyčerpávajícím výkladu už nebylo nejmenších pochyb o tom, že duchem a srdcem je Žužlík stoprocentním mývalem. "Víš, nikdy jsem netušila, že jsou mývalí rodiny tak propletené a zajímavé," řekla jsem, když se odmlčel, protože už ho musela tlama nesnesitelně bolet. On toho uměl namluvit vážně hodně, ale tohle musel být nový rekord. "Jistě, že jsou. My jsme rodinný národ, na rodině si vážně zakládáme." Trochu jsem si povzdechla: "Rozhodně toho o svých předcích víš víc, než já. Znám jen jména prarodičů, ale tím to končí." "Páni, jakto?" Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Už to tak chodí. Nikdy jsem se v té minulosti tak úplně nenimrala, víš?"

Březen 8/10

"Jak to tam vypadá? Řekla o tom někomu?" "To nevím. Ona se nikdy nevrátila, takže to tam je asi fajn," zazubil se Žužlík spokojeně, ale mě z toho všeho začínalo být nějak nanic. Rozhodla jsem se pomlčet o svém pocitu, že odpálit mývala do nebes je jenom kreativnější způsob, jak se ho zbavit.
Žužlík povídal dál a dál. Brzy mi z toho šla hlava kolem, ze všech těch strýčků a tetiček, bratranců, sestřenic a propletených dějin mývalích rodů. Některé spolu bojovaly, jiné si pomáhaly a všichni měli rozkošně směšná jména. Mandělika, Pruhochvostík, Buřtěna i Pětikvítek, to všechno byli Žužlíkovi příbuzní. Se svým rodným jménem - Filián - mezi nimi zněl skoro jako mývalí princ, ačkoliv tu pořád byla otázka toho, jestli doopravdy mýval je nebo není.

Březen 7/10

"To kecáš!" zvolala jsem nevěřícně, určitě si to musel vymýšlet, přece nebylo možné, aby se něco takového doopravdy stalo. "Vůbec ne! Prostě ji nacpali do dutého kmene a fííí, vzhůru ke hvězdám." Třeštila jsem na Žužlíka oči. "Ale proč? Proč by někdo něco takového dělal? A proč se tam neodpálili sami?" "Protože jedině Hopla Podšívková byla tak statečná, aby něco takového udělala, přece," vysvětloval můj mýval trpělivě. "Chtěli asi vědět, jak to tam vypadá. Nikdo tam ještě nikdy nebyl." Zvedla jsem oči k obloze. Jistě, že tam nikdo nebyl. Bylo to strašně vysoko a nedalo se tam dýchat. To vědělo každé malé vlče. Že by tam Žužlíkova dávná příbuzná skutečně vyletěla...?

Březen 6/10

"Abych řek pravdu, já a moji sourozenci jsme dvounožců zas tak moc v životě neviděli. Naši se odstěhovali do lesů, protože měli právě z tohohle strach - z těch záhadných zmizení a čepic z kožešin a rozplacaťovadel a jedů a tak. Ale ne vždycky to takhle bylo! Dřív se díky dvounožcům naše rodina nejvíc proslavila!" Skleslý výraz zmizel ze Žužlíkovy tváře a už na ní zase zářil širokánský veselý úsměv. "Víš, kdo byla nejslavnější mývalice všech dob? Moje praprapraprateta. Hopla Podšívková. A víš, čím se nejvíc proslavila?" Zamyslela jsem se. "Naučila se mluvit řečí dvounožců?" plácla jsem první věc, která mne napadla a bezradně pokrčila rameny, když se nad tím Žužlík rozesmál. "Ne, ale nedivím se, já bych to taky neuhodl. Dvounožci ji totiž vystřelili do vesmíru."

Březen 5/10

Žužlík se zavrtěl a svěsil koutky tlamy. Podrbal se za uchem a vypadal na chvíli docela smutně, až jsem se zastyděla, že jsem o něm pochybovala. "No, to jo, to jsou. Aspoň některý z nich. Taky na to spousta Podšívků dojela, víš? Hodně jich skončilo jako čepice nebo šály, který nosili, aby odstrašili ostatní mývali. Někteří se taky otrávili nebo beze stopy zmizeli a docela hodně jich to rozplacatilo." Přejel mi mráz po zádech. "To je přece strašný! A... co je rozplacatilo?" "To nikdo neví," prohlásil Žužlík tajemně. "Ale vždycky tě to dostalo na cestě. Muselo to být něco hodně velkýho a těžkýho, protože když tě to zasáhlo napřímo, tak... fuj, ani nechtěj vědět," oklepal se při nějaké hrůzné vzpomínce. "To mi je moc líto. A přesto jste s nimi pořád žili?"

Březen 4/10

"To teda jo," odkývala jsem. Nechápala jsem, proč by se někdo chtěl dívat na mrtvého mývala. Asi ten Žužlíkův strýček musel být vážně výjimečný. "A to byl ten strýček, který se vyznal v kytkách?" "Ne, ne, to byl zase strýček z maminčiny strany. Ta měla dva bráchy. Kryslava a Hřibuldu Rybožrala. Takže, Rybožralové jsou taky docela vážená mývalí rodina, ale jsou menší a hlavně žijou mnohem klidnější životy. Vždycky se třeba drželi dál od dvounožců. V tom jsou právě Podšívkové docela výjimečný, protože ti se jich nikdy moc nebáli a dokonce s nimi někteří pracovali." Bylo to dost fascinující, ale v tomhle bodě jsem začala pojímat trochu podezření, jestli mě náhodou Žužlík tak trochu netahá za frňák. "Pracovali s nimi? Já myslela, že to jsou nebezpečný zvířata, od kterých se musí všichni držet dál."

Březen 3/10

Poulila jsem na Žužlíka oči a měla co dělat, abych se nerozesmála. Bylo pro mě dost těžké to brát vážně, se všemi těmi směšnými jmény, ale on o svojí rodině vykládal tak srdečně a s takovým nadšením, že jsem věděla, že bych mu tím nejspíš zlomila srdce. A bylo to zajímavé, ne že ne. "Vážně? Čím se proslavil?" "Byl to prostě mazanej mýval," zasmál se. "Kradl dvounožcům - víš, kdo jsou, ne? - všechno možný, přímo z jejich nor. Myslela by sis, že je to bude strašně štvát, ale oni ho museli hrozně obdivovat, protože když umřel, nechali ho vycpat a všichni se na něj prý chodili dívat." "Vycpat?" nechápala jsem. "Cože?" "No, já taky nevím, jak to přesně funguje. Prostě do něj nastrkali něco, aby jim neshnil a mohli ho okukovat. Zní to dost ujetě, žejo?"